Autor: Jan Hanáček
TRENDY
Technologie a vzdělávání ve světě s koronavirem Kam kráčí české, potažmo světové školství a proč jeho cesta za digitalizací může být jedna z nejbolestivějších?
V
irová pandemie zanechala už nyní citelné jizvy na tváři nejednoho sektoru. Svou daň si vybrala v průmyslu, kultuře, zdravotnictví a velmi výrazně se také dotkla školství. A nemluvím teď o okamžitých a časem pomíjivých změnách, jako jsou posunuté maturitní zkoušky nebo dřív uzavřené vysoké školy. Hovořím o změnách, které jsou hluboké a podle mnohých trvalé. Předtím než vláda kvůli covidu-19 uzavřela brány škol nastalá situace donutila žáky a studenty otevřít notebooky, nasadit sluchátka a učit se vzdáleně z bezpečí domova, mělo školství a životní cesta vědců stejné tempo a rytmus po celé generace. Jenže nyní se instituce vzdělávání musejí samy naučit, jak se s nastalou situací vypořádat a kde hledat svou novou, modernější tvář. My všichni se časem budeme muset zbavit tak dlouho pěstované myšlenky kultury vyučování a akcentovat tu o kultuře vzdělávání. Nesouhlasím s názorem mnohých technofilů, že jsou to technologie, co školství potřebuje a co ho spasí. Souhlasím ale, že léta zanedbávání nových metod a řešení k životaschopnosti českého vzdělávacího systému nepřispělo. Patrné je to o to víc nyní, po první vlně covidu. Jeho problém je ale hlubší než
dno študákovy duše a spasit ho může jen změna konceptu. Co ale technika může udělat, je pomoci zmírnit bolest z přechodu a třeba i lépe osvětlit tu správnou cestu.
Vzdělávací technologie se zbavily negativních přívlastků Ještě v polovině minulého roku Top Hat, technologická společnost zaměřující se také na vzdělávání, hlásala, že zavedení digitálních prvků do vzdělávacího procesu může rozptylovat pozornost žáků při výuce. Dnes, po roce, toto negativum ani nezmiňuje. Je totiž banální. Stačil rok, aby se technika ve vzdělání zbavila nálepky něčeho, co rozptyluje, a naopak získala jméno čehosi, co je pro fungování škol zkrátka nutné. Svou roli v tom hraje také fakt, že málokdo po roce dělá příliš velký rozdíl mezi výukou přítomnou a tou virtuální. Distanční vzdělávání je bezpečnější, pružnější a dostává se na stejnou hodnotovou příčku jako to prezenční. Je zajímavé sledovat, jak se se změnou forem vzdělávání mění zároveň pohled na jeho samotný obsah. Vezměme si například aspekt času. Už nejde o to
trávit ve škole půl dne a po mnoha letech odejít s diplomem. Čas je ostatně drahý a důležitost toho, jak dlouho se vzděláváme, se zmenšuje. Pokud jsou nástroje k výuce dostatečně kvalitní, naučí žáky za zlomek času to, co se se starými metodami museli „šprtat“ celé pololetí. Kdo by to byl řekl, vhodné nástroje efektivně předávají kvalitní obsah. Jen je třeba je najít. Všechny tyto modernistické myšlenky vřely v hlavách teoretiků školství už desítky let, pomyslnou pokličku ale z kotlíku sundala až pandemie. Ta podle čísel organizace UNESCO globálně odřízla od vzdělání během měsíce března na 1,578 miliardy školáků a studentů, což je více než 91 % všech účastníků vzdělávacího systému. Když situaci literárně zveličím, na několik měsíců se svět vzdělávání přestal točit. O jaké množství kapitálu, finančního i duševního, jsme za tu dobu přišli, se ukáže až v budoucnu.
Investicím se vyhnout nedá, ale nemusejí být bolestivé Nástroje, které umožňují libovolnému vzdělávacímu systému inovovat, jsou
5
