Sebevražda... a jak dál?!

Sebevražda… a jak dál?!

� rozhovory

� články

� vzpomínky

� kontakty

Eliška Křenková Smutek je potřeba si odžít � 6

Sylvie Stretti Každý prožíváme emoce jinak � 14

Martin Pešek Mám zármutek, berte na mě ohled � 26

Martin Jára Muži si neumí říct o pomoc, krach vnímají jako hanbu � 30

Jiří Koutek Sebevražd ubývá, děti se ale častěji o sebevraždu pokoušejí � 40

Sylvie Stretti

Děti potřebují pravdu � 50

Olga Havránková

Sebevražedné myšlenky � 54

Pavel Hošek

Za branou věčnosti � 58

Libor Ovečka Církev už sebevrahy neodsuzuje � 62

CESTA DOMŮ

V České republice si každý rok vezme život přes 1 200 lidí. Znamená to, že každý den zemřou vlastní rukou tři až čtyři z nás. A ačkoli za posledních třicet let tento počet setrvale klesá, stále je nad průměrem zemí Evropské unie. Na celém světě si ročně vezme život takřka tři čtvrtě milionu lidí.

Jak napovídají data Českého statistického úřadu, výrazně častěji u nás svůj život sami ukončují muži – mezi oběťmi sebevražd je jich přes 80 % a tento podíl v posledních letech narůstá. Více než polovina zemřelých zvolila oběšení, časté je použití střelné zbraně, skok z výšky nebo otrava léky – k tomuto způsobu se zase uchylují především ženy, které se také podstatně častěji než muži o sebevraždu pokusí, ale pokus neskončí smrtí. Nejohroženější generací Čechů je v současnosti ta střední, od 40 do 44 a od 55 do 59 let. Zvláště alarmující je pak skutečnost, že je sebevražda druhou nejčastější příčinou úmrtí u mladých lidí ve věku 15–24 let. Jako nejčernější měsíce se ukazují jarní a raně letní, nejhorším dnem je pondělí. Celá polovina těch, kdo si sami vezmou život, svůj čin uskuteční doma.

Protože je sebevražednost problémem po celém světě, vybídla Světová zdravotnická organizace (WHO) k jejímu snížení alespoň o 10 % do roku 2030. Odborný tým Národního ústavu duševního zdraví při Ministerstvu zdravotnictví navázal vypracováním plánu, který sebevražednost, její příčiny i dopady mapuje a navrhuje opatření k jejímu snížení. Větší osvěta i dostupnost služeb pro ohrožené sebevraždou jsou mezi nimi na předním místě.

Za strohými statistikami se skrývají konkrétní lidské osudy, nezodpovězené otázky a bolest pozůstalých. Otázka „proč“ patří k nejnaléhavějším. Zkušenosti a výzkumy hovoří o depresi (ta pravděpodobně za sebevraždou stojí nejméně v polovině případů) a dalších psychických onemocněních a poruchách, o alkoholismu a jiných závislostech, o zoufalství, osamělosti, pocitu bezvýchodnosti či nezdaru, o dlouhodobém stresu, finanční nejistotě (tři čtvrtiny sebevražd na celém světě se odehrají v chudších zemích) nebo neuspokojivých vztazích, o existenciální úzkosti, diskriminaci a šikaně. A ovšem také o vrozeném sklonu nebo inspiraci v rodině, blízkém okolí či v médiích a na internetu. Silným rizikovým faktorem je také to, zda se už dříve člověk o sebevraždu pokusil (v celosvětové perspektivě dokonce tím nejsilnějším) nebo zda má na dosah prostředky k sebezabití.

Za strohými statistikami se skrývají konkrétní lidské osudy, nezodpovězené otázky a bolest pozůstalých. Otázka „proč“ patří k nejnaléhavějším.

Někdy – avšak ne zase tak často – zanechá zemřelý dopis na rozloučenou. Ani ten ale nemusí věc objasnit, zvlášť ne v těch poměrně četných případech, kdy má jen technický ráz – jaký je PIN k platební kartě, kde visí klíče od auta, co by si zesnulý přál zahrát na pohřbu.

Na následujících stránkách přinášíme několik pohledů na to PROČ. Proč se častěji zabíjejí muži? Co si počít se sebevražednými myšlenkami? Co když náš blízký mluví o tom, že by chtěl všechno skončit? A proč se zabíjejí děti? Odpověď nabízíme v textech několika odborníků, další přispějí doporučeními, jak překonat bolest po dobrovolném odchodu blízkého. Se svým vlastním hledáním odpovědí a s příběhy svého truchlení se svěří i několik pozůstalých, kterým z vlastního rozhodnutí odešel rodič nebo sourozenec, dítě, kolega, přítel. „Nemůžete vypnout život, musíte jít dál,“ říká jedna z nich. Ať je vám tato knížka průvodcem, se kterým to půjde aspoň trochu snáze.

Alena Scheinostová (*1977) Novinářka a publicistka, redaktorka Katolického týdeníku, autorka pravidelných Ranních úvah na stanici Českého rozhlasu Vltava, spoluautorka knižní reportáže z občanské války v SAR Když padají manga (s Vojtěchem Bílým, Portál 2015) nebo beletristického experimentu Johana (se Zuzanou Dostálovou a Pavlou Horákovou, Paseka 2018).

Alena Scheinostová, editorka knihy

Eliška Křenková

Smutek je potřeba si odžít

Vzpomenete si ještě, co přesně se na podzim před čtyřmi roky stalo? � Už se mi to trochu slévá. Ale mám ještě schované zprávy od něj, zrovna nedávno jsem na ně zase narazila. Přišlo to tenkrát úplně bez varování, mě ani nikoho z jeho rodiny naprosto nenapadlo, že by se mohlo přihodit něco takového. O to větší to byl šok. Pamatuju si, že mi den předtím volal do práce, ale byla jsem na place a telefon jsem neslyšela. Pak jsem mu psala, co se děje, a on odpověděl, že mi chtěl jenom něco přivézt a že to nevadí – „tak jindy“, napsal. Potom si vypnul telefon. O den později se to stalo.

Jak jste se o tom dozvěděla? � Měli jsme se sejít u mé babičky, se kterou se měli moc rádi. Mobil už měl zase zapnutý, ale nepřicházela od něj žádná reakce ani nezvedal telefon, dokonce se mi

zdálo, že mi volání típá. U babičky se neukázal, neomluvil se. Občas se choval trochu nevypočitatelně, měl svoje ‚záseky‘ – a tak mi vůbec nepřišlo na mysl, že by se mu mohlo něco přihodit. Myslela jsem, že mě zkouší nějak manipulovat. A začínala jsem na něj být pěkně naštvaná.

Další den jsem zase brzy ráno jela na plac. Pořád se neozýval, a to už jsem začínala mít strach. Nechtěla jsem dělat paniku, ale přece jen jsem nakonec napsala jeho bráchovi, jestli něco neví. „Známe ho,“ odepsal mi, ale taky se začal znepokojovat. Večer jsem se na truc domluvila s kamarádkou na masáž a na víno. Tam jsme se o tom všem znovu bavily a já se nakonec rozhodla, že už to nevydržím a že za ním jedu.

Klíče jste měla? � Měla. Navíc ta kamarádka bydlí jen kousek od jeho domu, tak jsem si říkala,

„Dnes už se cítím ‚zašitá‘, ale to černé prázdné místo po něm zůstane navždycky – jen se s tím naučíte žít,“ vzpomíná herečka Eliška Křenková. Bylo jí teprve 28 let, když si její o málo starší partner vzal život.

Místa, kde pomohou

Pokud pozůstalí cítí, že by potřebovali pomoc zvenčí, první a nejdostupnější volbou jsou krizové linky, které existují pro děti, dospělé i seniory. Lze je kontaktovat telefonicky nebo má většina z nich i chat. Dá se na ni volat či psát opakovaně, jen je třeba počítat s tím, že se vám nebude věnovat vždy tentýž člověk, což může být výhoda i nevýhoda. K samotné sebevraždě bývá povolán krizový intervent z řad policie, který je schopen pozůstalým předat kontakt na další pracoviště, třeba k nám. Prvních několik setkání lidé mohou prožít i v krizových centrech, potom už nastupují návazné služby: poradny či terapeuti, se kterými je možné své truchlení zpracovávat.

V České republice zatím není koncepčně ani resortně nastavený systém pozůstalostní péče, takže organizací a odborníků, kteří se zabývají

cíleně doprovázením lidí po smrti blízkých, není mnoho (a o to méně je těch, kteří se starají konkrétně o pozůstalé po sebevraždě). Právě tohle byl důvod, proč jsme zakládali Vigvam. Jen bychom potřebovali, aby takových poraden jako Vigvam bylo mnohem více a my nemuseli mít pro klienty čekací listinu.

Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D. (*1977)

Terapeutka, zakladatelka a ředitelka Poradny Vigvam pro děti a jejich rodiny, kterým zemřel blízký člověk, teoložka a krizová interventka. Téměř 12 let se na linkách důvěry věnovala krizové intervenci.

Poradna Vigvam je nezisková organizace, ve které odborníci pomáhají vyrovnat se s úmrtím blízkého člověka a brát smrt jako běžnou součást života. Pracují s dětmi i rodiči, s učiteli a s širokou veřejností, která si uvědomuje důležitost přijetí tohoto smutného okamžiku v našich životech.

Vyčítat si, že „jsem to ještě nepřekonal/a“, rozhodně není namístě. Je to prostě tak, děje se to. Možná se přes některé věci zkrátka přenést nejde.

Martin Jára

Muži si neumí říct o pomoc, krach vnímají jako hanbu

Zatímco ženy se podstatně častěji než muži o sebevraždu pokusí, ale přežijí, muži své sebevražedné pokusy zpravidla dokonají. Mezi těmi, kdo si sami vzali život, je u nás až čtyřikrát více mužů než žen. Tento poměr platí pro celý západní svět a ještě se zvýrazňuje se stoupajícím věkem zemřelých.

Ohrožení muži

Muži jednoznačně převyšují ženy v počtu dokonaných sebevražd. Ženy volí pro své pokusy jemnější metody, muž ale neváhá vzít do ruky zbraň nebo sáhnout po jiném opravdu ničivém způsobu sebedestrukce. Jedna z teorií praví, že sebevražda není nic jiného než agrese zaměřená na sebe samotného – tedy agrese, kterou nelze z různých důvodů uplatnit vůči druhému. Může za ní stát hněv na někoho jiného, na okolnosti či na svět jako takový, kterému nelze dát prů-

chod. A proto muž obrátí svou agresi proti sobě. Protože jeho touha zničit danou situaci je velmi silná, silné a destruktivní je i provedení jeho sebevraždy.

Podle statistik je zvláště riziková skupina po padesátém roce věku. To je období, kdy se člověku mění životní perspektiva a každý neúspěch, každá ztráta a každý otřes se prožívají s mnohonásobnou intenzitou – o to hůře, když je muž sám a nemá kolem sebe sociální síť, která by ho podržela. V Británii existuje síť „Men’s Sheds“

domí – nejniternějšího přesvědčení, nemůžeme jej považovat za zločince. Dostal se do situace, z níž nenacházel jiné východisko. S tímto stanoviskem také bude stát před Božím soudem.

Sebevrah může být víc obětí než vrahem

Jak píše teolog Bernhard Häring, sebevražda může být konečným výrazem zoufalství a nedůvěry k životu a k Bohu, sebezničující autonomie vůči Bohu. V komplikované skutečnosti života to však zřídka bývá čin takto uváženě zlý, může to být spíš psychologický zkrat, a ne plně svobodný a zodpovědný akt.

Vina za sebevraždu může ležet také na společnosti a okolí člověka, které mu v zoufalé situaci nedává dost lásky a spravedlnosti. Sebevražedný čin pak může být posledním zoufalým voláním po pozorné lásce. Sebevrah může být víc obětí než vrahem.

Doc. PhDr. Libor Ovečka Th.D. (*1950) Katolický kněz a morální teolog. Vyučuje na Katolické teologické fakultě UK. Založil Vyšší odbornou sociálně pedagogickou a teologickou školu Jabok, kterou mnoho let řídil.

Synovi bylo 28 let, když se zabil. Letos to byly dva roky. Býval přátelský kluk a sportovec, ale před lety onemocněl vážnou boreliózou, kterou jsme včas nerozpoznali, a ta mu spustila těžkou depresi. Dělal, co mohl, bral léky, chodil k doktorům i na terapie, ale nakonec už to všechno bylo těžší, než dokázal unést.

Pokusil se o to už jednou předtím, o několik let dřív. Tehdy si ale vzal s sebou mobil. Ráno jsem ho šla vzbudit a on nebyl ve svém pokoji. Volali jsme mu a naštěstí to zvedl a po dlouhém přemlouvání z něj vypadlo, kde je – odjel v noci vlakem a chystal se odněkud skočit. Hned jsme pro něj jeli, ještě jsme pak honem měnili psychiatra, protože jsme si říkali, že to ten dosavadní asi moc nezvládl, a našli jsme mu podle všech signálů opravdu dobrou doktorku.

K té chodil ještě několik roků, ale stejně se to pak stalo. Říkala nám potom, že byl syn nesmírně uzavřený, nesdílný, že se k němu

vlastně nikdy pořádně nedostala. Myslím si, že ty nejtěžší věci si zkrátka nechával pro sebe, už byl taková povaha.

Trochu jsme o tom spolu mluvili. Tehdy nám říkal, že jediné, co ho tu drží, je vědomí, že jsme rodina, že ví, jak by nás tím zasáhl. A tak jsme se nechali trochu ukonejšit a říkali si: „Tak to on to neudělá.” Ale to jsme se mýlili. Ta obrovská tíha se nakonec ukázala silnější.

Začal studovat vysokou školu, ale pak nebyl vůbec schopný tam chodit. Kolikrát jen celé dny ležel a koukal do stropu, v noci nemohl spát a pak zase spal přes den, když si vzal nějaké prášky. Takže školy postupně nechal. Když už někdy vyrazil ven, byla jsem ráda, protože to znamenalo, že je mu líp. Trochu pomáhal kamarádovi ve firmě, něco si tak vydělával, to bylo prima. Když ale nebyl doma večer, vždycky jsem zneklidněla. Chodila jsem kontrolovat jeho pokoj, jestli tam není třeba podezřele uklizeno nebo zda

Kde hledat pomoc

Krizové linky

V případě akutního ohrožení chováním, při kterém je člověk nebezpečný sobě či druhým, volejte integrovaný záchranný systém: 112

Rychlá zdravotní služba: 155

Policie: 158

Linka první psychické pomoci: 116 123 (dospělí, kteří jsou v krizi, a jejich blízcí), www.cestazkrize.net

Linka pro rodinu a školu: 116 000, pomoc@linkabezpeci.cz, linkabezpeci.cz

Linka bezpečí: 116 111 (děti a studenti do 25 let včetně)

Pražská linka důvěry: 222 580 697, linka.duvery@csspraha.cz, www.csspraha.cz/ prazska-linka-duvery

Krizová služba Fokus Praha: 777 800 983, krize@fokus-praha.cz, www.fokus-praha.cz

SOS centrum Diakonie ČCE: 222 514 040, 777 734 173, sos@diakonie.cz, linka.duvery@diakonie.cz, www.soscentrum.cz

Linka důvěry Dětského krizového centra: 241 484 149, problem@ditekrize.cz, www.ditekrize.cz

Linka seniorů Elpida: 800 200 007, www.elpida.cz

Linka psychopomoci: 224 214 214, 777 783 146, psychopomoc@capz.cz, www.capz.cz

Linka důvěry Senior telefon: 800 157 157 (nonstop bezplatná, anonymní a odborná linka důvěry pro osoby starší 60 let a jejich pečující)

Česká asociace pracovišť linek důvěry: zastřešuje všech 26 pracovišť v ČR, rozcestník s kontakty na www.capld.cz/linky-duvery-cr/

bohnicebezhranic.cz/cs/Centrum-krizove-intervence__s691x7493.html – Centrum

krizové intervence Bohnice � Ústavní 91, Praha 8, 284 016 110

centrumlocika.cz – pomoc dětem a jejich rodinám žít život bez násilí

csspraha.cz/kc-riaps – Krizové centrum RIAPS: krizová intervence a psychologická podpora nonstop � Chelčického 39, Praha 3, 222 586 768

czap.cz/pro-verejnost/seznam-psychoterapeutu – Česká asociace pro psychoterapii sdružuje spolehlivé psychoterapeuty a psychoterapeutky, stránka obsahuje

i celorepublikový rozcestník pomoci s kontakty

deprese.com/poradna – poradna pro nemocné s depresí a jejich okolí: příčiny, projevy, léčba

ditekrize.cz – Dětské krizové centrum pro pomoc ohroženým dětem a jejich rodinám � Cílkova 796/7, Praha 12, 777 664 672

dlouhacesta.cz – pomoc rodičům, kterým zemřelo dítě v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny � Krátkého 250/4, Praha 9, 602 186 732

facebook.com/centrummodrapomnenka – centrum pomoci pro nevyléčitelně nemocné, umírající a pozůstalé � Milady Horákové 1750, České Budějovice, 720 666 663

iporadna.cz/elinka-chatova-poradna – chat pro ty, kdo se potřebují poradit a upřednostňují písemný kontakt

klarapomaha.cz – poradna pro pozůstalé � Třída Kapitána Jaroše 1922/3, Brno-Černá

Pole, 733 678 894

luctus.cz – poradna pro lidi, kteří se vyrovnávají se ztrátou blízké osoby, a podpůrná

skupina pro lidi po ztrátě blízkého v důsledku sebevraždy � Radlická 99, Praha 5, 728 386 076

modralinka.cz – možnost pomoci z krizových životních situací, 608 902 410, 731 197 477

najdipomoc.cz – celorepublikový rozcestník poradenství a zdravotní i psychosociální pomoci

nakel.cz – krizová ambulantní péče pro děti a mladistvé od 12 do 26 let narovinu.net/sebevrazdy – průvodce pro pomoc při sebevražedných myšlenkách s celorepublikovým rozcestníkem pomoci při riziku sebevraždy

nepanikar.eu - mobilní aplikace, rychlá psychologická pomoc při psychických potížích lidem s depresemi, úzkostmi/panikou, sebepoškozováním, myšlenkami na sebevraždu, poruchami příjmu potravy

nevypustdusi.cz – web o duševním zdraví, a jeho poruchách: úzkost, deprese, fobie, panické stavy atd.

opatruj.se – web Národního ústavu duševního zdraví ČR obsahující psychotesty, informace o duševním zdraví, průvodce psychohygienou i rozcestník pomoci v krizi

plzenskazastavka.cz – poradna pro pozůstalé � Majerova 1904/4, Plzeň-Jižní Předměstí, 771 148 331

poradci-pro-pozustale.cz – Asociace poradců pro pozůstalé sdružuje psychology, sociální pracovníky, lékaře, duchovní apod.

poradna-vigvam.cz – pomáhá dětem, rodičům i pedagogům vyrovnat se s úmrtím

blízkého člověka � Nad Kazankou 649/46, Praha 8, 606 160 646

psychoportal.cz – informace a kontakty pro odborníky a lidi s duševními obtížemi na území Prahy a okolí

psychoterapeuti.cz/adresar-psychoterapeutu – celorepublikový adresář psychoterapeutů sdružených v České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP

remedium.cz/vzdelavaci-programy/adresar-krizovych-sluzeb/zobrazit_krizova_centra. php – celorepublikový adresář krizových a psychosociálních služeb

sebevrazdy.cz – projekt pracovní skupiny Prevence a výzkum sebevražd v Národním ústavu duševního zdraví, poskytuje informace a kontakty lidem ohroženým sebevraždou

sbarvouven.cz – prevence homofobie a šikany mladých LGBT+ osob, on-line poradna triadis.cz – terapie a poradenství, nabízí též dvoudenní sebezkušenostní seminář zaměřený na zvládání ztráty blízkého včetně ztráty formou sebevraždy

zachranny-kruh.cz – informování, vzdělávání a prevence v oblastech běžných rizik a mimořádných událostí

Publikace

Bechyňová, Laura a kol.: Národní akční plán prevence sebevražd 2020–2030. Národní

ústav duševního zdraví 2020, dostupné z www.mvcr.cz

de Beurs, Deerek: Mýty o sebevraždě: Jak o ní přemýšlet a mluvit. Praha: Portál, 2021.

časopis Psychologie dnes: Truchlení po tom, kdo odešel sám. Praha: Portál, 11/2014.

Dzúrová, Dagmar a Dragomirecká, Eva: Sebevražednost obyvatelstva České republiky v období transformace společnosti. Praha: Univerzita Karlova, 2002.

de Groot, Marieke a de Keijser, Jos: Můj blízký si vzal život: Průvodce pro pozůstalé.

Praha: Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví, 2021.

Havránková, Olga: Sebevražednost seniorů. Praha: Karolinum, 2021.

Hillman, James: Duše a sebevražda. Velké Losiny: Sagittarius, 1997.

Koutek, Jiří a Kocourková, Jana: Sebevražedné chování: Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících. Praha: Portál, 2007.

Kübler-Ross, Elisabeth: O smrti a umírání: Co by se lidé měli naučit od umírajících. Praha: Portál, 2015.

Kučerová, Helena a Haškovcová, Helena: Sebevraždy. Praha: Galén, 2020.

Látalová, Klára, Kamarádová Dana a Ján Praško: Suicidalita u psychických poruch.

Praha: Grada, 2015.

Levé, Édouard: Sebevražda. Praha: Rubato, 2015.

Masaryk, Tomáš Garrigue: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty.

Praha: Jan Laichter, 1904

Monestier, Martin: Dějiny sebevražd. Praha: Dybbuk, 2003.

Platznerová, Andrea: Sebepoškozování: Aktuální přehled diagnostiky, prevence a léčby.

Praha: Galén, 2009.

Samuelová, Julia: Cesty zármutku: Příběhy života, smrti a přežití. Brno: Host, 2018.

Viewegh, Josef: Sebevražda a literatura. Praha: Psychologický ústav AV ČR, 1996.

Sebevražda… a jak dál?!

Vydala Cesta domů v Praze v roce 2023

Rozhovory vedla a knihu editovala: Alena Scheinostová

Fotografie na obálce: pomník Z vlastního rozhodnutí - Memento mori od Krištofa Kintery (foto archiv autora)

Odpovědná redaktorka: Markéta Čábelová

Výtvarná redaktorka: Adéla Procházková

Design a sazba: Eliška Kudrnovská, studio Designiq

Tisk: H. R. G. spol. s r. o.

ISBN 978-80-88455-08-0

www.cestadomu.cz

www.cestadomu.cz/nakladatelstvi

Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci. Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají

nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých

životních situací. Za vaši podporu předem děkujeme!

Navrhl jsem malou

mosaznou tabulku

umístěnou přímo na sloupu lampy a celou původně navrhnutou

větu uvodit termínem:

MEMENTO MORI.

Krištof Kintera

Z vlastního rozhodnutí � 22

www.cestadomu.cz

ISBN 978-80-88455-08-0