Žil, byl, ba i je a žije, zvláště pak bude žít a bude bude jeden velký a tuze záhadný spisovatel. Ten spisovatel nikdy nic nezapisuje. Vždy jen vypráví a člověk ho musí velice bedlivě a potichounku poslouchat, aby nic nepřeslechl ani nezapomenul. Co vám zde nyní píšu, je tedy jen a pouze příběh, který on nejdříve řekl mně. A ačkoliv někdy umím být popleta, doufám, že naše vyprávění příliš nepokazím. A vy že ho pak budete mít rádi alespoň zčásti tak, jako ho měla ráda Johanka, Viky a Lily.
Náš příběh začíná vlaštovkou. Bílou papírovou vlaštovkou. Asi takovou, jakou si hází kluci ze zadních lavic o přestávkách. Jenže tuhle vlaštovku neházeli žádní kluci, nýbrž anděl. A proč ji hodil?
Protože to byl anděl strážný! Víte, každý člověk na zemi má svého strážného anděla. A ten za námi každý den přilétá, aby nám pomáhal a chránil nás před všelijakým nebezpečím. Když ale zemřeme, anděl přijde o práci.
Naštěstí mají v nebi stabilní a funkční důchodový systém, a vysloužilí strážníčci tak odchází do důchodu. Než však naposledy vyjdou ze dveří NSS (nebeské strážnické stanice), musí si svléknout křídla. Ta nejprve pořádně 5
VYPRAVĚČ:
VYPRAVĚČ: Snad prominete… kdosi mi volá.
VYPRAVĚČ: Vyčkejte chvilku, hned se vrátím!
VYPRAVĚČ: Jau, můj palec! Jak se to zvedá?! …
TELEFON:
VYPRAVĚČ: Ach. No jejda, to jsem to vyved‘. A mám jim to říct, nebo to už takhle dopovídat?
TELEFON:
VYPRAVĚČ: Dobrá, dobrá… Tak já jim to povím. To jsem to zase vymňouk, já popleta. Děkuji a mějte se krásně!
TELEFON:
Jééé, pan listonoš! A hele… copak to tam má? Támhle! Támhle v pravé ruce.
Že by další dopis? Třeba je také od dědečka.
„Ano, ano, jsem to já, listonoš. Ano, ano. A hádejte, co mám pro vás tady!
Tady, tady, v pravé ruce. Ano, v pravé ruce! Tramtadadá! Dopis od vašeho pana dědy! Ano, ano, od pana dědy!“
Listonošova slova Zdeničce přičarovala široký úsměv. Leckdo by si ji v tu chvíli snad i mohl splést s broskví v šatičkách, jak se jí radostí vlila barva do tváří.
„Tak ráda vás vidím, pane listonoši.“
„Ano, ano, já vás také. Ale zde! Vaše paní, milé psaní! Tedy, vaše psaní, milá paní. Ano, psaní!“
A opravdu. V pravém dolním rohu opět poznala dědečkovo písmo. Rozlepila obálku a vytahovala dopis, aby se hned mohla dát do čtení. Když tu si
vzpomněla: „Moc vám děkuji za dopisy. Chtěla jsem poděkovat už předtím, ale nebyl jste k nalezení.“
„Ale jděte! To je má práce, ano, práce. Nemáte samozřejmě zač. Vůbec zač.“ Pak se na chvíli odmlčel. Ale protože z něj Zdenička, až příliš vděčná za poštu od milovaného dědy, samou vděčností nespouštěla oči, pobídl ji ještě:
„No, tak čtěte, ano, čtěte!“ A tak už neváhala a četla.
A vy se nebojte, i tento dopis mi pro vás pan spisovatel nadiktoval. Vzal jsem ho z šuplíku, už když jsem tam byl pro ten první. Jen jsem si ho schoval do rukávu, abyste o něm nevěděli, a já tak nevyzradil nic dopředu. Počkejte… jenom ho vyklepu. Ááá, TADY je! Tak prosím, je celý váš.
Zvířata byla zapřažena za starý dřevěný vůz, v jehož čele seděl vozka a v rukou držel otěže. Byl zatím příliš daleko, než aby mu
Zdenička viděla do tváře, ale postupně se jí i s vozem a zvířaty přibližoval. Kdopak to může být?
Rozvrzaná kola na sebe upozorňovala
stále hlasitěji, dokud se jejich pískání a skřípání nezastavilo přímo před Zdeniččiným oknem. zabučel býk a kývl hlavou.
A jsou tam. Ještě pár rychlých kroků a vlak doženou. Jeden, druhý, třetí… už by se ho mohla skoro i dotknout. Jenže kopec byl s každým krokem strmější a strmější a oni zpomalovali, zatímco vlak pokračoval stále stejnou rychlostí. Jako by ho už nic nemohlo zadržet…
Takhle to přece nemohou nechat. Nesmí jim ujet. Teď ne!
„Pane beránku, prosím, prosím, doběhněte ho,“ špitla Zdenička naléhavou prosbu zvířeti do ucha a beránek zrychlil, jako by dostal druhý dech.
Utíkal, až mu hlína, tráva i kamení lítaly od nohou. Utíkal, až z krajiny okolo nich nezbylo nic než modrozelená rozmazaná šmouha. Utíkal a utíkal. Stále vzhůru a výš. Výš a výš, až mezi mraky na vrcholu kopce. A najednou…
…najednou už krajina okolo nebyla modrozelená. Byla bílá. Najednou to už nebyl beránek, na čem jela, ale bělostný oblak. Najednou už nikam nespěchala. Jako by se všechno na chvíli zastavilo. Teď byla jen ona, bílé mraky všude okolo a před ní černý vlak.
Už neujížděl, nehybně stál. Dokonce i kouř, který mu dosud vycházel z komína, se zastavil na místě a ani se nehnul. Ani Zdenička se nehýbala. Seděla na oblaku jako přikovaná a oči i pusu měla dokořán. Co se to děje?
okýnku a vykoukla z něj. Venku stál pan listonoš a spolu s ním i celá jeho suita – beran, býk, rys a žirafa. „A i kdyby tu pan dědeček byl, ano, ano, i kdyby tu byl, už byste si s ním popovídat stejně nemohla,“ zakroutil hlavou.
„Protože až se čas opět rozjede, rozjede se spolu s ním i tento vlak. A pak to bude jen vteřinka, ano, jen vteřinka, a projede támhle,“ ukázal prstem kamsi před lokomotivu. Zdenička se musela z okna lehce vyklonit, aby dobře viděla. (To by ale rozhodně neudělala, kdyby vlak zrovna nestál! Za jízdy se totiž z vlaku nevykláníme! Na to jsou předpisy, zákazy, nesmí se to, nedělejte to!) A vážně… před vlakem se tyčil vysoký zlatě zdobený oblouk. Holčička si ho teď všimla poprvé a snad by i přísahala, že tam ještě před pár minutami nebyl.
„Ano, projede támhle,“ pokračoval listonoš s prstem stále namířeným ke zlatému oblouku, „nebeskou bránou přímo do Země naděje. A tam, milá Zdeničko, tam vy ještě nesmíte. Ne, ne, tam vy nesmíte.“
Prosím vás, otočte se na chvilku hlavou pryč od těch písmenek, ať se můžu zamyslet. No tak! Nekoukejte chvíli, prosím, strašně mě to znervózňuje. Jenom chviličku. Ale nikam mi zas neutíkejte! A knihu taky ještě nezavírejte, i když jsme těsně před koncem. Jen se na chvíli koukněte někam jinam.
A mám to! Už si vzpomínám! Už můžete! Koukněte se sem!
No tak, kde jste? Jste tu? A! Tady vás mám. Už vím, co jsem chtěl. Málem bych vám zapomněl říct, co se stalo ještě téhož dne večer. Tedy první večer po Zdeniččině návratu z oné podivuhodné cesty.
Zdenička už byla vymydlinkovaná, zuby se jí jen leskly a parádu dělala modrým pyžamem s velrybou. Nachystaná do hajan se rozloučila s rodiči a šla do svého pokoje. Ještě než se ale stihla zavrtat do peřin, zastavila se u okna, aby se naposledy podívala na oblohu. Hvězdy se na své vystoupení teprve připravovaly, a nebi tak stále vládlo slunce. Mraky, které Zdenička 83
Vydala Cesta domů v Praze v roce 2025
1. vydání
Odpovědná redaktorka Adéla Procházková
Design a sazba písmem LFT Etica Sheriff (TypeTogether) Eliška Kudrnovská, studio Designiq Tisk H.R.G. spol. s r.o.
© Bohumil Kuzebauch, 2025
© Kateřina Coufalová, 2025
© Cesta domů, 2025
ISBN 978-80-88455-28-8
www.cestadomu.cz/nakladatelstvi www.cestadomu.cz
Tato kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR. Děkujeme. Za podporu publikace děkujeme také společnosti bnt attorneys in CEE.
Poetický příběh plný fantazie a hravých slovních obratů vypráví o holčičce Zdeničce a jejím dědečkovi, který nedávno zemřel ( ). Teď je děda Bohouš na cestě do Země naděje ( ), ale aby Zdeničce nebylo smutno ( ), posílá jí
krásné dopisy ( ). Ty jí doručuje pan listonoš, který se vždy objeví ( ) – a hned zase zmizí ( ). Ale večer ji na svém
hvězdném spřežení ( , , ) donese přes moře slz až k bráně do Země naděje…
… je tohle všechno vůbec možné?
Možná ano, možná ne. Ale jak říká žirafa:
ISBN 978-80-88455-28-8