ukazka

PHILIP MATYSZAK

Právě zkušená babice přiměla rodičku, aby se s příchodem bolestí přesunula na porodní židli. Záda jí podložila polštářem, pak nakázala, ať zapře nohy o připravené stoličky. Netrvalo dlouho a do půlkruhového otvoru v sedací části židle vykoukla Curiova hlavička. Zatímco bába, usazená v podřepu před nadcházející matkou, pomáhala dítku na svět, Sosipatra křečovitě svírala železnou příčku opěrky. Vlastně ji tiskla takovou silou, že kov málem ohnula.

Novorozeně se chystá na první koupel, dřevoryt z přelomu 19. století inspirovaný římským reliéfem

Placenta se tvrdošíjně odmítala uvolnit, porodní bába ji tedy šetrně vytáhla. Vzhledem k bohatým zkušenostem se na podobnou možnost připravila – čisté ruce s pečlivě zastřiženými nehty si potřela lanolinovým olejem, aby dělohu neporanila a nezanesla do ní zánět. Sotva bába zbavila rodičku všech nežádoucích tkání a nakupila na hromadu zakrvácené kusy plátna, které se později vyperou, musela rychle vyrazit k dalším povinnostem.

Sosipatřina sestra a tchyně se mezitím stačily pohádat, zda šestinedělku posílit, či neposílit směsí drcených žížal a medoviny. Věřilo se, že tento lektvar podporuje tvorbu mléka, takže dítko nebude hladovět. Jak si mladá maminka s odstupem vybavila, nápoj chutnal lépe, než se obávala. I když malý Curius by ho jistě za mléko nevyměnil.

V onu tichou noční hodinu lze stěží uvěřit, jaký ruch a shon se v téže místnosti odehrával před půl rokem. Sosipatra dnes zůstala s churavým dítkem sama, manžel a dcera se uchýlili do zadní komůrky, kde se snaží trochu prospat. Termalis musí ráno vyrazit do práce, kvůli nemocnému synkovi ho nikdo neomluví. Nenadálá úmrtí novorozenců patří k všedním tragédiím, které se sice bolestně dotýkají truchlících rodičů, většina Římanů však nad nimi nehne brvou. Ostatně již před dvěma stoletími věhlasný řečník Cicero nabádal ke zdrženlivosti. Podle jeho názoru postrádalo delší oplakávání dítěte, co odešlo ještě v kolébce, smysl.10

Jiný věhlasný myslitel, Seneca, zaujal nějaký čas po Ciceronovi ještě přísnější stanovisko. „Nečekej ode mě útěchu, ale pokárání,“ plísnil přítele, jenž truchlil nad ztrátou malého synka. „Postav se

Dívenka, jež vzešla ze svazku otroků Fronta a Flacilly, se stala mou radostí a potěšením. Rád jsem ji choval a líbal, proto teď prosím podsvětní bohy o laskavost. Nedopusťte, aby se malá Erotion děsila temných stínů či Cerberovy krvelačné mordy! Vždyť jí ještě nebylo ani šest…

Nechť její útlé kosti překryje měkká prsť, a země ji příliš netíží – sama po ní našlapovala jen zlehka.

Martialis, epigramy 5:34

čtvrtá hodina noční (22.00–23.00)

Gladiátor ukazuje, co umí

Sergius vede příjemný život plný prostých radostí. Najdou se škarohlídi, podle nichž mu hlava slouží čistě jako ozdobné zakončení krku, ale to není úplně spravedlivé. Gladiátor jako Sergius se zkrátka soustředí především na boj či na tělesné obcování – a za obojí si obvykle nechá dobře zaplatit.

O povolné krásky, které s ním ochotně sdílejí lože, Sergius nemá nouzi. A totéž vlastně platí i pro šarvátky. Jako každý vycvičený gladiátor si dávno zvykl na blízkost smrti, ostatně poznal nejednoho zápasníka, který za onu blízkost zaplatil cenu nejvyšší. V gladiátorských školách zvaných ludi gladiatorii se žádná chyba neodpouští. Učitel čili lanista smí své svěřence podle vlastního uvážení (nebo rozmaru) bít holí i bičem nebo značkovat žhavým železem. Každý zelenáč, který se upíše ke gladiátorskému výcviku,

skládá posvátnou přísahu, v níž se zavazuje snášet všechny popsané útrapy a třeba i padnout v aréně.

Je to kruté řemeslo a s nováčky se nemazlí. Pokud někdo

nedokáže udržet tempo, může se mu snadno stát, že ho lanista postaví proti zdatnějšímu protivníkovi, který si na něm procvičí umění zabíjet. Sergius již má učednická léta za sebou, přesto do školy čas od času zajde, aby se udržel ve formě, jako by to byla otázka života a smrti (což po pravdě řečeno stále je).

Morituri te salutant

V povědomí široké veřejnosti pevně zakořenila představa gladiátorů, kteří před každým zápasem vzdávají hold císaři slovy: „Ave caesar, morituri te salutant!“ Skutečnost však zřejmě vypadala trochu jinak. Z antických pramenů máme tento slavný pozdrav doložen pouze v jednom případě, a to před rekonstrukcí námořní bitvy ( naumachií ), již nechal císař Claudius uspořádat u příležitosti dokončeného odvodnění Fucinského jezera (ve střední Itálii). O rekonstrukci ovšem mohlo jít jen z pohledu diváků, zúčastněným zápasníkům v ní šlo skutečně o život.

Odsouzenci, tedy nikoliv profesionální gladiátoři, kteří se měli v bitvě utkat, Claudia podle dějepisce Suetonia pozdravili: „Buď zdráv, císaři. Ti, kdož jdou na smrt, tě zdraví!“ Vládce prý tehdy záhadně odvětil: „Anebo ne.“ (Suetonius, Božský Claudius 21). Na konci představení nicméně řadu statečných bojovníků skutečně omilostnil.