ZRK2501_Sestnact_let_beze_stopy_ukazka by Zoner Press

Gillian French

Shaw Connolly Lives To Tell

Šestnáct let beze stopy

Gillian French

Odpovědná redaktorka: Gabriela Boška

Překlad: Jan Balek

Jazyková korektura: Hedvika Landová

DTP: Mgr. Petr Bernát

Obálka: Zuzi Maat

Zoner Press

Katalogové číslo: ZRK2501

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na:

Zoner Press

ZONER a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zonerpress_redakce/

ISBN 978-80-7413-640-5

Zavolá jí snad poprvé za celý rok. Ví, že to zvedne těsně před tím, než hovor spadne do hlasové schránky, a představuje si, jak shlíží na svůj telefon a neochotně se rozhoduje. Slyší napjatý nádech skrz zaťaté zuby, který se ozve, když hovor přijme. Skoro její dech cítí na kůži.

„Co chceš?“

„Už jsme spolu chvíli nemluvili. Říkal jsem si, že už je načase.“

„Vážně je to nutné?“ Pohybuje se; možná ze sebe stahuje peřinu, nohy se jí zhoupnou z postele a na nártech se jí vyrýsují šlachy. Pomyšlení, že ji vzbudil, že jí zkazil ráno, ještě než nad korunami stromů vysvitnou první paprsky světla a ozáří statek jako ze starého vybledlého obrazu Andrewa Wyetha, ve kterém Shaw žije, ho zalije teplem.

„Určitě jsi na mě myslela.“ Trochu si odfrkne nosem. „Je po něm?“ pokusí se napodobit její hlas a zní jemně a decentně, skoro jako by šeptal. „Už toho parchanta v životě neuslyším?“ Čeká. Pak svým vlastním hlasem samolibě pokračuje:

„Musela ses modlit k bohu, nebo k čemu se to holky z venkova modlí. K patronovi nejlevnějšího lahváče v akci?“

Shaw si odkašle přímo do mikrofonu, což ho přinutí sebou trhnout a usmát se. „Ani jsem si nevzpomněla.“

„To mi lichotí.“

„Jen se mi nějak nepoštěstilo, nic víc.“ Znovu zakašle.

„Ale to ty víš. Za většinu mé smůly můžeš ty.“

„O tom žádná.“ Čelo si položí na hřbet ruky a opře se o rám dveří, u kterých stojí. „Ryan leží vedle tebe?“

Shaw zrovna vstává z postele, hodí přes sebe starý kostkovaný župan a zakryje jím velké tričko, které kdysi patřilo Ryanovi; na spaní mu ho zabavila už tak dávno na začátku manželství, že jeho původ není možné dohledat. Srdce jí pádí, ale nahrávací aplikace jejího telefonu si to všechno ukládá a přidává další zvukový záznam do sbírky pojmenované Anders Jansen. „Sakra, ty vůbec nejsi v obraze.“

Jako v mlze projde chodbou ke kávovaru a odkopne stranou jednu Beauovu zatoulanou botu. Ta se odrazí od psí misky, ze které se vysype zbytek granulí od včera. Kluci jí toho zase dali moc. S rachotem vyndá skleněnou konvici z myčky a zasune ji do kávovaru. „Od našeho posledního hovoru se toho hodně změnilo. Ry šel o dům dál.“

Chvilková odmlka. „Vy jste se rozvedli? Vážně? A to jsem si říkal, že zrovna vy budete pár, co se vzepře statistikám.“ Vydechne. „Hádám, že na mě svedeš i tohle.“

„Ne. Muselo to přijít. Nebylo to žádné překvápko.“ Neví, kolik lžiček mleté kávy už dala dovnitř, ale překapávač zapne, jen aby na pozadí slyšela něco jiného než svoje nehty

bubnující o linku a bušení srdce. Za širokým průchodem do obývacího pokoje si všimne tátova šedivého temene vykukujícího zpoza opěrky polohovacího křesla. Hlava se mu lehce kloní ke straně.

„Jak to snáší kluci?“ Její prsty se zastaví. Shaw čeká. Když se Anders nenuceně dotkne tohoto citlivého místa, je v jeho hlase slyšet úsměv. Nikdy si to nedokáže odpustit. „Rozejít se s láskou ze střední, se kterou jsi byla tolik let, musí dát zabrat.“

„Ne. Ani ne. Rok za rokem. Tichá voda břehy mele a tak.“ Musí chytit situaci pevně do rukou jako volant auta ve smyku. „Kamaráde, kde teď vlastně žiješ?“

„Kdybych ti to řekl, přišel bych o veškerou srandu.“

„Chceš, abych hádala? Máš někde nějakou novou práci. Musel ses přestěhovat. Určitě se odehrála nějaká radikální změna.“

„Jo, měl jsem napilno.“ Na straně hovořícího nastane krátké ticho, jako by si i on zrovna připravoval snídani. „Nějak se mi ale vás, Connollyovy, nedaří vytěsnit z hlavy. Popravdě… Zrovna jsem přemítal nad vašimi jmény. Vás tří holek.“

Shaw na vteřinku zavře oči a nechá do hrdla sklouznout první lok té kyseliny, kterou uvařila.

„Teda, postrádá to řád. Chápali vůbec vaši rodiče, co bylo jejich úkolem? Ty, Shawnee, prvorozená, jsi dostala jméno jako nějaká verbež z obytňáku. Má to takový fórový nádech kulturní apropriace. A té nejmladší mohli to ‚Madison‘ lípnout na zadek rovnou, když sjížděla z továrního pásu. Ten rok to bylo druhé nejoblíbenější jméno v zemi. Zkontroloval jsem to.“ Odmlčí se. „A to nás dostává k Thee.“

Shaw se narovná jako prkno. Přinutí se vyndat ze skříňky několik hrnků. „Ty chceš mluvit o Thee? Fajn. Mluv.“

„Běžně mi tyhle zparchantělé formy lezou na nervy – všeobecně používanou variantou toho jména je Theodora –, v případě tvojí sestry to ale… Ta nesrovnalost tak nějak sedí. Theadora. Staromódní. Roztomilé.“

„A ona nebyla ani jedno z toho. A teď se v tom vyznej.“

„Jak jsem řekl: nesrovnalosti. Některé lidi to přitahuje.“

Znovu se zastaví, opře se rukama o linku, zatímco se pohupuje na patách a protahuje se jako lvice. Prohne se pod tíhou tohohle všeho, břímě v podobě Anderse, a pokračuje hrubým hlasem: „Měl bys to jako procházku růžovou zahradou.“ Zavrtí hlavou. „Potřebuješ si připadat, že máš všechno pevně v rukách. Fajn, máš to mít. Prostě mi řekni místo.

Orientační bod. Něco. Sestru najdu. Ty budeš moct zmizet. Mně už je to u prdele.“

„Ví tvůj zaměstnavatel, že říkáš takové věci? To se příliš nehodí na někoho, kdo je, přestože jen okrajově, součástí trestněprávního systému,“ pokračuje Anders, ačkoli se ho Shaw snaží zastavit, „a stejně oba víme, že prachsprostě lžeš. Nikdy mě nenecháš jen tak od ejít. Taková nejsi. Ostatní řeší pohřby, něco, jak se s tím vypořádat. Ty ne. Můžu být upřímný, Shaw? Myslím si, že ti nezáleží na tom, abys Theu uctila. O to nikdy nešlo. Jde o to, abys mi rozdrtila kosti na moučku a upekla z ní chleba. Nebo se pletu?“ Čeká. „Odpověz.“

Její slova se ven vyderou suše a vyčerpaně, oči má pevně zavřené: „Proč jsi ji zabil, ty hajzle?“

Ticho. „Občas umíš být pěkné neomalená.“

Anders hovor ukončí.

S haw vzbudí tátu jako prvního, šťouchne ho do ramene. „Tati, už je ráno.“ Zvedne z něho prošívanou deku a stlačí opěrku na nohy dolů, kde zůstane.

„Co? Aha.“ Jeho naslouchátka leží přesně tam, kde je očekávala – na stolku po jeho levici. Vyndal si je, když se pozdě do noci koukal na televizi jen se zapnutými titulky. „Chvilku sis myslela, že už jsem natáhnul bačkory, že jo?“

„Mrtvoly neprdí. Nebo se to alespoň říká.“

Zasměje se, a když se začne zvedat, zašklebí se. „Vždycky jsi tak drzá.“

„To už jsem párkrát taky slyšela.“ Shaw přehodí složenou deku přes područku křesla. „Dojdu pro kluky –“

„Ne, ne, dojdu pro ně.“ Táta se ztuhle vydá ke schodišti, tlustý svetr je na zádech přeleželý a manšestráky, které má na sobě od včerejška, stejně tak. „Za co bys mě tu jinak platila?“

Shaw si odfrkne. „Hotovky do mikrovlnky a matrace tak tvrdá, že se na ní nevyspíš – to se dneska bere jako nějaká výplata?“

„No… nějak se tu musím přičinit.“ Po schodech stoupá jen s obtížemi, které jsou dokonce výraznější, než když se před čtyřmi měsíci přistěhoval. Zábradlí svírá jako tonoucí záchranné lano. Dohání ho stáří, to je bez debaty; když se Shaw narodila, bylo mu těsně po třicítce. Možná by měla na schodiště namontovat jeden z těch výtahů, které vyrábí pro důchodce. Ne, to ne – zabránit klukům, aby si s ním neustále hráli, by bylo skoro nemožné a přesvědčit tátu, aby na něj posadil zadnici, by bylo ještě těžší. Plazit se centimetr po centimetru jako nějaký invalida s rukama netečně v klíně, zatímco Beau s Caseym běhají nahoru a dolů jako uragán a zkouší hrát basketbal na schodech? To je nápad. „To volal

někdo z práce?“ donese se do přízemí tátův hlas. „Slyšel jsem, jak jsi s někým mluvila.“

Shaw nespouští oči z námrazou pokropeného jitra, které v plné kráse nakukuje předními okny. „Jo.“ Nemůže mu to říct, ale jinak to prostě nepůjde: špatné zprávy obvykle prosáknou na povrch jako krev. „Ne, kecám ti. Zase on. Do háje.“

Táta se zastaví uprostřed schodiště, ale neotočí se. „Ten Anders?“ Její mlčení je dostatečnou odpovědí. „Myslel jsem, že se na to vykašlal.“

„To já taky. Dneska ráno ale zase vykoukl jako sysel z díry. Jupí. Věděla jsem, že budu mít den blbec.“

Táta dál stojí na schodišti a jeho ruka teď svírá zábradlí jako nějaký pařát. „Zavolej Stevu Yorkovi.“

„To je jedna z prvních věcí, co mám v plánu, to mi věř.“

Táta vyleze ještě několik schodů a potom se chodbou v patře roznese jeho volání: „Kluci, zaspali jste – hop, hop! Raz, dva, tři, čtyři a pohněte zadkama, nebo do školy půjdete pěkně po svejch.“ Když uslyší dupání v patře, po cestě dolů po schodišti se mu po tváři rozlije úšklebek hodný nějakého skřeta. „Na vás tři to taky vždycky zafungovalo.“

Shaw mu oplatí křivým úsměvem, zavrtí hlavou a ze spíže vyndá krabici cereálií, když se jí opět rozezvoní telefon.

Se zadrženým dechem se nakloní ke kuchyňské lince a podívá se na obrazovku. Ježíši, teď je to opravdu z práce. Shaw hovor přijme a z poličky sundá několik misek. „Odejdu asi tak do dvaceti minut. Mohla bys to do té doby všechno hodit k ledu?“ Z Lydie Gauthierové se vyline hrdelní zaúpění. Shaw vteřinu trvá, než jí dojde, že ta holka se směje. „Oukej, co je? Vyjádři to slovy.“

„Já jen – to, co jsi teď řekla. Teda vzhledem k… okolnostem.“ V následujícím tichu si Shaw představuje Gauthierovou, jak se zavrtává zpátky do své emocionální skořápky, nevinnost sama. „Potřebují nás u podezřelého úmrtí v Houghtonu. Jewel napadlo, že by mohlo být rychlejší, kdybychom se potkaly až na místě.“ Zabliká žárovka. „Chceš, abych ti poslala adresu?“

„Vidíš, že ti ta palice občas k něčemu je. Sejdeme se tam.“ Shaw zavěsí a odhodí telefon a plnou náruč věcí doprostřed jídelního stolu. Na sprchu nemá čas, prostě to bude muset vydržet. Holt nesmyje ten hnusný pocit všetečných prstů na svém těle, těch zbytků, které za sebou zanechal rozhovor s Andersem. Nedostane šanci nasyslit si sama pro sebe ani zatracených pět vteřin, během kterých by se popasovala s rostoucí temnotou, tlakem někde za očima – s černou písečnou bouří; alespoň tak o něm přemýšlí, jako o vzdouvající se, drsné věci, která si najde cestičku do každé škvírky a mezírky a plní plicní sklípky prachem. Myšlenka, že by začali přesně tam, kde přestali, jí nedovolí nadechnout se: zase jí posere život a zamotá hlavu. No. Tak se prostě nenadechne.

Beau proběhne dveřmi do kuchyně jako první. Spal v boxerkách a tričku, jako by už byl dospělák, a přestože je na svých patnáct let vysoký a hubený jako proutek, pořád ho neopustil ten rozjařený, nadšený pohled, který Shaw připomíná jeho batolecí období. Má modré oči a hnědé vlasy pevné jako drátky, které mu padají přímo do čela. Každým coulem po otci. „Mami, dneska se nasnídáš s námi?“

Trochu ji bodne u srdce, když ji napadne, že by někdo mohl být takhle nadšený z vyhlídky na snídani v její

společnosti. „Nemůžu, zlatíčka. Měla bych běžet, běžet, běžet.“

Beau přehnaně zasténá, ale v tu chvíli už se soustředí na jídlo, protože je zvyklý, že máma takhle odchází. „Čeká na tebe něco cool?“

„Mladej, smrt nikdy není cool. Je to prostě – konec.“ Není to poprvé, co klukům vyčiní za to, že jsou necitliví, neuctiví a prostě normální děti, ale je to poprvé, co je na doslech i táta, a protože se Shaw nedaří vytěsnit myšlenky na Theu, připadá si strnulá, bez nálady.

Zkontroluje tátovu reakci, ale ten se chová, jako by nic neslyšel, a zapíjí svoje léky. Beau se dívá někam do prázdna, zatímco vyklepává cereálie z krabice, a Shaw mu dá při odchodu pusu na temeno hlavy, tak blízko všech drahocenných neuronových signálů, které mohou ustat, naprosto ustat, vlastně kdykoli; na to nikdy nesmí zapomenout.

Casey, její desetiletý, vejde do místnosti: je rozložitější a o hlavu menší než bratr a pořád je dost malý, aby se nestyděl za pyžámko s obrázkem. Díky bohu. Krátce ji chytne kolem pasu, rychlé, bezhlesné spojení před tím, než Shaw vyběhne po schodech nahoru, aby se alespoň navoněla. Odsud uslyší tátu, jak si stěžuje: „Co jí to kafe udělalo?“, než ho celé vylije do dřezu.

Shaw si v patře dopřeje minutu navíc, aby zavolala Stephenu Yorkovi, a spadne do jeho hlasové schránky. Vážně překvapující. Jde o detektiva u státní policie s nikdy nekončícím zástupem případů a Theu od ostatních zesnulých neodlišuje nic tak jako fakt, že je to nejspíš ten nejstarší pomníček,

který mu připadl na starost po řadě předchůdců sahající až do roku 2007. Steve ale slovo „pomníček“ nepoužívá. Thea je „nevyřešená“. Prozatím neobjasněná. Králičí nora, do níž se ponořilo už mnoho vyšetřovatelů a pro každého z nich to byla jízda na horské dráze.

Shaw promluví: „Steve, tady Shaw Connollyová, Theina starší sestra. Dlouho jsme se neslyšeli. Chtěla jsem vám říct, že mi dnes ráno zase zavolal Anders Jansen.“ Zhluboka se nadechne. Je to trapné, protože neposlechla Stevovu radu poté, co si minulý rok změnila telefonní číslo, jen aby ho Anders stejně zase našel. Tehdy se rozhodla, že už na to kašle a nepodá další trestní oznámení. Jen ať si volá; možná udělá chybu a vrátí jí tak sestru. „Ten jeho bezstarostný přístup ho neopustil. Ráda bych si s tebou popovídala, ale… nejspíš bude nejlepší, když mi zavoláš nazpět až zítra. Mám teď celkem napilno.“

Pod větrem zmítanou plachtou stanu zakrývajícího místo činu leží na břiše dva muži, hlavy otočené směrem k silnici číslo 2, která se v nebezpečných, nekonečných smyčkách vine okresem Bennet jako zraněný had. Zesnulý – jistý Bernard Cloyd, 67, podle řidičského průkazu nalezeného v jeho peněžence společně s platebními kartami a jednatřiceti dolary –skončil půlkou těla na zamrzlém Kulatém rybníku a druhou na sněhové pokrývce. Pravici má zvednutou a ohnutou vedle hlavy, jako by se z posledních sil pokusil chytit sám sebe, než svět kolem něj ztratil obrysy.

Rána do hlavy mu odtrhla kousek skalpu od lebky jako kůži z potrhaného baseballového míčku a jeho kulich

s kšiltem, označený laboranty žlutým kuželem číslo tři, leží přibližně dva metry od něj, odhozený silou něčeho, co se sneslo na jeho temeno a zanechalo tam nesmírnou škodu.

Z místa, kam se Shaw postavila, vidí tu čepici a představuje si, jak se po incidentu klouzala po ledu a jak se do ní sem tam trochu opřel vánek, dokud nedoputovala do středu rybníku, zatímco zbytek okolního světa zůstával nehybný, s výjimkou korun stromů, jejichž pohupování se odráželo v otevřených očích zesnulého.

Shaw otevře kufr svého Yukonu Denali, který zaparkovala za dvěma SUV patřícími místnímu úřadu šerifa, a vyndá z něj své nářadí: zapne bílou pracovní kombinézu Tyvek, kapuci si přitáhne kolem obličeje, nazuje si nylonové návleky na boty a kolem krku si na popruh pověsí masku s filtrem, dokud nebude třeba si ji nasadit.

Svou cestovní soupravu na snímání otisků má pevně přidělanou gumicuky ve třetí řadě náčiní. Odepne ji, zatímco kráčí sněhem k člověku, o kterém ví, že to bude Gauthierová. Další zamaskovaný, beztvarý, čistý oblek, který je ale výrazně menší než zbytek mužského osazenstva; stojí na okraji všeho a holínky malinové barvy září skrz krycí materiál z netkané textilie jako nohy obřího kamčatského kraba.

„Kam už ses stihla dostat?“ zní první slova, která Shaw vypadnou z úst, jakmile podleze pásku.

Mladá žena stojící proti ní si odloží svou sadu k nohám. „Jewel řekla, abych na tebe počkala.“

Shaw si povzdychne. „To je vážné. Kdo vede tým?

Dunleavy? Určitě přispěl svojí troškou do mlýna, co?“ Shaw se zadívá mezi bíle oděné techniky z kriminálky a najde postavu vedoucího místa činu – ramenatou s dlouhýma

nohama – a nemůže se zbavit dojmu, že se ten chlap vyhýbá jejímu pohledu, zatímco se s několika dalšími techniky sklání nad zasněženým místem. „Prostě tě samotnou odehnal, hmm?“ Shaw cítí, jak z ní dívka nespouští své tmavohnědé kokršpanělí oči. Gauthierová vypadá, že mrká jen zřídka, což zvýrazňuje její společenskou neohrabanost založenou na přílišné upřímnosti. Shaw se nemůže rozhodnout, jestli je to vedlejším účinkem jejího nováčkovství, nebo – a to nám bůh pomáhej – taková Lydie Gauthierová prostě je. „Takže z naší strany jsme se vůbec neposunuly. Musíme se pustit do práce. Už jsi někdy mluvila s Padraigem McKenziem? Bude tu jako hlavní detektiv, nejspíš, pokud anebo dokud to tu nepřevezme státní. Je z úřadu šerifa.“ Gauthierové pohled odskočí pryč a zase zpět na Shaw. „Víš, jak vypadá, ne? Skot na špatné straně oceánu? Zapadá sem asi jako dudy do pěveckého kvarteta?“

Shaw počká mikrosekundu na odpověď, pak se otočí na patě, vyrazí pryč napříč mýtinou po bezpečné cestě, která už byla prohlášena za čistou od důkazních materiálů, a přijde k vlajícímu stanu. Nedaleko je na čtyřech další technik, který bezpochyby pátrá po vláknech, která mohla být rozfoukána po okolí. „Dobře, oukej. Pojď se mnou. Mluv se mnou. Jsme tu spolu, takže není třeba, aby ses držela zpátky. Rozdělíme si to tu a propracujeme se nejdřív k tomu stromořadí a potom k silnici.“ Podívá se na kropenatý, zmrzlý sníh pod svými botami. Křup. „Chlapi z oddělení stop se asi poserou. Podívej se na ten bordel. Musel tu projet každý sněžný skútr a na procházku sem šli snad všichni pejskaři z okresu.“ Shaw se podívá na Gauthierovou. „Tohle je – vlastně kolikáté? Tvoje třetí místo činu?“

„Druhé.“ Odmlčí se. „První vražda.“

„Nevysvětlené úmrtí. Nemluv o tom jako o ‚vraždě‘, dokud se pod to nepodepíše soudní lékař. Teď je čas a prostor popustit uzdu fantazii. Dokud nedostaneme konkrétní rozkazy, chovej se, jako by se na pana Cloyda klidně snesl nějaký vážně velký pták, aby mu z hlavy ukradl klobouk. Chápeš? Cvič se. Nezapomeň na taktnost. Ať tě ani nenapadne použít slovo ‚podezřelé‘. Nechceš, aby tě nějaký svědek nebo reportér zaslechl, jak pálíš od boku dřív, než víme, k čemu tu došlo.“ Shawin pohled dopadne na šokem zsinalou tvář ženy hned za páskou, která se ztěžka opírá o pár lyží zapíchnutých do sněhové krusty a mluví s policistou v uniformě. „Místa činu, jako je tohle, nemívají potíže s čumily, ale když to budeš procvičovat, diskrétnost se pro tebe stane druhou přirozeností. Dlouhodobě ti to pomůže vyhnout se potížím.“

„Fajn. Chápu.“ Gauthierová vklopýtá na ztvrdlý sníh a stoupne si vedle Shaw. „A nebudu se držet zpátky. Jen to… nesmím podělat. Chápeš?“

Shaw se na ni znovu podívá, rychle vyhodnotí její napjatý obličej, poté přikývne a pak její pozornost přitáhne pískání o dvou tónech zevnitř stanu.

McKenzie dřepí vedle těla s maskou na obličeji a na mobil si fotí nějaký předmět v Cloydově pravé ruce. „Ještě nemáme vražednou zbraň,“ oznámí jí bez úvodu; sem tam spolupracují už dva roky a navzájem si sedli tak, že to vypadá spíš na dvacet. „Nejspíš tu ale máme něco pro vás.“ Ukáže na šedou plastovou rukojeť, kterou stále pevně svírá mužova levá ruka.

Shaw se nakloní blíž, aby si ji lépe prohlédla. „Psí vodítko?“

„Protože má tu ruku takhle zaseknutou pod tělem, všichni to ze začátku přehlédli.“ McKenzie si sedne na paty. „Vypadá to, že dostal ránu, přepadl vpřed a Fifinka se nakonec musela nějak vyvléknout. Provázek se pak stáhl zpátky pod tělo.“

„Kde je obojek?“ Všimne si jeho nevzrušeného výrazu. „Jen chci říct, že jestli se ten pes nějak sám vyvlekl, obojek by pořád musel být připevněný ke sponě.“ Shaw se nakloní blíž. „A to vodítko je přes dva centimetry široké.“

„Dobře. A to znamená?“

„No… je na velkého psa. Spíš Fida než Fifinku. Tyhle šňůry udrží i sedmdesát kilo.“ Na jeho zvednuté obočí odpoví: „Mám doma německého ovčáka.“

„Měl bych ti pořídit takovou tu samolepku na auto s nápisem ‚psí máma‘. Fajn, beru na vědomí. Stejně jsem poslal několik kluků v uniformách, aby pročesali les. A odchytová služba už je na cestě.“

„Nejspíš nám zjistí, jestli je Fido očipovaný. Je to nejjednodušší způsob, jak ho, nebo ji, identifikovat. Za mě osobně je to nehumánní, ale na druhou stranu, to i odřezávání koulí a to nám nikomu zase tak moc nevadí, nebo ne?“ Rozpory –Andersovy úsečné, suché prsty jí vrazí to slovo mezi rty a zatnou jí čelist, dokud je nespolkne. Shaw se spěšně narovná a pohodí hlavou za sebe ke Gauthierové.

„Tohle je Gauthierová, nová posila oddělení otisků. Gauthierová, McKenzie. Pracuje na kriminálce okresu Bennet. Pokud bys měla nějaké dotazy, vždycky se na něj můžeš obrátit, jen pro případ, že by mě smetla nečekaná povodeň nebo něco takového.“

„To mi ji takhle hodíš na krk?“ McKenzie se na Gauthierovou trochu samolibě uculí, jako kdyby ho něco

rozbolelo – ukáže tak jedinečný vějíř vrásek kolem očí, které ho oddělují od všech ostatních „očí a čel“ na místě. Alespoň podle Shaw. Gauthierová nejistě přešlápne, ale nepromluví, s pohledem neúprosně přitahovaným k týlu Cloydovy hlavy, k oknu do krvavé lebky, k třepotající se klopě skalpu. Alespoň se ta holka nepozvracela; ani to nevypadá, že by měla namále. „Vítejte.“ McKenzie si prohlédne svou práci. „Takhle to nevypadá vždycky. Občas je to horší.“

„Badamtss. Lidičky, takhle vás tu bude bavit ještě celý týden,“ rýpne si Shaw. „Kdyby to neřekl tím svým drsným skotským přízvukem, znělo by to vyloženě otravně, že jo?

Oukej. Půjdeme si po svých.“

„Hele,“ zastaví ji McKenzie, „uvidíme se na rozlučce s Tommym Dalym?“

„Jo, hmm, to je dneska? Promiň, asi ne. Jo, vlastně určitě. Hádám, že U Patela?“ Shaw nepočká, než McKenzie přikývne, místo toho pokyne Gauthierové, která se jí drží v patách, zatímco si prohlédnou zbytek místa činu.

Zamrzlý rybník. Malá neudržovaná dřevěná lavička na protější straně, na které se mohou posadit bruslaři a zavázat si tkaničky; nejspíš je natřená, ale barva se sloupla až na spodní šedou vrstvu. „Takové opuštěné, co? Fajn, takže koukneme na tu lavičku, ale nenalakované dřevo, které je vystaveno počasí, přesně jako tohle, je docela oříšek. Otisky se tam udrží jen zřídkakdy. A pak je tu tahle chatrč – copak to tu máme?“

Shaw vyrazí k přístřešku stojícímu asi o pět metrů dál podél břehu rybníka. Je postavený z překližky a dveře jsou mírně pootevřené. „Musíme si to nafotit – naše vlastní fotky pro oddělení. Co tu udělali jiní technici, tě nezajímá. A ať

je na nich vidět poloha dveří.“ Gauthierová vytáhne svůj telefon a Shaw si klekne, otevře svou sadu a vyndá z ní svůj oblíbený štětec s velkými, měkkými štětinami ze sklolaminátu a sklenici základního černého prachu. Odšroubuje víčko. „Znova. Porézní dřevo, takže kdo ví, co tam najdeme, ale poprášíme to všude kolem té malé, nicotné petličky, kterou sem přidělali, a celou tuhle sekci podél okraje, kde by se někdo mohl opřít, kdyby vcházel nebo vycházel. Vážně, kdo tohle sakra postavil a proč? Nejspíš jako klubovničku pro děti? Jaký to má smysl?“

„Možná je to chatka pro rybaření na ledu.“ Když se na ni Shaw otočí, Gauthierové prst se zasekne těsně nad obrazovkou. „Plánky můžeš najít zadarmo online. Můj otčím jednu takovou postavil.“

„Co by ksakru někdo mohl chtít chytat v takovéhle kaluži?“

„Možná ji tu nechali právě kvůli tomu.“

Shaw se usměje a poplácá sníh pod sebou. „Pojď sem.“ Počká, než si vedle ní Gauthierová přidřepne, a zatočí špičkou štětce uvnitř víčka od sklenice s prachem, aby tak nabrala jen trošku. „Udělej mi radost a pověz mi první pravidlo práce s otisky.“

Gauthierová zaváhá a bezpochyby spěšně projíždí svým duševním inventářem učebnicových termínů z hodin na Massachussetské univerzitě v Lowell, kde získala diplom z forenzních disciplín, na kterém ještě ani zaschnul inkoust. „Cedulku na vše. Iniciály. Vždy si to nechej schválit partnerem.“

„No, ano. To taky. Ale tohle jsem slyšet nechtěla.“ Shaw protočí štětec mezi prsty a pustí se vířivým pohybem do

práce po celé petlici a povrchu kolem ní. „Méně znamená více. Když ten prach použiješ jako Marie Antoinetta pudr, pohřbíš půlku lehčích otisků a kompletně je přehlédneš – jsou to ty, co drží na aminokyselinách, ne mazové.“

Shaw se zadívá kousek od dřeva, kde hledá papilární linie, víry a spirály a oblouky, které tvoří topografii lidských otisků. „Jo, ta chatrč stojí za prd, ani otisky na ní nedrží. Tahle mazanice? To se nedá popsat ani jako šmouha.“ Shaw víc otevře dveře, rozhlédne se a vstoupí do stinného prostoru, do kterého se obě sotva vejdou. Gauthierová ji následuje.

Stojí tam další lavice, tentokrát přidělaná k zadní stěně, na zemi jsou roztroušené listy a odpadky a v protější stěně je jediné okno se zapatlaným, špinavým sklem. „Přihoď sem kompostovací záchod a balík Reader‘s Digest a uděláš si tu z toho zatraceně slušný pokoj s výhledem.“ Shaw se přikrčí a nakoukne pod lavici. „Je ta chatka na rybaření, kterou postavil otčím, taky takhle vybavená?“

„Nevím.“ Když se s ní Shaw opět pokusí navázat hovor, Gauthierová se stále dívá jinam. Oční kontakt se pro ně stává tak trochu hrou na kočku a myš. „Nikdy bych do ní ani na krok nevlezla.“

Shaw ještě chvíli počká. „Tak dobře.“ Všimne si, na co kolegyně hleděla, a s nadšeným „háhá“ se napřímí. „Tady něco máme. Budova sice není dokončená, ale lavice je natřená polyuretanem. Navíc vidím nějaké prázdné sklo a plechovky. Alespoň máme něco, čím můžeme zaměstnat laborku. Není toho teda moc. Snad se policistům podaří v lesích najít vražednou zbraň, jinak se všichni můžeme jít klouzat holýma zadkama na rybník, jestli to dává trochu smysl.“

Gauthierová vyjde ven, vezme si svou sadu a poté ji otevře na podlaze pod oknem připravená začít pudrovat, zanášet a zalévat. „Nesebereme jen hromadu náhodných otisků od kohokoli, kdo si sem v posledních dvou letech přišel vypít támhleto Mountain Dew?“

„To je jedno. Když můžeme, pracujeme s pravděpodobnostmi. V ostatních případech jen sondujeme. Motivaci nech na starosti psychologům. Jestli je nějaká šance, že by tu mohl být jeden otisk, který by spustil poplach na pokročilé identifikaci otisků prstů, je naším úkolem postarat se o to, že ho nepřehlédneme.“ Shaw vytáhne svou miniaturní svítilnu a zamíří paprskem na zaprášenou, přesto se lesknoucí povrchovou úpravu dřeva v místě, kde se rojí ukázkové vzory lidských lipidů zanechaných prsty. Shaw si zajde pro průhlednou snímací pásku a dovolí si zapískat první dva takty Kdo hvízdá z plných plic.

Nanesou prach na celou lavici, rám dveří, posbírají prázdné obaly a dva cigaretové špačky a zmuchlaný obal od bonbonu, které pečlivěji prozkoumají v laboratoři.

Fotografují a zvedají částečně a kompletně zachycené otisky v černém prášku, které jsou opatrně vyhlazeny do ústřižků pásky, jež poté zanesou do kartotéky s přesným místem nalezení napsaným Shawiným stěsnaným, elegantním písmem a jemnými, zakulacenými znaky Gauthierové, a to vše skončí zaklapnuté uvnitř plastových šanonů, aby to přežilo cestu na příjem důkazů.

Když mají po třech hodinách sbaleno, Shaw kráčí jako první dolů po svahu, svou sadu v ruce, a nakonec si stáhne masku, aby zavolala na McKenzieho: „Nějaké novinky ohledně toho psa?“

Zavrtí hlavou. „Ještě nic.“

„Hmm. Možná vyrazil domů a ukáže se u pana Cloyda na dvorku, aby dostal nějakou mlsku.“ Pípne jí telefon, příchozí zpráva. Podívá se na ni po cestě a přemýšlí nad tím, jestli se nakonec Stephen York k něčemu rozhoupal ještě dnes.

Jewel, šéfová: Stavte se za mnou, až budete mít chvíli. Ď.

Jinými slovy: pokud nemáš případ, jako když Ted Kaczynski unesl Charlese Lindbergha, udělej si čas.

Shaw odpoví palcem nahoru, telefon si strčí do kapsy a zatímco jde směrem k silnici, prohýbe čelistní panty. Zadívá se na šmolkově modrý VW Beetle zaparkovaný dvě místa za její

Bestií, který je teď vidět, protože zmizelo SUV zástupce šerifa. „Tvoje?“ Shaw sleduje, jak Gauthierová přikývne, a potom dodá: „A za to, co jsem řekla, se omlouvám.“ Gauthierová se zastaví. „Když jsem řekla: ‚Udělej mi radost.‘ To nemusíš a ani by ses o to neměla starat. Tak si ode mě tyhle hovadiny nenech líbit, dobrá?“

„Oukej. Nenechám.“ Dívka udělá dlouhý a pomalý krok stranou. Cítí, že hovor ještě neskončil.

„Jen ze zvědavosti – co ti o mně Jewel dneska ráno řekla?“

Gauthierová pokračuje v chůzi, stáhne si kapuci kombinézy a rukou si urovná tmavě hnědé vlasy zapletené do copu kolem hlavy. „Řekla, že se o mě postaráš.“ K autu dojde, aniž by se ohlédla.

Shaw ji chvilku sleduje, pak zavrtí hlavou a zadívá se ke stromořadí a do lesa za ním.