Klára Smolíková Jiří W. Procházka
Ilustrace Luděk Bárta
1
Authors © Klára Smolíková, Jiří W. Procházka, Praha 2020 Illustrations © Luděk Bárta, Praha 2020 Design and Graphic Layout © Luděk Bárta, Praha 2020 © Česká televize, Praha 2020 ISBN 978-80-7404-337-6
2
Klára Smolíková Jiří W. Procházka Ilustrace
Luděk Bárta
3
6
V sobotu foukalo jako o závod. Město bylo polepené plakáty s velkým nápi-
sem „Závody veteránů“. Vítr už je leckde natrhl, takže se v poryvech třepotaly, jako by se nemohly dočkat startu. „To budou závodit vysloužilí vojáci?“ divila se Denisa. Bratr ji od rána popoháněl, aby si pospíšila a veterány stihli. „Vojáci?“ zopakoval Filip a ohlédl se, kde se zas courá. „Jak jsi přišla na vojáky?“ „Veteráni jsou přece vysloužilci,“ opáčila dotčeně dívka. „To sice ano,“ rozesmál se bratr, „jenže v tomhle případě se tím myslí auta! Podívej se na ty plakáty. Vidíš tam vojáky? Nevidíš. Vidíš tam stará auta? Vidíš. Těm se taky říká veteráni! A už pojď.“ Denisa se moudře rozhodla mlčet a nechala si pro sebe úvahy, že závodit ve starých autech může být nebezpečné. Sourozenci došli k vysoké zdi a protáhli se dřevěnými vraty na dvorek. Nezasvěcenému návštěvníkovi by mohl připomínat sběrnu starého šrotu. Cedule o výkupu železa nebo otevíracích hodinách, kdy zde můžete odložit nefunkční žehličky, pračky a počítače, však nikde nevisela. Kdyby tam nějaký vývěsný štít byl, stálo by na něm, že vcházíte na pozemky přiléhající k laboratoři patřící vynálezci Alvovi. A ten tady nashromáždil spoustu zdánlivě nepoužitelného odpadu, aby měl součástky na své jedinečné vynálezy. „Vítejte, přátelé,“ uvítal dvojici známý hlas. Zněl dutě, jako by přicházel z velké dálky. „Konečně jste tady!“ 7
„Jsme, Alvo,“ potvrdil Filip. „A kde jsi ty?“ Ohnivou čupřinu, podle které kamaráda vždy spolehlivě našli, nikde neviděl. Denisa nakoukla do kůlny, ale ani tam nikoho nezahlédla. „Jsem přímo před vámi,“ ozvalo se z kopce odložených spotřebičů, zrezavělých drátů a vyřazených baterií. „Tak proč nevylezeš?“ mračil se Filip. „Závod za chvíli začíná.“ „Když mě odsud dostanete, vysvětlím vám to. Asi jsem se do něčeho zamotal, když jsem hledal poslední chybějící součástku.“ „Alvo, to jako vážně?“ kroutila hlavou Denisa. Jenže to už se její bratr prohrabával do útrob součástkové hory. Drnčelo to a hrkalo, břinkalo a pružilo, jak do sebe zaseknuté předměty nechtěly uvolnit cestu. Nakonec si Filip vzal na pomoc nůžky na plech, aby se k uvězněnému kamarádovi prostříhal. Denisa uvolněné kusy pohotově odnášela na opačný konec dvorku. Konečně zahlédli pramen zrzavých vlasů a za chvilku i celého kamaráda. „Děkuji za záchranu,“ utrousil Alva a nevšímavě prošel kolem zkoprnělých kamarádů. Měl oči jen pro kovovou trubku tvarem připomínající malou raketku, kterou obřadně nesl. „Nestůjte jako tvrdé Y a pojďte. Něco vám ukážu.“ Obešli kůlnu a Filip zalapal po dechu: „Teda, Alvo, ta je úžasná!“ Před nimi stála nablýskaná červená motorka. Filip s úctou přejížděl dlaní po blatnících i řídítkách. Přiklekl k motoru a nasál vůni oleje a benzinu. „A jezdí?“ „Šlape jako hodinky. Chyběl mi už jen ten výfuk,“ dotahoval Alva poslední šroubky. „Na závod veteránů totiž nepůjdeme. My na něj pojedeme, a s tímhle jedinečným strojem se ho dokonce zúčastníme!“
8
„Copak jsou motorky pro tři?“ zeptala se nešťastně Denisa, které hned blesklo hlavou, že na ni Alva nemyslel. „Jsou,“ vypjal konstruktér prsa. „A tentokrát to není tak úplně můj vynález. Jako základ jsem použil motocykl Jawa, který jsem dostal od dědečka i se sajdkárou a tandemovým sedlem pro spolujezdce. Jen jsem ho musel rozebrat do posledního šroubku, očistit a znovu složit.“ Dívka si konečně všimla nejen druhého sedla, ale i nízkého vozíku přidělaného po straně k motorce.
„Alvo, k čemu je tohle?“ zeptal se Filip. Nemyslel chromované trubky, hydraulické tlumiče a lesknoucí se turbíny motorky. Zaujalo ho, že kolem přídavného postranního vozíku se jako rakety táhnou úzké role stočeného plátna. „Plachta na přikrytí?“ „Nech se překvapit. Alvovo hydraulicko-olejové multifunkční supervozidlo je připraveno vyřešit každou překážku na trati,“ pochlubil se vynálezce. Na zadní nosič motorky přivázal modrý batoh, bez kterého z laboratoře nikdy nevycházel. Potom vytáhl z přívěsného vozíku kožené kukly, rukavice a tmavé brýle. „Nasedejte, přátelé. Máme naspěch!“ 9
Denisa se s nedůvěrou nasoukala do postranního vozíku, ale Filipovi zářily oči. Motor burácel a oni se řítili k hlavnímu náměstí. Lidé se otáčeli a obdivovali neobvyklou červenou motorku. Alva zkušeně kličkoval úzkými uličkami. Přesto je hlas z tlampače oznamující, že závod byl odstartován, zastihl ještě na cestě. Když se před nimi otevřelo náměstí, pod nápisem START již žádný veterán nestál. „Nevadí,“ nenechal se Alva vyvést z míry. „Doženeme je.“ „A vyhrajeme!“ přidala se Denisa, které se jízda ve stařičké motorce začala zamlouvat. Filip nadšeně halekal: „Nasadíme přídavné motory, urychlovače nebo vznášedla?“
Zrzavý motorkář jen zavrtěl hlavou a pravou rukou přidal plyn. Jawa na nerovné dlažbě poskakovala, ale všichni tři už se přizpůsobili jízdě. Trasa závodu je vyvedla ven z města. Kolem silnice postávali diváci a oni konečně zahlédli prvního, tedy vlastně předposledního závodníka. Jenže se k němu blížili nějak podezřele rychle. „Brzdi! On stojí!“ zakřičela Denisa. Filip si myslel, že jen zpomalí a porouchaný automobil objedou. Ostatně elegantní starý muž s navoskovaným knírem jim také ukazoval, ať jedou dál a nezdržují se. Jenže Alva místo toho smykem u žluté závodní bugatky zastavil. „Dovolíte, kolego,“ seskočil pihovatý kluk z motorky a vydal se na obhlídku jako nějaký univerzitní profesor. „Krásný model. Nejezdila v něčem podobném Eliška Junková?“ „Jezdila,“ usmál se sympatický majitel nepojízdného vozu. „A dokonce i ta její bugatka byla žlutá. A hlavně pojízdná. Jinak by nevyhrávala,“ pokrčil rameny. „Kdo je Eliška Junková?“ drcla do bratra nenápadně Denisa. „Jedna z prvních automobilových závodnic u nás. Všechny porážela,“ vysvětlil pohotově Filip a několikrát zkontroloval hodinky. „Alvo, neříkal jsi, že si dojedeme pro vítězství?“ 10
11
„Taky že dojedeme, časovou ztrátu doženeme,“ mávl Alva rukou. „Nejprve musíme tady kolegovi pomoct s píchlou pneumatikou.“ „My?“ divil se Filip. „Vždyť jsme přijeli na motorce. Nemáme servisní vozidlo.“ „Potřebujeme jen tu bugatku zvednout, abychom kolo mohli vyměnit.“ Alva přepnul dvě páčky na řídítkách. Motorka se začala otřásat víc a víc a náhle se zpod ní vysunuly trubky a kovové klouby. Alva tak všem ukázal, že jeho multifunkční supervozidlo může fungovat i jako hydraulický zvedák. Majitel vozu, který pochopil Alvův záměr, usazoval zvedák pod autem. Brýlatý vynálezce byl ve svém živlu. Stiskl červené tlačítko vedle brzdy. V kovových trubkách to zahučelo. Těžký žlutý vůz se na jedné straně začal díky hydraulické síle v trubkách zvedat. „Stačí,“ zavolal kníratý pán a spolu s Filipem přivalili náhradní kolo. Denise dali za úkol odkutálet píchlé kolo zpátky ke kufru auta. Za chvíli už bugatka odfrčela do dáli. Alva stáhl zvedák pod motorku a vyrazil plnou rychlostí kupředu, takže brzy předjeli nejen žlutou bugatku, ale i čistě bílou škodovku 1000 MB. Řídila ji blonďatá slečna v červeném šátku oblečená v bílé závodní kombinéze. Alva ji pozdravil trojím zatroubením klaksonu. Ona mu se zářivě bílým úsměvem stejně tak odpověděla. Pak motorka opět zrychlila a s trojicí odvážných jezdců zmizela v lese. Ve stínu vzrostlých stromů je čekaly serpentiny, tedy zatáčky tak prudké, že Alva otáčel stroj téměř do protisměru, aby zdolali strmé klesání. 12
„Pozor,“ křičel Alva do burácení motorky. „Držte se!“ Projeli další zatáčku a v hlubokém příkopu spatřili převrácené černé auto. Štíhlý řidič ve žlutohnědém kostkovaném saku a drobná žena v červenobílých kostkovaných šatech stáli bezmocně na kraji vozovky. Alva neváhal ani na vteřinu a zastavil. „Přátelé, dneska to asi nevyhrajeme,“ omluvil se kamarádům, ale Filip s Denisou na něj povzbudivě kývli, že je to v pořádku. „Zato vytáhneme tenhle tatraplán.“ „To jste hodní,“ odkašlal si mladík v saku. „Jenže naše tatra váží skoro dvě tuny.“ Havarovaná Tatra 77 s kovovou ploutví na zádi byla opravdu ohromná. Převalená na bok připomínala kosatku, která uvízla na břehu moře. Prostorem se náhle ozvalo hydraulické hučení, stále se zvyšující rachot motoru a skřípění plechů. Z motorky se opět vysunuly trubky, jenže tentokrát nefungovaly jako zvedák auta při výměně pneumatiky. Vypadaly spíš jako nohy gigantického pavouka. Alva seděl za řídítky, přidával plyn a levou rukou tiskl mechanické páčky. Denisa a oba řidiči tatraplánu raději ustoupili. Filip čekal za autem a ukazoval Alvovi. Nohy kolem motorky se zapřely o asfaltový povrch a z postranního vozíku vyjel třímetrový kovový nosník s navijákem. V něm bylo namotané žluté lano, na jehož konci se pohupoval železný hák.
13
„Alvo, to je perfektní autojeřáb!“ obdivně zvolal nadšený Filip. Stál u přídě tatraplánu, z níž čouhal kovový kruh určený pro odtažení vozidla. Za něj auto zahákl. Filip dál ukazoval a pak Alva stiskl tlačítko jeřábu. Lano se zvolna začalo navíjet zpátky na cívku. Vozidlo se trochu nadzvedlo a za chvíli bylo zase na silnici. Pravda, trošku zabahněné a s jedněmi dveřmi promáčklými, ale jinak zcela pojízdné. Kolem nich přejela slečna v bílé kombinéze a bílé škodovce a za ní kníratý pán ve žluté bugatce. Pak se na trať závodu vrátil i černočerný tatraplán. Teprve za nějakou dobu se za nimi vydala také jawa s trojicí novopečených záchranářů.
I když to nikdo nečekal, Alvova červená motorka dokázala předjet nejen vozy, kterým osádka jawy pomohla, ale i další veterány. Závodní okruh se stáčel k městu a do cíle to bylo už jen necelých pět kilometrů. „Zatím jsme čtvrtí,“ hlásila Denisa. „To bychom mohli dojet třetí a získat bronzovou medaili,“ zasnil se Filip. Jenže závod ještě zdaleka nebyl u konce a vítr opět zesílil. Poryvy byly tak prudké, že řidiči měli co dělat, aby veterány udrželi bezpečně na silnici. Alva předjel ještě nablýskanou zelenou dodávku a prskající mercedes, když v tu chvíli Denisa zaječela: „Pozor, strom!“ A vskutku, vítr před nimi rozkymácel ohromnou jedli. Kamarádi z motorky sledovali, jak se strom s příšerným praskotem hroutí k zemi. 14
„Filipe, přitáhni k sobě tu páku na levé straně. Deniso, ty uvolni plachty!“ křičel Alva, který nedobrzdil v bezpečné vzdálenosti, ale naopak až pod padajícím stromem. Z jawy se bleskově vysunuly lesklé trubky s namazanými písty a chromovanými klouby, dosud schované v konstrukci motorky. Sykot a hukot opanoval celý prostor. Z boku sajdkáry se vysouvala plachta. „Teda, Alvo, takže nejen hydraulický zvedák, autojeřáb, ale i mobilní lešení,“ užasle zahalekal Filip. „Nejenom lešení,“ nadechla se Denisa. „Alva postavil celý krytý most!“ Ale její hlas už zanikl v ohromujícím rámusu. „Řach!“ Těžký kmen stromu dopadl na vrchní část mostu. Rána se rozlehla po celém okolí. Návštěvníci závodu zařvali hrůzou. Naštěstí strom zůstával nad jezdci pořád zaklesnutý v pevné kovové konstrukci. Nad Alvovou sajdkárou se tyčily zkřížené trubky. Ze stran je podpíraly hydraulické kovové sloupy. A na nich byla natažená pevná zelená plachta. Ta zachytila nejen samotný strom, ale i těžké ulámané větve. Silnice byla průjezdná. Alva poslal kamarády do bezpečí a napumpoval do hydrauliky ještě větší tlak. Pak se také vzdálil. Během chvíle projely kolem všechny vozy. Řidiči a řidičky šlapali na plyn a nezapomněli zamávat malému střapatému klukovi, který jim zařídil bezpečný průjezd. Jenže pak těžký strom svou váhou přece jenom protrhl konstrukci a dopadl na silnici i na nablýskanou červenou motorku. Do výše se vznášel mrak jehličí a prachu.
15
V cíli závodu postávaly stovky lidí. A další se sbíhali. Všichni na něco čekali. Stupně vítězů byly neobsazené, přestože posádky aut stály před svými veterány. Když tu se konečně ozvalo nepravidelné rachtání a skřípění. „Už jedou,“ ozývalo se ze všech stran. Na náměstí s cílovou páskou zvolna dodrkotala červená motorka, pomačkaná, zaprášená, bez ozdobných lišt a chromovaných prvků. Trojice jezdců měla špinavé tváře a vyčerpané výrazy. „Přijeli vítězové!“ nečekaně zvolali lidé kolem cílové čáry. „Ať žijí naši zachránci,“ tleskali jim závodníci. Na stupně vítězů je donesli na ramenou. „A nevadí ti, že ta krásná jawa je poničená?“ zeptala se Denisa Alvy. „Vůbec ne,“ mával na všechny strany malý vynálezce, „aspoň mám zase co opravovat. Přece mě znáte…“
Nad cílem závodu prolétala letadla s barevnými stuhami, nad nimi svištěly tryskáče a ještě výš, ve vesmíru, přelétaly satelitní družice, které tuto slávu vysílaly do celého světa.
16
17
18
19
Do třetice míří za dětmi věčně rozcuchaný kluk Alva se svými jedinečnými vynálezy! Přijíždí s kamarády Denisou a Filipem na speciálně upravené motorce rovnou ze závodu veteránů. A to je jen začátek. Trojice se vydá tábořit do lesa a málem vyděsí dřevorubce k smrti, v galerii dopadnou zloděje a ve školním kabinetě zachrání kostlivce Emila. Kromě nadšení, se kterým se naši hrdinové vrhají do každého dobrodružství, mají vždy po ruce nejnovější Alvovy objevy a zlepšováky. Každá technická novinka se přece musí nejprve otestovat, a tak se tentokrát projedou speciálním vozíkem zámkem hrůzy, zkusí si běhání s běhomatem i ražbu podzemního tunelu robokrtkem. Ke každé kapitole je připojen podrobný popis vynálezu a bonusový komiks. A jedno tajemství na závěr: Tyhle příhody z večerníčku neznáte!
ISBN 978-80-7404-337-6
Doporučená cena 269 Kč
20