Issuu

Michael Stavarič � Michèle Ganserová

FA NT A STIČTÍ ŽR A L O CI

Michael Stavarič � Michèle Ganserová

FANTASTIČTÍ ŽRALOCI

STRÁŽCI MOŘÍ

Z němčiny přeložila Michaela Škultéty

Vydání knihy podpořily Ministerstvo kultury ČR a rakouské Bundesministerium Wohnen, Kunst, Kultur, Medien und Sport.

Michael Stavarič — Michèle Ganserová

Faszination Haie: Wächter der Meere

ISBN 978-80-7470-554-0

01 KAPITOLA

Žralok v moři pluje hbitě, nemá špulku, nemá nitě. Kalhoty mu nechybí, radši půjde na ryby.

NAŠE CESTA NIKDY NEKONČÍ

Nekonečná dálka. Nekonečná spousta informací. Nekonečná spousta možností, jak o nich vyprávět.

Pamatujete si na okamžik, kdy jste poprvé stáli u moře? Kdy jste najednou spatřili tu zdánlivě nekonečnou plochu, která se třpytila a leskla, všude, kam až oko dohlédne, jen zářící voda a nad ní naše krásné slunce na nebi jako z pohlednice, modrém a bez mráčků, s několika rozpustilými racky? Já si to pamatuju úplně přesně: bylo to u Středozemního moře, na pláži v Podgoře v dnešním Chorvatsku! A vy na ten okamžik určitě taky nikdy nezapomenete, i když budete sebevíc staří.

Pohled na moře nám připomíná, jak neuvěřitelné máme štěstí, že žijeme na „modré planetě“. Tak se totiž naší Zemi často přezdívá, především při pohledu z vesmíru. Všude voda, modrá, třpytící se, vzácná — a v nekonečných dálavách vesmíru ani trochu samozřejmá.

Voda se v kapalném skupenství nachází pouze v tzv. „obyvatelné zóně“. Tak se označuje oblast ve vesmíru, ve které se planeta (například naše Země) musí nacházet, aby v ní voda zůstala trvale v kapalném stavu. Kdyby naše Země byla příliš daleko od Slunce (mimo tuto obyvatelnou zónu), veškerá voda by okamžitě zmrzla. A kdyby byla příliš blízko, veškerá voda by se pochopitelně vypařila.

V oceánu tančí vlny, žralok už je unavený.

Dříve než se zešeří hledá rybu k večeři.

LEDOVÍ ŽRALOCI A TAJEMSTVÍ OCEÁNŮ

Dlouho jsem přemýšlel o tom, které druhy žraloků bych vám chtěl představit, protože je mi jasné, že už máte žraloky jistě dávno v malíku. Určitě znáte mnohé z běžnějších a rozšířenějších druhů — třeba žraloky bílé, kladivouny, žraloky tygří nebo žraloky bělavé.

Řekl bych, že bude zajímavější vzít to trochu jinak a představit vám žraloky, které možná ještě neznáte. Někteří z nich totiž žijí například pod ledem (ano, slyšíte správně!), na každý pád ve studených vodách, kam se jen tak někdo nepodívá. A mám na mysli opravdu ledově studenou vodu, do níž by se jiní, rozmazlení teplomilní žraloci, vůbec neodvážili — a ani by tam nepřežili. Právě tito „ledoví žraloci“ mě fascinují nejvíc, protože mají několik pozoruhodných vlastností… ale o těch si povíme za chvíli. À propos „ledoví žraloci“, to mi připomíná ledové muže. Znáte je? Pankrác, Servác, Bonifác. Tyhle tři fakt nemám rád. Přijdou si v době, kdy už má být hezky teplo — a bum! Zase zima. Ale možná by se našim „ledovým žralokům“ líbili, co říkáte?

Tajuplné oceány

No, já vlastně o všem přemýšlím mnohem méně, než bych měl — skutečně chytré hlavičky by měly přemýšlet mnohem intenzivněji! Například o tomhle: Atlantský oceán se neustá-

le zvětšuje! Jako byste nafukovali balónek (přiznávám, že ten příměr trochu pokulhává). Naopak Tichý oceán se neustále zmenšuje (jako když se balónek zase vyfukuje… no, však víte). To všechno se děje proto, že se kontinentální desky (tedy v podstatě naše kontinenty) neustále pohybují.

Severoamerická deska se neustále vzdaluje od evropské (přesněji eurasijské) a na dně oceánu existuje několik tisíc kilometrů dlouhá trhlina, ze které vyvěrá žhavá láva. Tyto tektonické desky se samozřejmě pohybují straaašně pomalu (šneci jsou oproti nim závodní auta!), takže si toho vůbec nevšimneme. Děje se to rychlostí… no…. jako… asi jako když nám rostou nehty (tedy jen pár centimetrů za rok). Na Islandu ale tuhle trhlinu můžete na vlastní oči pozorovat i na souši. Nejspíš budou jednoho dne existovat dva Islandy nebo něco na ten způsob. Ehm, nebo dva Islandi? Kdo ví, toho my se každopádně nedočkáme.

Panta rhei — všechno plyne — je mimochodem slavný výrok řeckého filozofa Hérakleita a skvěle vystihuje, že se na světě (a ve vesmíru) neustále všechno mění — a je v pohybu. Zapamatujte si tenhle citát, ať se můžete někde blýsknout! Já jsem si ji jako malý zapamatoval díky oslímu můstku: panda + rej = Panta rhei (což mi připomíná, že vám rozhodně musím dát úkol na oslí můstky, hned se k tomu vrátím!).

PRO CHYTRÉ HLAVIČKY

Oslí můstek, o kterém mluvím, samozřejmě není žádný opravdický most, po kterém by někam kráčeli osli, ííí-ááá! Ne, ne, jde spíš o spolehlivou metodu, jak si zapamatovat věci, které bychom jinak možná hned zase zapomněli (možná znáte i označení mnemotechnická pomůcka). Hezky to ukázal Karel Čapek, slavný český spisovatel. Určitě znáte ze školy (nebo si doma čtete) jeho

Devatero pohádek nebo Dášeňku čili život štěněte. V jeho povídce pomůže básník vypátrat vůz, který srazil a usmrtil člověka, i když je přesvědčený, že si nic nepamatuje. Nehodu totiž viděl opilý a rozrušený, takže si ji v hlavě uložil jinak: ne jako fakta, ale jako báseň. Klíčem je verš „Labutí šíje, ňadra, buben a činely“. Detektiv pochopí, že je v něm ukrytá poznávací značka auta, které od nehody ujelo: 2 (labuť), 3 (ňadra), 5 (buben a činely). Básník si značku nezapamatoval, ale jeho mozek si ji přeložil do obrazů. Geniální, že? Mnemotechnické pomůcky jsou opravdu skvělé! Určitě je někdy používají i vaši vyučující, třeba při hudební výchově? Mohli by například říct: „Emil hodil granát do atomové elektrárny.“ E, H, G, D, A, E – můžete si tak snadno zapamatovat pořadí strun na kytaře. A teď pro vás mám pochopitelně menší úkol: najděte si někde poznávací značku auta, kterou si chcete zapamatovat, a vymyslete si k ní vlastní oslí můstek! U čísel často pomůže spojit je se slovy, která se rýmují — věřte mi, s trochou tréninku to funguje skvěle. A pokud ne, tak bude aspoň legrace! Abych vám šel příkladem, tady je vymyšlená poznávací značka z Vídně, kde bydlím: W3476VC (pokud skutečně existuje, sorry, je to čirá náhoda!). Můj oslí můstek zní takhle: „Wow, tři svetry, čtvery tretry, sedm upírů, šest netopýrů, vážně cool.“ A teď jste na řadě vy!

Věděli jste, že kdysi velice dávno existoval na Zemi jediný superkontinent? Jmenoval se Pangea, což pochází z řečtiny a znamená „všezemě“. Pangea byla jedna obrovská souvislá všezemě… ehm… tedy mohutná masa pevniny a vznikla asi před 275 miliony let. Pak, zhruba před 175 miliony let, se tahle celá věc začala rozpadat a kontinenty (jak je známe dnes) se od sebe pomalu oddalovaly. Mnohem pomalejším než šnečím tempem, jak už bylo řečeno. Věda se domnívá, že se naše současné kontinenty jednoho dne znovu spojí do nového superkontinentu… fascinující, co říkáte? Pak už nebude existovat Amerika, Afrika ani Evropa, všichni se znovu staneme Pangeany a Pangeankami. Nebo jaké slovo se pro to bude používat. Naše Země, bude každopádně jednou vypadat úplně jinak.

To pak bude mít velký vliv i na mořské proudy! Jedním z nejdůležitějších jevů v oceánech je totiž takzvaný Golfský proud. Jedná se o obrovský oceánský proud v Atlantském oceánu, který transportuje 150 milionů metrů krychlových teplejší vody do Evropy. Tedy k evropskému pobřeží. Každou sekundu!! Znamená to, že

Golfský proud přemisťuje 100krát více vody než všechny řeky světa dohromady. Neuvěřitelné, že? A právě Golfský proud je neuvěřitelně důležitý pro naše klima. Bez něj by totiž bylo v Evropě o pět až deset stupňů chladněji, což by znamenalo obrovský problém především pro zemědělství. A tím pádem i pro naše zásobování potravinami.

Taky vlastně příliš málo přemýšlím nad tím, že v oceánech

existují rozsáhlé podmořské louky! Nejrozšířenější mořská tráva se nazývá posidonie mořská (Posidonia oceanica) a její rodové jméno je odvozené od starořeckého boha Poseidona.

Patří k nejstarším známým organismům na světě. Nedávné genetické studie ukázaly, že mořské louky u pobřeží Španělska mohou být staré až 100 000 let. Takže jsou rozhodně starší než váš děda! A tahle mořská tráva je nesmírně důležitým ekosystémem pro spoustu mořských živočichů, ale o tom si ještě povíme později.

Jedno „veřejné tajemství“, které mě hodně fascinuje, je téma hor na souši, v moři i pod mořem. Kdyby se mě totiž někdo zeptal, která je nejvyšší hora světa, bez váhání bych odpověděl: Mount Everest. Jenomže ona to vlastně není tak úplně pravda, Mauna Kea na Havaji je ve skutečnosti ještě vyšší, tyčí se do výšky více než 10 000 metrů. Na povrchu Země z ní ale vidíme jen asi 4 200 metrů, zbytek hory se nachází pod hladinou oceánu. Ale podle mě se to pořád počítá, ne? Hora je přece hora! A když už jsme u toho — víte, která je nejvyšší hora Sluneční soustavy? Jmenuje se Olympus Mons a najdete ji na Marsu. Tyčí se do výšky neuvěřitelných 22 000 metrů a její základna (nebo podstavec, chcete-li) zabírá skoro takovou plochu jako Německo. Lanovku tam, pokud vím, ovšem zatím nenajdete.

By the way, když už mluvíme o takových horách, nesmíme zapomenout na tajemné černé kuřáky, které mohou vyrůst až 50 metrů nad mořské dno. Tyto útvary vypadají jako obrovské komíny a řada vědců a vědkyň se domnívá, že právě tam musel vzniknout život. Tedy ne někde v mělké vodě u pobřeží, jak tvrdí jiní. Já sám tedy nemám tušení, kde a jak přesně život vznikl, ale černé kuřáky rozhodně musíme vzít v úvahu.

A víte, co znamená volné potápění? Věnují se mu lidé, kteří se v moři potápějí bez kyslíkové bomby. No dobře, samozřejmě můžou zadržet dech i v jezeře, rybníku nebo třeba ve vaně, ale v moři je to určitě největší dobrodružství. Tito potápěči a potápěčky totiž dokážou zadržet dech na neuvěřitelně dlouho. A teď to přijde: současným rekordmanem je chorvatský potápěč Budimir Sobat, který dokáže zadržet dech na neskutečných 24 minut a 37 sekund! Jeho výkon je dokonce zapsán v Guinnessově knize rekordů. Já sám to vydržím sotva minutu. Neuvěřitelné, viďte? Moje nejoblíbenější potápěčka je bezkonkurenčně Julie Gautierová. Chtěli byste vidět krátký film o potápění a tanci, který natočila? Jmenuje se Ama a odkaz na něj najdete na konci knihy.

Žraloci, kteří přicházejí z chladu

Dřív jsem si vždycky myslel, že žraloci žijí jen v tropických a mírných mořích, no dobře, vlastně skoro všude, ale rozhodně ne v Arktidě. Tedy v blízkosti severního pólu, v říši ledních medvědů a spol. No, spletl jsem se na celé čáře, protože některé druhy žraloků milují dokonce i ledovou vodu.

V blízkosti Antarktidy (tedy jižního pólu) však bývají žraloci pozorováni jen zřídkakdy. Občas se tam prý objeví žraloci ostnatí, tu a tam do chladných oblastí Arktidy a Antarktidy zavítají i žraloci bílí, ale zatím jde o výjimečné případy. Kdybychom se ovšem vrátili v čase o nějakých 40 milionů let, ocitli bychom se poblíž jižního pólu v úplně jiném oceánu — voda by byla tropicky teplá! Paleobiolog (to je vědec, který se zabývá vyhynulými organismy) Jürgen Kriwet z vídeňské univerzity identifikoval už 24 druhů žraloků, kteří kdysi žili v mořích kolem Antarktidy. Tak vidíte: všechno je neustále v pohybu a historie naší planety je i nadále plná klimatických změn.

Bezpochyby nejprominentnějším žralokem Arktidy je podle mě žralok grónský (říká se mu také žralok malohlavý). A ten opravdu nevypadá jako běžní žraloci, které znáte. Musím přiznat, že tenhle žralok je vážně frajer!

Žraloci jsou tvorové, kteří se sice mohou dožít poměrně vysokého věku (v průměru mezi 15 a 50 lety), to ale není nic ve srovnání s neuvěřitelným žralokem grónským. Ten si v moři klidně plave 400 až 500 let, a možná i déle! Není to naprosto mimořádné? Věda jeho téměř biblický věk přisuzuje především tomu, že se pohybuje extrémně pomalu (plave velice těžkopádně), jeho metabolismus neustále běží na úsporný režim, a dokonce i srdce mu tluče jen jednou za deset sekund. Zkuste si teď stopnout deset vteřin — je to déle, než byste čekali! Jeho vědecké jméno zní Somniosus microcephalus, což znamená něco jako spáč nebo snílek, a čím je jedinec větší, tím je také starší (logicky!). Spatřeni byli dokonce jedinci dlouzí až osm metrů, tedy pořádní obři! A v jejich žaludcích se našly zbytky tuleňů, ba i ledních medvědů, což naznačuje, že žralok grónský možná není tak pomalý lovec, jak si myslíme.

Dalším žralokem, který žije v ledových vodách, je druh, který má zjevně slabost pro ostny. Když si ho dobře prohlédnete, můžete si na obou jeho hřbetních ploutvích všimnout ostrých „trnů“. Není tedy divu, že dostal jméno žralok ostnatý (Squalus acanthias). Ostny mu slouží jako dodatečný obranný mechanismus, můžou totiž způsobit bolestivá bodnutí (tenhle druh má dokonce jedové žlázy!) a není pochyb o tom, že mají odradit nepřátele. Ostatně žralok ostnatý, který obvykle dorůstá do délky jen asi jednoho

metru, jich má pěknou řádku, loví ho totiž větší žraloci, kosatky i tuleni. Za to, že je na pokraji vyhynutí, však můžeme my, lidé. Lovíme ho v tak obrovském množství, že jeho populace prostě nemá šanci se zotavit. Situaci ještě zhoršuje fakt, že samice můžou přivést na svět mláďata až po 15–20 letech života. U tohoto původně velmi rozšířeného druhu žraloka (obývá jak tropické, tak polární moře) lze úbytek jednoznačně doložit čísly: v 80. letech 20. století se ročně ještě ulovilo až 50 000 tun těchto žraloků.

V roce 2007 už to ovšem bylo jen 2 500 tun. Pokud budou lidé pokračovat, žraloci ostnatí nejspíš brzy úplně zmizí.

A teď přichází něco opravdu důležitého, moje milé chytré hlavičky, takže nastražte uši: žraloky bychom nikdy neměli jíst, bohužel jsou však po celém světě běžnou součástí jídelníčků (k tomu se ještě dostaneme). Žralok ostnatý se k mé velké lítosti konzumuje i u nás v Evropě, čemuž v budoucnosti musíme zabránit! Na jídelní lístky restaurací a do obchodů se ovšem nedostává pod názvem žralok ostnatý, ne, ne, záměrně se zatajuje, že jde o tohle zvíře, takže mnozí lidé vůbec netuší, že jedí žraloka. Myslí si, že jde o nějakou úplně jinou rybu. Třeba o tresku. Nebo o mořského lososa. A když už jsme u toho — mořský losos také není žádný losos. Ve skutečnosti se jedná o tresku tmavou (Pollachius virens), název mořský losos byl zaveden z marketingových důvodů. S lososem nemá tahle ryba absolutně nic společného (i to by tu mělo zaznít).

Pod zavádějícími názvy se v restauracích konzumuje a v některých supermarketech prodává především břišní maso žraloka ostnatého a jen málokdo nejspíš tuší, že jí právě žraloka. No není to příšerné? Chudák žralok ostnatý (kterému, jak už bylo řečeno, hrozí vyhynutí!) se „ukrývá“ pod jinými jmény, jen aby ho lidé dál kupovali a jedli. A v angličtině je to ještě horší, protože tam existuje ještě víc názvů, které mají zákazníky zmást a vzbudit v nich dojem, že jedí jakoukoli jinou rybu, jenom ne žraloka. Žralok ostnatý se v anglicky mluvících zemích prodává pod názvy jako catfish (sumec, přestože to sumec není), whitefish (bílá ryba), steakfish (steak z mořské ryby), lemonfish (platýz citronový), rock salmon (kamenný losos — a opět, s lososem to nemá nic společného) nebo smoked dogfish (doslova uzený psí žralok).

A teď si představte, že by se nějaké úplně jiné zvíře, které byste nikdy nejedli — třeba vrána — najednou prodávalo pod označeními jako „černé kuřátko“, „měsíční křepelka“ nebo „noční bažant“. Podle mě je to obrovská drzost a všichni bychom měli mnohem víc zkoumat, co vlastně jíme, abychom žralokovi ostnatému pomohli přežít. Mimochodem, když si v Anglii objednáte Fish & Chips, velmi pravděpodobně jíte právě žraloka ostnatého. Tolik tedy k anglickému národnímu jídlu.

Jak člověk ohrožuje žraloky

Nezáleží na tom, kde žraloci žijí, téměř všude se nacházejí v neustálém ohrožení života. A to kvůli nám lidem. V průběhu času jsme sami v sobě dokázali vypěstovat tolik strachu (a zároveň lhostejnosti), že bychom všem větším predátorům nejraději upřeli právo na existenci. Vlci, tygři, jaguáři, lvi, lední medvědi… seznam je nekonečný. A když už mluvíme o seznamech, existuje známý Červený seznam ohrožených druhů, v němž si můžete kdykoli ověřit, kterým zvířatům hrozí vyhynutí. (Bohužel je dostupný jen v angličtině. Máme ale i český Seznam ohrožených živočichů: zaměřuje se na druhy, jimž hrozí vyhynutí v české přírodě a pomáhá chránit zvířata, která by jinak mohla zcela zmizet.)

V současné době je přesně 28 % všech živočišných druhů na naší planetě ohroženo vyhynutím. Přičemž tohle číslo nezahrnuje druhy, které už vyhynuly. Podle renomovaného německého časopisu Spiegel vyhyne rok co rok až 58 000 druhů (odhaduje se, že na Zemi existuje přibližně osm milionů druhů zvířat). Zastavme se, zamysleme se — takže tolik živočichů každý rok nenávratně zmizí? Tohle prostě nesmíme dál tolerovat!

Přineste si pastelky — tenhle obrázek potřebuje spoustu krásných barev! Troufnete si na to?

CHCETE VĚDĚT JEŠTĚ VÍC?

Připravili jsme pro vás přehled materiálů, které vám umožní prohloubit vaše vlastní poznání. Samozřejmě jde jen o malý výběr. V řadě knih a filmů a také na internetu toho o žralocích objevíte ještě mnohem víc. Velké díky patří vědcům a vědkyním, novinářům a novinářkám a všem ostatním, kdo se s námi dělí o své znalosti.

FILMY:

� Film AMA Julie Gautierové

https://www.youtube.com/watch?v= EdDupIIjyjE

LINKY:

� Červený seznam

https://www.iucnredlist.org

� Nadace na ochranu žraloků https://hai.swiss

� Německá nadace Meeresschutz

https://www.stiftung-meeresschutz.org

� Ocearch (vyhledávání mořských zvířat v reálném čase se jmény) https://www.ocearch.org

� Chris Fallows (skákající žraloci) https://www.chrisfallows.com

� Potápění do hlubin

https://neal.fun/deep-sea/

KNIHY:

Michael Stavarič a Michèle Ganserová: Fantastické chobotnice. Výprava do neznámého světa. 144 stran. �

�

Michael Stavarič a Michèle Ganserová: Fantastické medúzy. Tajemné krásky. 144 stran.

Michael Stavarič se narodil v roce 1972 v Brně. Žije jako nezávislý spisovatel, překladatel a přednášející ve Vídni. Dříve by se býval rád stal mořským biologem, dnes píše knížky pro děti, romány, divadelní hry a básně, ale stále se zajímá o faunu a flóru, zejména o mořské živočichy.

Michèle Ganserová se narodila v roce 1995 v Cáchách a vystudovala komunikační design v Cáchách a Mohuči. Fascinuje ji vesmír, hvězdy a různé planety. Ve svých ilustracích spojuje neobvyklým způsobem zajímavá témata a vytváří tak zcela nové světy.

Michael Stavarič � Michèle Ganserová

FANTASTIČTÍ ŽRALOCI

STRÁŽCI MOŘÍ

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

v roce 2025 jako svou 511. publikaci

Z německého originálu

Faszination Haie: Wächter der Meere přeložila Michaela Škultéty

Redakce Tereza Tomášová Jazyková korektura Klára Bláhová Adaptace grafické úpravy a sazba písmem Minion & Orpheus Stará škola (staraskola.net)

Na FSC papíře vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

Vydání první, 144 stran, TS 14.

ISBN 978-80-7470-554-0

www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena 499 Kč

PÁTRÁNÍ PO ZÁZRACÍCH OCEÁNŮ A VĚDY

Umí žraloci létat? Jak velký byl největší žralok všech dob? Proč mají žraloci kladivouni tak zvláštní hlavu? Co mají krávy společného se žraloky – a co je to megalodon? A věděli jste, že lidstvo doposud prozkoumalo jen pět procent oceánů? Docela málo, viďte? Michael Stavarič a Michèle Ganserová si pro vás připravili v pořadí již třetí a nejostřejší objevitelskou výpravu. Jako vždy se v knížce dozvíte mnoho zajímavých poznatků – tentokrát např. o houbách, umělé inteligenci a nejpodivnějších létajících zvířatech na světě. Knihu doplňují nejrůznější informace pro chytré hlavičky, vtipy, básničky a interaktivní úkoly. Ponořte se do hlubin oceánu a vstupte do neuvěřitelné říše vědy! Kniha je třetím svazkem tzv. „fantastické řady“, která zábavnou formou vypráví o vybraných živočiších mořských hlubin a volně navazuje na první díl Fantastické chobotnice (2024) a druhý díl Fantastické medúzy (2025).

Michael Stavarič (* 1972 v Brně), spisovatel na volné noze, překladatel a lektor žijící ve Vídni. Je autorem oceňovaných knih pro děti a mládež, románů, divadelních her a básní. Je držitelem mnoha ocenění. Za knihu Fantastické chobotnice obdržel mj. Rakouskou státní cenu za literaturu pro děti a mládež a Cenu města Vídně za dětskou knihu. V češtině mu vyšly např. knihy Děvčátko s kosou (Portál, 2015), Včelikář (MF, 2009) nebo Mrtvorozená Eliška Frankensteinová (Labyrint, 2010).

Michèle Ganserová (* 1995), ilustrátorka a grafička. Vystudovala bakalářské studium komunikačního designu na FH Aachen a následně pokračovala v magisterském studiu na Univerzitě aplikovaných věd v Mohuči, kde se specializovala na ilustraci a redakční design.

Přeložila Michaela Škultéty.