Page 1

tato fakulta bude rudรก.indd 1

11/20/09 8:09 AM


tato fakulta bude rudรก.indd 2

11/20/09 8:09 AM


Tato fakulta bude rudá! ------------------------------Katedra české literatury Filozofické fakulty Karlovy univerzity očima pamětníků a v dokumentech ------------------------------Redigoval Jiří Holý za spolupráce Katky Volné

Akropolis / Praha 2009

tato fakulta bude rudá.indd 3

11/20/09 8:09 AM


Publikace vychází v rámci výzkumného záměru MŠMT 0021620824 Základy moderního světa v zrcadle literatury a filosofie řešeného na FF UK. Vydání knihy dále podpořila Nadace Český literární fond. Recenzovali: Ing. Pavel Janáček, PhD. Prof. PhDr. Jiří Trávníček, PhD.

© Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2009 © Editor Jiří Holý, 2009 © All texts and images all rights reserved! © Portraits & Cover Photo Ondřej Fučík, 2009 © Graphic Design studio Lacerta, 2009 © Filip Tomáš – Akropolis, 2009 ISBN 978-80-87310-03-8

tato fakulta bude rudá.indd 4

11/20/09 8:09 AM


Obsah Seznam použitých zkratek / 8 Katedra v proměnách času (Jiří Holý) / 10 Rozhovory Na katedře nebylo co vést liberálně ani stranicky ortodoxně (Zdeněk Pešat) / 35 Fakulta se neustále proměňovala (Miloš Pohorský) / 63 Někomu pomůžeš, a on tě pak vyhodí (Květa Sgallová) / 113 Byli jsme zapálení a naivní (Miloš Hoznauer) / 143 Z reformovaného studia na fakultě jsem se poněkud vymykal (Zdeněk Karel Slabý) / 159 Na Nezvala vzpomínám docela rád (Antonín Jelínek) / 181 Musíš fungovat jako most (Jaroslava Janáčková) / 209 Je těžké pochopit naše nadšení (Vladimíra Gebhartová) / 253 V šedesátých letech tady byla báječná atmosféra (Věra Menclová) / 279 Berete mi práci, kterou mám rád, řekl jsem Rzounkovi (Vladimír Binar) / 313 Katedra byla jasně rozdělená (Bohuslav Hoffmann) / 351 Přišel okamžik, kdy už nešlo mlčet (Jiří Hošna) / 369 Lidé se rozdělovali podle toho, jestli byli slušní (Eva Štědroňová) / 383 Plnily se „příkazy doby“ (Vladimír Heger) / 399 Beru to jako negativní zkušenost (Miloš Zelenka) / 415

tato fakulta bude rudá.indd 5

11/20/09 8:09 AM




6

Na katedře jsem zažil nejhorší léta života (Milan Pokorný) / 431 Byla to směšnohrdinská doba (Petr A. Bílek) / 445 Atmosféra byla napjatá (Alexej Mikulášek) / 461 Učební texty (úryvky) František Buriánek, Milan Jungmann, Jan Petrmichl, Vítězslav Rzounek za redakční spolupráce Františka Nečáska: Nástin české literatury od počátku národního obrození až do současnosti (1952) / 474 Felix Vodička a kolektiv: Svět literatury (1967) / 478 František Buriánek: Česká literatura 20. století (1968) / 483 Vítězslav Rzounek: Nástin poválečné české literatury 1945–1980 (1984) / 489 Zdeňka Bastlová: Český román 70. a 80. let a jeho nadnárodní kontext (1989) / 493 Autobiografické a fikční texty inspirované děním na katedře Milena Honzíková: Dopis zmizelému / 500 Vladimír Forst: Úlomky života / 502 Jan Trefulka: Pršelo jim štěstí / 515 Milan Kundera: Žert / 519 Hana Pražáková: Nadějí tu žijem / 522 Miroslav Ivanov: Nepravděpodobné příběhy / 528 Ivan Klíma: Moje šílené století / 533 Vladimír Binar: Emigrantský snář / 542 Květa Sgallová: Curriculum / 546 Vladimír Macura: Kamikadze / 573 Michal Viewegh: Růže pro Markétu / 583 Kalendárium (učitelé a předměty na katedře, významné události, dokumenty 1948–1989) / 589 Dokumenty a fotografie reprodukované v Kalendáriu / 692

tato fakulta bude rudá.indd 6

11/20/09 8:09 AM




7

My pamětníci… (Vladimír Svatoň) / 694 Závěrečná poznámka / 716 Poznámka o autorech / 702 Summary / 704 Jmenný rejstřík / 710

tato fakulta bude rudá.indd 7

11/20/09 8:09 AM


rozho vor y

tato fakulta bude rudรก.indd 312

31 2

11/20/09 8:10 AM


v l a d i m í r b i n a r

313

Vladimír Binar

tato fakulta bude rudá.indd 313

Berete mi práci, kterou mám rád, řekl jsem Rzounkovi

11/20/09 8:10 AM


rozho vor y

tato fakulta bude rudรก.indd 314

314

11/20/09 8:10 AM


v l a d i m Ă­ r b i n a r

tato fakulta bude rudĂĄ.indd 315

31 5

11/20/09 8:10 AM


rozho vor y

316

Vladimír Binar (nar. 6. 10. 1941 ve Velkém Meziříčí), literární vědec a edi‑ tor, prozaik, básník. Pocházel z rodiny berního úředníka, z politických dů‑ vodů byl několikrát odmítnut při zkouškách na vysoké školy. Pracoval jako dělník, od roku 1961 studoval na FF UK češtinu a ruštinu (od druhého ročníku místo ruštiny filozofii). Po komplikovaném úrazu strávil tři roky v rekonvalescenci, studium absolvoval 1968. Od roku 1969 pracoval jako asistent na Katedře české literatury FF UK. Roku 1975 dostal výpověď, živil se jako překladatel a editor. Přeložil mj. Simonův Vítr (1980), Japri‑ sotovo Vražedné léto (1984), uspořádal výbory z díla Jana Nerudy, Josefa Čapka, připravil rozsáhlé soubory Ikaros věčně živý (1980), Poutníkův la‑ byrint světa (1982) a Živý pramen (1984) aj. 1974 založil s Bedřichem Fučíkem samizdatovou edici Rukopisy VBF, pro niž spolu s ním edičně při‑ pravil 14 svazků Díla Jakuba Demla (1978–1983) i další texty, po Fučíkově smrti také 6 svazků Díla Bedřicha Fučíka (1986–1989, knižně 7 svazků, 1992–2006). V 80. letech strávil se svou rodinou několik let ve Francouzské Polynésii, což se promítlo i do jeho prozaického díla (Emigrantský snář, 2003). Za pozoruhodnou prózu je považován román Playback (napsaný v 70. letech, vyšel až 2001).

tato fakulta bude rudá.indd 316

11/20/09 8:10 AM


v l a d i m í r b i n a r

317

Rozhovor s Vladimírem Binarem 17. 6. 2008 na Filozofické fakultě UK Přítomni Vladimír Binar, Jiří Holý Zapsal Jiří Holý Autorizoval Vladimír Binar 29. 4. 2009

tato fakulta bude rudá.indd 317

11/20/09 8:10 AM


rozho vor y

318

Od Antonína Jelínka víme, že jste se na studium bohe­ mistiky dostával velmi komplikovaně. Narodil jsem se ve Velkém Meziříčí, pár kilometrů od Tasova Jakuba Demla. Otec za války pracoval na meziříčské radnici jako berní úředník, a  tak se  s  Demlem seznámil, projednával s  ním daně. Rodiče chodili často podél řeky Oslavy do Tasova nejen na výlet, ale také pro jídlo, kterého bylo za války málo, ať už to byla mouka nebo maso… Jak dokládají Demlovy dedikace v knihách, které rodičům věnoval, navštěvovali básníka v jeho vile, takže jsem se seznámil s Jakubem Demlem, dá se říci, jako dítě v kočárku. Sám mám na ty návštěvy jen matnou vzpomínku spojenou se strašnou škytavkou a slyším maminku, jak mi říká, počkej, až přijdeme k panu Demlovi, dostaneš kousek cukru nebo koláček, pak tě to přejde… Po válce se rodiče přestěhovali do Opavy, kde jsem v červnu 1958 jako šestnáctiletý maturoval na jedenáctiletce. Přihlásil jsem se tehdy na češtinu na filozofické fakultě v Brně, i když jsem chtěl spíš do Prahy, v životopisech básníků jsem četl, že většinou studovali v Praze. Cesta na ty první přijímací zkoušky byla pro mě první cestou do světa… Znal jsem tehdy už časopis Host do domu a nějaké studie Olega Suse, tak jsem asi komisi překvapil, když se mě ptali, jaké časopisy a kritiky čtu. Nakonec mi řekli, že mě přijímají, ale když pak v aule četli jména těch, kdo přijímačky udělali, tak tam moje jméno nepadlo. Později jsem zjistil, že mě nedoporučil národní výbor v místě bydliště, tedy v Opavě. Dověděl jsem se také, že jsem z buržoazní rodiny, a že když chci studovat, musím se nejdřív „sblížit s dělnickou třídou“. Můj děda měl totiž menší továrnu na výrobu zámků a klíčů, kterou po Únoru znárodnili, táta nepodepsal vstup do KSČ a v rámci akce „77 000 do výroby“ ho ze dne na den poslali k lopatě na Donbas, jak se říkalo výstavbě ostravských hutí a oceláren.

tato fakulta bude rudá.indd 318

11/20/09 8:10 AM


v l a d i m í r b i n a r

319

Tak jste se dostal do papíren. Nastoupil jsem na podzim jako dělník v papírnách v Žimrovicích u Opavy, kde jsem strávil rok. Dali mi tu nejhorší práci – na dřevoskladě. Nad papírnami byl kopec, tam se z lesů naplavovalo dřevo, kulatina, my jsme z haldy naplaveného zmrzlého dřeva tahali a rvali metrové kusy, nakládali je na vysoké vozíky a ty se spouštěly na ocelovém laně na holandry, kde se dřevo pařilo a drtilo na kaši, z níž se pak vyráběl papír. Tam jsem pobyl celou zimu, většinou tam se mnou pracovali bývalí trestanci, kteří tam vydrželi tak týden dva. Potom jsem se dostal do skladu papíru. Tam se navážel od strojů hrubý papír ve dvě stě tři sta kilových rolích a my jsme ho rozváželi do dalších poschodí, kde z něho dělali papír na kartony, záchodový papír kavus, koberec, papír s parketovým či jiným vzorem, kterým se pokrývala podlaha… Ale po roce v papírně jsem zjistil, že si nesmím podat přihlášku na vysokou školu. Kádrovák z papíren mi řekl, že mi to zakázal školský odbor Okresního národního výboru v Opavě, ale když jsem tam zajel, ukázalo se, že mně to zamítli v papírnách, kde nakonec přiznali, že mě tam chtějí aspoň další rok – prostě proto, že tu vskutku těžkou práci ve skladu jen tak někdo nechtěl dělat. Když to na jedné schůzi konečně přiznali a slíbili mi, že za rok mě na studium doporučí, otočil jsem se a už se do té fabriky na břehu řeky Moravice nevrátil. Nastoupil jsem jako pomocný dělník v Prefě, kde jsem pak pracoval další léta. Napřed jsem jen házel písek na pás, pak jsem se vyučil betonářem. Celou tu dobu jsem ale nemohl podávat přihlášku na studium, protože ji musel potvrdit národní výbor, a ten nechtěl dovolit, abych studoval. Zdůvodňovali to zase tím, že z buržoazní rodiny, jako je ta naše, už jeden na vysoké škole studuje. Starší sestra Naděžda se totiž po roce rovněž „nucené praxe“ v dětském domově ve Velkých Heralticích dostala na pedagogickou fakultu

tato fakulta bude rudá.indd 319

11/20/09 8:10 AM


rozho vor y

32 0

v Bratislavě, na studium tělocviku, nepochybně díky tomu, že  byla vynikající běžkyně a  měla šanci reprezentovat… Zkoušel jsem také podávat přihlášky na jiné fakulty, protože jsem si myslel, že problém spočívá v té filozofii, jak mi někteří předhazovali, a doufal jsem, že se mi pak na vytouženou filozofii podaří přestoupit… Tak jsem to zkoušel na matematicko­‑fyzikální fakultě, na strojní fakultu jsem se dokonce dostal, byl jsem jako student fakulty na letní brigádě v Oloví u Kraslic, ale na začátku školního roku mi řekli, že mi chybí některé posudky. Rodiče tam totiž měli známého, který z mých materiálů ty záporné posudky vytáhl. A tak jsem se vrátil dál se sbližovat s dělnickou třídou. Až přišel rok 1961, kdy bylo možné se hlásit na studium také bez doporučení. Tak jsem se přihlásil na filozofickou fakultu do Prahy, na obor čeština – ruština, kde brali nejvíc uchazečů, to byla pojistka. Bylo mi dvacet let. V přijímací komisi seděl pozdější kolega a blízký přítel Antonín Jelínek, myslím, že tam byl i slavista Jan Petr a ještě někdo. Jelínek se mě zeptal na Šaldu, já jsem do toho nějak zamotal také Mukařovského, kterého jsem měl zhruba přečteného, tedy aspoň Kapitoly z české poetiky. Jelínek tehdy právě přišel od státnic, kde položil stejnou otázku jednomu studentovi (byl to, jak jsem se později dověděl, básník Václav Hons), a ten o tom nic nevěděl. Zřejmě ho příjemně překvapilo, jak to znám, a tak nakonec řekl, to nám stačí, my vás přijmeme. Odpověděl jsem, že to nebude tak snadné, protože se hlásím už poněkolikáté. Ale prosadil mě a skutečně mě vzali. Měl jste během té doby, kdy jste pracoval manuálně, mož­ nost něco číst, studovat? V Opavě jsem chodil do knihovny Slezského muzea, která byla velmi dobrá, dokonce jsem tam v šedesátých letech objevil Demlovo Zapomenuté světlo. Seznámil jsem se v té betonářské době s doktorem Drahomírem Šajtarem, ředi-

tato fakulta bude rudá.indd 320

11/20/09 8:10 AM


v l a d i m í r b i n a r

321

telem Památníku Petra Bezruče, a díky jemu jsem si mohl půjčovat knížky z Bezručovy knihovny. A tak jsem si mohl přečíst první vydání Nezvalových knih, Pantomimu, Menší růžovou zahradu a další nedostupné sbírky v jejich původní podobě a v Teigově úpravě, a ne v té zpotvořené, jak vycházely v Díle. Nezval měl tehdy na mě velký vliv. Na jedenáctiletce jsme sice četli Chrpy a města, ale jeho poetistické sbírky a surrealistické sbírky jsem poznal až teď, a tak se mi začal otevírat prostor poezie. Sledoval jsem nedočkavě Nezvalovy vzpomínky Z  mého života, jak vycházely každý týden v Kultuře, a jejich knižní vydání se mi stalo malou biblí. V  těch vzpomínkách jsem narazil na  jména Teige, Deml, Mukařovský, Rimbaud, Apollinaire, tak jsem se pídil po jejich knížkách. V osmapadesátém vyšel výbor z Apollinaira, Pásmo a jiné verše s Nezvalovou předmluvou, tam byly překlady Čapka, Hořejšího, Holana, Kundery a dalších. Ta kniha na mě měla převratný vliv, do té doby jsem četl spíš Šrámka a Wolkera. Přitahoval mě taky Březina, jeho obrazy a metafory, i když jsem jeho básním moc nerozuměl. Deml mi tehdy připadal staromódní, ve srovnání s prokletými básníky a avantgardisty. Dost vášnivě jsem četl Šaldu, o něm nám něco řekli na jedenáctiletce, koupil jsem si Boje o zítřek, Duši a dílo, vzpomínám si i na četbu jeho dantovské studie. To mě přimělo k tomu, že jsem si v antikvariátě koupil překlad Božské komedie, který vydal Babler. Když jsem se v jednašedesátém hlásil na fakultu do Prahy, tak byla největší šance dostat se na češtinu a ruštinu, protože přijímali nejvíc studentů. Já bych nejradši studoval češtinu s francouzštinou, už kvůli Apollinairovi a francouzským básníkům, ale s mým kádrovým škraloupem to bylo nemožné, brali jenom několik uchazečů. Měl jsem sice rád ruskou literaturu, doma jsme měli melantrišskou Ruskou knihovnu, četl jsem vášnivě Turgeněva, Tolstého, Dostojevského, ale ruština jako jazyk byla na fakultě pro mě přízrak. Měli jsme lektorku, která nás pořád zkoušela ze slovíček a počí-

tato fakulta bude rudá.indd 321

11/20/09 8:10 AM


rozho vor y

32 2

tala na prstech, kolik jich umíme. U mě vždycky převážily špatné odpovědi, viděl jsem ji potom i ve snech. Na koleji jsem měl náhodou spolubydlícího Františka Kouřila, ten studoval čistou filozofii. Listoval jsem rád v jeho knížkách, a tak jsem poznal předsokratiky, Hegela, a líbilo se mi to. Uchvátil mě Hérakleitos, to byl básník, později jsem četl René Chara, který se jím hodně inspiroval, možná i pro formu svých gnomických veršů. Nakonec se mi podařilo během druhého ročníku opustit ruštinu a jako druhý obor si zapsat filozofii, a tak jsem dosáhl toho, že jsem měl speciální obor, který vlastně tehdy neexistoval: čeština – filozofie. Na češtině tehdy popravdě řečeno nebyla nijak zvláštní úroveň. Chodil jsem na Felixe Vodičku, jeho studie se mi ohromně líbily, ovšem jeho přednášky v  šeré podvečerní posluchárně byly na mě příliš monotónní. Ale udělal jsem u něho zkoušku z devatenáctého století na jedničku, na to jsem byl pyšný. Výborný učitel byl profesor Alois Jedlička, měli jsme ho na úvod do jazyka a pro mě, který tehdy měl v hlavě jen a jen poezii, a výukou jazyka z celé duše proto hluboce pohrdal, byly jeho přednášky strhujícím poznáním zcela netušené pevniny. Ale ostatní výuka na katedře jazyka tehdy, bohužel, nenabízela už nic jiného než normativní mluvnici atd. A tak to byla na češtině více méně poušť. Teorii literatury tehdy učil Vladimír Štěpánek, předmět by mě bavil, ale Štěpánek nebyl žádný pedagog a přednášel teorii zcela krotce v tehdejším jejím pojetí. Ve druhém ročníku jsme měli na  literatuře už Antonína Jelínka, s  ním jsme probírali avantgardu, a to bylo vysvobození. Mezitím jsem se ale mnohem víc než na češtině zabydlil na filozofii. Tam mě okamžitě zaujal Dušan Machovec, skvěle učil antickou filozofii, ty předsokratiky, pak přišel nezapomenutelný Milan Sobotka a s ním jsem se zcela ponořil na pár let do Hegelovy filozofie i estetiky. Těžko jsem polykal předměty jako dialektický materialismus, byť ho zcela svérázně obhospodařoval Ivo Tretera, ale vynahrazoval mi to Milan Machovec

tato fakulta bude rudá.indd 322

11/20/09 8:10 AM


v l a d i m í r b i n a r

32 3

v etice, Jiří Pešek, který zajímavě vykládal mladého Marxe, a taky jsem se intenzivně zabýval moderní logikou… Potom přišel ten komplikovaný úraz. Je pravda, jak se říká, že jste si zlomil nohu, když byla na fakultě volba královny krásy, že jste chtěl dobře vidět, tak jste vylezl na žebřík a spadnul? Je to legenda. Pravda je, že se to stalo roce 1965, 29. dubna, v den, kdy volili královnu krásy, tehdy to byl myslím první povolený majáles. Ale já se nešel dívat na tu volbu královny krásy, byl jsem den předtím na studijním oddělení přihlásit se na státnice z filozofie. Přitom jsem se dověděl, že mně už několik měsíců propadá prospěchové stipendium, protože se teď proplácí měsíčně, a ne jako dřív jednou za semestr, a moje studijní referentka mi řekla, že mám přijít druhý den, že zkusí zařídit, aby mi je vyplatili zpětně. Měsíčně to dělalo sto, sto padesát korun, což tehdy bylo hodně peněz. Za stovku byly ve vinárně čtyři litry vína. Byl jsem s kamarády v menze na oběd a pak jsme si řekli, že jestli dostanu ty peníze, že půjdeme na víno. Když jsme přišli na fakultu, ve vestibulu i na schodišti do prvního patra byl nepřehledný dav studentů, nacpaných na sobě jako sardinky. Teprve tam jsem se dověděl, že se bude volit královna krásy. Pod schodištěm u vrátnice stál žebř, dvoják. Napadlo mě, že se podívám, jestli se přes ten shluk lidí dostanu do prvního patra na studijní, tak jsem na ten žebř vylezl. Ale přiběhli další studenti, začali se cpát dovnitř i vylézat na ten žebř, až začal praskat a mě z něho shodili. Spadnul jsem tak nešťastně, zřejmě na schodiště, a zlomil si nohu tak, že léčení té bércové fraktury si nakonec vyžádalo dvě operace, nekonečné sádry a půlroční pobyt v rehabilitačním ústavu… To prospěchové stipendium mi však nakonec vyplatili, dělalo kolem tisíce korun a koupil jsem si za ty peníze do svého prvního bytu v Praze na Vyšehradě koberec.

tato fakulta bude rudá.indd 323

11/20/09 8:10 AM


Summary This Faculty Will Be Red! The Department of Czech Literature, Charles Uni‑ versity Faculty of Arts 1948–1989. Memories, Documents, Materials This publication is dedicated to the history of the Department of Czech Literature in the Faculty of Arts of Charles University in Prague during the period of the communist regime 1948–1989. The Faculty of Arts was often at the centre of public attention at that time (much more perhaps than today), which, after the communists came to power in February 1948 and again after the defeat of Dubček’s reformists after August 1968, was expressed negatively by extensive repressive interventions. The field of Czech literature, together with several others (contemporary history, philosophy, Russian studies) was moreover regarded within the Faculty as a political and ideological priority. This is also connected with the traditionally significant role of literature and writers in Czech society. The Department of Czech Literature thus found itself more often than most other institutions in the gaze of the ideological inspection of party and state. Many notable events, which took place in the Faculty, were linked directly with the Department. Quite often there were teachers of the Department who took up significant posts. Jan Mukařovský (1891–1975) was the rector of the university and he simultaneously directed both the Department and the Institute of Czech Literature at the Academy of Science. At the end of the sixties, Felix Vodička (1909–1975) was the director of this Institute, who at that time also held a significant cultural and political position on the co-ordinated committee of the artists’ union. Vladimír Forst (1921) and, for a long time, Jaroslav Tax (1921) were presidents of the Facultywide party committee. Karel Krejčí (1904–1979), František Buriánek (1917–1995) and Jaroslav Tax served as pro-rector and vice-deans; in the years of neo-Stalinism, the so called normalisation of 1973–1982, the pro-rector was Vítězslav Rzounek (1921–2001), who also gained a range of other posts. All of these people took a considerable part in forming the Faculty, understandably with varying results, but also in forming literary, cultural and academic life overall. Interviews with teachers who worked in the Department between 1948 and 1989 form the main part of this publication. All the living teachers, who could be, were contacted, of whom two-thirds, i.e. 18 people, agreed to the interview and authorised the text. These included members of several generations. The oldest of these, born in the years 1927–31, came to the Faculty as students in the nineteen-forties af-

tato fakulta bude rudá.indd 704

11/20/09 8:11 AM




70 5

ter World War Two (1939–45 the Nazis closed Czech universities). This is the most numerous group, almost half of all those questioned, five men and three women. They were shaped by the war and the Nazi occupation, they were deeply affected by the post-war enthusiasm to rebuild. “We went to exams collectively, the whole group at once and in the youth movement uniform.” (page 150) For a certain period of time they were all members of the communist party. At the time of the trials after the year 1948, most of them believed the official propaganda, Z. K. Slabý formulated the distance from it: “Here Biebl had quite an influence on me. When he, an old communist, said that he was afraid, then it was alarming.” (page 179) Generally, they look back today with a sense of distance, at the years of dogmatism, they reflect on their own former naïvety, blindness and sometimes at their own part in the undemocratic practices of the post-February period. “We were enthusiastic but naïve. My children ask today ‘how could you be so stupid?… Didn’t you see those crimes?’” (Page 150) Most of them took part in both compulsory and voluntary work teams with enthusiasm. “Once, we were supposed to go to Ostrava, to Nová Hut’, I couldn’t go, I had some kind of problem with my heart and I was really sorry about it at the time.” (page 123). For these witnesses the second half of the sixties meant a time of hope. “They were the golden sixties! I won’t hear a word said against them. So many interesting magazines, so many books, theatre productions, films… We made up for what we had missed in the fifties.” (page 154) They welcomed the year 1968 in hope of democratic reform of socialism. After the Soviet invasion of Czechoslovakia in August 1968 and the defeat of the reform movement, the majority of them were struck off the communist party rolls and no longer taught at the Faculty. Several of them were forbidden to work in the field. They often felt the lack of solidarity on the part of colleagues and their one-time friends who remained in the party. Some describe the difficult fate of their children, who were marked down as having parents who didn’t have “personnel requirements”. The regime used children as hostages against their parents. “It was difficult with children. Our acquaintances around 1970, when it came to the crunch, said: ‘We can’t give up the party card, we can’t kick up a fuss, we have children and the children would suffer.’” (page 246) The second group is less numerous and is not so clearly defined by age or opinion. It consists of four teachers born between 1938 and 1950, three men and one woman. If we can label the oldest generation of narrators as the generation of Milan Kundera (Miloš Pohorský was his fellow student and friend), then this generation was close to the generation of the sixties. Unlike their older colleagues, they had studied in a freer atmosphere since the end of the fifties. They taught in the Department from the sixties or seventies, they were all active

tato fakulta bude rudá.indd 705

11/20/09 8:11 AM


sum m a r y

70 6

there even after 1989, three of them are still teaching up to present. They are no longer defined with regard to February 1948, by the postFebruary political trials. The sixties were a defining experience for them: the relaxation, the liberalisation of 1968 and 1969, the August invasion and the death of their contemporary Jan Palach (a student at the Faculty of Arts, who voluntarily set fire to himself in protest against the Soviet occupation and the beginning of neo-Stalinisation in January 1969) and, of course, also the trauma of the beginning of “normalisation”. For them the November revolution of 1989 was an unambiguous change for the better. It varied, of course, from person to person according to their party affiliation and professional careers. For instance, one of these narrators, Vladimír Binar, had great difficulties with his professional development and recognition. He did not have the required class background, so only with great difficulty did he come to study at university, he had to work as a labourer, and not until 4 years after completing school was he accepted by the Prague Faculty of Arts. He never became a member of the party, his career was further hindered by a severe injury. So, in spite of his indisputable ability in the field, he only taught for a short time at the turn of the sixties and seventies (he returned in the rehabilitation of 1990 and is still teaching now). The third group of narrators is, with one exception, generationally undivided, they comprise the youngest teachers, who taught at the Department until 1989. They were born between 1958 and 1962 and they can be labelled as the generation of companions of the writers Michal Viewegh (who studied Czech at the Faculty in the years 1983–1988) and Jáchym Topol (except that he wasn’t allowed to study, he attended an underground university of Czech studies and studied at the Faculty only after 1990). All of these teachers were members of or candidates for the party, political involvement was a fact which was an obvious prerequisite for pedagogical work in the Department at that time. In comparison with their colleagues in the middle and, especially, the oldest generation, they have a noticeable absence of idealism and illusion, they are marked out by their pragmatic, sceptical, sometimes even cynical attitude. The Jacobin revolutionary fervour of the post-February period had long since gone out, not even 1968 and the Soviet occupation were any longer traumatic for them: “I had already completed the candidate period and done some interview, where they asked me about the invasion of the Soviet army in August 1968. At the time I said what they wanted to hear. I don’t want to apologise or give excuses; that I went along with it is one of my great failures. I must just say that I hadn’t lived through that time and I didn’t know much about 1968, it wasn’t a great trauma for me. August 1968 was the distant past for me, just like the World War One. … Today the lightness with which I took it frightens me.” (page 457)

tato fakulta bude rudá.indd 706

11/20/09 8:11 AM




70 7

Such a self-critical reflection on their own attitudes is, of course, an isolated case. The others, just as with the party members of the normalisation period, the middle generation, didn’t feel the need for critical reflection; in the interview there was self-defence (it was possible to fight the conservatives from within the party; the times were bad), pragmatism (it was a matter of course to join) or silence. The evident difference from the self-critical oldest generation has its roots in the smaller distance in time (one tends to take stock of one’s life more at its end than half-way through) and certainly in the fact that today’s fifty-year-olds are fully engaged in public life; the dark shadows of the past could affect their current career. These dialogues and memories are complemented in the following sections of the publication with further materials. There are examples from teaching texts (from the fifties, sixties and eighties), documents of the period (especially minutes of meetings, the proceedings of the board), also passages from autobiographical and fictional works which were inspired by events at the Department. Among these, for example, is Kundera’s novel ‘The Joke’ (1967), which was inspired by a real event, the expulsion of three students of Czech studies because of an apparently innocent practical joke, the memories of another well-known writer and student of Czech studies of the fifties, Ivan Klíma (edited in 2009) and other texts. The “Calendar” of the years 1948 to 1989 documents changes to the situation in the Department within the Faculty and University in detail and gives a list of lecturers and the subjects taught. A preface (by Jiří Holý) and a postscript (by Vladimír Svatoň) complete the publication, in which they reflect on the printed materials as a whole and on the situation in the Department. We were inspired by the oral history during the interviews and recordings of memories. This micro-history stands in contrast to “great history”, a personal view, concrete testimony on individuals’ fates and every day detail. The interviewers who led the interviews and wrote them up, are given at the end of each text, as are the time and place of the interview and the date of authorisation. We have left the final form of the text up to the narrators who completed their texts, making them factually and stylistically more precise, so that in some cases the form published in this book has departed to a certain extent from the recorded and transcribed interview.1 We have also corrected factual errors and inexactitudes. We have intentionally given priority to the The recorded material is archived at the Department of Czech Literature and Comparative Literature in the Faculty of Arts.

1

tato fakulta bude rudá.indd 707

11/20/09 8:11 AM


sum m a r y

70 8

version reflected on by the narrator and verified over spontaneous but also inexact versions, which are characteristic of the recorded interviews. When we read these interviews and other materials, we notice how much all the teachers and actions at the Faculty were affected by the pressure of the regime. Of course, this concerns the years 1948 to 1989 and in this half-century no one could be in such a prominent and closely observed workplace who had not been shaped by the depressing day-to-day facts of communist pseudo-ideology. Everyone had to confront them. However, the attitudes of individuals in such confrontational situations differed, which ranged from active opposition, through passive resistance, to identification with the way the regime exercised power. At the same time, within these rough categories a wide range of types of behaviour was offered daily towards superiors, colleagues, students – solidarity, indifference, conformity, informing, repression – notwithstanding the opportunities of their own teaching and occasionally even scientific work. For the most part people did not stand daily before the critical alternatives of good and evil, heroism and cowardice, but they had to choose between various options according to their individual expectations, personal sympathies, obsessions and beliefs, membership of groups, knowledge, fear, desire for a career… The extent of today’s reflections on the actions of the time understandably varies, from self-defence and refusal to take personal responsibility to admission of shared guilt and responsibility. They develop in different ways, the interpretations of the past competing with each other. From German experience with Nazism, it seems that totalitarian (or authoritarian) regimes reduce current historical memory and even general moral principles so strongly that a distorted consciousness dominates a large part of society, even after two decades. For it concerns a double distortion. An ideological blindness, typical of the oldest generation of narrators, passed relatively quickly. It is much more difficult to cope with the moral distortion, which has touched to a varying extent all those of us who worked in official institutions. Especially that Janus-like mentality of normalisation with two faces, which Vladimír Svatoň aptly portrays in his postscript (pragmatic conformity, transition in the private sphere, resignation to civic activity, rejection of responsibility), which retreated beneath the surface after the year 1989 but after several years has come back to the fore again. It is expressed, perhaps, in the denunciations when real and invented sins of individuals from the time of the past regime are used as a weapon in power struggles. This mentality is grime which remains in our memory and on our consciences which we will scarcely ever be rid of.

tato fakulta bude rudá.indd 708

11/20/09 8:11 AM




70 9

Therefore it is necessary to return to the key points of the past and to try to reflect on them. And to do this not only on the level of large historic events and the peak of power, but also in the apparent banalities of everyday life. The memories of the people involved in the year 1948 to 1989 in one Department are important because life experience is, as is well-known, not transferable. And also because we do not know what the future holds. We cannot be certain whether authoritarian regimes, whose daily course is recorded here, are an exceptional and temporary occurrence or permanent feature of modern civilisation.

tato fakulta bude rudรก.indd 709

11/20/09 8:11 AM

Profile for Filip Tomas

Tato fakulta bude rudá!  

Katedra české literatury Filozofické fakulty Karlovy univerzity očima pamětníků a dokumentů

Tato fakulta bude rudá!  

Katedra české literatury Filozofické fakulty Karlovy univerzity očima pamětníků a dokumentů

Profile for akropolis
Advertisement