Sloupek dne
BÁBKOVÉ DIVADLO NA RÁZCESTÍ BANSKÁ BYSTRICA (SR) HMATULÁCI
1
Cesta do krajiny hmatu Bábkové divadlo na Rázcestí môžeme vnímať ako priekopníka na Slovensku v oblasti divadla určeného deťom v predškolskom veku. Od roku 2011 sa venujú tvorbe inscenácií, ktoré sú akýmsi laboratóriom skúmania vnemov pre batoľatá. Hmatuláci sú piatou časťou tohto cyklu. Tak ako už napovedá názov, v inscenácii sa tvorcovia a tvorkyne zamerali práve na hmat. Tento zmysel sa stal východiskovým bodom pre skúmanie sveta okolo nás. Inscenácia nemá naratívny charakter, je skôr vystavaná z plynule prelínajúcich sa výstupov. Evokuje až akúsi cestu v čarovnou krajinou hmatu. Na tejto ceste máme dvoch sprievodcov – Hmatulka (M. Frank) a Hmatulku (A. Zemaníková). Tí sami objavujú svet naokolo a svoje poznania prenášajú aj na nás, divákov. Black box je vyplnený mäkkými vankúšmi, sedí sa na zemi, s voľnosťou (a v bezpečí) pohybu pre najmenších. Herecká akcia zvonku ohraničuje tento priestor a „objíma“ divákov zo všetkých strán. Vzniká tak veľmi intímny pocit a podmanivá atmosféra. Hmatulko a Hmatulka pomaly objavujú rôzne rekvizity, ktoré poznávajú svojim dotykom. Skúmajú hrany, materiál a ďalšie vlastnosti daných predmetov. Z jednoduchých materiálov vytvárajú konkrétne objekty, na základe ktorých následne vytvárajú mikro-situácie. Napríklad jemná hra s papierom vedie k hre s jeho rôznymi možnosťami skladania. Vznikne im papierová loď, ktorou ilustrujú plávanie po mori. Pre dané situácie používajú rôzne divadelné prostriedky a postupy. Od práce s objektom, tieňohru až po klauniádu. Martin Frank a Anna Zemaníková používajú expresívnu mimiku, detailnú prácu s prstami a svoje konanie ilustrujú vydávaním neartikulovaných zvukov. Hudobnosť reči podporuje dojem snového sveta. Inscenačný tím veľmi jemne zapája svojich najmenších divákov a diváčky do diania. Zo začiatku si držia odstup a komunikujú skôr expresivitou výrazov. Pomaly viac a viac zasahujú do priestoru hľadiska, keď sa jemnými látkami dotýkajú svojho obecenstva. Inscenácia vrcholí odkrytím akéhosi ihriska, kde sa deti po inscenácii môžu voľne hrať. Sú dostupné predmety rôznych materiálov (piesok, vodné balóny, plastelína, atď.), všetky určené k priamemu dotykovému skúmania. Hmatuláci majú jasne sformulovanú ideu, ktorú vo svojej inscenácii aj zdarne napĺňajú. Inscenačnému tímu sa podarilo vytvoriť otvorené, hravé a najmä podnetné prostredie pre najmenšie deti a pritom priniesť výtvarne zaujímavo uchopený útek z reality.
Diana Pavlačková 2
BÁBKOVÉ DIVADLO NA RÁZCESTÍ BANSKÁ BYSTRICA (SR) DOBRÚ CHUŤ, VLK!
3
Bavme se s dětmi o vážných věcech! Inscenaci Dobrú chuť, vlk! asi není třeba, obzvlášť bystrickému publiku, dopodrobna představovat. Původní text polské autorky Marty Guśniowské se v provedení Bábkového divadla na Rázcestí těší velké oblibě již od premiéry v roce 2012. Příběh o vlkovi, který se proti své přirozenosti stane opatrovníkem a průvodcem malého zajíčka, otevírá prostor k zamyšlení se nejen nad současnou podobou pohádkového syžetu, ale i nad přidanou hodnotou, kterou může podobný inscenační koncept dětskému divákovi přinést. Velkým tématem se stává smrt. Právě tu vnímám v dnešní době jako tabuizovaný prvek, jemuž se v divadelní, literární a filmové praxi cílené nejen na ty nejmenší autoři vesměs vyhýbají. Věříme, že příliš brzké uvědomění si existence smrti, neoddělitelné součásti lidského života, způsobuje trauma, děs a hrůzu. Například běžně popularizované původní pohádky bratří Grimmů, obzvlášť v produkci Walta Disneyho, čím dál tím víc měknou. Fantazijní svět se transformuje v prostředí přehnaného idealismu; ten přitom výrazně kontrastuje s dnešním světem a zanechává své příjemce v unylých představách a domněnkách. Tím nechci tvrdit, že by se na dětských scénách měla začít objevovat realistická divadelní díla oproštěná od krásy a prostoru pro představivost. Hlavní postava starého, umírajícího vlka, jehož odchod předznamenává vypadávání zubů, mi připomněla, že existuje určitý kompromis. Šelma překvapuje svou smířeností s nevyhnutelným osudem a odhodlaně si lehá do postele, aby počkala na smrt. A proč ne? Pozorovala jsem, jak i ti nejmladší v sále, ochotně přijímají tento přístup a akceptují pro ně pravděpodobně odlišnou poetiku od toho, s čím se běžně setkávají. Vkusný humor, oproštěný od pitvoření se, odlehčuje a spontánně vytváří eufemismus, aniž by musel přílišně realitu překrucovat. Lidé, vlci i zajíci umírají, tak to zkrátka je. Z mého pohledu plní taková inscenace svou úlohu bavit a zároveň zprostředkovávat zásadní existenciální otázky. Těší mě, s jakým odhodláním a lehkostí, se bystrické loutkové divadlo ujímá takové výzvy. A nekončí jen tam: opilá klíšťata v roli pozitivních hrdinů, vlk-vegetarián nebo zajíc, co vyje na měsíc. To vše ukazuje jinakost vedoucí k otevřenosti a zamezující ubíjející černo-bílé interpretaci toho, co je dobré a zlé. Možná jen happyend, během něhož se malý zajíček nakonec překvapivě opět setká s tatínkem, zbytečně sráží nastavený styl. Harmonická proměna mrtvého vlka v šedou skvrnu na měsíci, by za mě bohatě postačila.
Ema Šlechtová 4
LICHTBENDE AMSTERDAM (NL) TUTU
5
Magicky obyčejný životní příběh Byla jednou jedna malá holčička, která měla na nočním stolku hrací skříňku s tančící baletkou. A tahle dívenka sama zatoužila stát se úspěšnou tanečnicí. A nejenom o tom, jak se jí dařilo tento sen v první polovině minulého století uskutečnit, ale i o dalších událostech a střetnutích, které se jí během života přihodily, vypráví vskutku kouzelná inscenace TUTU nizozemské divadelní společnosti Lichtbende z Amsterdamu. Sledovali jsme sled různých scén na obrovském promítacím plátně, ale amsterdamští tvůrci za něj své postupy neschovávali. Naopak, nabídli divákovi možnost přihlížet, jak obraz i průvodní zvuky a hudba postupně vznikají přímo na jevišti. Dostatečně zvídavý divák tedy střídavě odlepoval své oči od plátna, aby zkoumal množství využitých přístrojů, nástrojů a předloh pro stínové divadlo a projekce. Dopodrobna pak tajemství i historii použitých postupů performeři prozradili na konci představení a divákům dopřáli i příležitost si vše prozkoumat zblízka. Jelikož byl předmětem zájmu životní příběh baletky, bylo přirozenou snahou divákovu pozornost směřovat na nohy tanečnice, přesněji řečeno postačila část od kotníku níže, někdy dokonce i pouhá bota, jindy postavu baletky doplnily šaty. Celý naživo vznikající film vyprávěl pomocí podobně kusých symbolů, a odkazů, přesto se v něm divák celou dobu orientoval. Tvůrci zkrátka velmi dobře počítali s lidskou fantazií a imaginací a nebylo třeba vůbec nic doslovovat. Různé taneční choreografie, které si hrdinka na své životní pouti osvojila (od stepu, přes tango, k tradičnímu i avantgardnímu baletu) znázorňovaly rytmicky kmitající nožičky v bačkůrkách, baletních piškotech, dámských lodičkách apod. Celá hrůza odvelení milého do války se vešla do přezutí z pánské lakýrky do vzápětí velmi tvrdě pochodujících těžkých vojenských bot. Inscenace pracovala s velmi rozdílnými projekcemi, na plátně se postupně vystřídaly již zmíněné obrázky obuvi, dále také krajky, fotografie, rentgenové snímky či vystřihovánky. Stínové loutky sestavené z předmětů, které každodenně potkáváme, tedy z knoflíků, korálků, peříček a drátků, představovaly slavné tanečnice a herečky první poloviny dvacátého století - například Shirley Temple, Annu Pavlovovou, nebo Josephine Bakerovou. Přes veškerou působivost a rozmanitost těchto obrazů by inscenace přišla o svou osobitou atmosféru nebýt hudební a akustické složky. Hra na tamburínu, klávesy, kytaru i dechové nástroje, uchu lahodící zpěv jedné z performerek, staré gramofonové nahrávky i doprovodné zvuky. To vše dokázalo žánr příběhu změnit od němé grotesky či raných animovaných filmů k hororovému mystériu a přejít zpátky do něžné romantiky podkreslené francouzskými šansony. Přechody to přitom byly nenásilné, a tak i oddechově legrační gagy (souboj bot v kopání a zašlapávání se navzájem) byly stejně plnohodnotnou součástí celkové poetiky jako mrazivá až orfeovsky mýtická scéna se smrtkou. Stejně plynule performeři přecházeli od jednoho nástroje k druhému, s citem k tempu celé inscenace, aby na konec ze své částečně skryté pozice v přítmí mimo hlavní fokus vstali a přidali stíny svých tančících těl mezi ty, které divák do té doby pozoroval na bílém plátně.
6
Byť se inscenace ani v nejmenším nepodbízela dětskému publiku, naopak na něj kladla poměrně velké nároky a chvílemi mohla být nálada díla až přízračně děsivá, celé hlediště napříč věkovými kategoriemi divadelní zážitek hltalo tu s upřímným pobavením, tu se zatajeným dechem, jindy zase s dojatým úsměvem. Bavily přitom nejen cíleně humorné pasáže, ale i drobná důvtipná praktická řešení, překvapivé akce s projektovanými šablonami i velmi dobře načasovaná rytmika představení, kdy projekce skutečně báječně souzněly s akustickým doprovodem. Tvůrci ale neukázali jen příběh děvčátka, baletní žačky, publikem adorované umělkyně, zamilované ženy a nevěsty v jedné osobě. Rovněž onu linii jednoho lidského života konfrontovali s dějinnými událostmi, jako jsou světové války, dobovými trendy jako třeba fascinace exotickými kulturami a zároveň divákovi přiblížili vývoj tance, hudby a nepřímo i filmu. Pomyslný kruh života a spolu s ním i celá inscenace se symbolicky uzavřely, když se na bílé ploše znovu objevily dětské bačkůrky a mohl se tak začít odvíjet nový celoživotní sen a úskalí při snaze jej naplnit. Nizozemskému souboru se povedlo z jednoho lidského osudu, ne nepodobnému životním cestám našich vlastních předků, doslova vyčarovat pohádkové vyprávění, kterým svým podáním - omluvte můj sentiment - pohladili na duši. Veronika Švecová
Marie Raemakers: Snažíme sa, aby príbeh zostal otvorený fantázii Rozhovor: Diana Pavlačková Marie Raemakers je umeleckou riaditeľkou holandského divadelného zoskupenia Lichtbende. Vo svojej tvorbe sa zameriavajú na prepájanie projekcií, hudby a divadla. Na festivale Bábkarska Bystrica sa predstavili po prvý krát s inscenáciou TUTU. Človek má z vášho súboru veľmi komunitný až rodinný pocit. Akým spôsobom funguje vaše zoskupenie? Ja a Rob (Rob Logister, pozn. autorky) sme umeleckí riaditelia súboru a máme na starosti absolútne všetko, čo sa týka nášho divadla. V Holandsku si musíte všetko vybaviť sám, je to proste tak. Nemáme stály divadelný priestor, ktorý by patril iba nám. Musíme obchádzať iné malé divadlá a pýtať sa, či by sme tam mohli skúšať. Teraz sa v Holandsku dejú veľké finančné škrty v oblasti kultúry a vznikla naozaj ťažká situácia pre všetkých umelcov. Je náročné sa živiť niečím, čo vás skutočne baví. Musíte mať popri tom iné zamestnanie. My napríklad všetci popri umeleckej činnosti aj učíme. Chceme ale robiť to, čo nás baví a tak sa snažíme hľadať možnosti. 7
Vaša divadelná skupina pracuje takmer výhradne s laternou magikou. Ako ste sa dostali k práci s týmto prístrojom a čo vás na ňom najviac zaujalo? Ja a Rob sme absolvovali štúdium v oblasti vizuálneho umenia. Ja som študovala maľbu a Rob sochu. Dlho sme sa tomu v minulosti venovali. Postupne sme sa však dostali k tejto práci a zistili, že toto je presne to, čo chceme ďalej v živote robiť. Bolo to niečo nové a iné. Niečo, čo nikto iný dovtedy nerobil. Laternu magiku nám do života priniesla jedna naša priateľka. Spýtala sa nás, či by sme jej nepomohli s vytváraním obrazov a technikou. Mala svoje nápady, no nevedela ich sama zrealizovať, preto sme začali spolupracovať. V tom čase ale už bola chorá, mala rakovinu. Sľúbili sme jej, že budeme v tomto projekte pokračovať. Splnili sme jej prianie a po jej smrti založili naše zoskupenie. Zmenili sme si síce meno, ale stále sme všetci spolu a naďalej spolupracujeme. Viete aj po mnohoročnej skúsenosti stále nachádzať nové možnosti práce s laternou magikou? Stále sa nám to darí. Teraz napríklad organizujeme svetelné koncerty. Aj v našich divadelných predstaveniach hrá živá hudba veľmi dôležitú úlohu. Interakcia medzi nami a hudobníkmi nás podnecuje v tvorivej práci. Prináša nám nové impulzy. V projekte svetelných koncertov zase hľadáme veľmi nezvyčajnú hudbu, ťažkú na bežné počúvanie. V spojení s malými obrazmi a príbehom ide o nezvyčajne zaujímavú a plnohodnotnú skúsenosť. Organizujeme ich v jednom veľkom kostole v Amsterdame. Vybrali sme si tam najväčší orgán a hudbu Gubaidulina a Góeckeho. To je až nepočúvateľná hudba, naozaj, veľmi náročná. Počas tvorivého procesu sme túto hudbu často počúvali a následne spojili s príbehom o osamelej žene s ťažkým životným osudom. Prežila vojnu, prišla o dieťa a v pokročilom veku sa jej to v hlave pomiešalo. Dostala demenciu. Aj napriek tomu sme sa jej životu snažili dotvoriť žiarivejší záver. Inšpiroval nás život sám, tak ako veci prichádzajú, tak aj odchádzajú.
8
Vo svojej tvorbe sa sústredíte najmä na vizuálnu stránku inscenácie, napriek tomu pracujete aj s naratívnosťou. Akú úlohu pre vás zohráva príbeh pri tvorbe divadelnej inscenácie a čo vás ovplyvňuje pri výbere námetu? Musí to byť téma, ktorá je úzko spätá s našimi životmi. Čo sa týka TUTU, všetci sme v detstve navštevovali hodiny baletu. Potom sme už len fantazírovali o balete a celkovo tanci, aký sa nám páči. Prešli sme si tanečné dejiny, ale aj naše vlastné, a tak sme sa napríklad dostali až k stepu. Keď som bola malá, step bol pre nás veľmi nový a strašne som sa ho chcela naučiť. Samozrejme, som ale nemohla. Napríklad z takýchto impulzov a myšlienok sme budovali dej. Zároveň sa snažíme, aby zostal príbeh otvorený, nedokončený. Nechávame priestor divákom, aby si jednotlivé situácie, a tak aj samotný príbeh dotvorili sami. Vo svojej inscenácii pracujete s mnohými symbolmi. Povedzte na základe vašich skúseností, sú deti schopné jednotlivé obrazy odčítať a aké sú ich reakcie? Nie je to pre nich žiaden problém. Pre veľmi malé deti je zaujímavé všetko, čo sa hýbe. Možno je to práveže oveľa ťažšie pre dospelých, tí potrebujú v diele hľadať ďalšie roviny. Je to prirodzené, niečo, čo všetci robíme. Deti vo veku od sedem do desať rokov väčšinou vedia veľmi dobre pochopiť, o čom to celé je. Dokážu nasledovať dej, jednoducho použiť svoju predstavivosť a dotvoriť si príbeh. To je možné iba ak poskytneme dostatočný priestor ich fantázii. Vo vašej inscenácii dochádza k takmer absolútnej symbióze medzi hudbou, projekciou a pohybom. Pri ktorej zložke vychádzate v tvorivom procese a ako ich následne prepájate? Náš tvorivý proces trvá najmä veľmi dlho, minimálne pol roka. Všetky obrazy si vytvárame sami, Rob je napríklad zodpovedný za celú techniku. Keď už máme predstavu o obraze, snažíme sa ho rozpohybovať. Tak ako topánky v dnešnej inscenácii. Ako ste videli, výsledok pôsobí veľmi jednoducho, no tie pohyby okolo nie sú. Práve v tom je prítomná rovina bábkového divadla, v schopnosti niečo oživiť. Začíname vždy od nápadu, následne vytvárame postavičky a zisťujeme čo s nimi všetko dokážeme spraviť. Skúmame, akú emóciu nám dokážu predať. A áno, hudba je to, čo prináša emóciu, no snažíme sa nájsť spôsob, ako nám to spolu funguje. Toto všetko v procese skúmame. Vždy je to prekvapenie, vždy nás niečo prekvapí. Pozeráme aj veľa kreslených filmov a sledujeme, ako pracujú s hudbou. Veľa sa z toho dokáže človek naučiť. Najmä staršia animovaná tvorba je skutočne úžasná. 9
ANKETA: TUTU Lenka Dzadíková: Inscenácia TUTU ma veľmi oslovila nie len svojou technickou premyslenosťou, ale aj tým, že tá technika mala v sebe istú poéziu. Bola priznaná a bola vizuálne zaujímavá - nie len to premietané ale i samotné prístroje. Inšpirujúce bolo pozerať sa aj na samotných hercov. Tí nie len obsluhovali prístroje, ale naozaj hrali a prežívali. Špeciálne jedna herečka podala famózny hudobnícky a spevácky výkon. Vladimír Predmerský: Chcem predznamenať, že som na festivaloch videl už rôzne formy a systémy premietania. Táto skupina si zvolila úplne jednoduché prostriedky a nepripustila aby túto formu po výtvarnej stránke prekročila. Jednoduché obrázky animovala inak, ako som sa s nimi na iných festivaloch stretával. Najviac ma vtedy zaujala tá nápaditosť projekcií a technické možnosti prístrojv. Zaujala ma ale tiež hudobná a zvuková zložka inscenácie. Vo výsledku ma to celé mimoriadne oslovilo. Ida Hledíková: Hoci témou tejto drobnej reflexie je predstavenie holandskej skupiny Lichtbende z Amsterdamu, práve sledovanie tohto príjemného vizuálneho dielka mi vnuklo myšlienku rozmanitosti scénických foriem a výrazových prostriedkov, s ktorým sa na festivale Bábkarská Bystrica tento rok stretávame. Tohtoročná festivalová „koláž“ je skvelá a holandský kamienok v tejto mozaike zasvietil ako ligotavý čarovný kamienok s množstvom vizuálnych metamorfóz v atmosfére reminiscencie na počiatky experimentovania so zázračnou optickou skrinkou laternou magikou a ďalšími optickými prístrojmi a ich trikmi, predchodcami filmu. Holandská skupina akoby vzdávala hold svojmu krajanovi, holandskému fyzikovi Christiaanovi Huygensovi, ktorý v 17. storočí vynašiel laternu magiku ako zázračný prístroj na premietanie obrázkov. V sviežom, dynamickom, výtvarne i dramaturgicky čistom predstavení sme podľahli čaru oživených obrázkov, ktoré boli vo vnútri malých drevených krabičiek statické, a projektovali sa na veľké plátno, na ktorom, pohybujúc sa, dostávali život. Fascinujúce pohyblivé obrázky vznikali nepriamou animáciou, to jest prostredníctvom pohybov performera s viacerými týmito krabičkami, vo vnútri ktorých boli jednotlivé obrázky. V krabičkách sme rozpoznali telá starých klasických ruských projektorov na diapozitívy. Skupina Lichtbende okrem malých drevených krabičiek – malých laterien magík používala aj (dnes už starožitné) projektory, prostredníctvom ktorých sa vytváral ďalší rad optických efektov, ktoré vznikli animáciou výtvarne štylizovaných figúrok. Veľkú invenciu tvorcov okrem výtvarného vkusu podporuje aj ich technická zručnosť. Samotný minimechanizmus pripevnený na projektore, ktorý rotujúc poháňal štylizované figúrky a tým ich animoval, bol sám osebe fascinujúci, ako nakoniec celé toto krehké audiovizuálne predstavenie s témou krehkého príbehu v štýle a s prostriedkami zašlých dôb. Tento vizuálno-dramaturgický koncept podporila aj hudba a zvukové aranžmán. Atmosféra, vkus, štýl, ľahkosť a pohoda. Fajn, že TUTU je tu. 10
DIVADLO LOUTEK OSTRAVA OSTRAVA (CZ) DLHÝ, ŠIROKÝ A BYSTROZRAKÝ
11
Aj príliš rozumu škodí Sobotňajší večer Bábkarskej Bystrice 2018 uzavrel súbor Divadla Loutek z Ostravy pod režijným vedením renomovaného slovenského režiséra Mariána Pecka. Svojím spracovaním príbehu známej rozprávky Karla Jaromíra Erbena priniesli na javisko Štátnej opery inscenáciu Dlhý, Široký a Bystrozraký, ktorou divákovi vštepili kúsok hravosti, odvážnosti, strachu, fantázie, no i mnoho hlbokých myšlienok. Spomínaný rozprávkový príbeh zdramatizovala Daniela Jirmanová, ktorá príbeh do istej miery zjednodušila a vytvorila tak väčší priestor pre herecké stvárnenie. Herci ho prenášali na diváka predovšetkým prostredníctvom svojich bábok, ktoré boli výraznou súčasťou inscenácie. Ich spracovanie a celkové vizuálne poňatie by sme mohli nazvať obdivuhodným. Ich autorka Eva Farkašová prepracovala bábky cez ich charakterovosť a význam. Bábky tak svojou výtvarnosťou pôsobili priam čarovne. Práve toto čaro a ich výnimočné schopnosti pretavené do vzhľadu pohltili celkový tvar, v ktorom mal človek zrazu pocit, že sa niečo vytráca. Vnútorné spochybnenie môže plynúť z preťaženosti slov na úkor akcii, ktoré nenáročný príbeh ponúkal. V pozadí jednoduchej scény sa za otvárajúcou zástenou vyobrazovali priestory, do ktorých sa bábky postupom deja dostávali. Dokázali tak na jednom javisku, s nie prílišnými zmenami, predostrieť viacero priestorov, pri ktorých vyobrazení však nechávali divákovi v predstavivosti voľnú ruku. Spomedzi bábkovodičov vynikal najmä Martin Legerski stvárňujúc postavy dvoch kráľov. Pohyby svojich bábok koncentroval s absolútnou presnosťou až sa miestami mohlo stať, že aj dospelý divák podľahol zdieľaným pocitom s bábkou. Jednoznačne však treba vyzdvihnúť aj ostatných hercov, ktorí najväčšmi vynikli v úvodnej scéne, kedy výrazne pracovali s mimikou tváre, komunikačnými gestami rúk či využitím neverbálnych zvukov. Spomínaný úvod inscenácie sa spočiatku mohol zdal ako vytrhnutý z iného tvaru, no práve on bol ten, ktorý navnadil deti a pretrhol pomyselnú bariéru ohraničujúcu javisko s hľadiskom. Režisérovi sa tak podarilo podchytiť si detskú pozornosť, ktorá bola oveľa otvorenejšia voči hercom a celému dianiu, čo sa ukázalo na ich radostných či ustráchaných tváričkách plných sústredenosti. Diváci svojim opakujúcim sa potleskom počas jednotlivých scén jednoznačne potvrdili efektnosť a funkčnosť inscenácie. Ako na záver každej rozprávky, ani tu nesmelo chýbať poučenie pre najmenších. Vždy treba byť rozumný a ísť si za svojimi snami. Netreba sa vzdávať. Treba mať obrovskú vieru a veci, ktoré sa doposiaľ zdali nemožné, sa zrazu môžu stať skutočnosťou. O tom rozprávky predsa sú nie? Ale rozprávky nemusia byť len pre deti. Ani my dospelí by sme nemali zabúdať snívať. Čo vy na to? Olívia Stachová
12
Marián Pecko na českých jevištích S inscenací Dlouhý, Široký a Bystrozraký se Marián Pecko vrací na jeviště ostravského Divadla loutek už pošesté. Poprvé zde inscenoval netradičně zpracovanou Dvořákovu operu ve zpracování Ivety Škripkové Čert a Káča, která měla premiéru v únoru 1997 a hrála se celé čtyři roky. S touto inscenaci se Divadlo loutek Ostrava také poprvé představilo na festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, který zrovna slavil šesté narozeniny. Hned o rok později zde Marián Pecko režíroval hru Ivety Škripkové Lavuta - zpívající housličky - tentokrát však bez svého tradičního inscenačního tandemu Eva Farkašová, Róbert Mankovecký. V roce 2008 se na ostravské jeviště vrátil s inscenací Malované na skle. Ta zarezonovala i díky textu Jarka Nohavici, který přebásnil originál. Další inscenace následovaly v letech 2011 (Lebensraum - Životní prostor) a 2015 (Vlku, dobré chutnání). Kromě zmíněných Zpívajících housliček na ostravské scéně vždy spolupracoval s výtvarnicí Evou Farkašovou a originální režijně-výtvarný rukopis byl inscenacím vlastní. Ten se s Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým opět do Ostravy vrací. Ostravská scéna však samozřejmě není jediným českým divadlem, které Mariána Pecka pravidelně zve ke spolupráci. Od roku 2003 Marián Pecko pravidelně spolupracuje s Východočeským divadlem v Pardubicích, kde vytvořil celkem devět inscenací, z nichž čtyři ve spolupráci s Evou Farkašovou a Róbertem Mankoveckým. S jeho režiemi se však mohli seznámit i diváci Moravského divadla v Olomouci (Petr a Lucie, 2018) a Klicperova divadla v Hradci Králové (Pastýřka putující k dubnu, 2001, Dům Bernardy Alby, 2003).
Adéla Vondráková
13
Marián Pecko: V divadle sa bojím doslovnosti Rozhovor: Adéla Vondráková Nezaměnitelný režijní rukopis Mariána Pecka je slovenským a konec konců i českým, polským a maďarským divákům už dobře známý. Umělecký šéf Bábkového divadla na Rázcestí na letošním festivalu uvedl nejen inscenaci své domovské scény Dobrú chuť, vlk!, ale i svou poslední inscenaci z Divadla loutek v Ostravě Dlouhý, Široký a Bystrozraký, která na první pohled zaujme mimo jiné i výtvarným zpracováním. Není to ani zdaleka poprvé, co spolupracujete s výtvarnicí Evou Farkašovou. Jak vaše spolupráce obvykle probíhá? S Evou Farkašovou pracujeme spolu už veľa rokov. Ani sa mi nežiada zverejňovať koľko... Naša spolupráca má aj nemá svoje pravidlá. V zásade už vieme, čo môžeme od seba očakávať, ale k riešeniam sa, našťastie nedostávame vždy rovnako. Väčšinou je konečný tvar výsledkom diskusie a nie vždy som schopný zodpovedne povedať, čo bolo koho nápadom. Som presvedčený, že tak je to v poriadku. Spoločná práca s Evou nás oboch ešte stále baví, ale občasná pauza tiež príde vhod. Bylo tomu tak i v případě Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého? Asi áno. Táto naša príprava nebola v ničom neštandartná. Rovnako ako skúškové obdobie. Prebiehalo celkom normálne a pokiaľ si dobre pamätám úplne v pohode. Len strašne mrzlo. V Komenského sadoch to bolo ťažké. Řešení marionet tří ústředních postav je velmi zajímavé, obzvlášť v propojení s minimalistickou scénou. Jak jste k jejich finální podobě došli? Keď robíte Dlhého, Širokého a Bystrozrakéhu v bábkovom divadle, nápad na riešenie hlavných postáv je veľmi podstatný. Všetko ostatné sme v podstate prispôsobili týmto trom postavám. Aj dekoráciu. Rozhodli sme sa pre kontrapunkt. Neměl jste obavy předložit šestiletým dětem takhle antiiluzivní scénu? Nie, v divadle sa viac bojím doslovnosti. Notoricky známý pohádkový příběh je ve verzi Daniely Jirmanové mírně přepracovaný. Potřebují klasické pohádky moderní úpravu? Nenazval by som to modernou úpravou. Divadlo hráme dnes, dnešným divákom a je len prirodzené, že ho hráme dnešným jazykom. To vôbec nemusí znamenť, že je moderný. Do ostravského Divadla loutek se pravidelně vracíte. V čem je pro vás největší kouzlo tohoto divadla? Vraciam sa hlavne preto, lebo ma do tohto divadla pozývajú a ja som za to vďačný. Vážim si túto dôveru a ak ešte bude o moju prácu záujem, rád sa do Ostravy vrátim. Mám to tam rád. 14
Program 7. 10. 2018
9.00., BDNR - ODIVO AERO 11.15., TOUR, POHRONSKÝ BUKOVEC DIVADLO VÍTI MARČÍKA BAJAJA! 15.00., DIVADLO ŠTÚDIO TANCA GOMEĽSKÉ BÁBKOVÉ DIVADLO PLIŠ A PLUM 17.00., ŠTÁTNA OPERA CIRK LA PUTYKA BATACCHIO 20.00., BDNR, Teátrium FESTIVALOVÉ DIALÓGY Stretnutie s divadlami a diskusia o prvej časti festivalu!
Plánovaný odvoz hostí a hostiek festivalu, autobus bude o 10:30 pred budovou BDNR.