Návštěva prádelny jako odměna za úspěch: Barbora Vachoutová a její vítězství na MS neslyšících v karate

TEXT: Jan Semerád

FOTO: archiv Barbory Vachoutové, Freepik

Barbora Vachoutová se stala mistryní světa v karate mezi neslyšícími a potvrdila, že tvrdá práce a odhodlání přinášejí výsledky. Jak zvládala náročnou přípravu, co pro ni znamená vítězství a proč si jako odměnu přála znovu navštívit veřejnou prádelnu v Malajsii? O tom všem se rozpovídala v rozhovoru.

Gratuluju k úspěchu na MS! Jaké byly tvoje první pocity potom, co jsi zjistila, že jsi vyhrála?

Bylo to fakt hustý! Něco, co jsem ještě nezažila, ale bylo to zasloužené. Ta práce a čas, které jsem do přípravy dala, se vyplatily. Užívala jsem si, jak mi všichni tleskali, gratulovali. V Brazílii to bylo něco jiného, tam jsem vyhrála zápas o bronz, takže ta energie byla trochu jiná. Navíc to byly první důležité závody za neslyšící, noví lidé, prostředí, neznala jsem konkurenci, a k tomu všemu jsem nebyla zdravotně v pořádku, čím utrpěl i můj výkon.

Jak dlouho ses na MS připravovala? Bylo náročné skloubit přípravu se školou?

Příprava probíhá celý rok, ale konkrétně na MS jsem se začala víc specificky připravovat zhruba od konce letních prázdnin, tj. od září do prosince, kdy se MS konalo. Sport a škola jsou dvě celkem těžko kombinovatelné věci. Bydlím za Prahou, takže se s tím pojí i spousta dojíždění, vstávání brzo do školy, školní úkoly, projekty a vše, co škola obnáší. Tréninky také zaberou spoustu času. Učitelé mi naštěstí ve škole vychází vstříc a jsem za to moc ráda.

Popsala bys nám prosím atmosféru a podmínky MS v Malajsii?

Záleží na úhlu pohledu. Někomu to tam mohlo přijít chudé, nezajímavé, nechutné a tak. Ale já ráda cestuju a tyhle nové zkušenosti opravdu prožívám. Tamější lidé byli opravdu velmi příjemní, přátelští a to se mi moc líbilo. Poznávání nových kultur je něco, po čem toužím. Co se týče organizace mistrovství, byla to trochu bída, když to porovnám se závody slyšících, kteří mají organizaci vypiplanou do detailů. U neslyšících bylo vidět, že nemají zkušenosti s organizováním tak velkých akcí, dost věcí se měnilo na poslední chvíli, komunikace občas nefungovala a pro mě to bylo ještě těžší v tom, že neznakuju a neumím ani MZS. Tlumočníka jsme také neměli, takže jsem komunikovala hlavně psanou formou a odhadováním, co ten druhý vlastně říká. Nejhorší bylo asi to, že nám na poslední chvíli, už po příletu, změnili hotel. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to, jinak bych tu medaili neměla. (smích)

V kolika letech jsi s karate začala a co tě k němu přivedlo?

V žádném rozhovoru jsem to ještě neříkala... (zamyslí se) Dělám karate už devět let, tedy od svých devíti. Dostala jsem se k tomu díky kamarádce mojí mamky. Její syn byl v té době v českém národním týmu a ona se mě zeptala, jestli to nechci zkusit. Netušila jsem, co to karate je, ale řekla jsem si, že to zkusím, podívala jsem se na prvních pár tréninků a zalíbilo se mi to.

Máš nějaký karatistický vzor?

Raději říkám, že se učím od různých kvalitních závodníků. Ráda se koukám na ty nejlepší, kteří cvičí opravdu dobře, a snažím se získat inspiraci a nápady, jak se zlepšit. Nechci být „stejná jako všichni ostatní“, chci být prostě svá a sama sebou.

Jak probíhá tvůj běžný trénink?

Záleží na typu tréninku a trenérově náladě. Když je dobrý den, začínáme nějakou hrou, ale jindy máme normální rozcvičku. Pak začínáme s technikami, těm se říká kihon. Nejsou to katy, ale takový předstupeň k nim – kihon se pak spojuje do kat. Cvičíme buď ve dvojicích, nebo jednotlivě a opakujeme techniky pořád dokola, aby se nám dostaly pod kůži. Tréninky jsou zaměřené buď na katy, nebo na kumite a zakončujeme je i posilováním. V karate neexistuje pauza mezi sezónami, jako to bývá u jiných sportů, jedeme nepřetržitě celý rok. Trénuju 5–6krát týdně i o víkendech, pokud zrovna nemám závody.

Na turnajích tě často doprovází maminka. Je zároveň i tvým trenérem?

Na závody mezi neslyšícími se mnou jezdí hlavně mamka, na trenéra buď nejsou finance, nebo je to nad jejich časové možnosti, protože se akce časově kryjí. Naopak na závodech pro slyšící mám u sebe své klubové trenéry z Okinawa Fight Club Praha.

Přiblížila bys prosím čtenářům systém turnaje? Kolika koly jsi musela projít, než ses dostala do finále?

Systém turnaje vypadal tak, že nás na začátku rozlosovali do pavouka, v němž jsme postupně vyřazovaly svoje soupeřky a postupovaly výše. Na MS nás bylo jen sedm závodnic a nebylo tím pádem potřeba nás rozdělit do více skupin jako na velkých turnajích s plným počtem závodníků (až 128). Tím pádem nás čekala maximálně dvě kola a finále. V každém kole jsem musela předvést svoji katu, moje soupeřka také a pak nás bodovali rozhodčí, kteří hodnotili jednotlivé prvky (detailněji vysvětleno v otázce níže – pozn. red.). Kdo dostal víc bodů, postupoval do dalšího kola. V prvním kole jsem vyřadila Ukrajinku, která byla v Brazílii na 5. místě, ve druhém kole jsem stála proti Italce, která se na deaflympiádě umístila na 2. místě. Považovala jsem ji za největší konkurentku a byla jsem z toho zápasu hodně vystresovaná, ale podařilo se mi udržet klid a porazit ji. Ve finále mě čekala Japonka, která v Brazílii vyhrála, ale já věděla, že na ni mám.

Katy jsou pevně dané sestavy pohybů (soubojů s imaginárními protivníky), nebo si můžeš sestavu postavit podle sebe?

Kata má předepsané prvky, postoje, které mají svou návaznost. Je několik typů a úrovní obtížnosti kat a karate má zároveň několik stylů, které se také liší. Já trénuju shotokan karate. Začátečníci mají svoje katy a postupně se posouvají k těm těžším a náročnějším, ale v poslední době se stává, že kvůli závodům trenéři učí nováčky rovnou ty těžší katy. Dříve jsem závodila i v kumite, ale když mi zakázali nosit při závodech sluchadla, skončila jsem s tím. Bez nich jsem nemohla pořádně závodit, protože jsem přišla o možnost poslouchat trenéra, rozhodčího a zároveň vnímat soupeře při zápase.

Vysvětlivky pojmů:

Karate je japonské bojové umění, které vzniklo na ostrově Okinawa mísením zdejších bojových umění s prvky kung-fu. Pravděpodobně vzniklo už v 17. století. Karate má mnoho stylů, přičemž jeden z nejznámějších je shotokan. Každý karatista je oblečený do kimona s páskem nazývaným obi, který se uvazuje předepsaným způsobem. Barvy pásku symbolizují jednotlivé výkonnostní a dovednostní úrovně zvané kyu nebo dan.

Shotokan (Šótókan) je styl karate, který se vyvinul z různých bojových umění. Zavedli ho Gičin Funakoši a jeho syn Giko Funakoši. Shotokan v překladu znamená dům vlnících se borovic. Škola Shotokanu se rozděluje na tři části: kihon, kata, kumite. Je považován za tvrdý styl karate.

Kihon je termín označující „základy“. Součástí kihonu je zvládnutí provedení základních postojů, pohybů a úderů. Kihon je zásadní pro technický i kondiční základ karate a je součástí zkoušek pro vyšší technické stupně. Základem kihonu jsou jednotlivé techniky, které se označují termínem waza.

Kata je popisována jako stínový způsob boje s několika imaginárními soupeři. Před zavedením kumite to byl jediný způsob nácviku boje a slouží k nácviku obratů, přechodů mezi postoji, chůze v postoji a procvičení technik. Každá kata má přesně daný obsah a délku, zahajuje se a zakončuje úklonou, obsahuje kiai (výkřik znamenající maximální nasazení bojovníka – pozn. red.) a začíná obrannou technikou. V Shotokanu se cvičí 26 kat.

Kumite v překladu znamená zápas. V kumite se trénuje proti protivníkovi a využívají se některé techniky naučené v kihonu a katě. Může být použito k rozvoji určitých technik nebo dovedností. Začátečníci se učí kumite prostřednictvím jednoduchých cvičení a kombinací úderů. Zároveň se učí obranu, kryty, bloky a úskoky. Velmi důležité je načasování, rychlost a schopnost reagovat na protivníka.

Bára při tréninku

Jaké prvky jsou v katě důležité?

Rozhodčí hodnotí techniku provedení, dívají se na to, jak jsou jednotlivé kroky přesné a technicky správně provedené. Zajímá je také rychlost, výbušnost a bojovnost. Musí to vypadat maximálně realisticky jako ve skutečném boji, včetně emocí. Nejdůležitější je ale ten samotný základ: mít naučené a zažité jednotlivé prvky, které se pak spojují.

Nástup na tatami

Jaké máš cíle do budoucna? Blíží se deaflympiáda v Tokiu, na té minulé v Brazílii jsi skončila na 3. místě jako jedna z nejmladších účastnic vůbec.

V Brazílii jsem měla štěstí, že jsem se akorát vešla do věkového limitu, 16 let mi bylo právě v den příletu. Můj další cíl je příští deaflympiáda v Tokiu, kde bych ráda vyhrála. Tady v Česku se pohybuju mezi špičkou. Závody se sportovci bez handicapu si vybírám podle časových a finančních možností. Konkurence ve světě je mezi slyšícími opravdu obrovská a to mě táhne kupředu. Bez toho bych se tak daleko nedostala.

Součástí života každého vrcholového sportovce je regenerace a odpočinek. Jak svůj volný čas trávíš?

Nemám na to bohužel tolik času, kolik bych chtěla, ale snažím se trávit chvíle s rodinou nebo si pustím nějaký film a chodím na procházky do přírody. Těším se ale, až se přestěhujeme s rodinou do nového domu, kde budu chtít využívat i saunu, která tam bude.

Záludná otázka na konec: na sociálních sítích jsem si všiml, že tě na MS doprovázela maminka a za výhru ti splnila přání jít znovu prát do tamější veřejné prádelny. Co se za takovým netradičním přáním a zážitkem skrývá?

Byly jsme tam už předtím vyprat si oblečení a skvělé je na tom to, že na takových místech se dá místní kultura poznat opravdu zblízka. Mohly jsme sledovat zdejší lidi, jak tam fungují, procházely jsme i obchodní domy, je to tam hodně jiné než u nás. Chtěla jsem se do té prádelny prostě ještě jednou podívat, nasát tu atmosféru jiné kultury a samozřejmě znovu vyprat oblečení. (smích) Mamka z toho měla srandu, ale přání mi splnila. Kromě samotné Malajsie jsme pak ještě poznaly aspoň kousek Singapuru, odkud jsme odlétaly během zpátečního letu.

Bára při návštěvě prádelny po závodech