Issuu on Google+

[ SLÁVA SLOVA ]


Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

© Radovan Lukavský – heirs/dědicové, 2012 © Editors Marta Hrachovinová & Vladimír Justl, 2012 © Graphic & Cover Design Malovec & Malovec, 2012 © Slovo a hlas, 2012 © Filip Tomáš – Akropolis, 2012 ISBN 978−80−87481−89−9


SLÁVA SLOVA

Texty Radovana Lukavského o umění přednesu

K vydání připravili: Marta Hrachovinová a Vladimír Justl

Akropolis – SLOVO a HLAS 2012


Báseň, jako všechno na světě, cílí svou přirozenou povahou k plnosti své existence, a tou je teprve její znělá podoba slovo chce znít. Recitování je tedy služba této přirozené potřebě básně. Radovan Lukavský


5


Předmluva editorů Zachovávám původní označení předmluvy ke knize Sláva slova tak, jak si přál Vladimír Justl už v roce 2009, kdy jsme tento sborník statí začali připravovat. Předmluvu chtěl napsat jako poslední pracovní úkon, po zralém uvážení a s osobním vkladem, ale už tak nestačil učinit. V červnu roku 2010 zemřel. Kniha statí Radovana Lukavského o umění přednesu je totiž nejen hodnotným vědeckým i praktickým materiálem pro všechny, kteří se zajímají o umělecký přednes a zabývají se jím, ale i poctou vynikajícímu umělci na poli recitačním a připomínkou velkého pracovního a lidského přátelství a porozumění obou mužů. Vladimír Justl po sobě zanechal několik poznámek, a tak píši předmluvu s jejich pomocí. Proto předmluva editorů. Kniha Sláva slova se tak stává nejen dokladem umu a analytického myšlení Radovana Lukavského, ale i vzpomínkou na Vladimíra Justla, jež Lukavského v začátcích Violy přizval k interpretaci Holanovy Noci s Hamletem (zůstala na repertoáru poetické vinárny a posléze divadla Violy rovných 40 let), a tímto činem podnítil jeho hluboký zájem o umění přednesu. Radovan Lukavský byl nejen skvělý herec a recitátor, byl také dlouholetý „vášnivý“ pedagog. Již v roce 1945 se stal asistentem Jiřího Plachého na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře. Jeho pedagogická činnost však byla nejvíce svázána s Akademií múzických umění, kde od roku 1947 učil herectví na Divadelní fakultě (do roku 1962, kdy musel fakultu z kádrových důvodů opustit). Od roku 1950 pak nepřetržitě působil na Filmové fakultě (zde byl také roku 1995 jmenován profesorem). Napsal řadu prací o herectví (nejvýznamnějšími jsou Stanislavského metoda herecké práce, SPN Praha 1978 a Být nebo nebýt Monology o herectví, SPN Praha 1981). V roce 2000 vydala AMU soubor jeho přednášek pod názvem Kultura mluveného slova. Z této Lukavského poslední publikace uvádíme jeho před-

6


mluvu. Radovan Lukavský jako žádný jiný český herec dbal výsostně na rozvoj a kultivaci mluvního projevu mladé generace a tomuto počínání věnoval moho sil. Dokladem toho je i jeho projev na Poděbradských dnech poezie v roce 1990, který v naší knize rovněž uvádíme. Lukavský bezmezně věřil v sílu přednášeného slova - důkazem budiž jeho odpovědi na anketu Jaký smysl nacházíte v přednášené poezii a próze?, která byla součástí Zpravodaje Poděbradských dnů poezie 1990. Byl mistrem recitačního umění i mistrem zkoumání tohoto umění ze všech úhlů. Jeho práce budou cennou a jistě i vítanou pomůckou nejen hercům a přednašečům, ale všem, kdo přicházejí do styku s mluvenou podobou naší mateřštiny a považují kultivovaný mluvený projev za samozřejmou součást svého povolání. Marta Hrachovinová

§§§

7


František Halas SLÁVA SLOVA Až řeky budou couvat k pramenům do Josafatu k soudu nade všemi den sirný urve křídla nebesům ty tího slova vzlétni s nadějemi a lehkost naši tam až vyzvedni kde Mlčení střed bytí jímá celý a slovům našim dej zvuk výsledný jímž proroci tak buráceli Slovo hedvábné i z pytloviny ty kvásku slova jak zvedal jsi náš sen V hučící včelín šli jsme mateřštiny med jistot loupit z jejích mezistěn Slovo tvé Hoří alarmuje znova krev s níž jdem do hry i když ztracena Sup krásy dnes nám oči nevyklová vždyť místo jmen říkáme zájmena Až řeky budou couvat k pramenům a hřmíti pozoun bude chmurný složíme k trůnu marný slova um špetku popela co zbyla na dně urny Ladění (1942)

8


Kultura mluveného slova A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal. Karel Čapek: Chvála řeči české Kultura mluveného slova má svůj základ pochopitelně v kultuře jazyka vůbec. Jistě si rádi v Čapkově vyznání lásky naší mateřštině přečteme, že náš jazyk patří k těm „nejbohatším všemi významy“, ale bojím se, že tak docela vážně to přece jen nebereme a máme to spíš za básnickou nadsázku. Jenomže ona je to pravda. Jazykovědci by nám potvrdili, že se svým slovním bohatstvím by v soutěži světových jazyků byla čeština – řečeno sportovně – na medailové umístění. Ostatně kdo vzal někdy do ruky třeba jen příruční Slovník spisovné češtiny, ví, že obsahuje zhruba 50 000 slov, a to že jsou – jak píší autoři – jen výrazy „pro náš každodenní společenský život opravdu potřebné“. Padesát tisíc…! Jenomže! Je tomu v naší životní praxi skutečně tak? Upřímně řečeno: poslouchá-li člověk řeči a rozhovory v našem každodenním životě, až ho někdy zarazí a zabolí, s jak chudým slovníkem se lidé spokojí! A zvláště jde-li o mladé lidi! Někteří z nich snad jako by vystačili ve své komunikaci se slovní zásobou, jakou si snadno osvojí každý turista, kterému stačí, „že se dorozumí“. Jistě – o těch nejbanálnějších věcech každodenní praxe se „nějak dorozumíme“ vždycky. Ale k tomu stačí všem námořníkům asi tisíc slov námořnické angličtiny. A patagonština, řeč pastevců ve vysokých Kordillerách, nepotřebuje prý víc jak tři sta slov. Je prostě dorozumění a dorozumění! Mezi kulturními

9


lidmi – za jaké se snad právem máme – už když se dva chtějí opravdu dorozumět o životně důležitých věcech, potřebují slova, která by vyjádřila jemnější citové a přesnější významové odstíny. A tak je to i v rodině, na pracovištích i v celonárodním společenství – a konec konců i mezi národy, kde potřebu dorozumění cítíme snad nejnaléhavěji – všude je to věc nejen dobré vůle, ale i správně volených slov s přesnými významy. Předpokladem je ovšem odpovídající slovní zásoba – a ta – jak upozorňují autoři citovaného slovníku – „nejbezprostředněji odráží život národního společenství“. Mají ovšem na mysli ne svůj slovník, ale slovní zásobu každého z nás. Ani Karel Čapek sice nedoufal, že by se mu podařilo použít všech slov naší mateřštiny – psal, jak víme, hovorovou češtinou – ale kéž bychom takovou češtinou opravdu všichni hovořili! V češtině nám byl dán do vínku skutečně nesmírně jemný a výkonný nástroj dorozumění, který má – chcete-li – světové parametry nejcitlivější HI-FI aparatury. Co tedy říci, užívá-li někdo tohoto nástroje jen k ozvučení více méně primitivní a ne vždy srozumitelné informace na úrovni nádražního rozhlasu? Ale zůstaňme ještě u profesionálního vztahu k češtině, jak jej lze vyčíst z Čapkovy Chvály řeči české a který se jistě týká především herce. Je-li touhou spisovatele užít všech krásných slov naší mateřštiny, mělo by být ctižádostí herce všechna ta slova co nejlépe tlumočit. Čeština má nejen bohatý slovník a skladbu, ale i zvukovou stránku řeči, svou znělou podobu. A ta musí být především na první poslech srozumitelná. A tak hercův vztah k rodné řeči je totiž podmínkou, aby jeho řeč byla působivá a krásná. S logikou souvisí dynamická výstavba slovního projevu. S kvalitou hlásek zpěvnost řeči – české vokály například znějí jako čisté tóny hudební škály – tak jako v italštině – je to naše „belcanto“. Kvantita samohlásek střídáním krátkých a dlouhých spoluvytváří ryt-

10


mickou bohatost češtiny. A proti jazykům s pevným, ustáleným slovosledem má čeština slovosled neobyčejně proměnlivý, a to s sebou nese i velkou intonační proměnlivost a melodickou bohatost. A toho všeho by měl herec co nejlépe využít. Místo toho se ovšem dá někdy pomýlit špatně pochopeným „civilismem“ a intonuje všechno jako oznamovací větu se stereotypní klesavou kadencí. Myslím, že tak jako chudoba slovníku svědčí o chudobě intelektuální a myšlenkové, tak intonační chudoba je znamením chudoby představ a citu. Je-li řeč a mluva hercův umělecký nástroj, máme v češtině k dispozici všichni stejné stradivárky. Je škoda nezahrát si na nich víc než „pecnámspadla“. Jakou úlohu a spoluodpovědnost při tom všem má jak v divadle tak ve filmu a televizi i v rozhlase režisér, je jistě zřejmé. Je-li pro každého umělce nezbytná znalost materiálu tvorby, a víme-li z Estetiky dramatického umění od Otakara Zicha, že „materiálem režisérovy tvorby je hercův výkon“, týká se to jistě i jeho mluvního projevu a režisér by měl bezpečně znát a uplatňovat všechna jeho pravidla i zákonitosti. Stejnými profesionálními znalostmi by ovšem měl být vybaven při zvukovém záznamu mluveného slova mistr zvuku, aby mohl být poslední kontrolní instancí a garantem jeho srozumitelnosti a správnosti. A také všichni, kdo se živí mluveným slovem, profesionálové, kteří k nám mluví z rozhlasu nebo televize, by měli mluvit po všech stránkách dokonalou, modelovou češtinou. I proto, že jejich řeč se bezděky vtiskuje do podvědomí všech, a zejména mladých posluchačů a buď zpevňuje nebo oslabuje jejich jazykový cit. Tím spíš je na pováženou, usvědčují-li někdy hlasatelé, spíkři či moderátoři sami sebe z neznalosti pravidel spisovné výslovnosti – ano, dokonce i z neznalosti české gramatiky. Kolik primitivních pokusů lze třeba slyšet při čtení a skloňování číslovky dvě: bez dvouch, dvoum, před dvouma sty – před dvě-

11


ma sty – před dvěstě tisíci léty…jaké potíže někomu dělá užití zvratného přisvojovacího zájmena svůj – o přechodnících nemluvě… a co dalších příkladů by se našlo, které z úst „profesionála“ dezorientují obecné povědomí o spisovné češtině. Stav tohoto obecného povědomí nezáleží ovšem jen na profesionálech slova. O patřičnou úroveň své mateřštiny v mluvní praxi bychom měli usilovat všichni. Kultura řeči je pro nás součástí životního prostředí a patří tedy k ekologii ducha! A bojím se, že ohrožení tu není o nic menší než v jiných oblastech. Tady ovšem můžeme každý něco udělat hned. Uvědomit si třeba, do jaké míry sám znečišťuji jazykové prostředí konvenční frází, citovou lhostejností, ledabylostí myšlenek i leností mluvidel. A zejména na to můžeme dohlédnout u dětí v rodině i ve škole. Děti by měly slýchat od učitelů dobrou češtinu a samy by k ní měly být vedeny při hlasitém čtení či přednášení zpaměti dobrých textů a při pokusech o vlastní mluvní projevy. Ovšem kultura řeči by měla být součástí výchovného zájmu ve všech předmětech, nejen v hodinách češtiny. Na závěr bych se ještě vrátil k úloze i odpovědnosti herce, jakou má v této oblasti. My herci bychom si měli opravdu zvlášť uvědomit, jak náš příklad, dobrý či špatný, podaný na jevišti, na plátně či na obrazovce nebo v rozhlase, může být tak či onak opravdu účinný. Jistěže musí herec někdy ledabylou řečí charakterizovat postavu, která mluví lajdácky, ale mělo by být zřejmé, že tak mluví postava a ne herec, že je to zrcadlo nastavené určitému nešvaru a ne příklad hodný napodobení. Prostě herec by měl na divadle i v masových komunikačních prostředcích vždy znovu ukazovat, jak dokonalým nástrojem lidského dorozumění je čeština – a jak česká řeč, je-li správná, je i krásná. Říká se: kolik řečí člověk mluví, tolikrát je člověkem, dalo by se snad také říci: jak kdo mluví svojí mateřštinou, takovým je člověkem.

12


Tři odpovědi Na vaši otázku Jaký smysl nacházíte v recitované poezii a próze?, bych asi měl odpovědět: Nejrozmanitější - podle toho, jaký do nich vložil autor. Je ovšem úkolem interpreta tento smysl najít a tlumočit. Máte-li ovšem na mysli spíš Jaký smysl vidím v samém recitování poezie či prózy?, řekl bych, že trojí: 1. Báseň, jako všechno na světě, cílí svou přirozenou povahou k plnosti své existence, a tou je teprve její znělá podoba slovo chce znít. Recitování je tedy služba této přirozené potřebě básně. 2. Při četbě básně v sobě cítíme větší či menší nutkání číst ji pro vlastní plné potěšení nahlas, čili vychutnat ji v plnosti její existence. Recitování je tedy přirozená lidská potřeba báseň slyšet. 3. Sdělená radost je dvojnásobná radost, a proto není divu, že člověk, který si rád čte verše nahlas, má chuť tuto radost z básně sdílet s jinými. Ale tato dvojnásobná radost už není jen pouhým sebeuspokojením recitátora. Jakmile druzí vnímavě naslouchají, dochází mezi nimi a recitátorem k živému proudění myšlenek, představ a citů, kterými básník své dílo naplnil, které v recitátorovi probudil a které s oběma teď sdílí i posluchač. A v tu chvíli vzniká - byť sebemenší - lidské společenství, spojené tímto společným zážitkem smyslu i tvaru básně, zážitkem krásy, který vždy člověka zušlechťuje, tedy kultivuje. A v tom je přirozený smysl i poslání recitovat básně.

§§§

99


Radovan Lukavský herec Na přelomu 50. a 60. let 20. století se v českém divadle a v herectví zvlášť - znovu dostaly ke slovu ty principy, ze kterých vycházeli při budování jeho moderní tradice Jaroslav Kvapil a Karel Hugo Hilar: Každý po svém, a přece oba vyznávali jevištní dialog a partnerství dramatika, režiséra a herce a ve svých inscenacích začali budovat ansámblovou souhru. Toto jejich přesvědčení spontánně převzal i Jiří Frejka, a přestože ostatní z generace avantgardy 20. let tíhli víc tu k režisérskému (E. F. Burian), tu ke komediantskému (Voskovec s Werichem) divadlu, stali se stejně jako on vzorem pro mládí, které si na jeviště hledalo cestu v době, kdy končila šťastná léta první československé republiky. Start mladé generace zadržela německá okupace, ale o to větší bylo nasazení a energie, se kterou se její představitelé začali prosazovat od konce války. Jistě není náhoda, že první profesionální kroky těch nejtalentovanějších vedl právě Frejka, tak jako není náhoda, že právě oni pak na přelomu 50. a 60. let vytvořili vrcholnou éru činohry Národního divadla - ve spolupráci s generací svých vzorů, k nimž patřili vedle Olgy Scheinpflugové a Zdeňka Štěpánka především Jan Pivec, Karel Höger, Vlasta Fabianová, Jiřina Šejbalová a Miloš Nedbal, i s generací těch tehdy nejmladších: Marií Tomášovou, Luďkem Munzarem a Janem Třískou… Ano, mám na mysli režiséry Otomara Krejču a Jaromíra Pleskota a herce Rudolfa Hrušínského, Danu Medřickou - a Radovana Lukavského. Jeho herectví můžeme charakterizovat jako vzácnou symbiózu často protichůdných vlivů, vstřeb��vajících nejlepší tradice i dobové výboje českého herectví: vychází z psychologického realismu doplněného impulzy expresionismu, nadchne se lyrickou silou jevištních obrazů E. F. Buriana i klaunskou bravurou jeho jmenovce, geniálního divadelního a filmového komika Vlas-

100


ty Buriana, učí se komediální hravosti a 'rozpoutanosti' v Osvobozeném. Ve smělém a výrazném tvarování postavy gestem, mimikou i vnější 'maskou', v plastickém a pružném mluvním projevu jsou mu vzorem jeho učitelé na konzervatoři Jiří Plachý a Anna Iblová. Oproštěného výrazu nabitého vnitřní energií si všímá kritika už u jeho prvních profesionálních rolí - pozdější spolupráce s filmem tuto přednost prohloubí, aby pak v nejlepších výkonech Radovan Lukavský vždy znovu překvapoval schopností pronikavé zkratky, vypovídající o autenticitě postavy víc než detailní charakterizace. Na gymnaziální okouzlení slavnými vzory vzpomínal Radovan Lukavský stejně často jako na cestu z posluchárny filosofické fakulty - za německé okupace jako všechny vysoké školy v protektorátě uzavřené - na dramatické oddělení pražské konzervatoře. Zde se setkal se spolužákem Jaromírem Pleskotem a založili spolu za pomoci profesorů Hallera a Tröstra legendární školní divadlo DISK, na jehož prknech vystoupil Radovan Lukavský ve vítězném roce pětačtyřicátém v roli „klauna na stolci soudcovském“ Nasreddina ve stejnojmenné komedii Jiřího Mahena. Pleskotova režie plná nespoutané fantazie podpořila Lukavského smysl pro hravou komediální stylizaci, ve které se neztrácí přirozená lidskost postavy. Angažován od podzimu 1946 Jiřím Frejkou do tehdejších ‚městských‘ divadel, objeví se po několika záskocích a epizodních rolích na vinohradském jevišti v ústřední postavě Frischovy Čínské zdi, kterou režíruje – Jaromír Pleskot. Do alegorického příběhu z dávných dob vstupuje Lukavského 'mladý muž z dneška' jako citlivý a hluboce účastný pozorovatel a hřmotně zpupné autoritě diktátorského císaře, kterého hraje bravurní Otomar Krejča, čelí jeho básník v masce dvorního šaška. Spojení uvědomělé věcnosti s emocionálním napětím činí z Lukavského postavy, jak si všímá kritika, opravdového současníka mladé poválečné generace, jejíž problémy,

101


sny, touhy i obavy dokáže sdílet a tlumočit o to naléhavěji, oč je jeho projev cudnější a niternější. V kontrastu k takovým úkolům, které mu ve svých režiích přiděluje Pleskot, ať to byl Nick v Saroyanově hře Minuty na hodinách nebo Kulygin ve vynikající inscenaci Čechovových Tří sester, rozvíjí Radovan Lukavský schopnost charakterizační zkratky na řadě komediálních roliček a rolí. Obě tyto tendence může pak uplatnit v titulní postavě Beaumarchaisovy slavné komedie Figarova svatba. Inscenaci začal Jiří Frejka připravovat ještě pro Vinohrady, zdejší jeviště však musel v červnu roku 1950 opustit - stejně jako velká část souboru, kterou nově vzniklé „Divadlo československé armády“ nepozvalo do svých řad – a tak se úspěšná komedie stala první premiérou nově vzniklých Městských divadlech pražských, kam přešel i Radovan Lukavský. Ztratil Jiřího Frejku i Jaromíra Pleskota, který na několik let odchází mimo Prahu, i řadu dalších jevištních partnerů. S Rudolfem Hrušínským začínají znovu „na starém místě“ Komorní divadlo, dříve pobočná scéna Vinohrad, se nyní stává hlavním jevištěm nových Městských divadel, řízených agilním divadelníkem Otou Ornestem. Trvá několik let, než tu Radovan Lukavský najde 'své' režiséry a prosadí se v eklektickém repertoáru zahrnujícím dramaturgickou všehochuť od politických agitek přes bulvární konverzačky až k světové i domácí klasice. Šťastným řízením osudu se setkává s Karlem Dostalem, jehož inscenace v Národním divadle obdivoval kdysi jako student. Molierův Misantrop v Dostalově režii s Radovanem Lukavským v titulní roli se stává mimořádnou událostí, a nejinak je tomu v případě romantické komedie soudobého amerického dramatika Richarda N. Nashe Obchodník s deštěm v režii Rudolfa Hrušínského, kde Lukavský vytváří roli Starbucka. Na těchto postavách se poprvé zřetelně ukáže

102


rozpětí hercových možností a vyzrávajícího umění, bravurně zvládajícího jemně stylizovaný projev veršované klasicistní komedie i autentickou existenci v romantizujícím příběhu ze života. Dvě naprosto rozdílné postavy - vášnivě prudký, upřímný fanatik pravdy Alcest a půvabný lhář a podvodníček Bill Starbuck - mají cosi společného. Cosi, co se později promítá do řady 'moderních hrdinů', jejichž podobu Radovan Lukavský vytvoří na jevišti i ve filmu: donquijotské gesto vzpoury proti světu takovému, jaký je, přízemní a bez ideálů, po nichž se Lukavského hrdinové vždy vztahují. Úpěnlivě odhodlaní fantastové a mudrlanti. Někdy nešťastní, někdy tak trochu pozéři, komičtí až groteskní, jindy zoufale vážní, přísní a nepřístupní. Neokázalí a cudní. Ne vždy věří v sebe, ale často v myšlenku a poslání, v nichž cítí nějaký vyšší řád, a to jim dodává imponující, někdy až - dostanou-li příležitost - tragický rozměr. Po těchto dvou rolích přichází opakovaná nabídka z Národního divadla. Poprvé si ji netroufal přijmout (angažmá mu v roce 1954 nabídl Zdeněk Štěpánek), v roce 1957 se už stává členem Krejčova ansámblu a jedním z předních spolutvůrců generace, která po období popisného realismu nazývaného socialistický přivádí na jeviště i filmové plátno živého člověka, jehož obraz se nedá vtěsnat do ideologických pouček, ale vznáší vždy znovu otázky, věcné a neokázalé, o to však neodbytnější, po smyslu lidské existence. Vrcholem z tohoto hlediska se samozřejmě stává Lukavského interpretace Shakespearova Hamleta v Pleskotově režii na podzim roku 1959. Váhající hrdina se v hercově podání stává mužem činu, odhodlaným potrestat spáchané zločiny, a spontánně vzniklý výklad hry mocně rezonoval s aktuální společenskou situací. Nejinak tomu bylo i u dalších postav v Pleskotových, Krejčových a Macháčkových inscenacích, jako byli Pošmistr v Hrubínově Srpnové neděli, Medvě-

103


děnko v Čechovově Rackovi, Kníže Václav v Tylově Drahomíře, Bratr Lorenzo v Romeovi a Julii, František Král v Topolově Konci masopustu. A v komediálním žánru Vocílka v Tylově Strakonickém dudáku, hravý Šašek v Shakespearově Cokoli chcete… Film v té době přidává do výčtu hercových postav především 'současné hrdiny' (Král Šumavy, Páté oddělení, Pouta…), televize pak hrdinu s osudem nadčasovým - Václava Tháma v jednom z českých nejlepších seriálů všech dob napsaném podle Jiráskova románu F. L. Věk. Umění psychologické analýzy s detailním zkoumáním lidského chování, v němž nikdy nechybí obhajující stanovisko, ale také rozkoš ze hry, se promítá do postav současného repertoáru i z historických příběhů, kterými prošel od poloviny 60. až do konce 80. let. Jen namátkou: Dykův Don Quijote, Čechovův Veršinin, John Proctor v Millerově Zkoušce ohněm, Anouilhův Tomáš Becket, Shakespearův Othello, Šrámkův Jan Hlubina, režisér Jonáš v Mášově Noční zkoušce, von Walter v Schillerových Úkladech a lásce, Stařec v Mitterrerově Pšenici na dálnici… Posledně jmenovaná postava patřila do let 90. právě uplynulého století, a Radovan Lukavský tu na malé ploše půlhodinové aktovky vytvořil - po Františku Královi z Konce masopustu další - brilantní studii o pádu patriarchální, learovské autority. Ještě více než deset let, takřka do posledních chvil života se k tomuto tématu - promítanému do věčného zápasu o zachování vlastní důstojnosti - bude vracet. Don Pelagio v Saténovém střevíčku, Krištof v Roku na vsi, Talbott v Marii Stuartovně, starý vodník Ivan z Jiráskovy Lucerny… Radovan Lukavský strávil na jevištích Národního divadla padesát let. Po celou dobu provázela jeho kroky umanutá víra v poslání hereckého umění, které má, řečeno se Shakespearovým Hamletem, nastavovat zrcadlo době, se vším, co s ní hýbe, a odhalovat její podobu a mravy: „Je to výzva k odhalování

104


především lidského nitra a lidských charakterů s jediným záměrem zušlechťovat je a kultivovat city a vztahy, vzájemné chování a jednání,“ prohlásil kdysi. Tímto přesvědčením jako by dnes patřil se svým pojetím hereckého povolání, které vždy chápal jako kulturní poslání, do dávných časů - anebo do těch budoucích? Zuzana Sílová

§§§

105


EDIČNÍ POZNÁMKA Kniha Sláva slova přináší následující texty Radovana Lukavského: Kultura mluveného slova, předmluva ke stejnojmenné knize, Akademie múzických umění, Praha 2000 (s. 5-7) Nad přípravou slova, in Slyšet se navzájem (60 hlasů o uměleckém přednesu), Orbis 1966 (s. 122-160) O zanedbatelných maličkostech, referát z konference o uměleckém přednesu uskutečněné ve Viole 24. 10. 1983 k 20. výročí jejího založení, vydal Divadelní ústav roku 1985 pod názvem Ano, slyšet se navzájem (s. 39-56) Mezi básníkem a posluchačem, referát na semináři k interpretaci básnického díla Vladimíra Holana uskutečněného ve Viole 19. 1. 1986; sborník vydán pod názvem Úderem tepny podnikem Restaurace a jídelny v Praze 1, 1986 (s. 37-54) O jednom podstatném, projev člena poroty III. kategorie Fóra přednesu poezie a prózy na Poděbradských dnech poezie 1990, Zpravodaj PDP č. 2, říjen 1990 Tři odpovědi, anketa Jaký smysl nacházíte v přednášené poezii a próze, Zpravodaj PDP č. 1, 1. červen1990; rozšířeno (z 27 odpovědí na 70) v brožuře Slovo tělem učiněné, Společnost přátel kultury slova, vydáno k PDP 1993 Knihu zahajuje Předmluva editorů z pera Marty Hrachovinové a báseň Františka Halase Sláva slova ze sbírky Ladění (1942), knihu uzavírá medailon Zuzany Sílové Radovan Lukavský herec.

106


OBSAH Portrét Radovana Lukavského (archiv ND Praha) ................ 5 Předmluva editorů .................................................................. 6 František Halas: Sláva slova ................................................... 8 Kultura mluveného slova ....................................................... 9 Nad přípravou slova ............................................................. 13 O zanedbatelných maličkostech ........................................... 56 Mezi básníkem a posluchačem ............................................ 81 O jednom podstatném ......................................................... 96 Tři odpovědi ........................................................................ 99 Zuzana Sílová: Radovan Lukavský herec ........................... 100 Ediční poznámka ............................................................... 106

107


SLÁVA SLOVA Texty Radovana Lukavského o umění přednesu

Pro sdružení příznivců mluveného slova SLOVO a HLAS vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2012 jako svoji 219. publikaci. Námět a ediční příprava Marta Hrachovinová a Vladimír Justl. Grafická úprava a sazba: Malovec & Malovec, ma.lovec@wo.cz, Tisk: Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o., Špidrova 117 385 01 Vimperk 1. knižní vydání, 108 stran, TS 12 ISBN 978-80-87481-89-9


Radovan Lukavský: Sláva slova. Texty Radovana Lukavského o umění přednesu