Policejní lékař Málek litoval, že si vzal svůj lepší oblek. Protože byla neděle, nechtěl si brát jednořadový šedý pro všední den a ze skříně tedy vytáhl dvouřadový modrý, ale teď klečel v lesním mechu a přemýšlel, jestli ta zelená barva z kolen půjde vyčistit. Dívka, u které klečel a kterou pečlivě prohlédl, byla mladá a mimořádně hezká. To bylo patrné na první pohled, i smrt k ní byla milosrdná. Dívka vypadala spíš, jako kdyby spala, což na první pohled mátlo i přítomného policistu. „Je to vůbec vražda?“ zeptal se strážník Kubát. „Ano,“ odpověděl Málek a rukou ukázal pod dívčinu bradu. „Tohle je typická strangulační rýha.“ „Takže byla zardoušena?“ nespouštěl Kubát z Málka oči. „Uškrcena,“ ozval se trochu nečekaně mužský hlas. Kubát i Málek se otočili. Od lesní cesty se mlázím prodíral obvodní inspektor Havlík. Za ním supěl vrchní inspektor Budík a výpravu uzavíral policejní agent Nováček, který navíc nesl fotoaparát. „Strangulační rýha je stopa po škrtidle,“ dodal Havlík. „Rdousí se rukama.“ „Správně,“ poznamenal doktor Málek. „V tomhle konkrétním případě byl škrtidlem nějaký silnější provaz nebo něco podobného. Hezkou neděli přeju.“ Málek se znovu sklonil k mrtvé dívce. „Kromě strangulační rýhy jsem našel ještě něco, ale s tím jsem čekal na vás.“ Detektivové obestoupili dívku. Chvíli si ji prohlíželi mlčky. „Podívejte se, co má v puse,“ řekl Málek, když se mu zdálo, že už bylo toho prohlížení dost. Opatrně otevřel dívčina ústa a vytáhl z nich zmuchlaný dámský kapesníček, malý, bílý, skoro čistý, s vyšitým ozdobným monogramem KM v rohu.“ „Roubík?“ zajímal se Budík. „Možná,“ odpověděl Málek. „Nebo vzkaz od pachatele. I takové věci už jsem viděl.“
Dne 1. ledna 1922 vznikla tzv. Velká Praha. V následujících letech se k dosavadním pražským částem postupně přičlenilo 37 obcí. A stejně jako policejní strážníci vystřídali četnictvo, museli se detektivové zvyklí na vnitřní Prahu utkat se zločinem na zcela novém poli – místo do dlážděných ulic a kaváren vyrazit blátivou pěšinou mezi statky a vesnické chalupy.
V deseti povídkách inspirovaných skutečnými případy, které dosud nebyly literárně zpracované, vyšetřuje zločiny trojice detektivů. Vrchní inspektor Budík je vynikající kriminalista, jenž zná vnitřní Prahu jako své boty, které zatvrzele odmítá vyměnit za cokoli vhodnějšího, co by se lépe hodilo do terénu jeho nového působiště, Velké Prahy. Těžce se smiřuje s tím, že byl s povýšením odsunut na okraj, zatímco vnitřní Prahu dostal nějaký legionář. Fakt, že své bohaté zkušenosti a zásluhy nasbíral za dob monarchie, mu kariérní postup usnadňuje asi stejně jako jeho manželka, bývalá hraběnka von Czákoly. Ani jeho dvě dcery mu starosti neubírají. Jak se vyrovná s novými poměry i s blížící se pohromou ve vlastní rodině? Budíkův přítel a bývalý kolega, nyní jeho podřízený obvodní inspektor Havlík je zkušený znalec pražského podsvětí a ještě zkušenější znalec a milovník žen. V kriminální branži už ho stěží co překvapí, avšak i on se dostane do nečekané situace, a to v osobním životě. Posledním z týmu je mladý policejní agent Nováček, který se velmi snaží, aby si své zařazení pod velení vrchního inspektora zasloužil. Sice postupně získává kriminalistické ostruhy a tu a tam se mu dostane i trocha uznání ze strany nadřízeného, avšak veškerá odvaha ho opouští, když si uvědomuje, že by se měl Budíkovi přiznat, že je v budoucnu možná bude spojovat víc než jen práce. Literární předloha k historickému krimiseriálu z 20. let minulého století, stylově navazujícímu na seriál Hříšní lidé Města pražského a Četnické humoresky.
ISBN 978-80-7404-331-4
9 788074 043314
Doporučená cena: 369 Kč
Obvodní inspektor Hynek Budík byl štíhlý, tělesně zachovalý muž mezi čtyřicítkou a padesátkou, spíš blíže té padesátce. Tvář mu zdobil mocný knír, více rakousko-uherský než československý, revoluční. Hleděl na něj v zrcadle, projížděl ho jemným hřebínkem, nadzdvihoval prstem a zakrucoval na jeho koncích. Byl rád, že se ho nezbavil, že nepodlehl panice a nezačal ho zbaběle holit, když se kolem něj hroutil svět, který znal, a kdy se vše rakousko-uherské propadalo do nicoty. Nevzpomínal na ty chvíle v osmnáctém roce rád, pro něj coby elitního rakousko-uherského kriminalistu, vyznamenaného samotným panovníkem, nebyly snadné. Málo platné – byl c.k. policajt, který se řízením osudu ocitl v nové republice. Ale přežil tu chvíli nad propastí, a teď se dokonce zdálo, že docela úspěšně. Drby v policii kolovaly stejně jako všude jinde rychle a spolehlivě. Šeptaly cosi o možném povýšení a na dnešek si ho dokonce povolal sám pan policejní prezident, který, jak známo, lidi nevyhazuje, neboť na takovou práci má jiné… Budík se zpevnil v ramenou, kontrolně se dotkl perfektního uzlu na kravatě, políbil svou ženu Ilonu (zákonem č. 61 z osmnáctého roku zrušenou hraběnku von Czákoly), poté nevlastní dceru Alžbětu, přezdívanou Sisi (po poslední císařovně), a nakonec gymnazistku Julii, svého miláčka, kterého si vytvořil sám, jak rád říkal. Všechny věděly, co se asi děje, ačkoliv jim ani slovo nenaznačil – ale to už tak ženské umí. Jak už byl v tom slavnostním loučení, podal ruku i služebné Enikö, která se té důvěrnosti velmi podivila. O demokracii toho ještě moc neslyšela.
Svižně kráčel chodbami policejního ředitelství, úspornými pohyby hlavy se zdravil s kolegy a představoval si povýšení i to, co s ním souviselo. Nikoli už obvodní, ale vrchní inspektor. Zvýšené služné, i když o peníze mu moc nešlo, jeho žena pocházela z velmi zámožné rodiny. Daleko víc mu šlo o reálnou moc, kterou mohl mít nad svými případy. Zasloužil si velení pražských detektivů, byl ve svém oboru eso, právem mu patřily velké zločiny, které s sebou město neslo.
petr zikmund jan drbohlav ivan hubac
000-050.indd 3
03.12.2020 11:46
povídka první
dama v studni
Obvodní inspektor Hynek Budík byl štíhlý, tělesně zachovalý muž mezi čtyřicítkou a padesátkou, spíš blíže té padesátce. Tvář mu zdobil mocný knír, více rakousko-uherský než československý, revoluční. Hleděl na něj v zrcadle, projížděl ho jemným hřebínkem, nadzdvihoval prstem a zakrucoval na jeho koncích. Byl rád, že se ho nezbavil, že nepodlehl panice a nezačal ho zbaběle holit, když se kolem něj hroutil svět, který znal, a kdy se vše rakousko-uherské propadalo do nicoty. Nevzpomínal na ty chvíle v osmnáctém roce rád, pro něj coby elitního rakousko-uherského kriminalistu, vyznamenaného samotným panovníkem, nebyly snadné. Málo platné – byl c.k. policajt, který se řízením osudu ocitl v nové republice. Ale přežil tu chvíli nad propastí, a teď se dokonce zdálo, že docela úspěšně. Drby v policii kolovaly stejně jako všude jinde rychle a spolehlivě. Šeptaly cosi o možném povýšení a na dnešek si ho dokonce povolal sám pan policejní prezident, který, jak známo, lidi nevyhazuje, neboť na takovou práci má jiné… Budík se zpevnil v ramenou, kontrolně se dotkl perfektního uzlu na kravatě, políbil svou ženu Ilonu (zákonem č. 61 z osmnáctého roku zrušenou hraběnku von Czákoly), poté nevlastní dceru Alžbětu, přezdívanou Sisi (po poslední císařovně), a nakonec gymnazistku Julii, svého miláčka, kterého si vytvořil sám, jak rád říkal. Všechny věděly, co se asi děje, ačkoliv jim ani slovo nenaznačil – ale to už tak ženské umí. Jak už byl v tom slavnostním loučení, podal ruku i služebné Enikö, která se té důvěrnosti velmi podivila. O demokracii toho ještě moc neslyšela.
6
Svižně kráčel chodbami policejního ředitelství, úspornými pohyby hlavy se zdravil s kolegy a představoval si povýšení i to, co s ním souviselo. Nikoli už obvodní, ale vrchní inspektor. Zvýšené služné, i když o peníze mu moc nešlo, jeho žena pocházela z velmi zámožné rodiny. Daleko víc mu šlo o reálnou moc, kterou mohl mít nad svými případy. Zasloužil si velení pražských detektivů, byl ve svém oboru eso, právem mu patřily velké zločiny, které s sebou město neslo. Město měl rád, byly v něm banky, obchody, domy bohatých, které se i teď po válce vyplatilo vyloupit. Viděl sám sebe, jak v čele svých mužů, v perfektně střiženém obleku, v drahých botách a s elegantním kloboukem na hlavě klade ruku na ramena ničemů, zatýká vrahy žen a dětí, zneškodňuje mezinárodní podvodníky, kteří se teď po válce do Prahy stahují. Na případných, ale bohužel nijak častých novinářských fotografiích vypadal velmi dobře. Tak o sobě a o svém budoucím osudu dětinsky snil, když čekal na lavici před vysokými dveřmi kanceláře policejního prezidenta.
000-050.indd 6
03.12.2020 11:46
povídka čtvrtá
146
nedohrana etuda
„Kde se našla?“ „To se taky přesně neví. Malá nebo Velká Chuchle, někde tam. Na rozhraní.“ „Velká Chuchle není Praha,“ podotkl Budík a zamířil k policejnímu automobilu zaparkovanému u chodníku. „Co se tedy vlastně ví?“ „Že je mrtvá,“ odpověděl Nováček s nehranou bezelstností. „Zatím nic víc. Ale doktor už je na cestě.“ Policejní lékař Málek litoval, že si vzal svůj lepší oblek. Protože byla neděle, nechtěl si brát jednořadový šedý pro všední den a ze skříně tedy vytáhl dvouřadový modrý, ale teď klečel v lesním mechu a přemýšlel, jestli ta zelená barva z kolen půjde vyčistit. Dívka, u které klečel a kterou pečlivě prohlédl, byla mladá a mimořádně hezká. To bylo patrné na první pohled, i smrt k ní byla milosrdná. Dívka vypadala spíš, jako kdyby spala, což na první pohled mátlo i přítomného policistu. „Je to vůbec vražda?“ zeptal se strážník Kubát. „Ano,“ odpověděl Málek a rukou ukázal pod dívčinu bradu. „Tohle je typická strangulační rýha.“ „Takže byla zardoušena?“ nespouštěl Kubát z Málka oči. „Uškrcena,“ ozval se trochu nečekaně mužský hlas. Kubát i Málek se otočili. Od lesní cesty se mlázím prodíral obvodní inspektor Havlík. Za ním supěl vrchní inspektor Budík a výpravu uzavíral policejní agent Nováček, který navíc nesl fotoaparát. „Strangulační rýha je stopa po škrtidle,“ dodal Havlík. „Rdousí se rukama.“ „Správně,“ poznamenal doktor Málek. „V tomhle konkrétním případě byl škrtidlem nějaký silnější provaz nebo něco podobného. Hezkou neděli přeju.“ Málek se znovu sklonil k mrtvé dívce. „Kromě strangulační rýhy jsem našel ještě něco, ale s tím jsem čekal na vás.“ Detektivové obestoupili dívku. Chvíli si ji prohlíželi mlčky. „Podívejte se, co má v puse,“ řekl Málek, když se mu zdálo, že už bylo toho prohlížení dost. Opatrně otevřel dívčina ústa a vytáhl z nich zmuchlaný dámský kapesníček, malý, bílý, skoro čistý, s vyšitým ozdobným monogramem KM v rohu.“ „Roubík?“ zajímal se Budík. „Možná,“ odpověděl Málek. „Nebo vzkaz od pachatele. I takové věci už jsem viděl.“ Strážník Kubát jen zavřel oči. Mrtvá dívka, to samo o sobě bylo dost zlé, ale kapesník v ústech? A ještě o tom ti kolegové mluví, jako by to bylo něco normálního. Kubát si umiňoval, že kdyby mu někdo někdy nabídl povýšení do mordparty, rozhodně by to odmítl. Naštěstí ho uklidňovalo, že strážníkovi z Malé Chuchle něco takového nejspíš nikdo nenabídne.
142-181.indd 146
03.12.2020 11:47
povídka pátá
194
pekelny stroj
Nováček se dostal k jednomu z oken patřících k bytu Poulíčkových jako první. Poklekl a opatrně pohlédl dovnitř. „Pokoj,“ hlásil tiše. „Nebo spíš dílna, já nevím. Stůl, dva stoly… na nich různé nástroje a mašinky… křeslo, skříň… nikdo tam není!“ Havlík zaklekl u prosklených dveří pavlačového bytu vedoucích do kuchyně. Opatrně hleděl přes záclonku, pak najednou rychle zvedl ruku a zašeptal: „Kuchyně! Jsou tady oba, muž i žena. On je za stolem. V ruce má revolver… jo, je to Grasser, měl jsem pravdu… před ním sedí ženská, moc pěkná, opravdu… nehýbají se.“ Budík se nadechl, zaklepal a nahlas promluvil: „Jsem vrchní inspektor Budík, pane Poulíčku. Můžeme si promluvit?“ Řekl to klidně, skoro se zdálo, že téměř pobaveně, a z bytu se ozval mužský hlas. „Jo, to můžeme, ale ne s tebou, fízle!“ Budík poněkud strnul z toho drzého tónu, ale zůstal v klidu. „Buďte rozumný, pane Poulíčku, já jsem ta správná osoba. Jsem vrchní inspektor,“ zopakoval. „Ne! S vámi mluvit nebudu!“ Bůh ví, jak se to rozneslo, ale v domě se objevily stopy jistého nepokoje. Rychlé zavírání oken a dveří, nezřetelné, leč zvědavé hlasy, kroky po dlažbě. „A co vaše žena,“ optal se Budík. „Ta by si s námi nechtěla promluvit?“ „Ne!“ ozval se mužský hlas z kuchyně. „Tak dobře – ne,“ promluvil rozvážně Budík. „Ale stejně si musíme všechno vyjasnit, pane Poulíčku! Pěkně v klidu. Jsme přece rozumní lidé, že? A stalo se hodně věcí!“ Zezdola se ozvaly kroky prvních strážníků, kteří sem dorazili. Tasili své zbraně a rozmísťovali se po domě. Detektivové stáli přede dveřmi do kuchyně Poulíčkových a čekali, co se stane. Bylo ticho. Pak v zámku zarachotil klíč. Budík zvedl ruku, aby všechny upozornil, že se něco děje. Dveře se pomalu otevřely. Stála v nich žena. Překvapivě krásná a překvapivě bledá. Dost neupravená v domácích šatech a příšerně vyděšená. V rukou držela košík překrytý utěrkou. Párkrát pohnula slepenými rty, aby vůbec mohla promluvit. „Má revolver… míří mi na záda… vystřelí, jestli se pohnete… zabije mě!“ Detektivové ztuhli. Došlo jim, že tohle žádná jednoduchá situace nebude. Krásná, značně pocuchaná dáma podala nejblíže stojícímu Budíkovi svůj košík. „Máte prý asi půl minuty…“
182-224.indd 194
03.12.2020 11:48
Hlavní město Praha (tzv. Velká Praha) vzniklo 1. ledna 1922 na základě zákona č. 114/1920 Sb. a prováděcích nařízení Československé vlády. K dosavadním čtvrtím a obvodům: • Praha I – Staré Město • Praha II – Nové Město • Praha III – Malá Strana • Praha IV – Hradčany • Praha V – Josefov • Praha VI – Vyšehrad • Praha VII – Holešovice, Bubny • Praha VIII – Libeň
v následujících letech přibylo postupně 37 obcí a osad, nakonec rozdělených do obvodů takto: • další obce do Prahy VIII – Bohnice, Kobylisy, Střížkov, Troja • Praha IX – Prosek, Hloubětín, Vysočany • Praha X – Karlín • Praha XI – Hrdlořezy, Malešice, Žižkov • Praha XII – Královské Vinohrady • Praha XIII – Vršovice • Praha XIV – Michle, Nusle, Krč • Praha XV – Braník, Hodkovičky, Podolí • Praha XVI – Hlubočepy, Malá Chuchle, Radlice, Smíchov • Praha XVII – Košíře, Motol, Jinonice • Praha XVIII – Břevnov, Střešovice, Dolní Liboc • Praha XIX – Bubeneč, Dejvice, Sedlec, Veleslavín, Vokovice. (WIKIPEDIE)
418-424.indd 422
03.12.2020 11:55
obsah dama v studni, napsal petr zikmund loutkohra, napsal petr zikmund povídka třetí u zdi..., napsal petr zikmund povídka čtvrtá nedohrana etuda, napsal jan drbohlav povídka pátá pekelny stroj, napsal petr zikmund povídka šestá zmizela, napsal jan drbohlav povídka sedmá lepsi zivot, napsal petr zikmund podle předlohy zdenka zapletala povídka osmá doktor herzog, napsal petr zikmund podle předlohy zdenka zapletala povídka devátá tajemstvi, napsal ivan hubac povídka desátá host do domu napsal ivan hubac doslov povídka první
povídka druhá
418-424.indd 423
5 51 95 142 182 225 265 308 350 385 418
03.12.2020 11:55
Policejní lékař Málek litoval, že si vzal svůj lepší oblek. Protože byla neděle, nechtěl si brát jednořadový šedý pro všední den a ze skříně tedy vytáhl dvouřadový modrý, ale teď klečel v lesním mechu a přemýšlel, jestli ta zelená barva z kolen půjde vyčistit. Dívka, u které klečel a kterou pečlivě prohlédl, byla mladá a mimořádně hezká. To bylo patrné na první pohled, i smrt k ní byla milosrdná. Dívka vypadala spíš, jako kdyby spala, což na první pohled mátlo i přítomného policistu. „Je to vůbec vražda?“ zeptal se strážník Kubát. „Ano,“ odpověděl Málek a rukou ukázal pod dívčinu bradu. „Tohle je typická strangulační rýha.“ „Takže byla zardoušena?“ nespouštěl Kubát z Málka oči. „Uškrcena,“ ozval se trochu nečekaně mužský hlas. Kubát i Málek se otočili. Od lesní cesty se mlázím prodíral obvodní inspektor Havlík. Za ním supěl vrchní inspektor Budík a výpravu uzavíral policejní agent Nováček, který navíc nesl fotoaparát. „Strangulační rýha je stopa po škrtidle,“ dodal Havlík. „Rdousí se rukama.“ „Správně,“ poznamenal doktor Málek. „V tomhle konkrétním případě byl škrtidlem nějaký silnější provaz nebo něco podobného. Hezkou neděli přeju.“ Málek se znovu sklonil k mrtvé dívce. „Kromě strangulační rýhy jsem našel ještě něco, ale s tím jsem čekal na vás.“ Detektivové obestoupili dívku. Chvíli si ji prohlíželi mlčky. „Podívejte se, co má v puse,“ řekl Málek, když se mu zdálo, že už bylo toho prohlížení dost. Opatrně otevřel dívčina ústa a vytáhl z nich zmuchlaný dámský kapesníček, malý, bílý, skoro čistý, s vyšitým ozdobným monogramem KM v rohu.“ „Roubík?“ zajímal se Budík. „Možná,“ odpověděl Málek. „Nebo vzkaz od pachatele. I takové věci už jsem viděl.“
Dne 1. ledna 1922 vznikla tzv. Velká Praha. V následujících letech se k dosavadním pražským částem postupně přičlenilo 37 obcí. A stejně jako policejní strážníci vystřídali četnictvo, museli se detektivové zvyklí na vnitřní Prahu utkat se zločinem na zcela novém poli – místo do dlážděných ulic a kaváren vyrazit blátivou pěšinou mezi statky a vesnické chalupy.
V deseti povídkách inspirovaných skutečnými případy, které dosud nebyly literárně zpracované, vyšetřuje zločiny trojice detektivů. Vrchní inspektor Budík je vynikající kriminalista, jenž zná vnitřní Prahu jako své boty, které zatvrzele odmítá vyměnit za cokoli vhodnějšího, co by se lépe hodilo do terénu jeho nového působiště, Velké Prahy. Těžce se smiřuje s tím, že byl s povýšením odsunut na okraj, zatímco vnitřní Prahu dostal nějaký legionář. Fakt, že své bohaté zkušenosti a zásluhy nasbíral za dob monarchie, mu kariérní postup usnadňuje asi stejně jako jeho manželka, bývalá hraběnka von Czákoly. Ani jeho dvě dcery mu starosti neubírají. Jak se vyrovná s novými poměry i s blížící se pohromou ve vlastní rodině? Budíkův přítel a bývalý kolega, nyní jeho podřízený obvodní inspektor Havlík je zkušený znalec pražského podsvětí a ještě zkušenější znalec a milovník žen. V kriminální branži už ho stěží co překvapí, avšak i on se dostane do nečekané situace, a to v osobním životě. Posledním z týmu je mladý policejní agent Nováček, který se velmi snaží, aby si své zařazení pod velení vrchního inspektora zasloužil. Sice postupně získává kriminalistické ostruhy a tu a tam se mu dostane i trocha uznání ze strany nadřízeného, avšak veškerá odvaha ho opouští, když si uvědomuje, že by se měl Budíkovi přiznat, že je v budoucnu možná bude spojovat víc než jen práce. Literární předloha k historickému krimiseriálu z 20. let minulého století, stylově navazujícímu na seriál Hříšní lidé Města pražského a Četnické humoresky.
ISBN 978-80-7404-331-4
9 788074 043314
Doporučená cena: 369 Kč
Obvodní inspektor Hynek Budík byl štíhlý, tělesně zachovalý muž mezi čtyřicítkou a padesátkou, spíš blíže té padesátce. Tvář mu zdobil mocný knír, více rakousko-uherský než československý, revoluční. Hleděl na něj v zrcadle, projížděl ho jemným hřebínkem, nadzdvihoval prstem a zakrucoval na jeho koncích. Byl rád, že se ho nezbavil, že nepodlehl panice a nezačal ho zbaběle holit, když se kolem něj hroutil svět, který znal, a kdy se vše rakousko-uherské propadalo do nicoty. Nevzpomínal na ty chvíle v osmnáctém roce rád, pro něj coby elitního rakousko-uherského kriminalistu, vyznamenaného samotným panovníkem, nebyly snadné. Málo platné – byl c.k. policajt, který se řízením osudu ocitl v nové republice. Ale přežil tu chvíli nad propastí, a teď se dokonce zdálo, že docela úspěšně. Drby v policii kolovaly stejně jako všude jinde rychle a spolehlivě. Šeptaly cosi o možném povýšení a na dnešek si ho dokonce povolal sám pan policejní prezident, který, jak známo, lidi nevyhazuje, neboť na takovou práci má jiné… Budík se zpevnil v ramenou, kontrolně se dotkl perfektního uzlu na kravatě, políbil svou ženu Ilonu (zákonem č. 61 z osmnáctého roku zrušenou hraběnku von Czákoly), poté nevlastní dceru Alžbětu, přezdívanou Sisi (po poslední císařovně), a nakonec gymnazistku Julii, svého miláčka, kterého si vytvořil sám, jak rád říkal. Všechny věděly, co se asi děje, ačkoliv jim ani slovo nenaznačil – ale to už tak ženské umí. Jak už byl v tom slavnostním loučení, podal ruku i služebné Enikö, která se té důvěrnosti velmi podivila. O demokracii toho ještě moc neslyšela.
Svižně kráčel chodbami policejního ředitelství, úspornými pohyby hlavy se zdravil s kolegy a představoval si povýšení i to, co s ním souviselo. Nikoli už obvodní, ale vrchní inspektor. Zvýšené služné, i když o peníze mu moc nešlo, jeho žena pocházela z velmi zámožné rodiny. Daleko víc mu šlo o reálnou moc, kterou mohl mít nad svými případy. Zasloužil si velení pražských detektivů, byl ve svém oboru eso, právem mu patřily velké zločiny, které s sebou město neslo.