Page 1

Autor, specialista v oboru intenzivní péče, otevřeně přiznává pravdu, o které se mlčí: moderní medicína a zdravotnický systém nemají vůli včas rozpoznat a otevřeně přiznat blížící se smrt. Lékaři nejsou připraveni o umírání mluvit a kompetentně přispět k adekvátní péči na konci života. Hillman dokládá na desítkách příběhů, že stárnutí a umírání, ač nevyhnutelné, může být i dobré. Rozhodně nepatří do nemocnic a na jednotky intenzivní péče, kam se za posledních padesát let nepozorovaně přesunulo. Je nejvyšší čas se proti této praxi vzbouřit a vrátit smrt stářím tam, kam patří: do našich vlastních končin, do našich rodin a domovů.

ISBN 978-80-88126-44-7

KEN HILLMAN

Ken Hillman

Jak jsme zapomněli normálně stárnout a pokojně umírat

Zeširoka otvírá dveře do prostoru, který je nám všem známý, ale vstupujeme do něho s rozpaky, ba i s odporem: do světa našich starých křehkých rodičů, příbuzných, přátel. Vypráví o jejich pomalé cestě, na které jim ubývá sil a výkonnosti. Tělo chátrá, duševní schopnosti nestačí tempu okolního dění, kumulují se nemoci doprovázené bolestí, obavami a stesky. Pohled na ně nás bolí, a proto se mu vyhýbáme: vždyť kdo by se radoval z toho, že rodiče jsou staří a sešlí? A navíc ta hrozná představa že já – ty – my – na tom budeme jednou úplně stejně, ne-li hůř.

KAPAČKA, CÉVKA, HOUKAČKA

Kniha lékaře Kena Hillmana, kterou držíte v ruce, přináší obraz stárnutí a umírání jiný, než jsme zvyklí z filmů.

Jak jsme zapomněli normálně stárnout a pokojně umírat Cesta domů


Copyright© First published in Australia as A GOOD LIFE TO THE END by Allen & Unwin, 2017 © Cesta domů, 2018 ISBN 978-80-88126-44-7


Ken Hillman

Jak jsme zapomněli normálně stárnout a pokojně umírat Cesta domů 2018

Z angličtiny přeložila Lenka Kapsová


Tuto knihu věnuji svým pacientům a jejich pečujícím za to, že mě naučili mnoho věcí, které jsem se nemohl naučit z knih.


Kapitola 3 Navzdory vážnému zdravotnímu stavu byla Mary Wildová díky lékům při vědomí a duševně čilá. Šel jsem si s ní promluvit a hned na úvod jsem se jí zeptal, jestli s ní někdo hovořil o tom, že po operaci nenastalo kýžené zlepšení a že její zdravotní stav je vážný. Vyšlo najevo, že s ní o tom nikdo nemluvil. Vysvětlil jsem jí, že prognóza není dobrá, a ona řekla, že v tom případě chce odejít z nemocnice a vrátit se domů. Obě její děti toto řešení ostatně navrhovaly dávno předtím, než vůbec operaci srdce podstoupila. Informoval jsem o  našem rozhovoru kardiologa, ten ovšem odmítl připustit, že pacientka umírá. Vrátil jsem se k ní a sdělil Mary, že její lékař je toho názoru, že by měla v nemocnici zůstat. Vysadil jsem část léků a svěřil ji do péče kardiologa na běžné oddělení. Tam druhý den Mary Wildová tiše a bez bolestí zemřela. Tutéž sobotu jsem čekal na příjem pacientky, kterou měli přivézt z operačního sálu po urgentní operaci neprůchodných tepen. Této ženě bylo osmdesát let, trpěla demencí a zhoršenou funkcí ledvin. Měla vyplněný formulář, kde stálo, že v případě zástavy srdce si nepřeje resuscitaci. Bylo však možné operovat jí neprůchodné cévy, a tak jsme to udělali. Že je paní v terminální fázi? Koho to zajímá, když je tu něco, co se dá spravit? Rodina pacientky s  operací souhlasila. Byl to další případ, kdy se blízcí nemocného člověka rozhodovali na základě omezených či zkreslených informací. Podepsali souhlas se zákrokem poté, co jim byla situace vysvětlena asi takto: „Vaše maminka je na tom opravdu špatně. Má ucpané koronární tepny. Jedinou naději pro ni představuje operace. Co o  tom soudíte?“ Situace se však dala vysvětlit i odlišným způsobem, který by pak vedl i k nabídce jiných možných řešení. Například: „Vaše maminka je na tom opravdu špatně. Má ucpané koronární tepny. Když ale přihlédneme k jejímu celkovému stavu, obáváme se, že operace by nemusela být úspěšná ani bezpečná. Co by si podle vás přála ona sama?“ Tato paní zemřela o tři dny později připojená k přístrojům. Někdy mě v zaměstnání nevyčerpává ani tak dlouhá pracovní doba a  náročné úkoly, jako spíš frustrace z  neustálého hledání rovnováhy mezi tím, co bychom teoreticky mohli udělat, a tím, co je skutečně smysluplné. 40


Kapitola 4

Stáří a jeho pády

Pád může být zároveň triviální i osudný. Třiasedmdesátiletý Reg Flinders, pacient na lůžku 1, upadl při oblékání kalhot. Zřejmě toho předtím vypil víc, než bylo zdrávo – od doby, kdy mu před půl rokem zemřela žena, se mu to stávalo dost často. Zamotal se do kalhot, jednou nebo dvakrát poskočil ve snaze udržet rovnováhu a pak spadl na levý bok. Naštěstí u něj byla jeho dcera, která mu zrovna donesla jídlo k ohřátí na dalších pár dnů, a uslyšela z jeho pokoje ránu. Pan Flinders ležel na zemi v zajetí neposlušných kalhot a snažil se je přetáhnout přes kotníky. Když dcera zjišťovala, jestli je otec v pořádku, ubezpečoval ji, že ano. Dcera mu začala opatrně kalhoty svlékat, jenže když ho přetočila na bok, začal pan Flinders křičet bolestí  – bodalo ho v  levé části hrudníku a  v  horní části břišní dutiny. I přes jeho protesty zavolala dcera sanitku. Během čekání otci navlékla nové kalhoty a zabalila mu s sebou pár toaletních potřeb, léky, pyžamo a župan. (Netušila, že to lékaři a sestry na urgentním příjmu nemají rádi, protože je to ovlivňuje při rozhodování, kterého pacienta mají poslat domů a  kterého hospitalizovat.) Lékař na příjmu si byl naštěstí vědom komplikací, které mohou u staršího člověka při pádu nastat. Zlomeniny krčku stehenní kosti (lidově zlomenina kyčle) jsou příčinou úmrtí skoro stejně často jako nevyléčitelná rakovina a další terminální choroby. Zlomeniny dolních končetin, zejména právě kyčle, lze většinou poznat pouhým okem podle polohy končetiny a  mohou působit 41


Kapitola 4 nesnesitelnou bolest. U mnoha pacientů se dnes přistupuje k urgentnímu chirurgickému zásahu. Při operaci lékaři fixují kost pomocí speciálních drátů, dlah a šroubů. Zlomená žebra se většinou chirurgicky napravovat nedají, zahojí se během několika týdnů sama. Lékař Regovi neprodleně podal kapačkou silné léky proti bolesti a pokračoval ve vyšetřování. Ukázalo se, že Reg má několik zlomených dolních žeber na levé straně. Tento stav může u starších lidí vést až k  ohrožení života, zvlášť pokud jsou to kuřáci. S kouřením Reg přede dvěma lety přestal, teď už jen pil. Ještě poměrně nedávno chirurgové zakazovali podávat pacientům na příjmu léky proti bolesti, protože by mohly zakrýt příznaky a ztížit lékařům určení diagnózy. Bolest zlomených žeber, pociťovaná zvlášť při hlubokém dýchání a kašli, však může způsobit další komplikace. Když člověk dýchá jen mělce a  nekašle, plíce se plně neroztahují, a  v  důsledku toho se začnou hroutit. V postižené části se začnou hromadit hleny. Plíce se plní tekutinou, což dále ztěžuje dýchání. Následně se hroutí další část plic, což společně s bolestí ze zlomených žeber ztěžuje dýchání a vede ke kolapsu další části plic. Nakonec dojde k tomu, že plíce nejsou schopné předávat do krve dostatečné množství kyslíku, a to může vést až k úmrtí. U mladších pacientů tento vývoj není pravděpodobný, protože mají plicní rezervy, ale u  starších lidí jsou zlomená žebra častým úrazem, který má nezřídka fatální následky. Stárnoucímu člověku hrozí vyšší riziko pádu. Jeho svaly a  kosti jsou slabší a  křehčí. Srdce může při palpitacích způsobovat dočasné výpadky vědomí. Závratě mohou být i důsledkem velkého množství současně užívaných léků, které starší organismus nedokáže tak účinně vstřebávat. Rovnováhu ohrožuje také zhoršené fungování mozku, zvlášť když člověk ještě trpí občasnou dezorientací. Každý rok se na jednotce intenzivní péče setkám přibližně s  dvacítkou mužů starších pětašedesáti let, kteří spadli ze žebříku a zlámali si žebra. Zajímavé je, že při příjezdu do nemocnice většinou vypadají docela fit. Dříve je lékaři často propouštěli do domácího ošetření, aniž jim předepsali léky na úlevu od bolesti, 42


Stáří a jeho pády a mnozí z nich doma zemřeli. Dnes existuje lepší povědomí o potenciálních komplikacích, které mohou u starších lidí při pádech nastat, takže pacienti se zlomeninami žeber jsou hospitalizováni buď na běžných odděleních, nebo přímo na JIP. O tom rozhoduje věk, kuřáctví či nekuřáctví, osobní anamnéza a počet zlomených žeber. Zvlášť ohroženi jsou pacienti, kteří mají žebro zlomené na dvou místech. Při nádechu totiž dochází ke vsání uvolněné části žebra; v  lékařském žargonu se tomuto oslabenému úseku říká „cep“. Tento kousek žebra představuje značné riziko pro přilehlou oblast plic, která může zkolabovat nebo se zhmoždit. To je důvod, proč jsou postarší kutilové, kteří se nehodlají vzdát lezení po žebříku, po pádu často přijímáni rovnou na JIP. Dostanou silnou dávku léků proti bolesti a jako prevenci kolapsu plic dýchají pomocí obličejové masky pro neinvazivní ventilaci. V  Regově případě však ani tento postup nestačil a  museli jsme ho zajistit umělou plicní ventilací  – zavedením plastové kanyly do průdušnice. Čtyřicet osm hodin po přijetí do nemocnice Regovi najednou poklesl krevní tlak. Poté, co jsme jako příčinu vyloučili problémy se srdcem či výpotky v plicích, CT vyšetření břišní dutiny ukázalo, že náraz při pádu způsobil protržení slinivky. Pacient byl urychleně převezen na operační sál, dostal krevní transfuzi a lékaři mu slinivku odstranili. Je to jeden z orgánů, bez něhož člověk může žít – jedinou jeho nenahraditelnou funkcí je boj s jistým typem infekcí. Regův stav se komplikoval bolestí z operace, zlomeninou žeber a ztrátou krve. Abychom předešli zdlouhavější a trnitější cestě, byla mu během zmíněné operace rovnou provedena i dočasná tracheostomie – přerušení průdušnice a zavedení dýchací kanyly. Za čtrnáct dní bylo možné tracheostomickou kanylu odstranit a za další dva týdny byl Reg propuštěn domů. Všechny zmíněné procedury absolvoval jen proto, že už měl věk a zamotal se při oblékání do kalhot. Stáří s sebou zkrátka nese větší zranitelnost i vůči poměrně banálním úrazům a infekcím. *** 43


Kapitola 6

Hromničky Lidské bytosti neunesou příliš velkou dávku reality. T. S. Eliot: Čtyři kvartety

Bylo po Vánocích, měl jsem za sebou dva týdny dovolené a nastupoval jsem opět do práce. Když jsem v osm hodin ráno přebíral službu, v úžasu jsem si pomyslel: „Co to tady proboha dělám?“ Zřejmě díky delší nepřítomnosti na pracovišti jsem náhle viděl rituál předávání služby s odstupem, jakoby novýma očima. Připadal mi najednou úplně neskutečný. Téměř u všech pacientů, kteří aktuálně leželi na naší jednotce intenzivní péče, bylo jasné, že za několik dnů nebo týdnů zemřou. Jenže místo aby byli doma se svými nejbližšími, leželi na JIP připojeni k  přístrojům a  obklopeni zdravotnickým personálem, který se je v  dobré víře snažil udržet co nejdéle naživu. Střídání služeb na JIP znamená předat si detailní informace o každém z pacientů: věk, důvod přijetí na naše oddělení, zlepšení, k němuž došlo, aktuální situaci a možný další vývoj. Vystudoval jsem medicínu proto, abych se snažil zlepšit stav každého z těchto pacientů, ne proto, abych celý tenhle systém zpochybňoval. Jenže v tu chvíli se mi honily hlavou jen a jen pochyby. *** Luciano, čtyřiadevadesátiletý pacient na lůžku 1, už byl na našem oddělení dvanáct dní. Prodělal rozsáhlou operaci rakoviny prostaty. Většina starších mužů dávno neudrží proud moči jako ve dvaceti letech a  určitou míru karcinogenních změn na prostatě 57


Kapitola 6 má ve stáří skoro každý. V čem mohla Lucianovi tato operace prospět? Rozsáhlý zákrok pouze obnažil holý fakt jeho vysokého věku a  nedostatečné rezervy organismu. K  jeho špatnému stavu přispěla značná ztráta krve během operace. Pacient byl tak zesláblý, že se sotva mohl hýbat. Neměl sílu sám dýchat, a tak musel být připojen k  plicnímu ventilátoru. Ruce měl připoutané k  lůžku, aby si nevytrhl „nádobíčko“, které ho udržovalo při životě. Nemohl mluvit, protože mu mezi hlasivkami vedla trubice do plic. Uvažoval jsem, že ho nazítří nechám odpojit od ventilátoru. Promluvím si s ním i jeho rodinou, aby pochopili, jaké kroky podnikáme a proč. Ujistím je, že ať už se Luciano zotaví, nebo ne, nebude trpět bolestí ani zažívat jinou nepohodu. Alespoň si bude moci před smrtí se svými nejbližšími promluvit. Cyrilovi, který ležel na lůžku 2, bylo pouhých šestašedesát let. Skoro celý dospělý život kouřil a plíce měl v takovém stavu, že se téměř nebyl schopný hýbat. I doma byl odkázaný pouze na sezení na židli a byl úplně vyčerpaný, i když jen odpočíval. Prodělal krátký zánět průdušek, který však stačil k tomu, aby ho úplně odrovnal. Sanitka ho urychleně odvezla do nemocnice, kde dostal antibiotika a kyslíkovou masku na podporu dýchání. Ulevilo se mu natolik, že se mohl opět vrátit domů na svou židli. Zeptal jsem se ho, jestli v případě, že by se mu opět udělalo hůř, chce odvézt do nemocnice, nebo jestli by raději zůstal doma a dostával léky, které ho zbaví toho hrozného pocitu dušnosti. Cyril bez váhání odpověděl, že už do nemocnice nechce a že nechápe, proč ho prostě nenechají v klidu umřít. Slíbil jsem mu, že zařídím, aby měl doma k dispozici všechno potřebné a netrpěl bolestí ani těžkou dušností. Na lůžku 3 jsme měli Francesku. Bylo jí pouhých dvaašedesát let a měla mnohočetný myelom v terminální fázi. Jde o rakovinu určitého typu bílých krvinek v plazmě, které zodpovídají za imunitu. Buňky se mohou hromadit v kostní dřeni a bránit tvorbě dalších krvinek. Také dochází k hromadění bílkovin v krvi, což může narušit funkci ledvin. Mnohočetný myelom je prakticky ve všech případech nevyléčitelný, ale rozvoj nemoci lze zpomalit léčbou, 58


Hromničky která docela dobře zabírá zejména v raných fázích onemocnění. Francesca však touto nemocí trpěla již mnoho let a nyní jí zbývalo již jen pár dní, v nejlepším případě týdnů života. V jejím organismu došlo k  těžké poruše elektrolytové rovnováhy a  téměř úplně jí zkolabovaly ledviny. Lékařský tým se rozhodl nenasazovat dialýzu vzhledem k  tomu, že se život pacientky chýlil ke konci. Francesca si dobře uvědomovala vše, co se kolem ní dělo – její duševní funkce byly naprosto v pořádku. Během pobytu v  nemocnici se lékařů zeptala, proč byla přijata k léčbě na JIP, když stejně brzy umře. Lékaři jí vysvětlili, že nerovnováhu elektrolytů lze snadno řešit a  že léčba tohoto problému byla úspěšná. Pacientka na ně dál naléhala a  zdůraznila, že by v  situaci, kdy jí zbývají jen dny nebo týdny života, raději byla doma se svými blízkými, a ne v nemocnici, kde se o ni starají cizí lidé. Řekla, že nevidí žádný smysl v léčení jednoho příznaku, když samotná nemoc a komplikace, které působí, jsou neléčitelné. Podobně jako mnoha dalších pacientů se ani jí nikdo neptal na její přání ohledně léčby. K otevřené a upřímné debatě došlo až ve chvíli, kdy jí vypověděly službu ledviny. Clive, pacient na lůžku 4, k nám přijel z domova s ošetřovatelskou péčí. Začala se mu motat hlava a dostal horečky. Sanitka ho odvezla do nemocnice a  na pohotovosti diagnostikovali infekci močových cest. Protože byl v ohrožení života, byl převezen k nám na JIP. Tyto infekce se prostřednictvím intenzivní péče léčí poměrně snadno – podají se nitrožilně tekutiny a výživa, léky na udržení krevního tlaku a antibiotika. Většina lidí se uzdraví. Clive však trpěl demencí a  v  domově s  ošetřovatelskou péčí byl odkázán na lůžko. V poslední době výrazně zhubl a navzdory dobré péči začal trpět proleženinami. Bylo mu sedmdesát sedm let a měl klasickou plejádu dalších neduhů daných věkem – chronické selhání ledvin, kornatění věnčitých tepen, kvůli kterému prodělal operaci srdce, dále cukrovku, vysoký krevní tlak a vysokou hladinu cholesterolu. Jeho infekce močových cest sice byla řešitelná, ale nebyl jsem si jistý, zda je smysluplné léčit ho jen proto, aby se opět mohl vrátit na lůžko, kde protrpí poslední týdny nebo měsíce života zcela odkázaný na pomoc druhých. Nikdo z  nás, 59


Kapitola 6 kdo jsme se podíleli na péči o něj, bychom si to na jeho místě nepřáli. Avšak v době, kdy byl Clive ještě duševně fit, nevyjádřil své přání ani v jednom směru. A lékaři jsou vycvičeni k tomu, aby konali, a ne aby se zastavili, sedli si a v klidu se zamysleli nad celkovou situací. Dvaapadesátiletý Daryl na lůžku 5 se doslova upil k smrti. Nebyl skoro při vědomí, měl těžce poškozený mozek, protože jeho játra nebyla schopna odbourat toxické látky v krvi. Přestože jsme nasadili veškerý arzenál na podporu života, Darylův stav se za uplynulé dva týdny nezlepšil. Kvůli těžké žloutence a  jaterní cirhóze měl ascites, odulé břicho kvůli tekutině v  břišní dutině. Po vizitě u něj jsem si promluvil se všemi specialisty, kteří se o něj starali, i s Darylovou rodinou. Dal jsem jim ke zvážení možnost, že bychom již upustili od aktivní léčby. Poté jsem se šel podívat k lůžku 6, kde ležel Ivan. Bylo mu sedmdesát sedm let, trpěl těžkou demencí a doma se o něj starala jeho manželka. Spadl ze schodů a  bylo potřeba ho převézt do nemocnice. Jevil totiž známky dezorientace, což na jedné straně mohlo být způsobeno demencí, při úrazu však také mohlo dojít k poškození mozku. Pacient byl poslán na CT vyšetření a já jsem se nedokázal ubránit obavám; kolik asi lékařů by považovalo za vhodné provádět neurochirurgickou operaci u sedmasedmdesátiletého muže trpícího těžkou demencí? CT vyšetření ukázalo, že Ivan má v  mozku malé množství krve  – to sice neindikovalo žádné konkrétní poškození, ale ke krvácení nepochybně došlo v  důsledku úrazu. Pacient byl převezen na JIP, abychom mohli hlídat, zda se krvácení nezhorší. Paradoxní ovšem bylo, že o operaci by se u Ivana téměř jistě neuvažovalo ani tehdy, kdyby ke zhoršení došlo. Ve hře byl ještě další faktor. Ivanově manželce bylo sedmdesát pět let a péče o manžela byla na hranici jejích možností už v době před pádem. Uvědomovala si, že buď bude potřebovat pomoc nějakého dalšího pečovatele, nebo bude nutné manžela přestěhovat do nějakého domova s profesionální péčí. Nabídka těchto míst je však velmi omezená, zatímco nemocnice s jednotkami intenzivní péče jsou navzdory své nákladnosti k dispozici téměř vždy a všude. 60


Hromničky Otázka finanční nákladnosti se netýkala jen Ivana, ale i ostatních pěti pacientů, o nichž jsem zde psal. Péče o každého z nich stála společnost více než čtyři tisíce australských dolarů na den5. Jejich rodiny byly udržovány v  liché naději a  samotným pacientům se zbytečně prodlužovalo utrpení v závěru života. Byla to situace, z níž nikdo nevycházel vítězně. Až když jsme došli k lůžku 7, čekaly nás lepší zprávy. Konečně jsme tu totiž měli pacienta s potenciálně vyléčitelným onemocněním, který měl šanci opustit nemocnici živý. Alexandrovi bylo sedmnáct let a diagnostikovali u něj Guillainův–Barrého syndrom. Tato nemoc vede k postupnému ochrnování svalů včetně bránice, což chlapci způsobovalo problémy s dýcháním a musel být připojen na plicní ventilátor. Byl to vážně nemocný mladý člověk, který by bez podpory přístrojů a zkušeného personálu na JIP zemřel. Nyní byla prognóza taková, že nemoc za několik dní či týdnů odezní a chlapec bude schopen fungovat bez podpory přístrojů. Pustíme ho domů, kde bude moci vést relativně normální život. Obor intenzivní péče původně vznikl právě pro léčbu takovýchto onemocnění. Kdy a jak došlo k tomu, že se hlavním polem jeho působnosti stala snaha léčit pacienty, kteří se zcela přirozeně a předvídatelně ocitli na konci svého života?

5

Přibližně 67 000 Kč, pozn. red.

61


Kapitola 12

Není snadné jen tak umřít Dr. Duncan MacDougall z Massachusetts v roce 1907 oznámil, že lidská duše váží tři čtvrtiny unce neboli 21 gramů. Přišel na to tak, že zvážil lidi těsně před smrtí a těsně po ní. Dlouho kolovaly zvěsti, že Walt Disney chtěl nechat po smrti své tělo zmrazit. Podle jeho dcery Diane však nikdy nic takového v úmyslu neměl. Když v pětašedesáti letech zemřel, jeho tělo bylo zpopelněno a popel rozprášen ve Forest Lawn Memorial Park v kalifornském Glendale. Kryogenika je nauka, která se zabývá kryoprezervací neboli uchováváním lidských či zvířecích těl za velmi nízké teploty. Ideálně by tato procedura měla začít do několika minut poté, co se zastaví srdce, aby nezačaly odumírat tkáně. Lidé tuto proceduru podstupují s nadějí, že někdy v budoucnu vědci naleznou lék na chorobu, která je sužovala, jejich tělo se rozmrazí a  oživí a  oni budou moci být vyléčeni. Je zvlášť důležité, aby po zástavě krevního oběhu nedošlo k poškození mozku, protože kdyby vás po letech konečně rozmrazili, mozek by vám nefungoval a přišla by nazmar spousta času, peněz a námahy. Netušíme ovšem, zda se během zmrazování uchová paměť, osobnost a  identita člověka. Teoreticky to možné je. Podle toho, kolik máte peněz, si dnes můžete nechat zmrazit mozek, hlavu nebo celé tělo. Před několika lety jsem na jedné konferenci v  úžasu naslouchal jednomu podnikateli z  Los Angeles, jak mluví o  své společnosti, která tuto službu kryoprezervace nabízí. Když se kli111


Kapitola 12 ent blíží konci života, lékař nepřetržitě monitoruje jeho životní funkce, má ruku na jeho tepu, sleduje jeho dech. Mezitím čeká za rohem speciální auto se všemi možnými přístroji k udržení života. Obsluhují ho technici, kteří jsou mistry svého oboru. Když ošetřující lékař přestane cítit puls i  dech, prohlásí pacienta za mrtvého. V západním světě je člověk oficiálně mrtvý právě tehdy, když ho za mrtvého prohlásí lékař. Lékař okamžitě zavolá řidiči, který zajede těsně k  budově. Z  auta vyskáčou technici s  přístroji, a  podobně jako to dělá resuscitační tým, vrhnou se na mrtvého a nasadí všechny dostupné přístroje: extrakorporální membránovou oxygenaci, která převezme funkci krevního oběhu, umělou ventilaci, která tělo okysličí a udrží plíce roztažené, a zavedou nitrožilní kanyly, kterými podají oživující léky. Následkem toho se pacient probudí a vrátí do života (poté, co byl právně prohlášen za mrtvého). Vzápětí se musí zahájit proces kryoprezervace, který spočívá ve zchlazení těla a aplikaci kryoprotektivních látek, a pacient pozvolna opět zemře. Jeho tělo se zmrazí asi na minus 196 stupňů Celsia, což je bod varu tekutého dusíku. Vynálezci této metody se domnívají, že procesem takzvané vitrifikace se minimalizuje riziko tvorby krystalů a dalších potenciálních příčin destrukce buněk. Pak jde o to udržet klienta zmrazeného do doby, než se najde lék na chorobu, kterou trpěl. Hlavní problém, který jsme ještě nevyřešili, ovšem spočívá v  tom, že typickými klienty společností nabízejících kryoprezervaci jsou vesměs bohatí lidé, kteří umírají stářím. Žili již v  zestárlém těle, měli šedé vlasy a  vrásčitou pleť, většina jejich tkání a orgánů již nefungovala zrovna na jedničku. Zemřeli, protože se u nich sečetly všechny tyto faktory. Probudit se v takovém těle nemusí být zrovna ideální, i kdyby se nakrásně na tu poslední abnormalitu, která vedla k jejich „smrti“, léčba našla. Vždyť křehký starý člověk většinou neumírá na jednu potenciálně léčitelnou nemoc. A mladí lidé, kteří trpí jednou nevyléčitelnou chorobou, zase málokdy mají tolik peněz, aby uvažovali o tom, že se nechají zmrazit, nebo je to spíš ani nenapadne. Někdy v budoucnu třeba bude možné odebrat z jejich buněk DNA a vyčistit ji tak, aby mohla vzniknout mladší, nebo dokonce od112


Není snadné jen tak umřít lišná verze jich samých. Nejsem si ovšem jistý, jestli je rozumné zalidňovat už tak přelidněnou zeměkouli starými lidmi na prahu smrti nebo mladými klony jejich někdejšího já. Možná jsme si to úplně dobře nepromysleli. To takový Aubrey de Grey chce stárnutí rovnou zrušit. Tento muž zdědil po matce skoro sedmnáct milionů dolarů a použil je k  založení výzkumné nadace SENS (Strategies for Engineered Negligible Senescence, volně přeloženo Strategie pro dosažení zanedbatelného stárnutí). Jejím cílem je najít způsob, jak předcházet fyzickému a  duševnímu úpadku organismu v  průběhu času. De Grey má v úmyslu triumfovat tam, kde neuspěli doktor Faust ani Dorian Gray, a obejít i neblahé důsledky, které je dostihly. Podílí se také na předávání ocenění s názvem Cena myšího Metuzaléma (Methuselah Mouse Prize) udělovaného vědcům, kteří dokáží prodloužit život myším. Dále vymyslel pojem pro-ageing trance, což má být stav mysli, při jehož navození se člověku vymaže z  hlavy děs ze stárnutí. Časopis MIT Technology Review napsal, že de Greyovy nápady jsou tak pomýlené, že nemá cenu vést o  nich zasvěcenou debatu. Nemohu se však ubránit obavě, aby u lidí navzdory iracionalitě podobných teorií nepřevážil strach ze stárnutí a umírání nad zdravým rozumem. *** Panu Hardingovi bylo čtyřiasedmdesát let a u nás na JIP ležel přibližně dvacet čtyři hodin. Prožil celý život v jednom malém městečku v  Novém Jižním Walesu. Jeden místní učitel ho cestou do práce našel ležet v bezvědomí na poli. Začal ho resuscitovat a za nějakou dobu přijela sanitka a odvezla pana Hardinga do místní nemocnice, kde mu lékař vpravil do žíly léky na podporu krevního oběhu. Zároveň se pokračovalo v resuscitaci a poté helikoptéra přepravila pacienta k nám do nemocnice. Ve chvíli, kdy jsme ho přijímali, už mu byla resuscitace poskytována pět hodin, ale srdce mu stále samo netlouklo. Protože měl nízkou teplotu, lékaři se domnívali, že jeho mozek teoreticky nemusel utrpět škodu, k níž po pěti hodinách kardiopulmonální resuscitace nevyhnutelně dochází. 113


Kapitola 12 Připojili jsme pacienta na extrakorporální membránovou oxygenaci (ECMO), která supluje funkci srdce a plic. Nyní pan Harding ležel na lůžku 8, byl připojený k  plicnímu ventilátoru a  dostával maximální dávky léků na optimalizaci kardiovaskulárního systému. Tělesná teplota se mu vrátila do normálu, ale přes všechnu snahu vypadal jako mrtvý  – a  to proto, že mrtvý byl. Jeho mozek nevykazoval žádnou aktivitu a bez pomoci léků, ECMO a ventilátoru mu nefungovaly srdce ani plíce. Byl z právního hlediska mrtvý, tak jsme se ho rozhodli od přístrojů odpojit. Jeho příbuzní nám vyjádřili vděčnost, nejspíš proto, že v sobě měli poctivé venkovské způsoby. Přesto se pozastavili nad tím, proč jsme jejich blízkého vláčeli všemi těmi procedurami, když už byl stejně mrtvý. Zmínil jsem zde případ společnosti nabízející zmrazování lidských těl, abych ukázal míru perverze, s níž se moderní medicína pokouší prodloužit člověku život. Je zajímavé pohlédnout ze stejného úhlu pohledu na to, co jsme prováděli s panem Hardingem: klient kryoprezervace z Los Angeles je prohlášen za mrtvého, pak mu uměle obnoví život a  následně ho zmrazí. Pan Harding zemřel a jeho tělo začalo chladnout, my jsme mu uměle navodili životní funkce, takže se jeho tělo opět zahřálo, ale nakonec jsme ho prohlásili za mrtvého. Doktorka Elisabeth Kübler-Rossová si ve své nádherné knize O smrti a umírání klade otázku: Proč je tak těžké dobře umřít? Hovoří o čemsi, co nazývá ars moriendi, umění umírat. Píše o tom, že nemocnice nejsou pro umírání vhodné, protože byly založeny za účelem léčení (a vyléčení) pacientů, tudíž pro ně smrt znamená selhání. Zdůrazňuje postoj „přijetí“ (acceptance)16 a  povzbuzuje čtenáře k tomu, aby si sami vybrali, jakým způsobem chtějí jednou umírat.

16 Kübler-Rossová zkoumá proces vyrovnávání se s vlastním umíráním, který podle její teorie lze popsat jako model o pěti fázích: denial, anger, bargaining, depression, acceptance. Do češtiny se obvykle překládají jako popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Zde autor odkazuje k té poslední fázi, ale v kontextu je asi vhodnější překlad „přijetí; přijetí skutečnosti“, pozn. red.

114


Není snadné jen tak umřít V devatenáctém století lidé do medicíny vkládali mnohem menší naděje než dnes. Dokonce existovaly takové instituce jako Edinburská asociace pro úlevu nevyléčitelně nemocných, která iniciovala založení Edinburské nemocnice pro nevyléčitelně nemocné. V  té době podobné instituce fungovaly v  nejrůznějších zemích světa. Taková upřímnost by dnes byla považovaná za neomalenost a pochybuji, že bychom uměli tak otevřeně přiznat, že medicína není všemocná. Nicméně naše snaha skrývat zásadní informace o tom, že pacienta není možné vyléčit a že se blíží konci, je nepochybná, častá – a scestná. Je zjevné, že bude potřeba vytvořit nějaký přijatelnější jazyk, abychom mohli poctivě a věcně mluvit o umírání. Jestliže pouhé slovo „nevyléčitelný“ vzbuzuje děsivé asociace, pak musíme hledat – třeba i s pomocí mediálních specialistů – takové výrazy, které budou otevřenou komunikaci umožňovat, nikoli brzdit. Jak těžké může být umírání, to možná nejlépe shrnuje příběh paní Mathiesonové. Byl jsem pozván do rádia, abych pohovořil o  své první knize Vital Signs, která v  té době právě vyšla. Posluchači mohli během pořadu reagovat a klást dotazy. Paní Mathiesonová do rádia zavolala a odvyprávěla nám příběh svého muže, který nedlouho předtím zemřel. Dokud byl ještě naživu, uzavřeli spolu oba manželé dohodu, že si ani jeden z  nich nepřeje v  závěru života žádná drastická opatření. Svoje přání sice nesepsali, ale řekli o nich svým dětem. Bydleli v malém městečku a jednoho dne vyrazili autem zařídit si pár věcí. Za volantem seděla paní Mathiesonová. Najednou uviděla, jak se manžel na vedlejším sedadle kácí; dopadl na ni celou vahou těla. Zajela ke krajnici a zjistila, že manžel je mrtvý. Narovnala ho a opřela o okénko na straně spolujezdce. Jako řada žen její generace neměla ani ona mobilní telefon, ale o kus dále byla u silnice telefonní budka. Rozjela se k ní, pak ale zastavila a přemýšlela, co bude dál. Pokud zavolá sanitku, záchranáři vytáhnou pana Mathiesona z  auta, začnou s  resuscitací a  možná ho dokonce „oživí“. Odvezou ho do nemocnice a připojí na přístroje udržující život. Usoudila, že to není to pravé, co by si manžel nebo ona přáli. Nastartovala a rozjela se. Zanedlouho minula 115


Kapitola 12 místní nemocnici a před očima se jí rozběhl stejný výjev. Opět si představila, jak jejímu muži cvičí na hrudníku tým zapálených mladých lékařů, jak leží připojený k přístrojům a jak nakonec skončí nemohoucí v domově s ošetřovatelskou službou, kde bude s  tupým pohledem a  slinou v  koutku úst sedět v  kolečkovém křesle a sestry ho budou krmit jako miminko. Začala uvažovat trochu jinak. Viděla kdysi v  televizi pořad o kardiopulmonální resuscitaci a vzpomněla si, že je potřeba zahájit ji neprodleně, protože už asi po třech minutách začne člověku odumírat mozek. Od doby, co se na ni manžel zhroutil, už určitě uběhly aspoň tři minuty, nebo neuběhly? Paní Mathiesonová se začala obávat, že ji lékaři obviní, že zbytečně otálela, a  přispěla tak k  manželově smrti. Vtom uslyšela, jak na vlakovém přejezdu kousek před ní začíná zvonit signalizace u  závor. Prudce se rozjela, protože věděla, že vlak přijede asi až za minutu. Přejela koleje, otočila auto do protisměru a vyčkávala: závory se spustily, přejel vlak – a přidal jí pár dalších minut. Když se závory zase zvedly, podruhé přejela koleje a pomalu dojela k ordinaci jejich praktického lékaře. Usoudila, že je to rozumný chlapík, který se nebude pokoušet o nějaké heroické činy. V klidu zaparkovala, došla k recepci před ordinací a řekla, že jejímu manželovi je moc zle a že není schopen sám dojít do ordinace, jestli by se na něj pan doktor mohl přijít podívat do auta. Lékař vyšel z ordinace a šel s paní Mathiesonovou k autu. Ani nemusel otevírat dveře, aby poznal, že pan Mathieson už nežije. Prohlédl ho a úředně ho prohlásil za mrtvého. V  místě jejich bydliště bylo běžné, že až do doby vyřízení pohřebních náležitostí zůstávalo mrtvé tělo v  nemocniční márnici. Lékař proto zavolal sanitku a dva záchranáři se snažili paní Mathiesonovou trošku rozptýlit. Prý, už jste někdy jela se sirénou a světly? Řekla, že ne, a tak je svezli do nemocnice naplno houkajícím a blikajícím vozem. Seděla vzadu vedle těla svého manžela a tiše plakala. Přemohla ji ona zvláštní směsice zármutku a úlevy po prožitém stresu, kterou mnozí v podobné situaci zakoušejí.

116


Kapitola 13

Plánování budoucí péče

To, že se vyhýbáme upřímným rozhovorům o stárnutí, umírání a smrti, s sebou nese jeden zásadní a neblahý důsledek: když se čas naplní, často neznáme přání svých nejbližších. Rozhodné situace přitom nebývají černobílé. To platí zejména tehdy, když nemocný upadne do bezvědomí a my musíme rozhodnout o další péči v závislosti na stavu jeho zdraví a na odhadované pravděpodobnosti přežití. Většinou nad rodinami jako Damoklův meč visí riziko, že pokud nemocný přežije, stráví dlouhé roky v neuspokojivé kvalitě života a odkázán na pomoc druhých. Pokud ve věku, kdy jste ještě tělesně a duševně fit, neustanovíte osobu, která by za vás měla rozhodovat, zkomplikujete tím život jak svým blízkým, tak sobě. Členové rodiny si mohou myslet, že vaše přání dokážou odhadnout, ale mohou se mýlit. Většina pomýlených rozhodnutí navíc směřuje ve prospěch konvenčního postupu: v  případě nejistoty se příbuzní obvykle přikloní k pokračování v aktivní léčbě. To ovšem může vést k tomu, že zůstanete naživu ve stavu, jaký jste si nikdy nepřáli. Ty, kdo rozhodnutí učinili, pak často sužuje úzkost a pocity viny. Soupis preferencí a hodnot, které jsou pro vás v závěru života důležité, se nazývá dříve vyslovené přání nebo plán budoucí péče.17 Sestavuje se obvykle v  součinnosti s  lékaři, sociálními pra17 V  ČR je dříve vyslovené přání legální způsob, jak ustanovit péči o sebe pro budoucí dobu, jestliže nebudeme schopni o sobě rozhodovat. Více zde: https://www.umirani.cz/rady-a-informace/drive-vyslovena-prani, pozn. red.

117


Kapitola 20 chat tomu, co lidé říkají a co si přejí, a pomáhat jim jejich rozhodnutí v oblasti zdravotní péče uskutečnit. Uschopnit pacienty a jejich pečovatele k rozhodování o zdravotní péči je vstupenkou do demokratické společnosti, která se dobře stará o  své občany. Zbavíme-li lidi možnosti volby, je to ohrožení základních lidských svobod. Témata stárnutí, smrti a umírání je třeba otevřít na celospolečenské úrovni a nebát se o nich mluvit. Přinese to prospěch jak jednotlivcům, tak celé společnosti. Umenší se pocity viny, které zažívají příbuzní starých a  křehkých lidí. Do debaty se budou moci zapojit ti, kterých se to hlavně týká  – stárnoucí lidé. Záměrně říkám stárnoucí, protože o těchto věcech je dobré uvažovat včas. Pochopitelně nikdy nevíme, jak se náš zdravotní stav bude vyvíjet, takže je potřeba plán budoucí péče ponechat pružný a otevřený. Opět bych rád zdůraznil, že část obrovských financí poskytovaných na akutní péči v nemocnicích by bylo vhodné přesměrovat a vytvořit širší a pestřejší nabídku služeb pro lidi v závěru života. Finanční kritéria se ovšem nesmějí stát hlavním motivačním činitelem. Je stále potřeba připomínat si, co je smyslem těchto snah – vytvořit kvalitní síť služeb v místě bydliště, ze kterých si bude každý moci vybrat. Úspory v  rozpočtu se pak pravděpodobně dostaví samy, takže by situace měla být prospěšná pro všechny zúčastněné.

190


Kapitola 21

Kam dál?

Nenápadně se to blížilo a my jsme nedokázali včas zareagovat. Skoro denně se objeví zpráva o nějakém úchvatném medicínském vynálezu, ale zdravotnictví se neúspěšně potýká s jedním zásadním, a  přitom tak obyčejným problémem: stárneme. Nejen že technologické zázraky medicíny nemají na stárnutí skoro žádný vliv, ale celý zdravotnický systém je uspořádán způsobem, který byl snad funkční před sto lety, dnes je však přežitý. Vlajkovými loděmi zdravotní péče se postupně staly nemocnice a  tato jejich pozice se během dalšího vývoje velice upevnila. Koncentrují se v nich nejlepší lékařské kapacity i nejmodernější technologie a provádějí se medicínské procedury té nejvyšší úrovně. Praktičtí a rodinní lékaři působí spíše na okraji systému než v jeho středu. Jakmile se vyskytne jakýkoli problém, doporučuje se jim, aby pacienta odeslali k odbornému lékaři. Systém zdravotnictví byl vybudován v  souladu s  potřebami mladších pacientů trpících jedním problémem či nemocí. Medicína se rozdělila na obory podle částí těla, kde se problémy vyskytují: srdce, plíce, mozek, střeva, kosti, klouby… Na každou oblast se dnes školí specialisté, kteří si pak střeží své vymezené území a vládnou na něm. Jejich odborná příprava, učebnice, lékařské časopisy, které si předplácejí, konference, na které jezdí, a kolegové, s nimiž se setkávají, se většinou stále točí kolem jednoho orgánu či oboru medicíny. I  jejich profesní organizace se ustavují v souladu s těmito přesně narýsovanými oborovými hranicemi. Výzkum je také stále specializovanější a noří se do tak ta191


Kapitola 21 jemných hloubek, že média jen žasnou a přinášejí zprávy o stále úžasnějších a  průlomových objevech, které mohou zachránit spoustu životů. Mezitím se nepozorovaně a  poznenáhlu měnila skladba pacientů, čehož si obchodníci s technologickými zázraky skoro ani nevšimli. Většinu pacientů v nemocnicích dnes tvoří lidé starší sedmdesáti let, mnoho jich je ještě výrazně starších a nemálo se jich nachází v samém závěru života. Nemocnice jsou nepružné instituce rozdělené podle zastaralých pravidel na oddělení asi tak, jako byla kdysi království rozporcována na jednotlivá léna ve správě lenních pánů. Jejich situace dnes připomíná situaci polské kavalérie, která v roce 1939 statečně čelila německé a  sovětské invazi. Vojenská zpravodajská služba této divizi opomněla sdělit, že se do země chystá vtrhnout poněkud jiný typ armádní techniky – dobře organizované a rychlé jednotky s tanky, děla převážená nákladními automobily, ne tažená koňmi, a  výkonné letouny schopné ostřelovat a  bombardovat. Za pár dnů bylo po všem.41 S  trochou nadsázky můžeme k  této kapitole historie přirovnat dnešní situaci, kdy pohotovosti nemocnic kolabují pod invazí sanitek přivážejících staré lidi, kteří zaplavují přetížená oddělení původně stavěná pro pacienty s jednou jasnou diagnózou. Nemocnice jsou tradičně rozděleny na interní a chirurgické obory a dále na oddělení podle jednotlivých částí těla. Odborní lékaři zvyklí na špičkové úrovni léčit jeden orgán si najednou nevědí rady s pacienty, kteří trpí množstvím chronických neduhů způsobených věkem. Tyto neduhy se navíc různě kombinují a většinou nereagují na nejnovější lékařské technologie. Na novou generaci pacientů nejsou plně připraveni ani geriatři. Vystudovali totiž ve stejném vzdělávacím systému jako ostatní odborní lékaři – tedy s cílem léčit a vyléčit. Někdy má člověk pocit, jako by složili přísahu, že nikdy nevysloví slovo umírání a  smrt. Nesmějí ani pacientovi říct, že jeho problémy jsou 41 Historie napadení Polska není předmětem této knihy. Skutečnost však byla složitější, než naznačuje autor, pozn. red.

192


Kam dál? nejspíš způsobené stářím. To by jednak bylo neurvalé, jednak by to znamenalo přiznat si porážku. Takže se dělají další a další vyšetření, předepisují se další a další léky a nezřídka dojde i na náročnou operaci. Samozřejmě se najdou i výjimky – lékaři, kteří se nebojí říct nahlas, že císař je nahý. Jedním z nich je geriatr James Goodwin z  Fakultní nemocnice Texaské univerzity v  Galvestonu. V  roce 1999 publikoval článek s názvem Geriatrie a hranice moderní medicíny,42 v němž mimo jiné napsal: „Došel jsem k přesvědčení, že moderní medicína toho pro staré lidi nemůže moc udělat.“ Dále uvádí: „Přemrštěná léčba lidí nad padesát let znamená hlavně nepohodlí a zbytečné utrácení peněz. Přemrštěná léčba lidí nad osmdesát let už hraničí s týráním.“ Apeloval na své kolegy, aby přemýšleli o tom, jak umírají jejich rodiče a další blízcí – dostává se jim nepřiměřeného množství zákroků a  procedur, jsou v  nemocnicích připojováni k  nejrůznějším přístrojům. Připomíná známý fakt, že většina lékařů si nepřeje takto jednou umírat, ale svým pacientům tyto věci běžně provádějí. Zatím se nezdá, že by byl Goodwinův apel vyslyšen, protože u  starých lidí nadále tvrdošíjně aplikujeme medicínské postupy určené k  vyléčení mladších lidí. Často jim přitom v  posledních týdnech a dnech života působíme zbytečnou bolest a utrpení. Ozývají se však i jiné hlasy, kterým by podle mě naše společnost i odborná veřejnost měly naslouchat. Upozorňují na to, že dosavadní praxe je problematická a nese s sebou řadu neblahých důsledků. Jedním z nich je, že téměř třetina urgentních zásahů v nemocnici je dnes u  lůžek starších pacientů na sklonku života. Nejde o to, že by se u nich vyskytl nečekaný problém, který by šlo vyléčit, ale zkrátka přirozeně umírají. A z těch, kteří hospitalizaci přežijí, polovina do roka zemře stářím. Mnozí z nich po návratu z nemocnice trpí příznaky podobnými posttraumatické stresové poruše. 42 Citovaný článek vyšel v New England Journal of Medicine a je dostupný on-line: https://www.researchgate.net/publication/13087070_Geriatrics_and_the_Limits_of_ Modern_Medicine

193


Kapitola 21 Tato fakta by nás měla probrat k akci. Nejenže pomocí vynálezů moderní medicíny nelze stáří vyléčit ani zabrzdit, ale ještě starým lidem a  jejich rodinám působíme zbytečné strádání. Navzdory skvělému vybavení a  kvalifikovanému personálu nedokáží v současnosti nemocnice dobře rozpoznat, kteří pacienti se ocitli na sklonku života. Je ironií, že my lékaři o tom víme. Běžně se o tomto zbytečném trápení pacientů mluví při soukromých rozhovorech na chodbách či u oběda během konferencí a mnozí jsme to i zažili u svých příbuzných. Přestože jde o tak palčivé téma a procento seniorů v  populaci stále vzrůstá, neexistuje v  této oblasti téměř žádný seriózní výzkum. Pokud se nějaký objeví, spočívá většinou ve zpracovávání rozsáhlých statistických dat, ale chybí mu hlubší porozumění vztahu mezi lékařem a pacientem, hlavně na lidské rovině. Výzkumníci sedí v kancelářích, přežvykují čísla a hledají jakékoli souvislosti, ze kterých by vyplynuly nějaké úkoly pro ostatní. Jsou odtrženi od klinické praxe a o reálných řešeních problémů většinou nemají představu. V  posledních letech však konečně začíná docházet k posunu a místo dalších a dalších definic se začínají uvádět do praxe konkrétní změny. Kam se tedy máme ubírat dál? Nabízelo by se řešení vložit umírání ještě důsledněji do rukou medicíny a  všechny lidi v  závěru života svěřit paliativním lékařům. Na první pohled to vypadá smysluplně – jakmile selže aktivní medicína, povoláme specialisty na paliativní léčbu. Ve skutečnosti je však toto řešení mimo realitu. Jednak není k dispozici tolik paliatrů, aby se postarali o každého starého člověka na sklonku života. Za druhé je třeba si uvědomit, že hlavním úkolem paliativní péče je zajistit, aby umírající člověk netrpěl. A skutečně se díky ní spoustě lidí uleví od bolesti a nepříjemných příznaků. Zdaleka ne každý starý člověk však v závěru života strádá či trpí bolestí. Lidé mají v této fázi života jiné potřeby než čistě zdravotní. Přejí si zemřít na místě, kde se cítí bezpečně, nechtějí být opuštění, přejí si mít nablízku rodinu a přátele, touží se pohybovat, byť s dopomocí, potřebují zajistit jídlo a hygienu a chtějí si zachovat hrdost a důstojnost. To však nejsou úkoly pro medicínu, ani paliativní. 194


Kam dál? V Austrálii jsou v současné době náklady na pobyt pacienta na běžném nemocničním oddělení tisíc pět set australských dolarů na den, na jednotce intenzivní péče pak čtyři tisíce australských dolarů na den.43 Na pokrytí jednoho dne špičkové péče v domácím prostředí by stačil zlomek těchto nákladů. Výzva pro budoucnost spočívá v  radikální reformě zdravotnictví. Většinu pacientů tvoří lidé vysokého věku, ale značná část konvenční léčby, které se jim dostává, je pro ně nevhodná. Často je tato léčba dokonce v rozporu s přáním pacientů a jejich pečovatelů a v neposlední řadě tyto zbytečné zákroky mohutně přispívají k finanční neudržitelnosti zdravotnického systému. Ptejme se tedy starých lidí, co si přejí, a také – což je stejně důležité – co si nepřejí. Jejich odpovědi pak využijme pro vytvoření podpůrného systému služeb, v jehož středu budou oni, jejich přání a jejich potřeby.

43 Přibližně 25 000 Kč a 67 000 Kč, pozn. red.

195


Ken Hillman

KAPAČKA, CÉVKA, HOUKAČKA Jak jsme zapomněli normálně stárnout a pokojně umírat

Z anglického originálu A GOOD LIFE TO THE END  Taking control of our inevitable journey through ageing and death, vydaného v roce 2017 nakladatelstvím Allen & Unwin v Austrálii, přeložila Lenka Kapsová Vydala Cesta domů v roce 2018 v Praze Kresba na obálce Martina Špinková 1. vydání Odpovědná redaktorka Štěpánka Ryšavá Design a sazba Designiq Tisk H.  R.   G. spol. s r.    o. Copyright ©   Ken Hillman 2017 Copyright ©   Cesta domů 2018 www.cestadomu.cz/nakladatelstvi — www.cestadomu.cz

ISBN 978-80-88126-44-7 Vydání knihy podpořila paní Renata Greplová. Děkujeme! Projekt je spolufinancován ze státního rozpočtu České republiky. Děkujeme!

Text odráží výhradně názory autora a MPSV ČR nenese zodpovědnost za žádné užití informací zde obsažených.


Autor, specialista v oboru intenzivní péče, otevřeně přiznává pravdu, o které se mlčí: moderní medicína a zdravotnický systém nemají vůli včas rozpoznat a otevřeně přiznat blížící se smrt. Lékaři nejsou připraveni o umírání mluvit a kompetentně přispět k adekvátní péči na konci života. Hillman dokládá na desítkách příběhů, že stárnutí a umírání, ač nevyhnutelné, může být i dobré. Rozhodně nepatří do nemocnic a na jednotky intenzivní péče, kam se za posledních padesát let nepozorovaně přesunulo. Je nejvyšší čas se proti této praxi vzbouřit a vrátit smrt stářím tam, kam patří: do našich vlastních končin, do našich rodin a domovů.

ISBN 978-80-88126-44-7

KEN HILLMAN

Ken Hillman

Jak jsme zapomněli normálně stárnout a pokojně umírat

Zeširoka otvírá dveře do prostoru, který je nám všem známý, ale vstupujeme do něho s rozpaky, ba i s odporem: do světa našich starých křehkých rodičů, příbuzných, přátel. Vypráví o jejich pomalé cestě, na které jim ubývá sil a výkonnosti. Tělo chátrá, duševní schopnosti nestačí tempu okolního dění, kumulují se nemoci doprovázené bolestí, obavami a stesky. Pohled na ně nás bolí, a proto se mu vyhýbáme: vždyť kdo by se radoval z toho, že rodiče jsou staří a sešlí? A navíc ta hrozná představa že já – ty – my – na tom budeme jednou úplně stejně, ne-li hůř.

KAPAČKA, CÉVKA, HOUKAČKA

Kniha lékaře Kena Hillmana, kterou držíte v ruce, přináší obraz stárnutí a umírání jiný, než jsme zvyklí z filmů.

Jak jsme zapomněli normálně stárnout a pokojně umírat Cesta domů

Profile for cestadomu

Kapačka, cévka, houkačka  

Translation of Ken Hillman's book A Good Life to the End (Taking control of our inevitable journey through ageing and death). O tom, jak jsm...

Kapačka, cévka, houkačka  

Translation of Ken Hillman's book A Good Life to the End (Taking control of our inevitable journey through ageing and death). O tom, jak jsm...

Profile for cestadomu
Advertisement