Planeta je prga by Edice ČT

NUSÁKŮM POJĎ SE MNOU PROTI H A UKA, ŽE PLANETA JE NA PRVNÍM MÍSTĚ!

JI S H O BO

NUSÁKY JSEM NATOČILA I VIDEA. KO

UKNI NA

PLANET AJEP

RG A

.CZ

978-80

IS -7404-3 BN 48-2

Kapitola 1

Tak přátelé, tady už ji vidíme.

Princezna Prga u nás na planetě Zemi a je v patách jednomu z hnusáků. Po Puchlanovi Smrdutém pátrá v místě jeho běžného výskytu − v ulicích velkoměsta.

Právě provádí v Prgoletu první průlet nad hlavními třídami a sleduje hemžení dole.

Lidi. Spousta lidí a hodně z nich jde pozdě. A auta. Spousta aut. A taky jich hodně jede pozdě. Ta opožděná většinou troubí. A pak zvířata. Ta pozdě nejdou, ta mají vždycky zrovna ten správný čas. Holubi, pejskové, veverky a taky jeden zářivě žlutý ptáček.

„Bléééééé,“ vyletělo teď z ptáčka a jeho žlutá hlavička při tom zezelenala.

„Ty brďo! Nepotřebuješ nějak pomoct?“ byla u něj rychle Prga. Ale odpověď nestihla dostat, protože to už je vytroubilo nervózní auto. „Jasný, pardon, už jdeme,“ omlouvala se Prga, která při pomoci ptákovi vstoupila jednou nohou do vozovky. „Nevypadáš vůbec dobře,“ hleděla starostlivě na zkroušeného opeřenečka. „Teda fešák jsi, to jasně,“ opravila se rychle, „ale pampeliškový čaj ti udělá líp.“ Dveře Prgoletu se za nimi zavřely a hukot a troubení zůstaly venku. Prga nalévala ptáčkovi slíbený odvar z pampelišek a servírovala vynikající, ale dietní sušenky. „Dělal jsem kanárka v dole, ale tohle jsem teda nezažil,“ vykuckal ze sebe žluťásek. „Jinak díky, já jsem Evžen.“ Potřásli si pravicemi ruka-křídlo.

DRC! „Pardon,“ pronesl omluvně Evžen, jelikož vycmrdnul půl čaje na podlahu Prgoletu. Ale to jen že to byl zdvořilý pták. Ve skutečnosti za to nemohl. To si je totiž našel Puchlan Smrdutý. Nacucnul svou obří výfukovou hadici na Prgolet.

„Povozte se a duste se!“ zasípal Puchlan a s mazlavým smíchem napouštěl Prgolet štiplavým jedovatým dýmem. Evžen dokonce pípal „pipipi pí pí pí pipipi“ – tedy SOS, ale marně. Nikdo volání o pomoc neslyšel. Prga byla v mžiku zelená, pak bílá, hned modrá, a než stihla přejít do fialova, omdlela. To samo by bylo špatné, ale bylo to ještě horší. Padla na řídicí desku, a to tak nešťastně, že namířila Prgolet přímo do skály za městem a nic se nedá dělat, už tam plnou parou letí. Jak to, že se nic nedá dělat, ptáte se? Proč její milovaný kamarád Prgolet někde něco nepřecvakne a neletí jinam, že? To proto, že Prga padla na řídicí panel nejen špatně, ale ještě hůř. Padla na něj právě tak, že svou ztěžklou hlavou blokuje přepínač, který by dovolil milému Prgoletu zasáhnout. A tak ten může jen sledovat, jak hned při prvním setkání s hnusáky sviští společně s Prgou i nešťastně naloděným ptáčkem Evženem k neodvratnénu střetu s tvrdou skalní stěnou. Je to smutné, ale Puchlan má radost. „Aspoň někdo,“ řekla by možná Prga. Ale teď neříká nic. Je otrávená Puchlanovými plyny a už je jen malý kousek od šeredného nárazu. Ale co to? Co to, co to? Prgolet se náhle otočil a skále se těsně vyhnul. Jeden by si pomyslel, že Prgolet přišel na to, jak převzít vládu nad směrem a rychlostí, ale i on se diví. Aniž by věděl, co se děje, přistál na parkovišti P+R na kraji města, a to hned vedle velice fešáckého automobilu. Mezitím se mu také uvolnily některé funkce. Nezaváhal a podal pasažérům to nejnutnější k rychlému zotavení. Plynovou masku, konev detoxikačního čaje a talířek s jahodovou bublaninou. S dezertní vidličkou samozřejmě a takovým tím malinkým ubrousečkem do trojúhelníku.

„Přál bych vám sice dobré pochutnání, ale musíme sebou hnout,“ ozval se krásný auťák nečekaně. Všichni tři současně se na něj otočili, ale zareagovali úplně jinak. „Oh,“ vydechl krásou okouzlený Prgolet. „Proč?“ zeptala se věcně Prga. „To si ani nezobneme?“ pípnul nevěřícně Evžen se zobákem těsně nad bublaninou. Automobil si k zodpovězení očividně vybral princezninu otázku. „Protože za chvíli je tady.“ „Puchlan,“ uvědomila si Prga. „Co o něm víš?“ „Prohání se ulicemi jako splašený, vypouští jedovaté čmoudy, nesnáší mě a já nesnáším jeho. Stačí?“ zamachroval si trošku auťák. „Myslela jsem, že auta má rád.“ „Já ale nejsem jako ostatní auta. Můj pohon je čistý. Nasaju Puchlanovy smrady, proženu to filtrem a vydechnu krásně svěží vzduch.“

„Ekomobil,“ pronesla uznale princezna. „Ano, těší mě. Jenže sám na něj nestačím. Zadoufal jsem ale, když jsem uviděl vás.“ „Ani nevím, jak jsme se z toho vylízali,“ huhlal Evžen a ze zobáku mu odletovaly drobečky bublaniny. „Trochu jsem tady kolegovi hacknul systém. Pardon,“ otočil se k Prgoletu. Ten vydechl další ohromené „oh“ a z bublifuku mu vyšlo jedno drobné srdíčko. Strašně doufal, že si toho nikdo nevšiml. „Když jsem vás měl pod kontrolou, vyhnul jsem se skále, odblokoval řízení a přistál s vámi tady,“ zamrkal světlomety k místu, kde předtím Prgolet hladce usadil. Prgoletu vyklouzla další dvě, ne, pardon, dokonce tři srdíčka. „Není na co čekat. Musíme něco udělat dřív, než Puchlan zadusí celé město. A já vím co,“ pronesla spiklenecky Prga. „No paráda! Takže už nebudeš?“ ozval se Evžen a zabalil zbylou bublaninu do otázky, do kapesníku, do kapsy.

A tady už nám hrdinové vyráží do boje. Prgolet sviští jako střela, uvnitř odhodlaná Prga s bojovným výrazem schovaným v plynové masce. Ekomobil jede statečně jako rytíř v nablýskané zbroji vpřed. Nad ním krouží Evžen a hlásí stavy situace. „Na Puchlana!“ zakřičeli všichni společně a vyrazili do té nejzačouzenější části města. Puchlan tam skutečně byl. Právě si pochutnával na čmoudu z kamionů a zapíjel ho čirou špínou vyjetého oleje. Mlaskal a chlemtal, až se mu od pusy kouřilo, když uviděl blížící se Prgolet. „Už zase tahle havěť?“ zaskřípal pískavě Puchlan a začal se po Prgoletu ohánět, jako by chtěl plácnout mouchu. Prga ale měla tentokrát řízení pevně v rukou a snadno jeho útokům uhýbala. Puchlan by si moc přál znovu jí pořádně načoudit, jenomže mrštným manévrům Prgoletu pilotovaného princeznou nemohl stačit. Rozčilovalo ho to. Víc a víc a víc. Máchal prackami, poskakoval a točil se v divokém tanci, ale trefit nedokázal. Aby toho nebylo málo, byla tu ještě pohonná látka Prgoletu − bublinky čirého dobra. Ty se Puchlanovy zdály nadmíru odporné. To pak Prga létala naschvál tak, aby ho neustále fackovaly do obličeje. Plně zaneprázdněný Puchlan si zatím vůbec nevšiml, že odspodu ho ukusuje ekomobil. Doušek za douškem proháněl Puchlanovo dusivé tělo svým filtrem a dával městu čistý vzduch. „Všechno jde podle plánu. Smradlouna za chvíli udoláme!“ hlásil sebevědomě ekomobil. „Teď se dívej, Evžene!“ zavolal směrem k ptáčkovi a vdechl hodně velký, až moc velký kus Puchlana.

A toho už si hnusák všiml. Kouslo ho to. „Auuuu!“ zaúpěl Puchlan. „Tyhle kraksny prostě nesnáším!“ zaskřehotal, když zjistil, odkud mu ta bolest projela. Nechal Prgu, ať si lítá, a vší silou se verval ekomobilu do nasávání. Takový nápor nemohlo elektroauto vydržet. Pukl mu filtr a pohasla světla. Prgolet se zastavil. Všechno jako by zmizelo ve tmě a tichu a zůstalo jen rozkřuslé tělo krásného automobilu. Z šoku ho vytrhlo až princeznino volání. „Leť mu pomoct, postarám se o Puchlana. Něčeho jsem si všimla!“ a už vyskakovala ven z kabiny. Skutečně dokázala upoutat hnusákovu pozornost a ten nechal ekomobil na pokoji. Beztak ho považoval za vyřízený. Prgolet už zkoumal jeho poškození, když viděl, jak se Puchlan žene ulicí za utíkající Prgou. „Kde je nejbližší les?“ volala udýchaně princezna na Evžena.

„Les?“ opakoval pták nevěřícně. „Teď zrovna si vzpomeneš na houby? Přeskočilo ti?“ „Všimla jsem si, že stromy Puchlana rozkládají, když se jich dotkne,“ supěla Prga za překotného běhu. „Ajo, taklenc to myslíš. Mno, támhle je velká městská alej a vede do lesoparku za městem. Snad to bude stačit.“ „Musí,“ uzavřela stroze Prga a rozhlížela se po nějakém zrychlovacím vozítku. Puchlan se totiž nebezpečně blížil. Prga musela myslet a hlavně jednat rychle. Pro funkci vozidla zamítla kočku, pár starých kožených bruslí u popelnice i zednickou míchačku. Zvolila to jediné, co v tu chvíli dávalo smysl. Mocným dlouhým skokem hupsla do nákupního vozíku, z kterého právě spěchající žena s telefonem u ucha vyndala poslední čokoládovou tyčinku, a už v něm uháněla pryč jako o závod. A Puchlan za ní.

Započala šílená honička. Prga svištěla městem, nakláněla se jako posádka olympijského bobu, aby se vyhnula překážkám, a hnala se jako vichr vpřed. Projela některé křižovatky na červenou, což se nesmí, ale tady se muselo. Puchlan už už myslel, že ji má. Ale při průjezdu mohutnou stromovou alejí si všiml, že kdovíproč zpomaluje. Zakňoural a zabral ze všech sil. Prorval se koncem stromořadí až do lesoparku, kde ovšem poznal, že udělal chybu. Stromy ho po kouskách užďibovaly a čistily ho na nádherně zdravý vzduch. Úpěl a řval a vztekal se. Chtěl pryč, ale nešlo to. Léčka už ho nepustila. Byl vpletený mezi větve, a ať se snažil sebevíc, nemohl nic než sledovat, jak ho stromy zmenšují a zmenšují. „Až z něj zbylo jen takové piďoučké Puchlánče,“ zasmála se Prga, když to drobné nerudné stvoření nabírala do zkumavky. Na městské straně lesoparku už na ni čekal Prgolet i s opraveným ekomobilem. Vypadal jako nový, až na to, že měl zadní sedačku plnou drobků z jahodové bublaniny. „A teď hurá do laborky!“ prohlásila rozhodně Prga se zkumavkou v ruce. Zpod zadní sedačky ekomobilu se vynořil Evžen a s plným zobákem, což by se tedy nemělo, se zeptal: „To už je konec?“

(PRGA PŘEDSTAVUJE VÝZKUM!)

Puchlan se živí výfukovými plyny. Roste z jedovatého smradu, který čoudí z aut, kamionů, letadel i lodí. Jejich čmoud vzniká spalováním benzinu a nafty v motorech.

Schválně, zkus tohle. Postav se na bezpečné místo v ulici, kde jezdí hodně aut. Dělej si do jednoho políčka

Typickým místem výskytu Puchlana

čárky za auta, kde sedí jen

Smrdutého jsou města ucpaná

jeden člověk. Do druhého

čoudícími auty.

rámečku dělej čárky za auta, kde jedou aspoň dva. Čárkuj

Aut je zkrátka hodně, někdy to vypadá,

aspoň pět minut.

že jich je víc než lidí. Bylo by fajn, kdyby lidi nejezdili zbytečně

Kterých čárek je víc?

a Puchlana tak nevykrmovali. Kdyby zvolili k přepravě auto, jen když jich jede víc nebo vezou nějaký náklad.

Jsou taky auta, co Puchlana nekrmí. Elektromobily. Z těch žádný kouř nejde a taky jezdí hezky bez hluku. Nebo existují hybridní puchlan_smrduty.zip

auta, která jedou trochu na elektřinu a trochu klasicky čoudí. Ale míň než obyč auta.

Pokud to jen trochu jde, doporučuju pohybovat se po městě hromadnou dopravou. Nebo vlastní silou – na kole, koloběžce, skejtu nebo prostě pěšky.

puchy.mov

Dost ale načmoudí i letadla a hlavně lodě. Po moři se totiž vozí strašlivá spousta věcí. Většina toho, co vidíš v obchodech, přijela lodí z velké dálky. A i když se spotřeba paliva letadel snižuje a čoudí teda míň než dřív, pořád je o dost míň smradlavé jet vlakem.

LEXIKON KANÁREK V DOLE Kdysi v minulosti, když nebyla všelijaká čidla a elektrické měřáky, nosili si horníci do dolů klícku s kanárkem. A to úplně jednoduše proto, že kanárci jsou o dost citlivější na jedovaté plyny než lidi. Když se ve štole nějaký nebezpečný plyn objevil, kanárek včas horníky upozornil.

PARKOVIŠTĚ P+R Aby do už tak přeplněných měst nejezdila ještě další auta zvenku, mají velká města na okrajích tahle parkoviště. Hned u nich bývá zastávka hromadné dopravy. Návštěvník tak sice přifrčí auťákem, ale nechá ho na kraji města a v něm už jezdí třeba tramvají.

SOS SOS je volání o pomoc. Většinou se vysílá v morseovce, což se dá dělat třeba pípáním nebo světlem. Tahle písmenka jsou pro volání o pomoc zvolená proto, že se jejich morseovková podoba dobře pamatuje. Je to totiž tatatatátátá-tatata nebo se to dá napsat takhle: ...–––...

DETOXIKAČNÍ ČAJ Detoxikace je zbavení se jedovatých látek. Pokud se třeba nadýcháš nějakého toxického neboli jedovatého smradu, dokážou s očištěním těla od jedů pomoct některé bylinky. Z těch se pak dá připravit pročišťující čaj. Ale můžeš si na něm pochutnat i jen tak, nemusíš se kvůli tomu nadýchat jedovatého čmoudu.

PRGOUŠOVY BUBLINKY Ono se to tolik neví, ale můj Prgolet jezdí na bublifuk. Vypouští megarychlostí bublinky čistého dobra, a jak praskají, šoupou ho dopředu. Nezdá se to, ale je to setsakramentsky rychlý a spolehlivý pohon. Na Prgouše nedám dopustit.

KAM AŽ DOJEDEME?