Kouzelné přání 7

TEXT: Jan Panský

FOTO: Dall-E

Eliza po dlouhém hledání našla Ledutaje. Pomůže Ledutaj dívce vrátit sluch? Dokáže to? Nebo bude muset Eliza jít dál?

„Takže co tu děláš? Neodešla jsi večer ode dveří. Proč jsi tady?“

Eliza mu v rychlosti převyprávěla události posledních pár dní: jak utekla z vesnice, jak potkala temnou vílu Ylonii, která ji poslala za ním. Ledutaj chvíli mlčel a pak odpověděl: „Takže ty neslyšíš, ale chtěla bys slyšet? Na tohle mastičku neznám a čarovat neumím. Ale vím, kdo umí...“ „Kněžky Padlých přání. Vím, řekla mi to Ylonie,“ dokončila jeho větu Eliza. „Správně. Ale ty jsou daleko. Máš batoh?“ Eliza zavrtěla hlavou. Ledutaj se pousmál. „Výborně. Tak v tom případě pro tebe něco mám. Ale až zítra, je pozdě. Viděla jsi na obloze Vlčí smečku?“ Eliza vykulila oči a znovu zavrtěla hlavou: „Vlčí smečku?“ „Neříkej mi, že nevíš, kde najít Vlčí smečku. No to snad ne! Ale Strážkyni najdeš, že ano? Ukazuje přece sever!“ „No...“ „Tak tohle do rána nepočká. Hoď na sebe tu kožešinu, je chladno.“

Když byli venku, Ledutaj ukazoval na jednotlivé hvězdy a souhvězdí a Eliza se snažila si něco z toho zapamatovat. Ledutaj si s sebou vzal malý kahan, takže Eliza viděla, co říká. Postupně jí ukázal nejen Vlčí smečku, ale i Strážkyni, Slzu světa, Půlsrdeční mlhovinu, Ohnivý drahokam či Kostlivce. Když se vrátili dovnitř, Ledutaj udělal Elize místo v komoře, naskládal tam pár dalších kožešin a řekl jí: „Tady můžeš spát. Ráno se najíme a sbalíme ti zásoby, co myslíš? Dobře se vyspi, budeš to potřebovat.“

Eliza tu noc nespala klidně, přesto se jí povedlo usnout. Ráno se probudila odpočatá. Vůně čerstvého chleba a připálené slaniny ji vytáhla z kožešin. Ledutaj se nejspíše snažil o vydatnou snídani. Když se opláchla čirou studenou vodou z lavoru, zasedli oba k vajíčkům a slanině. S plnou pusou toho moc nenamluvili. Ledutaj dojedl první, zvedl se od stolu, a když se za chvilku vrátil, položil na stůl krásnou koženou tornu. „Jak jsem říkal, něco tu mám. Nebudeš přece nosit kožešiny a zásoby v rukách, ne?“ Eliza se zarazila. „Tohle mi chceš... dát? Teda půjčit?“ „Jo, dát. Na cestu,“ zazubil se Ledutaj, „v klidu to dojez, zabalím ti.“

Když nastal čas loučení, Eliza si upravovala popruhy na poněkud těžké torně. „Nevím, jak se ti odvděčit, Ledutaji! Chceš, já nevím, něco donést?“ Ledutaj se zasmál: „Ale jdi. Vyrobím si další.“ „Ty umíš šít?“ „Mimo jiné, ano. Ty taky, viď? Tak kdyby se něco roztrhlo, aspoň si to sama spravíš. Máš tam i klubko.“ „Já... děkuju.“ Eliza se natáhla, aby Ledutaje objala, ale ten se odtáhl. „Jen jdi. Víš, já... nemám rád loučení.“ Eliza chvíli rozpačitě stála. „Tak já teda jdu.“

Pokračování příště