Ukolébavka s hurikánem by cestadomu

Justyna Wicenty

Ukolébavka s hurikánem cesta domů

Justyna Wicenty

Ukolébavka s hurikánem

Justyna Wicenty: KOŁYSANKA Z HURAGANEM Copyright © Justyna Wicenty, 2020 Copyright © Dowody na Istnienie, Warszawa, 2020 Copyright © Fundacja Instytut Reportażu, 2020 Copyright © Dominika Krawczyk, 2020 All rights reserved. Translation copyright © Eva Rysová, 2022 Copyright © Cesta domů, 2022 ISBN: 978-80-88126-84-3

Justyna Wicenty

Ukolébavka s hurikánem cesta domů

Z polštiny přeložila Eva Rysová

Qui timide rogat, docet negare Kdo stydlivě se ptá, učí tím odmítat, opakoval Peter Paul Rubens po Senekovi.

10. května 2017

Synáčku! Jestlipak dokážeš poznat velké teplé dlaně na mém břichu? To je tvůj táta. A malé netrpělivé ručičky zase patří tvojí dvouleté sestře Růžence. Mě už znáš dobře. Nemůžeš to vědět, ale necítím se jako královna v neviditelné koruně, všemi obdivovaná jako v předchozím těhotenství; jsem obyčejná, někdy unavená máma, která čeká druhé dítě. Nenavštěvuji, tak jako minule, dva kurzy pro těhotné naráz, protože už vím, co mě čeká, a hlavně to, že přijde hodně překvápek. Nečtu stále dokola o tvém prenatálním vývoji, promiň mi to, ale tentokrát mě víc zaměstnává to, jak si poradit se vzdorující dvouletou dcerou. Ostatně tvoje akrobatické výkony mi napovídají, že budeš velmi živý chlapeček, takže se o tebe nebojím. Nelistovala jsem ve slovnících ani jsem nezkoumala pořadí nejpopulárnějších jmen. Hned jsem věděla, že budeš Tadeáš. Nehraju na kytaru ani nezpívám písničky, aby ses harmonicky vyvíjel, ale věřím, že posloucháš ukolébavky, když uspávám Růženku. A taky před tebou nepředstírám, že jsem ideální máma, přece slyšíš, že se občas naštvu. Ale nepochybuji, že slyšíš i to, jak se často společně smějeme, a vím, že ve čtyřech budeme ještě šťastnější. Nakonec raději neřeknu, že už se tě nemůžu dočkat, aby ses náhodou na svět nedral příliš brzy, jako tvoje sestra – nepospíchej, synáčku, čekám na tebe trpělivě. Máma

12. srpna 2017

Jedeme do Bytova se zastávkou v městečku Kościerzyna. Majitelka pronajatého bytu nás telefonicky varuje, že vichřice povalila na silnici několik stromů. Tadík a Růža, kteří před chvilkou fňukali a brečeli, konečně usnuli. Poprvé cestujeme dohromady i se šestitýdenním synem. Ještě pořádně nevíme, co nás čeká, ale už plánujeme pár dalších výprav. Jedeme v blaženém tichu. Najednou les mizí. Ze země trčí pahýly stromů, systematicky polámané nezkrotným živlem. Ještě nikdy jsme neviděli tak nekompromisně precizní zásah. Z ničeho nic se rozbliká světýlko oznamující poruchu motoru. Zastavujeme na krajnici. Jen abychom s dětmi nezůstali trčet v epicentru destrukce, jen abychom nezůstali uvězněni v autě… Ale motor startuje a my vyrážíme dál. Pokácený les se táhne celé kilometry. Spousta lidí zastavuje a fotografuje si scenérie jako z katastrofického filmu. A my ještě netušíme, že pozorujeme náš vlastní život – takový, jakým se stane přesně za měsíc a jeden den.

21. září 2017

Tělo: je velmi těžké, studené, cizí, jako z olova bolí mě klouby a svaly, dřevění mi nohy, křečovitě zatínám pěsti jsem někde vedle, nepatřičná v tomhle těle tělo mě tíží, propadám se do hlubin postele vím, že musím zastavit laktaci, ale nepřipouštím si, že moje prsa kojila Tadíka pět dní jsem brala Bromokriptin na zastavení laktace, ale dělalo se mi zle, po vysazení je mi trošku líp, ale hlava se mi dál motá už devět dní beru Zolpidem jakmile se po prášku probudím, hlava hned začíná pracovat na plné obrátky dva dny jsem brala Atarax, ale uspává mě a otupuje, mám přece ještě malou dceru, kterou musím slyšet, když v noci pláče Hlava: čas se zastavil, když Tadík umíral nevím, jak se vrátit do reality vyplouvám na hladinu, abych se trošku nadechla (například když objímám svou dceru), ale pak hned zase mizím pod vodou vracejí se obrazy, jak Tadík přestal reagovat, jak umíral, jak jsem ho oživovala, jak ho u nás doma oživovali záchranáři a jak ho potom vezli do nemocnice na JIP a jak ležel mrtvý děsí mě, že si nedokážu vybavit, jak vypadal, když byl živý, jak voněl, jak jsem ho hladila, jak se usmíval dýchání, nafukování dceřina balónku, hvízdání, foukání na horká jídla – tohle všechno mi připomíná oživování nedokážu pochopit, proč je postýlka prázdná

***

25. září 2017

Poprvé vytahuju vysavač z komory… Vysavač jsem použila chviličku předtím, než Tadík umřel, odsávala jsem mu hleny z nosu. Docela to jde, mechanická činnost. Chvilka zaváhání u kolíbky a dětské autosedačky – na moment je přesunuju a pak vracím zase zpátky. Pod postelí jsem našla ztraceného hrocha. Růženka bude mít radost. Jdu s Markem na procházku přes zahrádkářskou kolonii. Beru do dlaní maličkou ropuchu. Tadíkovi jsme říkali „Ropuško“, protože měl novorozenecké akné. „Nedokážu si vůbec představit, co cítíš,“ píše mi v esemesce kamarádka. Já si taky nedokážu představit, co cítím. Pořád mám závratě. Ale pronikavý chlad už necítím. Moje tělo váží šedesát čtyři kilogramů místo tuny. Břicho se mi nelíbí, musím zase začít cvičit. Vařím spoustu těstovin, Marek má těstoviny rád. Na obličeji mám nasazenou cementovou masku. Jako každý den jsem se namalovala. Že se mi rozmaže řasenka, se nebojím, protože nebrečím. Nebojím se ani setkání s lidmi během mše za naši rodinu, protože nic necítím. Zdá se mi, že teď Růžence líp rozumím, ale jde nejspíš jen o krutou a prozaickou pravdu, že na ni mám prostě víc času. Rodina i přátelé už čekají před kostelem. Soucítím s nimi, všichni pláčou. Objímám jednoho po druhém, aby nikdo nemusel nic říkat. „Tuleň jí rybu,“ pronáší hlasitě Růža během modlitby. Vzpomínka z návštěvy zoo. Stěží zadržuji smích.

27. září 2017

Opět jsem si nasadila zásnubní i snubní prstýnek, protože ostrými hranami diamantů už Tadíka neporaním. Poprvé po týdnu brečím. Bavím se s Markem o tom, že se už nikdy nepřesvědčíme, jak jsou každý jiný, Růža a Tadík. „Třeba ještě budeme mít dítě,“ říká Marek, „třeba ještě není vše ztraceno.“ Myslela jsem si, že jsme tohle téma už uzavřeli. Vždyť mám depresi. Vždyť už jsem nechtěla být těhotná. Vždyť jsem ještě syna ani nepochovala. Jistě, moje tělo na pohřbu bylo. Ale já jsem tam nebyla. Úleva, že pláču, že přece jen něco cítím. Že vím, jaký byl Tadík neopakovatelný, jeden jediný, nenahraditelný. Stejně jako je Růženka ta nejlepší z Růženek, přesně taková jaká je. Jsem neuvěřitelně empatický automat. Zanedlouho mě začne štvát, že se ani nedokážu zlobit na ty, kteří mě rozčilují. Každého chápu a všímám si skrytých významů. Chápu věřící i nevěřící, chápu kněze i psychiatričku, chápu naše rodiče. Jedině dcera je schopná vyvést mě z rovnováhy, když se ani po půl hodině nechce obléknout. Na procházku jít nemůžeme, Růža má teplotu. Uvelebuju se na lehátku na balkóně a mazlíme se. Povídám si s Markem, svítí teplé zářijové slunce. Je dobře. Jsem podmíněně odsouzená. Přátelé nám pomáhají najít psychiatra, psychologa, podpůrné skupiny, zprostředkovávají setkání s jinou mámou, která taky ztratila syna. Na naše vlastní přání nám volají a snaží se nás vytáhnout ven. Možná je toho až moc. Ale všichni mají opravdu dobrou vůli a snaží se nám pomoci. Tolik rukou nás zachytilo, když jsme padali. A přesto vím, že tenhle „Festival dobrých srdcí“ brzy skončí.

záblesk

Na cedulce se skví nápis: „Synáčku, budeme Te milovat napořád.“ Během pohřbu nedokážu přestat myslet na tu prázdnotu v místě, kde měl být háček.

28. září 2017

Tadíkovy věci leží netknuté. Jako relikvie. Třídím Růženčino oblečení. Na chvíli jsem přestala dávat pozor a ona mezitím poskočila o jednu velikost. Hledáme psychologa, který pracuje s truchlícími. Známí a přátelé nám posílají kontakty. OK, je potřeba zavolat a domluvit si schůzku. Jenomže jak? Nejsem schopná mluvit. Je pro mě stále těžší se rozhodovat, i o tom nejjednodušším. Marek vyřizuje všechny telefonáty. Přemýšlím, jak budu reagovat na děti známých. Hlavně na nemluvňata. Padlo rozhodnutí, zavolám J. a setkám se s ní. Schůzka je lepší než rozhovor přes telefon. Vypočítávám, co se může stát, až poznám jejího malého Vítka: rozbrečím se, píchne mě u srdce, budu žárlit, uvidím v něm mého Tadíka, začnu J. nenávidět. A co když jsem tak zamrzlá, že vůbec nic nepocítím? Nelámeme to přes koleno, avšak oba s Markem pouze hrajeme svoje role, jako herci na jevišti. Cítíme se nepřirozeně a cize. Marek říká, že všechno je jakoby normální, kadeřník, nakupování kalhot, akorát s tím, že vespod něco číhá. Já vím, že za chvilku dorazí druhá přívalová vlna, těžká a strašná. Ale třeba se nám aspoň podaří připravit se na nejhorší. Tak si já vysvětluju to, proč můj mozek spustil obranný mechanismus.

9. října 2017

Marek jede na služební cestu do Essenu. Před odjezdem zaplnil ledničku. Poprvé sama odvádím Růženku do jeslí. A pak tam tak stojím s nesmyslně prázdnýma rukama. Brečím, a tak si nasazuji sluneční brýle. V autobusu pospává korpulentní muž. Vyklopil snad do sebe pivo ještě před prací? Ale sedí nějak divně. Třeba umírá? Na moje otázky neodpovídá, ale ujišťuji se, že dýchá. Nadzvedávám těžké, bezvládné paže. Asi pracuje fyzicky, má špinavé nehty. Kluk vedle volá záchranku, přebírám telefon, abych přesně nasměrovala sanitku. Řidič autobusu zastavuje, pokládá muže na podlahu. Nečekám na záchranáře. Utíkám otevřenými dveřmi. Houkačka sanitky by mě roztrhala na cimprcampr. Jsem na sebe hrdá? Nikoli. Hrdá bych byla, kdybych zachránila svého synáčka. Nejmladší bratr přijede zítra, ale prozatím se docela držím. Večer, když uspávám Růženku, začínám brečet. „Jsi smutná? Jsem tady hned vedle. Utřu ti slzičky. Dám ti plyšáka, aby ses mohla přitulit. Mami, neplakej.“ Dcera ke mně mluví mými vlastními slovy. Později, když ležím v ložnici, začínám se rozpadat. Opanovala mě hrůza, že se bodavou bolestí u srdce ohlašuje infarkt. Jsem vyděšená, že se mi něco stane a Růža zůstane bez dozoru. Po probdělé noci už vím, že nemůžu zůstat bez něčí podpory. Funguju nenormálně.

*** Přála bych si, aby o mně říkali: „Koukej, to je ale hrozná matka, nedokáže si poradit se dvěma dětma.“ Ale aby Tadeášek žil.

2. listopadu 2017

Růženka se budí s Tadíkovou kravičkou v náručí. „Kdo s tebou dneska půjde do jesliček?“ ptám se. „Kravička.“ Kravička jí pomáhá sundat pyžamo, připásaná jede s Růženkou v kočárku. V jeslích sní kravička ke svačině kašičku. Marek mě veze k psychiatričce. Dostávám od ní kontakt na psycholožku, která se věnuje posttraumatickému stresu. Chci s ní aspoň konzultovat, zeptat se, kdy budu moct terapii zahájit. Jsem už připravená zcela zneškodnit tu bombu, která mi neustále tiká vzadu v hlavě. Ale příliš se bojím, že bomba přece jen bouchne. Telefonuji mladšímu bratrovi. Dlouze hovoříme o výměně aortální chlopně, bratr má šanci získat chlopenní náhradu nejnovější generace, její transplantace by byla v Polsku poprvé hrazena ze zdravotního pojištění. Termín operace ve varšavském Institutu kardiologie je prozatím neznámý. Ozývá se T., máma Viktorky, prosí o kontakt na psychiatričku. Možná se něco hnulo a ona sebe samu přesvědčí, že má jít k doktorovi? Vyptávám se známých na další doporučení. Volám S., mámě Gabriela, abych to s ní probrala. Unavená a podrážděná S. mě ohledně pomáhání vrací na zem. „Můžeš jí zavolat, popovídat si, setkat se, poslat jí kontakt na doktorku,“ říká, „ale to ona musí udělat první krok, poprosit o pomoc. Nezvládneš někoho jinýho postavit na nohy, sama sotva lezeš, jedno uprdnutí a ležíš. Zapamatuj si, že seš slaboučká jako stéblo trávy.“ S Markem jedeme na společnou terapii a poprvé se chviličku všichni smějeme. Mluvím o naději, kterou jsem začala pociťovat. Večer se sotva držím na nohou. Lehám si na pohovku a kamsi se propadám. Růža vyvádí a chce si mě uzurpovat. Po třetí knížečce jí vysvětluju, že už jsem strašně unavená. Růženka si vynucuje čím dál tím absurdnější věci: mléko, brambory, světýlka, ovečky, cokoli – hlavně

aby nemusela jít spát. Dýchám zhluboka. Růženka to nemá ráda, protože ví, že se už hodně zlobím a takhle se zkouším uklidnit. Po několika slovních potyčkách se konečně ke mně tulí. Marek mezitím snědl celý sáček brambůrků. Já mám na výběr: buď Tranxene, nebo se napiju. Moje volba padla na domácí likér z arónie od kamaráda, aspoň vím, že nevypiju víc než dvě skleničky. S Markem pojídáme studené párky s hořčicí a kečupem. Během několika minut v nás mizí velká mísa popcornu. Dnešek, to byla jízda na horské dráze bez držení a navíc na pouti, kde jsou jen samé domy hrůzy.

6. prosince 2017

Ráno vypravuji Růženku do jeslí. Zvesela. Marek na nás nemusí čekat a nezpozdí se do práce. Růža si chce vzít punčocháče. Přináším je. „Mami, ukaž mi ten vzorek,“ prohlíží si je. „Na těch punčocháčích prší.“ Fakticky, kromě růžových kvítků vidím spoustu drobounkých šedivých tečiček v nepravidelných rozestupech. Potom snídám. Dlouho brečím. Čtu si esemesku a doufám, že mi někdo poslal banálně optimistickou zprávu. V. píše z nemocnice, že už několik týdnů bezvýsledně bojuje se zápalem plic. Žena ze železa, která prochodila Trojměstí všemi směry, která pro nás už léta organizuje trasy nordic walkingu, která putuje po nocích lesem s mapou a kompasem. Profesí tělocvikářka. Vracím se z terapie PTSD s novým líčením – tentokrát o pocitu viny. Dostala jsem také dva domácí úkoly: měla bych si promyslet, co to znamená, že je někdo vinen, a rozvážit, co bych řekla vlastní dceři, kdyby se cítila tak smutná jako já, protože nemohla pomoci svému dítěti. Jedu domů meziměstským vlakem, na obrazovkách běží instruktážní film o obsluze defibrilátoru AED. … zapamatuj si posloupnost řetězce přežití… zkontroluj vědomí… požádej o AED… zahaj kardiopulmonální resuscitaci… rytmicky stlačuj, lokty propnuté, udržuj tempo 100 stlačení za minutu… požádej obsluhu vlaku o pomoc… volej linku 155 nebo 112… připoj defibrilátor… 40 000… tolika osob se v Polsku týká problém náhlé zástavy oběhu… přežije jen 2–5 %… do 75 % vzrůstá šance na přežití díky KPR a AED… AED zachraňuje životy… No, co se dá dělat, u nás doma jsme defibrilátor zrovna neměli po ruce.

***

113

25. ledna 2018

Pokouším se dát dohromady kostým na maškarní ples, který máme s mojí mámou a neteří naplánovaný během zimních prázdnin. Růženka je tak natěšená, že pořád opakuje: „Já budu beruška, mám plavky na ples! Sestřenice bude kočička, máma netopýr a babička dáma!“ Setkávám se s B., která si po osmi letech rodičovského odříkání konečně se svým mužem vyjela na víkend bez dětí. Ukázalo se, že se vůbec nehádali, naopak, bez dětského dozoru si to sami dva skvěle užili. Vyzvedávám Růžu z jeslí a obdivuju fantazii vychovatelek, které s dětmi vykouzlily sněhuláky z kosmetických vatových polštářků. Růženčin sněhulák stojí rovně s hrdě nasazeným hrncem a sebejistě svírá koště. Rozhlížím se kolem: sněhové koule, koště a hrnec levitují v dynamické synchronizaci, nos trčí uličnicky vzhůru. To je sněhulák Káti. Ríšova figurka balancuje celým tělem, aby udržela hrnec otočený dnem vzhůru, o koště se už nestará, to si žije svým vlastním životem. Dva identické obrázky tu nenajdeme, přestože každé dítě dostalo stejné pomůcky. Jako sklíčka v kaleidoskopu. Stačí zatřást a vše je úplně jinak.

*** Snily jsme o jiném mateřství. Jako první umřel Gabriel, sedmého srpna roku dva tisíce sedmnáct. S. až do konce věřila, že čas učiní zázraky, ačkoliv truchlit začala hned po porodu, že se jí nenarodilo zdravé dítě. Ocitla se uprostřed boje se spinální svalovou atrofií, které zásadně říká zkratkou, SMA. T., Viktorčina máma, dlouho putovala s dcerou po nemocnicích: zápal plic, sepse, měsíc strávený na JIP v kritickém stavu. Viktorka se už po dalším oživování nevzbudila. Teprve z pitvy vyšlo najevo, že ten boj byl předem prohraný, protože se během plodového vývoje dítěti nezformoval brzlík, žláza nezbytná pro rozvoj imunity.

183

Gabrielkovi byly tři, Tadíkovi dva a půl, Viktorce čtyři měsíce. S. má ještě dvě dcery, já mám dceru, T. má syna. Dvacátého čtvrtého září jsem začala psát deník. Po nějaké době jsem se dozvěděla, že právě tehdy Viktorka umřela. Já jsem se toho dne rozhodla přežít.

184

27. ledna 2018

Ráno v rychlosti balím sebe i Růženku na prázdniny. Vyprávím Markovi o setkání podpůrné skupiny, po kterém jsem nemohla spát. Marek se vzteká, že mu nechávám neuklizený celý byt. „Až se tady večer staví tví kamarádi, špinavá podlaha jim rozhodně vadit nebude,“ směju se. Prosím muže, aby mi to balení ještě neztěžoval, protože už i tak jsem nervní. Říkám mu, že je mi těžko, protože jsem po zakončené terapii PTSD čekala zlepšení, ale místo toho cítím jen chronickou únavu. A nezvládám ani domácnost ani vaření ani úklid. Nakonec se objímáme, protože každý z nás má svoji pravdu a byla by škoda se loučit na celý týden takhle nabručení. Přijíždí moje máma, hned po ní se objevuje můj starší bratr s dcerou, cpeme věci do auta. Růženka, když slyší o montování dětské autosedačky, než vyjde z domu, ještě haleká: „Tady v pokoji je Tadíkova sedačka!“ Máma s překvapením zjišťuje, že skutečně, autosedačka tady stojí už od září. „Tadík ležel v postýlce v ložnici!“ dál entuziasticky křičí Růža. Za chvilku přibíhá s kravičkou a tahá za šňůrku. „To je Tadíkova kravička!“ křičí. „Ano, Tadeášek ji poslouchal, když plakal,“ říkám Růžence. „To je kravička od tebe, mami. Pamatuješ si?“ ptám se. „Ano, koupila jsem ji v Rossmannu,“ přiznává nerada. Konsternace, hra na horký brambor. Všichni odcházejí z bytu a já začínám brečet. Dlouho vzlykám, než se uklidním. Teprve tehdy jsem připravená vyrazit na odpočinkové zimní prázdniny kvůli dětem.

sen

Mám zkažené zuby, viklají se nebo se vylomily. Dobře vím, že je to kvůli všem těm těhotenstvím, porodům, šestinedělím, kojením. Moje tělo se rozpadá.

188

*** Čím dál tím víc mě skličuje vědomí, že jenom já můžu zachránit Tadíka před rodinným zapomněním. Jediným spojencem je Marek, který, ač nezná ještě ani slovo z mých zápisků, mi věří a deník přezdívá „časovou kapslí“. Ostatní, jakmile jen načnu téma Tadeáš, začínají hned vzdychat a nervózně pokašlávat. Dokonce ani smuteční brož neusnadňuje rozhovor, zmínku o tom, že jsem si nechala udělat šperk na synovu památku, jen slušně a chladně odpálkují: „Ano, moc hezká.“ Jako kdybych si, kurva, toho svého synáčka vymyslela, a když o něm mluvím, měním se v excentrickou a obtížnou osobu s lehkým mentálním postižením.

189

18. března 2018

Růženka poslední dobou opakuje: „Až budu velká, až budu dospělá žena, tak se mi narodí dvě miminka, stejně jako tobě. Růženka a Tadeášek. A až Tadík nebude, tak se mi pak narodí další Tadeášek.“ Časová perspektiva mé tříleté dcery je dokonale vyvážená.

215

Truchlícím rodičům

Prožívání ztráty blízkého v nás vyvolává různorodé intenzivní emoce (jako žal, zármutek, hněv, pocit viny); fyzické projevy (vegetativní symptomy, například zvětšené svalové napětí, obtíže při dýchání, sucho v ústech, bušení srdce); poruchy vědomí (chaos v mysli, halucinace, zrychlování myšlenek, potíže se soustředěním, neustávající myšlení na zemřelého); poruchy chování (izolace, nadměrná aktivita, poruchy v přijímání potravy, poruchy spánku). Být pozůstalým není stav, ale proces, který probíhá v etapách. Nelze určit časový rámec truchlení po úmrtí dítěte či truchlení obecně. Každý rodič si prochází tímto procesem podle individuálních potřeb a ve vlastním časovém horizontu, závisí to na mnoha činitelích, jako jsou věk dítěte, věk rodiče, rodinná situace, okolnosti úmrtí, zdravotní stav před ztrátou, ale také jaké podpory se mu dostalo ze strany lékařského personálu, psychologa či rodiny a přátel. Pozůstalí rodiče si často myslí, že už navždy budou trpět a do konce života budou truchlit. V situaci, jakou je ztráta dítěte, nelze před prožíváním ohromné bolesti utéci a je stejně tak těžké si představit, že by se to kdykoli mohlo změnit. Rodiče také často opakují, že „už nikdy nebude nic stejné“. Je to pravda, život se nenávratně mění po odchodu milovaného dítěte. Neznamená to ale, že osoby, které prodělaly takovou ztrátu, se už nikdy nebudou usmívat. V průběhu času se ten dynamický proces mění a většině rodičů se vrátí psychická rovnováha. To, že rodiče přestali truchlit, neznamená, že na své dítě zapomněli, ale to, že se naučili se ztrátou žít. Neznamená to také, že už nebudou pociťovat žal a stesk po dítěti. Naopak. Při různých příležitostech (svátky, rodinné oslavy, výročí) se budou tyto pocity vracet. Jestliže si rodič truchlením prošel a opět se naučil radovat se ze života, bez pocitu viny a hněvu, pak by taková etapa zármutku – přirozená a adekvátní k situaci – měla pominout. V každé etapě truchlení, zvláště jestli vás něco zneklidňuje, stojí za to využít profesionální pomoc, mimo jiné psychologické konzultace nebo podpůrnou skupinu pro truchlící rodiče. Setkání s jinými

rodiči, kteří si prošli podobnou cestou, umožňuje prožít ztrátu vědoměji, což zvětšuje pravděpodobnost, že se podaří uniknout neblahým následkům nebo tomu, aby truchlení přešlo do chronického stadia. Kromě toho zmenšuje pocit samoty, cejchu nebo stigmatizace. Milí rodiče, pamatujte, že i v této pro vás nejtěžší době se můžete spolehnout na podporu profesionálů. Naléhavě a srdečně vás vybízíme, abyste si o ni řekli. Dominika Krawczyk psycholožka Pomořanského dětského hospice v Gdaňsku

Justyna Wicenty

Ukolébavka s hurikánem Z polského originálu Kołysanka z huraganem vydaného v roce 2020 nakladatelstvím Dowody na Istnienie ve spolupráci s nadací Fundacja Instytut Reportażu ve Varšavě, Polsko, přeložila Eva Rysová Doslov Dominika Krawczyk Vydala Cesta domů v roce 2022 1. vydání Odpovědná redaktorka Štěpánka Ryšavá Grafická úprava a sazba Eliška Kudrnovská, Designiq Ilustrace na obálce Albrecht Dürer: Křídlo mandelíka Vysázeno písmem Literata (TypeTogether) Tisk Tiskárna Didot, spol. s r. o. Copyright © Justyna Wicenty, 2020 Copyright © Dowody na Istnienie, Warszawa, 2020 Copyright © Fundacja Instytut Reportażu, 2020 Copyright © Dominika Krawczyk, 2020 Copyright © Eva Rysová, 2022 Copyright © Cesta domů, 2022 ISBN: 978-80-88126-84-3

www.cestadomu.cz/nakladatelstvi

Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci. Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých životních situací. Za vaši podporu předem děkujeme!

Žiju ve dvou realitách. Do dvou odpoledne jsem s Tadeášem, který umřel. Potom se vracím do světa živých a vyzvedávám Růžu z jeslí. Jsme jako Démétér a Persefona. Jen s tím, že to já se vracím k dceři. Den co den vycházím z podsvětí. Večery s Markem náleží do obou světů. Psaní je moje terapie, práce, kterou vykonávám, abych se vrátila mezi živé. Píšu, aby synkova smrt nepřišla vniveč. Chci ho učinit nesmrtelným. Přestože nezměním ani vteřinu. Přestože mi každý den umírá v náručí. Přestože už nikdy nevyroste a já se o něm nic víc nedozvím.

ISBN 978-80-88126-84-3

Cena Pomorski Sztorm v kategorii Objev roku a Galion Gdyński v kategorii Umělecký debut