6. vydanie Festník

Page 1

Sloupek dne Setkání, spojení, impulz, divadlo. To jsou asi nejskloňovanější slova posledních pěti dní. To, jakým impulzům jsme byli v divadlech vystaveni si můžeme zpětně připomenout v jednotlivých číslech Festníku a prodiskutovali jsme je i v rámci Festivalových dialogů a také neformálně, jen mezi sebou. Je tu ale ještě jedna poslední věc, kterou jsme zatím ve Festníku nezmínili. A tou je výstava v divadelním šapitó, která do Banské Bystrice přinesla rodinná loutková divadla druhé poloviny devatenáctého až dvacátého století. Výstava Rodinné bábkové divadlá byla dalším ze střípků mozaiky Bábkarské Bystrice jakožto festivalu zaměřeného ven, na široké publikum regionu. Výstava v šapitó totiž nebyla jen vzdělávacím, muzejním prostorem ale také hernou otevřenou pro všechny věkové kategorie. Vedle exponátů zapůjčených z Múzea bábkarských kultúr a hračiek v Modrém Kameni tu totiž diváci mohli vidět i loutky z inscenací Bábkového divadla na Rázcestí (např. z Guliverových cest) a řadu z nich si mohli i osahat a vyzkoušet si jejich vedení. Výstava tak vedla návštěvníky ke hře, k oživení doposud povadlých figur, které čekaly jen na ruku vodiče. A to je ta poslední verze impulzu, divadla i setkání, která směřovala k široké veřejnosti. Je to otevřená výzva ke hře, vlastní kreativitě, otevřenosti vůči divadlu a umění vůbec. V šapitó se festivalu, respektive jeho představitelům ředitelce Ivetě Škripkové a uměleckému šéfovi Mariánu Peckovi, podařilo vybudovat univerzální prostor podporující fantazii a touhu po kouzlech, která umí zařídit jen loutky. Ostatně, tohle se Ivetě Škripkové a Mariánu Peckovi povedlo i mimo šapitó…

Adéla Vondráková


BÁBKOVÉ DIVADLO ŽILINA ŽILINA (SK) TRACYHO TIGER

1


Tiger v každom z nás Tvorcovia z Bábkového divadla v Žiline spracovali príbeh amerického spisovateľa Williama Saroyana ešte okúzľujúcejšie ako by ste čakali. Túžba, viera, sny, vízie. My, naše vnútro, vnímanie. Tiger, v ňom my všetci a zároveň on v nás. Myšlienky, ktoré ponúkli tvorcovia zo Žiliny, pôsobili v ich spracovaní podmanivo čarovnou atmosférou. Prázdna scéna, len stolík s porcelánovými šálkami napravo a hudobník vytvárajúci atmosféru naľavo. V strede dominuje vyvýšená plošina so sklenenými kockami, implantovanými do jej povrchu, ktoré nasvecujú rôzne scény. Kartónové krabice, pár stoličiek či putujúce látky tvorili základnú mustru hereckého náčinia. Na javisku sme mohli vidieť prevažne prácu s krabicami či menšími predmetmi, ktoré boli využité na viacero spôsobov. Už v prvých momentoch využili tvorcovia svietenie cez škáry v daných krabiciach, a tým naviedli diváka k lepšiemu uchopeniu nosnej myšlienky príbehu. Z použitých rekvizít vyťažili, čo sa dalo až často nad rámec možností, aké by sme očakávali. Inscenácia obsahuje množstvo skutočne krásne kreatívnych a opticky pútavých scén - napríklad situácii, kedy sa dvaja predstavitelia stretli na „rande“. Cez prstové bábky herci animovali priebeh stretnutia dvoch postáv, ktoré boli premietané na obrus v pozadí. Ten pomocou viacerých bodov svietenia tvorí na veľkom plátne horizontu obraz exteriéru a vytvára tak pocit, akoby sme sa ocitali v troch priestoroch naraz. Okrem spomínanej scény využívali mnohé iné podoby premietania, či už na rôzne predmety, alebo tvár herca. Nejde o novátorský prístup, no premietať stránky časopisu a zároveň oživovať nevystrihnuté postavičky (a zároveň vytvoriť atmosféru živého veľkomesta) z nich bolo neskutočne prínosné a okúzľujúce. Práve v takýchto momentoch, i mnohých iných, môžeme odčítať výraznú prácu so symbolikou, ktorú herci vytvárali aktuálne tu a teraz. Bez povšimnutia nemôže zostať ani ich práca s objektom, bábkami či vlastným telom, najmä pri tvorbe živého tigra ako lightmotívu inscenácie. Herci boli počas celého diania koordinovaný a priamoúmerne k pohybovej a hereckej akcii sršali prepracovanosťou prchavého momentu. Režisérka Katarína Aulitisová vniesla do inscenácie toľko originality a vynaliezavosti, až by sa mohlo miestami zdať, že to nie je ani možné. Priniesla na javisko zážitkovú i poučnú formu vnímania divadla, ktoré k tomu všetkému prúdilo aj množstvom emócii. Jediné, čo by som dodala na záver: Ďakujem za skvelý zážitok. Olívia Stachová

2


ODIVO BANSKÁ BYSTRICA (SR) STOPY V PAMÄTI

3


Telo v tieňoch mysle Nonverbálna performatívna inscenácia Stopy v pamäti divadelného zoskupenia Odivo, bola síce náhradou za Waxwing company, no zato absolútne plnohodnotnou súčasťou programu. Ich výpoveď o stavoch paranoidnej schizofrénie vyústila do meditatívneho divadelného tvaru, naplneného emočne aj vizuálne. Ich inscenácia je fyzickým zobrazením stavov človeka, trpiaceho psychickou poruchou. Autorky pri tvorbe konceptu vychádzali z vlastných skúseností. Ich výsledný divadelný tvar je veľmi citlivým zobrazením trpiaceho, rozorvaného vnútra, ktoré však možno aplikovať na oveľa širšie spektrum duševných chorôb. Pozornosť je upriamená na performerku M. Danadovú, ako ženu blúdiacu vo vnútornom labyrinte mysle. Svoje psychické stavy pretavuje najmä do fyzickej akcie. Prechádza od konkrétnejších akcií až k nekontrolovateľným, tanečným pohybom. Na scéne je tiež neustále prítomná M. Kováčová, no ako človek zaangažovaný, sledujúci, reflektujúci. Má kontrolu nad svetlom a akýmsi poriadkom na scéne. Popri M. Danadovej je niečím ako racionálny prvok inscenácie. Celku to dodáva ďalšie roviny tém, ako napríklad reflexia vzťahov a pozícia blízkych, v okolí človeka s takouto diagnózou. Na scéne dominuje práca s dvoma kontrastami – so svetlom a tmou, tichom a hlukom. Hra so svetlom, jeho uhlami, intenzitou a najmä tvorbou tieňov je prvok, cez ktorí tvorkyne komunikujú svoje abstraktné myšlienky. Na bielom plátne v pozadí sa objavujú dvojité tiene ale aj ilúzie dynamického prostredia. Jednotlivé obrazy podnecujú asociačné myslenie a emočné prežívanie. Na základe pohybov a pozícii tiel sa otvárajú mnohé základné vzťahy a situácie, ktorých konkrétny význam si divák už musí dotvoriť sám. Vo fyzických obrazoch možno odčítať témy ako snaha o kontrolu nad chaosom, cyklickosť, uzavretie pred vonkajším svetom či hľadanie rovnováhy. Aj vykonávanie bežných činností sa tu javí ako najnáročnejšia úloha, ťažená bremenom mysle. Koniec inscenácie je preto funkčným prechodom od tichej meditatívnej atmosféry do fyzickej dynamiky a hlučnej hudby bicích nástrojov. Stopy v pamäti sú spleťou fyzických obrazov, ako odraz psychických pochodov. Autorky inscenácie veľmi krehko uchopili náročnú tému do poetického divadelného tvaru. Zobrazujú nielen vonkajšie prejavy duševnej choroby, ale na svojich divákov a diváčky sa im darí prenášať aj veľmi silnú emóciu. Podnecujú nielen k sledovaniu ale i premýšľaniu a empatii s človekom s psychickou chorobou. V čase, kedy je stygmatizácia psychických porúch jednou z najdiskutovanejších tém, je táto inscenácia nanajvýš aktuálna. Diana Pavlačková

4


LA MUE/TTE NANCY (FR) JEDEN V DRUHOM

5


Unisex v květinovém obalu Poměrně nové francouzsko-argentinské uskupení La Mue/TTE propojuje loutkové, objektové a pohybové divadlo s hudbou a výtvarným uměním. Inscenací Jeden v druhém demonstrují svou divadelní všestrannost a zároveň otevírají otázky genderové identity a partnerských vztahů. Nonverbální formou vytváří velice iluzivní atmosféru, která spojuje krásu se strašidelným mrazením. Hned několik prvních obrazů vytváří dojem filmové estetiky. Bleděmodré pozadí s růžovými květy koresponduje s kostýmy obou herců – muže a ženy. Jednotlivé výjevy jsou odděleny světelným střihem a francouzský šanson navozuje náladu filmů noir. Tato počáteční strnulost rychle přechází ve fascinující práci s tělem a loutkou. Mezi oběma herci funguje dokonalé napojení a jejich pohyb vzniká reakcí na jemné impulzy toho druhého. Proplétáním končetin, zrcadlením pohybů a navazováním na sebe navzájem vzniká dojem sjednocení v jednu osobu. Divák si po chvíli není jistý, čí ruka hladí tvář nebo čí nohy se přehazují jedna přes druhou. Tím se otevírá ústřední téma inscenace, tedy propojení ženského a mužského principu. Každá žena má v sobě trochu muže a naopak. Idylický obraz páru s kanárkem ve zlaté kleci se proměňuje v hororovou představu stejnosti obou pohlaví. Pomocí masek nasazených na straně hlavy se tak každý z herců zároveň stává tím druhým. Práce s loutkou funguje velice různorodě. Nejdřív je to lidské tělo, které se stává strnulým objektem animace, ale postupně přibývají masky a figuríny. Umělé torzo doplněné o živé nohy v lodičkách připomíná prapodivné hybridní monstrum, jehož oživení však vyvolává naprosto dokonalou představu lidské bytosti. Všechny pohyby se sebou přesně korespondují, tak jako kdyby je vytvářel pouze jeden člověk-vodič. Je to téměř dokonalá synchronizace, která jen dokazuje precizně zvládnuté loutkářské řemeslo. Není však problém animovat ani třeba peřinu nebo jen stín. Hluboká scéna umožňuje rozčlenění prostorů na jednotlivé části pomocí natažených kusů látky. Postupně se odstraňují jednotlivé předěly a dění se tak propadáním přesouvá dál a dál od diváka. Důvtipně také fungují přestavby. Výsuvná postel se po chvilce mění na skříň a látka je vytahována pomocí ovládacích nitek. Stačí tedy jen chvilka tmy a nový obraz vzniká jako mávnutím kouzelného proutku. Výraznou pozici zaujímá hudební složka. Ta vzniká povětšinou přímo na jevišti, a to všemi možnými způsoby od brnkání na železnou ptačí klec až po tóny kytary. Zvuk má schopnost utvářet význam, podkreslovat a propojovat se s pohybem. Nejpozoruhodnějším vyústěním se tak v mých očích stala na tělo oblečená vesta obohacená sadou zvonků a strojků, kterou herečka ovládala vodícími vlákny napojenými na ruce a nohy. Jemná humornost situací partnerského života dokázala vyvolat upřímný úsměv na tváři. Inscenace využívá smyslu pro detail a divák se tak baví třeba jen rukou nenápadně pokládanou na rameno partnerky. 6


Drobné nuance reagující na zážitky všedního života navozují dojem něčeho dobře známého, s čím se lze lehce ztotožnit. Stačí, když si herec v trenkách demonstrativně vytáhne růžové ponožky pod kolena před tím, než si jde lehnout do postele a publikum se směje. Elegantní jednoduchost efektivně pracuje s životní realitou. Jeden v druhém mě překvapil velmi silnou schopností vtáhnout nejen poutavou vizualitou, ale i výpovědní hodnotou. Herec a herečka si na poslední scénu nasazují stařecké masky a ruku v ruce se vydávají vstříc publiku. Dochází tak k uzavření pomyslného životního cyklu. V padesáti minutách dochází k rozpadu všech předělů mezi světem obou pohlaví. V dnešním světě považují podobné sdělení za silně aktuální, zároveň inscenátoři nevyužívají jakýchkoliv násilných prostředků. Každý si může najít to své nebo se jen nechat vtáhnout kouzelným světem formovaným dvěma neobyčejnými virtuózy. Ema Šlechtová

Delphine Bardot, Santiago Moreno: Spousta věcí se lépe vyjadřuje beze slov Rozhovor: Veronika Švecová La Mue/tte je francouzsko-argentinská divadelní společnost, fungující od roku 2014, kdy se ve francouzském Nancy setkali (loutko)herečka Delphine Bardot a hudebník-loutkář argentinského původu Santiago Moreno. Jejich projekt se soustředí na tvůrčí výzkum kolem výtvarného a hudebního divadla se zapojením těla a loutky. Důraz kladou na poezii mechanického pohybu a spojení objektů a hudby. Vaše divadelní společnost je poměrně mladá, jaké je její postavení ve Francii? Dolphine Bardot (DB): Docela dobrá, minulý rok jsme s inscenací Jeden v druhém a ještě s jednou, na které jsme spolupracovali, byli na prestižním festivale v Charleville-Mezieres. Musím říct, že máme velmi dobrou diváckou odezvu. Pracujeme téměř výhradně pro La Mue/tte, máme sice ještě nějaké menší projekty, ale živí nás zejména aktivity s naší divadelní společností. Santiago Moreno (SM): Chtěl bych dodat, že nám velmi pomáhá současný rozvoj loutkového a alternativního divadla ve světě. Je to obor zeširoka otevřený všem umělcům. Proč má naše představení úspěch je i to, že dohromady míchá mnoho rozdílných technik.

7


Vaše předchozí inscenace Les Folles (Šílenkyně) se zabývá částí argentinské historie. Inscenace, se kterou jste přijeli do Banské Bystrice, zase řeší otázky genderu a lidské identity. Podle čeho si vybíráte témata, která vás zajímají? SM: Jsou to problémy, které se nás osobně dotýkají. V případě inscenace Jeden v druhém je to téma, které tak trochu řeší celý svět. Žijeme ve společnosti, která je někdy polarizovaná a někdy dost machistická. Chtěli jsme ukázat určitá klišé, za kterými se ale skrývá celý širý vesmír. A to, co se v něm děje, dost komplikuje onu zavedenou dualitu. Les Folles se zabývá příběhem Matek z Plaza de Mayo. Já jsem z Argentiny, narodil jsem se v Buenos Aires. V Argentině byla mezi lety 1976 až 1983 vojenská diktatura. Nyní je v Argentině patrný vzestup negacionismu, tedy popírání zločinů proti lidskosti, což je znovu trend objevující se celosvětově. Je to velmi nebezpečné, sílí extrémní pravice. Proto jsme jako možnost jak proti tomu vystoupit zvolili téma Matek z Plaza de Mayo, což byly bojovnice za lidská práva. Snažili jsme si zjistit co nejvíce dostupných informací a vtisknout je do poetiky naší inscenace. DB: Jsme argentinsko-francouzská společnost, takže argentinská témata se nás přirozeně týkají. Vizuál naší inscenace je velmi básnický. Boj matek je plný silných obrazů, jsou to ženy ochotné bojovat za své syny a obětovat i svůj život. Často používáme bílé šátky, které se staly symbolem celého hnutí. Zajímá nás nejenom ta historicko-společenská tématika, ale také způsob, jak umělecky vyjádřit tento zoufalý boj a přizpůsobit tomu svou poetiku. SM: Ale hlavně chceme světu něco důležitého sdělit. Vaše inscenace jsou nonverbální. Jaké to je komunikovat s divákem a neříct přitom jediné slovo? Proč jste se rozhodli jít touto cestou? DB: Je to těžké a komplikované. SM: Je to jazyk plný metafor a hudby. Jsou věci, které se dají říct slovy, ale spousta se dá vyjádřit lépe bez nich. DB: Jelikož jsme společnost spojující dvě kultury, komunikovat beze slov, oprostit se od jazyka je něco, co nás baví. Cestovat, setkávat se s lidmi, evokovat a sdělovat něco komukoliv bez použití řeči, vyjít z té jazykové bariéry. Něco vyslovit je jedna věc, ale když to ukážete obrazem, každý ho pochopí podle svého, trochu si ho přizpůsobí. To se samozřejmě dá říct o divadle jako takovém, ale v nonverbálním to funguje obzvlášť.

8


Důležitou součástí vašich inscenací je hudba, jaký je zde proces tvorby? Skládáte ji přímo při zkoušení? SM :Ano, hned během zkoušek. Část hudby celé inscenace je totiž sc hovaná přímo v loutkách: například ten mechanismus, který měla Delphine na sobě během dnešního představení. Vkládat hudbu do různých objektů a živě ji na scéně tvořit je něco, co mě zajímá. DB: S touto loutkou jsem schopná produkovat hudbu, ale nejsem jen hudební nástroj. Tahle hudba pak má potenciál nést emoce otevřeněji a více napřímo než třeba právě slova, je to stejné jako s těmi obrazy. Navíc je Santiago skvělý hudebník. A jaké jsou vaše plány do budoucna? Na co se chystáte? SM: Chystáme novou inscenaci, mluvit o ní je nyní ještě dost obtížné, protože jsme teprve na začátku, ale chtěli bychom se zaměřit na téma násilí na ženách. Opět je to v reakci na celospolečenské dění. Různá antiagresivní hnutí jsou na vzestupu a my je takto chceme podpořit. DB: Žijeme ve světě, který už skoro dospěl k myšlence rovnosti a rovnoprávnosti, ale stále jsou situace a místa, kde nevinné ženy umírají. Tohle na současné společnosti nechápu. Tváří se být moderní a pokroková, ale ještě stále se to děje a je třeba na to upozorňovat. I tady se inspirujeme skutečnými událostmi. Budeme vyprávět o ženách, které se rozhodly umřít, aby na tuto problematiku upozornily. Nebudeme pojednávat přímo o jejich příběhu, ale inspirovaly nás osudy sester Mirabalových. Tři ženy, které byly v roce 1960 zlikvidovány v Dominikánské republice kvůli jejich hlasitému nesouhlasu s tehdejším tamním režimem. Den jejich popravy je dnes mezinárodním dnem boje proti násilí. SM: A znovu nás zajímá mluvit o tom bez mluvení. Uvidíme, jak to vyjde.

9


ANKETA: JEDEN V DRUHOM Marica Mikulová: Obdivujem tú absolútnu súhru dvoch hercov, tie nápady a veľkú kreativitu, presnosť a precíznosť, aj to, že to bolo v takom komornom prevedení. Ja som tam naviac cítila aj taký ten francúzsky šarm a to ma veľmi potešilo. Táto inscenácia bola ocenená aj na festivale v Charleville-Mézières a je perfektné, že sme vďaka organizátorom festivalu Bábkarskej Bystrice 2018 mali šancu ju vidieť aj u nás. Ivan Sogel: Chcel by som zagratulovať organizátorom, že sa im podarila taká skvelá bodka, pretože Jeden v druhom bolo naozaj vyvrcholením festivalu. Nemôžem hodnotiť celý festival, lebo som ho nevidel - videl som iba druhý impulz - ale to, čo sme teraz videli, to bola virtuozita. Bolo to veľmi profesionálne urobené, špičkové a presné. A v presnosti je profesionalita. Ja som bol prosto uchvátený. Marek Waskiel: Som veľmi rád, že som toto predstavenie mohol vidieť. Nie je to nič nové, ale je to skvele spracované. Sú to také etudy, ktoré sa ale spájajú v určitý príbeh. Jednotlivé čísla majú svoju konkrétnu myšlienku, takže to nie je len varieté. Myslím, že v tom je sila tej inscenácie. Je naviac tak jemná a z bábkarského, výtvarného i hudobného hľadiska veľmi zaujímavá.

10


Zรกver festivalu

11


DOVIDENIA NA BÁBKARSKEJ BYSTRICI TOUR 2020 ! Vaše Bábkové divadlo na Rázcestí


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.