Takto nějak, budeme-li vycházet z pamětí prvého uvedeného, mohlo proběhnout setkání Jaroslava Foglara (1907–1999) s JUDr. Janem Fischerem (1907–1960), díky němuž se v prosinci 1938 v týdeníku Mladý hlasatel zrodil jeden z nejslavnějších českých komiksů.
Jak se dělá legenda
1 Touto epizodou v prosinci 1938 vše začalo.
1) Mezi další tituly, které vycházely v Melantrichu, patřil například vlivný deník České slovo nebo týdeníky Pražský ilustrovaný zpravodaj, Hvězda československých paní a dívek či Ahoj na neděli.
S odstupem let je patrné, že vznik Rychlých šípů provázela řada šťastných okolností. Základem úspěchu samozřejmě byli oba tvůrci. Jaroslav Foglar, který působil v redakci Mladého hlasatele, měl jakožto dlouholetý skautský vůdce dostatek zkušeností s prací s mládeží a dobře rozuměl uvažování i touhám čtenářů, jimž byl seriál určen. Zároveň měl za sebou první úspěchy na literárním poli, kterými prokázal, že je zdatný fabulátor. I do omezeného prostoru stránkových epizod Rychlých šípů uměl vložit dostatek napětí, tajemství a vtipu, ale i (na svou dobu nenásilné) výchovné poselství. Jan Fischer pak byl zavedený reklamní kreslíř, ilustrátor a karikaturista, který už vytvořil několik jiných obrázkových seriálů pro různá periodika. Mezi jeho přednosti patřila dynamická linka ideální pro zachycení postav v pohybu, zájem o lidskou mimiku a vystižení emocí, ale též smysl pro humor a schopnost přesvědčivě ztvárnit komické situace. Zároveň byl díky zkušenosti s novinovou kresbou velmi rychlý, což bylo pro tvorbu týdenního komiksu také důležité. Další podstatnou okolností bylo, že týdeník Mladý hlasatel náležel do portfolia společnosti Melantrich, největšího československého vydavatelství oné doby.1) Každé melantrišské periodikum mělo zajištěno výbornou propagaci i distribuci a jejich redaktoři byli dobře motivováni k tomu, aby se snažili oslovit co nejširší okruh čtenářů. Protože Foglar původně pracoval v propagačním oddělení Melantrichu, této stránce žurnalistické práce velmi dobře rozuměl. A jako jeden z prvních autorů domácího komiksu začal cíleně pracovat se svými čtenáři – své hrdiny jim prezentoval jako reálně existující hochy, detaily ovšem zahalil rouškou tajemna, a i díky tomu Rychlé šípy posléze získaly statut ne nepodobný dobovým filmovým hvězdám. Scenárista dokonce přímo do seriálu zařazoval epizody, v nichž se „běžní“ chlapci pokoušejí setkat se svými oblíbenými hrdiny. Foglarovou motivací ovšem jistě nebyl jen komerční úspěch jeho komiksu – Rychlé šípy byly především prezentovány jako vzorový čtenářský klub a jejich aktivity měly inspirovat a nenásilně kultivovat členy klubů skutečných. A protože se mladí recipienti dokázali s protagonisty komiksu snadno ztotožnit a protože toužili prožívat se svými kamarády podobné příběhy, scenáristovy didaktické ambice se skutečně naplňovaly. Klíčové také bylo Foglarovo a Fischerovo rozhodnutí užívat ve svém obrázkovém seriálu promluvové bubliny. Tento prvek, který je dnes považován za jeden ze základních identifikačních znaků komiksu, byl sice v českých kreslených příbězích příležitostně zastoupen už od konce 19. století, ještě ve třicátých letech ale v Československu (podobně jako ve většině zemí kontinentální Evropy) dominovaly komentované seriály – tedy takové, jež místo bublin používaly krátké (často veršované) vysvětlující texty pod jednotlivými panely. A v českém prostředí to byly právě Rychlé šípy, které přesvědčivě prokázaly, že užití bublin umožňuje těsnější propojení textové
Rychlé šípy a jejich místo v dějinách domácího komiksu
RS_pocty_sazba_04_10_2018.indd 119
/ 119
11/04/18 14:51