Snaha porozumět vlastní smrtelnosti provází lidstvo od jeho počátků. Proč zemřeme? A co se s námi stane potom? Snahu vyrovnat se se smrtí pomocí pohřebních rituálů dokládají už nejstarší archeologické nálezy. Svou odpověď nabízejí všechny lidské civilizace a platí, že způsob, jakým nakládaly a nakládají se svými mrtvými, odráží vždy také postoj k jejich živým.
Hluboce duchovní potřeba porozumět podstatě života a smrti se v přístupu k pohřbívání prolíná s ohledy zcela praktickými: jak se zbavit zemřelého těla. Na způsobech pochovávání od nejstarších dob pozorujeme odraz představ o podobě posmrtné existence stejně jako potřebu zredukovat tělo tak, aby nezasahovalo do světa živých. Jedno s druhým je významově propojeno. S výjimkou několika málo exotických podob nakládání s tělem, jako může být „nebeský pohřeb“ v Tibetu, kdy jsou ostatky nabídnuty dravým ptákům, se v běhu dějin neustále vrací dvě základní metody, a to spalování a uložení do země, a proměňuje se vlastně jen jejich symbolický význam a obřadní složka.
Mezi dvěma určujícími mezníky lidského života – příchodem na tento svět, tedy narozením, a odchodem z něj, tedy úmrtím – pociťovaly
Na způsobech pochovávání od nejstarších dob pozorujeme odraz představ o podobě posmrtné existence stejně jako potřebu zredukovat tělo tak, aby nezasahovalo do světa živých.
mnohé civilizace bezprostřední spřízněnost. Už v pravěku se setkáváme s pochováváním v zárodečné poloze, žár pohřební hranice v indických kulturách má připomínat teplo mateřské dělohy, voda použitá u židů při omývání zemřelého zase vodu plodovou. Víru, že pozemský život je jen jedním z úseků existence a že po smrti těla vcházíme do její další dimenze, sdílí většina kultur a i podle nedávných tuzemských průzkumů mnohdy přetrvává v jisté podobě i u těch, kdo se nehlásí k žádnému věrovyznání a žádné tradici. Co se dnes liší, je chápání důležitosti pohřbu a toho, zda věříme, že vykonáním pohřebních obřadů můžeme ovlivnit posmrtný osud zemřelého. Značná část západní společnosti, ke které patříme i my, dospěla až k tomu, že od pohřebních obřadů zcela upouští. S tělem zemřelého má minimální kontakt, úpravu ponechává na pohřební službě, nechává je zpopelnit, a to stále častěji bez jakéhokoli obřadu, a urny někdy dokonce zůstávají nevyzvednuté u pohřebních služeb. Neznamená to ale, že jsme s odsunutím zemřelých odehnali i smrt. Ta si žádá svůj díl pozornosti, a kde není ošetřena rituálně, vstupuje do veřejného prostoru s o to větší razancí v podobě hromadného truchlení za známé osobnosti, vytváření spontánních památníků na místech neštěstí a nehod, pompézních státních pohřbů nebo i morbidní herní a umělecké tvorby. Kmotřička Smrt z našeho folkloru se z důvěrně známé stává nejednou – řečeno s antropology –„fascinující a děsivou“ vládkyní.
Mimo hlavní proud se však zároveň udržují staletími prověřené rituály, které pomáhaly mnoha generacím zacházet se smrtí a truchlením. I se spirituálním výkladem je nesou náboženská společenství nebo etnické komunity. Je ovšem samozřejmé, že také v tomto prostředí se podoby obřadů proměňují podle toho, nakolik
Aby se každý mohl se svým blízkým rozloučit tak, jak je mu to vlastní, stanoví zákon o pohřebnictví jen velmi málo striktních omezení a ponechává pozůstalým ve zlomové životní situaci loučení s drahými co největší svobodu.
jsou stále funkční, a také zda je možné je praktikovat v současném společenském a právním prostředí. Prvky, které se osvědčují a pozůstalým nadále dávají v situaci ztráty smysl, pak nejednou inspirují ke hledání řešení, která budou vyhovovat dnešním možnostem, preferencím a potřebám.
Aby se každý mohl se svým blízkým rozloučit tak, jak je mu to vlastní, stanoví zákon o pohřebnictví, novelizovaný v roce 2017, jen velmi málo striktních omezení a ponechává pozůstalým ve zlomové životní situaci loučení s drahými co největší svobodu. A jak ukázaly například podoby veřejné piety v době koronavirové pandemie nebo v čase po střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, vyjádřit funkčním způsobem ztrátu, vzdát úctu zemřelým a důstojně se rozloučit je přinejmenším pro část společnosti stále bytostně důležité.
V České republice funguje přibližně 5500 veřejných a 300 neveřejných pohřebišť a v provozu je odhadem 15 milionů hrobových míst včetně těch pro uložení uren, což také údajně odpovídá počtu všech zemřelých na našem území za poslední století. V roce 2023 v ČR podle Českého statistického úřadu zemřelo 112 795 lidí. Jak stanoví i zákon, každý z těchto zesnulých má právo na tzv. slušný pohřeb a pietní zacházení.
Možná že zemřelý o podobě svého pohřbu hovořil se svými blízkými předem nebo ji načrtl v závěti, možná jsou pozůstalí ukotveni v některé náboženské nebo kulturní tradici, vědí si
tedy rady a jsou i obklopeni sítí spřízněných osob, které jim formalizovaným způsobem dokážou dát v čase truchlení vhodnou podporu. Možná se tak nestalo a pozůstalí sami budou hledat, jaké rozloučení uspořádat a jak vzpomínat, aby to co nejvíce vyhovovalo možnostem a potřebám rodiny i odkazu toho, kdo odešel. Rádi nabízíme tuto knihu, kterou právě otevíráte, jako zdroj podpory a inspirace.
Alena Scheinostová (*1977), novinářka a publicistka, redaktorka Katolického týdeníku, autorka pravidelných Ranních úvah na stanici ČRo Vltava a Glos na ČRo Plus, spoluautorka knižní reportáže z občanské války v SAR Když padají manga (s Vojtěchem Bílým, Portál 2015) nebo beletristického experimentu Johana (se Zuzanou Dostálovou a Pavlou Horákovou, Paseka 2018), editorka publikace Sebevražda… a jak dál?! (Cesta domů, 2023).
SMRT JAKO PROCES
Obrazový cyklus pohřebního bratrstva pražské židovské obce od neznámého autora (detail), Praha, 70. léta 18. století – 90. léta 19. století, foto Židovské muzeum v Praze
Co je smrt
Všechny živé organismy jsou smrtelné. Jsou „naprogramovány“ tak, že se po určité době opotřebují, zchátrají a „vypnou“. Program mohou uspíšit vlivy prostředí, nemoc nebo může být ukončen náhle úrazem, jedem či jiným letálním zásahem. Z biologického hlediska se z tohoto řádu nijak nevymyká ani člověk.
Průměrný věk dožití je v Česku kolem 80 let. U každého probíhá proces stárnutí a umírání v jiném tempu, avšak zatímco umírání je ještě jednou z fází života, smrt (lékařsky též exitus) znamená stav po jeho skončení, kdy se nevratně a trvale zastaví životní funkce. Podle tuzemské legislativy musí smrt vždy potvrdit lékař, který ji diagnostikuje na základě zástavy dechu a srdeční akce. To jsou kritéria, ke kterým se při konstatování smrti přihlíželo po tisíce let (v některých kulturách se např. dech ztotožňoval s duší, která s posled-
Podle současného vědeckého poznání není smrt otázkou jediného okamžiku. Od chvíle, kdy člověk „vydechne naposledy“, mozek ještě několik minut pracuje.
ním výdechem z těla odchází), moderní medicína má nicméně pro jejich vyhodnocení standardizované metody. Protože ale zástava dechu a tepu může být v některých případech vratná, sleduje lékař ještě například reakci zornic na jasné světlo nebo (ne)přítomnost reflexů a případně zahajuje resuscitaci –tedy oživování. Někdy se poté podaří člověka ze stavu této tzv. klinické smrti přivést zpět k životu.
Konečným verdiktem je pak mozková smrt, tedy konstatování, že zcela vyhasla činnost mozku i mozkového kmene.
Fyziologické změny
Podle současného vědeckého poznání není smrt otázkou jediného okamžiku. Od chvíle, kdy člověk „vydechne naposledy“, mozek ještě několik minut pracuje. Znamená to, že si svoji smrt určitým způsobem uvědomujeme. Tělo zemřelého se v první chvíli zcela uvolní (tzv. primární ochabnutí), mohou se pootev-
řít oční víčka nebo ústa a rozšíří se zornice. Všechny klouby jsou pružné a mohou být také viditelnější, protože ochabuje i kůže, a kosti tak z těla „vystoupí“. Povolují se svěrače a může dojít k úniku moči nebo stolice.
Zastavení přísunu kyslíku do tkání způsobí typické zblednutí (pallor mortis) a zmodrání kůže (cyanóza) a vytvářejí se drobné otoky. V závislosti na okolní teplotě, ale také na vrstvě tuku nebo některých onemocněních se tělo postupně ochlazuje. Průměrně ztrácí teplotu o 1,5 až 2 ºC za hodinu až na teplotu okolního prostředí. Tzv. algor mortis (posmrtná teplota) pomáhá určit čas úmrtí například i při policejním vyšetřování.
Zhruba za dvě hodiny po smrti začíná tělo tuhnout. Odborně se tomuto posmrtnému strnutí říká rigor mortis. Jako první tuhnou svaly očních víček, což je možná důvod, proč se dříve spěchalo se „zatlačením očí“, tedy zavřením očí mrtvému, a případně i jejich zatížením mincí či oblázkem. Následuje čelist a krk, během dalších hodin se pak strnutí rozšíří přes hrudník a břicho, paže a nohy až do konečků prstů. Tělíčka malých dětí nicméně netuhnou, patrně proto, že mají podstatně méně svalové hmoty.
Vlivem gravitace se městná krev v částech těla nejblíže zemi. Ty pak nabývají červenofialové barvy, které se někdy říká posmrtná skvrna (tzv. livor mortis).
Posmrtné ztuhnutí je nejintenzivnější přibližně po 12 hodinách. Poté se tělo začne zase postupně uvolňovat, protože už se začínají rozpadat vnitřní tkáně. Postupuje opačně než rigor mortis – tedy od konečků prstů přes končetiny a trup až k obličeji. Rovněž se stáhne kůže, což vytváří iluzi, že zemřelému rostou vlasy a nehty. Tato tzv. sekundární ochablost je otázkou jednoho až tří dnů, pomaleji postupuje v chladném prostředí. Enzymy a bakterie v trávicím traktu začínají po smrti trávit tělesné tkáně. Produkují plyny a tekutiny, které můžou způsobit nadmutí těla. Vzniká také charakteristický zápach. Uložením zemřelého v chladu lze tyto procesy potlačit. Proto je zvykem uložit tělo
Parte – (z italského far parte –písemně oznámit) úmrtní oznámení, sdělení pozůstalých o úmrtí blízké osoby, většinou s pozváním na pohřeb či rozloučení se zesnulým. Dříve se papírová parte zasílala poštou a vyvěšovala v kostelích či na obecních vývěskách, nyní je častější rozesílání elektronicky.
do chladné místnosti, případně k otevřenému oknu. Při úmrtí doma má být tělo podle zákona odvezeno „do přiměřené doby“ od oznámení úmrtí. Přiměřenost záleží na dobrozdání lékaře, hygienických podmínkách, ale vliv mají také kulturní zvyklosti dané rodiny: zatímco židé nebo muslimové ideálně pohřbívají ještě týž den, u Romů je tradicí několikadenní loučení a oplakávání, které bylo dříve obvyklé i v majoritní společnosti, dnes už se však téměř nedodržuje.
Pohřební služba, která tělo odváží, je pak umyje (pokud omytí neprovede rodina), vydezinfikuje a uloží až do pohřbu v chladírně. Sjednat pohřeb se u nás doporučuje do 96 hodin od oznámení úmrtí, konat se však může i později, zvlášť je-li volbou kremace.
Oznámení o úmrtí
Bývá zvykem oznámit úmrtí příbuzným a přátelům formou tištěného a dnes už i elektronického smutečního oznámení (parte) se základními údaji o zemřelém a s pozváním k poslednímu rozloučení. Na mnoha místech se parte dosud rozvěšuje na veřejných místech, jako je obecní úřad nebo kostel či modlitebna. Náboženské obce nabízejí také ohlašování úmrtí zvoněním zvonů (tzv. umíráček). Zvonění je i v sekulárním prostředí příznačné při úmrtí významných osobností veřejného nebo kulturního života a kromě oznámení smrti má i funkci posmrtné pocty.
Instituce mohou dále smrt někoho ze svých členů ohlásit vyvěšením černého praporu, případně stažením státní vlajky na půl žerdi.
Zákon, který v Česko-slovensku pohřeb
žehem legalizoval, byl
přijat 1. dubna 1919 a po svém navrhovateli –básníku, dramatiku a svobodném zednáři
Jaroslavu Kvapilovi byl označován za „Lex Kvapil“.
mřít a v souladu s kulturním pokrokem se nechat zpopelnit!“
Vedle Die Flamme se zformovaly další spolky, například Společnost pro spalování mrtvol či sdružení Krematorium. První české krematorium vzniklo roku 1914 v české komunitě žijící v americkém Chicagu. Liberecké krematorium z roku 1917 bylo německé, a do provozu mohlo být navíc uvedeno až po vzniku Československé republiky v říjnu 1918. Zákon, který v Československu pohřeb žehem legalizoval, byl přijat 1. dubna 1919 a po svém navrhovateli – básníku, dramatiku a svobodném zednáři Jaroslavu Kvapilovi byl označován za „Lex Kvapil“. V Praze se první pohřeb že -
hem konal roku 1921 v provizorním krematoriu v Praze, první definitivní krematorium české komunity následovalo roku 1923 v Pardubicích.
Katolická církev už kremaci od roku 1963 připouští. Nesmí být ale zvolena jako gesto odporu vůči církevní nauce. Tento postoj zopakoval Vatikán v roce 2016 v instrukci Ad resurgendum cum Christo (K povstání z mrtvých s Kristem), kde také stanovuje přípustné nakládání s popelem. Ten musí být uložen na hřbitově, případně v kostele, nikoli přechováván doma, rozptýlen nebo použit do šperků a památečních skel.
Rezervovaně se ke kremaci staví i další křesťanské církve, kupříkladu pravoslaví, a nepřijatelná je pro židy a pro muslimy.
Pohřební průvodci nabízejí od roku 2019 alternativní pohřební služby – pomáhají pozůstalým s organizací obřadů v různých prostorách od klasických přes alternativní až po obřady venku, zajistí veškeré služby (koroner, kremace, převoz rakve, vytvoření parte, zajištění květin, hudby, vyřízení administrativních záležitostí).
Pohřební obřad se snaží uspořádat tak, aby pozůstalým pomohl vyrovnat se se ztrátou blízké osoby. Pomohou s pohřbem miminka, se vzpomínkovým setkáním, podpoří pozůstalé v jejich truchlení. www.pohrebnipruvodci.cz
Foto Pohřební průvodci
Ladislav Kopal
Naši zaměstnanci mají ke své práci vztah a k zemřelým přistupují s úctou
Ladislav Kopal ml. je spolu s bratrem Janem a paní Renátou Březinovou spolumajitelem nejmladšího tuzemského krematoria Likrem v Novinách pod Ralskem. Vedou ho v duchu důvěry a otevřenosti k pozůstalým, aby jim ulehčili obtížnou životní situaci po ztrátě blízkého.
První žehy ve vašem krematoriu proběhly v březnu 2021. Po třiceti letech jste se stali provozovateli prvního nového krematoria u nás.
To je toto podnikání tak neobvyklé? � K tomu, aby v Česku mohlo vzniknout nové krematorium, vede dlouhá legislativní cesta a je skoro zázrak, že se to otci – dnes už zesnulému – a paní
Březinové podařilo. Největší zásluhu na tom má právě táta, který se do toho tehdy pustil. Celé to pak trochu urychlil covid, protože tenkrát nastal problém s místem pro uložení těl a kapacitou stávajících spaloven. Do té doby to nebylo tak, že
by najednou umíralo výrazně víc lidí, takže těch sedmadvacet krematorií, co tu fungovalo, nebylo ani plně vytížených.
Zřídit krematorium je také enormně drahé. Nesmírně nákladná je především technologie, ale samozřejmě potřebujete i nějakou budovu. Tu jsme si původně představovali „na zelené louce“, plánovali jsme, jak bude vypadat, aby nepůsobila tak depresivně, aby byla moderní, zkoušeli jsme hledat prostor na více místech, ale nikde jsme nepochodili. Až paní starostku v Novinách pod Ralskem naše plány zaujaly, i díky
Výstav těla – podle zákona může být až do jednoho týdne od smrti rakev se zesnulým otevřená. Vychází se tak vstříc rodinám, které tuto starou zvyklost stále udržují, a některým tradicím, jako jsou pravoslavní nebo Romové. O výstav během pohřbu může pohřební službu požádat jakýkoli vypravitel, v některých případech nemusí být ale doporučen (při výrazném poškození těla např. po nehodě, při úmrtí na infekční onemocnění nebo uběhlo-li už více než sedm dní). Před obřadem by měl vypravitel zesnulého identifikovat, což obnáší krátké otevření rakve. Někdy o to rodiny samy žádají, protože chtějí svého blízkého ještě naposledy vidět.
Pitva – medicínský (nebo veterinární) úkon, kdy odborný specialista rozděluje mrtvé tělo na části. Cílem je určit příčinu smrti daného člověka či zvířete nebo pochopit tvar a funkci jednotlivých orgánů a soustav.
Dle platného zákona č. 372/2011 Sb. existují dva druhy pitev –zdravotní a soudní. Existují též pitvy anatomické pro studijní účely na anatomických ústavech lékařských fakult a pitvy patologické pro ověření klinické diagnózy na odděleních patologie. Protože jde o úkon na mrtvém těle, může být překážkou pro zdárný průběh posmrtných rituálů některých náboženských skupin. Historicky byla pitva povolena jen na tělech popravených zločinců, později žebráků a chudiny.
nechtějí finančně zatížit svoji rodinu, případně jde o lidi osamělé.
Ročně se v ČR rozhodne darovat své tělo do služeb vědy a poznání několik set lidí.
Pravidelná ekumenická bohoslužba či pieta za dárce
Anatomický ústav 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze pořádá pravidelně za dárce těl ekumenickou bohoslužbu jako výraz vděčnosti.
Také Anatomický ústav Lékařské fakulty
Masarykovy univerzity v Brně organizuje každoroční pietu s hudbou a poděkováním dárcům těl a pietní setkání u rozptylové loučky na Ústředním hřbitově, kam se popel dárců ukládá. Tamní Spolek mediků usiluje o vybudování památníku a vsypové hrobky. Obdobný památník dárcům těl najdeme například na Centrálním hřbitově ve Vídni.
Ve vstupním prostoru Anatomického ústavu LF MU v Brně-Bohunicích připomíná dárce těl deska, slavnostně odhalená v roce 2007, která nese slova: „Poděkování všem, jejichž tělesné pozůstatky se staly zdrojem poznání stavby lidského těla pro mnoho generací lékařů. Hic mortui docent vivos (Zde mrtví učí živé).“ Jejím autorem je moravský umělecký slévač a sochař Jaromír Gargulák.
Rembrandtův obraz Anatomie dr. Tulpa (na protější straně) z roku 1550 připomíná přednášku Nicolaese Tulpa o fyziologii paže, konanou 16. ledna roku 1632. Tento městský anatom prováděl jednou za rok veřejnou pitvu v tzv. Theatrum anatomicum (latinsky Anatomické divadlo), dle tehdejšího práva vždy pouze na mrtvole oběšeného zločince mužského pohlaví, postaveného mimo církev. Pitva byla společenská událost určená nejen lékařům, ale i komunálním politikům a jiným prominentním zájemcům a platilo se na ni vstupné, ze kterého se pak financovaly bankety chirurgů a soudců. Mrtvolný pach překrývaly vonné byliny a kadidlo, hrála zde hudba, jedlo se a pilo.
FILOSOFIE A HISTORIE
Rembrandt, van Rijn: Lekce anatomie
Dr. Tulpa (detail), 1632, foto Mauritshuis, The Hague
KŘESŤANSTVÍ
Mezi 10,5 miliony obyvatel České republiky se jich více než tři miliony hlásí k náboženské víře. Nejčastěji jde o římské katolíky (při sčítání v roce 2021 se k římskokatolické církvi přihlásilo 741 tisíc věřících), desítky tisíc vyznavačů pak mají další křesťanské církve. Těch registrovaných jsou u nás dvě desítky, ať už jde o západní církve podřízené papeži, církve východní, reformační, husity anebo nová společenství, která vyrůstají z křesťanské tradice, ale mají mnoho svébytných prvků. Společné jsou kořeny ve starověké židovské tradici a víra v Ježíše Krista jako spasitele, který byl ukřižován a vstal z mrtvých. Vzkříšení a věčný život v Božím království je pak pro křesťany společný horizont lidské existence.
Člověk je podle křesťanské víry jednotou smrtelného těla a nesmrtelné duše. Protože je tělo schránkou duše, je pokládáno za cenné a zachází se s ním s úctou. To je jeden z důvodů, proč se starobylé církve jako pravoslavní nebo katolíci stavějí odmítavě k žehu. Chápání členů církve jako jednotlivých údů mystického Kristova těla zase činí z posledního rozloučení záležitost nikoli jen úzké rodiny, ale celého společenství věřících.
Vzkříšení a věčný
život v Božím království je pro křesťany společný horizont lidské existence.
Posmrtná existence
Představy o posmrtné existenci jsou v křesťanských tradicích zpravidla silně rozvinuté a teologicky rozpracované. Protože na našem území šlo po stovky let o dominantní náboženství, a to zvláště v jeho katolické podobě, zformovalo křesťanství nejen pohřební zvyklosti a postoj ke smrti, ale také obecné představy o zásvětí, vyústění lidských dějin a samozřejmě také naši lidovou kulturu, umění či architekturu.
Vlivem sekularizace a pluralismu křesťanská podoba pohřbu a truchlení od poloviny 20. století rychle ustupuje a zásady či zvyklosti vlastních církví už nejednou nedodržují ani jejich věřící. Přesto se u nás katolickým způsobem nadále pohřbívá kolem 30 % zesnulých a o poslední rozloučení žádají duchovní různých církví i lidé, kteří víru během života nepraktikovali.
V Ježíši Kristu nám zazářila naděje, že vstaneme z mrtvých. Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života.
Vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný.
(Z Římského misálu)
Katolíci
Katolické pohřební obřady
Dnešní katolické pohřební obřady odrážejí dvoutisíciletý vývoj, a zahrnují tak starobylé úkony a texty stejně jako prvky, které vycházejí vstříc současné společnosti. Lze se setkat se středověkým latinským hymnem Dies irae (Den hněvu) z 13. století při ceremoniální pohřební mši i s jednoduchou bohoslužbou za zvuků reprodukované soudobé hudby anebo zase s obřadem za nepokřtěného zesnulého v síni krematoria, s loučením v domě smutku a průvodem do kostela a na hřbitov či s prostým uložením urny doprovázeným vykropením svěcenou vodou a krátkou modlitbou.
Základem, který tyto rozmanité podoby spojuje, je vyjádření víry v pokračování života zesnulého na onom světě, kde se jeho duše připojí ke Kristu a ke společenství svatých. Než se tak stane, musí se očistit, proto by měl katolík před smrtí přijmout svátost nemocných („poslední pomazání“), po smrti pak případně ještě projít očistcem, kde mu očišťování usnadňují přímluvy věřící komunity. Protože křesťané věčný život v Božím království pokládají za žádoucí vyústění lidského životaběhu, doprovází katolický pohřeb radostná symbolika a zní při něm řada poukazů na Kristovo vzkříšení včetně velikonočních modliteb, textů a písní. To však platí až od druhého vatikánského koncilu (1962–1965), do té doby byl charakter pohřební liturgie spíše kající, což se dodnes odráží nejen ve folkloru nebo uměleckých dílech, ale také v současné lidové zbožnosti. Pohřební obřady zahrnují odevzdání ze-
mřelého Bohu, prosby za něj i za pozůstalé a také vyznání víry ve věčný život. Poslední rozloučení je vždy záležitostí celého církevního společenství, do kterého zemřelý patřil.
Součástí katolické tradice je víra ve vzkříšení těl zesnulých na konci časů, a proto se k lidskému tělu přistupuje jako k posvátnému a se zemřelými se zachází s úctou. Upřednostňuje se pochovávání celých těl do země. Kremaci katolická církev připustila za vymezených podmínek až v roce 1963.
Umírajícímu církev nabízí udělení svátosti nemocných – modlitbu s vkládáním rukou a mazáním požehnaným olejem. Ta pomáhá
Umíráček – malý kostelní zvon, který vyzvání při úmrtí člena farnosti. Bývalo zvykem zvonit zemřelému několikrát vždy ve stanovenou denní dobu a pak ho hlasem zvonu doprovodit až do hrobu. Počet úderů prozrazoval, zda zemřel muž, žena nebo dítě, věk zemřelého či jeho postavení – při úmrtí duchovního se zvonilo na zvon velký. Specifický způsob vyzvánění, kdy srdce bije pouze na jedné straně, dal smutečnímu vyzvánění název „zvonit hranu“. V lidových představách umíráček hlásal: „Už umřel, už umřel!“ nebo „Umřel, nechtěl, musel!“
BUDDHISMUS V ČR
K buddhistické tradici různých směrů se v České republice podle sčítání Českého
statistického úřadu z roku 2021 hlásí necelých šest tisíc následovníků. Západ se začal o buddhismus aktivně zajímat na sklonku 19. století, za první tuzemské buddhisty jsou pokládáni spisovatel Leopold Procházka (1879–1944) či fotograf František Drtikol (1883–1961).
Prvním buddhistickým mnichem českého původu byl Martin Novosad – Nyanasatta Théra (1908–1984), který odešel praktikovat na Srí Lanku v roce 1938. O popularizaci buddhismu u nás se postarali zvláště indolog Vincenc Lesný (1882–1953) či filosof a spisovatel Egon Bondy (1930–2007). Během normalizace začaly v tehdejším Československu vznikat neformální meditační skupiny, často s intelektuálním zázemím a navázané na zahraniční učitele. Na počátku 90. let pak vykrystalizovala jako první tuzemská oficiální organizace Buddhistická společnost.
V následujících desetiletích postupně vznikají meditační centra, kláštery, knihovny, vydavatelství či periodika a vadžrajánový Buddhismus Diamantové cesty, Théravádový
buddhismus a Společenství buddhismu v ČR sdružující vietnamské následovníky mahájány dosáhly zákonné registrace jako náboženské společnosti. V současnosti na území republiky působí asi dvě desítky škol všech hlavních buddhistických proudů – théravády, mahájány a zenu i vadžrajány.
Přechodový interval mezi fyzickou smrtí a další existencí
Buddhistické pohřební zvyklosti se liší podle místních zvyků a tradic, leckdy i velmi výrazně. Jednotící myšlenkou je přesvědčení, že se vědomí po fyzické smrti dostává do přechodného stavu zvaného bardo, ze kterého se nejpozději po 49 dnech znovuzrodí v další po -
době existence. Do které z šesti možných sfér to bude – zda do pekla, mezi hladové duchy, zvířata, lidi, polobohy nebo bohy – záleží na skutcích, které dotyčný během života konal, a na stavu jeho mysli v okamžiku smrti. Proto je vhodné odcházet s myslí klidnou a čistou. Konkrétní lidský život je pro buddhisty součástí neustále plynoucího proudu v koloběhu samsáry – znovuzrození. Proto se se zemřelým tělem zachází s přiměřenou úctou, ale pouze jako s prázdnou schránkou. Přílišný smutek a truchlení nejsou namístě. V prvních třech dnech by se těla neměl nikdo dotýkat, aby se vědomí mohlo nerušeně odloučit, teprve potom by mělo být omyto a oblečeno. Po celý devětačtyřicetidenní interval pak společenství zemřelého vyprovází meditací, zpěvy nebo čtením vhodných súter (kanonických textů), a pomáhá mu tak mezistavem projít. Vonný dým ze zápalných tyčinek může podle některých představ odpuzovat zlé síly.
Nebeský pohřeb aneb
potrava pro ptáky
Pomíjivost a nestálost života jsou také obsahem súter, které se mohou číst během pohřbu.
Gautama Buddha, zakladatel buddhismu, byl po smrti spálen na hranici a dodnes se zemřelí buddhisté převážně spalují, nejde však o všeobecně závazné pravidlo. Například v Číně se setkáme i s pochováváním do země a v Tibetu
Vzpomínkový akt na buddhistickém hřbitově ve Vídni, foto ÖBR, Fo Guan Shan
V Číně se setkáme i s pochováváním do země a v Tibetu zase s „nebeskými pohřby“, kdy je tělo rituálně rozčtvrceno a ponecháno jako potrava pro dravé ptáky, aby bylo i po smrti užitečné živým bytostem.
zase s „nebeskými pohřby“, kdy je tělo rituálně rozčtvrceno a ponecháno jako potrava pro dravé ptáky, aby bylo i po smrti užitečné živým bytostem. To samozřejmě v našich zeměpisných šířkách nepřichází v úvahu.
První buddhistický hřbitov v Evropě byl založen na Vídeňském ústředním hřbitově v roce 2005. Jeho středem je stúpa – symbol Buddhova osvícení, která obsahuje posvátné předměty. Obklopuje ji upravená zahrada, která má upomínat na dharmačakru – osmidílnou vznešenou stezku vedoucí k probuzení a nirváně. Mezi jejími paprsky a v přilehlém kolumbáriu jsou uloženy spálené ostatky.
V Česku zatím žádné buddhistické pohřebiště nenajdeme.
Pohřeb olašského krále Jana Lipy v katedrále Božského Spasitele v Ostravě, foto ČTK, Jaroslav Ožana
ETNIKA
Romové
Počet Romů se v ČR odhaduje na čtvrt milionu. Původní tzv. čeští Romové byli takřka úplně vyhlazeni během holokaustu, v současnosti zde žijí především tzv. slovenští Romové (až 80 % ) a jim příbuzní Romové maďarští (asi 10 %), zbytek představují Romové olašští jako nejkonzervativnější a nejuzavřenější skupina.
Pro romské komunity po celém světě zpravidla platí, že k reliktům indických tradic, které si nesou ze své pravlasti, přejímají náboženství a obyčeje okolního prostředí. Romové v České republice jsou tak nejčastěji vřazení do tradice katolické (s výjimkou relativně početné skupiny romských Svědků Jehovových nebo aktivních členů letničních církví) a zároveň se u nich zakonzervovala řada zvyklostí středoevropského venkova – takže když si jako příslušníci majority všímáme živých romských zvyků a lidové víry, objevujeme tak i něco ze své vlastní kultury ještě před několika málo generacemi. A navzdory tomu, že jsou jednotlivé romské skupiny, ale i jen rody značně rozrůzněné, některé prvky sdílejí, především víru v revenanty – duchy mrtvých, romsky mule.
Zemřelí předkové přicházejí
pro umírající
Tradičně smýšlející Romové se snaží, aby jejich blízcí umírali doma. Někdy mohou blížící se smrt ohlásit sny – typicky o svatbě či ne -
věstě v bílém nebo o novém domě. Případně ji přijde oznámit právě mulo, ať už ve své vlastní podobě, jako černý pták nebo jiné zvíře anebo tím, že způsobí pád obrazu, zhasnutí lampy, výpadek elektřiny. V rodinách se vypráví i o tom, že zemřelí předkové přicházejí strávit s umírajícím jeho poslední chvíle a pak ho doprovodit na onen svět: umírající je vidí a může s nimi komunikovat, nikdo z ostatních však ne.
Není neobvyklé, že i když Rom umírá v nemocnici, přeje si jej rodina na poslední hodiny odvézt domů. K jeho lůžku pak přicházejí příbuzní a blízcí, aby se s ním rozloučili a plakali nad jeho odchodem. Často volají také kněze, aby ho přišel zaopatřit.
Když člověk vydechne naposledy, je potřeba mu podvázat bradu a zatlačit oči – na ně se někdy pokládají mince – a také rozvázat tkaničky, vyndat z vlasů sponky a rozplést je a vůbec uvolnit všechno, co by mohlo poutat duši k tělu. Je také potřeba otočit ke zdi nebo zastřít všechna zrcadla nebo i obrazovky. Tím Romové zabraňují tomu, aby se zemřelý vracel
Terramace – neboli „lidské kompostování”. Alternativní metoda pohřbívání, kdy se tělo rozkládá v kontrolovaném prostředí spolu se štěpkou a směsí rostlin. Během procesu silně vzrůstá teplota, a tělo se tak rozloží už za přibližně 30 až 40 dní. Výsledkem je zemina bohatá na živiny, kterou lze vrátit do přírodního koloběhu.
Alkalická hydrolýza – též resomace nebo akvamace. Metoda redukce mrtvého těla pomocí vody a alkalických roztoků. Ty v kontrolovaném prostředí s vysokou teplotou a tlakem zbaví tělo měkkých tkání a promění je na tekutinu. Zkřehlé kosti lze následně rozemlít v tzv. kremulátoru. Resomace je legální v některých státech USA, v Kanadě, Mexiku, Austrálii či v Irsku.
gicky neodbouratelné materiály, a protože to britská legislativa umožňuje, zemřelí mohou být pochováni bez rakve, jen v plátně z přírodních vláken. Rostliny a hmyz čerpají živiny z tlejícího těla, a to se tak navrací do přírodního koloběhu. Jména pohřbených jsou vynesena na mosaznou desku ve vyhrazené části pohřebiště, kde jsou k dispozici také lavičky pro příchozí. K dnešku už v Británii vzniklo na tři sta přírodních pohřebišť a jejich provozovatelé se sdružují v profesní asociaci. Myšlenka přírodního pohřbívání se postupně rozšířila i do dalších států. V USA od roku 2005 funguje nevládní organizace Green Burial Council (GBC), která propojuje myšlenku zeleného pohřbívání s revitalizací a ochranou krajiny. Certifikát udržitelnosti podle jednotné normy udílí hřbitovům, pohřebním službám,
výrobcům pohřebních produktů a krematoriím. Vedle několika desítek certifikovaných přírodních pohřebišť v různých amerických státech GBC zaštítila také „zelený balíček“, který jako udržitelnou alternativu nabízejí některé konvenční hřbitovy.
Rovněž v Kanadě patří ekologické pohřbívání k aktuálním trendům. Kromě pochovávání na přírodních pohřebištích „amerického“ typu je zde možná i „zelená“ podoba pohřbu do moře. Australský Lake Macquarie Memorial Park na východním pobřeží vznikl už v roce 1994 a kombinuje ukládání rakví i popela na 25 hektarech lesa, zahrad či pěstěného trávníku. Dvacítka přírodních pohřebišť je i na Novém Zélandu.
Rozvoj ekologického
pohřbívání v Evropě
V Evropě se zelené pohřbívání prudce rozvíjí například v Nizozemsku, ať už v podobě samostatných lesních pohřebišť, nebo vymezených přírodních zón na konvenčních hřbitovech. V roce 2009 měla země pouze dva přírodní hřbitovy, v roce 2020 už jich bylo osmadvacet. Hned čtrnáct přírodních pohřebišť najdeme v Lucembursku, další například ve Francii, Rakousku nebo Německu.
V České republice se myšlenka pohřbívání šetrného k životnímu prostředí prosazuje od roku 2012, kdy zahájil činnost spolek Ke kořenům. Ten v roce 2015 spolu s Hřbitovy a pohřebními službami hl. m. Prahy založil při Ďáblickém hřbitově jako první tuzemské přírodní pohřebiště Les vzpomínek – místo, kde lze pochovat urnu s popelem zesnulého přímo k patě stromu. Pozůstalí se zavazují, že budou respektovat přírodní ráz lesa a místo uložení popela nebudou nijak upravovat nebo zvýrazňovat, zakázány jsou také umělé květiny, nádoby, lampičky nebo fotografie či hračky i pomníky nebo jmenovky. Květiny lze pokládat pouze řezané a k rozsvěcení svíček, a to výhradně plovoucích, je vyhrazen společný prostor. Běžný hřbitovní sortiment totiž z hlediska ochrany prostředí představuje problém, pro-
tože je z velké části tvořen plastovými produkty (květináči, parafínovými svíčkami v plastových obalech apod.). Květiny jsou zase nejednou přepravovány letecky na dlouhé vzdálenosti, hrobový kámen se pro změnu dováží na lodích ze vzdálených asijských zemí. Spolek Ke kořenům provozuje také e-shop, kde mj. nabízí rozložitelné urny z papírmašé.
Obdobná pravidla pak platí také pro Luční hřbitov – sousední areál, kde Hřbitovy a pohřební služby hl. m. Prahy začátkem září 2023 slavnostně otevřely první pohřebiště pro ekologické ukládání celých těl s kapacitou 350 hrobových míst. Vzhledem k tuzemské legislativě se zde mrtví pochovávají v rakvích, a to z nemořeného a nelakovaného dřeva nebo z proutí. Zesnulé tu připomínají dřevěné cedulky v patě hrobu.
Svůj přírodní hřbitov už má také Brno (Údolí vzpomínek v Líšni), Olomouc (Les vzpomínek na Ústředním hřbitově Neředín) anebo Lubno u Frýdlantu nad Ostravicí.
Zelené pohřbívání – trend, který se objevil v 90. letech 20. století ve Velké Británii a postupně si získal popularitu také v USA, Kanadě, Austrálii a v novém tisíciletí také v Evropě. Mrtvé tělo se ukládá do země způsobem, který co nejvíce zjednodušuje jeho přirozený rozklad a včlenění do přírodního koloběhu, tedy zpravidla bez balzamace a pouze v přírodním plátně, případně neupravované dřevěné rakvi. Zelená pohřebiště mívají podobu lesa nebo lesoparku a mohou sloužit i jako přírodní rezervace. Hnutí chce být alternativou k běžné západní pohřební praxi, které vytýká odcizenost a malou citlivost k životnímu prostředí.
Ekologická papírová urna pro uložení v přírodě , foto archiv Ke kořenům
Smrt a umírání v náboženských a etnických tradicích
Vydala Cesta domů v Praze v roce 2025
Texty a rozhovory Alena Scheinostová
Odpovědná redaktorka Markéta Čábelová
Výtvarná redaktorka Adéla Procházková
Design a sazba Eliška Kudrnovská, studio Designiq
Fotografie na přední obálce Ellie Burgin, Pexels
Fotografie na zadní obálce Vzpomínka na zemřelou formou vypuštění balónků v závěru pohřbu vedeného Pohřebními průvodci, foto Eliška Kudrnovská
Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci. Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých životních situací. Za vaši podporu předem děkujeme!
Jednomu se v pohřbívání líbí tamto, jinému zase tohle a nevidím důvod, proč by nám to nemělo být umožněno.
Adam Vokáč, správce Lučního hřbitova Když nás půda živila po celý život, můžeme my po smrti zase vyživit ji
