Je smrt školou povinná...?!

Je smrt školou povinná…?!

� rozhovory

� články

� vzpomínky

� kontakty

Tereza Gafna Váňová Pozůstalí nejsou jen vdovy a sirotci � 6

Výzkum veřejného mínění � 11

Martina Tesařová Učitelé potřebují o smrti mluvit, ale nevědí jak � 16

Veronika Plachá Téma smrti bychom měli do výuky zapojovat organicky � 22

Martina Špinková A čemu věříte vy, paní učitelko? � 31

Tereza Olivová Když se děti ptají, buď me k nim upřímní � 43

Martin Vaňáč Ne každá rodina je přece kompletní � 51

Petr Hyacint Ullman Ani věřícím se nevyhýbá strach ze smrti � 56

CESTA DOMŮ

Ve školství pracuji více než dvacet let. Téma smrti a konečnosti života potkávám v tomto prostředí často. Zažila jsem několik úmrtí rodičů mých žáků. Nebo dětem zemře někdo jiný blízký. Učím i v ukrajinské třídě, kde je téma smrti ve vzduchu pořád.

Možná nejvíc mě zasáhla náhlá smrt (akutní meningitida, která nebyla včas diagnostikována) desetiletého děvčátka v období mezi Vánocemi a svátkem Tří králů. Bylo to velmi nečekané a dotklo se to všech. Vždy na konci kalendářního roku si s dětmi děláme takové vánoční posezení, každý něco přinese, zapálíme si svíčku a povídáme si.

A právě toto děvčátko, které se moc neprojevovalo, přineslo domácí perníčky a darovalo mi dárek: malého andílka z korálků. Zpětně si říkám, že se s námi rozloučila…

S třídní učitelkou jsme přemýšlely, jak to po vánočních prázdninách ve třídě společně s dětmi uchopíme. Ve třídě jsme udělali pietní místo, každý mohl něco přinést, vzpomínalo se. Hned u vchodu do školy jsme pověsili její fotografii a v každé třídě byla minuta ticha. Já jsem v té době byla třídní osmáků. Byla to taková divoká, převážně chlapecká třída. Řekla jsem, co se stalo a že věnujeme tomuto děvčátku a její rodině jednu minutu našeho času. Bylo tam opravdové, velmi respektující ticho. Když jsme pak o tom později mluvili, někdo říkal,

že se modlil, někdo myslel na něco jiného, někdo nechápal proč a sledoval hodiny. Pro mě bylo důležité, že všichni věnovali své ticho. Účastnila jsem se spolu s dalšími učiteli pohřbu, přišly i některé děti ze třídy s rodiči. Dodnes chodí pravidelně celá třída navštěvovat v období svátku Všech svatých její hrob, nikomu to nepřipadá divné.

Pokud mě něco zaskočilo, tak to určitě nebyly reakce dětí. Spíš my dospělí máme zábrany otevřeně mluvit o tom, co v nás náhlá nečekaná smrt tak malého a zdravého dítěte vyvolává.

Téma smrti neotevírám jako samostatné téma, pracuji s ním ve všemožných situacích. Asi nejkrásnější rozhovor jsem měla s 8. třídou na hodině zahrad u kompostu. Mluvila jsem o tom, co se vlastně uvnitř odehrává, že ty rostliny projdou rozkladem, a vytvoří tak s pomocí další organismů živnou půdu pro nové rostliny. A najednou se spontánně rozvinula debata o tom, jak je to u lidí a jaký způsob by si zvolili, jestli kremaci nebo pohřbení do země. Důležitá je otevřenost, vlastní postoj k otázce smrti a konečnosti života a vědomá práce s vlastními strachy.

Mgr. Karolína Stupková, zástupce ředitele pro II. stupeň, Základní škola waldorfská v Praze Jinonicích

Milé čtenářky, milí čtenáři, děkujeme vám za odvahu otevřít tuto knihu. Vyskytuje se v ní asi 200× slovo smrt. Ale i když ji tu skloňujeme ve všech pádech, tématem tohoto sešitu je něco jiného. Jsou to živí lidé. Je to život.

Těžká témata do života patří. Nemoc. Hádka. Konec přátelství. Rozpad rodiny. Umírání. Někdy nám připadá, že mladých lidí a dětí se tato témata netýkají. Rádi bychom je uchránili. Chceme pro ně životy plné radosti a štěstí. Ale život, to jsou i těžké věci. A není v naší moci odsunout je na dobu „až budou velcí“.

Už malé děti jsou velmi vnímavé na změnu atmosféry a snaží se zorientovat. Co se to děje? Co to znamená? Co teď se mnou bude? Co se pejskovi, babičce, sousedovi stalo? Když jim nenabídnou odpovědi na otázky lidé, kterým věří – rodiče, prarodiče, učitelé, najdou si je jinde. A otázky mít budou, to je jisté. Když hovor utneme nebo nepřipustíme, místo posilování vzájemných vztahů posílíme nejistotu, obavy a strach.

Tento sešit vznikl především jako povzbuzení. Reaguje na poptávku učitelů, ale i vychovatelů a rodičů. Nedává jeden návod, jak se s tématem smrti ve škole, oddíle nebo rodině popasovat, ale ukazuje možnosti. Způsoby, jak téma zpracovávají jiní lidé, jak ho uchopili a co to s nimi a s jim svěřenými dětmi dělá nebo dělalo.

Publikaci vydala Cesta domů, která je krom mnoha jiných aktivit především domácí hospic. Hospicová péče přichází na konci života, ale jejím cílem není smrt. Jejím cílem je naopak život, jeho kvalita a zlepšení posledních týdnů nebo dnů umírajícího člověka a jeho blízkých. Protože i když se život chýlí ke konci, je to kus života. Velmi důležitý kus života. Prostor pro otevření témat, o kterých se v rodině dosud nemluvilo. Pro dořečení věcí, které zůstaly rozpovídané. Pro objetí. Pro lásku. Pro potěšení z vnoučat. Pro povídání o tom, zda bude pohřeb a jak má vypadat, koho určitě pozvat. Někdy i pro poslední cestu na chalupu, byť s kyslíkovým přístrojem. Sešit, jehož námětem je smrt a škola, vznikl také kvůli životu. Životům. Jak je zřejmé

Těžká témata do života patří. Nemoc. Hádka. Konec přátelství. Rozpad rodiny. Umírání. Někdy nám připadá, že mladých lidí a dětí se tato témata netýkají. Rádi bychom je uchránili. Chceme pro ně životy plné radosti a štěstí. Ale život, to jsou i těžké věci.

z příběhů a rozhovorů, kterými za chvilku bu dete listovat, každá smrt se dotkne mnoha lidí různými způsoby. Co se ale opakuje, je potřeba živých být v těžkých chvílích napojeni na ostatní. Mít s kým mluvit, vědět, že i smutek, zoufalství, truchlení lze převést do slov nebo do jiných způsobů komunikace. Že i to nejtěžší prožívání lze nějakým způsobem sdílet.

Nechť je tato knížka povzbuzením a pomocí vám všem, kdo jste se rozhodli neuhýbat těžkostem, i když to od vás chce velkou odvahu, odhodlání a ochotu zabývat se i vlastními strachy a nejistotami.

Bavme se o smrti. Ne kvůli jí samotné, ale kvůli tomu, jaký vliv má na nás a naše životy. Mnoho dobrých okamžiků při důležitých rozhovorech vám přeje

Věra Ondřichová vedoucí osvěty a vzdělávání, Cesta domů

Mgr. Věra Ondřichová (*1980) Vystudovala žurnalistiku, evangelickou teologii a politologii a mezinárodní vztahy na UK Praha. Má mnohaletou zkušenost se vzděláváním v neziskovém sektoru, zaměřeným především na oblast komunikace, PR a marketingu. V Cestě domů se stará o vzdělávání odborníků i laiků v paliativních tématech.

Tereza Gafna Váňová

Pozůstalí nejsou jen vdovy a sirotci

Před pěti lety jí zemřel manžel a Tereza Gafna Váňová zůstala sama se dvěma dcerami.

Jelikož pracuje jako zástupkyně ředitele na Lauderových školách v Praze, kam chodí její děti, byla smrt v rodině od začátku věcí veřejnou. „Po pár dnech jsem se vrátila do práce. Ředitel mezitím obvolal kolegy a požádal je, aby se ke mně chovali jako dřív. To mi hodně pomohlo,“ vzpomíná.

Co se vlastně před těmi pěti lety stalo? � Můj muž Moše byl vinař a zemřel vlastně takovou celkem běžnou vinařskou smrtí, kdy se člověk nadýchá oxidu uhličitého, který vzniká při kvašení vína. Navíc k tomu dostal ještě infarkt, takže se seběhly dvě nešťastné okolnosti najednou.

Jak jste se o smrti svého muže dozvěděla? � Bylo to ve škole. Každý pátek chodím k nám do mateřské školky a vedu tam pro děti šábesový program. Úplně si pamatuju, že jsem ten den měla takový hřejivý příjemný pocit, jak mi to krásně jde. Když jsem skončila, všimla jsem si zmeškaného hovoru od švagrové. Zavolala jsem jí zpátky a ona mi řekla, že Moše zemřel. Byla v šoku, protože ho našla asi půl hodiny předtím. Děti byly malé, Johanka byla ve třetí třídě a Rozárka předškolačka. Vzala jsem je domů a tam

jsem jim to řekla. Měla jsem s sebou ještě kolegyni, abych na to nebyla sama.

Jak jste strávily s dcerami ty první dny? Jak jste je prožívaly? � Určitým paradoxem je, že pozůstalí, ať už je to dítě nebo partner, opravdu potřebují pomoci hodně, ale zároveň je ta pomoc hrozně zatěžuje. Chcete, aby všichni lidé věděli, že se vám něco hrozného stalo, ale zároveň chcete, by vás všichni nechali být. To pak hodně ztěžuje pozici těch, kteří se vám snaží pomoct.

V židovství máme takový zvyk, kterému se říká šiva. Spočívá v tom, že když vám někdo zemře, zůstáváte doma a lidé vás chodí navštěvovat. Kondolují, ale také vás chodí podpořit, nosí jídlo, trochu poklízejí a tak podobně. To je ulehčení i pro kamarády a známé, kteří nevědí, co by měli dělat. Zároveň pro vás je to velká pomoc, protože přicházející lidé vám pomohou ztrátu prožít, propovídat a provětrat a zároveň vám hodně pomohou s běžným chodem domácnosti. Vzpomínám si, že jsem tenkrát pomoc opravdu hodně ocenila a určitě mi jak přítomnost kamarádů, tak praktická pomoc vlastně zachránily psychické i fyzické zdraví. Ale zároveň jsem měla pocit, jako by můj byt nebyl můj a nad ničím jsem neměla kontrolu. U mě doma najednou bylo neustále mnoho lidí. Dětem nosili kvanta hraček, které nebylo kam dát. Cizí děti si tam hrály s legem, které se pak nějak poztrácelo. Moje máma mi v dobré víře přerovnala spíž, aby se mi tam všechny donesené potraviny vešly, ale já tam pak přišla a nemohla nic najít. V takové chvíli pomoc potřebujete, ale její přijímání vás zároveň hodně zatěžuje.

Jak to bylo dál, po prvním týdnu? � S manželem jsme měli takové víkendové manželství, protože Moše přes týden pracoval ve vinařství mimo Prahu, velkou část týdne jsme nebyli spolu. Můj táta mi říkal – pro tebe se skoro nic nezměnilo, protože pořád vodíš sama děti do školy a ze školy. A mě to zlobilo, protože ta rutina sice zůstala prakticky stejná, ale jinak se změnilo úplně všechno. Smutek je fyzicky hrozně vyčerpávající. V práci jsem většinou ta, na kterou se lidé obracejí o pomoc nebo spoléhají na to, že se

o spoustu věcí postarám. Ale já si najednou nebyla skoro schopná ani nakoupit a zajistit, aby se děti dostaly do školy a do skauta. A přitom jsem toho musela zvládnout strašně moc. Musela jsem se naučit vyrábět víno, protože to prostě bylo nutné. Musela jsem sama zrekonstruovat dům, naučit se řídit auto tak, abych s dětmi dojela kdykoliv kamkoliv.

Říká se, že ovdovělí lidé by neměli v prvním roce života dělat žádná závažná rozhodnutí, jako je změna práce, stěhování nebo svatba. Můžete se znovu zamilovat, ale neměli byste se brát.

A něco na tom bude, protože první rok je náročný, chce to nic neuspěchat.

Určitým paradoxem je, že pozůstalí, ať už je to dítě nebo partner, opravdu potřebují pomoci hodně, ale zároveň je ta pomoc hrozně zatěžuje.

Chcete, aby všichni lidé věděli, že se vám něco hrozného stalo, ale zároveň chcete, by vás všichni nechali být.

A jak to bylo ve škole? Přece jen jste zástupkyní ředitele a to znamená hodně práce. � Některých mých úkolů se ujali kolegové, další prostě musely pár dnů počkat. V den, kdy jsem se vrátila do školy, přijela zrovna na návštěvu skupina amerických Židů. Domluvila jsem se s panem ředitelem, že se jich ujmu, jako by se nic nestalo, a nebudeme jim říkat, že je to můj první den v práci po smrti manžela. Když jsem vešla do třídy, kde jsem s nimi měla mluvit o naší škole, najednou mě zarazilo, že ačkoliv můj svět byl vzhůru nohama, oni se chovali samozřejmě úplně normálně. A to mi tenkrát hodně pomohlo.

Když učím děti o smrti, pouštím jim písničku od Vladimíra Mišíka, kde zpívá, že až umře, „no-

Setkal jste se s nutností řešit situaci týkající se smrti či umírání

Od koho by podle vás mělo dítě získávat informace o problematice smrti a umírání?

Řeší se na vaší škole s žáky téma smrti a umírání v rámci klasické výuky či specializovaných přednášek?

Ano, v dostatečné míře

Nevím

Vůbec

Mělo by se podle vás o tématu smrti a umírání mluvit i během výuky a seznamovat žáky s problematikou?

Nevím/ nedokážu posoudit Rozhodně ne

Spíše ano

Oznámili jste úmrtí v rodině škole, kterou vaše dítě navštěvuje?

Ano

Ano, ale jen velmi okrajově

Jak byste zhodnotil reakci školy a schopnost jejích zástupců pomoci?

Velmi pozitivně, jejich přístup byl profesionální a dítěti/dětem pomohli

Ne Spíše pozitivně

Spíše negativně Velmi negativně

Nevím/nedokážu posoudit

Nevím/nevzpomínám si

Ruce pryč od Koloběhu života

Anotace

Vydalo nakladatelství Cesta domů v roce 2022

Text: Masoud Malekyari

Ilustrace: Roser Matas Nadal

Překlad z angličtiny: Radek Malý

Počet stran: 48

Originální název: Do Not Mess with the Circle of Life

Lekce má za cíl zamyslet se s dětmi nad tématem koloběhu života v přírodě, u zvířat i u nás lidí. Děti se seznámí s tím, jak koloběh života funguje a k čemu je důležitý. Během přípravné fáze a v reflexi si také uvědomí, jaké další koloběhy ve světě fungují. Při čtení pracujeme s knihou Ruce pryč od Koloběhu života, ve které sledujeme příběh žabáka Vincka, který jednoho dne přijde o svého milovaného strýčka – sežere ho had. Začne si klást otázky, jestli mohou zemřít i jeho rodiče nebo prarodiče? Bojí se teď i svého hadího kamaráda Josky, který ho určitě taky sní, až vyrostou… to se přece nesmí stát!

Společně zjistí, že za vším stojí Koloběh života, a rozhodnou se ho změnit. Pak ale na vlastní kůži poznávají, k čemu je koloběh života dobrý. Důležitou součástí lekce je práce s ilustracemi knihy, které příběh dotvářejí.

Cíle

► Děti si uvědomí, jak koloběh života ovlivňuje život zvířat i lidí a proč je důležitý.

► Děti si uvědomí, jaké další oblasti v přírodě a na světě fungují jako koloběh.

Pomůcky

Velký papír, fix, projektor nebo počítač, kniha Ruce pryč od Koloběhu života, obrázky koloběhu života pro každé dítě nebo pro skupinu. Podle způsobu, jakým se rozhodneme pracovat, volíme např. koloběh života člověka od miminka po starce, koloběh života žáby, motýla či jiného zvířete, případně rostliny apod.

Evokace

Usuzování, uvědomění si vlastní zkušenosti

► Děti uvedeme do dnešního tématu např. těmito slovy: „Dnes si budeme povídat o koloběhu. Slyšeli jste už takové slovo? Pojďte se teď spolu se mnou zamyslet nad tím, co to slovo znamená. Co vás napadne, když se řekne koloběh?“

► Necháme děti, aby se každý mohl chvíli zamyslet. Pokud máme větší skupinu, můžeme je rozdělit do dvojic a vyzvat, aby si nápady navzájem pověděly. Vybízíme je ke sdílení kamarádovi, ale nenutíme je. Pokud pracujeme se staršími dětmi, můžeme je vybídnout, aby se cíleně pokusily vymyslet více typů koloběhů a nápady si zapsaly. Poté pokračujeme ve společném povídání.

► Necháme děti, aby za jednotlivé dvojice nebo každý za sebe řekly své nápady, jejich odpovědi zapisujeme na velký papír. Písemně jednotlivá slova zaznamenáváme, i když děti samy ještě nečtou, později se k tomuto zápisu vrátíme. Zkušenost dětí může být různá, proto je nejprve necháme, aby přicházely se svými nápady, a pokud to bude nutné, pomáháme vymýšlet další. Během této části dětem neprozrazujeme, jakým z koloběhů se budeme dnes zabývat.

► V evokaci můžeme pokračovat další navazující aktivitou. V této části budeme pracovat s připravenými obrázky (jedna sada pro každé dítě, nebo společná práce ve skupině).

Aktivitu uvedeme např. těmito slovy: „Dnes si budeme povídat a číst právě o jednom z koloběhů. A já mám pro vás teď úkol, při kterém odhalíte, který koloběh to bude.“

► Rozložíme dvě sady obrázků k některému z koloběhů života. Necháme dětem prostor k zamyšlení a ptáme se jich nejprve: „Co vidíte na obrázcích?“ „Jaký koloběh myslíte, že před sebou vidíme?“ Společně si obrázky a poté i koloběh pojmenujeme. Vyzveme děti, aby si rozmyslely, jak je seřadíme, jak koloběh vytvoříme. Pokud máme více sad, můžeme děti nechat pracovat např. ve dvojicích. Vybízíme děti, aby postupně říkaly, jaký obrázek bude následovat, a před sebou skládáme koloběh života. Sestavený koloběh si můžeme nechat a vrátit se k němu po čtení. ► Řekneme dětem, že si dnes budeme číst právě o koloběhu života, a ukážeme jim knížku, se kterou budeme pracovat. Společně si prohlédneme obrázek a prozradíme jim název knihy. Ptáme se jich: „Co to znamená, dát ruce od něčeho pryč?“ Vyzveme je, aby bě­

MRAVENČÍ CHŮVA

se stará o malé i velké čtenáře

Julie Dominika Zemanová a Marie Podvalová jsou průvodkyněmi světem současné literatury pro děti a pomáhají malým i velkým čtenářům otevírat bránu ke čtení. Každý rok pořádají online kurz Průvodcem malých dětí ke čtení a vedou také Knižní klub Mravenčí chůvy. Pořádají webináře a konference i offline akce. Společně s týmem odborníků na literaturu pro děti a čtenářství dětí vytvořili přes 150 textů a podcastů, k dispozici jsou v Knihovně Mravenčí chůvy.

Více o aktivitách Mravenčí chůvy na www.mravencichuva.cz

hem čtení sledovaly: „Proč dát ruce pryč od koloběhu života?“

Uvědomění si významu nových informací

Řízené čtení

Začneme knihu číst. Čteme pomalu, aby ilustrace vynikly. Využíváme metodu řízeného čtení doplněnou o usuzování a předvídání. Společně se zastavujeme a ptáme se např. „Co děsivého se nejspíš stalo?“ (když strýčka snědl had), „Co se na světě změní, když je koloběh života zničený?“, „Jaká dřina to mohla být?“ (žít ve světě, kde nikdo a nic neumírá), „Co myslíte, že se stane teď, když Vincek s Joskou Koloběh života znovu obnovili?“

Je možné využít různé rituály, často spojené s přírodou. Pustit něco po vodě, něco spálit, nechat rozfoukat do větru nebo zahrabat do země. Nejlepší je, když takový rituál vymyslíme společně se třídou. Je důležité, aby byl pro pozůstalé přijatelný a autentický.

přeje, aby jim to řekl učitel, nebo jestli to chce říct samo? Co jim případně chce říct? Je schopné se zapojit do výuky tak jako dříve, nebo potřebuje něco jinak? Je vhodné mít připravené oblasti, o kterých budu s dítětem mluvit. Co se týče spolužáků, můžeme možná dát doporučení, aby se jim vysvětlilo, že se teď u dítěte doma děje něco těžšího, tak aby rozuměli tomu, že se může třeba projevovat jinak. Že ho možná něco naštve nebo rozesmutní. Měli bychom mít na paměti, že my nevíme, co je pro dítě nejlepší a co teď potřebuje. A myslet i na domluvu, že všemu nyní dáme nějaký čas, vyzkoušíme, jak to půjde, a řekneme si, jestli je to takhle dobré, nebo je třeba něco dělat jinak. Protože se taky může stát, že dítě řekne „já nechci, aby o tom se mnou mluvili“, ale pak přijde do třídy a vlastně zjistí, že je hrozně divné, když se o něčem tak zásadním mlčí. Rozhodně má právo změnit názor. Určitě je také namístě si domluvit, že tenhle plán budeme průběžně vyhodnocovat a že jedním z cílů je, aby se dítě v nějakém čase mohlo do školního fungování zapojit opět plně, jako tomu bylo před smrtí blízkého.

A možná se k té záležitosti klidně vrátit i třeba za půl roku, ne? Protože může odeznít první šok, ale bolí to pořád… � Určitě ano. Vnímání času může být hodně různé a zrovna škola je místo, kde čas plyne rychle. Co se stalo ráno, už je odpoledne leckdy prostě historie. Je to rychlejší tempo než v mimoškolním světě. Naopak

Tereza Olivová Pracuje s dětmi od roku 2009. Začínala jako lektorka programů prevence, vzdělává i pedagogy a poradenské pracovníky ve školách. Je absolventkou výcviku v integrativní rodinné terapii a terapii dětí a dospívajících. Působí v poradně Vigvam, kde pomáhá dětem, kterým někdo blízký zemřel.

vnímání času truchlícím člověkem je hodně jiné a půl roku od smrti milovaného člověka je skoro nic a je to stále hodně křehké a čerstvé. Oproti mimoškolnímu, netruchlícímu světu je to obvykle naopak pomalejší tempo. Když se tedy truchlící člověk objeví na půdě školy, je to veliký kontrast. Může to být náročné, ale je důležité na to myslet. Ideálně by to měl třídní učitel spolu ještě třeba s metodikem prevence nebo školním psychologem držet v patrnosti. Stejně tak je moc fajn přizvat k tomu samotné dítě – říct mu, ať se neostýchá za námi přijít a mluvit o sobě, třeba že něco je už moc nebo že se jeho zármutek zase nějak oživil a podobně. Že možná my v plynutí času školy a záplavě mnoha dalších událostí nemusíme vždycky být dostatečně citliví, nemusí nám to hned dojít. A že bychom od něj potřebovali pomoc a budeme rádi, když to budeme dávat dohromady spolu. ×

Martin Vaňáč

Ne každá rodina je přece kompletní

Manželka Martina Vaňáče zemřela před více než patnácti lety, jejich společné syny –

Ondřeje a Martina – vychoval prakticky sám. Zejména na základní škole se setkával s tím, že vzdělávací systém automaticky počítá, že děti vyrůstají v úplných rodinách. „Jako věřící si myslím, že tradiční rodina, tj. máma, táta a děti, je dobrá,“ říká. „Jenže realita je mnohem pestřejší a musíme to brát v potaz i ve školách.“

Jak se stalo, že jste zůstal sám se dvěma malými dětmi? � Martin: Manželka měla už v těhotenství s mladším synem zdravotní potíže. Často se jí dělaly afty, cítila se unavená. Po porodu zašla na vyšetření a zjistilo se, že se jedná o poměrně rozsáhlý nádor v oblasti kořene jazyka. Už nebylo možné jej operovat, takže se lékaři rozhodli pro

chemoterapii. Ta ale nezafungovala, jak měla, a po deseti měsících manželka nemoci podlehla. Naštěstí jsme měli podporu Cesty domů, takže jsme to zvládli doma. Když byla žena v nemocnici, bylo to pro všechny vlastně složitější, protože abych tam mohl být s ní, musel se někdo postarat o jednoho kojence a jedno batole.

Petr Hyacint Ullman

Ani věřícím se nevyhýbá strach ze smrti

„Když se stanete školním kaplanem, tak nečekáte, že budete pohřbívat svoje studenty,“ říká Hyacint Petr Ullman, dnes už bývalý školní kaplan Arcibiskupského gymnázia v Praze. Před několika lety se ale přesně v této situaci ocitl, když zemřela studentka Anna. Dva roky ji provázel těžkou nemocí a sdílel s ní radosti i trápení.

Vyprávějte mi prosím, jak začal váš příběh doprovázení studentky Aničky? � Je to asi tři a půl roku zpátky, ten příběh začal v prvním čtvrtletí, takže někdy na podzim. Tehdy mě kontaktovali rodiče Aničky ze sekundy s tím, že je Anička nemocná, vypadá to s ní dost vážně a potěšilo by ji, kdybychom se mohli vidět. V té době byla v kontaktu i s mým bývalým kolegou, školním kaplanem Ludvíkem, který ze školy krátce předtím odešel na studia do Francie. Čas od

času jsem tedy Aničku a její rodinu navštěvoval, připravoval ji na první svaté přijímání, zároveň s nimi byl v kontaktu i Ludvík.

Co Aničce bylo a jak nemoc zvládala? � Měla rakovinu kostí, takže vážné, bolestivé a nepříjemné onemocnění. Zvládala to s velkou statečností a humorem. Skládala ve škole různé postupové zkoušky, na které se poctivě připravovala.

Když to šlo, tak do školy i zašla, ale kvůli léčbě

a následně oslabené imunitě se to dělo hodně zřídka. Měla ale několik blízkých kamarádek, které se s ní snažily trávit čas, šly ji navštívit i na onkologii v Motole. Boj s nemocí trval dlouho, dva roky. Zemřela, když byla v kvartě.

Vzpomínáte si na den, kdy Anička zemřela? � Bylo to těsně před Vánoci. Studenti měli ředitelské volno a učitelé se účastnili teologického semináře. Hned po jeho skončení jsem se vydal za rodinou. Ale už nějakou dobu předtím jsme byli v poměrně intenzivním kontaktu. Pár dní před Aniččinou smrtí jsem ji biřmoval a udělil jí pomazání nemocných. Bylo skvělé, že mohla být doma, v péči a přítomnosti nejbližších. Byli kolem ní psi, kočky, rodina se střídala v předčítání jejích oblíbených knih, drželi ji za ruku. Když jsem to odpoledne přijel, bděli jsme s přáteli u Aničky společně. Přijely kamarádky ze školy, přišli přátelé z okolí. Zůstal jsem tam přes noc a byl to pro mě důležitý a formativní zážitek.

Onemocnět v tak mladém věku, to muselo být pro ni velmi těžké? � To rozhodně. Ona ale byla velká bojovnice. Měla takové husté, kudrnaté blond vlasy a ty si ještě před tím, než by jí vypadaly, nechala ostříhat a věnovala je nadaci Nové háro. Měla hlavu holou jako vajíčko, k tomu si pořídila kulaté brýle lennonky a vypadala hodně vtipně, což jen dokazuje, jaký měla smysl pro humor. Byla skvělá zpěvačka, zajímala se o všechno kolem sebe. I projekty, které dělala k postupovým zkouškám, byly zajímavé a hodně vyspělé. Se svým dědou zkoumala kolektivizaci ve východních Čechách, odkud on pocházel, nebo zpracovávala módu za Ludvíka XVI. a podobně. Vždycky mě překvapila, když jsme si o tom povídali. Zároveň hodně řešila i duchovní věci, smysl toho všeho. A tady jsme se samozřejmě dostali k otázkám – proč já? Proč ta nemoc musela postihnout mladého člověka? Zachoval jsem se jako Jóbovi přátelé, kteří k němu přišli a čtyřicet dnů s ním seděli, než začali něco říkat. I já jsem se snažil hlavně být jí nablízku. Na některé otázky prostě nemáte odpověď.

Když zemřela, bylo jí čtrnáct. Mluvili jste spolu o smrti? Pomáhala jí nějak víra? � Ke konci už určitě věděla, že se neuzdraví. Z našich rozhovorů byl patrný velký pocit nespravedlnosti, se kterým nějak bojovala. Procházela všemi těmi známými fázemi vyrovnávání se s nevyléčitelnou nemocí. Nevím, nakolik vám toto víra může usnadnit. Ani věřícímu člověku se nevyhýbají pochybnosti a strachy. Vstupuje do neznáma a není to jednoduché ani intuitivní.

Bylo skvělé, že mohla být doma, v péči a přítomnosti nejbližších. Byli kolem ní psi, kočky, rodina se střídala v předčítání jejích oblíbených knih, drželi ji za ruku.

Jaké to bylo pro vás, když jste s ní byl? � Když jdete dělat školního kaplana, tak úplně nečekáte, že budete pohřbívat svoje studenty. V hospici nebo v domově pro seniory s tím počítáte, ale ve škole vás to samozřejmě zaskočí. Řešil jsem, co mám dělat a jak pomoci, ale nakonec mi přišlo nejdůležitější jim být prostě jen k dispozici a být s nimi, když to potřebovali. Strávit u nich odpoledne, být jednoduše po ruce. Dodnes ve mně zůstává pocit pokoje a obdiv k rodině, která dokázala kolem Aničky vytvořit zázemí a prostředí plné blízkosti a sdílení. Možná to bude znít divně, ale v něčem to bylo krásné. Takhle by se podle mě mělo umírat. Což samozřejmě v ničem neumenšuje naši bolest.

Aničky rodina byla tedy věřící? � Věřící ano, ale ne úplně silně praktikující.

Věděl jste, co říct, jak reagovat, když Anička zemřela? � Nevěděl. Spíš jsem čekal, co bude třeba udělat. Shodou okolností ten učitelský teologický seminář toho dne byl o paliativní péči a účastnila se ho zakladatelka hospice Marie Svatošová a nemocniční kaplan z onkologie. Měl

Kde hledat pomoc

Krizové linky

V případě akutního ohrožení chováním, při kterém je člověk nebezpečný sobě či druhým, volejte integrovaný záchranný systém: 112

Rychlá zdravotní služba: 155

Policie: 158

Linka první psychické pomoci: 116 123 (dospělí, kteří jsou v krizi, a jejich blízcí), www.cestazkrize.net

Linka pro rodinu a školu: 116 000, pomoc@linkabezpeci.cz, www.linkabezpeci.cz

Linka bezpečí: 116 111 (děti a studenti do 25 let včetně)

Pražská linka důvěry: 222 580 697, linka.duvery@csspraha.cz, www.csspraha.cz/ prazska­linka­duvery

Krizová služba Fokus Praha: 777 800 983, krize@fokus­praha.cz, www.fokus­praha.cz

SOS centrum Diakonie ČCE: 222 514 040, 777 734 173, sos@diakonie.cz, linka.duvery@diakonie.cz, www.soscentrum.cz

Linka důvěry Dětského krizového centra: 241 484 149, problem@ditekrize.cz, www.ditekrize.cz

Linka seniorů Elpida: 800 200 007, www.elpida.cz

Linka psychopomoci: 224 214 214, 777 783 146, psychopomoc@capz.cz, www.capz.cz

Linka důvěry Senior telefon: 800 157 157 (nonstop bezplatná, anonymní a odborná linka důvěry pro osoby starší 60 let a jejich pečující)

Česká asociace pracovišť linek důvěry: zastřešuje všech 26 pracovišť v ČR, rozcestník s kontakty na www.capld.cz/linky­duvery­cr

Internet

www.socialniklinika.cz – Sociální klinika: psychologická pomoc pro pomáhající profese (lékaři, zdravotníci, sociální pracovníci, učitelé, hygienici, hasiči, policisté atp.)

www.poradna-vigvam.cz – pomáhá dětem, rodičům i pedagogům vyrovnat se s úmrtím blízkého člověka | Nad Kazankou 649/46, Praha 8, 606 160 646

www.cestadomu.cz/poradna ­ telefonická i internetová poradna pro pečující i pozůstalé a truchlící

www.csspraha.cz/kc-riaps – Krizové centrum RIAPS: krizová intervence a psychologická podpora nonstop | Chelčického 39, Praha 3, 222 586 768

www.czap.cz/adresar – Česká asociace pro psychoterapii sdružuje spolehlivé psychoterapeuty a psychoterapeutky, stránka obsahuje i celorepublikový rozcestník pomoci s kontakty

www.ditekrize.cz – Dětské krizové centrum pro pomoc ohroženým dětem a jejich rodinám | Cílkova 796/7, Praha 12, 777 664 672

www.dlouhacesta.cz – pomoc rodičům, kterým zemřelo dítě v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny | Krátkého 250/4, Praha 9, 602 186 732

www.evzpominky.cz ­ virtuální pomníky, prostor pro sdílení vzpomínek na zemřelé

www.facebook.com/centrummodrapomnenka/ – Modrá pomněnka: centrum pomoci pro nevyléčitelně nemocné, umírající a pozůstalé | Milady Horákové 1750, České Budějovice, 720 666 663

www.iporadna.cz/elinka-chatova-poradna/ – chat pro ty, kdo se potřebují poradit, ale upřednostňují písemný kontakt

www.klarapomaha.cz – Klára pomáhá: poradna pro pozůstalé | třída Kapitána Jaroše 1922/3, Brno­Černá Pole, 733 678 894

www.luctus.cz – Luctus: poradna pro lidi, kteří se vyrovnávají se ztrátou blízké osoby, a podpůrná skupina pro lidi po ztrátě blízkého v důsledku sebevraždy | Radlická 99, Praha 5, 728 386 076

www.modralinka.cz – možnost pomoci z krizových životních situací, 608 902 410, 731 197 477

www.najdipomoc.cz – celorepublikový rozcestník poradenství a zdravotní i psychosociální pomoci

www.nakel.cz – krizová ambulantní péče pro děti a mladistvé od 12 do 26 let www.plzenskazastavka.cz – poradna pro pozůstalé | Majerova 1904/4, Plzeň­Jižní Předměstí, 771 148 331

www.poradci-pro-pozustale.cz – Asociace poradců pro pozůstalé sdružuje psychology, sociální pracovníky, lékaře, duchovní apod.

www.psychoportal.cz – informace a kontakty pro odborníky a lidi s duševními obtížemi na území Prahy a okolí

www.psychoterapeuti.cz/adresar-psychoterapeutu – celorepublikový adresář psychoterapeutů sdružených v České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP www.remedium.cz/vzdelavaci-programy/adresar-krizovych-sluzeb/zobrazit_krizova_ centra.php – celorepublikový adresář krizových a psychosociálních služeb www.triadis.cz – vedle terapie a poradenství nabízí též dvoudenní sebezkušenostní seminář zaměřený na zvládání ztráty blízkého

www.umirani.cz ­ informační portál Cesty domů; rady a informace, internetová poradna, adresář služeb pro nemocné, pečující i pozůstalé www.zachranny-kruh.cz – informování, vzdělávání a prevence v oblastech běžných rizik a mimořádných událostí

Je smrt školou povinná…?!

Vydala Cesta domů v Praze v roce 2023

Rozhovory vedla Lucie Kocurová

Odpovědná redaktorka Markéta Čábelová

Výtvarná redaktorka Adéla Procházková

Design a sazba Eliška Kudrnovská, studio Designiq

Fotografie na obálce Depositphotos / zadní strana obálky: detail pomníku

Jana Husa od Ladislava Šalouna, Staroměstské náměstí, Praha / fotografie uvnitř publikace (není­li uvedeno jinak) Jan Šilar, archiv autorů, archiv redakce

Tisk H. R. G. spol. s r. o.

ISBN 978–80­88455–17­2

www.cestadomu.cz

www.cestadomu.cz/nakladatelstvi www.cestadomu.cz/vzdelavani

Tato publikace je neprodejná.

Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci. Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých životních situací. Za vaši podporu předem děkujeme!

O smrti ve škole mluvíme. Když si vyprávíme o Janu Husovi, kterého upálili, tak vlastně ani nevnímáme, že mluvíme o smrti, a přitom by bylo možné chvilku zůstat u toho, pro co vlastně stojí za to zemřít.

Veronika Plachá Téma smrti bychom měli do výuky zapojovat organicky � 22

www.cestadomu.cz

ISBN 978–80­88455–17­2