cesta domů
Gary Andrews se narodil v roce 1961. Po ukončení Exeter College of Art & Design v roce 1983 zahájil kariéru animátora. Během let se podílel na mnoha reklamách a klipech pop music, krátce pracoval pro společnost Disney, animoval několik postav spisovatelky Beatrix Potterové a vytvořil také postavičku Žabáka v dětské knížce Vítr ve vrbách aneb Žabákova dobrodružství. Režíroval filmy Požárník Sam a Příšerný Henry a je rovněž úspěšným ilustrátorem. Jeho obrázky se často objevují na stránkách časopisu Private Eye, kde již přes třicet let ilustruje příběhy autorů publikujících pod jménem „Sylvie Krin“.
Milá Joy
Gary Andrews
Milá Joy Z angličtiny přeložila Lucie Kasíková
Cesta domů
Úvodem Joy jsem poprvé zaregistroval v únoru 1992. Ze zadní řady jsem sledoval představení divadla Archway – malé místní amatérské společnosti, jejímž členem jsem se nedlouho předtím stal. Na jevišti byla krásná mladá vysoká tmavovláska, která předváděla komediální skeč o ranním vstávání a chystání se do práce. Byla fantastická. Rychlý střih – o šest let později. Ve stejném divadle jsem režíroval Sen noci svatojánské a do role Heleny jsem obsadil Joy. Byla jasnou volbou: kromě komediálních vloh a výtečných hereckých schopností se díky své výšce téměř 180 cm perfektně hodila na Shakespearovu „zdobenou májku“! Díky stejnému smyslu pro humor a lásce
k Shakespearovi jsme se během zkoušení velmi rychle sblížili. Nesnažil jsem se namluvit si, že by z toho někdy mohlo být něco víc než přátelství – koneckonců, ona byla překrásná a já byl o patnáct let starší a taky o dost centimetrů menší. Byl jsem jednoduše šťastný, že jsem jí mohl být nablízku. V následujících měsících jsme se s Joy vídali stále častěji a pak, jednoho překrásného dne, jsme seděli v jejím bytě a dívali se na film. V jednu chvíli jsme se na sebe otočili a chtěli něco říci. V tu chvíli se naše pohledy setkaly. Najednou jsme oba pocítili totéž: jako by se s námi zatočil svět. Později jsme tento pocit nazvali „momentem hvězdné brány“. Políbili jsme se a bylo to. . . brzy bylo jasné, že zbytek života chceme strávit společně. Na silvestra 2002 jsem se Joy zeptal, jestli si mě vezme. Souhlasila. Brali jsme se v září 2004. Byl jsem ten nejšťastnější muž na světě. V roce 2007 se nám narodila Lily. V té době jsem pracoval jako režisér v dětské animované televizi a Joy se rozhodla svou hereckou kariéru na chvíli odložit a věnovat se rodině. Náš život byl idyla sama. V roce 2010 Joy přivedla na svět Bena a naše malá rodinka byla kompletní. V říjnu 2017 jsem se chystal na týdenní pracovní cestu do Vancouveru. Víkend před mým odjezdem jsme strávili
Viděla jsem padat hvězdu!
Já jsem si pšouknul!
Nemohli bychom se prohodit?
společně jako rodina na festivalu v Glastonbury. Užili jsme si báječné dva dny s našimi milými přáteli, chodili jsme na pivo a poslouchali folkovou hudbu – nemohlo to být dokonalejší. Bohužel to měl být náš poslední společně strávený víkend. V pondělí 23. října jsme se vydali na letiště do Heathrow. Cestou jsme se zastavili v Cheddar Gorge, abychom si protáhli kosti a pokochali se překrásnou přírodou. Bylo to fajn a Joy s dětmi mě poté vyprovodily na letiště. Dali jsme si společně sendvič a políbili se na rozloučenou. Ve chvíli, kdy jsem se ubytovával v hotelu ve Vancouveru, už všichni tři spali. I já jsem si šel lehnout a těšil se, až je za týden všechny zase uvidím. Druhý den brzy ráno jsem volal Joy přes Face Time. Vypadala bledě a unaveně. „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděla, „asi mám chřipku.“ „Ale ne – vždycky onemocníš, když odjedu! Musíš si pořádně odpočinout.“ Rozloučili jsme se a já jsem se vydal za svými pracovními povinnostmi. Na druhý den jsem jí volal znovu. Seděla na pohovce
v našem obýváku, usmívala se, ale líp se necítila. Seděla se psem na klíně a dívala se na televizi, protože děti měly prázdniny a odjely na den k babičce, aby si mohla odpočinout. Byla přesvědčená, že jediné, co potřebuje, je odpočinek. Řekl jsem jí, že ji miluji a že jí znovu zavolám další den, kdy měla z Francie přijet na pár dní její sestra. Nastal čtvrtek a já jsem jí jako vždycky posílal esemesku, abych zjistil, jestli je vhodný čas na zavolání. Odpověď, kterou jsem dostal, zněla: „ANI NE. ZAVOLEJ LILY.“ To mě zmátlo, ale zavolal jsem tedy Lily. „Je všechno v pořádku?“ „Mamince je špatně. Teta Marie zavolala doktora.“ Řekl jsem jí, aby Joy i Marii pozdravovala, že všechno bude dobré a aby mi daly vědět. Ten den kolem oběda mi zazvonil telefon. Volala Marie. „Joy je v nemocnici. Doktor si myslí, že by to mohla být nějaká ledvinová infekce. Bude tam asi muset zůstat přes noc.“ Asi o hodinu později telefon zazvonil znovu. „Doktoři se obávají, že je to docela vážné. Můžeš se co nejdřív vrátit?“
Okamžitě jsem začal přebukovávat letenku a představoval si, jak se budu muset pár dnů postarat o děti, než se Joy vrátí z nemocnice. Zrovna jsem s tím byl hotov, když Marie volala znovu a ptala se, jestli jsem sehnal dřívější let. Říkala, že Joy je opravdu špatně. V jejím hlase jsem zaslechl naléhavost. Ujistil jsem ji, že odlétám už v noci a v pátek kolem oběda budu doma. Byl to ten nejdelší let v mém životě. Na nic jsem se nemohl soustředit, na nic jsem neměl chuť, jen jsem se zavřenýma očima přerušovaně klimbal. Když jsme přistáli, překvapilo mě, že na mě u východu čekala Joyina matka a její nejstarší bratr. Předpokládal jsem, že mě přijeli vyzvednout, aby mě rovnou odvezli za Joy do nemocnice. Ale když jsme nastoupili do auta, Joyina matka mi sdělila tu zprávu: navzdory veškerým snahám nemocničního týmu Joy zemřela toho rána ve 3.15. Byl jsem úplně ochromený. Tohle se nemělo stát. Já jsem byl starší – já jsem měl umřít první. Ona byla mladá, v kondici, plná života. . . nedávalo to žádný smysl. V tu chvíli ještě nebylo jasné, proč vlastně zemřela. Teprve výsledky pitvy ukázaly, že příčinou bylo multiorgánové selhání v důsledku sepse.
Řekli mi, že to před dětmi utajili. Prý proto, abych jim to mohl sdělit sám. Když jsme přijeli domů, Lily a Ben si hráli v malém parku naproti našemu domu. Byli rádi, že mě vidí. Objali jsme se a šli k nám na zahradu. To, co následovalo, byla ta nejtěžší věc, kterou jsem v životě musel udělat. Pevně jsem je k sobě přitiskl a řekl jim, že maminka umřela. Do konce svého života si budu pamatovat jejich bolestné, až zvířecí kvílení, jak se snažily tu zprávu vstřebat. Všichni tři jsme se drželi a plakali. Po chvíli jsme šli dovnitř a začali zprávu o smrti Joy rozesílat známým. Později večer, když jsem se chystal do postele (kde už spaly obě děti, protože prostě nemohly spát samy každé ve své posteli), jsem si uvědomil, že jsem ten den ještě nesdílel obrázek. Obrázkový deník jsem si kreslil každý den od svých padesátých pátých narozenin. Každý obrázek jsem vždycky ukázal Joy a společně jsme se nad ním buď zasmáli, nebo si o něm povídali. Věděl jsem, že by byla zklamaná, kdybych s tím přestal. Jediné, co jsem však ten večer dokázal namalovat, bylo zlomené srdce.
První víkend jsme se snažili nějak přečkat. Nesl se ve znamení podivného ticha – všechno se zdálo tak neskutečné. . .
. . . ale v neděli večer, když jsme sledovali pořad Star Dance (který děti obvykle sledovaly společně s Joy), se stavidla slz protrhla.
Život se začal ubírat svou zvláštní novou cestou.
Snídaně.
Sundat z půdy divadelní rekvizity.
Oběd u babičky.
Whisky a televize.
Svléknout povlečení.
Odvézt Bena na tenis.
Vyluxovat dům.
Velký nákup!
Podívat se na hru.
Vyzvednout internetové objednávky.
Ustlat postele.
Uvařit večeři.
Začínal jsem si zvykat na svůj nový život vdovce, který už trval asi tak týden. Jestli mi někdo chce tvrdit, že matky v domácnosti to mají lehké... dám mu bez váhání ránu pěstí!
A věci se pomalu začínaly podobat normálu. . .
Bene! Děláš něco, nebo jen blbneš?
Dělám všechno a přitom blbnu!
Tak fajn, děti, jdeme vpravo. Vpravo, Lily. Já vím. Tak proč jdeš doleva?
Chtěla jsem jít vpravo, ale moje nohy mě neposlouchají.
První Vánoce byly těžké. V jistých ohledech byly stejné jako dřív.
Bene!
Ty smrdíš!
To je tím, že jsem olizoval kapustu!
Pšouk
!
Pokračovali jsme ve starých tradicích, jako je zpívání koled v našem divadle.
Na památku Joy jsme zasadili strom a ke kořenům nasypali část jejího popela.
Byl to pro nás zlomový okamžik. Od té chvíle jsme se začali dívat do budoucnosti. Přemýšlet o životě bez mé nejlepší přítelkyně, s níž to celé dávalo smysl, však bylo občas velmi zdrcující.
. . . i když některé věci se nezmění nikdy.
Líbí se mi tvoje vousy, tati.
Dokážou skvěle zakrýt tvůj krocaní krk.
Díky!
!
Dny ubíhaly v určitém rytmu. . .
Další týden za mnou. Vypráno. Všichni nakrmeni. Všechny práce hotové. Tik-tak, tik-tak.
Po osmi měsících jsem se rozhodl vzít věci do vlastních rukou a pokusit se znovu dostat do kondice. . .
Probůh, kopec!
. . . i když jsem poněkud vyšel ze cviku.
Nepšoukat, nepšoukat, nepšoukat!
Hlavou se mi honila jen jediná věc...
Zármutek byl neustálý proces učení. Spoustu věcí jsem se naučil od dětí – způsob, jakým žily tady a teď a přitom si uvědomovaly, co se přihodilo. . .
Bene! Země mrtvých, tam by mohla být maminka!
Měla by fialový dům.
Při sledování filmu Coco od Pixaru.
. . . jejich brutální upřímnost. . .
Co se ti stalo s vlasy? Umyl jsem si je a nějak nejdou učesat. Je to dobrý. Vypadáš jako rosomák.
Ale starej.
Snaha dostat děti do postele poslední den dovolené...
Jedno prohlášení bych měl. All-inclusive je prostě bomba.
Když jsme se ale vrátili a šel jsem nakupovat pro tři místo pro čtyři, zármutek se vrátil s nečekanou intenzitou. Jízda na horské dráze ještě zdaleka neskončila.
Můj vztah se smutkem se neustále vyvíjel.
První měsíc: tyran.
Šestý měsíc: stín.
Desátý měsíc: společník.
Lily a Ben se stali mými hlavními společníky.
Když jsem s dětmi obědval a seděl proti nim u stolu, najednou mě zaplavila obrovská vlna lásky. Od smrti Joy se staly mými nejlepšími kamarády. Ne že by to byl život, o kterém bych někdy snil, ale jsem na něj nesmírně pyšný.
Byli tu se mnou a dokázali mi na tváři vykouzlit úsměv. . .
Tati… Ano, Bene? To je můj kluk.
Brouci recyklují naše hovínka, že jo?
Kadeřnický model. . .
Zapletu ti cop, tati. A já tě mezitím budu bavit! Hihí, hahá, jupí…
. . . poskytovatel jídla. . .
Krmení dravé zvěře.
Učil jsem se přijímat skutečnost, že se vždycky objeví dny, které mě trochu vyvedou z míry. . .
Minulý víkend jsem si koupil nové povlečení. Vykolejilo mě pomyšlení, že je to první povlečení, ve kterém jsi nikdy nespala. Když jsem si to uvědomil, ukáplo mi pár slz.
V jednu chvilku mě napadlo: „Kde je čtvrtý talíř?“ A pak jsem si to uvědomila: „Aha, no jo vlastně…“ Jo, někdy si říkám: „Vyzvedává mě dneska ze školy mamka, nebo taťka?“ A pak mi to dojde.
To znám! Taky se mi to stává. Pomyslím si: „Až ji uvidím, tak jí to řeknu.“ Stává se ti to často?
Uplynuly dva roky a můj každodenní život přinášel spoustu pozitiv. Přesto tu zůstávaly vzpomínky na ztrátu, před nimiž nebylo možné uniknout.
Bez ohledu na vše ostatní je tu jedna věc, se kterou se nemohu vyrovnat. Ta prázdná postel. Občas se přistihnu, že svůj odchod nahoru do ložnice odsouvám stále na později.
Někdy mi to připadá tak dávno, že si jen stěží vybavuji, jaké to bylo, mít tě vedle sebe... Jindy mám zas pocit, že sis jen odskočila do obchodu. Jak paradoxní...
Tvá láska mě naplňuje klidem, vede mě, inspiruje mě. Pomáhá mi ve snaze být lepším člověkem, lepším přítelem, lepším otcem...
.. . a jít dál s nadějí. S nadějí pro svou budoucnost, s nadějí pro své děti – a vím, že když budu ctít tvou památku, budu mít naději, že najdu i radost.
Pociťujete-li následující příznaky, vyhledejte lékařskou pomoc:
špatně srozumitelná řeč či zmatenost extrémní třes či bolest kloubů zástava močení (po dobu jednoho dne) silná dechová nedostatečnost máte pocit, že umíráte máte skvrny na kůži nebo vaše pokožka ztrácí barvu Položte si otázku: „Mohla by to být sepse?“ Je to jednoduchá otázka, která ale může zachránit život.
Dítě, které: dýchá velmi zrychleně má „záchvat“ nebo křeče má skvrnitou, namodralou nebo bledou pokožku má vyrážku, která nemizí, když ji stisknete je velmi letargické nebo se skoro nedá probudit je na dotek abnormálně studené
může mít sepsi.
Volejte 15 5 a zeptejte se: „Může to být sepse?“
Děti, jaký je to pocit vydat knihu?
Jo, super.
Ten kocour mi sedí na iPadu.
Tak si říkám, že takhle asi vypadá normální život. . .
Gary Andrews
Milá Joy Z anglického originálu Finding Joy vydaného v roce 2020 nakladatelstvím John Murray v Londýně přeložila Lucie Kasíková Vydala Cesta domů v Praze v roce 2022 Ilustrace autor 1. vydání Odpovědná redaktorka Adéla Procházková Design a sazba David Dubec, studio Designiq Tisk H. R. G. spol. s r. o. Písmo Laski Slab, Felt Tip Roman Copyright © Gary Andrews 2020 Copyright © Cesta domů 2022 ISBN 978-80-88126-89-8
www.cestadomu.cz/nakladatelstvi www.cestadomu.cz
Děkujeme za finanční příspěvek nadaci Purple Foundation.
Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci. Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých životních situací. Za vaši podporu předem děkujeme!
Ani po náhlé smrti milované manželky Joy nepřestal Gary Andrews kreslit svůj deník, ve kterém zachytil s humorem a nadsázkou každodenní těžkosti, smutek, ale i drobné radosti vdovce, hrdého otce dvou báječných dětí. Každý den jsme se učili, jak se s naším novým životem vypořádat. Každý svým vlastním, někdy docela překvapivým způsobem. A věci se pomalu začínaly podobat normálu, i když „normál“ se nenávratně změnil. Všichni tři jsme se učili znovu radovat a být šťastní…
ISBN 978-80-88126-89-8
garyscribbler.co.uk @garyscribbler cestadomu.cz/nakladatelstvi