__MAIN_TEXT__
feature-image

Page 1

Rachel Joyce

Milostná píseň Queenie Hennessyové Cesta domů


Cesta domĹŻ 2018


Milostná píseň Queenie Hennessyové


The Love Song of Miss Queenie Hennessy Copyright © 2014 by Rachel Joyce All rights reserved. First published in Great Britain in 2014 by Doubleday České vydání © Cesta domů, 2018 ISBN: 978-80-88126-47-8


Rachel Joyce

Milostná píseň Queenie Hennessyové

Z angličtiny přeložila Hana Holubkovová

Cesta domů


Mým sestrám Amy a Emily a na památku zahrady v Roquecoru


Všechny cesty mají tajná určení, kterých si cestovatel není vědom. — Martin Buber, Legenda o Baal Šemovi


PrvnĂ­ dopis


smějete se. Pak mrknete doleva a doprava, abyste se ujistil, že Vás nikdo nepozoruje, a vydáte se k popelnicím. Když jste se přesvědčil, že jste sám, vyndáte tašku, kterou jste určitě schovával pod kabátem. Rychle zvednete víko popelnice a vložíte dovnitř několik prázdných plechovek od piva. Všechna světla v pivovaře svítí a zalévají Vás namodralou inkoustovou září. Na tenké sněhové pokrývce se Vás drží Váš stín. Jak to, napadne mě, že jste se těch plechovek musel zbavit takhle potají. Vždyť jsme přece v pivovaru. Ještě není ani poledne a já už zaznamenala několik přiopilých cesťáků. Ale ať už byly Vaše důvody jakékoli, zjevně se Vám ulevilo, když jste se jich zbavil. Zavřete víko popelnice a zamnete rukama jako moje matka, když byla spokojená, jak se jí práce povedla. Obrátíte se k odchodu, a pak Vás zřejmě ovládne pocit, že vedle Vás někdo je. Znovu zkontrolujete dvůr. To ne, pomyslím si, objevil mě nahoře v okně. Zjistíte ale, že to byl jen Váš stín, a zase se zasmějete. A já také. Váš stín nás z toho oba vysekal. Jak tak stojíte ve čtverci světla z okna, zvednete ruku a stín udělá totéž. Zamáváte a stín zamává Vám. Pak zvednete levou nohu a trochu jí zatřesete a Váš dvojník Harold udělá totéž; zatřese nohou. Ještě jednou opatrně zkontrolujete, že na dvoře nikdo není a že Vás nikdo nesleduje, a pak zaujmete novou pózu. Copak máte v plánu? Jsem jako uhranutá. Zvednete levé rameno, lokty přitáhnete k pasu, dlaně zvednete před tělo a potom začnete ve sněhovém prašanu stepovat. Sklouznete trochu doleva, trochu doprava, pak chassé tělem na jednu a na druhou stranu a při tom jemně balancujete na jedné a pak na druhé noze. Při tanci nespouštíte oči ze svého stínu a uculujete se, jako byste nemohl tak docela uvěřit, že má energii na to, držet s Vámi krok. Rozesmála jsem se. Celé roky jsem chodila tancovat do veřejných tančíren – nikdy ne profesionálně, byl to jen můj tajný koníček. Když jsem se někam přistěhovala, vždycky jsem si tam našla tančírnu. Jen zřídkakdy jsem ale viděla muže pohybovat 40


se s takovou grácií. Většinou mají ti neznámí muži, se kterými tančím, obě nohy levé, stoupá z nich doktorský odér kafrového mýdla a na kříž mi tisknou zpocenou ruku. Všude kolem Vás se vznášejí a vlní měkounké bílé vločky jako padající hudba, jako měkké notičky. Ach prosím, dlouháne, tanči dál. Jsem tak šťastná. A je to už tak dlouho; město Corby a v něm Hajzl a pak celé to trmácení a samota; je to už tak dlouho, co jsem se smála. Zůstala jsem u okna a dala se také do pohybu. Ustoupil jste doleva. Já sklouzla napravo. Udělal jste krok stranou. Já otočku. Pak se podíváte rovnou nahoru do okna a mě znovu napadne, že jste mě zahlédl. Ale tentokrát je mi to jedno. Vzhlédl jste nahoru. Já shlédla dolů. Byli jsme propojení, Vy a já. Zamávala jsem. A Vy také zvedáte ruku. Ale nemáváte mi. Místo toho zachytíte sněhovou vločku. Vůbec jste mě neviděl. Rána. Řev. Kovové dveře se rozletí a na dvůr vypadne mladý cesťák. Napier, náš šéf, je těsně za ním a prská mu přímo do ucha. Zkroutil mladíkovi ruku za zády, až ten chudák stojí jen na špičkách, a tlačí ho vpřed, takže jeho boty zanechávají v tenkém sněhovém poprašku koleje. Nejraději bych odešla od okna, abych to neviděla, ale nemohu se pohnout. Po Napierovi vtrhnou dveřmi další muži. Všichni křičí. Jeden z nich má laťku, kterou vyrval z přepravky, a máchá jí po vločkách. Víte přece, jak to vypadá, když se schyluje ke rvačce. Člověk vycítí, jak jsou lidé napjatí na nejvyšší míru a propojení mezi sebou. Nikdo si Vás zatím nevšímá, ale brzy na to dojde. Na dvoře není kam se schovat. Znehybníte. Připomnělo mi to tátu, když se maminka zlobila. Stál klidně a tiše a doufal, že si ho splete s něčím jiným a přestane se o něho zajímat. Copak máte za lubem? Na čele Vám naskočí vrásky z usilovného přemýšlení, jaký další krok byste měl udělat. A Vaše rozhodnutí mi bere dech. Všem to bere dech. Vesele a šaškovsky na ty muže máváte a pomalu se vydá41


váte směrem k nim. Ztěžklý sníh čmárá na ramenou a botách mužů bílé cákance. Ale Vy zatrylkujete: „Nazdárek, chlapci! Že to ale máme krásný den!“ Pokračujete v chůzi, takže jsou nuceni se rozestoupit, a tam, kde před chvílí stála tlupa násilníků, je náhle jenom skupinka jednotlivých mužů, kteří vypadají tak nějak bezradně a zkřehle. Proměnil jste se v pantomimickou verzi tančícího muže, kterého jsem jen chviličku předtím sledovala z okna, a změnil jste běh věcí. Kletba násilí je zlomena. Cesťák odpelášil přes dvůr a vyskočil na zábradlí, odkud přelezl železná vrata. Napier a jeho muži se vrhli na fotbalový míč. Podíval jste se ještě jednou na sníh a vyklouzl kovovými vrátky ze dvora. Všechno jsem to viděla. Ale Vy jste neviděl mě.

42


Krutá připomínka Nevykládejte si to špatně, Harolde, ale pokud tu cestu myslíte vážně, neměl byste se spíš soustředit na míle a přestat plýtvat drahocenným časem na pohlednice? Dnes přišly tři. Na jedné je snímek buckfastského opatství, na druhé je South Brent v noci – na ní se jaksi nic moc neděje – a na poslední je topografický nákres Devonu. Vyznačil jste křížkem, kde se nacházíte. Po třech dnech cesty přes celou Anglii jste se podle všeho dovlekl kousek za Kingsbridge. Podíval jste se do mapy? Pohlednice mi leží v klíně. Nechci k nim znovu přitáhnout pozornost jako před dvěma dny, takže se je ani neodvažuji přečíst. To Finty se zeptala, co se tam píše. Ukázala jsem si na ústa, jenže to bylo omylem považováno za žádost o pomoc a sestra Catherine se ke mně vrhla a přečetla Vaše vzkazy nahlas. Rychle jimi prolistovala, jako by to byla jakási sada taháků ke svatebnímu proslovu. Četla: „Milá Queenie. Na puchýřích mám puchýře, ale jdu dál.“ Četla: „Milá Queenie. Ušel jsem asi dvacet mil. Ještě počkejte. Harold (Fry).“ Četla: „Milá Queenie. Dnes je tu hezky. Přeji vše dobré. Harold.“ A pak se opět rozhostilo tíživé ticho narušované jen nepravidelným dechem té nové mladé ženy. „Kdo že je ten muž?“ ozval se konečně pan Henderson. „Jmenuje se Harold Fry,“ odpověděla mu sestra Catherine. „Je to Queeniin přítel.“ „A co že to píše? Počkejte na mě?“ „Ano, zdá se, že právě to chce sdělit.“ Sestra Catherine se soustředila na rovnání korkových podložek na konferenčním stolku. 43


Mojí matce připadaly ty odpovědi mnohem zábavnější, než ve skutečnosti byly. Vlastně ji vždycky rozesmály, až frkala. Když jsem odjela do Oxfordu, tatínek ty hry zavrhl, jako by najednou byly hloupé. Jezdila jsem domů na prázdniny, ale v domě panovala chladná atmosféra. Tatínek dával v dílně dohromady rozbité věci. Maminka v domě pouštěla věci na zem a vyhazovala je. Netvrdím, že to bylo nešťastné manželství, ale postupně se opotřebovalo jako starý kabát, když se o něj člověk přestane starat. Časem se do něho nadělaly díry. A našily se tenké záplaty. Moje matka by ho byla ráda vyhodila a můj otec doufal, že se jednoho dne k tomu konečně dostane a opraví ho. Nic z toho se nestalo. Jenom ho dál nosili. Má přítomnost, pokud jsem se uráčila přijet domů, podle všeho vždy sešpendlila to manželství zase dohromady. Maminka vytáhla zbytky ze sady nejlepších skleniček. Snažila se mě navnadit na smažená játra na pánvi. („Jsi taková bledá,“ říkávala. „Je tak bledá.“) Tatínek se na mě díval a oči se mu leskly. Myslím, že moji rodiče nikdy tak docela neuvěřili, že mají dceru na Oxfordu. Chovali se ke mně jako k drahocennému pokladu, jako k něčemu, co je převyšuje, a já se zas na oplátku chovala jako někdo, kdo stojí trochu stranou. Psala jsem dopisy, ale nepravidelně. Telefonovala jsem jim jen výjimečně. Po Oxfordu jsem si hledala důvody, a to většinou dobré důvody, proč nepřijet na návštěvu. Teď lituji, že jsem nejezdila za rodiči častěji. Ale pohltil mě můj vlastní život. Moje vlastní omyly. Naposledy jsem tátu viděla, když prořezával starou jabloň. Řekl mi, že by chtěl, aby přežila do dalšího jara, ale podle toho, jak mu to šlo, by mě překvapilo, kdyby jabloň přežila týden. Donesla jsem si žebřík a udělala to za něho, i když jsem tenkrát o stromech nevěděla nic. Zbytek víkendu jsme strávili hlavně na sluníčku. Táta vyprávěl, jak půjde do důchodu. Říkal, že by rád vzal maminku do Rakouska na dovolenou, a máma ho držela za ruku. Byli jsme šťastní a já si v duchu říkala, proč jsem se tak dlouho vyhýbala návštěvám 142


u rodičů. Za mé nepřítomnosti si evidentně vyřešili své odlišnosti – anebo si přinejmenším začali vážit své vzájemné lásky. Táta umřel, když mu bylo šedesát dva let. Maminka zemřela jen pár měsíců po něm. A pronajatý domek? Ten pochopitelně odešel s nimi. Do Rakouska se nikdy nepodívali. Vyrábět židle je ale vznešené povolání. Škoda, že jsem neukázala rodičům, jak umím tancovat. Protože právě tohle jsem koneckonců dostala právě od nich.

143


Co si zazpíváme, až umřeme? „Milá Queenie,“ četla sestra Catherine, „navštívil jsem římské lázně v Bathu a užil si lázeňskou proceduru. Potkal jsem také hodně slavného herce, kterého jsem nepoznal, a pil jsem s jedním chirurgem čaj s mlékem. Byl to náročný den. Všechno dobré, Harold Fry.“ „Ani se mi to nezdá jako moc náročný den,“ poznamenala Barbara. Dnes nám slíbili, že nás přijde navštívit podpůrná jednotka z nemocnice. Kvůli nemoci a nedávným finančním škrtům se z podpůrné jednotky vyklubala jedna žena těsně po třicítce, která strávila hodně času na parkovišti manévrováním se svým fiatem. Z okna denního pokoje jsme sledovali, jak nejdříve zacouvala přes rajskou zahradu a potom najela do značky Zákaz parkování. Byla od hlavy k patě celá temně fialová. Na hlavě měla fialový šátek a pod ním fialové šaty, fialový svetr a fialové boty. Ta žena vypadá jako obrovská modřina, vyjádřil se pan Henderson. Utíkala deštěm se skloněnou hlavou. Do oken se opíral vítr a ohýbal rostliny až k zemi. Podpůrná jednotka nás uspořádala do kruhu a zeptala se, jestli chceme hovořit o umírání. Můžeme se zeptat na cokoli, ujistila nás. Do ticha zněl jen zvuk odsávačky, chraptivý dech a kručení v žaludku. Všichni jsme se tvářili velmi zaměstnaně. Z mokrých vlasů a šatů jí stoupala pára. „Radši bych si povídala o sexu, kdyby vám to nevadilo,“ ozvala se Finty. „Měl jste někdo v poslední době sex?“ Pearly King se rozchechtal, až mu upadla ruka. 144


No vážně. Přiznal, že si ji nepřivázal k pahýlu, jen si ji zastrčil do rukávu saka. Ty připevňovací pásky ho prý dřou. Barbara si šťastně broukala melodii beze slov, aby zakryla pšouk. Podpůrná jednotka otevřela desky a pročítala si poznámky. Možná bychom mohli místo toho mluvit o hudbě, navrhla. Má někdo přání, co by se mělo hrát na jeho pohřbu? Hodně lidí umře, vysvětlila nám, a nepodělí se přitom o svoje oblíbené písně nebo básně. „A je to váš pohřeb,“ zdůraznila. „Vy si musíte říct, co byste rádi. Když budou vaši přátelé a příbuzní vědět, jaké písně máte rádi, ušetříte je stresu.“ „Nikdo z  nás nemá přátele ani rodinu,“ ozval se pan Henderson. „Mluvte za sebe,“ opáčil Pearly King. „Když jsem se naposledy ptal, měl jsem dvacet vnuků.“ „A já mám sousedku,“ dodala Barbara. „Jenomže má moc práce, tak za mnou nepřišla.“ „Bože můj,“ řekla Finty. „Můj život byl fakt binec. V šestnácti svatba. V sedmnácti rozvod. A to je ta lepší část. Nikdo za mě neuroní ani slzu. Až to budu mít vodbytý, stačí pode mnou škrtnout sirkou. A pusťte rádio.“ Tentokrát si Pearly King tu ruku přidržoval, když se chechtal. Pan Henderson zvedl oči v sloup a ostentativně se podíval na hodinky. Pacient v kostkovaném županu, který přišel včera, už zavřel oči. Bylo mi podpůrné jednotky líto. Napsala jsem něco do bloku a dala to sestře Catherine k přečtení. „Queenie by ráda měla píseň od Purcella s názvem O Solitude. A také Mighty Like a Rose v podání Paula Robesona.“ Bušilo mi srdce. „To je krása,“ vyhrkla podpůrná jednotka tak nadšeně, až se nový pacient vzbudil a zděšeně vykřikl. „Mohla byste nám říct proč?“ Napsala jsem do bloku, že Purcella jsem poslouchala na gramofonu v Kingsbridge. Desku jsem si půjčila v knihovně. Napsa145


la jsem, že mi ta skladba připomíná syna jednoho mého přítele, ale dala si pozor, abych ho nejmenovala. Ta druhá píseň, psala jsem, byla jedna z tatínkových oblíbených, a tak ji mám ráda také. Zpívával si ji v dílně a moje maminka vždycky přestala pracovat a poslouchala. Někdy si člověk něco zamiluje ne proto, že se s tím instinktivně propojí, ale protože se to stane někomu jinému, a my si to pak uchováme v srdci jako vzpomínku na něho. Docela trvalo, než jsem tohle všechno napsala do bloku. Nikdo si ale nestěžoval, dokonce ani pan Henderson. Bylo to poprvé, kdy jsem psala o svém pohřbu. Nedodala jsem, že tu Purcellovu desku pořád mám. Nikdy v životě jsem nic neukradla, až na tu desku. Oddělení gramodesek v knihovně v Kingsbridge by si mohlo za mou pokutu koupit celé nové oddělení klasické hudby. Pokud tam ovšem ještě vůbec je knihovna, ve které by se to oddělení klasické hudby dalo založit. Ale nic z toho jsem už v denním pokoji nesdělila. „To seš teda třída, Queenie,“ ozvala se Finty. „To já bych byla ta holka z filmu Titanic. S těma rozpaženýma rukama a tak. Co je to za písničku?“ „Myslíte My Heart Will Go On od Céline Dion?“ zeptala se podpůrná jednotka. „To je oblíbená píseň na pohřbech.“ „Moje třetí manželka nám ji vybrala na svatbu,“ ohradil se Pearly King. „A na svatbách.“ „Srdce mé třetí manželky pro mě tedy nebilo moc dlouho. Utekla mi s barmanem.“ „Céline Dion má novou vůni,“ pípla Finty. „A Jade Goody taky.“ „Není náhodou Jade Goody mrtvá?“ optal se pan Henderson. „Ale stejně má novou vůni,“ na to Finty. „Mohli bychom se vrátit k naší hudbě na pohřeb?“ ozvala se podpůrná jednotka. A pak se konverzace rozproudila. Finty nám řekla, že by byla ráda, kdyby měli všichni na jejím pohřbu na sobě jasně barevné 146


oblečení a zatrsali si na parkovišti. Nechce, abychom se potloukali po smuteční kapli a byli smutní. („Bez urážky, matko představená,“ dodala. „Ale je tam kosa a je to tam moc vážný.“) Všichni se smáli, i sestra Filomena, a Finty řekla podpůrné jednotce, že může mít na sobě svou oblíbenou fialovou, jestli bude chtít. Na to podpůrná jednotka úplně ztichla a znehybněla, zdálo se mi, že se jí dotkla narážka na šaty, ale pak řekla: „Chcete tím říct, Finty, že mě chcete mít na pohřbu?“ „Jasně že chci. Chci tam všechny kámoše, který mám. A na hostině chci mít masový pirohy a alkopop ve všech možnejch barvách. Může tam bejt i limonáda pro týpky vod Anonymních alkoholiků, kdyby se třeba vobjevili, a taky pro jeptišky.“ Ostatní se přidali. Pearly King řekl, že doufá, že na jeho pohřbu nedojde k nějakým potížím. Jeho exmanželky mají potomstvo; dceřina svatba ho stála o tisíc liber víc za vzniklé škody. Nový pacient se pak ozval, že by byl rád pochován ve vrbové truhle, a pan Henderson se ho zeptal: „Vrba? Co je špatného na tradiční dřevěné rakvi s mosaznými úchyty a vystlané hedvábím?“ Pearly King zavrčel: „Nic, když si můžete dovolit spálit hotový peníze,“ a nový pacient řekl: „Někteří z nás musejí myslet na příbuzné,“ a pan Henderson začal křičet: „Myslíte si, že se mi líbí, že žiju sám?“ Hluk narůstal a podpůrná jednotka zbledla. „Mluvte jenom jeden! Mluvte jenom jeden!“ „No tak, sklapněte,“ řekla jí Finty. „Bezvadně se bavíme. Tohle je život.“ Ano, bylo to tak. Všichni ječeli, dokonce i podpůrná jednotka. A Finty měla pravdu. Poslední dobou nás všechny prohlíželi lékaři, rozřezávali nás a vyndali nám z těla různé části. Strávili jsme tím tolik času. A také jsme byli příjemci špatných zpráv. O ničem z toho se rozhodně vtipkovat nedalo. Ale teď jsme byli tady, mohl byste nás nazvat vyděděnci, anebo že jsme alespoň na konečné, a byla to úleva, dohlédnout až na konec a přestat 147


jsem se zatím v životě sama naučila. A občas jsem se u nich stavila a dali jsme si společně jídlo, někdy jsme se i prošli po pobřežní stezce ke zřícenině hradu. Jindy jsem s nimi popíjela nebo jsme pozorovali ptáky na newtonských jezerech nebo jsme se posadili v přístavu v Crasteru a dali si kraba. Nikdy jsem ale nemluvila o tom, odkud jsem sem přišla, ani o té strašné věci, kterou jsem, jak věřím, zavinila. A pořád, pořád jste mi tady chyběl. Když přišlo léto, čekala jsem, že dojdu klidu. Místo toho se mi zase začalo zdát o Davidovi. Nechávala jsem v noci otevřená okna a doufala, že mě moře ukonejší, ale často jsem se budila pláčem. A tehdy jsem se rozhodla vytrhat kopřivy a zjistila, že jsem nevědomky založila skalku. Dole na pláži jsem našla černý balvan, dost velký, aby se na něm dalo sedět. Celé dopoledne trvalo mně a několika golfistům tu věc vystrkat nahoru po pobřežní stezce. Umístila jsem balvan několik stop před domem. Označoval střed prostoru jako hřídel kola. Ráda jsem se na něj dívala z okna, líbilo se mi, jak mění barvu ve slunečním světle nebo v dešti, jak se prodlužuje jeho stín a jak se pak s ubíhajícími hodinami zase zkracuje. Jednoho z golfistů napadlo, že bych mohla vytesat schody do písku, které by vedly přímo ze zahrady na pláž. Kdybyste se vydal podél písčitého pobřeží v Embleton Bay směrem ke Craggy Reef, ještě pořád byste našel pozůstatky cesty vedoucí k mé zahradě, ačkoliv v poslední době jsem ji vrátila zpátky moři a schody už nenajdete tak snadno. Zakrátko jsem vykopala jámu, naplnila ji kompostem a zasadila šípkovou růži. Byla to křehká rostlinka a já se bála, že kombinace půdy chudé na živiny a silného větru na ni bude příliš. Jednoho rána jsem se procházela po pláži a našla jsem si kus naplaveného dřeva, byla to skoro rovná tyčka. Zarazila jsem ji do země vedle růže, aby měla oporu. Měla jsem tu tedy skalku, černý balvan a růži. Zrodila se moje zahrada. Inspirovala jsem se tím, co jsem viděla kolem sebe. Studovala jsem zahrady jiných lidí, jak jsem Vám říkala, i cestičky, ale také 238


jsem studovala vzory v písku: brázdy, hřebeny, řady vrás podobné obratlům. Dokázala jsem celé dopoledne studovat a určovat barvy a tvary ve skalním jezírku; pozorovala jsem mořské sasanky s dlouhými černými chapadly, rezavě zelené květiny, stříbrné vilejše, cupitající černé kraby a hvězdice s růžovými tečkami. Dívala jsem se, jak se mořská mlha přelévá přes krajinu, když se zvedá příliv, nebo jsem seděla na černých balvanech pod Greymar Rock, které vypadaly jako hejno tuleňů. Sbírala jsem mořské řasy a věšela je na dřevěnou verandu, takže když přišla bouře, tančily ve větru jako stuhy z černého plastu. Mezitím jsem pomalu zjišťovala, jak jsem se mýlila, když jsem tvrdila, že v mé zahradě nic neroste. Na tomhle holém kousku země toho rostlo opravdu hodně. Jen jsem to prostě neuměla předtím ocenit. Odkryla jsem katrán přímořský – mořskou kapustu – a orlíček, mák a hlodáš, trávničky a divoký kakost. Každý z nich tu dostal svůj prostor. Druhý rok v plážovém domku jsem si postavila skalní jezírko. Má asi čtyři stopy v průměru a je vyložené čedičovými oblázky. Kladla jsem je pečlivě vedle sebe, aby udržely výšku vodní hladiny. Při toulkách po pláži jsem hledala drobné čedičové oblázky o velikosti korálků a vytvořila jsem z nich vnější okraj skalního jezírka. Za nějaký čas jsem založila dvě nová jezírka, jedno z černých žulových desek a druhé z šedých oblázků. Někdy jsem pokládala kameny a jejich uspořádání bylo správné hned napoprvé, jindy mi to trvalo mnoho dní, pokládala jsem kameny, dívala se na ně a znovu je pokládala. Po jezírkách přišly na řadu kamenné cestičky vedoucí z jedné části zahrady k další. Začala jsem mít ambicióznější plány. Lidé se zastavovali a obdivovali mou práci. Vraceli se spolu s přáteli. Vyšli nahoru z pláže nebo od golfového hřiště nebo se zastavili cestou autem z práce. Jedno léto jsem vyrobila zvonkohry z rozbitého nářadí a vyplavených železných předmětů. Na hranicích pozemku jsem natáhla prádelní šňůru a zavěsila na ni zvonkohry, takže byly slyšet dokonce až z pláže. 239


Lidé mi nosili různé věci – staré krámy nebo jen kusy rozbitých věcí, které už nepotřebovali. Pro každý kus jsem našla na zahradě místo. Každou sezonu se zahrada ještě rozrostla. Návštěvníci říkali, že je to nádherné dílo a čarovné místo. A musím se Vám upřímně přiznat, že mi to dělalo dobře. Někdy jsem klečela v samém srdci zahrady a třeba upravovala kámen, natáčela jsem jej bílou stranou ke slunci, ale ve skutečnosti jsem nedělala nic, jen čekala, až se někdo zastaví. Vyřezala jsem z lastur drobné modré rybičky a dala je plavat do mořských jezírek spolu se smaragdově zelenými přílipkami. Sochy se v mé zahradě objevily, když její rozkvět vrcholil. Nejdřív jsem pochopitelně vytvořila Vaši sochu. Postavila jsem ji vedle kamenného balvanu přímo uprostřed zahrady. Pak přišel David a já mu ustlala na trnitých růžích bedrníkolistých. A pak následovaly další sochy. Měla jsem ostatně moře času. Procházela jsem po pláži, pečlivě hledala, a když jsem nenašla, co jsem potřebovala, přerušila jsem hledání a navázala na ně druhý den. Nakonec jsem měla Napiera, byl to lesklý malý kus dřeva s ostrým špičatým pazourkem, který mě vždycky rozesmál. Maureen byla křehký kousek naplaveného dřeva s dírou místo srdce. Pro Sheilu jsem našla dva menší buclaté balvany. Můj otec byl vysoký rýč naklánějící se k robustní větvi, což byla moje matka. (Dala jsem jí krásný červený klobouk z mořských řas.) Umělkyně ze Soho představovalo sedm ptačích per, které pořád vlály. Dokonce i Hajzl měl svůj vlastní vlhký koutek. Každému jsem tu udělala místo, protože všichni byli součástí mého života, a i když byli pryč, neopustím je. Sochy v měsíčním světle zářily a zdálo se, že ožívají. Ale tu vysokou postavu v srdci zahrady jsem měla nejraději.

240


Svatební zvony Mladému pacientovi pomohl dojít do denního pokoje jeho přítel. Pacient měl na sobě sportovní tepláky a tričko, které mu padalo z ramenou. Jeho přítel si vzal zářivě modrý oblek. „Všechny zdravím,“ zvolal přítel. „Nebude vám vadit, když se tu posadíme?“ „Do toho,“ řekla Finty. Posunula vystřižená písmenka a dál pečlivě skládala svůj transparent VÍTEJTE, HAROLDE FRYI. „Harold Fry?“ řekl přítel. „Myslím, že jsem o něm slyšel.“ „Jo, de kvůli nám,“ řekla Finty a ukázala postupně na každého v místnosti. „Čekáme ho každou chvíli.“ Přítel pomohl svému partnerovi usednout a zeptal se ho, jestli něco nepotřebuje, třeba vodu nebo deku. Partner naznačil rukou, že ne, že je to v pořádku. Položil mu hlavu na rameno. Přítel ho pohladil po tváři a něco mu pošeptal do ucha. Byla to jen krátká uklidňující slůvka jako: No tak. To je dobrý. Miluju tě. Jsem tady. „Vy ste gayové nebo co?“ vpadla do toho Finty. Pacientův přítel řekl: „Chcete, abychom si sedli někam jinam?“ „No to teda né, kurva,“ zatrylkovala Finty. „Seš po spoustě tejdnů první chlap, co má vlastní vlasy. Jenom zůstaň pěkně tady.“ „Peter a já se dnes budeme brát,“ řekl přítel. „Můžete všichni jít na svatbu, jestli chcete.“ „Neřekl bych, že bysme to zvládli do kostela, kamaráde,“ zahřměl Pearly King. Ukázal na modrý pletený obal na klíně, kde měl infuzní pumpu. „Taky že ne,“ řekl přítel. „Sestra Filomena měla poradu s kolegyněmi. Souhlasily, že můžeme dostat požehnání v  denním pokoji.“ 241


Je 22. června. Pohřební vůz přijel v čase dopolední kávy.

284


Pohled Naposledy jsem Vám psala před třemi dny. Nebylo mi sice natolik dobře, abych mohla vycházet z pokoje, ale v duchu jsem Finty vystrojila pohřeb, jaký by měla mít každá hodná žena, jako byla ona. Představila jsem si na její rakvi zářivé proskurníky z mé zahrady. Byl tam také rozmarýn, který patří na každý pohřeb, a karafiáty. Zařídila jsem jí gospelový sbor, který zpíval píseň Céline Dion My Heart Will Go On. Ve sklenicích s brčky byl alkopop, všichni měli na sobě červené nebo žluté oblečení a tancovali na parkovišti – přesně tak, jak si přála. Špatný zdravotní stav mi potom neumožňoval Vám psát dál, ale byla jsem klidná a vyrovnaná. Poutníci, kteří putovali se mnou po mé cestě, už jsou z toho venku a jdou dál beze mě. Myslím na to, jak Finty vedle mě umírala, a neděsí mě to, ale je tolik věcí, které bych jí bývala ráda řekla místo toho, abych broukala Tři slepé myšky. Věci ani tak nekončí, jako spíš mizí. A ani tak nezačínají, jako se objeví. Myslíte si, že bude čas na rozloučení, ale lidé často odejdou dřív, než se o tom vůbec dozvíte. A nemyslím tím jen umírání. Do denního pokoje skoro nechodím, a pokud ano, sedím dál od ostatních v křesle u okna. Neučím se jména nových pacientů. Nechodím na muzikoterapii a ani nechci dovolit sestře Lucy, aby mi nalakovala nehty. Sedím tu a čekám a každý den, kdy takhle sedím, uvažuji, kde jste a jestli sem dojdete, a někdy je toho na mě moc, všechny ty úvahy o budoucnosti, všechno to přemýšlení. „Harold Fry poslal pohled,“ řekla sestra Lucy. „Prošel Newcastle. Šel oklikou přes Hexham. Teď míří do města Cambo. Už je skoro tady. Chcete se podívat na obrázek?“ 285


Rachel Joyce

Milostná píseň Queenie Hennessyové Z anglického originálu The Love Song of Miss Queenie Hennessy, vydaného v roce 2014 nakladatelstvím Doubleday ve Velké Británii, přeložila Hana Holubkovová Vydala Cesta domů v Praze v roce 2018 1. vydání Ilustrace na obálce Martina Špinková Odpovědná redaktorka Markéta Čábelová Design a sazba Eliška Kudrnovská, Designiq Tisk H.  R.  G. spol. s r.  o. © Cesta domů 2018 © Rachel Joyce 2014 www.cestadomu.cz eshop.cestadomu.cz ISBN: 978-80-88126-47-8

Projekt je spolufinancován ze státního rozpočtu České republiky. Text odráží výhradně názory autora a MPSV ČR nenese zodpovědnost za žádné užití informací zde obsažených.


Čtivá a svižná novela anglické spisovatelky Rachel Joyce je zdánlivě prostý příběh. Queenie, která je těžce nemocná, napsala Haroldovi, svému známému ze starých časů, že je v hospici, brzy zemře a že se s ním loučí. On zareagoval nečekaně: vzkázal jí, ať na něj počká, a vydal se k ní pěšky přes celou Anglii. Queenie se s pomocí trpělivé dobrovolnice Mary pustí do psaní dlouhého dopisu, ve kterém postupně odkrývá všechno to, co chtěla a měla Haroldovi říci, ale nikdy to nedokázala a radši utekla: nejen svou lásku k němu, ale i svůj podíl viny na bolestném tajemství. Knížka není druhým dílem, ale rovnocenným souputníkem knihy Nepravděpodobná pouť Harolda Frye (Knižní klub 2012), protože dává hlas Queenii a jejím vzpomínkám. Důležitou roli hrají v knize jednak Queeniina zahrada na mořském útesu, jednak hospic. Jeptišky, dobrovolníci a pacienti, kteří ho společně obývají, vytvářejí úžasnou atmosféru plnou života, laskavé legrace, úcty a porozumění. Kniha je příběhem o nezlomnosti lidského ducha, síle a trpělivosti lásky, o dobrých tajemstvích a o kráse života i v jeho křehké závěrečné fázi.

ISBN 978-80-88126-47-8

Profile for cestadomu

Milostná píseň Queenie Hennessyové  

A translation of Rachel Joyce's novel The Lovesong of Miss Queenie Hennessy. Poutavý román, který se odehrává v malém hospici na severu Angl...

Milostná píseň Queenie Hennessyové  

A translation of Rachel Joyce's novel The Lovesong of Miss Queenie Hennessy. Poutavý román, který se odehrává v malém hospici na severu Angl...

Profile for cestadomu
Advertisement

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded