Naslouchej

Jak najít slova pro citlivý rozhovor

Naslouchej

Jak najít slova pro citlivý rozhovor

Listen

Copyright © Kathryn Mannix, 2021. All rights reserved.

First published in Great Britain by William Collins, London, HarperCollins Publishers, 2021

Copyright © Cesta domů, 2022

Ilustrace na obálce: Copyright © Lucie Jindrák Skřivánková

ISBN: 978-80-88126-93-5

Kathryn Mannix

Naslouchej

Jak najít slova pro citlivý rozhovor

Věnováno pacientům, rodinám, kolegům a mentorům, kteří utvářeli mou praxi. Samotné „děkuji“ rozhodně nestačí.

Úvod

„Chybí mi slova.“

Je poměrně pravděpodobné, že vás zrovna čeká rozhovor, kterému se snažíte vyhnout. Nejspíš jde o rozhovor, který je pro vás důležitý, ale i něčím nepříjem ný. Možná budete muset sdělit nepříjemnou pravdu; zeptat se na něco, co vám může změnit život; navrhnout něco, u čeho hrozí odmítnutí; diskutovat o ně čem, co vzbudí silné emoce; utěšovat někoho, kdo prožívá zármutek. Je tu jaký si rozporuplný závazek: potřeba jednat, a současně strach ze zranění. Ještě ne. Brzy, ale teď ještě ne: zavolám, navštívím, domluvím si schůzku… Stojíme na sa mém pokraji a nevíme, jak začít.

Všichni zažíváme okamžiky, kdy nás slova zrazují. Často proto, že ta, která po třebujeme, víří v mlze emocí; někdy nám připadá, že když je ponecháme skrytá, bude to lepší, než kdybychom riskovali a popsali jimi obtížnou situaci.

Jsou chvíle, kdy lépe než slova zafunguje pohled, dotek, pokrčení rameny nebo přikývnutí. Objetí, stisk ruky, poklepání po ruce mohou být nesmírně vý mluvné. Někteří mají fyzická gesta ve větší oblibě než jiní; někdy nabídneme jen šálek čaje, kapesníček nebo účastné mlčení.

Nakonec však přichází čas pro slova, a právě tehdy začíná nesnáz s jejich hle dáním. Možná víme, co chceme sdělit, avšak slova nám připadají nedostatečná. Nebo bychom rádi mluvili o něčem důležitém, ale bojíme se, že nás při tom pře mohou city. Možná chceme položit otázku, jenže se obáváme, že budeme půso bit vtíravě nebo necitlivě. Možná je potřeba sdělit špatnou zprávu a my máme strach z bolesti, kterou tím způsobíme.

Tato knížka je o takových okamžicích. Nabízí některé způsoby, jak najít slo va a umožnit rozhovory. Čerpá ze zájmu o způsoby naší vzájemné komunika ce, které jsem po celý život zkoumala ve společenských a pracovních vztazích, a celou ji bude prostupovat moje práce lékařky, psychoterapeutky a školitelky. Nejde o scénář, podle něhož by se mělo postupovat, spíš o příběhy k zamyšlení a současně k diskusi o určitých dovednostech a zásadách, jimž se dá důvěřovat.

Vyprávění příběhů

Svět si vykládáme pomocí příběhů. Ať už je náš životní příběh hledáním nebo tragédií, legendou o statečných činech a střetech s příšerami nebo pověstí o vrtkavé přízni osudu a nevítaných zvratech, žijeme jej den po dni, a ačkoli se posouváme kupředu, lépe mu rozumíme při zpětném pohledu. Jsme vypravěči i hlavní postavy a každý život je příběhem světla a stínu, naděje a zoufání, napjatého očekávání i odhalení.

Když svůj příběh vyprávíme, pomáhá nám to, abychom mu porozuměli. Možná ho vyprávíme sami sobě a tiše o něm uvažujeme. Možná ho napíšeme, a až ho budeme číst s odstupem, rozpoznáme, co nám předtím uniklo. Většina z nás však svůj příběh vypráví tak, že ho sděluje příteli nebo se nad ním zamýšlí s někým blízkým. A jak svůj příběh vyprávíme, slyšíme ho nově. Vyprávění nám pomáhá povšimnout si detailů a správně si je vyložit, uvědomit si celkovou situaci nebo zaznamenat aspekty, které jsme předtím přehlíželi či popírali. Když najdeme posluchače, který našemu příběhu věnuje soustředěnou pozornost a je ochotný nechat se jím plně zaujmout, dává nám to příležitost k setkání se sebou samými, včetně vznešených nadějí i ubohých selhání, a porozumět sobě i okolnímu světu pravdivějším, užitečnějším způsobem.

Toto je kniha příběhů o lidech a rozhovorech, o mluvení a naslouchání, o výzvách, jimž všichni v životě čelíme. Zdá se tedy příhodné začít příběhem; ten připraví dějiště pro to, co bude následovat.

Drobná žena ve ztichlém pokoji pohotovostního oddělení vyskočí s výkřikem ze židle a její pěst zasáhne mou tvář dřív, než si uvědomím, co se děje. Cítím, jak vrávorám dozadu, a před očima se mi oranžově zableskne.

„Lhářko!“ křičí mi do obličeje. „Vy LHÁŘKO jedna! Nemůže být mrtvý!“ Pak se pozadu zhroutí na nízkou židli jako loutka, které někdo přestřihl vodicí šňůr ky, schoulí se s obličejem do klína, ruce si zaklesne za hlavou a třese se. Kvílí, celá místnost je plná jejího zoufalého nářku a já si nevím rady. Hlava mi třeští bolestí, kterou způsobil úder, jsem zaskočená ženinou reakcí. Vím, že tu musím zůstat, ale je mi jasné, že upadnu. Slyším, jak se za mnou otevřely dveře, a když se otočím, uvidím Dorothy, zástupkyni vrchní sestry, a sanitáře: naši ochranku.

o tevírání skříňky

Když chceme někomu nabídnout pomoc nebo podporu, musíme začít od toho, kde se dotyčný nachází, a podívat se na situaci z jeho perspektivy. Zní to jedno duše, a přitom to může být obtížné. Naše snaha být užiteční často převáží nad potřebou nejdřív si o situaci udělat přehled, asi jako když se člověk pustí do se stavování nábytku dřív, než si přečte návod a zkontroluje jednotlivé součástky.

Účastnit se rozhovorů o tématech, která vzbuzují silné emoce, vyžaduje ur čité umění. Existují dovednosti, které můžeme používat, a zvyky, jež si můžeme osvojit. Jde o to nabízet podporu, aniž druhého člověka zahltíme, ukázat ochotu naslouchat, a přitom nebýt vtíraví, a vytvářet prostor, v němž bude druhý moct hovořit o své bolesti, pokud bude chtít. My nabízíme a on si vybírá. Je velmi pravděpodobné, že už tyto schopnosti máte: umění citlivého rozhovoru spočívá v tom, že je člověk používá a důvěřuje jim za citově vypjatých okolností.

Následujících několik příběhů nabízí „stylistickou příručku“: soubor dovednos tí, které můžete ve svém repertoáru objevit nebo je do něj přidat, užitečných při jakémkoli rozhovoru, a obzvlášť během emocionálně náročných rozmluv. Žád ná z nich není těžká a všechny si postupně lépe zapamatujete a osvojíte díky pra xi. Nakonec je nebudete pociťovat jako něco přidaného, stanou se z nich návyky: součásti vašeho stylu hovoru. To je dobrá zpráva.

Mluvit o něčem smutném, děsivém nebo nepříjemném není nikdy snadné; to je špatná zpráva. Ať jsme sebevíc trénovaní, pokud jde o důležitý rozhovor, ze jména s někým, koho máme rádi, naše vlastní pocity se do hovoru zapojí a nijak nám ho neusnadní.

Právě proto pomůže, když budeme tyto dovednosti procvičovat. Příležitost k tomu nám poskytuje každý rozhovor, ať už mluvíme o kamarádčině nerozhod nosti při nějakém nákupu nebo kolegově zájmu o určitý koníček. Vyzkoušejte si návrhy z této knihy v každodenních rozhovorech a sledujte, co se bude dít. Když se dostaví úspěch, dovednosti se snáz začlení do vašich rozhovorů.

Jakmile skříňku otevřeme, příběhy v ní nám poskytnou některé jednodu ché zásady pro podpůrné rozhovory. Uvidíme, jak citlivý rozhovor zahájit a co od něj lidi odrazuje. Pak se podíváme na dovednosti, pomocí nichž se dá zajis tit, že v průběhu hovoru budeme naslouchat správně a skutečně se vžijeme do

perspektivy druhého: pozorné naslouchání, kontrola, zda rozumíme, ponechání času k zamyšlení; prozkoumáme možnosti, jak citově náročný nebo do hloubky jdoucí rozhovor bezpečně zakončit; a zamyslíme se nad tím, kdy bychom si měli říct o pomoc, ať už pro druhého, nebo pro sebe.

Jak začít

Zahájit rozhovor o čemkoli, co vzbuzuje silné emoce, bývá obtížné. Nezáleží na tom, jestli jde o pozvání na schůzku nebo o domlouvání pohřbu s našimi blízkými: někdy nám stojí v cestě vlastní emoce a jindy obavy o emoce těch druhých. Najít způsob, jak začít, který by oběma účastníkům rozmluvy zajišťoval pocit vzájemného respektu a pozornosti, znamená navodit tón spolupráce pro celý zbytek diskuse.

„Paní doktorko, už vám přišly moje snímky z ultrazvuku?“ Pan Majumder se mě na to v posledních třech dnech ptá několikrát za den, pokaždé, když míjím jeho postel cestou za pacienty na tomto chirurgickém oddělení, kde dokončuju první rok v roli opravdické lékařky. Šest měsíců na chirurgii mě přesvědčilo, že jsem sice v jádru lékařka, ale chirurg ze mě nebude, přestože mě fascinuje technická zručnost, kterou smím občas sledovat při asistování na operačním sále.

Pan Majumder znepokojivě zežloutl. Jeho hnědá kůže má neurčitý grape fruitový nádech a bělmo očí připomíná plátky citronu. Ultrazvuk je jen jedním z mnoha vyšetření: jak se ke mně postupně vracejí výsledky krevních odběrů, rentgenů a biopsií, dávám si dohromady obrázek objasňující pacientovu žluta vou barvu. A vím, že pro něj nebudu mít dobrou zprávu. Výsledek ultrazvuko vého vyšetření bude poslední kousek ve skládačce. Teprve potom mu ošetřují cí lékař sdělí, co se jasně ukazuje už nyní: pan Majumder má rakovinu slinivky a v nejlepším případě bude žít dalšího půl roku.

Většinou se lítostivě usměju a po pravdě odpovím: „Ještě ne, pane Majumde re! Ale až přijdou, budete první, komu to řeknu.“ Dnes však vím, že obálka leží v kanceláři a chvíle onoho rozhovoru se blíží.

Pana Majumdera dvakrát za den věrně navštěvuje manželka a jeden z bratrů. Žena nosí šustivá hedvábná sárí a chodí jako královna; její klidná grácie dodává plastové židli u postele důstojnost. Bratr chodí v obleku a nikdy se neposadí. Vy práví vtipy, přešlapuje z nohy na nohu jako neklidné hříbě, hlasitě mluví, poplá cá bratra po paži a spěchá pryč; jakmile zahne za roh lůžkového oddělení, otírá si slzy. Pan Majumder si před začátkem návštěv přibírá léky proti bolesti. „Nechci, aby o mě měli starost,“ říká sestrám. „Nesmím jim být na obtíž.“

Ztěžka přistoupím k jeho lůžku. S nadějí se na mě usměje. V ústech mám su cho; vlastní úsměv mi připadá falešný. Vnitřní hlas mi sděluje, že svým chová ním vykřikuju Špatná zpráva! na celé oddělení. Snažím se to ignorovat.

„Pane Majumdere, myslím, že dnes budeme mít všechny výsledky pohroma dě,“ začnu. Na oznámení té špatné zprávy jsem moc mladá; nemám dost zku šeností s jeho nemocí ani s možnými způsoby léčby. Takhle si to alespoň říkám. Pan Majumder neuhne pohledem. Cítím, jak se červenám. Zvedá se mi žalu dek. Co když se mě zeptá přímo?

„Jestli to bude dobrá zpráva, paní doktorko, chtěl bych ji slyšet brzy,“ řekne. „Ale jestli bude špatná, byl bych radši, kdybych tu měl bratra.“ Nevím, co říct. Bratr nezavře pusu: mluví a mluví, takže nezbývá žádný pro stor na rozhovor. Anekdoty, vtipy, znáš ten o tom, jak… Bratr pana Majumdera má hrozný strach. Jak by mohl být panu Majumderovi oporou?

„Přijde dnes vaše žena?“ zeptám se. Přitaká: „Je to skvělá manželka. Dobrá matka. Navštěvuje mě každý den.“ Odmlčí se, a než pokračuje, přes tvář mu pře létne mráček: „Její dobrota je mi velkou útěchou.“ Umím si představit, jak ho její tichá vlídnost uklidňuje. Chystám se navrhnout, že při rozhovoru s chirurgem by tu možná místo bratra mohla být právě jeho žena, když vtom pacient prohlásí: „A proto se nesmí dozvědět žádnou špatnou zprávu. Musí mít naději. Musí být schopná starat se o naše děti a nebýt při tom smutná.“

On to ví. On už to ví. Úleva v mém nitru se sváří s hrůzou: co mám říct?

„Pane Majumdere, dnes shromáždím všechny výsledky a domluvím pro vás a vaši rodinu setkání s doktorem Castlem, až večer skončí s operacemi. Obvykle hovoří s pacienty a jejich příbuznými v šest hodin. Bude to vám a… vašemu brat rovi vyhovovat?“ Málem jsem řekla vaší ženě. Moc bych chtěla, aby to věděla.

Souhlasí. Je hodný, na nic dalšího se mě neptá. Dějiště je připraveno na pozdě ji. Udělala jsem, co jsem mohla. Ale promeškala jsem příležitost zjistit, co možná uhádl; vím to a on to ví a já vím, že ví, že vím, že ví. Ve srovnání s komunikací je chirurgie hračka. Musím se toho tolik učit.

Zahájit rozhovor, který může přinést silné emoce, vyžaduje odvahu. Mezi obavy, které nás od toho odrazují, patří myšlenky jako:

„Co když se rozpláču?“

„Nezačnu, protože nejsem dostatečně klidná.“

„Co když ho rozruším?“

„Třeba se bude chtít zeptat na něco, na co nedokážu odpovědět.“

„Jak nám bude na konci rozhovoru? Co když se oba sesypeme?“

„Co když se mnou o tom nebude chtít mluvit?“

Naslouchat, abychom rozuměli

Kdy jste měli naposledy pocit, že vám někdo doopravdy naslouchá? Kdy jste cítili, že někdo nejen chápe, co mu sdělujete slovy, ale rozumí i tomu, proč je pro vás dané téma důležité? Jak vám dal dotyčný člověk najevo, že vám věnuje pozornost? Nejde jen o to, druhého poslouchat, ale skutečně ho slyšet. Jako velmi mladá lékařka jsem na praxi na klinice. Dnes mě má na starosti sama paní primářka, světově uznávaná kapacita na nemoci štítné žlázy. Mladou ženu na vyšetřovně sem poslal její praktický lékař s typickou zvýše nou funkcí štítné žlázy: úbytek na váze, pocení, třesoucí se ruce, palpitace, pocit, že se nedokáže uvolnit. Jmenuje se Leonie. Je stejně stará jako já a pracuje v ob chodě s obuví – dokonce v mém oblíbeném obchodě – ve městě. Probraly jsme její problémy se štítnou žlázou a vyšetření, která budu muset zařídit; pohovořily jsme o botách s otevřenou špičkou a s vysokými podpatky; přichází chvíle, aby se na ni podívala primářka, zkontrolovala, jestli jsem na nic nezapomněla, a schvá lila můj plán vyšetření a péče. Jsem na své souznění s touto pacientkou docela pyšná. A všichni víme, co pýcha předchází, že?

„Je to opravdu poměrně jednoduchý případ hyperfunkce štítné žlázy,“ ozná mím primářce přede dveřmi. Podám přehled o všech krevních testech a zobra zovacích vyšetřeních, jež mám v plánu. Konstatuji, že naše pacientka není těhot ná, takže léčba radioaktivním jodem bude bezpečná. Primářka přikývne a otevře dveře, vejdeme dovnitř a ona se seznamuje s pacientkou.

Primářka je vysoká a elegantní. Posadí se na krajíček vyšetřovacího lůžka, aby měla oči ve stejné výšce jako Leonie, která sedí na lůžku, podepřená a přikrytá prostěradlem. Primářka ji vezme za ruku a usměje se. Vím, že během rozhovoru využije tento fyzický kontakt ke kontrole pulzu, potících se dlaní, třesoucích se rukou. „Na kdy plánujete svatbu?“ zeptá se.

Svatbu?

Leonie se okamžitě začervená, zhluboka se nadechne a její velké okrouhlé oči se začnou plnit slzami, které jí vzápětí stékají po tvářích.

Primářka čeká. Vytáhne kapesníček z krabičky u lůžka a vtiskne ho Leonii do druhé ruky. Té se zásnubním prstýnkem, kterého jsem si nevšimla. Leonie si osu ší oči, nadechne se, polkne.

„Už je to lepší?“ zeptá se primářka soucitně. Leonie přikývne.

„Rozesmutnilo vás to, viďte?“ zeptá se primářka. „Nechcete si o tom popovídat?“

Leonie chvíli mlčí, pak hlesne: „Takhle se vdávat nemůžu…“ a znovu se roz pláče. Primářka pustí její ruku a čeká. Ticho trvá dlouho. Nikdy předtím jsem si nevšimla, jak hlučně tikají hodiny, kolik šumu z dopravy sem matnými okenními tabulemi proniká a jak v tom tichu hlasitě zní mé vlastní srdce.

„Šaty…“ začne Leonie, pak se zarazí a polkne. „Šaty… jsou mi moc velké, visí na mně, a ta boule na krku je tak obrovská…“ Znovu se dá do pláče.

Lidé se zvýšenou funkcí štítné žlázy hubnou. Leonie je velmi štíhlá. Vím (pro tože jsem si to pečlivě zjistila), že za poslední tři měsíce shodila pět kilo. Svatební šaty se ale dají snadno upravit. Daleko hůř by se řešilo, kdyby přibrala. Na krku má skutečně hrbolek zvaný struma, který zmizí, až začne s léčbou. Není skoro vidět; musela jsem ji důkladně vyšetřit, abych ho našla. Na fotografiích se to vůbec nepo zná. Napadá mě tolik útěšných slov.

Jenže primářka nic takového neřekne.

Místo toho poznamená: „Zdá se, že si připadáte hodně změněná a že vás to trápí.“ Leonie přikývne a slzy se řinou dál. „Už si vůbec nejsem podobná,“ vypra ví ze sebe. „Nedivila bych se Lukeovi, kdyby mě nechal.“

Primářka znovu kývne a čeká, jestli Leonie dodá ještě něco. Když se ticho pro dlužuje, primářka promluví. „Připadáte si hodně jiná a bojíte se, že by to mohlo mít vliv na city vašeho snoubence k vám?“ shrne její předchozí slova a Leonie je stvr dí přikývnutím. „Má to vliv i na to, jaký ze sebe sama máte pocit?“ zkoumá jemně a Leonie přisvědčí, kývá se na lůžku a tiskne si prostěradlo k útlému tělu. Začínám chápat. Nejde o to, jestli Leonii padnou šaty; jde o to, jestli jí padne její vlastní tělo.

Primářka položila čtyři otázky, nad hovorem převažovalo ticho. A přesto za pouhých pár minut zjistila, jaká krize se skrývá v jádru tohoto rozhovoru. Věděla jsem o této pacientce všechno: výšku, váhu, hodnotu pulsu i číslo bot. Ukázalo se, že vím, co mé pacientce je, ale netuším, co ji trápí.

V každodenním spěchu nás zaplavují informace a my řadu z nich nevstřebává me. Jinak to nejde, pokud se v nich nechceme utopit: rádio, televize, sociální sítě, příbuzní, přátelé, kolegové, klienti; telefonáty, esemesky, e-maily, rozhovory. Jsme bombardováni na všech komunikačních frontách, a přitom máme málokdy pocit, že doopravdy komunikujeme.

Při důležitém rozhovoru, když chceme efektivně komunikovat, může být dů ležitější, jak nasloucháme, než co říkáme. Pozorné naslouchání nám pomáhá pochopit perspektivu člověka, s nímž mluvíme. Díky tomu můžeme rozhovo ru udávat určité tempo: druhého nezahltit, brát v úvahu jeho pohled, slyšet jeho myšlenky, všímat si jeho emocí. Držíme rytmus, tančíme opatrně.

Nápomocné otázky

Když budeme pro někoho vytvářet prostor, aby nám pověděl svůj příběh, někdy zjistíme, že pro dotyčného, i když je k hovoru ochotný nebo si dokonce povídá rád, může být vyprávění těžké. Může se cítit emocionálně přemožený okolnostmi a my váháme, jestli pokračovat, abychom ho příliš nezatížili. Když zkombinujeme zvídavost s kladením nápomocných otázek, nabídneme mu tím záchytné body, aby svůj příběh zvládl.

Záchytné body v podobě otázek se často hodí, když chceme někoho podpořit, ale nejsme si jistí, kde začít. Mohou nám pomoct, když druhý začne vyprávět svůj příběh a najednou neví, jak náročnou situaci popsat slovy. Otázky také pomáhají, pokud už příběh zčásti známe, ale zatím nevíme, jak druhý člověk zpracovává jeho podrobnosti a význam. Tyto otázky nikdy nenapovídají určitou odpověď; jsou zvídavé, upřímné a otevřené a umožňují nám zabývat se situací společně. Když na ně druhý odpovídá, sám si určuje, kolik toho chce říct, odkrývá jen to, co mu připadá bezpečné, a často získává nový vhled, který mu možná dříve unikal. Klíč k tomu, jak zůstat na bezpečném území, je být zvídaví a poskytovat oporu. Když někomu klademe otázky, může se rozhodnout, do jaké hloubky jít. Nápo mocné otázky zvou k přemýšlení, uvažování a sdílení myšlenek, ne k jednodu chému „ano“ či „ne“ nebo k jediné informaci. Otázky, které vedou k těmto krát kým odpovědím, můžeme nazvat „uzavřené“ („Nakrmila jsi kočku?“ „Jsi vegeta rián?“ „Kolik je vám let?“). Otázky, které vybízejí k podrobným odpovědím, jsou užitečnější, pokud si skládáme dohromady příběh. Říká se jim „otevřené otáz ky“; často začínají slovy „co…“, „jak…“, „kdy…“ a „kde…“. Další otevřené otázky mají podobu pozvání: „Pověz mi o…“, nebo žádosti o více informací, jako „Rád bych věděl víc o …“ („Pověz mi něco o své rodině.“ „Jaké máte plány na prázdni ny?“ „Čím to, že ses začal zajímat o vaření?“).

Otevřené otázky jsou užitečné pro tazatele, protože si díky jejich kladení může vytvářet obrázek situace, jak ji druhý člověk prožívá, a neuchylovat se k domněn kám. Porovnejte například „Bojíš se létání?“ (domněnka) s „Jaký máš vztah k lé tání?“ (otevřená otázka).

Otevřené otázky jsou užitečné i pro toho, koho se ptáme, protože ukazují náš zájem a dovolují druhému zamyslet se nad odpovědí. Použití dovednosti naslou chání, abychom porozuměli, str. 26, současně s dovedností kladení nápomocných otázek je důležitý způsob, jak někomu dopřát, aby se cítil v bezpečí, doprovázený a chápaný, když hovoří o svých zkušenostech, nadějích a obavách.

Nápomocné otázky k probrání současné situace:

Pověz mi něco víc o…

Jaký z toho máš pocit?

Co dalšího sis myslel / jsi říkal / dělal / cítil?

Co si o tom myslíš / jak si to celé vykládáš teď?

Je možné, že jsme ještě něco přehlédli?

Chceš mi povědět ještě něco?

Ta poslední otázka je překvapivě účinná. Zve mluvčího, aby něco dodal nebo se pokusil jít do hloubky; její příbuzná „Nechceš mi povědět ještě něco?“ diskusi spíš uzavře.

Když se ptáme na to, co už dotyčný ví, pomáháme mu, aby příběh vyprávěl, jak se odvíjel až dosud. To znamená, že s pokračujícím rozhovorem se společně po sunujeme vstříc sdílenému porozumění kontextu. Je důležité ujistit se, že příběh chápeme správně. Toho se dá docílit občasným zkontrolováním: adresovat mluv čímu krátká shrnutí a používat valčíkový rytmus „otázka, otázka, kontrola“.

Naše otázky také druhému pomáhají přezkoumat různé aspekty příběhu a povšimnout si věcí, které mohl přehlédnout, nebo nepravdivých či nepodlože ných domněnek.

Při pomáhání prostřednictvím naslouchání se stále znovu objevuje téma, jak důležité je druhému umožnit, aby měl kontrolu nad popisováním a hledá ním možných řešení pro své potíže: to znamená, že se musíme vyhnout udíle ní nevyžádaných rad. Jakmile příběh vyslechneme, bývá užitečné držet se otá zek, a tím hledat cesty k řešení situace. Kladením otázek se vyhneme sklouzávání k radám a nápomocné otázky druhého povzbudí, aby se zamýšlel, jak k problé mu přistupovat.

Nápomocné otázky k prozkoumání budoucích možností:

Co jsi zatím zvažoval?

Je něco, co by se dalo snadno změnit? Máš nějaké další informace o současné situaci?

Dá se tvé současné situaci porozumět i jiným způsobem?

Už jsi někdy dříve řešil podobný problém? Co jsi dělal a jak? Jakou předchozí zkuše nost bys tady mohl použít?

Co bys poradil příteli v podobné situaci?

doprovázení člověka s trápením: „Být s ním“

Setkat se s někým, kdo klesá pod tíhou svého strádání, může být tak těžké, až nás to odrazuje. Možná ten druhý souhlasil, že si s námi o svých potížích promluví, nebo nás třeba i požádal, abychom si s ním pohovořili, ale pokud jsou v rozhovoru přítomny silné emoce, reagovat je těžké. Obáváme se, abychom druhého nezranili; bojíme se, že ho zdrtíme; jsme nervózní, že zabředneme do oblastí, o kterých mluvit nechce; máme strach i ze síly emocí, které rozhovor přinese, cizích i vlastních.

Běžnou reakcí toho, kdo vidí něčí smutek, je „neplač“. Myslí to dobře. Nechce tím říct „plakat je špatné“, nýbrž „kéž bys nebyl tak rozrušený, že musíš plakat“ Naznačuje „chtěl bych tvou situaci zlepšit“ a dává najevo starost. Potíž je v tom, že přání, aby se člověk v těžké situaci projevoval méně rozrušeně, se dá chápat jako posuzování jeho emocí jakožto nepatřičných. Naše nabádání ve smyslu „Hlavu vzhůru!“ nebo pokusy změnit téma v něco pozitivnějšího strádajícímu člověku sdělují, že jeho trápení tu není vítáno.

Strach, že druhému přitížíme, je zakořeněn v přesvědčení, že bychom „měli vědět, co dělat“. Co kdybychom však k tomuto rozhovoru přistupovali z odlišného hlediska? Co kdybychom nepřicházeli jako ti, kdo znají řešení, ale jako ti, kdo jsou připravení sdílet nejistotu druhého a podpořit ho v jeho bolesti?

Dát utrpení prostor a dovolit druhému, aby svou bolest zpracoval, je důležitou součástí podpory a péče. Být společníkem v utrpení od nás vyžaduje, abychom druhému vytvořili prostor, kde se utrpení neodsuzuje, nezakazuje ani nezlehčuje.

„Ale no tak! Prosím tě, neplač…“ Zrovna jdu kolem, když se z děkanovy pracovny u nás na fakultě vynoří Ag nes: asi před dvaceti minutami ji tam zničehonic zavolali, musela odejít ze semi náře. Dvacet minut, které jí změnily život. Její tvář připomíná smuteční masku, oči má plné slz a ústa zkřivená úsilím ovládnout se a nepodlehnout utrpení, kte ré hrozí, že ji přemůže. Studujeme prvním rokem medicínu a skoro se neznáme, ale cítím, že nemůžu jen tak odejít. Děje se něco hrozného a já to chci napravit.

Agnes dosedne na starou dřevěnou truhlu, jediný kus nábytku v dřevem ob ložené hale akademické budovy. Předkloní se a vzlyká, přerývaně dýchá a kví lí. S úzkostí se rozhlížím kolem po nějaké pomoci: Kde jste kdo? Co teď? Co se to vlastně stalo?

Dřepnu si a vezmu Agnes za ruku. Dovolí mi to, její vzlyky zesílí a celé tělo se s každým nadechnutím otřásá.

Jak pracovat s tichem

Zkusme změnit pozici a vžít se do toho, komu někdo naslouchá. Když nahlas mluvíme o určité situaci, vzpomínce nebo obavě, dobíráme se tím jejího smyslu. Při vyprávění ten povědomý příběh slyšíme a vnímáme nově. Tím, že ho přesuneme z hlavy ven a zarámujeme ho slovy, se změní pocit, který z něj máme, a někdy ho i jinak pochopíme. Je to emocionálně náročná práce. Předávat smutnou zprávu nebo mluvit o osobních těžkostech znamená odhalit související bolestné emoce před sebou i posluchačem, takže je hovor obtížný pro obě zúčastněné strany.

Posluchač nás někdy chce utěšit a může se domnívat, že čím méně o své bolesti mluvíme, tím méně trpíme. Ve skutečnosti je to naopak: utrpení leží v našem nitru a čeká, až se mu budeme věnovat. Tím, že nám posluchač nabídne pozornost, nám poskytne prostor, kde můžeme čelit těmto problémům, s nimiž můžeme zápasit jen my sami, ve vlastním vnitřním tichu; místo, kde můžeme znovu přezkoumat složky svého trápení, lépe jim porozumět a najít způsoby, jak se posunout kupředu. Tím, že nám soucitný posluchač naslouchá a dovolí nám prožívat zármutek, nám pomáhá vytvořit „nádobu“ dostatečně pevnou, aby tuto bolest pojala. Často nám může nejvíc pomoct skrze přijímající ticho.

Craig právě vyzvedl svou dospívající dceru z večera se spolužáky. Zítra je sobota, Sasha si může pospat a pak se pustit do úkolů, výtvarných projektů a hraní. Na šel ji snadno: na parkovišti u klubu hlučel dav rozjívených teenagerů, kteří se ve světle lamp mihotali jako noční motýli. Byli spokojení, že zakončili týden fotba lem a posezením v klubovém baru. Alkohol mají ještě zakázaný, ale vyhovuje jim zdejší hudba a rádi si sem chodí „pokecat“ a zatancovat, jsou rozpustilí a opojení svobodou nadcházejícího víkendu. Sasha na otce mávne, pošle vzdušný polibek dvěma dívkám vedle sebe a vklouzne na sedadlo spolujezdce, kde si začne prohlí žet fotky na mobilu. Mlčí.

„Měla ses dobře, Sasho?“ nadhodí Craig při couvání z parkoviště. Sasha neod povídá. Hlavu má skloněnou k displeji mobilu, který v šeru auta modře září. Jak auto míjí pouliční lampy, na obličej a ježaté fialové vlasy jí dopadají oranžové zá blesky. Craig se na ni letmo podívá a všimne si, že se jí na tváři leskne slza.

„Chceš si popovídat?“ zeptá se. Auto opíše oblouk a vjede do tmy, osvětlená ulice se změní v temnou dálnici. Craig řídí, oči upírá dopředu, mlčí. Čeká. Sasha popotáhne a vysmrká se.

„Nikdo mě nikdy nebude mít rád…“ vzlyká Sasha. Craigovi se chce říct jí, že příležitostí bude ještě spousta, že někoho potká, že má dost času. Ale takové utě šování se teď nehodí, rána je ještě moc čerstvá.

„Nejspíš jsem si od toho slibovala moc…“ dumá Sasha. „Bylo to jen povídání o botách. A o fotbale. A líbí se nám stejná muzika. Prostě jsem měla pocit, že si ‚sedneme‘, víš?… Ale doufala jsem, že z toho bude něco víc a že je to oboustranné. Takže si teď připadám hloupě. Ale aspoň jsem zatím nic neřekla. Neshodila jsem se. Jenže…“ a ve světle protijedoucího auta se zaleskne další slza.

Sasha si díky tichu znovu přemílá v hlavě své naděje a domněnky. Dávala jí Toni něco najevo, nebo si Sasha jejich kamarádství jen špatně vykládala? Jsou její šance navždycky pohřbené, nebo prostě zjistila něco o vztazích? Má její táta po nětí, že Sasha mluví o dívce? Zvládl by, kdyby mu řekla o své orientaci? A zvládla by to ona sama?

Je toho ještě hodně, co bude třeba postupně odkrýt, až se na to Sasha bude cí tit. Ale přítmí v autě, otcova trpělivost, neposuzující mlčení – to všechno pro ni vytvořilo bezpečné místo, kde se dá začít.

Rozhodně tu nejde jen o boty. Máš bod, Craigu, za to, že jsi dokázal mlčet.

opak naslouchání

Craig mohl svůj záměr – naslouchání – zmařit tím, že by se vrhl do pomáhání: je to velice přirozená tendence, ať už člověk naslouchá dceři, příteli, kolegovi nebo klientovi. Snaha věci zlepšit tvoří téměř opak naslouchání: jejím cílem je zmírnit bolest, a přitom jediná bolest, kterou zmírní, je jeho vlastní. Následují některé vzorce chování, které jsou „opakem naslouchání“. Nejspíš zjistíte, stejně jako většina lidí, že už jste se k některým z nich uchýlili; možná to děláte pravidelně. Nevadí: toto zjištění je prvním krokem ke změně a říkáme mu vhled. Až budete mít příště chuť takto postupovat, usmějte se v duchu svému vhledu a jenom naslouchejte. Nenechte se rozptýlit myšlenkou „co bych dělal na tvém místě“. Zůstaňte přítomní a naslouchejte. Postupně v tom získáte cvik a úspěchy vás povzbudí, abyste naslouchali i nadále.

Přerušování: nechte druhého vyprávět. Nedokončujte věty za něj a nepředpo kládejte, že se jeho příběh bude odvíjet tak, jak čekáte. Utěšování je také formou přerušování.

Vyprávění vlastního příběhu: tohle je příběh toho druhého. Neříkejte mu „to je, jako když jsem…“ Projevte empatii tím, že řeknete „poslouchám“, místo abys te vyprávěli svůj zdánlivě podobný příběh.

Udílení rad: kdyby existovalo jednoduché řešení, druhý už by svůj problém vy řešil. Naslouchejte. Pokud vám připadá, že je řešení na dosah, je to těžší, než jste zatím pochopili. Naslouchejte dál.

Přehnané ztotožňování se: „Vím přesně, jak ti je.“ Ne, nevíte.

Minimalizování bolesti: jestliže je druhý rozrušený, prostě jen seďte a buďte s ním. Nesnažte se ho zachránit ani rozptýlit, neodvádějte hovor jinam: jen mu dejte najevo, že s ním v jeho bolesti zůstanete.

Snaha „dát to do pořádku“: to není váš úkol. Druhý to udělá sám, je-li to mož né, až přijde ten pravý čas. Dál naslouchejte. Ptejte se. Snažte se víc chápat.

Vytváření domněnek: slzy, které vidíte, mohou být slzy smutku, ale také ne musejí. Mohou to být slzy divoké hrdosti; překypující něhy; přívalu lítosti. Pro Sashu nebyly problémem boty, ale to, co znamenaly, bylo velmi důležité. Když mlčky sedíme, abychom byli s druhým v jeho bolesti, nesmíme si představovat, že jsme pochopili celý příběh. Nedávná smrt mohla být nepředstavitelná rána, ale také úleva po dlouhém období čekání nebo komplikovaná ztráta člověka, s nímž bylo těžké udržovat vztahy. Ztráta zaměstnání může být jak vysvobození z letité šikany, tak zneklidňující krok do finanční nejistoty. Propadnutí u zkoušky může znamenat, že další životní plány musejí počkat; zklamání se nemusí vůbec týkat samotného výsledku zkoušky. Ptejte se, nepředpokládejte. Ujišťujte se, zda správně chápete.

Bezpečně rozhovor zakončit

Rozhovor začal. Sdělili jste zprávu, nebo jste nějakou vyslechli. Naslouchali jste a také vám bylo nasloucháno (doufejme). Je čas rozhovor zakončit: pokud jste spolu komunikovali dobře, ještě teď je ve vzduchu cítit, jak citlivý rozhovor to byl. Pokud byla rozmluva nesnadná, možná ještě přetrvává smutek, zraněnost či hněv. Může to být i obojí: uznání a přijetí bolesti a současně hlubší pochopení vzájemné starostlivosti.

Jak dovést diskusi k odpovídajícímu závěru? Náhlou změnou tématu?

Rychlým ústupem ke dveřím? Nepovedeným vtipem? Něco takového už každý z nás nejspíš zažil. Je nám jasné, že bychom rádi tento rozhovor zakončili co nejlaskavěji: když se nám povede skončit v duchu bezpečí a podpory, necháme tím dveře otevřené k tomu, aby se dalo znovu navázat, jak a kdy bude třeba. Najít správný čas skončit znamená hledat rovnováhu. Záleží na řadě věcí, z nichž některé můžeme ovlivnit a jiné jsou dané. Nemocným lidem rychle dochází ener gie: někdy si dokáží povídat jen několik minut, musíme být proto vnímaví vůči jejich ubývajícím silám. Jeden z účastníků rozhovoru může být omezen dalšími časovými tlaky: odjezdem autobusu, návratem do práce, vyzvedáním dětí. Doba, po kterou jsme sami, může být zkrácena příchodem jiných lidí, ať už očekáva ných, nebo ne. Při soustředěném, pozorném naslouchání plyne čas překvapivě rychle. Někdy najednou zjistíme, že musíme rozhovor opustit, ale váháme, jestli by zmínka o tom nebyla necitlivá. Když však dokážeme rozhovor dobře zakon čit, zajistíme, že se všichni zúčastnění budou schopni vrátit od silných emocí, jež rozhovor přinesl, aniž by měli pocit uspěchanosti, ublíženosti nebo zjitřenosti.

Vždycky jsem u těchto citlivých rozhovorů vnímala hlídání času jako velmi náročné a během let jsem přišla na několik způsobů, jak s ním zacházet. Přede vším je hned na začátku potřeba výslovně zmínit, kolik času mám, a tím se o tuto zodpovědnost podělit.

„Mám teď půl hodiny čas, kdybys mi chtěla povědět, co máš na srdci.“

„Jestli máš pocit, že by sis o tom teď chtěl popovídat, v kolik bys potřeboval skončit?“

„Tohle mi připadá důležité. Je teď vhodná chvíle, abychom to probrali, nebo by nás nejspíš vyrušil někdo, u koho zatím nechceš, aby to slyšel?“

„Jsem moc ráda, že jsi ochotná o tom se mnou mluvit. Prosím tě, pomoz mi sledovat čas, abych stihla vyzvednout děti ze školy.“

Naslouchání, všímavost, uvažování

Poté co jsem ukončila výcvik jako kognitivní terapeutka, uvědomila jsem si, že „KBT model emoční tísně“ je vlastně modelem toho, jací jsou lidé. Sada dovedností KBT je model pro naslouchání a všímavost, protože když pozorně nasloucháme, pozorujeme zároveň chování a emocionální reakce a současně si všímáme i použitého jazyka, tónu hlasu, plynulosti nebo váhavosti vyjadřování. Toto pozorné naslouchání nás vede k uvažování o vnitřní zkušenosti druhého; o tom, jak si popisované události interpretuje a jak tato interpretace ovlivňuje jeho duševní pohodu. KBT přístup umožňuje, aby posluchač tuto zvídavost sdílel: tím, že budeme uvažovat společně a nahlas, utváříme rozhovor, který zkoumá jak fakta, tak i možnosti.

KBT model popisuje čtyři základní kameny naší vnitřní zkušenosti: naše myšlen ky, emoce, fyzické pocity a typy chování, s nimiž jsou tyto tři prvky spojené. Tím, že věnujeme pozornost těmto čtyřem doménám a vztahům mezi nimi, můžeme zmapovat jakýkoli okamžik v životě, a přitom jim po většinu času věnujeme po zornost mizivou, vnímáme jen to, co je zjevné na povrchu, a zbytek své zkuše nosti ignorujeme, přehlížíme nebo si ho nejsme vědomi.

Při práci kognitivní terapeutky je mým úkolem pomáhat klientovi, aby si vší mal všech čtyř oblastí: jak jeho myšlenky reagují na situace, v nichž se ocitá, a jak tyto myšlenky poté řídí jeho emocionální a behaviorální reakce. Je fascinující, jak nesmírně se v tolika směrech lišíme, včetně znalosti sebe sama. Někteří z nás si jasně uvědomují své tělesné pocity, ale přitom jsou překvapivě „mimo“ v tom, jak myslí a mluví. Jiní silně cítí vlastní emoce, ale nespojují si je s myšlenkami, jež je řídí, ani s tělesnými pocity, jež podněcují. Někteří žijí v myšlenkové bublině, uvědomují si své myšlení, ale nejsou si vědomi jeho vztahu k náladě či chování.

Když někoho učím porozumět jeho vnitřnímu světu nebo vysvětluji pečova telům, jak chápat ty, o něž se starají, k objasnění konceptu čtyř základních kame nů používám následující diagram.

Obrázek 1: Čtyři základní kameny

Emoce Druhy chování Myšlenky

Tělesné pocity a reakce

U těchto čtyř základních kamenů – myšlenek, chování, emocí a tělesných poci tů – je vždy žádám, aby se pokusili identifikovat specifické okolnosti, které byly v popisované situaci přítomné nebo ji nastartovaly.

Často je snazší pozorovat vztahy mezi myšlenkami, emocemi, chováním a tě lesnými stavy u druhých než u sebe. Představme si dítě (nebo i dospělého), kte ré má hlad a kvůli tomu se zlobí: je mrzuté, neposlušné a nešťastné, a pět minut poté, co mu moudrý rodič (nebo jeho dlouho trpící kolega) nabídne sušenku, se změní v roztomilého andílka.

V případě tohoto hladového nespokojence (všichni takového známe, takže doufám, že díky tomu budeme soucitnější a možná i připravenější) by diagram vypadal takto:

Obrázek 2: Chování v důsledku tělesných pocitů

situace: Hladové a rozzlobené dítě při rodinné aktivitě

myšlenky: Něco je v nepořádku, není mi dobře

emoce: Podrážděnost, úzkost, frustrace

tělesné pocity: Bez energie. Únava, hlad

chování: Zpomalení, zastavení. Odporování. Protest

To, co pozorujeme – protesty nebo rozmrzelost, zpomalení reakcí či pohybů –je chování, které je důsledkem tělesných pocitů únavy a hladu. Přesto někteří lidé nejsou „naladěni“ na své tělo, a tak nepodniknou nic, aby se nasytili, ačkoli jejich zásoby energie klesají. Spíše než tělesných pocitů hladu nebo únavy jsou si možná vědomi emocionálního neklidu, nervozity a úzkosti, způsobeného myšlenkami (kterých si možná nevšimli), že „něco není v pořádku“, nebo emoce frustrace z vlastní únavy či z lidí kolem sebe, kteří mají „nerozumné“ požadavky.

Na sušence není nic magického: pouze obnoví normální hladinu cukru v krvi, díky níž se vrátí fyzický pocit bezpečí, zmizí úzkostný pocit „něco mi je“ a dítě (nebo manželka či kolega) se znovu začne cítit dobře, bude spolupracovat a roz veselí se.

Dodnes je to jeden z nejsilnějších příběhů o skutečném naslouchání, o službě, o sdílené přítomnosti místo činnosti, který jsem kdy slyšela.

síla nenapravovat

Dovednosti a přístup, o nichž jsme zatím diskutovali, předpokládaly, že tvůr cem nejlepšího řešení bývá člověk sám. Když druhému pomáháme prostřednic tvím naslouchání a otázek, které jeho příběh objasňují, rozšiřují a přinášejí nový vhled, nebo když mu dodáme nové informace a požádáme ho, aby za svůj příběh přijal zodpovědnost, umožňujeme mu mít nad vlastním příběhem kontrolu.

Jestliže naopak něčí problém na jeho prosbu prostě vyřešíme a nenecháme jej, aby to udělal sám, neposkytneme mu tak nástroje k řešení podobných problé mů v budoucnu. Místo abychom mu to umožnili, přehnaným pomáháním bu dujeme závislost: druhý při tanci stojí na našich nohou a kroky děláme my, takže se je nenaučí. Když mezi sebou udržujeme odstup a každý stojíme na vlastních nohou (nebo se pohybujeme na vlastních kolečkách), pomůže nám to, abychom tančili spolu, přemýšleli nad dilematem či těžkostí a posouvali se směrem k mož ným řešením, za která může ten druhý zodpovídat a řídit je sám.

Ne každou obtíž je samozřejmě možné vyřešit nasloucháním a hlasitým pře mýšlením. Některé situace potřebují k nápravě problému praktickou činnost: porouchaná dodávka, instalatér, lékař, kurz dovedností při pohovoru. Jiné situa ce se „napravit“ nedají. Existují situace, například ztráta blízkého, zklamání, fru strace, smutek, které se dají pouze nést. Úkolem společníka v bolesti není situaci vylepšit, nýbrž pomoct druhému, aby ji nenesl sám.

Síla „nenapravovat“, ale zůstat druhému po boku spočívá v tom, že vytváříme prostor, aby svou těžkou situací prošel a převzal zodpovědnost za možná řešení. Druhému člověku to dává sílu, povzbuzuje to jeho odhodlání hledat řešení a je to důkazem solidarity a podpory na jeho cestě. Víc útěchy poskytujeme, jestliže druhého držíme za ruku při bloudění na temném místě, než když na něj z bezpečí a světla křičíme pokyny.

stavět mosty

Situace, v níž vedeme citlivý rozhovor, bývá někdy složitá. Možná je nejisté, ja kým směrem se události vyvinou; možná se zúčastnění liší v pohledu na to, jak situaci řešit; možná je nutné podělit se o nevítanou zprávu a přiznat si nepříjem né skutečnosti.

Neshody, hněv, úzkost a popření drsné reality, to všechno může rozhovory ještě více ztížit. Když se snažíme vystavět při rozhovoru most přes řeku obtížných emocí, pomáhá nám, máme-li určité spolehlivé body, které slouží jako kotvy.

Základní kroky, tedy pozorné naslouchání, kladení nápomocných otázek a spolupráce s dalšími zúčastněnými, se stávají ještě důležitějšími, když situaci poznamenává nesoulad, nebo dokonce konflikt.

Příštích několik kapitol se bude zabývat delšími interakcemi; každá bude ilu strovat některou z komplikací, jež nastávají, když je pravda nesnadno přijatelná, obtížně sdělitelná nebo nevítaná. Jak bychom mohli druhé lidi podpořit, když dospívají k novému chápání, když sdělují či přijímají nevítanou zprávu? Tyto pří běhy nám pomohou prozkoumat, jak zůstat klidní a zúčastnění navzdory silným emocím. Jak přemostit nesoulad nebo zůstat s druhým v přátelství, i když se hně vá? Jak naslouchat, když to, co slyšíme, je srdcervoucí pro nás samé?

Na prahu: odvaha začít

Existují chvíle, kdy je komunikace důležitá a současně vzbuzuje obavy. Získání citlivých informací, sdělení nevítané zprávy, otevření sporného tématu, navázání nové známosti, žádost o vyšší plat, pozvání na schůzku: to vše často vyžaduje prozíravost a přípravu, abychom byli na daný úkol připravení, a přesto, když přijde čas nebo se objeví příležitost, můžeme mít pocit ochromení. Pochybnosti o sobě a nedostatek sebedůvěry, obavy, jak se bude rozhovor vyvíjet, úzkost spojená s provinilostí, strach z odmítnutí nebo starost, že způsobím bolest – to všechno se může spojit a způsobit, že příhodný okamžik propásneme. Existuje „efekt prahu“ – potřebujeme nejen dovednost (a odvahu) rozhovor vést, ale také rozpoznat, kdy a jak ho zahájit.

To platí pro každý rozhovor, v němž se mohou spustit silné emoce: cítíme vlastní nechuť začít. Někdy nastane příznivá konstelace hvězd a pomůže nám začít kamarád nebo někdo vysloví otázku, díky níž se rozhovor rozběhne. Často však strach začít způsobí, že o příležitost přijdeme.

Všichni se samozřejmě chceme vyhnout tomu, abychom způsobovali bolest. Když překročíme práh, ocitneme se v bodě, odkud není návratu. A já dobře vím, jaké to je zmeškat příležitost.

„Umírám, paní doktorko?“

Ta vyčerpaná, mátožná žena, kterou jsem poznala jednoho jarního nedělního odpoledne, se mnou zatím během vyšetření, odběru krve a zavádění infuze té měř nepromluvila. Pokročilá rakovina prsu jí napáchala spoušť v krevní bioche mii: hladina vápníku je nebezpečně vysoká a tlačí ji směrem ke kómatu a smrti. V úpravném nemocničním pokoji osaměla poté, co se její manžel vrátil domů k malým dcerkám; bílé prostěradlo a zelené erární povlečení zvýrazňují její vy čerpanost a bledost. Jako pohotovostní lékařka onkologického centra, nejmladší z celého oddělení, ji dnes vidím poprvé. Kvůli problému s vápníkem jsem jí za vedla infuzi s dočasným protilékem. Ale možná už je pozdě.

„Umírám, paní doktorko?“ opakuje, a jak má vyschlo v ústech, těžko se jí artikuluje.

Jsem vyvedená z míry. Tuhle otázku mi ještě nikdy nikdo nepoložil. Opravdu? Nebo jsem ji jen nikdy neslyšela tak zřetelně? Nevím, co říct. Je tak nemocná, že by umřít mohla. Ale třeba se z toho dostane. Mně o tom mluvit nepřísluší. Měla by se zítra zeptat lékařů, které zná.

„Jistěže ne!“ slyším sama sebe. Hlas mi přeskočí; popadnu náčiní a spěchám z pokoje ven. Prchám.

V pondělí ráno je pacientka mrtvá. Nerozloučila se s manželem. Nepomazlila se naposledy s dcerkami. Prosila mě o pravdu, která mi připadala příliš trpká, než abych ji přiznala, a já jsem jí zalhala. Z téhle hanby se možná nikdy nevzpamatuju. Samozřejmě to nikomu neřeknu.

Po více než třiceti letech cítím tu hanbu a vinu stejně palčivě jako kdysi. Její manžel už je nejspíš v důchodu; dcery možná mají vlastní děti. Nikdo jim nevrátí ty hodiny, o něž jsem je okradla. Přemýšlím, co to udělalo s jejich životem. Vím, jak to ovlivnilo ten můj.

Naučila jsem se o smrti mluvit. Už léta převaluju ta slova v ústech jako obří kuličky, moc velké, než aby se daly vyslovit nebo vyplivnout, příliš bolestivé, než aby šly spolknout. Koušu je a ochutnávám, takže se zmenšily na zvladatelnou ve likost. Smrt. Umírání. Mrtvý. Vidíte? Tím, že o smrti mluvíme, k ní nedojde. Ale když o ní nemluvíme, okrádáme se tím o rozhodnutí a chvíle, které už nepřijdou.

Specializovala jsem se na paliativní péči a vedla jsem už tisíce pravdivých roz hovorů o konci života. Opakovaně jsem vysvětlovala, jak vypadá proces umírání; když se lidé dozvědí, co mají čekat, utěšuje je, jak mírně tento proces probíhá. Klidně a jasně jsem odpovídala na otázky: smrt jsem viděla mnohokrát a nebo jím se. Hlas mi už nepřeskakuje. Mluvit o umírání je bezpečné. Je životně důle žité, abychom o smrti mluvili. A je životně důležité, abychom spolu mluvili v ro dinách a ve skupinách přátel, ne pouze v lékařském prostředí, a abychom hledali slova, s nimiž můžeme onen práh překročit.5

Ať je téma rozhovoru jakékoli, úzkost na jeho prahu je vlastně strach z nedo statečnosti: nemám dostatečnou sebedůvěru, zkušenosti, čas, služební postave ní, vědomosti potřebné k odpovědi na otázky, které mohou vyvstat. A přece mu síme být schopni dojít až na práh a pak ho překročit. Nikdo nezná všechny odpo vědi; nikdo nemá tolik zkušeností, aby při každé příležitosti zodpověděl všechny dotazy. Existují určité důležité věty, které se člověk může naučit, aby neměl z pře kročení prahu takové obavy.

Nejdřív několik užitečných formulací, když zjistíme, že jsme už práh překro čili, a uvědomíme si, že se nacházíme v rozhovoru, z něhož můžeme mít nemalý strach nebo na něj nemusíme být dobře připravení.

5 Tento příběh byl poprvé publikován roku 2019 jako součást blogu Marie Curie Cancer Care. V plném znění je na www.mariecurie.org.uk/blog/marbles-in-my-mouth-using-the-d-words/225028

Hněv

Hněv pramení z nesplněných očekávání. Je to poplašná reakce způsobená propastí mezi tím, co se děje, a tím, co by se podle někoho dít mělo: zakoušený nedostatek spravedlnosti, porušení pravidel, ať už přímo vyjádřené, nebo nevyslovené. Když je jedna nebo druhá strana rozzlobená, diskuse bývá obtížnější a hněv může z rozhovoru udělat konfrontaci. Jak co nejlépe vést rozhovor, když je v něm hněv přítomný?

Sedím v místnosti s dubovým táflováním, vysoko nad zahradami viktoriánské ho křídla naší nemocnice. Okna jsou otevřená, aby se uvnitř trochu ochladilo; jaro je v plném proudu, dovnitř vlétne hlasitě bzučící včela a vyletí jiným oknem směrem k nejvyšším větvím pronikavě vonící magnolie. Vedle mě sedí Enid, kte rá má na starosti vyřizování stížností, a vynikající chirurg, nyní na odpočinku, a společně se připravujeme na setkání s nešťastnými příbuznými pacienta, který během nedávné hospitalizace u nás zemřel.

Jsme rozmístěni podél dlouhého lesklého jednacího stolu. Na něm stojí džbán s vodou a skleničky, krabička papírových kapesníků a kazetový magnetofon s še divým mikrofonem. V místnosti panuje atmosféra tichého rozjímání. Klid před bouří.

Profesor Price působil v této organizaci řadu let jako hlavní chirurg. Studova la jsem u něj a naháněl mi hrůzu. Od chvíle, kdy šel do důchodu, se ujal role toho, kdo řeší konflikty, a pro mě v mé roli primářky paliativního oddělení byla sku tečná škola vidět ho v akci. Ohnivý mladý chirurg, z něhož jsem mívala strach, se díky životním zkušenostem změnil v moudrého stařešinu. Ne oslnivá kariéra, ale výzvy, bolesti a osobní ztráty, které ho potkaly, proměnily jeho vášeň v trpěli vost; jeho kdysi vyhlášená vznětlivost se zmírnila do podoby jiskry, která vzpla ne, pokud se děje nějaká nespravedlnost. Když hovoří s lidmi, kteří si stěžují na péči, svým hmatatelným smyslem pro jejich právo na fér hru je dokáže uklid nit. Umí snést jejich hněv a uznat, že na něj mají nárok. Právě tak nestrpí žád nou neoprávněnou kritiku personálu, který chce poskytovat vynikající službu: jeho soudní dvůr je místem zdvořilého naslouchání, upřímné empatie a jasných a čestných pravidel.

Enid nám rozdala složky s papíry: kopie poznámek k případu, zápisy sester, tabulky s dávkováním léků, dopisy od rodiny, odpovědi od vedení nemocnice. Všechno je nám to chmurně povědomé: starý pán, kterého rodina milovala, byl přijat do nemocnice kvůli něčemu zdánlivě rutinnímu. V nemocnici se zjistilo,

že jeho onemocnění je daleko vážnější, než si předtím kdokoli uvědomoval. Ope race proběhla hladce, ale celkový zdravotní stav se zhoršil a pacient zemřel, aniž se stihl vrátit domů. Jeho rodina se domnívá, že, protože „mu nebylo nic vážné ho“, když do nemocnice přišel, jeho následné zhoršení a úmrtí musel někdo zavi nit a nemocnice jim neříká pravdu. Navíc v noci, než pacient zemřel, byl zmate ný a volal domů, že mu prý personál hrozí usmrcením. Jeho příbuzné to pocho pitelně šokovalo, nevěděli, co si mají myslet, a byli rozzlobení. Důkladné vyšetřování v nemocnici odhalilo příčiny zhoršení jeho stavu; zjis tilo, že se snažil svou rodinu ušetřit starostí, a proto jim nesděloval špatné zprá vy, ale jakmile jeho už tak selhávající ledviny přestaly fungovat úplně, převládla u něj zmatenost způsobená nahromaděním toxinů v krvi. Ve svém zmatku cí til, že se blíží smrt, zapomněl, že lékařům zakázal předávat rodině špatné zprá vy, zavolal domů a naléhavě prosil o pomoc. Musel prožívat velký strach, sám v nemocnici, s nejasným pocitem hrozícího konce. Jeho ženu ten telefonát nepo chybně šokoval a přijela v taxíku pár minut poté. Pro rodinu muselo být nesmír ně těžké pochopit, jak blízko smrti se nacházel, když přitom netušili, jak velice se jeho stav předtím zhoršil. Není divu, že z jeho úmrtí viní nemocnici.

Vím také, že hněv jim zkresluje a komplikuje truchlení. Nedokážou si posklá dat, co se během hospitalizace jejich blízkého odehrálo, zármutek jim zhoršuje zkreslená představa, že se jeho smrti dalo zabránit a že ji způsobila nesvědomitá péče v nemocnici. Připomíná to krvácející ránu a hojení nemůže začít, dokud se nevyřeší příčina jejich hněvu – bude-li to možné.

Během přípravy na toto setkání jsem si opakovaně pročetla všechny tyto in formace a na papír jsem si vypsala průběh celého případu. Panu Rookovi bylo něco přes osmdesát a býval řezníkem. Znám jeho obchod, který nyní vede jeho syn. Vědělo se, že pan Rook má problémy s dýcháním a kvůli artritidě se mu špat ně chodí. Zvětšená prostata, u starých mužů nijak výjimečná, mu začala utlačo vat močový měchýř, a protože odmítal katétr, dostavil se do nemocnice na jed noduchý zákrok, kdy mu měli pod narkózou odstranit část prostaty, a obnovit tak odtok moči.

Běžné krevní testy ukázaly, že ledviny jsou neprůchodností močových cest už značně poškozené. Pan Rook lékařům zakázal informovat rodinu. Anesteziolož ce, která měla na starosti jeho operaci, dělala starosti pacientova kombinace plic ních problémů, stárnoucího srdce a poškození ledvin. Máme záznam o jejím roz hovoru s ním. Varovala ho, že při operaci prostaty existuje určitá možnost kom plikací: infarkt, krvácení z močového měchýře, obtíže s dýcháním, infekce. Za znamenala, že „pacient tato rizika přijímá a nechce jimi lekat rodinu“.

je bude zpracovávat, mu můžeme pomoct oddělit domněnky a dohady od ono ho zrnka pravdy a začít si vytvářet plán, jak se s touto pravdou vypořádat. Při naslouchání jeho obavám můžeme pociťovat silné nutkání uklidňovat a zachra ňovat. Je to chvíle, kdy musíme odložit vlastní moc: jediná přesvědčivá podpora pro člověka, který se potýká s úzkostí, je pomoct mu nalézt jeho vlastní řešení. Naše utěšování možná jeho bolest na pár minut zmenší, ale pochopit, jak če lit strachu a najít cestu k vlastním řešením, to je útěcha, která vydrží mnohem déle.

Úzkost je emoce soustředěná na budoucnost, předpověď, že se stane něco nepříjemného. Pokusy nemyslet na to jsou málokdy úspěšné a dotyčný člověk zůstává ve stavu „volně plynoucí úzkosti“ bez zaměření na určitou myšlenku, s níž by se dalo vypořádat. Když druhému pomůžeme pojmenovat, čeho se děsí („Co nejhoršího by se mohlo stát?, Co tě na tom zneklidňuje nejvíc? Existuje ještě něco horšího než tohle?“), a pak se podívat na pravděpodobnost, že k tomu dojde, na zdroje, jaké dotyčný má, aby takový případ zvládl, a jak se může připravit, aby se s tím vypořádal, může se posunout od ochromující úzkosti ke konkrétnímu řešení problému. Ať už jde o plán, jak si zopakovat učivo na zkoušku, nebo o rodinné setkání a rozhovor o terminálním onemocnění, kroky vedoucí k řešení nás posouvají od úzkosti směrem ke zvládání.

Plánování v závěru života Často dostávám otázku: „Jak mám přimět rodiče (nebo partnera či staršího pří buzného), aby se mnou mluvil o svých přáních do budoucna? Nevím, jestli už o tom vůbec přemýšlel.“ Poté následuje buď „Když o tom začnu, přeruší mě“, nebo „Nechci o tom začínat, abych ho nerozrušil“.

Ponoříme-li se do těchto otázek hlouběji, často nám to přinese nějaký uži tečný postřeh. Názor „nechci ho rozrušovat“ předpokládá, že dotyčný člověk o vlastní smrtelnosti dosud neuvažoval, a přitom v roce 2018 ukázal rozsáhlý průzkum ve Velké Británii, že kolem 90 % respondentů o své smrtelnosti pře mýšlelo a hovor o umírání dělal nejmenší potíže těm, jimž bylo víc než šede sát let. Mnozí lidé, kteří se mě ptají na rozhovor se svými staršími příbuznými, s překvapením zjišťují, že mi stejné otázky právě tak často kladou starší lidé nebo lidé s omezenou předpokládanou dobou dožití; z jejich strany jde ovšem o to, jak zapojit mladší členy rodiny a lidi, kteří je pravděpodobně přežijí, do rozhovorů, kterým by se zřejmě rádi vyhnuli. Všichni se snažíme jeden druhého nerozrušit a vzájemně nás to rozrušuje!

Je užitečné mít na paměti tyto věci: Zvěte, nenuťte: téma nadneste jako něco, u čeho byste si rádi vyslechli názor druhého, ať už se jedná o vaši vlastní smrt a vaše přání a preference, o něž se chce te podělit, nebo jeho přání, která byste rádi znali. Někdy se příběhy ve zprávách nebo v televizi dotknou určitého tématu, které můžeme k rozhovoru využít, nebo cestu otevře zkušenost někoho známého. Nechte rodiče, ať jsou rodiči: starší lidé jsou často vděční za podporu, ale mo hou mít pocit, že z nich děláme děti, pokud s nimi při pomáhání zacházíme jako s bezmocnými, místo jako s moudrými, zkušenými, i když trochu méně čilými lidmi, jimiž jsou. Pokud se rodiče vyhýbají diskusi o nemoci, umírání, přáních ohledně způsobu a místě péče nebo ohledně pohřbu ve snaze chránit své (dospě lé) děti, může pomoct, když tyto děti dají najevo svou vlastní starost: žádný las kavý rodič nechce, aby si o něj děti dělaly starosti.

„Tati, jedna věc mě trápí a říkal jsem si, jestli bych si o tom s tebou nemo hl popovídat… Bojím se, že kdybys na tom byl hodně špatně, doktoři by se mě mohli zeptat, jaký způsob péče by sis přál, ale abych řekl pravdu, nevěděl bych, co jim odpovědět. Myslíš, že bychom si někdy mohli sednout a probrat to, pro můj klid?“ Je to pozvání, téma je jasné a jde o prosbu dítěte vůči rodiči. Teď je to na tatínkovi.

Vídám také, jak užiteční mohou být v roli prostředníků dospělí vnuci. Pou to mezi mladými a jejich prarodiči nebo jinými „zasloužilými“ členy rodiny je cenné: když jsme kdysi provedli něco, o čem jsme svým rodičům nedokázali po vědět, mohli jsme se spolehnout na prarodiče nebo jiného staršího příbuzného, který se nás zastal. Ukazuje se, že po několika desetiletích to může právě tak dob ře fungovat obráceně: oporou nám při tom mohou být láskyplná pouta, trochu méně zašmodrchaná než u vztahu rodič-dítě.

„Mami, vím, že jsi smutná, když se o tom mluví, ale babička si s tebou oprav du potřebuje popovídat o tom, jak by si přála zařídit pohřeb. Mohla by sis s ní prostě jen sednout a vyslechnout ji?“

Samozřejmě, namísto rodičů si můžeme dosadit jakýkoli vztah, v němž by naše bolest mohla druhému dělat starosti. Když o své starosti řekneme někomu, kdo nás má rád, vzbudí to v něm touhu pomoct nám problém vyřešit. Umožní mu to, aby nám pomohl, a to na oplátku pomůže nám, abychom podpořili jeho.

Naslouchejte, ověřujte si, zapisujte si: plánovat, jakou péči bychom si na konci života přáli, je rozumné a prozíravé. Jen nesmrtelní se s tím obtěžovat nemusejí.

Je zde pravděpodobnost, že pokud onemocníme, může nám být příliš nedobře, než abychom vyjadřovali své názory, takže plánovat předem, říct o tom svým nejbližším a zapsat si to je velmi užitečné. Jestliže o svých plánech mluvíte, požá dejte lidi, kterým je sdělujete, aby vám je zopakovali, aby bylo jisté, že pochopili, na čem vám nejvíc záleží. Napište si to, nebo o to požádejte je.

Nikdo za vás nemůže mluvit, pokud ho o to formálně nepožádáte. V různých částech Velké Británie se zákony mírně liší, ale většinou umožňují ustanovit jed noho nebo několik zmocněnců, kteří mohou rozhodovat o zdravotní péči nebo uspořádání životních podmínek za nás, pokud ztratíme schopnost rozhodovat sami za sebe. Tato ztráta může být dočasná (neschopnost mluvit způsobená zdra votním stavem, který se však později zlepší), nebo trvalá (například po zranění mozku nebo kvůli demenci). Lidé jsou často překvapení, že jejich nejbližší, man žel či partner, s nímž jsou přes šedesát let, jejich nejbližší přítel, nemá bez toho to zmocnění právo za ně mluvit. Nejde o nic složitého, formuláře jsou dostupné online.8 9

Naši zmocněnci musejí chápat, na čem nám záleží nejvíc. Možná existují ur čité druhy léčby, které bychom rádi odmítli, a jiné, jež bychom odmítli či přijali podle okolností: někteří lidé by nikdy neakceptovali postupy s využitím živočiš ných produktů; jiní odmítají transfúzi krve; další by nepřijali použití plicního ventilátoru. Takový seznam může být nadepsán „Dříve učiněné rozhodnutí o od mítnutí léčby (ADRT)“.10

Je téměř nemožné představit si všechna potenciální rozhodnutí ohledně léč by nebo péče, která nás mohou v budoucnu potkat. Do ADRT můžeme zapsat ně kolik přání typu „nikdy nedělejte …“ či „přijal bych pouze, pokud…“ nebo je zahr nout jako instrukce pro našeho zmocněnce: to, co musejí uposlechnout. U všeho ostatního je však lepší, když svému zmocněnci vysvětlíme hodnoty a přání, která dávají našemu životu smysl; pak je bude moct lépe respektovat. Kdyby pak bylo potřeba udělat rozhodnutí ohledně zdraví či péče, může se snažit zvolit to, co by nám nejvíc pomohlo žít podle našich přání. Náš zmocněnec by měl mít možnost

8 www.gov.uk/power-of-attorney Pomoc a rady v tomto směru nabízejí také Citizens Advice Bureau, Age UK a další organizace.

9 V ČR zákon umožňuje sepsat dříve vyslovené přání, ve kterém člověk předem sepíše svá přání ohledně zdravotní péče o svou osobu pro případ, že by se v budoucnosti nemohl svobodně rozhodovat nebo vyjadřovat. Zákon také umožňuje předem stanovit jinou osobu, která za druhého může rozhodovat v oblasti zdravotní péče. Jde o „jmenování osoby pro zástupné rozhodování“, pozn. red.

10 www.nhs.uk/conditions/end-of-life-care/advance-decision-to-refuse-treatment/

Stavět mosty

hovořit s námi a vyslechnout, co je pro nás nejdůležitější: co nás těší, co nám při náší pokoj v duši a díky čemu má pro nás život cenu.11

Témat k rozhovoru je mnoho: možná to zabere několik sezení. Ujasnit si po drobnosti o něčí budoucnosti, včetně té naší, stojí za vynaložený čas i úsilí. Jsou to rozhovory o tom, na čem nám záleží nejvíc: rozhovory o dobrých věcech v ži votě, výměny názorů, na které se můžeme těšit.

11 Existuje užitečná webová stránka o rozhovorech na toto téma: www.whatmattersconversations.org

odhalení

Jsou chvíle, kdy lidé potřebují dostat informace, které jim mohou způsobit šok nebo starosti. V takovém případě bývá lepší nesdělit jim fakta nepřefiltrovaná; víc jim pomůže, když je necháme, aby si nové informace sami doplnili do příběhu, jak ho znají. Tento úkol vyžaduje pozorné naslouchání, abychom pochopili, co už vědí, co vědět chtějí a co je znepokojuje, a mohli si vytvářet ucelenější obraz situace.

Ashley má dotaz. Jen neví, komu ho adresovat. Je mu patnáct, chce být rocková hvězda a příští rok ho čekají zkoušky. Hraje dobře na kytaru a jeho rodinu pře kvapuje, jak skvělý má hlas. Před mutací zpíval jako andílek, teď disponuje zně lým tenorem a zvládá i komický falzet, takže ve večerních kurzech rockové hud by všechny oslňuje. Každý chce vědět, odkud jeho talent pochází. A rád by to vě děl i on.

Jenže koho se má zeptat? Od necelých tří let žije ve své pěstounské rodině. Systém péče je složitý a on měl štěstí: na krátkodobý nouzový pobyt, na který do razil pouze s pyžamkem a zásobou plenek, byl umístěn do rodiny, která se chys tala přejít z krátkodobého pěstounství na dlouhodobé, a tak se ze tří měsíců stalo třináct let a on v nové rodině zažil a zažívá lásku, vlídnost a pevné hranice, na které teenageři reagují tak, že je překračují až ničí. Jeho biologická rodina má kontakt s ním zakázaný; oba jeho rodiče byli ve vězení, protože se o něj nestarali. K Vánocům dostává přání a k narozeninám dopisy od babičky z matčiny strany, ale jeho skutečná rodina jsou táta, maminka a bratři Graham a Malcolm, kteří ho mezi sebe před lety přijali. Ačkoli Ken a Sheila, kterým se rozhodl říkat „táta a máma“, jsou podle zákona jeho pěstouni, a nikoli rodiče, považuje se za nedíl nou součást této rodiny. Jeho starší bratři jsou ženatí. Jsou to sportovci: jeden je poloprofesionální fotbalista a druhý běžec na dlouhé tratě. Ashley má ke sportu averzi, nelíbí se mu příliš rychlý pohyb, nepotrpí si na zimu, mokro ani přírodu obecně. Zato jako jediný v rodině žije hudbou.

Stejně jako všechny „děti v péči“ má i Ashley přiděleného sociálního pracov níka. Ten současný se jmenuje Pascal a Ashley ho má rád. Pascal pochází z brit sko-karibské rodiny a je hudebník. Právě on mu doporučil rockové kurzy, kde se Ahsleymu tolik líbí; sám tam učí. Nedávno škola pořádala vystoupení v místním koncertním sále a Ashleyho kapela na něm zazářila. Přišli mu fandit bratři a do vnitř se nenápadně vkradli i rodiče (kterým to dospívající rocker zakázal) a žasli nad jeho výkonem i sebedůvěrou.

Dnes večer po skončení hodiny Ashley lelkuje ve zkušebně a snaží se jakoby nic odchytit Pascala. Je to náročnější, než by se mohlo zdát: Pascalovi táhne na třicítku, je talentovaný muzikant i sportovec a má okolo sebe spoustu příznivců. Ashley se rozhodne počkat u Pascalova auta, které zná díky tomu, že se Pascal ob čas objeví u nich doma.

„Dobrý, Ashi?“ zeptá se Pascal vesele a otevře kufr, aby do něj uložil pouzdro s kytarou.

„V pohodě,“ odpoví Ashley.

„Nepotřebuješ něco?“ zajímá se Pascal. „Domů se dostaneš?“ Ashley přikývne a Pascal čeká. Pokud jde o mluvení s nemluvnými teenagery, první jeho otázkou bývá ticho.

„Pascale, mohl bych se podívat na svoje papíry o pěstounský péči?“ vyhrkne Ashley chvatně. Tak. Řekl to. Cítí úlevu, je mu do breku, má pocit, že se dopouští nevěrnosti, zároveň je zvědavý… je to dřina, vyznat se v emocích dospívajícího.

„Pane jo, to je velká věc,“ opáčí Pascal a dá tím najevo, že tenhle rozhovor je potřeba brát opravdu vážně. „Jak dlouho už na to myslíš?“

„Šíleně dlouho,“ přizná Ashley. „Ale poslední dobou víc. Chci vědět, po kom jsem. Svojí rodině se nepodobám, víš? Takže… po kom jsem?“

Pascal už za svůj profesionální život podobné rozhovory zažil mnohokrát. Nemůže nosit v hlavě rodinnou historii všech svých klientů, ale Ashleyho biolo gický otec byl usvědčen z takových krutostí, že si Pascal některé podrobnosti pa matuje. Tohle se patnáctiletému klukovi nebude poslouchat snadno.

„Ptal ses mámy a táty,14 Ashi?“ nadhodí Pascal. Ví, že rozhovor bude pro Ashleyho snazší, když bude mít podporu své milující rodiny, až uslyší nepříjem nou pravdu o svých biologických rodičích.

„Občas o tom mluvíme,“ odpoví Ashley. „Není to žádný tajemství. Ale v bio logii jsme se loni učili o geneticky podmíněnejch chorobách a mně něco z toho nejde z hlavy. Jak bych se dozvěděl, jestli se v mojí rodině vyskytlo něco takový ho? A co když budu nepoužitelnej táta, až budu mít vlastní děti? Co když to je dědičný? Nebo co kdybych měl teď nějakou nemoc, která by se měla léčit hned, aby mě zachránili? A… proč umím zpívat?“ Pascal nechá otázky viset ve vzdu chu a čeká, jestli na povrch vyplavou nějaké další obavy. Když Ashley mlčí, Pascal řekne: „O některých věcech je opravdu potřeba něco zjistit, Ashi. Mám návrh:

14 Systém pěstounské a adoptivní péče ve Velké Británii oficiálně vyhrazuje termín „rodiče“ pro biologické nebo adoptivní rodiče. V praxi mnoho dětí z pěstounských rodin bere pěstouny jako rodiče, ať už proto, že je mají rádi, nebo aby se tím připodobnili kamarádům a spolužákům.

Poslední rozhovory

Moje pošta obsahuje mnoho vzkazů o rozhovorech na konci života. Některé jsou o úlevě pramenící z přijatého odpuštění, z vyjádřeného ocenění, ze sdílené lásky. Každý týden však přinese i nové zprávy o nevyřčených slovech, nedokončených rozhovorech, o lítosti z rozmluvy, která skončila kvůli strachu, že by některého z účastníků „rozrušila“. A pak tu byl covid. Ukazuje se, že ačkoli mnoho lidí stráví celý život tím, že se vyhýbají pomyšlení na svou smrtelnost, žijí s nevyjádřeným očekáváním, že na konci života dostaneme šanci říct, na čem nám záleží nejvíc. Opatření bránící šíření infekce oloupila lidi o tyto poslední společné okamžiky a tato další ztráta nám ukázala, jak vzácné mohou poslední rozhovory být. Dokážeme sebrat odvahu, překročit práh pochybností a říct našim drahým, co pro nás znamenají? Musíme opravdu čekat, až jeden z nás bude umírat, abychom si to řekli?

Jaké by asi bylo vyjádřit to teď?

Smrtelná postel. Pár myšlenek.

Většina z nás v životě nikoho umřít neviděla. Představy si vytváříme díky te levizním dramatům, filmovým plátnům, příběhům v médiích. Během pande mie covidu se nám těchto příběhů dostalo vrchovatě. Většinou jsme však u toho doopravdy nebyli.

A co je ještě horší: některým z nás umřel někdo blízký, a my jsme u toho být nesměli. V duchu si představujeme, jaké to mohlo být, ale jistě to nevíme a vědět nemůžeme.

Někteří z nás pracují v oborech zdravotnické nebo sociální péče. U nás je pravděpodobnější, že jsme se v přítomnosti umírajícího člověka ocitli. Pokud však proces umírání nebereme na vědomí a nechápeme ho, možná nerozumí me tomu, čeho jsme svědky. Někdy dokonce ani zkušení zaměstnanci nemoc nic a ústavů sociální péče nevědí, že většina úmrtí se sobě navzájem podobá; že existují rozpoznatelné známky, které nám pomáhají zajistit, aby pro umírajícího všechno probíhalo co nejhladčeji; že existuje leccos, na co můžeme upozornit je jich blízké a oni díky tomu mohou vidět a slyšet, že jejich drahý „umírá bezpeč ně“, nebo přivolat pomoc, jestliže je zbytečně neklidný.

A dále: při doprovázení vlastních přátel a příbuzných jsem zjistila, že do kud jsme neseděli u lůžka člověka, kterého milujeme, našeho vlastního blízké ho, nikoli pacienta nebo klienta v naší péči, a dokud jsme své vědomosti o proce su umírání neaplikovali na smrt člověka, kterého máme rádi a dobře ho známe,

nemůžeme doopravdy porozumět zážitku rodin, jež svého drahého doprová zejí až do jeho posledního vydechnutí, ať už jsou s ním spojeny pokrevně, nebo přátelstvím.

O smrtelných postelích chci říct následující.

Nemůžeme se jim vyhnout. Ten den nadejde pro každého z nás. U některých to nebude postel, ale možná dálnice, nákupní centrum nebo lehátko v záchrance. Ale u většiny z nás přijde smrt postupně, budeme to moct poznat a reflektovat.

Život mezi umírajícími lidmi mě naučil několik užitečných věcí. Zaprvé: přestože se obvykle nikomu do umírání nechce, ti, kdo leží na smrtelné posteli, mají často větší starost o své blízké než o sebe. Chtějí leccos říct. A jejich nejbliž ší jim mohou pomoct nasloucháním. Je to vzácný úkol, naslouchat sdělením lidí blížících se konci života.

Jestliže se chtějí omluvit, neodbývejte to mávnutím ruky. Hovoří jejich svědo mí. Naslouchejte jejich smutku a uznejte jej. Přijměte omluvu. Poděkujte. Ujis těte je, že vaše láska trvá. Dejte najevo, že jste je slyšeli.

Jestliže vám chtějí poděkovat, nedělejte, že to nic nebylo. Hovoří jejich srdce. Naslouchejte jejich vděčnosti; oceňte, že vám děkují. Přijměte díky. Povězte jim, že jste rádi, že byste to všechno udělali znovu, že pro vás byla radost nebo čest nebo chmurné odhodlání zajistit jim to, za co jsou vděční. Nechte je pocítit, že jste je slyšeli.

Jestliže vám chtějí odpustit, možná se budete cítit rozpačití, zahanbení, ne hodní, přemožení, nesví. Uneste to. Nechte je mluvit. Hovoří jejich duše, a když se teď s vámi usmíří, duši to přinese úlevu. Přijetím odpuštění je můžete obdaro vat. Poděkujte jim. Poproste o požehnání. Odkládají břemena strachu a smutku a vy je nemusíte zvedat. Nechte je ležet, všechna ta minulá pochybení. Patří k mi nulosti vás obou a toto je nová přítomnost na pokraji jejich života. Vyslechněte, uznejte, přijměte odpuštění. Jestliže chtějí mluvit o lásce  – prosím, jen se přidejte. Ať se duše vás obou ra dují ze všeho, co pro sebe navzájem znamenáte. Teď není čas na ostýchavost, na rozpaky z emocí. Tady, kde se váš blízký ocitá na konci, je čas prožít pravdu, že váš vztah je utvořen z lásky. Ať je to manželství, rodičovství, přátelství, sympatie vůči kolegovi z práce nebo k sousedovi: vždycky je to láska. Naslouchejte: uslyšíte ji. Dejte najevo, že jste slyšeli.

Dále mě život v blízkosti smrtelných lůžek naučil, že proces umírání je poklidný, pokud jsou splněny dvě důležité věci. První je zvládání symptomů nemoci, na kterou dotyčný umírá. To, že umíráme, ještě neznamená, že musíme trpět bo lestí, zápasit o dech, pociťovat nevolnost nebo jiné příznaky. Zajistěme, aby bylo o zvládání příznaků co nejlépe postaráno, ať už ze strany praktického lékaře, on kologa, specialisty na dýchací obtíže, kardiologa či jakéhokoli jiného odborníka, nebo díky tomu, že pomoc těchto specialistů podpoří odborná paliativní péče.

Když proces umírání nenarušují nepříjemné symptomy, lidé jsou prostě s po stupem času čím dál unavenější. Dělají toho méně, více spí. Díky spánku mívají obnovené, avšak krátké návaly energie: možná dost na rozhovor, na poslech své oblíbené hudby nebo na vyčištění zubů. Postupně začnou upadat do bezvědomí, do kómatu, které se prohlubuje, až je nakonec trvalé. Podrobně jsem to popiso vala jinde.16

Druhá důležitá věc je pokoj v duši. Jde o pocit připravenosti; že to, co chtěli vy řešit, je kompletní, že se vztahy zahojily, že jejich život za něco stál. K tomu, aby toho bylo dosaženo, často pomáhají rozhovory v předchozích dnech, týdnech, měsících, dokonce i letech; to, že svou smrtelnost uznáme a spolupracujeme s ní, místo abychom proti ní bojovali. Stejně jako sepsání závěti nebo sjednání životní pojistky ani příprava na konec života nezpůsobí, že zemřeme dřív. Ale rozhodně lidem pomáhá zemřít klidněji. Pokud nás tedy někdo žádá, abychom spolu mlu vili o věcech, které je uklidní, naslouchejme. Dejme jim pocítit, že je slyšíme.

Se smrtelnými postelemi se to má tak: každá je pro nás příležitostí, abychom se lépe seznámili s umíráním. Abychom viděli, jak probíhá, a byli svědky postup né změny z „naživu“ v „už ne naživu“. Abychom se naučili, jak vést ony vzácné rozhovory. Abychom doprovázeli, tak jako bude časem někdo doprovázet nás.

Když se střídáme (třeba i virtuálně) u smrtelné postele našeho umírajícího blízkého, dáváme mu dar své přítomnosti a pozornosti a on nás obdarovává tím, že nám ukazuje, jak umírat. Není to jako v televizi. Většinou to není dramatické. Je to nezapomenutelné a hluboké. Proměňuje to život. Být spolu a vzájemně se podpořit je výsada; smrtelné lůžko nás mnohému učí. Naslouchání: ušima, oči ma i srdcem.

16 MANNIX, Kathryn. Máme konec na paměti?: umírání, smrt a moudrost v době popírání. Praha: Cesta domů, 2019.

Naslouchej

Zármutek. Už to slovo samotné mě zneklidňuje. Ta nezměnitelná skutečnost ztráty. Bezmoc. Beznaděj. Jsem optimistka, šiřitelka naděje. Jsem spokojená, když můžu odkrývat naději na pustých pláních zoufalství, objevovat způsoby, jak udělat neodvratnou hrozbu snesitelnou, nacházet drobty útěchy. Díky tomu jsem mohla strávit celá desetiletí ve službě lidem, kteří se učili, jak žít, zatímco umírali; bylo totiž třeba řešit problémy, vymýšlet cesty, dělat různé věci. A pak, během jejich umírání, bylo nutné poskytnout jejich blízkým vysvětlení, zvládat symptomy, doprovázet při sledování. Další věci. Poté, po smrti, se příbuzní smutně rozloučí a opustí nás, své někdejší společníky u smrtelné postele.

Úkol skončil a čeká je další – unést ztrátu. Nic dalšího už není. Zní to nesnesitelně. Prosím, nenuťte mě tomu čelit. Nemám co nabídnout. Nebo jsem si to alespoň myslela. Zjistila jsem však něco jiného.

Musím se k něčemu přiznat. Ačkoli jsem strávila mnoho času v přítomnosti umí rajících, nikdy jsem nevěděla, jak se chovat v přítomnosti pozůstalých. Při pečo vání v závěru života je toho potřeba tolik udělat: jednotlivé úkony, vysvětlení, ošetřování. Po úmrtí však nastává podivné vakuum. Rodiny pozůstalých hovoří o zvláštním přechodu, který zažívají, když veškerý ruch péče utichne a rozhos tí se neznámé ticho. To ticho, místo největšího možného smutku bez čekajících úkolů, mě vyvádělo z míry. A tak, ačkoli jsem se v přítomnosti pozůstalých cho vala vlídně, jejich společnost jsem nevyhledávala. Popravdě řečeno, myslím, že jsem se jim vyhýbala.

Vím, že nejsem jediná. Pozůstalí o tom mluví stále: jak se jim druzí vyhýba jí, jak jsou přímo před očima druhých neviditelní, sami se mění v duchy. Ztrátu blízkého ještě umocňuje ztráta kontaktu s přáteli, příbuznými a sousedy; ztráta starého života; ztráta plánů do budoucnosti. I poté, co jsem zažila vlastní ztráty, jsem se cítila v přítomnosti jiných pozůstalých bezmocná. Vlastně jsem se teď, když už jsem zčásti pochopila, jak jsou zničení, cítila ještě bezmocnější.

Moje chápání toho, „jak být“, čímž myslím jak se chovat, být přítomná a do provázet pozůstalé, přišlo ze dvou neočekávaných směrů. Nejprve se můj pohled na sebe jakožto člověka „příliš nezkušeného, než abych mohla pomáhat“ pozůs talým, změnil, když jsem po napsání knihy o umírání – plné užitečných praktic kých rad, jak co plánovat a co čekat, a čerpající ze zkušeností s umírajícími – za čala dostávat vzkazy od čtenářů.

Naslouchání: Jak na to

dovednosti a záměr

Zvěte, nenuťte Kontrolu má ten druhý

Naslouchejte, abyste rozuměli Druhý se cítí chápán

Zůstaňte zvídaví Druhý cítí, že se mu naslouchá

Nápomocné otázky

1. Současná situace Druhý může prozkoumat/vyhodnotit svou situaci

2. Hledání cest kupředu Druhý může prozkoumat/vyhodnotit své možnosti

mějte na paměti

Vhodný čas, vhodné místo? Zredukujte nerovnováhu sil

Přijímejte bez posuzování Kontrolujte, zda správně rozumíte Přijměte, že řešení není jednoduché Přijměte, že emoce jsou silné Nemusíte vědět, co říct: důvěřujte si Ceňte si ticha/odmlk/mlčení

Buďte otevření Setkejte se jako rovný s rovným Odpověď neznáte, což nevadí

Používejte otevřené otázky Zkoumejte společně Neraďte

Užitečné věty

Můžeme si prosím promluvit o…?

Čím bys chtěl začít?

Co potřebuju vědět?

Budu poslouchat Vyprávěj mi to

Můžu se jen ujistit: chceš říct…?

Zatím jsi mi řekl, že… Chápu to správně?

Zní to, jako bys z toho byl smutný/ rozzlobený/ jako by ses bál…

… Mlčení/ticho…

Pověděl bys mi něco o…?

Rád bych se dozvěděl víc o… Jak…? Co…? Kdy…? Kde…?

Pověz mi ještě něco o…

Jaký z toho máš pocit?

Co ještě sis myslel/ jsi říkal/ dělal/ cítil?

Co si o tom všem myslíš/ jaký na to máš názor teď?

Je možné, že nám něco uniká?

Neexistuje nějaký jiný způsob, jak si tohle vysvětlit?

Co jsi zatím zvažoval?

Je něco, co by se dalo snadno změnit?

Jakou předchozí zkušenost bys tady mohl použít?

Co bys poradil příteli v podobné situaci?

dovednosti a záměr

Setrvejte v přítomnosti trápení Druhý cítí, že berete jeho trápení na vědomí

Nechte pracovat ticho Druhý má prostor k přemýšlení

Zakončete bezpečně Druhý neodchází s pocitem, že je od halený/vystavený nebezpečí nebo zra nitelnější než předtím

mějte na paměti

Nesnažte se to napravit Uznejte trápení

Nevyplňujte odmlky

Používejte jednoduché výrazy, abyste dali najevo svou přítomnost

Sledujte čas společně

Ukončit rozhovor neznamená, že jsme všechno uzavřeli

Sledujte známky únavy nebo narušení soukromí Vzájemná dohoda

Péče o sebe Budete schopni zůstat zdraví

I vy si zasloužíte péči Zůstat zdravý je důležité Hranice mají svůj význam

Užitečné věty

To je těžké

Je mi líto, že je to pro tebe tak smutné/ děsivé… Jsem tady Pokusím se tě podpořit Hmmmm Nepospíchej Je spousta času Ano…

Je to těžké, je to náročné, nemusíš spěchat

Je toho hodně k přemýšlení

Brzy bude čas skončit, ale můžeme se k tomu vrátit Díky, že jsi mi naslouchal/ že sis se mnou povídal Nevadilo by ti, kdybychom toho teď nechali?

Je mi líto, že se toho nemůžu ujmout Rád bych, ale… …Potřebuji nějaký čas pro sebe …Nemám teď právě čas, který tohle vyžaduje …Potřebuji si nejdřív dobít baterky

Ne (opakovaně, je-li to nutné)

obsah

Úvod 7

Vyprávění příběhů 11

otevírání skříňky 18

Jak začít 20

Naslouchat, abychom rozuměli 26

O citlivosti 34

Zvídavost 37

Nápomocné otázky 47

Doprovázení člověka s trápením: „Být s ním“ 53

Jak pracovat s tichem 61

Bezpečně rozhovor zakončit 68

Vstříc změně 73

Naslouchání, všímavost, uvažování 75 Zůstat přítomní 84 Vzdát se moci 89 Vnitřní hlas 95

stavět mosty 107

Na prahu: Odvaha začít 108

Hněv 115

Lekce v naslouchání 127

Na pomezí 133

Nevítaná zpráva 145

Odhalení 154

Nedorozumění 163

Poslední rozhovory 176

Naslouchej 179

Vstříc spojení 186

Kde jsou prostory k naslouchání? 187

Poděkování 210

seznam obrázků a tabulek

Obrázek 1: Čtyři základní kameny, str. 76

Obrázek 2: Chování v důsledku tělesných pocitů, str. 77

Obrázek 3: Vnímavost při naslouchání, str. 82

Obrázek 4: Názory proti důkazům, str. 101

Tabulka: Naslouchání: Jak na to, str. 206

o autorce

Britská lékařka, psychoterapeutka a spisovatelka Kathryn Mannix se po celou svou profesionální kariéru věnovala lidem, kteří trpí pokročilou nevyléčitelnou chorobou. Začínala jako onkoložka, ale později změnila specializaci a stala se jed ním z průkopníků nového oboru – paliativní medicíny. Pracovala jako konzul tantka paliativní péče v hospicích, nemocnicích i v domácnostech pacientů a po máhala zlepšovat kvalitu života lidí, kteří se přiblížili ke smrti. Aktivně pracuje na tom, aby se myšlenka kvalitní péče o umírající rozšířila jak mezi profesionály, tak laiky a aby ji veřejnost přijala za svou.

V roce 1993 získala kvalifikaci kognitivně-behaviorální psychoterapeutky a založila první kliniku KBT ve Velké Británii zaměřenou na paliativní péči. Také je zakladatelkou střediska první KBT pomoci.

Kathryn Mannix je autorkou knihy Máme konec na paměti?, kterou v českém překladu vydala Cesta domů v roce 2019. © Darren Irwin

Kathryn Mannix

Naslouchej

Jak najít slova pro citlivý rozhovor

Z anglického originálu Listen. How to find the words for tender conversations, vydaného v roce 2021 nakladatelstvím HarperCollins Publishers, Londýn, Velká Británie, přeložila Zora Freiová

Vydala Cesta domů v roce 2022 v Praze

Ilustrace na obálce Lucie Jindrák Skřivánková, Chemistry: Colorful Downer, 2020, detail 1. vydání

Odpovědná redaktorka Štěpánka Ryšavá

Design a sazba Designiq

Sazba písmem Sirba (TypeTogether) a Beatrice (Sharp Type) Tisk H. R. G. spol. s r. o.

Copyright © Kathryn Mannix 2021

Copyright © Cesta domů 2022 Ilustrace na obálce: Copyright © Lucie Jindrák Skřivánková

ISBN 978-80-88126-93-5

Vydání podpořilo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Děkujeme. Text odráží výhradně názory autora a MPSV ČR nenese zodpovědnost za žádné užití informací zde obsažených.

Vydání knihy podpořila advokátní kancelář bnt attorneys-at-law. Děkujeme! www.cestadomu.cz

Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci. Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých životních situací. Za vaši podporu předem děkujeme!

Primářka položila jen čtyři otázky, a přesto za pár minut zjistila, jaká krize se skrývá v jádru tohoto rozhovoru. Já jsem sice věděla o své pacientce všechno včetně čísla bot, ale ukázalo se, že sice vím, co jí je, ale netuším, co ji trápí. ale i já jsem se to časem naučila: povzbuzovat druhé, aby vyprávěli své příběhy, najít způsoby, jak pro ně být oporou. Pacienti mě naučili, že úspěch není cíl, ačkoli se dá občas cestou zažít. V posledku je nejdůležitější vděčnost, odpuštění, smíření a láska.

Naslouchej – jednoduchá a prostá výzva. Zdálo by se, že když spolu dva lidé mluví, vždycky jeden druhému naslouchá. Ale je tomu opravdu tak?

Britská lékařka a psychoterapeutka napsala v pandemické covidové době velmi naléhavou knihu, která má bez nadsázky potenciál otvírat lidská srdce: na mnoha příkladech ze života a lékařské praxe ilustruje různé způsoby, jak se naučit naslouchat druhým.

V knize se dozvíme, jak citlivý rozhovor zahájit, jak druhému pomoci, aby si díky našemu naslouchání ujasnil myšlenky a možná našel řešení, i jak takový rozhovor uzavřít, aniž bychom druhého zranili či odradili.

„Především zapomeňme na mluvení. Chceme naslouchat, nesnažíme se formulovat, co vzápětí řekneme: naslouchat, abychom porozuměli.“

ISBN 978-80-88126-93-5