František Hrubín
BÁSNĚ / Zpíváno z dálky / Krásná po chudobě / Země po polednách / Včelí plást / Jobova noc / Hirošima / Proměna / Až do konce lásky / Romance pro křídlovku / Černá denice / Lešanské jesličky
BRNO 2010
Ediční příprava Iva Málková Komentář a ediční poznámka Iva Málková Vědecká redakce Vladimír Justl a Jiří Holý
V Komentáři bylo využito výsledků projektu Tvůrčí osobnost Františka Hrubína a proměny kontextů české literatury ve XX. století (405/07/0534), který podporuje Grantová agentura ČR Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hlavního města Prahy Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Copyright © František Hrubín — dědicové c/o DILIA, 2010 Editor and commentary © Iva Málková, 2010 Cover art © Jiří Trnka — dědicové, 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 ISBN 978-80-7294-363-0
ZPÍVÁNO Z DÁLKY
A jméno hvězdy té je Pelyněk. Apokalypsa, 8. 11.
FRANTIŠKU HALASOVI
I / NEZVĚSTNÝM
Na sklonku lásky Odešla jsi, zbylo teskné ticho po krocích. Jako chorá věc se leskne luna v potocích. Má noc mlčí, a pokud víš, mlčí postaru, než v tom tichu slovem utkvíš, včela v jantaru.
7
Po potopě Kladu svou lítost na tvůj klín a ústa, když blízkostí tvou ožívá, ona tvé ruce zapouští a vrůstá v radostnou noc, jež lásce radívá. A tělo mé, tak horoucí, až chřadne, již na tvůj souhlas nečeká a chce to tvé — to, jež mou krví vládne tak jako luna mořem zdaleka. Až po potopě, sladší čím dál více, vlna mých rukou opadne, tvé ňadro nám jak bílá holubice bezpečnost všeho světa uhádne.
8
Noční rozmluva Poprchává noc a stříbro práší na hnízda, jež naplnila se. Jsem tu, aby nevěděli vaši, poznáváš mě aspoň po hlase? To jsem já, lásko má, a to je můj stín! Tak se mi zdá, že tu ani nejsi, padá na mne něco teskného, jak na dítě, jemuž řekli: hrej si! a odešli všichni od něho. Slyšíš krev, milý můj? Šumí úlem hvězd. A mně se zdá, že tady z nás není ani jeden a že na oba stéká jiná noc a v ní se pění nezachytitelná podoba. To je čas, lásko má, nebo je to smrt?
9
Poznání Když zachvíváš se strunou jedinou, na níž jsem zvukem čím dál tišším, když nejsi mi jen vidinou, když dotýkám se též a slyším, marně noc, skála, pramen poezie chce uvolnit ze svého sevření tomu, kdo stéblem úzkosti z něj pije, a pro nás, kteří jsme mu zapřeni. Když pozdě k ránu, ještě s ostychem, tisknou se ke zdím údy světel, když náš noční hlas nad tichem zajíklý nedoletěl, zticha noc, skálu, rozmělňují světla, jen naše černá srdce zůstanou a do nich z dálky, jež náš pohled hnětla, sáhne si lítost pro tmu žádanou.
10
Dívka v noci Večere, vyčeš jiskry plameni, ať zachvěje se a bolestí sykne, ty, dívko, bdi, a ňadra zapění v dlani, jež jejich svítivosti zvykne. Kéž bolest má je bolesti tvé blíž! Snad se noc v našem krátkém dechu zmýlí, vždyť moje oči, tolik prázdné již, blízkostí tvou se ještě nedolily.
11
Objetí V loktech mých hned mřeš, hned počínáš pod světlými kyticemi rukou. Když je v útlé pěstě zatínáš, kéž se na zlý úsvit nedotlukou! Ach má lásko, proč se zachvívá tělo tvé, ta slza v řasách stínů, a proč moje ústa blouznivá na tvých ústech stíhají svou vinu? Kéž tu vinu pojmenujete, vy rána, jež soudíte tak přísně: oblázky slov krví omleté chladná vlna vrátí na břeh písně.
12
Zpívající vody Krásné je býti přijímánu: své zpívající vody nalij sem, ach, a já do nich skanu. Nejsem již svůj a někdo cizí jsem — Krásné je býti vzpomínánu: co schraňujeme, lásko, tisíc let, vydechne růže k ránu, zazpívá pták a zapomene svět. Krásné je býti vyzývánu: co tvoje ruce, květy za živa chycené na balvanu, nechává růst a k lásce vyzývá?
13
Průchod hvězdy Roztříšti se o skálu únavy, spánkem bys zasněžila jako pěnou, vždyť jinak vlna těl nám vyplaví znova tu hořkost, bárku potopenou. Až ráno při bělostné snídani rozlomím chléb, vzpomeň si na tu chvíli, kdy ti tvou dlaň, sevřenou v zdráhání, ty mocnosti také tak rozlomily.
14
Z tohoto světa Teď hlavu otáčíš, je odsluní, světlo svých vlasů dusíš stinnou dlaní, poznám tě po pleti a po vůni, z tohoto světa je mé vzpomínání. Kéž se zas jednou noci smilují a ústa má s polibky svěřenými po širém moři dechu doplují do tišin mezi ňadry tvými.
15
Bláhové nokturno Od tvých rukou, mramorových břehů, vlna krve, když nás posvětí, odpoutá a rozdrcuje v něhu bárku bezděčného objetí. A hle, jak mi jeho sladká síla do chvíle, v níž mužství omdlévá, tělem tvým, jež půlnoc vyplavila, jak lasturou osud přelévá. Řekni nocím, které po závrati zavřem do srdce jak do skály, ať nám aspoň trochu lásky vrátí z vášně, s kterou jsme je počali!
16
Dávno Pověz mi (jsme tak sami, řeka vše smlčí snad), kam hlas šeptaný námi, kam pad! Hlouběji do nás zanáší ho zániku vánek lísavý, úkrytu není tajnějšího, to naše láska ví. Proč ve výročních nocích však ve mně stoupá výš do ticha po tvých krocích? Ty víš? Navždy se vtisklo v onu chvíli kouzlo mé divné přesily, že ještě dnes ji rozčeřily vlny a přelily. Ty vlny, co tak plynou, zastavit byl by hřích! Ach milá má, čí vinou jsi v nich? Když zazníš písní tajuplnou na druhém břehu hodin svých, vyhýbám se mu tesknou vlnou, by mlýn té hudby ztich!
17
II / LÍTOST ZEMĚ Jaroslavu Seifertovi
Dedikace Ach, nahni se k nám, mladý večere, vypravuj nám o přejícím muži, jenž zaslechl z mých písní některé, přidal k nim ticho a složil je v růži. Ta růže lidským hlasem procitá a se svou sestrou ňadra žen si mate, rozlévejte se, srdce přelitá, a vy se chvějte, oči vrchovaté!
18
Krajina rodu Pod nebem, šťastné písni zapřeným, stoupá z duší útlý dým naděje, zde ležíš, země, a před okem mým piješ svůj stesk z nebeské koleje. Do plodů vkládá trpkost příjemnou míza, již zakřikli a konejší. Tvou hlínu drazí mrtví v prstech mnou, je lehčí každým dnem a jemnější.
19
Klekání Stařeny vyloví stříbrným vlasem smrt, až vítr odhrne cíp noci ze zahrádky, jako sloup morový svých ustavičných ran zlý člověk ustrne do hvězdné jinovatky. Na spící domovy, vyhnaní synové, ve vánku kovovém nasaďte teskné struny, ty, čase hladový, rozlom chléb marnosti nad černým hřbitovem, nad džbánem s pěnou luny!
20