4. vydanie Festník

Page 1

Sloupek dne Festivalové dialogy - tradiční diskuze na závěr 1. impulzu festivalu - se i letos rozezněly Teátriem Bábkového divadla na Rázcestí naplno. Zdá se, že impulzy první poloviny festivalu byly opravdu velmi silné, protože málokoho zanechaly zhlédnutá představení zcela chladným. Dokud se diskutovalo o hororově temném Pliš a Plum, o výtvarné inscenaci TUTU nebo o novocirkusovém Batacchio diskuze se držela akademických, v zásadě neutrálních mantinelů. To, co diskutující dokáže dostat skutečně do varu jsou totiž batolátka. Batolária se ukázala být stále v mnoha ohledech diskutabilním divadelním tvarem, a o argumenty z pole dětské psychologie i čiré teatrologie nebyla nouze. Jeden z nejzásadnějších postřehů - pokud ne ten úplně nejzásadnější však pronesla ředitelka festivalu Iveta Škripková. Závěrem diskuze totiž upozornila na obrovský skok, který loutkové divadlo udělalo od posledních Festivalových dialogů v roce 2016. Zatímco tehdy se vedla vášnivá diskuze o tom, zda batolária mají vůbec nějaký smysl, letos se už diskutovalo o jejich ideální inscenační podobě. Je to, myslím, dobrý důkaz toho, že impulzy Bábkarské Bystrice neproudí jen kolem nás, ale dostávají se nám rovnou pod kůži. A o tom to na Bábkarské Bystrici přeci má být.

Adéla Vondráková


ODIVO BANSKÁ BYSTRICA (SR) AERO

1


Laboratórium vzdušných zázrakov Návštevníci a návštevníčky tohtoročnej Bábkarskej Bystrice sa môžu vyžívať „bato-citlivom“ divadle. Každý deň je do programu zahrnutá inscenácia, určená pre najmenšie deti. Navyše každá z nich prichádza z úplne odlišným režijným prístupom a poetikou. Tretí deň túto škálu rozšírilo batolárium AERO divadelného zoskupenia Odivo. V inscenácii tvorcovia a tvorkyne hravou formou pracujú so vzduchom a všetkým, čo im tento element ponúka. Používajú ventilátory, fény, pumpy a s ich pomocou vytvárajú magicky pôsobiace momenty. Ide pri tom o jednoduchú fyziku a miestami táto inscenácia evokuje až akúsi kreatívne uchopenú vedeckú výstavu pokusov. Hrajú sa najmä s možnosťou vzduchu veci nadnášať. Herci J. Smutný a M. Danadová umiestňujú ľahké predmety k zdroju vetra a spolu s divákmi sledujú výsledok. Miestami do procesu zasiahnu, nasmerujú nekontrolovaný pohyb vznášajúcich sa objektov alebo sa začnú hrať a skúmať, čo všetko môžu ešte v danej situácii vytvoriť. V kruhovom poli ventilátorov sa tak napríklad začne vznášať igelitová bábka. Lieta zo strany na stranu, nadobúda tvar, teda ožíva a následne sa znova rozplýva do neforemnej matérie. Jednotlivé sekvencie sa striedajú bez väčšej snahy o naratívne prepájanie. Inscenácia je neverbálna a herci ani v mimike nepreukazujú väčšie emócie. Pozornosť upriamujú čisto na objekty, s ktorými pracujú. Z tohto rámca sa vymyká krátka etuda akéhosi koncertu pre vzdušné pumpy. Miesto hudobných nástrojov používajú herci rôzne druhy púmp a trubicu. Hudobnosť vzniká na základe intenzity a dynamiky ich fúkania. Celkový obraz pôsobí najmä pre dospelých veľmi vtipne, ako zosmiešnenie vážneho umenia a kreatívneho použitia pracovnej pomôcky pre umelecký zámer. Úplné sústredenie sa na oživené predmety sa tvorcom a tvorkyniam podarilo docieliť aj vďaka veľmi funkčnému použitiu farieb. Do čierno-bieleho prostredia prinášajú pestrofarebné objekty, ktoré vďaka vzdušným prúdom vyhrávajú svoj boj nad gravitáciou. Deti zjavne na tieto farebné lietajúce objekty veľmi živo reagujú. Mimoriadne pôsobivý je v tomto smere najmä záver inscenácie, kde sa zdvihne pestro-farebný vír z konfiet. Na rozdiel od predošlých batolárií, Odivo neposkytuje deťom priestor k priamej interakcii. Ponúkajú skôr vizuálne pôsobivé obrazy, podmanivé svojou iluzívnosťou. Fyzika sa tu mení na čaro. Banskobystrické divadelné zoskupenie prinieslo na festivalové javisko tvorivé laboratórium plné zázrakov. Diana Pavlačková 2


Monika Kováčová: Do divadla je potrebné priviesť ľudí každého veku Rozhovor: Adéla Vondráková V neděli se divákům představila inscenace AERO, která doplnila triptych batolárií letošní Bábkarské Bystrice. Její režisérka Monika Kováčová zvolila pfo tuto svou inscenaci netradiční prostředky - šest větráků a dva fény. Vzhledem k tomu, že se režiím inscenací pro ty úplně nejmenší diváky věnuje už dlouho, může si dovolit začít trochu riskovat. Jste jedna z průkopnic batolárií v českém a slovenském kontextu. Co vás k tomuto žánru přivedlo? S nápadom vytvoriť prvé batolárium prišli riaditeľka Bábkového divadla na Rázcestí Iveta Škripková a jeho umelecký šéf Marián Pecko. Vymysleli aj samotný názov “batolárium”, ktorý sa udomácnil v slovenskej a českej odbornej terminológii ako označenie tvorby pre deti od nula rokov. Ja som sa stala ich prvou režisérkou. V Bábkovom divadle na Rázcestí sme vytvorili Batolárium, AKVAbatolárium a FARBAtolárium, v pražskom Studiu Damúza Batosnění a v nezávislom zoskupení Odivo, s ktorým sa posledné 4 roky spája môj život a tvorba, zase AERO. Množné číslo používam zámerne, pretože každé z batolárií na sebe nesie odtlačky viacerých ľudí. Proč je důležité přivést do divadel už takhle malé děti? Do divadla je potrebné priviesť ľudí každého veku. Nemôžeme byť kultúrny národ, kultivovaní ľudia, ak zanedbávame kultúru. Kultúrnosť, kultivovanosť a kultúra nie sú prepojené len spoločným základom slova. Je to vůbec ještě divadlo? Vy pro batolária nepoužíváte slovo inscenace, ale raději setkání. Trochu vaše tvrdenie opravím. Používala som slovo stretnutie. A nebola to náhoda. Kedysi vo mne zarezonoval pojem “rytmus stretnutia” od jedného z iniciátorov tvorby pre deti od nula rokov Roberta Frabettiho. V jeho poňatí ide o ,,rytmus vytvorený skúšaním a poznávaním ostatných, ich jedinečností a odlišností. To je jednou z mnohých a najdôležitejších charakteristík divadla pre deti. (...) Pretože deti majú právo fungovať s dospelými, ktorí ich rešpektujú ako ľudské bytosti. Umenie a divadlo môže reprezentovať krajinu, kde sú takéto stretnutia možné, kde ostatné priestory a časy možu splynuť a dovoliť nám dotknúť sa vláken našej najhlbšej senzibility.” Prvé tri batoláriá boli zážitkové, interaktívne, snažili sa deti a ich rodičov citlivo, po špičkách uviesť do sveta divadla, v ktorom dominovali živá hudba, zvuky, hlasy, pohyby, dotyky, slová. 3


České Batosnění má najbližšie k bábkovému divadlu a pri AERE sme už s hercami uvažovali ako vytvoriť pre batoľatá vizuálne a akusticky nasýtený scénický tvar. Toto pomenovnie znie asi veľmi kostrbato a ťažkopádne, ale v zásade ide o to, že tvorba pre deti si zaslúži nebyť len “rozprávočkou” a “divadielkom”. S týmto vedomím sme k AERU všetci pristupovali. Ale áno, niečo na vašom postrehu bude, slovu inscenácia som sa evidentne v tomto odseku vyhla. Kam a jak se podle vás bude tento relativně nový žánr dál vyvíjet? Bude naďalej veľmi rozmanitý. Kde vznikl ten nápad založit celou inscenaci AERO na větru, foukání, vzduchu? Už dlhšiu dobu som mala v šuflíku uložený nápad o predstavení založenom na lietaní. Ale až pri spoločných rozhovoroch s Majou Danadovou a Ďurom Smutným sme si vyšpecifikovali, že lietanie je len jedným z fyzikálnych prejavov toho, čo by nás skutočne mohlo zaujímať - vzduch a jeho prúdenie. Celý proces prebiehal vo vzájomnej symbióze s performermi, scénografkou Ivkou Mackovou a hudobníkom Maťom Háaszom. Čarovné na AERE je, že sa v ňom prepája precíznosť a nevyspytateľnosť - existuje len jeden presný rozmer a gramáž balónov, ktoré fungujú, existuje len jeden typ konfiet, ktoré sa pomocou ventilátora prílepia na fóliu, existuje len jeden typ elektroizolačných pások, ktorými na dajú na baletizol vylepiť vzdušné prúdy a zároveň nikdy nevieme, o koľko centimetrov budeme musieť posunúť v danom priestore sériu ventilátorov, aby fungovali fyzikálne zákony alebo či sa nezmení príchodom divákov teplota vzduchu v sále natoľko, že už hodvábna látka nevzlietne…

4


Jak se batolária vyvíjejí v průběhu repríz? Žiadna repríza batolária nie je rovnaká. Pri tých interaktívnych to prirodzene vychádza z priameho kontaktu s deťmi a ich rodičmi. Avšak aj rozdelenie hľadisko a hrací priestor si vyžaduje neustále napojenie - medzi hercami a divákmi, medzi hercami navzájom. Aj v jasnej a vopred dohodnutej štruktúre, ako má AERO, vás môže mnoho vecí prekvapiť alebo sa môže mnohé nepodariť. Niekedy sa neviditeľný prúd vzduchu neodrazí, tak ako by sme chceli, niekedy každý kábel neprenesie ten signál, ktorý by mal. Ale to v zásade neprekáža, keď má predstavenie iskru. Keď všetkých zúčastnených vtiahne. Vtedy sa aj zdanlivý problém stáva dobrou nahrávkou na smeč. A aj keď je AERO “najvedeckejšie” batolárium, ako jediné sme ho netestovali na vybranej vzorke batoliat a ich najbližších. Kde obecně čerpáte inspiraci pro nová batolária? Představuji si, že to musí být mnohem složitější než hledat námět pro starší děti. Do batolat se lze asi mnohem hůř vcítit. Nebo ne? Budem konkrétna. Pri prvých troch balotáriách vznikol najprv názov a ten ovlyvnil obsah. Pri Batosnění ma inšpirovala kniha od Petry Kubáčkovej O andělovi, noční můře, statečném medvídkovi, hodném slonovi, opici a divoké huse. V tomto prípade som sa cielene rozhodla vychádzať z literárnej predlohy. Pri AERE bol prvotný nápad predestilovaný cez rozhovory s inscenačným tímom. Takže, tak ako pri každej tvorbe, je proces výberu a následného spracovania námetu zmes inšpirácie, pripravenosti, intuície, zvedavosti, bezradnosti, synchronicity, videného, počutého, zažitého… a niekedy aj šťastia a náhody. Nesnažím sa do batoľaťa vcítiť, ale ísť mu oproti. Zhovárať sa s ním o niečom, čo by nás oboch mohlo zaujať a obohatiť.

5


DIVADLO VÍTI MARČÍKA DRAHOTĚŠICE (CZ) BAJAJA

6


Nakažlivé nadšení Kočovný komediant se ve zrychleném jednadvacátém století svým vzezřením (a také díky sdělení svého skromného divadélka) jeví, jako by k nám zabloudil z úplně jiných časů. Do Pohronského Bukovce si Víťa Marčík svou kárku se vším potřebným pro inscenaci Bajaja přivezl z českých Drahotěšic. A se svým povozem předvedl opravdové čáry. Díky kouzlu divadla se z několika prken, tyčí a kol stává kůň, drak nebo i válka a podobně se (dle jeho vlastních slov) ze „škaredého dědka“ může stát překrásný princ, který získá srdce té nejnádhernější princezny. Určitě i samotná pohádka o Bajajovi je dostatečně zajímavým příběhem s potenciálem diváka znovu a znovu oslovovat, avšak v podání Víti Marčíka je vlastní vyprávění děje upozaděno a do popředí se dostává jeho osobitý projev a sice hned na několik způsobů. Například úžasným humorem, kterým shazuje sám sebe a z nedostatků své scénografie, sebe sama, hracího prostoru, loutek, kostýmu a dalšího činí své přednosti. Zesměšňováním rozbitého oděvu nebo třeba o něco méně propracované loutky vlastně naopak ukazuje, kolik už toho s ním jeho neživí kamarádi prožili a kolik ruční práce a životní energie hlavního tvůrce (ale bezesporu i jeho blízkého okolí) v sobě skrývají. Celá inscenace již funguje přes dvacet let a nenese nejmenší známky rozpadu. Svůj podíl na tom má i bezelstné přiznání úbytku sil a únavy materiálu, které tak vtipně nahradí vitální výskok do výšky či chybějící knoflík. Jelikož si hlavní a jediný představitel takto dokáže dělat legraci sám ze sebe, zvládá publikum i jeho výpady na jednotlivé diváky, kteří se tak octnou terčem jeho, jak sám přiznává, napůl milosrdného a napůl poměrně tvrdého humoru. Jedné divačce dá kupříkladu na starost svou ceněnou kytaru, pomocí níž si sám obstarává i hudební doprovod představení, ale nezapomene jí k tomuto důležitému úkolu přihodit pár mírně kousavých rad ohledně rodičovství, které na úkor nebohé oběti rozesmějí zbytek publika. Tímto způsobem se velmi často obrací do obecenstva, to však jeho hře propadá a nadšené plní nejrůznější úkoly a podílí se na představení. Marčík tak zvládá nejenom od srdce rozesmát, ale sdružuje celou sešlost a daří se mu vytvořit pocit sounáležitosti a skutečnou divadelně-společenskou událost se vším všudy. Do humorného setkání navíc nenásilně dosazuje i základní (a přitom zásadní) sdělení o mezilidských vztazích, lásce, víře a přátelství. Daří se mu to s neuvěřitelnou upřímností bez jakéhokoliv patosu, či zbytečné nostalgie. Po velmi svižném představení s inteligentním a zároveň třeskutým humorem svérázného aktéra v malebné vesničce mezi horami, od kterých se ozvěnou nesou srdečná životní moudra, mám skutečně pocit až jakéhosi setkání s pozoruhodnou pohádkovou bytostí. Veronika Švecová 7


ŠTÁTNE BÁBKOVÉ DIVADLO GOMEĽ GOMEĽ (BY) PLIŠ A PLUM

8


Komédia či horor? Až z ďalekého Bieloruska zavítali na festival tvorcovia zo Štátneho bábkového divadla Gomeľ. Po prvý krát sa predstavili na Slovensku a so svojou inscenáciou Pliš a Plum nám tak dali príležitosť objavovať nové kultúrne presahy. Spomienky na Nemecko, obdobie totality, brutality, krutosti. Ťaživé momenty z týchto chvíľ spod rúk klasika nemeckej literatúry z 19. storočia Wilhelma Buscha, spracovali bieloruskí divadelníci do inscenácie určenej detskému publiku. Tmavé pochmúrne prostredie, protagonisti bez pozitívnej emócie, postupné úvodné gradovanie príbehu a hereckého konania do absurdnosti, môže navnadiť diváka do atmosféry neobjaveného záhadna. V úvode navodená hororová atmosféra môže vyvolávať prvotný podnet pre rozvoj fantázie z očakávania budúcich udalostí. Potom však príde chaos a stres, umocnený veľmi silnou techno hudbou (E. Milkov) búšiacou ohlušujúcim spôsobom. Nejde však o chaos a stres v hereckom prevedení, ten bol práve pri zdieľaní príbehu veľmi koordinovaný a pri práci s objektami vyobrazujúcimi hrdinov príbehu až statický, nepredávajúci žiadnu emóciu – keď tak iba štylizované mimické prejavy. Herci krikom a rôznou štylizáciou držiac v ruke objekt, vyobrazujúci danú postavu, len prerozprávavajú dej. Ich statickosť sa mení v momentoch, kedy nedržia objekty. Vytvárajú rôzne mizanscény, ktoré kombinujú s dabovaním postáv. Tie predstavujú zväčšeniny častí tela a ich prepracovaný vzhľad vyniká na prázdnej, čiernej scéne (T. Dzivakova). Herci nekomunikujú medzi sebou, prehovory sú zväčša mierené priamo do hľadiska. S divákmi sa nesnažia zblížiť, tlmočiť emóciu, ani postupne gradovať dej a dostať sa tak pod kožu. No možno práve v tom je skrytý ten pravý zámer. Vyvolať odpor, depresiu. Zobrazujú priam až neľudské situácie ako je topenie psíkov, ich mlátenie či samovražda na záver. Ak však malo byť režijným zámerom (J. Divakov) vyvolať depresívne pocity a stiesnenosť, môžeme konštatovať, že vykopnutá lopta trafila presne do brány bez šance jej v tom zabrániť. Verím tomu, že detský divák vo veku od štrnásť, pätnásť rokov a vyššie by si mohol v inscenácii nájsť isté impulzy, na uchopenie ponúkanej témy alebo sa vyžiť v celkovom vizuále. Taktiež verím, že by sa aj mohol občas zasmiať. Šesťročné dieťa však nedokáže absorbovať ťažký veršovaný text a hľadať v ňom významy, nedokáže uchopiť myšlienku inscenácie, nedokáže prekonať jazykovú bariéru, nedokáže hľadať hlboko skryté metafory, ktoré sa v konečnom dôsledku zlievajú do absurdna. Pri pohľade na inscenáciu na jednej strane a na šesťročné dieťa na druhej strane nedokážem nájsť zlatú strednú cestu pochopenia. Je však zvláštne pomenovávať niečo, pri čom si nie sme istý, čím by malo byť. Fakt je ten, že nemožno poprieť kvalitu spracovania inscenácie. No práve kontraproduktívnosť, ktorú tvorcovia vytvorili hneď na začiatku vyčlenením si kategórie diváka, spôsobilo to, že ohraničili mantinely vnímania a možnosť presahu a pochopenia celkového zámeru.

9


Keby sme mali rozoberať každú zo zložiek detailne, v každej by sme mohli nájsť mnoho nedostatkov, ktoré však v konečnom výsledku vytvárali absolútnu súhru a esteticky pútavý tvar. Každopádne prišlo k nám niečo nové, vizuálne oslovujúce a obsahovo aj štýlovo netypické. Prinieslo to so sebou kopu impulzov, kopu otázok či kopu nového podnetného obohatenia v divadelnom vnímaní. Veď o čom by bolo divadlo keby sa diváka nedotýkalo a nevyvolávalo v ňom žiadne dišputačné pohnútky? Po vyzdvihnutí všetkých kvalít inscenácie treba jednoznačne konštatovať, že vopred stanovená orientácia na detského diváka a popis k inscenácii o „komédii s trochou čierneho humoru“ nekorešpondujú s výsledným tvarom. Posúďte sami, myslíte si, že je dieťa vo veku šiestich rokov schopné prijať takúto „komédiu“ s „TROCHOU“ čierneho humoru? Olívia Stachová

Dmitry Gorelik: Snažíme se stát divadlem mnoha směrů Rozhovor: Ema Šlechtová Běloruské Gomeľské loutkové divadlo letos slaví 55. výročí od svého založení. Patří mezi jedno z předních státních divadel a může se pyšnit i častým působením na mezinárodních festivalech. Ředitel Dmitry Gorelik přiblížil tuto instituci a dotkl se i inscenace Pliš a Plum, kterou přivezl se svým souborem do Banské Bystrice. Mohl byste stručně představit vaše divadlo a přiblížit festivalovým divákům jeho pozici v kontextu běloruských loutkových scén? Jsme státní divadlo. Nejen, že patříme pod ministerstvo kultury, ale zároveň spadáme pod státní úřad našeho města Gomeľ. Od těchto institucí také získáváme zhruba 2030% našich veškerých finančních prostředků. Jsme poměrně velké divadlo s více než sto zaměstnanci. U nás v Bělorusku na každou ze šesti oblastí spadá jedno národní divadlo - až na Minsk, kde jsou dvě. Mimo to máme ještě okresní a městské divadlo. Samozřejmě existuje ještě velké množství neodborných institucí, kde se dobrovolníci věnují amatérskému divadlu. Takové produkce mají v souboru 3 až 4 členy a fungují nezávisle na státní podpoře. Profesionální soubory z Běloruska se běžně objevují na mezinárodních festivalech. My jsme v posledních letech vystupovali ve více než patnácti zemích světa: například v Rusku, Itálii, na Ukrajině, v Německu nebo Arménii. Myslím, že máme na co být hrdí. Na Slovensku jsme ale poprvé. Samozřejmě si uvědomujeme, že se zde nachází velká loutková tradice. Před rozpadem SSSR jsme navštívili Polsko a Čechy, ale Slovensko až teď.

10


Na jakou věkovou kategorii cílí vaše inscenace? V našem repertoáru můžete najít různorodé inscenace pro širokou škálu diváků. Dnešní představení Pliš a Plum cílíme na děti od sedmi let a starší. To proto, že se jedná o divadlo velmi emocionální, plné zvuků a ti mladší by se mohli vylekat. V naší tvorbě však myslíme i na batolata a děti jak předškolního, tak školního věku. Zajímají nás také teenageři a dospělí (pro ty uvádíme více jak deset inscenací). Například jsme pro ně uvádíme zpracovali slavný román J.D. Salingera Kdo chytá v žitě. Pozorujete nějaký rozdíl mezi tím, jak vaší tvorbu vnímají různí diváci na festivalech? V podstatě jsem nezaregistroval výraznější rozdíl. Navíc Pliš a Plum jsme dnes přivezli do zahraniční poprvé. Sami jsme byli zvědaví, s jakou reakcí se setkáme. Rád bych zdůraznil, že toto představení není určeno pro školní výlety, ale spíš pro rodiny, kterým má posloužit jako hromadný zážitek. Pokud nebudou děti něčemu rozumět, můžou se zeptat svých rodičů a ti jim vysvětlí, o co jde. Každopádně z toho, co jsem dnes odpozoroval, mám pocit, že děti vnímaly stejně pozorně jako ty naše doma v Bělorusku. Jaká je vaše vize do budoucna? Kterým směrem se chce vaše divadlo nadále profilovat? Cítím se býti spíše administrativním zaměstnancem a na tuto otázku by asi lépe odpověděl někdo z mých umělečtěji zaměřených kolegů. Bohužel, náš režisér se musel z naléhavých rodinných důvodů vrátit zpátky. Přesto bych rád zdůraznil, že se hlavně chceme nadále rozvíjet. Já osobně vybírám různorodé režiséry, jak mladé progresivní, tak ty starší, dejme tomu konzervativnější. Snažíme se stát divadlem mnoha směrů – tradičních i moderních. Pracujeme se vším od marionet po objekty. Naším cílem je dosáhnout co nejvyšší možné úrovně a rozmanitosti. I já sám občas pomáhám s režií některých inscenací, když na to přijde. Primárně mě ale zajímá, jak je inscenace zpracovaná, zda je realizovatelná a zda budu schopný ji prodat.

11


ANKETA: PLIŠ A PLUM Jana Pogorielová: Podľa mňa to nie je Wilhelm Busch. A myslím si, že ani Charms. Ich príbeh je úpne iný, omnoho láskavejší. Napríklad v tom komikse sú psíčky iba milé štence, pôvabní hrdinovia a ich trestanie nie je zďaleka také kruté. Áno, profesne je to urobené kvalitne, pohybovo náročné a majú prepracovaný hlasový prejav... Som v rozpakoch, čakala som niečo iné. Nechcem spochybňovať ich umelecké kvality, ale hovorím, že takto to inscenovať je z nášho domáceho hľadiska hlboký omyl. Nerozumiem, prečo to hrajú deťom. Ak je to pre niekoho určené, tak pre tínedžerov, ktorí majú zmysel pre nonsens a tešia sa každej prehnanej veci a situácie. Tí to môžu prijať aj so smiechom. Príde mi to akoby až zneužili Wilhelma Buscha. On nenapísal príbeh o trestaní, ale o tom, že sa dobrý skutok na konci odmení. To je podstata Buschovho komiksu.

Janusz Legoń: Je to veľmi radikálne predstavenie. Pravdupovediac, dopredu som nič o tom autorovi nevedel. Prečítal som si to až po predstavení. Dozvedel som sa aj to, že to bolo inšpirované dadaizmom. Je s tým spojených aj mnoho ďalších zaujímavých informácií. Ukazuje sa, že Igor Stravinskij poznal naspamäť verše autora Wilhelma Buscha, priekopníka komiksu. V Rusku je jeho dielo veľmi známe. Neviem, ako na Slovensku a v Česku, ale v Poľsku to je neznámy autor. Myslím si, že hrali s vedomím, že diváci poznajú kontext autora. Predstavujú nám to formou rozprávky pre deti ale tak radikálnej, brutálnej, dotiahnutej až do obludnosti. Boli tam momenty, kedy sme sa zastavil a pýtal, prečo to všetko. Myslím si, že to nie je predstavenie pre deti. Zároveň je to ale veľmi precízna, dynamická, divadelná forma, podnetná aj na premýšľanie. V tej ukrutnej bezcieľnosti možno nadväzuje aj na dadaizmus. Ale taký, neviem, filtrovaný cez kalkwerk. 12


CIRK LA PUTYKA PRAHA (CZ) BATACCHIO

13


Okouzlující akrobati postrádající soudnost Nový cirkus se na Slovensku a v Čechách ještě stále postupně etabluje - na rozdíl od francouzské scény, kde se již těší dlouholeté tradici. Koncept, který přináší pražský soubor Cirk La Putyka v inscenaci Batacchio, tak může nezkušenému divákovi připadat novátorský. Kloubením klasických artistních prvků s různorodými postupy současného divadla, vzniká nápaditý tvar, rozhodně netypický pro tvorbu na našem území. Ošuntělá, místy vybledlá, žluto béžová opona a starý gramofon v levé části scény formuje atmosféru cirkusového šapitó zkříženého s kabaretem z dvacátých let. Nevypráví se příběh, ale jedno číslo po druhém plynule řetězí sled dechberoucích bizarností. Efektní obrazovost si klade za cíl hlavně bavit a šokovat, spíše než sdělovat či komunikovat. Gag přechází střihem v akrobatické hrátky bez významnějšího opodstatnění. Dochází tak k napodobení cirkusového stylu, ve kterém tygr střídá medvěda na tříkolce. Zvuk, stejně jako světlo, získává v inscenaci nemalý prostor. Sled elektrických tónů vytváří výhodně podkreslující beat, jenž má schopnost stimulovat napětí a celkovou dynamiku jednotlivých výstupů. Lightdesign podporuje nastavenou poetiku a napomáhá jí vyniknout. Přesně stínuje vypracovaná těla artistů způsobem, který umožňuje divákovi sledovat pohyb každého svalu. Samozřejmě nelze nevyzdvihnout obratnost, vypracovanost a vynalézavost všech artistů. Za velké plus nového cirkusu považuji právě snahu nejen demonstrovat schopnosti akrobatů, ale ověnčit toto neuvěřitelné řemeslo přidanou hodnotou. Právě v tom v mých očích však Batacchio naráží. Technicky zvládnutý spektákl si zavírá možnost přesahovat zbytečně levnými fóry sexuálního charakteru. Takové vstupy jen zbytečně srážejí potenciál umělecké kvality. Obzvlášť pokud vezmeme v potaz, že je inscenace určena dětem od osmi let. Pro mě se tím největším vtipem stalo zapojení člověka jako “loutky”. Neuvěřitelně přesvědčivé trhavé pohyby nebo na vnějších impulzech založený sled fyzických reakcí, evokuje neživou hmotu velmi přesvědčivě. V případě herce se nedá mluvit o animaci, ale přesně zvládnuté napodobení mechanismu loutky jen dokazuje výjimečnou kontrolu nad vlastním tělem. A o tom přece cirkus je. Ema Šlechtová

14


Program 8. 10. 2018 10.00., ZŠ TRIEDA SNP 20 BRATISLAVSKÉ BÁBKOVÉ DIVADLO ADVENTURA HUMANA 10.00., TOUR, LADOMERSKÁ VIESKA DIVADLO VÍTI MARČÍKA BAJAJA 17.00., BDNR NOVÉ DIVADLO ANNA FRANKOVÁ 19.00., ROBOTNÍCKY DOM FIGURENTHEATER WILDE&VOGEL, GRUPA COINCIDENTIA FÁZA REM FÁZA 21.00.,DIVADLO ŠTÚDIO TANCA DIVADLO CONTINUO POLUDNIE 22.22., KRST PUBLIKÁCIE BÁBKY NA ČESKO - SLOVENSKEJ MEDZI Plánovaný odchod na predstavenie Bratislavského bábkového divadla o 9:20 spred budovy BDNR


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.