Můžeme si pomáhat

MŮŽEME SI POMÁHAT Jak být nablízku pečujícím a pozůstalým

JAK BÝT OPOROU POZŮSTALÝM?

Po úmrtí v rodině přítele jej neváhejte kontaktovat Po úmrtí člověka, o kterého přítel pečoval, se jeho pocity osamělosti prohloubí. Prožitky doprovázející ztrátu mohou ztěžovat i vykonávání běžných denních činností, natož pak formalit nutných pro vyřízení pohřbu. Neobávejte se proto nabídnout pomoc. I lístek vhozený do schránky s nabídkou pomoci nebo třeba SMS mohou hodně znamenat. Vaše nabídka pomoci může být opomenuta i odmítnuta, neberte si to osobně, pozůstalý má na to právo a Vaši pomoc přijme třeba později.

Nevyhýbejte se při hovoru tématu ztráty, bude-li chtít Váš přítel o ní mluvit. Můžete zmenšit jeho pocity izolace a usnadnit mu překonat těžké období. Nabídněte mu svoji pomoc, třeba i při organizování pohřbu. Také zdánlivé maličkosti, jako je např. příprava jídla, pohlídání psa, pomoc při občerstvení pro smuteční hosty nebo dojednání dopravy při pohřbu mohou být velikou pomocí.

Kondolujte běžným, společensky vhodným způsobem Podání ruky a slova Upřímnou soustrast nebo Je mi to líto smutného člověka neurazí a nepohorší. Dáváme mu tak najevo, že jsme jeho ztrátu zaznamenali, že jej vnímáme jako pozůstalého a že s ním soucítíme. Otevíráme tím také prostor pro další hovor, neděláme tabu ze smrti a ztráty.

Pozůstalí však někdy bývají schopni přijmout kondolenci až po několika dnech od úmrtí svého blízkého. Správné načasování kondolence se většinou kryje s obdobím kolem pohřbu. Nebojte se být nablízku, i když nejste schopní nic vyslovit. Může se stát, že slova ani nebudou potřeba. Stiskem ruky nebo objetím dáte svou účast najevo i beze slov.

Největší pocity prázdnoty se dostavují po pohřbu Po pohřbu začne zpravidla plnou silou doléhat na pozůstalého prázdnota. Náhle se otevírá prostor pro prožitky, které kvůli neodkladnému zařizování kolem pohřbu odsouval do pozadí. Zbavit pozůstalého člověka pocitu prázdnoty nejde, ale lze vytvořit okamžiky, ve kterých se může cítit lépe a které mu mohou dodat naději a pocit smysluplnosti.

Projevy truchlení jsou rozmanité Mohou se objevit poruchy spánku, únava, pocit prázdnoty v žaludku, nechutenství, přejídání, přecitlivělost, odmítání kontaktů, poruchy vnímání času, nepochopitelné sny, hledání a volání, hlasitý hovor se zemřelým.

Je dobré, když se pozůstalí mohou ze smrti svého blízkého vyplakat. Můžete plakat s nimi nebo tichou přítomností dávat najevo svou účast. Ale ne všichni truchlící jsou zjevně zoufalí, ne všichni pláčou. Každý člověk „oplakává“ svoji ztrátu jinak. To, že pozůstalý nepláče, neznamená, že zemřelého neměl rád. Někdy má prostě svoji bolest uzavřenou v sobě. Nedělejte proto rychlé soudy a citlivě naslouchejte. Jen takto můžete být člověku v těžkých chvílích opravdu nablízku.

Doba truchlení trvá každému jinak dlouho Je dobré vědět, že projít zármutkem po smrti milované osoby trvá každému jinak dlouho. První a další výročí od úmrtí je bolavý čas, kdy se pláč, smutek a jiné pocity s velkou intenzitou vracejí, stejně jako ve dnech narozenin, svátků, Vánoc a jiných nějak důležitých dní. V takové dny si pozůstalý zvlášť silně uvědomuje své nenávratné odloučení od milovaného člověka.

Neobávejte se radosti, smíchu a pozitivních pocitů Čas zármutku a truchlení patří k životu, je to období, kterým prochází v životě každý, protože zákonitě každému z nás postupně umírají jeho blízcí. Smutek pozůstalého přirozeně respektujte, ale z falešného soucitu projevy smutku násilně nepřehrávejte ani k tomu nenuťte ostatní. Zejména děti a mládež mají ve zvyku své rozpaky z nezvyklé situace vyjadřovat žertem a smíchem a není třeba se na ně kvůli tomu zlobit. Netvařte se zbytečně zkroušeně, nezakazujte sobě ani ostatním radost a smích. I truchlící člověk se může radovat ze života, může se smát a prožívat něco příjemného.

Způsoby, jak na někoho vzpomínat, jsou různé Zemře-li nám milovaný člověk, neztrácíme jej úplně. Stále přece máme své vzpomínky. Pořád zůstává naší součástí.

Na zemřelého člověka lze vzpomínat mnoha různými způsoby. Můžete tedy svému truchlícímu příteli nabídnout některý z následujících nápadů a pomoci mu jej realizovat.

Nápady, jak si hezky zavzpomínat na člověka, který zemřel: — Vytvořte o něm výstřižkové nebo fotografické album...

— Zkuste hrát hru Vzpomínáš, jak... s rodinou a dalšími přáteli...

— Prohlížejte si jeho fotografie, dívejte se na jeho výrobky, na květiny, které zaléval, na strom, který zasadil, na dům, který postavil...

— Jeďte s přáteli na výlet, na kterém jste byli ještě za jeho života...

— Jeďte se podívat na jeho rodný domek nebo na místa, která zvlášť miloval...

— S láskou dělejte to, co jste se od něj naučili...

— Napište o něm báseň, povídku, namaluje obrázek nebo velký obraz...

— Schovejte si nějakou jeho věc na památku...

— Vyprávějte o něm dětem nebo vnoučatům...

— Navštivte jeho hrob...

— Vzpomínejte na zvláštní nebo legrační situace, které jste s ním zažili...

— Zkuste kontaktovat jeho známé, se kterými se vídal, a promluvit si s nimi...

— Uspořádejte s rodinou nebo přáteli oslavu v den jeho narozenin...

— Zasaďte strom na jeho památku...

— Pomodlete se nebo to aspoň zkuste...

Způsobů, jak pomáhat truchlícímu, je nekonečně mnoho.

Můžete také společně vyrazit na koncert nebo do divadla, na procházku, výlet, zájezd, dovolenou. Můžete se scházet v kavárně nebo cukrárně na chvilkové posezení, můžete si společně číst knížky a prohlížet fotoalba. Při společném vzpomínání na zemřelého je třeba hledat v jeho životě a v jeho smrti i to dobré. Myslete na to, že se pozůstalý potřebuje svěřit nejen s tím, co bylo na umírání jeho blízkého bolavé a nepříjemné, ale i s tím, co bylo užitečné a krásné.

JAK BÝT NABLÍZKU PEČUJÍCÍM?

Nevyhýbejte se svému pečujícímu příteli Pečující lidé často prožívají pocity izolace a vytrženosti ze svých sociálních vazeb, zdá se jim, že se jim ostatní vyhýbají, nebo se sami bojí okolí zatěžovat svojí velikou starostí.

Tyto pocity Vašeho přítele můžete zmírnit například tím, že nepřejdete na druhou stranu ulice, když jej zahlédnete, že mu zatelefonujete, zeptáte se, jak se mu teď daří, pošlete povzbuzující textovou zprávu, přinesete koláč nebo za ním zajdete na návštěvu. Setkání s pozorným člověkem smutného potěší a povzbudí a Vás může obohatit. Nebojte se projevit soucit. Naslouchejte, dívejte se. Pokud jste připraveni mu pomoci, můžete při návštěvě přesně zjistit, kde by Vaše pomoc byla nejvíce potřebná. Ze zkušenosti se zdá, že hlavně noci bývají pro nemocného i pečujícího náročné.

Zavolat dopoledne a zeptat se, jaká byla noc, je namístě a otevře cestu z rozpaků a k dalšímu rozhovoru.

Neobávejte se nabídnout svoji pomoc a podporu Jste-li ochoten pomoci Vašemu příteli, rozmyslete si předtím, než mu pomoc nabídnete, kde má Vaše ochota hranice. Vyhnete se tak možným nedorozuměním a můžete být lépe pevnou oporou. Svoji nabídku pomoci co nejvíce konkretizujte. Je lépe předem si rozmyslet svůj program a pak říci: Dnes odpoledne bych ti došel nakoupit, nebo: Jestli chceš, vzal bych v neděli Tvoje děti na chatu, přijedu si pro ně sem k Tobě autem kolem deváté hodiny, než říci Někdy by třeba mohly jet Tvoje děti na chatu s námi, co myslíš? Pečující většinou nemůže pečlivě plánovat program, a místo abychom ho od jedné starosti osvobodili, zatěžujeme jeho mysl dalším úkolem. I když přítel nabídky nevyužije, bude pro něj posilující vědomí, že se má v případě potřeby na koho obrátit. Pomocí může být i nabídnutí psychické opory, vyslechnutí, povzbuzení. To lze udělat i prostřednictvím zprávy: Jsem tu, kdybys něco potřeboval. Zavolej klidně i v noci.

MŮŽEME SI POMÁHAT Cesta domů poskytuje své služby mimo jiné díky finanční podpoře nadací, města Prahy, některých státních institucí a díky darům sponzorů a mnoha velkorysých a obětavých lidí.

Umožněte svému pečujícímu příteli vyjádřit jeho pocity, naslouchejte mu Pro pečujícího je důležité, že jej vyslechnete, povzbudíte jej, že se může vypovídat a vyplakat. Zjistí tak, že není sám a opuštěn, jak si myslel. Vyhýbejte se však banálním frázím, které nejsou účinné (Např. Vím, co prožíváš ! Rozumím Ti !). Mohou být totiž někdy velmi zraňující a druhého vnitřně uzavřít před dalším sdílením. Vlastní bezmocnost nad bolestí druhého můžeme vyjádřit prostě: Nevím, co Ti mám na to říci. Ale myslím na Tebe.

Zpracovala PhDr. Tereza Soukupová a kolektiv Cesty domů Vydala Cesta domů Bubenská 3, 170 00 Praha 7 1 283 850 949 u info@cestadomu.cz ! www.cestadomu.cz bankovní spojení (Fio banka) 2800193970/2010 Grafická úprava a sazba Studio Designiq Tisk Tiskárna H. R. G. spol. s r. o.

Kresby Martina Špinková © Cesta domů, 3. vydání, 2018 Další informace najdete na www.umirani.cz

Jak být nablízku pečujícím a pozůstalým