III.
8| Když Kvido začal chodit do školy, musel s dalšími dětmi nahlas číst z učebnice Slabikář. Trénovali čtení slabik a jejich kombinací jako například O-TA, KO-LO, MLÉ-KO. Protože Kvido už ale uměl číst velmi dobře a byl zvyklý na literaturu, nemohl uvěřit, že kombinace slov v knize nemají další smysl. Banální věty jako EMA MELE MASO tak zněly v Kvidově interpretaci jako ukázka z existenciálního románu. Brzo se o novém žákovi dozvěděla i soudružka Šperková, vedoucí školního recitačního kroužku, a chtěla ho vidět. „Vstaňte, děti,“ zavolala soudružka učitelka Jelínková, když kolegyně Šperková jednou přišla do její třídy. „Sedněte si, děti,“ usmála se soudružka učitelka Šperková. „Přišla jsem si poslechnout, jak pěkně čtete.“ Když Kvido přišel na řadu a nahlas přečetl kousek z knížky, zeptala se ho: „Nechtěl bys s většími dětmi recitovat pěkné básničky?“ „Po pravdě řečeno, nevím,“ řekl pomalu Kvido. „Je to jen reprodukční umění. Asi bych raději zkusil napsat něco vlastního.“ „Ale psát bys mohl i tak,“ řekla soudružka Šperková překvapeně. „Nevím,“ řekl Kvido. „Nechám si to ještě projít hlavou.“ „Mohli byste recitovat společně s Jaruškou,“ řekla soudružka učitelka Jelínková a usmála se na Šperkovou. „Chtěla bys říkat pěkné básničky, Jaruško?“ Jaruška stydlivě přikývla a obě děti začaly chodit do recitačního kroužku. Brzy recitovaly na schůzích. Kvida, který recitoval dobře a velmi angažovaně, si lidé zapamatovali. audio online 3 | Báječná léta pod psa
25
