VI.
17| Kvida v osmé třídě čekalo nelehké období. Jaruška byla teď o tři centimetry vyšší než on a zdálo se mu, že už tolik nemluví s ním, ale že se baví hlavně s velkými a silnými spolužáky. Kvido sice už nebyl tlustý a matka mu koupila místo starých brýlí pěkné moderní, ale přesto si připadal malý a ošklivý. Otcovo „Take it easy!“ mu pomáhalo jen málo. Mluvit s Jaruškou začal být pro něho problém. „Půjdeme zase sáňkovat?“ zeptal se jí jednou, když nevěděl, co jí má říct. „Jsi normální?“ divila se Jaruška. „Neptáš se trochu brzo? Je léto!“ Kvidovi rodiče navíc chtěli, aby nastoupil už příští rok na gymnázium v Benešově, zatímco Jaruška ještě měla zůstat v Sázavě. „Přece neztratíš rok!“ apeloval na něho otec. Přemýšlel, jak má Kvidovi ukázat správnou cestu, a vymyslel metodu imitace. Tato metoda vycházela z toho, že otcovy úspěchy, jako například nedávná služební cesta do Japonska, budou Kvida motivovat a že Kvido bude chtít být jako on. Ale u Kvida to nefungovalo. Proto musel otec někdy použít i jiné, nepopulární metody, například že se s Kvidem učil matematiku a chemii. Někdy v té době Kvido napsal svou první povídku. Jmenovala se Samoobsluha Krutost. Odehrávala se ve fiktivním obchodě, kde v regálech místo věcí seděli živí kluci zabalení do transparentních krabic. Na ruce měli lístek se jménem, výškou, váhou a cenou. Mluvit nemohli. Nakupující byly holky a mezi nimi i Jaruška. Chodily mezi audio online 6 | Báječná léta pod psa
43
