Jaguárovo sbohem

Joanjo Garcia

JAGUÁROVO SBOHEM

JAGUÁROVO SBOHEM

Els adeus del Jaguar

© Text by Joanjo Garcia, 2021

© First published by Edicions Bromera, 2021 (www.bromera.com)

Copyright © Cesta domů

ISBN 978-80-88455-12-7

Joanjo Garcia

JAGUÁROVO SBOHEM

z valencijské katalánštiny přeložil Michal Brabec

„Jsou tam věci, které se učily na prvním stupni, a teď se probírají až na střední!“ pohoršoval se. „Vypouštění učiva v matice a literatuře je skandální. Víš, v kolika letech se dřív učily druhé mocniny?“

Ten první rok jsme si strašně moc psali. Myslím, že pořád ještě choval naději, že se vrátí do Madridu, do svého Madridu.

Vracím se ke krajině. Dívám se opět z okna: borovice a další borovice. Od lomu ve Villacarse začínají být stromy vyšší, protože právě tam se zastavil požár, který oblast před desetiletím postihl. Nevím, jestli je to tím, ale když máma vidí, jak jsem zahleděná na lesy, přerušuje ticho.

„Nebýt kamenolomu, oheň by se dostal do Valhonda. Za pár let nebudou stopy po požáru ani znát. Všude, kudy jsme teď projížděli, to tehdy lehlo popelem. Hrozná škoda! Ale je neuvěřitelné, jak se příroda dokáže vzpamatovat.“ A ironicky dodává: „Požár, prosím vás, jakýpak požár?“

Svou poznámku doprovází strojeným smíchem. Max něco povídá, ale nevěnuju tomu pozornost. Jsem ponořená do zeleně za sklem a do bílé stránky sešitu.

Pokračujeme v cestě. Za Villacarsou projíždíme kolem vesničky Salinas de la Marquesa, odtud je to do Valhonda dvanáct kilometrů. Máma – jako vždycky, když to tu míjíme – vykládá, že v Salinas bývala pouť o prvním srpnovém víkendu a že se pokaždé vesnice úplně zaplnila všemi, kdo byli v okolí na dovolené. Teď už osmým rokem žádnou pouť neslaví. Nedají dohromady ani tancovačku, ani kapelu, počet obyvatel klesl pod stovku. Už nemají ani pekařství, zaváží je jeden člověk, který jezdí každý den do Villacarsy. Mladí odcházejí. Je to, jako by tam zuřil jiný požár, jiné plameny; neviditelné, ale stejně lačné. Kudy se proženou, zanechají po sobě spoušť. Pustinu bez obyvatel. Obce v troskách.

Požár, prosím vás, jakýpak požár?

Salinas de Marquesa? Jakápak Salinas de Marquesa? Jaguár, jakýpak Jaguár?

„Při téhle písničce jsem se zamiloval,“ povídá Max.

Máma se neubrání a na sedadle spolujezdce lehce nadskočí a nasadí udivený výraz, jako by ji zpětně přepadla nějaká žárlivost. Všiml si toho a honem se to snaží uvést na pravou míru.

„Mně bylo osm a jí čtrnáct. Byla to sousedka odnaproti. Nikdy jsem se jí to neodvážil říct,“ směje se.

Dívám se na něj ve zpětném zrcátku. Ze všech sil se snažím představit si ho jako osmiletého, ale nedávám to. Je těžké představit si ho bez krunýře trpělivosti, vlídnosti, klidu, zodpovědnosti. Zpočátku jsem si myslela, že všechno to jeho rozvážné chování je součástí strategie, plánu, jak mámu sbalit, jak zdolat její výhrady vůči tomu, že se k nám nastěhuje, past, aby začali plánovat společný život. A měla jsem z toho radost. Byla jsem nadšená, protože jsem si myslela, že útok takovými zbraněmi je předem odsouzen k nezdaru. To poslední, co by máma chtěla – alespoň v mých představách – byl nudný, zpomalený podpantoflák. Max je pravý opak táty: nemá jeho energičnost, schopnost improvizace, entuziasmus. Takže jsem po několik měsíců zůstávala v klidu, i když k nám chodil víc, než by bylo záhodno. Až máma jednou začala s narážkami, že to je k uzoufání, když ona a Max musí pendlovat mezi dvěma byty, že by možná bylo lepší to nějak sjednotit, a nakonec – bum a je to tu! – co kdybychom všichni bydleli u něj, kde to je větší, a že bych tam měla prostornější pokoj, že bych tam měla svoji vlastní koupelnu, že to mám blíž na fakultu, že takhle by mohla byt pronajmout a měly bychom z toho nějaké peníze. Poslední větu vyřkla v množném čísle, ale od začátku jsem věděla, že já z toho žádný užitek mít nebudu.

Píp, píp!

Zvuk telefonu mě probouzí. Nějaká zpráva? Kolik jen může být?

Píp, píp!

Ne, to nemůže být zpráva. Jsem si jistá, že jsem budík nařídila na devátou, a než jsem šla spát, mobil jsem vypnula. Přetahuju přes sebe přikrývku a říkám si, že se mi to jen zdálo, že žádné zapípání nikdy nebylo. Zavři oči, Aino. Zavři oči a spi, opakuju si. I tak mi ale to zapípání zní v hlavě. A co když jsem ho nevypnula? A co když mi chce někdo něco říct? Pokušení vstát zatím stále odolávám. Převalím se na matraci a nařizuju si: spi a už o ničem nepřemýšlej. Ale mezi obě slovesa se vkrádá ono píp, píp – kdo by to jen mohl být?

Vstávám, jdu ke komodě a ověřuju si to, co jsem beztak věděla: na rozdíl ode mě si mobil spí nerušeně dál. Vedena nespavostí ho zapínám a dívám se na čas. Jsou dvě, míň, než jsem si myslela. Mám pocit, že jsem spala osm hodin, a zmocňuje se mě předtucha, že teď už asi nezaberu. A tak si beru telefon a sešit a jdu ke vchodovým dveřím. Sunu se tam velmi opatrně, abych nedělala žádný hluk, který by mě prozradil. Když procházím kolem ložnice, která už není rodičů, ale ložnicí mámy a Maxe, slyším silné oddechování. Přicházím ke vchodu. Modlím se, aby nezavrzaly dveře a neprozradily mě. Mé prosby jsou vyslyšeny, ale to je určitě dáno tím, že Max po obědě promazal panty. Tomuto panu Dokonalému bychom měli stavět chrámy a skládat mu modlitby, ámen.

Usedám svým bezbožným zadkem na kamennou lavičku, a než otevřu sešit, pozoruju noc. Obloha je jasná a je vidět neuvěřitelné množství hvězd.

„V tom jediném má Valhondo nad Madridem navrch,“ opakoval Jaguár. „Jedině ty hvězdy.“

Takhle to bylo pořád, neustále srovnával třímilionové velkoměsto s Valhondem, kde žije osm set obyvatel. Navíc se ne a ne smířit, že on sám je součástí toho druhého. To proto ho Carlos, Gus, Mendi a další nemohli vystát. Nebylo to vždycky. Zpočátku v tom byla jenom závist, možná proto, že mysleli, že v jeho způsobu vyjadřování melancholie byla příměs nejasného opovrhování Valhondem. První roky ho dokonce svým způsobem obdivovali pro jeho ležérní chování, jeho zřetelný madridský přízvuk a jakousi nechtěnou aroganci, která z něj vyzařovala. Těm, kteří už v Madridu někdy byli, připadal všechen ten ruch, všechny ty možnosti na dosah ruky vzrušující. Ale čím jsme byli starší, všem nám bylo jasnější, že Jaguár přehání. Z Madridu odešel ve čtrnácti. Co tam asi taky mohl zažít kromě nějaké školní exkurze do muzea Prado nebo procházky po parku Retiro? Jinak se jeho život odehrával ve čtvrti, kde bydlel, a to už nikomu zas až tak mimořádné nepřipadalo.

V antipatii, kterou k němu začali pociťovat, hrálo velkou roli i to, že na konci základky v Olmedalu se Juan David těšil oblibě mezi holkami, což závist jen zvětšilo. Od počínající nevraživosti ze strany ostatních kluků ho zachránila nešťastná náhoda. V polovině ročníku dlouhodobě onemocněla učitelka tělocviku a místo ní přišel na záskok nový učitel Marcial Moreno. Poznali ho hned při první hodině: byl to ten chlápek, s nímž měl Jaguár při slavnostech dva roky nazpět potyčku, ten pablb, který otravoval tu holku. Od první minuty mezi nimi panovalo takové dusno, jaké je v létě v lesích kolem Valhonda. Ten učitel na něj měl zkrátka spadeno. A když si to Juan David nedal líbit, vykázal ho z vyučování. V tomhle to ovšem mezi kluky fungovalo dobře. Stáli při něm. Byli hrdí, že byli součástí tehdejšího hrdinného činu, i když jen jako pouhopouzí svědci. Byli kamarádi hlavního hrdiny a to z nich dělalo přímé aktéry, spolutvůrce té příhody.

Všechno se ještě zhoršilo, když si jednou holky z vedlejší třídy postěžovaly, že učitel má vůči nim nevhodné poznámky. Jaké přesně? To

Grilování slavilo úspěch, přišlo hodně lidí z party, což mi dává naději, že můj plán vyjde. Teď už jen aby Max nezapomněl a zavolal ve smluvený čas. Přišli všichni a ještě další kamarádi, jako třeba Jesús, Emília a Martina, ti ani pevnou součástí party nikdy nebyli, patřili spíš do jejího širšího okruhu. Tím je ale výčet dobrých zpráv u konce. Na rozdíl od včerejška už nejsem hlavní událostí dne a od začátku se cítím nesvá. Marta se celou dobu věnuje jen mobilu. Odchází si poslechnout hlasové zprávy, které jí posílá ten kluk, s nímž se zapletla včera večer. Ricky, takhle mu prý říkají. Taky Carlos je od první chvíle odtažitý. Napadá mě, že se bojí, že se ho zase zeptám na Patrícii a na Jaguára. Poté co mi Marta o Juan Davidovi vyprávěla ty skutečnosti, o kterých jsem nevěděla, je moje zvědavost ještě větší. Potřebuju si to všechno poskládat dohromady, abych zjistila, co je na jejích slovech pravdy. Ale má to háček: kdykoli se ke Carlosovi přiblížím, umně do hovoru zapojí ještě někoho, abychom nebyli sami, a tím se chrání. Když mu jeho strategie začíná selhávat, protože všechny už unavuje reagovat na jeho podivné pobídky, uchyluje se k ještě radikálnější taktice: bere si na starost dohled nad grilem. Tím mezi nás staví kouřovou stěnu. Nechci, aby mi oblečení načichlo a abych pak musela poslouchat mámino kázání.

V jednu chvíli, kdy se ke mně nachomýtá Gus, se ocitáme stranou od ostatních. Vyptávám se ho na jeho nehodu. Od té doby, co byl tehdy v nemocnici, jsme o tom spolu nemluvili. Když tohle téma vytahuju, zpočátku se cítí trochu zahanbeně. Chystám se z toho vycouvat a stočit hovor k méně kompromitujícím záležitostem. Vzápětí ale otočí a pak reaguje s takovou přirozeností, až mi to bere dech.

Guse provázela pověst divočáka, raubíře. Je z nás nejstarší, protože propadl hned dvakrát, a aby už se mu to víckrát nestalo, nechal školy a začal pracovat.

„To nic, to je v pohodě. Víš co? Jsi jediná, kdo se mě na to zeptal. A doktorka říkala, že popovídat si o tom není na škodu, spíš naopak.“

V ruce drží pivo, vysvětluje mi, že je nealko, že už nepije, že si ho jen vždycky přelije do skleničky, aby nebudil pozornost. Pozvedá ji a proti světlu mi ukazuje, že jinak se od normálního vůbec neliší.

Ještě než se rozpovídá, krátce se napije.

„Kdo by to byl řekl?“ směje se a ukazuje na skleničku. „Já a nealko?

Pamatuješ, jak jsem si vždycky rád přihnul? Po té nehodě mě přešla chuť. Můžou ti tisíckrát vykládat, že je to nebezpečné, můžou ti pořád dokola opakovat, že je tam zeď, že máš jet opatrně. Ale člověk si vždycky myslí, že neštěstí se stávají těm druhým. Dokud tím druhým nejsi ty sám, dokud ty sám nemáš tu zeď před očima a nenamlátíš si.“

Marta nás na chvíli přerušuje a ptá se, jestli něco nepotřebujeme. Nevěřícně hledí na Guse, když ji žádá o chipsy a arašídy, jako by to ve skutečnosti nebyla jen řečnická otázka. Z toho, jak se k nám usadila, když donesla objednávku, pojímám podezření, že se k nám vetřela, aby zjistila, o čem se bavíme. Ale co, za okamžik už na výzvědy zapomíná, protože jí zvoní telefon a odchází si popovídat se svým novým princem na bílém koni. Anebo tenhle přijíždí na šedém? Nebo snad béžovém, anebo krémovém. Poznala už tolik odstínů barevného spektra, že by potřebovala vzorník od Pantone, aby je byla schopna zařadit. „Jel jsem tenkrát za kámošem do Villacarsy,“ pokračuje Gus ve vyprávění. „Přísahám ti, že jsem měl jenom tři piva. Tři! Jindy jsem řídil a měl jsem jich v sobě i víc. To neříkám, abych se nějak ospravedlňoval, ale protože to je pravda. Nevím, co se to stalo. Možná jsem se jen nechal unést a v euforii sešlápnul plyn trochu víc. V jedné zatáčce mě to vyhodilo. Měl jsem štěstí, že jsem se nepřevrátil a vyletěl přímo. Nebyl tam žádný velký sráz. Naštěstí jsem byl připoutaný. Odnesla to jenom žebra. Zato auto bylo na odpis. A to jsem u něho zrovna vyměnil pneumatiky.“

SBOHEM

Max s mámou mě nechali spát až do poledne. Chvilkami jsem je slyšela chodit po chodbě. Snažili se být jako myšky. Když už je auto naložené, máma mě přichází vzbudit. Říká mi, že mám půl hodiny, abych se osprchovala, že Max dovezl kafe a že máme toasty s rajčaty a se šunkou. Její pokyny plním do puntíku, jen v jiném pořadí. Snídaně vypadá natolik lákavě, že neodolám a fotím si ji. Fotku posílám Miquelovi. Píšu mu, že za chvíli se vracím do Valencie. Včera v noci jsem na něj myslela, když se okolo mě ochomýtali dva kluci a snažili se mě balit. Odepisuje mi hned vzápětí. Ke zprávě připojuje typickou fotku Valencie s věží Micalet a píše, že toasty mu připomínají spíš podzim a že on by mi k snídani naservíroval ještě orxatu.

„Jestli to je nabídka, tak to beru.“ Přesně takhle mu to píšu a on mi na to posílá tleskající emotikony. Prý „kdykoli jen budeš chtít“. Proč nenapíše zítra nebo pozítří anebo nějaký jiný konkrétní den?

Píše „kdykoli jen budeš chtít“. To je vážně případ!

„To je to tak špatný?“ povídá ustaraně máma v souvislosti s toasty, když vidí, jak se tvářím rozmrzele.

„Kdepak, lepší to být ani nemůže! Díky.“

„Díky? Radši to honem dojez. Chceme dorazit do Valencie na třetí.“

Slyšet ode mě to slovo je pro ni tak nezvyklé, že je z toho celá nesvá.

Odteď budu dávat vděčnosti volný průchod. Díky se právě stalo pevnou součástí mého slovníku a plánuju ho používat, jak si jen zaslouží.

Po sprše balím puzzle, dávám do batohu stroj času a oznamuju jim, že jsem hotova. Dneska řídí máma a napůl v žertu, napůl doopravdy pronáší, že kdo je za volantem, vybírá hudbu. Žádné zamilované

cajdáky, dodává na závěr. Burning! Pouští je, když vyjíždíme na silnici vedoucí do Salinas. Burning! Ten název nemůže být příhodnější.

Venku panuje požár. Je kolem dokola, ohrožuje nás, doráží na nás. Je tvořen tichem, odevzdaností, malými zbabělostmi. Teď už to vím, byla jsem spolupachatelem. Od loňska jsem na Valhondo pohlížela jako na ukončené období, jako na součást dávné, doutnající minulosti.

Když projíždíme kolem továrny na střešní tašky, říkám mámě, aby na chvíli zastavila.

„Je ti špatně? Anebo jen…,“ dělá si starosti Max.

„Prosím, zastavme.“

Máma neztrácí čas otázkami a šlape na brzdu. Otevírám dveře a poté, co vypouštím nesmělé díky, vystupuju z auta.

„To bude jen minutka,“ křiknu na ně, když se vzdaluju.

Vcházím do továrny. Stoupám po schodech. Před sebou vidím siluetu jaguára, kterou namalovali lidi z party. V jednom šupleti nacházím permanentní fix. Na jednu z nohou vpisuju čtyři písmenka svého jména: Aina. Potom si pročítám všechna ostatní: Carlos, Marta, Gus, Cristina, Nico… A navzdory plamenům mám jistotu, že jsme. Někdy není třeba dodávat větám jmenný přísudek, slovesa někdy stačí.

Jsme. Takhle jednoduše.

Doslov

Rafael Sotoca Covaleda a Begoña Frades García

Aina nasedá do auta a vyráží na cestu. Její cesta do Valhonda, do nedávné minulosti, je cestou do jejího nitra, k jejím otázkám ohledně sebevraždy kamaráda Juana Davida zvaného Jaguár. Při podobném setkání se sebevraždou by si takové otázky kladl každý z nás.

Ze sebevraždy jde totiž strach. Jde z ní takový strach, že je dokonce obtížné samotné slovo sebevražda vůbec vyslovit. Aina ho použije až v poslední kapitole svého vyprávění, až na konci své cesty. Jako by si ji

Aina potřebovala napřed celou projít, než se bude moci se slovem sebevražda střetnout tváří v tvář. Stejně jako při Ainině cestě, i v našem běžném životě je sebevražda nepřítomná, jakoby schovaná, ukrytá.

Vyhýbáme se jí v řeči a přivykli jsme ji nevidět, popírat ji jednoduše tím, že ji z minulosti „vymažeme“. Stopy lidí, kteří spáchali sebevraždu, se mažou, v příběhu o Jaguárovi se přetírá značka na zdech

Valhonda a o Jaguárovi se přestává mluvit.

Sebevraždu prožíváme jako selhání šťastného života, který jsme povinni žít. Nezdary nemá nikdo rád, ani připuštění, že jsme byli nějakého takového nezdaru součástí. Představa, že dětství a dospívání je šťastné období, v nás vyvolává dojem, že v daném věku neexistuje riziko sebevražedného chování. Ale i mladí lidé mohou skončit svůj život sebevraždou. Ve skutečnosti počet sebevražd za poslední roky stoupl a jedná se o druhou nejčastější příčinu úmrtí u lidí této věkové kategorie.

Sebevražda je častou příčinou úmrtí. Je tak častá, že ji lze považovat za problém veřejného zdravotnictví. Ve Španělsku spáchá sebevraždu

více než 3500 osob ročně.1 A máme podezření, že mnohá úmrtí se evidují jako nehody, ačkoli se ve skutečnosti jedná o sebevraždy.

I v našem příběhu by smrt Juan Davida byla hlášena jako nehoda, nebýt videa, které natočili náhodní turisté. Pohlížet na sebevraždu nebo pokus o ni jako na nehodu vyvolává méně otázek, popřípadě jsou tyto otázky přinejmenším méně komplexní. V této knize je toho jasným příkladem Gusova autonehoda. Nevíme a nebudeme vědět, jestli to opravdu byla nehoda, nebo pokus o sebevraždu…

Sebevražda byla a je i nadále tabu. V minulosti byli lidé, kteří si vzali život, pohřbíváni mimo běžné hřbitovy. Odepření posvátné půdy s sebou přinášelo i zapuzování vzpomínek. V současnosti se začínají v novinách objevovat smuteční oznámení včetně udání příčiny úmrtí, byť jen za pomoci eufemismů typu „po dlouhé nemoci“ či „při tragické nehodě“, ale o sebevraždě se nezmiňují nikdy.

Aina si klade otázky: Co se stalo? Proč se to stalo? Potřebuje to vědět, potřebuje znát odpovědi. Také my se s vámi podělíme o pár otázek, které se obvykle vynořují, když se do prožitku spojeného se sebevraždou pohroužíme: Chtěl Jaguár skutečně zemřít? Dalo se jeho smrti předejít? Pokud bylo jednání Guse a Nica pokusem sáhnout si na život, souviselo to nějak s Jaguárovou sebevraždou? A mluvíme-li o sebevraždě, nenabádáme k ní okolí?

Chtěl Jaguár zemřít?

Nechtěl trpět, ale nemůžeme vědět, jestli chtěl zemřít. Víme to z výpovědí spousty lidí, kteří se pokusili sáhnout si na život. Opakují to jasně: nechtějí zemřít, chtějí jen přestat trpět. V utrpení, stejně jako při prožívání bolesti, jsou okamžiky, v nichž nám trápení připadá nesnesitelné, a my už nevidíme žádnou možnost, jak to vydržet, nenacházíme nic, co by nám od trápení pomohlo ulevit. A může nastat chvíle, kdy si člověk pomyslí, že jediná možnost, jak s utrpením

1 V ČR každoročně skončí sebevraždou kolem 1 500 osob, z toho 60 dětí a lidí mladších 19 let, pozn. red.

Doslov v českých souvislostech

Mgr. Martin Pešek

Období přechodu mezi dětstvím a dospělostí je pro každého zásadním životním mezníkem, který s sebou přináší mnoho příležitostí a také obtíží. Na dospívající je vyvíjen tlak, aby se chovali zodpovědně a úspěšně se začlenili do společnosti. Probouzí se tak vnitřní konflikt mezi tím, co chci já, co já cítím, a tím, co po mně žádá okolí. Dospívající, kteří v této době nemají oporu v rodině, mezi kamarády, ve škole či v zájmových skupinách, se s tímto nárokem těžko vyrovnávají. Mohou se pak cítit osaměle a uzavírat se do sebe, tak jako Jaguár v našem příběhu, a postupně se propracovat až k myšlenkám na vlastní smrt. V České republice si ročně vezme život více než 1500 lidí. Přestože celkový počet sebevražd se od 70. let snižuje, počet sebevražd dospívajících má opačnou tendenci. Počet ztracených let života v důsledku sebevraždy se tak v naší zemi postupně zvyšuje. Hned po úrazech se jedná o druhou nejčastější příčinu smrti této věkové kategorie. Uvádí se, že ročně zemře sebevraždou asi 60 dětí a dospívajících ve věku 0–19 let. Důvody, proč si tak mladí lidé berou život, zůstávají napříč evropskými zeměmi stejné. U dospívajících jsou nejčastějším motivem rodinné a vztahové problémy, nemoc a tělesná vada, prožité

trauma, školní problémy (především obava ze špatného prospěchu nebo šikana) a také potíže se sebepojetím (sexuální a genderová identita). Nápadnou vlastností dospívajících, kteří pomýšlejí na sebevraždu, je sociální izolace, zneužívání návykových látek a skutečnost, že skrývají nějaké tajemství. Něco, co je pro ně emocionálně velmi těžké nést a na co zůstávají sami, co nedokážou nebo nemohou sdílet s druhým člověkem.

Možnost s někým o své psychické bolesti mluvit otevírá nové perspektivy a v konečném důsledku pomáhá odvrátit pozornost od sebevraždy. Pokud dospívající nemají tuto možnost v rámci svého nejbližšího okolí, měli by vědět, že existují místa pomoci, která vznikla právě proto, aby takový člověk mohl přijít a nezůstával na své trápení sám. Pro děti a dospívající v dnešní době jsou nejdostupnější pomocí chatové nebo telefonické linky pomoci. Zde mohou získat porozumění, zájem a směr, jakým se vydat dál. Pro pomoc s trvalými výsledky v čase je ale zapotřebí osobní kontakt a dlouhodobější spolupráce s někým, ke komu získám důvěru. Takovým bezpečným místem, kam přijít a pravidelně docházet, mohou být krizová centra nebo různé poradny, které se dětem a dospívajícím věnují (viz seznam organizací v kapitole Kde hledat pomoc).

Každá dokonaná sebevražda je obrovskou tragédií a má dalekosáhlý dopad. Uvádí se, že každou sebevraždou je hluboce zasaženo nejméně 6 dalších osob. Lidí, kteří potřebují podporu, aby se s takovou událostí dokázali vypořádat. Ta však nebývá často dostupná, neboť v případě sebevraždy se jedná o tzv. stigmatizující úmrtí. To znamená, že pro zasažené je velmi těžké o způsobu úmrtí mluvit, neboť se obávají negativního hodnocení ze svého okolí. Pokud říkáme, že smrt a umírání je ve společnosti tabuizované téma, o sebevraždě to platí dvojnásobně. I z vyprávění Ainy je znát, jak se o sebevraždě Jaguára těžko mluví, jak rodiče chtějí chránit své děti, jak i vrstevníci na sebe berou přehnaný ohled a nevědí, jak téma začít komunikovat.

Stejně jako je tomu v případě pomoci člověku, který zvažuje sebevraždu, je komunikace a možnost o svých pocitech a myšlenkách

KDE HLEDAT POMOC

Osoby s myšlenkami na sebevraždu či se sebevražedným chováním potřebují speciální a profesionální péči. Je-li to váš případ, obraťte se na svého praktického lékaře.

Další možnosti pomoci jsou v následujících kontaktech, adresách a odkazech.

Krizové linky

V případě akutního ohrožení chováním, při kterém je člověk nebezpečný sobě či druhým, volejte integrovaný záchranný systém: 112

Rychlá zdravotní služba: 155

Policie: 158

Linka první psychické pomoci: 116 123 (dospělí, kteří jsou v krizi, a jejich blízcí), www.cestazkrize.net

Linka pro rodinu a školu: 116 000, pomoc@linkabezpeci.cz, linkabezpeci.cz

Linka bezpečí: 116 111 (děti a studenti do 25 let včetně)

Pražská linka důvěry: 222 580 697, linka.duvery@csspraha.cz, www.csspraha.cz/prazska-linka-duvery

Krizová služba Fokus Praha: 777 800 983, krize@fokus-praha.cz, www.fokus-praha.cz

SOS centrum Diakonie ČCE: 222 514 040, 777 734 173, sos@diakonie.cz, linka.duvery@diakonie.cz, www.soscentrum.cz

Linka důvěry Dětského krizového centra: 241 484 149, problem@ditekrize.cz, www.ditekrize.cz

Linka seniorů Elpida: 800 200 007, www.elpida.cz

Linka psychopomoci: 224 214 214, 777 783 146, psychopomoc@capz.cz, www.capz.cz

Linka důvěry Senior telefon: 800 157 157 (nonstop bezplatná, anonymní a odborná linka důvěry pro osoby starší 60 let a jejich pečující)

Česká asociace pracovišť linek důvěry: zastřešuje všech 26 pracovišť v ČR, rozcestník s kontakty na www.capld.cz/linky-duvery-cr/

bohnicebezhranic.cz/cs/Centrum-krizove-intervence__s691x7493.html –Centrum krizové intervence Bohnice | Ústavní 91, Praha 8, 284 016 110 centrumlocika.cz – pomoc dětem a jejich rodinám žít život bez násilí csspraha.cz/kc-riaps – Krizové centrum RIAPS: krizová intervence a psychologická podpora nonstop | Chelčického 39, Praha 3, 222 586 768 czap.cz/pro-verejnost/seznam-psychoterapeutu – Česká asociace pro psychoterapii sdružuje spolehlivé psychoterapeuty a psychoterapeutky, stránka obsahuje i celorepublikový rozcestník pomoci s kontakty deprese.com/poradna – poradna pro nemocné s depresí a jejich okolí: příčiny, projevy, léčba

ditekrize.cz – Dětské krizové centrum pro pomoc ohroženým dětem a jejich rodinám | Cílkova 796/7, Praha 12, 777 664 672 dlouhacesta.cz – pomoc rodičům, kterým zemřelo dítě v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny | Krátkého 250/4, Praha 9, 602 186 732

facebook.com/centrummodrapomnenka – centrum pomoci pro nevyléčitelně nemocné, umírající a pozůstalé | Milady Horákové 1750, České

Budějovice, 720 666 663

iporadna.cz/elinka-chatova-poradna – chat pro ty, kdo se potřebují poradit a upřednostňují písemný kontakt

klarapomaha.cz – poradna pro pozůstalé | Třída Kapitána Jaroše 1922/3, Brno-Černá Pole, 733 678 894

luctus.cz – poradna pro lidi, kteří se vyrovnávají se ztrátou blízké osoby, a podpůrná skupina pro lidi po ztrátě blízkého v důsledku sebevraždy | Radlická 99, Praha 5, 728 386 076

modralinka.cz – možnost pomoci z krizových životních situací, 608 902 410, 731 197 477

najdipomoc.cz – celorepublikový rozcestník poradenství a zdravotní i psychosociální pomoci

nakel.cz – krizová ambulantní péče pro děti a mladistvé od 12 do 26 let narovinu.net/sebevrazdy – průvodce pro pomoc při sebevražedných myšlenkách s celorepublikovým rozcestníkem pomoci při riziku sebevraždy

nepanikar.eu – mobilní aplikace, rychlá psychologická pomoc při psychických potížích lidem s depresemi, úzkostmi/panikou, sebepoškozováním, myšlenkami na sebevraždu, poruchami příjmu potravy

Joanjo Garcia

JAGUÁROVO SBOHEM

Z katalánského originálu Els adeus del Jaguar

vydaného v roce 2021 nakladatelstvím Edicions Bromera v Alziře, Španělsko, přeložil Michal Brabec

Odborné doslovy Rafael Sotoca, Begoña Frades a Martin Pešek

Vydala Cesta domů v Praze v roce 2023

1. vydání

Odpovědná redaktorka Štěpánka Ryšavá

Grafická úprava a sazba Eliška Kudrnovská, Designiq

Ilustrace na obálce Eva Horská

Vysázeno písmem Sirba (TypeTogether) a Mikrobe Variable (Elena Schneider)

Tisk H. R. G. spol. s r. o.

© Joanjo Garcia 2021

© Edicions Bromera 2021

© Rafael Sotoca a Begoña Frades 2021

© Michal Brabec 2023

© Cesta domů 2023

ISBN 978-80-88455-12-7

www.cestadomu.cz/nakladatelstvi

Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky. Překlad byl realizován z grantu Institutu Ramona Llulla. Vydání knihy též podpořila společnost bnt attorneys in CEE, manželé Semerádovi z Farmy Kozárovice a manželé Poláškovi ze společnosti JPSoft. Děkujeme!

Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci. Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých životních situací. Děkujeme

Máma a Max hledí směrem ke kamenné lavičce vystupující z našeho domu. Krčí se tam na fasádě malý obrázek, který je uvádí do stavu pohotovosti: červený jaguár. „Řekla jsem jim, aby ho přetřeli,“ povídá máma. Uhýbám pohledem a snažím se dělat, jako že nic.

Po chvíli vidím Maxe se štětkou a plechovkou barvy. Dívám se po očku na malůvku u lavičky: poslední jaguár ve vsi. „Prosím, nech ho tam,“ povídám mu. „Tvoje máma řekla…,“ odpovídá. „Prosím…!“ Max šeptá: „Tak dobrá, ale mámě to pak vysvětlíš sama.“

Spokojeně si prohlížím červeného jaguára na fasádě. Je to jedna z mála věcí, které po Juan Davidovi mám. A nechci, aby ji někdo vymazal. Vím, že máma mě tím chce chránit. Ale já nechci. Já se chci dozvědět, proč Juan David udělal to, co udělal.

Devatenáctiletá Aina se vrací do vesničky Valhondo rok po sebevraždě svého kamaráda. Nerozumí, co a proč se vlastně stalo, a s údivem zjišťuje, že ani lidé ve vsi, ani ostatní kamarádi z party nechtějí o Jaguárovi mluvit a nejradši by zatřeli všechny jeho stopy… Mlčení a neochotu se vracet k bolestné události ale Aina nechce akceptovat. Proč se všichni vyhýbají otevřené rozmluvě o smrti kamaráda?

www.cestadomu.cz