Mávnutí černými křídly by cestadomu

Der große schwarze Vogel

Stefanie Höfler

in the publishing group Beltz – Weinheim Basel

ISBN 978-80-88126-97-3

Mávnutí černými křídly

Z němčiny přeložila Kateřina Klabanová

Ilustrovala Eva Horská

Cesta domů 2022

Stefanie Höfler

„Našli jste u mámy v autě ještě nějakou stopu?“ nedokázal jsem si tu posměšnou otázku odpustit.

„Ne,“ mlaskl komisař. Víc k tomu nebylo co dodat. Podal mi vizitku. „Kdyby tě cokoliv napadlo, dej mi vědět. A taky kdybyste brášku postrádali ještě odpoledne.“

Už jsem se zvedal, ale pan Gneist si ještě odkašlal.

„Jo, Bene,“ zarazil mě, „chtěl jsem, aby sis promluvil ještě s někým.“

Jako na povel se otevřely dveře kanceláře. Počítal jsem s tím mladým točitelem čepic, ale vešla nějaká paní. Byla malá a baculatá, ve tváři naducaná, jak říkávala máma, s PKS, což byla další její hláška – s praktickým krátkým sestřihem –, k němuž se podle ní utíká většina ženských, jakmile má děti. A máma to myslela stejně posměšně, jak to znělo.

„To je paní Megglerová,“ představil mi ji komisař a ona si mě zdrženlivě, ale vlídně prohlížela kulatýma očima. Ve všem všudy mámin protiklad. Kývl jsem na pozdrav a čekal na další vysvětlení.

„Pracuju pro psychosociální opatrovnickou službu,“ řekla paní Megglerová. Pronesla to tak, jako by ji ta práce uváděla do rozpaků.

„Staráme se o děti a dospělé, kterým se přihodilo něco traumatizujícího, jako třeba tobě a tvojí rodině.“

Takže si tu psychologii přece jen neodpustili, pomyslel jsem si a přejel jsem pohledem za stůl k panu Gneistovi, odkud mě vsedě dál pozoroval. Nehnul jsem ani brvou.

„Když někdo zčistajasna onemocní nebo umře, může to v ostatních vyvolat nežádoucí reakci. Nespavost, například.“

Znělo to věcně a dost teoreticky, ale zároveň jsem v jejím tónu zaznamenal jistou nervozitu. Dál jsem mlčel a díval se jí zpříma do očí.

„Poskytujeme pomoc i s vyřizováním nepříjemných, ale nezbytných záležitostí: se smutečním oznámením, volbou náhrobku. I se smutečním obřadem. Máme skupinovou terapii…“ Paní Megglerová zmlkla, ta poslední věta se jí zvrhla. Zamrkala fialkově modrýma kulatýma očima. Moje mlčení mezi námi přerostlo v nepříjemnou bariéru.

„Nooo,“ protáhl jsem odpověď. „Děkuju za nabídku. Nechám si to projít hlavou.“ Řekl jsem to tak, jako by mi nabízela elektrickou dečku.

doby, kdy v naší třídě letělo rýmování jmen a to jeho poskytovalo největší pole působnosti.

Na dva nádechy se mezi námi rozhostilo ticho.

„Nezajdeš k nám?“ nabídl mi potom.

Pomyslel jsem na jeho tři ségry a jak blbnou v kuchyni, kde to vždycky voní nějakým čerstvě upečeným koláčem, a jak má jeho bráška permanentní nudli u nosu a jak všichni chtějí poslouchat jinou hudbu a jak se všechno nesnesitelně prolíná. A na jeho mámu, která se tak lišila od mojí, vzrůstem, drobností, klidem, pohodou a věčně dobrou náladou.

„Bene? Seš tam ještě?“ ozval se znovu Janus.

„Hele, můžeme to nechat na zejtra? Já už dorazím do školy.“

„Jo, jasně. Vyzvednu tě zas u tety,“ slíbil mi Janus, než se vrátil do vlastního světa, kde se mísil punk s jódlováním a rámusem mixérů i hádek. A kde existovala máma. Připadal jsem si najednou tak sám, mrňavě a odcizeně.

Když jsem otevíral dveře tetina domu, chystala se právě luxovat. Není to zvláštní, že člověk provádí všechny tyhle činnosti, když někdo umřel, že dál jí, pije, luxuje? A nedělá je ani jinak než dřív, ani vědoměji, ani pomaleji, ani hůř. Možná právě to se myslí, když se říká, že „život jde dál“. Třeba to vůbec neznamená, že pozůstalí se budou zase cítit šťastně nebo že najdou další lásku, ale jen že budou zase luxovat.

Teta luxovala kolem Prcka, protože ten seděl uprostřed chodby a stavěl věž z modrých kostek lega. Luxovala soustředěně a důkladně a hned poznala, že chci mít svůj klid. Jen kývla na pozdrav, abych mohl rovnou zmizet v koupelně.

Spousta knížek nebo filmů se točí kolem dospívání a dost často se v nich tvrdí, že člověk dospěje najednou, rázem, skrze zásadní prožitek, jímž se hrdina – nebo hrdinka – přehoupne k dospělosti, aniž ví jak, hokuspokus. To je samozřejmě nesmysl. Dospívá se plíživě, u někoho dokonce mučivě pomalu. Třeba u mě. Na rozdíl od Januse jsem měl pořád ramínka jako nějaká holka. V poslední době jsem se přistihl při tom, že hledám chmýří nad horním rtem, protože by se mi tam v tomhle věku už pomalu mělo objevovat. Možná je to tím, že světlejším typům vyraší knírek později než tmavovlasým.

Každopádně jsem na sobě ani teď, tři dny po nejzásadnější události

v dosavadním životě, nepozoroval před tetiným velkým zrcadlem v koupelně sebemenší náznak fousů ani jinou změnu.

Nejhezčí na mně jsou oči, i když to zatím vyjma mě nikdo nezaznamenal. Šedomodrozelená duhovka a panenka zlatě orámovaná. Po mámě jsem zdědil jen ty oči. A teď už je mám jenom já.

POTOM

Byl to vážně Prckův nápad. Kájův nápad. Přece jen jsem mu teď začal říkat Kája. To jméno se mi sice ještě příčí v puse, když ho mám vyslovit nahlas, ale všímám si, jak ho to vždycky potěší, když ho tak oslovím. Na podzim jde do školy.

Prohlíželi jsme si fotoalba a Kájovi v nich neuniklo, že mám stejně zelenou barvu očí jako máma. A že on má jinou. Snažil se ve vodovkách najít tu správnou, ale nepodařilo se mu to, ani když je hodiny všelijak míchal. Teď jsme došli na bylinkovou zahrádku za radnicí, kde chce pokračovat ve zkoumání barev. Na jaře je zelených odstínů nejvíc.

Na polovinu března je vlastně až moc teplo. Máma by ten den prohlásila za den prvního trička. Natáhnul jsem se na kratinkou, tvrdou trávu, do zad mě studí zem, Kája pobíhá sem a tam a sbírá lístky. Po jednom od všech kytek, keřů i stromů, udivuje mě, že si dokáže udržet přehled. Kousíček nad pokrčenými koleny poletuje žluťásek. Snažím se nepohnout, třeba si na mě sedne.

Kája sklizeň položil vedle mě, aby mohl začít s porovnáváním. Doufám, že nás nikdo neobjeví, tady se asi bylinky jenom tak otrhávat nesmějí. Na druhou stranu dokáže Kája objasněním účelu našeho bádání tutovka kohokoliv odzbrojit.

Žluťásek mě na pozadí blankytu obletěl snad už desetkrát. Představuju si, že ten motýl je máma a zvědavě přihlíží, co máme bez ní za lubem. Vzdám nehybnost a žluťáskovi zamávám. Připadám si trochu jako cvok.

„Tak pozor, začínám!“ oznamuje Kája a sedá si vedle mě do trávy. Lístek po lístku mi svoje úlovky pokládá na levou tvář pod oko. Občas silně voní, tymián, libeček. Další mě lechtají drobounkými chloupky, až musím mrkat.

„Ne!“ protestuje pak Kája. „Takhle to nemůžu porovnávat!“

Tahle hra by se mámě líbila a bylinková zahrádka na jaře rozhodně.

„Tatatataaa! Už tu barvu mám!“ zařve mi nakonec do ucha, že div nevyletím.

„A?“

„Tenhleten lísteček je úplně přesně barevnej jako tvoje oči.“

Zdvihne ho.

„Šalvěj,“ řeknu. „Takže mám šalvějový oči.“ Máminy oči v barvě

šalvěje, pomyslím si a strčím si lísteček šalvěje do kapsy.

Kája se musí smát. „Teď je na řadě moje barva očí!“

Žluťásek už zmizel.

STŘEDEČNÍ NOC

Uprostřed noci mě probudilo šustění. Opatrně jsem vykouknul z tetina rozkládacího kanape pootevřenými dveřmi obýváku do chodby a viděl Prcka, jak vklouzává do bundy. Než si zavázal tkaničky, na což potřeboval celou věčnost, natáhnul jsem na sebe rychle džíny a mikinu. Jako vždycky, když bral roha, nechal Prcek dveře byty jednoduše dokořán. Nepozorovaně jsem se za ním vypravil do tmy.

Prcek se nepohyboval typickou chůzí cikcak, ale na sebe šel po chodníku dost cílevědomě. Kdykoliv procházel pod lampou, vykroužila mu na světlých vlasech svatozář, pak do další lampy zmizel ve tmě. Ačkoliv byla bezměsíčná noc, očividně se vůbec nebál. Proč se tak nakláněl, jsem rozklíčoval až pod třetí lampou: vláčel totiž přes rameno velkou naditou zavázanou látkovou tašku a čas od času rameno vystřídal. To, co nesl, muselo dost vážit.

Asi v polovině cesty jsem začínal tušit, kam má namířeno, ale teprve u brány hřbitova jsem uvěřil, že se fakt vydal na hřbitov. Brána byla zavřená, ale on se před ní ani nezastavil, pokračoval dál podél zdi až tam, kde jsme spolu dopoledne seděli, do míst mámina budoucího hrobu. Zeď tu byla nejnižší, ale protože hřbitov ležel na kopečku, musel se Prcek s pytlem rozmáchnout a hodit ho přes hlavu. Za zdí to hlasitě žuchlo. Prcek se ani neohlídnul. Zkoumal, kudy zeď přeleze. Jestli jsem ho neměl vyděsit při šplhání, musel jsem mu o sobě dát vědět teď.

„Prcku,“ křiknul jsem na něj.

Trhnul sebou.

„Bene!“

Bráška mě objal vykulenýma nevinnýma očima – i v polotmě jsem viděl, jak mu to v hlavičce šrotuje a mou přítomnost převádí na výhodu.

PÁTEČNÍ ODPOLEDNE

Automaty na vajíčka mi Lina ukázala v pátek po mámině smrti. Prcek šel po školce s tetou Gerdou do zoo. Já se přidat nechtěl, abych zůstal s tátou, ale moc dlouho jsem to nevydržel, když se tak beze slova ploužil bytem. Bral do rukou jednu desku z máminy sbírky za druhou a zase je odkládal, pak některou položil na talíř a teprve napotřetí se mu podařilo trefit jehlou. Na mámin gramofon totiž nesměl sáhnout nikdo kromě ní, ani táta ne.

Od táhlých džezových tónů atmosféra v bytě ještě ztěžkla, načež táta padnul na gauč a zabořil hlavu do dlaní. Jakmile Prcek zmizel, roztála ta nezbytná hrstka sebeovládání jako sníh na poušti. Chtěl jsem uklidit máminu novinovou hromadu, ale táta mi to nedovolil.

„To byly její poslední,“ vzlyknul. „Její poslední noviny, chápeš to?“

Přirozeně že jsem to chápal. Chtěl její přítomnost uměle prodlužovat tím, že všechno nechá přesně tak, jak to tu opustila. Jako by ji tím mohl ještě nějakou chvíli zadržet.

A zároveň jsem to nechápal. Hromada zmuchlaných stránek se tu přece nemůže válet týdny a měsíce, aniž by vytáčela ty, kdo tady bydlí. Přál jsem si, aby se máma zjevila i tátovi a řekla mu, co si o tom myslí. Na rozdíl od auta měla doma ráda uklizeno. A vyvětráno. Teď to v bytě smrdělo spálenými rybími prsty. Nakonec už jsem to nevydržel a táta mě ani tentokrát nezarazil. Nejspíš záměrně jsem vypálil na náměstí.

I Lina tam byla sama. Vlastně jsem ji vídal jen samotnou, kromě toho večera, kdy tancovala s tou starou paní – zato s sebou zase měla foťák. Pozdravila mě nedbalým mávnutím, nebyla ani trochu překvapená, že mě vidí.

„Chceš jít se mnou?“ zeptala se bez okolků. „Dneska fotím bizarnosti.“

Stefanie Höfler Mávnutí černými křídly

Z německého originálu Der grosse schwarze Vogel

vydaného nakladatelstvím Beltz & Gelberg v roce 2018

přeložila Kateřina Klabanová

Vydala Cesta domů v Praze v roce 2022, 1. vydání

Odpovědná redaktorka Markéta Čábelová

Grafická úprava a sazba písmem Eczar Studio Upupæpop

Tisk H.R.G. spol. s r.o.

ISBN 978-80-88126-97-3

www.cestadomu.cz/nakladatelstvi

Tato kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Překlad této knihy byl podpořen grantem Goethe-Institutu.

Děkujeme.

Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci. Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých životních situací.

Za vaši podporu předem děkujeme!