ZRK2308 Historie smrti

SMRTI HISTORIE

MICHAEL KERRIGAN

SMRTI HISTORIE

MICHAEL KERRIGAN

The History of Death

Copyright © 2017 Amber Books Ltd

Copyright in the Czech translation © 2023 Zoner a.s., Zoner Press

This translation of The History of Death first published in 2023 is published by arrangement with Amber Books Ltd.

Historie smrti

Michael Kerrigan

Šéfredaktorka: Ivana Vrajová

Odpovědná redaktorka: Gabriela Kostašová

Překlad: Petr Kovařík

DTP: Mgr. Petr Bernát (dle originálu publikace)

Obálka: Mgr. Petr Bernát (dle originálu publikace)

Copyright © ZONER a.s.

Vydání první v roce 2023. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press

Katalogové číslo: ZRK2308

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na:

Zoner Press

ZONER a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

tel.: 532 190 883

e-mail: knihy@zoner.cz

www.zonerpress.cz

www.facebook.com/Zonerpress

www.instagram.com/zoner_press_brno/

ISBN 978-80-7413-561-3

Obsah

Úvod 6

Kapitola 1

Začátek či konec:

Představy o posmrtném životě 20

Kapitola 2

Starověké pohřební obřady 42

Kapitola 3

Smrt a poslední soud 68

Kapitola 4

Předkové na dosah ruky 94

Kapitola 5

Nároční mrtví 122

Kapitola 6

Vst ř íc modernitě a západní tradici 138

Kapitola 7

Svět rituálů 166

Kapitola 8

Smrt, přítomnost a budoucnost 176

Bibliografie 188

Rejstřík 189

SMRT A POSLEDNÍ SOUD

Rozšířené filmovém klišé tvrdí, že jakmile se do těla zahryzne kulka nebo začne padat k zemi, člověku proběhnou před očima v rychlém sledu události právě končícího života. Hodně se mluví o naší povinnosti vzpomínat na mrtvé, ale smrt samotnou lze chápat jako moment vzpomínky, který celému příběhu dává konečný tvar a smysl. Sofoklova poznámka (viz úvod), že bychom neměli považovat za šťastného nikoho, jehož život definitivně neskončil, vychází z této představy smrti jako okamžiku bilancování či shrnutí. Antropolog Piers Vitebsky popisuje pohřeb mezi Eveny, kočovníky pasoucími soby na arktickém severu Sibiře. V některých ohledech je to podle očekávání velmi exotické a „domorodé“. Na počest zesnulého se obětuje oblíbený sob, jehož maso se rozdělí mezi truchlící a zesnulého a vybrané kousky se odloží na hrob. Očištěné kosti se uloží do schránky, přičemž se nejprve pečlivě spočítají, zda jsou všechny,

Vlevo: Sibiřští nomádi připravují sobí oběť, která zemřelému zajistí bezpečný odchod do posmrtného života.

Výřez: Ilustrace Hartmana Schedela ze čtrnáctého století zobrazující Tanec smrti.

Vpravo: Ixión se na rytině z 18. století věčně točí na svém pekelném kole.

protože pokud by nějaké chyběly, zvíře by bylo chromé a nemohlo by nést duši na poslední cestě. Hlava a paroží se vystaví na horní straně schránky, která se ponechá vedle hrobu. Celý tento proces je prehistorickou tradicí, která přežila až do naší doby.

Zcela nedotčená ovšem nezůstala. Při bližším pohledu totiž zjistíme, že nedotčené zde nezbylo nic, ať už symbolicky nebo doslova:

Hrob byl směsicí všech doktrín, které kolem Evenů za posledních 300 let prošly, seskupily se kolem tajemství smrti a nabídly vzájemně soupeřící jistoty. Nevýrazná motta na plastových věncích sloužila jako neutrální návody k montáži šamanských obětí, dřevěných pravoslavných křížů a sovětských hvězd vystřižených z rudě natřeného plechu…

Navštívit nový hrob znamenalo stát v děsivém tichu rozbitých předmětů, z nichž každý byl symbolicky „zabit“, aby mohl odejít na onen svět. Rozbité láhve od vodky, rozlomené cigarety, prasklé dřevěné sáňky, proražené plechové vany. Na dětském hrobě ležely roztrhané hračky a zohavené panenky. Hrob byl portálem z tohoto světa na onen, který do sebe nasával nejen mrtvé, ale i vše, co živí přinášeli jako oběti, a dokonce, pokud by se ohlédli, i samotné živé.

Tato poslední poznámka je důvodem, proč příbuzní při odchodu od hrobu dbají na to, aby se dívali upřeně dopředu, „protože se obávají, že mrtvý si vyloží i to nejnepatrnější ohlédnutí, sebemenší projev touhy, jako výzvu, aby si truchlícího odvedl s sebou“. Pohledy obrácené dozadu v jistém smyslu „patří“ mrtvému.

Svět jde dál, pro Eveny stejně jako pro všechny ostatní, a čas na nikoho nečeká, dokonce ani na kočovníky. Čas se mění i na individuální úrovni. Dětství ustupuje dospělosti a všichni doufají, že po dlouhém a plnohodnotném životě duše odejde prostřednictvím smrti. Ale i když lze život samozřejmě chápat jako vývoj, jako pohyb vpřed, jeho konec zahrnuje retrospektivu, ohlédnutí. Vitebsky zjistil, že mezi Eveny panují neshody ohledně toho, jak posmrtný život vypadá, ale odkudsi z kaleidoskopu jejich vyznání se vynořila shoda ohledně cesty do něj:

Prvních čtyřicet dní mrtvý létá a znovu navštěvuje všechna místa, kde kdy na zemi byl, „aby zde své dílo před odletem do nebe dokončil“.

Zdá se, že aby se „dílo“ zesnulého uzavřelo, musí se znovu prověřit, zopakovat, vyzkoušet; tento druh zkoumání je možný pouze ve smrti.

ZÁVĚREČNÁ ANALÝZA

Vypadá to, že v moderních představách slova „smrt“ a „poslední soud“ patří k sobě, ale už jsme si ukázali, že tomu tak nebylo vždycky. Mezi mnoha australskými domorodými kmeny, stejně jako mezi Inuity a dalšími arktickými lovci, je existence na onom světě vnímána jako replika, nebo dokonce pokračování tohoto světa. Předtím, než buddhismus zavedl pojem smrti a reinkarnace, předpokládal japonský šintoismus posmrtný život, v němž byli mrtví rozděleni, stejně jako za života, podle

V moderní představivosti se zdá, že slova „smrt“ a „poslední soud“ patří k sobě, ale už jsme si ukázali, že to neplatilo vždy.

Středověcí umělci se tohoto náznaku s chutí chopili a začali vytvářet obří roztažené tlamy obklopené tesáky a napěchované hříšníky. (Dřevěné pekelné tlamy byly konstruovány jako pekelné kulisy pro nesmírně populární dramata o smrti a posledním soudu, jimiž vrcholily cykly „mysteriózních her“ inscenované městskými řemeslnými cechy). V některých zobrazeních měla pekelná tlama současně podobu Satanových genitálií, čímž se opět zdůrazňovala souvislost mezi pozemskou touhou a věčným zatracením.

Tato přeplněná plátna zobrazují obrovský počet zatracenců a promiskuitu jejich dosavadního života. Bezděky však vyzařují i životní energii; často je na nich přítomen bujarý vtip a černý humor. Mnohdy se poukazuje na to, že středověké peklo připomíná karneval. V těchto dílech je cosi téměř slavnostního. Tento paradoxní způsob nazírání, díky němuž smrt a zatracení vypadají, jako by se jednalo o oslavu života, byl patrný i v pozdějších reakcích na Božskou komedii Danta Alighieriho. Tato velkolepá báseň, jedno z klasických děl západní literatury, se nepokouší o nic menšího než o systematické uspořádání posmrtného života, o komplexní popis „situace duší po smrti“.

Ve třech knihách, z nichž každá je sama o sobě eposem, se Dante zabýval samostatně nejen Peklem, ale i Očistcem a Rájem, ačkoli podle řady pozdějších čtenářů si druhý i třetí díl mohl odpustit. Je to smutné a z literárního hlediska neopodstatněné (budoucnost v mnoha ohledech „přišla o hodně“), ale po pravdě řečeno nijak překvapivé. Zejména pro romantiky devatenáctého století básníkovy portréty Očistce a Ráje vedle hrůzostrašných popisů Pekla bledly. Málokterý spisovatel fantasy se s ním může rovnat co do extravagance vizí a žádný z nich se ani nepřiblížil srdceryvným příběhům o lidské bezbrannosti a zranitelnosti, které zde najdeme. Dante, kterého pekelnými komnatami provází duše římského básníka Vergilia, se setkává se starými přáteli a známými z florentského života čtrnáctého století. Brunetto Latini, básníkův kolega a Dantův vlastní milovaný učitel, leč homosexuál, který příliš miloval mladé muže, zde musí zaplatit za své zapovězené touhy. Francesca da Rimini a Paolo, její švagr a nakonec i milenec, jsou za své cizoložství odsouzeni k tomu, aby byli donekonečna zmítáni prudkými větry sem a tam, stejně jako kdysi byli zmítáni bouřemi chtíče.

Mnozí ze zatracených jsou, až na své osudové hříchy, sympatické postavy a Dante se musí hodně snažit, aby pochopil, jak může být toto peklo založeno na Boží lásce. Jeho víra však zůstává pevná: v tomto ohledu je do značné míry člověkem své doby, a i když dokáže plakat nad hříšníkem, za celkové uspořádání vyjadřuje vděčnost. V tomto ohledu by jen těžko pochopil, jak jeho Peklo později odsunulo své souputnické zpěvy na vedlejší kolej, neboť pekelné utrpení, abstrahováno od univerzálního řádu, nemůže dávat žádný smysl. A řád je zde zásadní: Dante dal posmrtnému životu propracovanou organizační výstavbu, v níž má každá neřest a ctnost i každý člověk své místo.

Peklo, jak se dalo očekávat, je obrovská a vše pohlcující jáma, do níž se vstupuje velkou branou, nad níž je slavný nápis: Lasciate ogni speranza, voi ch’intrate (Zanechte vší naděje, kdo vstupujete). Ale zatímco chaotičnost a přelidněnost většiny středověkých pekel, jak jsme si ukázali, působí anarchicky, Dantovo peklo je něčím

Mnozí

až na své osudové hříchy, sympatické postavy a Dante se musí hodně snažit, aby pochopil, jak může být toto peklo založeno na Boží lásce.

Vlevo: Básník Dante je veden na své epické cestě Peklem. Jeho Božská komedie (1308–21) mapuje středověký vesmír tím nejnezapomenutelnějším způsobem.

ze zatracených jsou,

Dole: Satan, nepatřičně korunovaný, je v Dantově podsvětí nešťastným „králem“: leží zmrzlý v samotných hlubinách Pekla.

jiným. Vládne zde cosi, co lze označit za „krásný“ řád. Cesta peklem ho zavede až do samotných útrob země, do devíti soustředných kruhů, v nichž jsou seskupeny různé typy hříšníků, kteří sestupují postupně po stále hlubších stupních hanebnosti. První kruh vůbec není tím, co bychom chápali jako peklo, ale limbus patrum Dante zde vidí několik postav z biblického Starého zákona spolu s takovými velikány předkřesťanské minulosti, jako byli Homér, Horatius a Julius Caesar. Jejich jediným trestem je smutek z toho, že jim byl odepřen dar spásy, a stesk po nebi, které nikdy nepoznají. Ve druhém kruhu jsou lidé posedlí chtíčem – velcí milovníci z mýtů a dějin. Dante omdlévá soucitem s Franceskou a Paolem. Následují obžerové a po nich ti, kdo lačnili po bohatství a majetku. V pátém kruhu jsou oběti hněvu a lenosti. Ještě níže, v šestém kruhu, protože se snažili svými hříchy zkazit mysl druhých, jsou kacíři, kteří se snažili překroutit učení církve.

Sedmý kruh je vyhrazen násilníkům včetně těch, kteří se dopustili násilí na sobě samých (sebevrazi), a těch, kteří spáchali násilí na Bohu tím, že se dopustili hříchu rouhání. Prohnanost a nepoctivost jsou považovány za horší než upřímnější

a přímočařejší hříchy, takže podvodníci a lichotníci byli odsunuti do osmého kruhu. Svůdci a čarodějové zde mají coby podvodníci své samostatné výklenky; stejně tak pokrytci a ti, kdo lstivě rozdmýchávali nesváry. V samém středu země leží devátý a nejhlubší kruh, „domov“ Satana a dalších zrádců svých pánů. Zde se nachází Jidáš Iškariotský, zrádce Ježíše Krista, jehož hlava se navěky nachází v Satanově tlamě, zatímco spodní část jeho těla je nekonečně stahována z kůže ďáblovými drápy. Jsou tu však také političtí zrádci jako Brutus a Cassius, spiklenci, kteří zavraždili Julia Caesara. Čtenáři v anglosaském světě, kteří znají Caesarův příběh ze Shakespearovy hry, jsou zvyklí na představu Caesara jako budoucího tyrana, kterého na poslední chvíli svrhla skupina idealistických republikánů. V Dantově době však byli atentátníci vnímáni jako ti, kteří se vzbouřili proti svému vládci, což byl zločin schopný rozvrátit celý stát.

V Dantově pekle se Satan ukazuje ve své základní podstatě: není silný a mocný, nýbrž na hlavu poražený. Právě přes jeho bezvládné tělo se Vergilius a Dante šplhají zpět na zem. Poté jsou připraveni začít stoupat na horu, která v Dantově schématu znamená očistec a morální výstup, jenž je nutný, aby duše mohla dosáhnout spásy. Kolem jejích svahů se nacházejí terasy, tentokrát přiřazené každému ze sedmi smrtelných hříchů: pýše, závisti, hněvu, lenosti, lakomství, obžerství a chtíči. Tresty odpovídají zločinu: obžerství se trestá hladem, kdo propadl chtíči, hoří a lenoši musí svou nečinnost odčinit nekonečným běháním. Další tresty jsou méně zřejmé: lakomci musí ležet tváří k zemi, aby dali najevo svou hrabivou chamtivost a světské ambice; vzteklouni bloudí hustým dýmem na znamení hněvu, který kdysi zatemnil jejich úsudek. Během podstupování trestu na jednotlivých úrovních může duše volně vystoupit na další a strávit tam delší nebo kratší dobu podle svého pozemského chování.

Na vrcholu hory se nachází rajská zahrada, kam se duše může vydat, jakmile se obnoví její prvotní nevinnost. Zde musí Dante svého dosavadního průvodce Vergilia opustit – musí se vrátit do prvního kruhu pekla jako „ctnostný pohan“. Devíti nebeskými sférami ho provede zase jiný duch. Je to Beatrice, krásná a cudná, velká láska Dantova skutečného života a předmět jeho idealizovaných zamilovaných pamětí Nový život (La Vita Nuova, asi 1293).

I nebe má svou hierarchii: sféry jednotlivých planet odrážejí způsob, jakým byl podle ptolemaiovského modelu konstruován fyzický vesmír. První je sféra Měsíce: vzhledem k jeho fázím byla spojována s proměnlivostí. Zde najdeme ty, kteří žili dobře, ale porušili náboženské sliby, například opustili řeholní řád. Ve druhé sféře, Merkurově, jsou ti, kteří žili dobře z touhy po slávě, zatímco ve třetí sféře, Venušině, jsou ti, kdo jednali z lásky. Pátá sféra patří Marsu a je domovem blahoslavených duší, které bojovaly za boží věc; šestá, Jupiterova, má hrdiny božské spravedlnosti. Saturn byl v ptolemaiovském schématu spojen s kontemplací, takže v sedmé sféře se Dante setkává s modlitebníky: mnichy a poustevníky. V osmé sféře, mezi hvězdami, se setkává se svatým Petrem, Janem apoštolem a Janem evangelistou, zatímco v deváté se ocitá mezi anděly. A pak se konečně setkává tváří v tvář s Bohem v celé jeho transcendentní slávě a nevýslovném mystériu. To ovšem básník nemá v pozemských verších jak zaznamenat.

V Dantově pekle se Satan ukazuje ve své základní podstatě: není silný a mocný, nýbrž na hlavu poražený.

„UPROSTŘED ŽIVOTA…“

Takto shrnutá vyznívá Dantova Božská komedie nevyhnutelně schematicky. Ve skutečnosti se však jedná o jeden z nejdojemnějších příběhů všech dob. V každé fázi má Dante možnost mluvit s mrtvými, slyšet je popisovat svůj život, soucítit s jejich utrpením a radovat se z jejich spasení. Báseň se přitom zabývá všemi aspekty lidského života od lásky až po politiku a překvapivě ambiciózně se snaží zmapovat celý středověký svět. Ústředním bodem tohoto světa je logicky uspořádaný posmrtný život jako důsledek a završení naší existence zde na Zemi. Dantovo dílo je nadčasovou klasikou, a přesto je do značné míry produktem své doby. Každá civilizace má svůj epos, v němž jsou zakotveny její nejcennější hodnoty, které však ve většině případů odkazují k heroickým počátkům. Velký básník středověku upíral svůj zrak pevně k posmrtnému životu, který se zdál být stejně skutečný, a přitom mnohem významnější než tento smrtelný.

Není na tom nic překvapivého. Ačkoli si smrt přijde pro každého z nás, ať už žijeme kdekoli nebo v jakékoli době, ve středověku měla podle všeho obzvláštní význam. Válka byla všudypřítomná, jídla býval nedostatek a medicína byla mírně řečeno nesystematická. Život byl křehký a smrt nebyla nikdy daleko. Tento pocit se měl v desetiletích po napsání Dantova díla (mezi lety 1308 a 1321) ještě prohloubit. V roce 1315 postihla země severní Evropy od Ruska na východě po Irsko na západě série rozsáhlých neúrod. Následný „velký hladomor“ trval pět let a vyžádal si miliony obětí. Kolovaly historky o kanibalismu, přičemž některé z nich byly zřejmě pravdivé. Hladomor byl však jen začátek: způsobil rozsáhlý hospodářský a sociální rozvrat a na mnoha místech se zcela rozpadl právní řád.

Ačkoli hladomor oficiálně skončil v roce 1322, jeho následky přetrvávaly ještě několik desetiletí. Evropa se sotva vzpamatovala, když se v roce 1347 objevily první případy moru. Černá smrt neboli „velké umírání“ byla součástí celosvětové pandemie, která již dříve způsobila spoušť ve východnějších oblastech Eurasie. Mor způsobený bakterií Yersinia pestis, kterou přenáší krysí blecha, způsoboval strašlivé otoky v podpaží a v tříslech. Šířil se neúprosně, ale často pomalu, takže lidé na jeho příchod čekávali měsíce, zřejmě v naději, že budou ušetřeni (některá města se mu zcela vyhnula). V Evropě zemřela třetina až polovina obyvatel, v mnoha oblastech dokonce víc, a ti, kdo nemoc přežili, se museli vyrovnat s obtížemi ve společnosti, jejíž řád se rozpadal. Nákaza v průběhu 50. let 13. století ustoupila, ale nové výskyty nebyly nijak vzácné: po několik generací žili lidé s pocitem, že si pro ně smrt může přijít vlastně kdykoliv.

Odtud pochází morbidní estetika, která byla v západoevropské kultuře koncem čtrnáctého a v patnáctém století dominantní silou. Šklebící se lebky byly všudypřítomné a přinášely varování memento mori (pamatuj na smrt). Řady kostlivců se proplétaly v „tanci smrti“. Při pohledu zblízka bylo často vidět, že tanečníci mají na sobě odznaky různých společenských hodností, od královské po nevolnickou, což ukazovalo, že Smrt (která byla výrazně personifikovaná) je všem společná. Předvádění těchto aspektů rovněž poukazovalo na skutečnost, že pozemské touhy jsou tak trochu marnost. Ať už jsme kdokoli, tančíme vstříc hrobu.

DŮM NA PŮLI CESTY

Pro první čtenáře musela Božská komedie představovat zvláštní kombinaci známého a neobvyklého. Zejména v jednom ohledu byla její vize odlišná, dokonce nepatřičná. Jestliže Peklo bylo rozpoznatelně usazené v jámě minulosti a Nebe harmonicky souznělo s ptolemaiovským pojetím sfér, Očistec byl svým pojetím překvapivější. Dantova hora možná dobře zapadala do schématu, které vesmír vnímalo jako součást jediné rozsáhlé a vertikálně uspořádané morální hierarchie, ale Očistec byl šířeji chápán nikoli jako součást prostoru, nýbrž času.

Dante si tuto volnost mohl dovolit, protože ačkoli pojem očistce nebyl zcela nový, ve středověkém myšlení se ustálil teprve nedávno. Již od počátku dějin církve sílil pocit, že rozdělení na nebe a peklo představuje příliš ostrou dichotomii. Mnozí

Nahoře: Smrt nejspíš nikdy nepřestane být součástí lidského života, ale ve středověku se zdálo, že je všudypřítomná: tento obrázek ukazuje Florencii ve čtrnáctém století zasaženou morem.

Život vzniká ze smrti a z hrobů vlastenců a vlastenek vyrůstají živé národy. Obránci této říše vykonali dobrou práci v utajení i na veřejnosti. Oni si snad myslí, že si polovinu z nás koupili a druhou polovinu zastrašili. Myslí si, že všechno předvídali, myslí si, že se proti všemu zajistili, jenže ti hlupáci nám nechali feniánské mrtvé, a dokud bude Irsko tyto hroby držet, nebude v nesvobodném Irsku nikdy mír.

Z těchto důvodů Britové pohřbívali mrtvé mimo dosah veřejnosti na dvoře kasáren na Arbour Hill a do hrobů házeli nehašené vápno, silně zásaditý práškový oxid vápenatý, aby se těla rozložila. Tato strategie se jim vymstila. Tím, že mrtvým odepřeli důstojný hrob, čímž popřeli důležitost zmrtvýchvstání, tím, že jim odepřeli, aby se jejich život jasně uzavřel, se duch vzpoury v Irsku rozhořel ještě zuřivěji.

JAKO DÝM

V roce 1884 zapálil doktor William Price z Llantrisantu na kopci v jižním Walesu první pohřební hranici v moderní Británii. Shořel na ní jeho malý synek. Price jen o vlásek unikl lynčování rozzuřeným davem; zatkla ho policie, ale ke všeobecnému úžasu ho soud osvobodil. Soudci totiž nepřišli na to, jakého zločinu se měl vlastně dopustit: ukázalo se, že kremace je podle britského práva legální.

Legální, ale pokud šlo o názor drtivé většiny obyvatelstva, rozhodně ne správná. Price byl po své vlastní smrti o deset let později rovněž zpopelněn, ale poté se

Nahoře: Námořníci dodnes salutují, když jejich lodě proplouvají kolem potopených trosek lodi USS Arizona v Pearl Harboru. Místo je válečným hrobem a národním památníkem.

Vpravo: Sigmund Freud je mezi těmi, jejichž ostatky se nacházejí v londýnském krematoriu Golders Green. Kdysi se jednalo o výstřední rozhodnutí, dnes je kremace normou.

žádné další kremace delší dobu nekonaly. Teprve v roce 1902 bylo v Golders Green otevřeno první specializované londýnské krematorium a i tehdy se jeho atraktivita na dlouhou dobu zcela zjevně omezovala na sebevědomou a svobodomyslnou pokrokovou inteligenci. V roce 1912 zde byl spálen autor gotických románů Bram Stoker, v roce 1928 skotský secesní architekt a designér Charles Rennie Mackintosh a v roce 1939 průkopník psychoanalýzy Sigmund Freud a sexuolog Havelock Ellis. Nebyli to rozhodně lidé, z nichž by si vážená britská střední třída brala příklad.

Doba se však měnila a s ní i vkus. Dvacáté století s sebou přineslo rostoucí hrůzu z rozkladu. Nebylo divu, protože se rozmohla mánie hygieny. Vedle skutečných poznatků, které přinesl objev bakterií na konci devatenáctého století, došlo k rozmachu výroby a prodeje zařízení, která šetřila práci, a chemických čisticích prostředků, což zlepšilo čistotu v domácnostech. Koberce, které se kdysi vynášely ven a vyklepávaly jednou ročně při jarním úklidu, se nyní čistily každý den pomocí zametačů koberců nebo vysavačů. Rodiny, které se dříve dělily o kadibudky s polovinou sousedů, si pořizovaly vlastní splachovací záchody. Teplá a studená tekoucí voda sice zdaleka nebyla všude, ale stále víc lidí se mohlo koupat mnohem častěji než dosud; pračky umožňovaly převlékat se. Hygiena nebyla pouze etickou záležitostí: stávala se

záležitostí estetickou. Nová „bílá technika“, tedy ledničky, pračky atd., byla skutečně oslnivě bílá a měla zjednodušené tvary, aby se dala snadno čistit.

Před šesti sty lety se lidé báli, že zemřou se skvrnou hříchu na duši. Teď se obávali, že by tou skvrnou mohli být oni sami. Věřili, že smrt je špinavá. Byli informováni o hrůzách nepořádku a mikroorganismů a z vlastních vyhlídek na to, co se s nimi stane v hrobě, byli stále vyděšenější. Představa pomalého rozpadu a propuknutí plynného bublání rozkládajícího se těla je znepokojovala. Kremace spočívající ve zpopelnění těla při teplotách mezi 760°a 1150° Celsia, kdy se měkké tkáně vypaří a kosti promění v popel, se stala „moderním“, čistým a pohodlným řešením.

Dole: Kremace, které se kdysi křesťané vyhýbali, byla přijata i katolickou církví: v hlavním proudu pohřebnictví má dnes své pevné místo.