100 ceské
největších událostí českých dějin
KORUNOVACE
ATENTÁTY
OSOBNOSTI
REVOLUCE
BITVY
ZROZENÍ STÁTU
časová osa
Mojmírovci a Přemyslovci
Svatopluk
870
velkomoravským knížetem Rastislavův synovec Svatopluk ( 871–894) zatoužil roku 870 po vládě nad celou Moravou. Začal proto vyjednávat se synem východofranckého krále Ludvíka II. Němce Karlomanem, který spravoval východní část říše, o „poddání se“. Fuldský letopisec o tom napsal: „Rastislavův synovec Svatopluk, staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s královstvím, které držel, Karlomanovi.“ V květnu 870 pak Svatopluk Rastislava zajal a v řetězech ho poslal Karlomanovi. Ten toto „vzácné zboží“ uvěznil v Řezně a obratem vtrhl na Moravu, kde po zmizení panovníka propukl chaos. Frankové nenarazili téměř na žádný odpor a snadno obsadili významná velkomoravská hradiště. Karloman si však dobře uvědomoval, že bez Svatopluka nemůže zemi udržet, proto jej ještě před svým odchodem ustanovil formálním velkomoravským vládcem – ovšem pod dozorem franských správců. Již roku 871 však Frankové nařkli nového knížete ze zrady, zajali jej a odvezli z Moravy. Tento akt vyvolal v zemi rozsáhlou vzpouru – Moravané svolali sněm, na kterém si zvolili za vládce kněze Slavomíra a zahájili rozsáhlé povstání proti Frankům. Překvapenému Karlomanovi bylo jasné, že Moravu silou neudrží, propustil proto Svatopluka s tím, aby zajistil pořádek a znovu se ujal vlá-
Jezdecká socha „slovenského krále“ Svatopluka na bratislavském hradě je především pomníkem slovenského nacionalismu
24
Labe
Od ra
la Vis
Dunaj
Za Svatoplukovy vlády zažila Velká Morava vůbec největší územní rozmach
dy. Ten se však po návratu mezi své obrátil proti Frankům a uštědřil jim vážnou vojenskou porážku. Karlomanovi se nepodařilo vojensky Moravany zlomit ani následujícího roku, muselo tak dojít k podpisu mírové smlouvy, v níž sice Svatopluk uznal svrchovanost východofranského panovníka a slíbil platit pravidelný roční tribut, ale zároveň si ponechal dostatečnou míru nezávislosti pro rozvoj vlastní říše.
Mojmírovci a Přemyslovci asi 874
Křest Bořivoje a Ludmily Podle Kristiánovy legendy nechal Svatopluk při hostině českého knížete s družinou sedět na zemi, neboť byli pohané. Arcibiskup Metoděj však Bořivoje ujistil, že pokud se nechá pokřtít, nejenže se vyrovná Moravanům, ale jeho potomci se stanou „pány jeho pánů“ (novodobí historici toto proroctví interpretovali v duchu budoucí nadvlády českých knížat nad Moravou). Kníže poté projevil přání přijmout i s manželkou křest. Legenda vypráví, že obřad odsloužil sám Metoděj, kmotrem se nejspíše stal Svatopluk. Poté byl Bořivoj bohatě obdarován a mimo jiné se k jeho družině připojil kněz Kaich. Po návratu do Čech pak kníže založil kostel svatého Klimenta na Levém Hradci. Otazníky se dodnes vznášejí nad přesným datem křtu. Zatímco František Palacký i Josef Pekař se klonili k roku 874, tedy krátce po Metodějově propuštění z vězení, další
Obraz Karla Javůrka zachycuje přijetí křtu Bořivoje a Ludmily z rukou arcibiskupa Metoděje. Nad českým knížetem stojí jeho kmotr Svatopluk
historici a badatelé nabízejí jiné teorie. Václav Novotný například prosazoval roky 882 až 885, kdy podle něj Svatopluk disponoval dostatečnou mocí, aby mohl přinutit Bořivoje přijmout křest a získat tak kontrolu nad Čechami.
Zánik Velké Moravy Kdysi mohutný a mocný státní útvar se na počátku 10. století překvapivě rychle zhroutil. Dobový právní dokument Šetření o clech z Raffelstetten ještě v letech 903 a 904 pokládá Moravu za spolehlivého obchodního partnera. Vývoj dalších událostí je přinejmenším nejasný. Zdá se, že na přelomu století docházelo k vytrvalým bojům mezi
907
Svatoplukovými syny Svatoplukem II. a Mojmírem II., do kterých aktivně zasahovala také bavorská knížata a maďarští kočovníci. V letech 905 a 906 pak podle všeho přišel rozsáhlý útok Maďarů, který vedl ke zpustošení velké části velkomoravského území a pravděpodobně i smrti posledního knížete Mojmíra II. a jeho družiny. Právě to mělo vést k politickému zániku Velkomoravské říše. Moderní badatelé pak poukazují také na další možné příčiny úpadku mojmírovské moci, jako byly ekonomické faktory či klimatické změny počátku 10. století. Novodobé výzkumy však také ukazují, že nemalá část velkomoravských sídlišť a center fungovala ještě dlouhá desetiletí, aniž by existovaly důkazy o jejich zničení či vyplenění.
Vůdci maďarských kmenů skládají pokrevní přísahu a stávají se tak bratry. Tyto kmeny překročily Karpaty kolem roku 895 a dostaly se do vleklých válek s Moravany i Bavory
25
30. září 1938
podepsána mnichovská dohoda
Poprava
první republiky V Existenci mladého Československa ukončila po necelých dvaceti letech mnichovská dohoda. Ta vedla k územnímu ořezání státu a nepřímo také ke konci demokratického režimu v zemi a vzniku takzvané druhé republiky, existující však pouze pět a půl měsíce
průběhu roku 1938 se situace mladé republiky významně zhoršovala. V březnu Němci bez boje obsadili sousední Rakousko a hranice mezi Československem a Třetí říší se protáhla o stovky kilometrů. V květnu se v souvislosti s obecními volbami vyhrotila situace v pohraničí. Sudetští Němci podporovaní berlínskými nacisty rychle ztráceli respekt vůči úřadům i bezpečnostním složkám státu a terorizovali zde žijící české a židovské obyvatelstvo. Situaci ještě vyostřila částečná mobilizace vyhlášená 20. května, která byla reakcí na zprávy o jednotkách Wehrmachtu stahujících se k hranicím republiky. Nacisté však celou kauzu interpretovali jako snahu pražské vlády ovlivnit průběh voleb. Ty ostatně skončily jejich drtivým vítězstvím, v pohraničních obvodech získala Henleinova Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmecká strana) okolo 90 % hlasů.
Horké léto Rostoucí napětí mezi Prahou a Berlínem znepokojovalo především Velkou Británii, která se chtěla vyhnout případnému novému válečnému konfliktu. Proto 20. července 1938 navrhla britská vláda prezidentu Benešovi, aby přijal nezávislého zpro-
Britský ministerský předseda Neville Chamberlain ukazuje novinářům mnichovskou dohodu, která dle něj měla zajistit „mír pro naši dobu“
podepsána mnichovská dohoda středkovatele pro jednání vlády a SdP. Touto rolí byl pověřen lord Walter Runciman, který 3. srpna přiletěl do Prahy a pak se vydal na cestu pohraničím. V druhé polovině září předložil Runciman veřejnosti závěrečnou zprávu, ve které zkritizoval československou národnostní politiku a vyslovil se pro odstoupení Sudet Říši. Mezitím na rostoucí tlak odpověděla pražská vláda Milana Hodži 7. září 1938 dalekosáhlými ústupky v podobě takzvaného čtvrtého plánu, který významně vycházel vstříc Henleinovu Karlovarskému programu. To ovšem henleinovci neočekávali. Odmítnutí by znamenalo popření původního stanoviska a přiznání, že SdP od začátku nehrála fér a ve skutečnosti jí nikdy nešlo o autonomii, ale o rozbití státu. Pomohl Hitler, který na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 zaútočil přímo na Československo a nejen sudetští Němci si mohli v přímém rozhlasovém přenosu poslechnout tato jeho slova: „Mluvím o Československu! Poměry v tomto státě jsou, jak je všeobecně známo, nesnesitelné... Když nesmí tři a půl milionu skoro osmdesátimilionového národa zpívat píseň, která se jim líbí, jen proto, že se to nelíbí Čechům, nebo když jsou do krve zbiti jen proto, že nosí punčochy, které se Čechům nelíbí – to může být snad úctyhodným zástupcům našich demokracií lhostejné, nebo možná dokonce sympatické. Já však mohu říct zástupcům těchto demokracií jen, že nám to není lhostejné, a že když tyto mučené bytosti nemohou samy najít právo a pomoc, dostane se jim obojího od nás.“
Válka v pohraničí Projev byl signálem pro vypuknutí povstání československých Němců. K menším incidentům docházelo i předtím, ale od Hitlerova projevu se pohraničím začala valit vlna Němci organizovaného brutálního násilí. Okamžitě začalo docházet k ozbrojeným útokům proti služebnám finanční stráže, četnictva, státní policie, poštovních úřadů, nádraží a celnic. Přes hranice s Říší proudili do země zbraně i militanti. Nepokoje zasáhly přes 60 obcí republiky. První mrtví v řadách československých bezpečnostních složek byli již 13. září 1938. Mnohá místa republika ztratila již v těchto dnech a státní moc se sem vrátila až v květnu 1945. Tak tomu bylo například ve značné části Šluknovského výběžku. Kruté boje probíhaly také v Javornickém a Osoblažském výběžku. Zde došlo k jedné z nejhrůznějších akcí německých teroristů, kteří v Liptáni při přepadení četnické stanice povraždili šest příslušníků Stráže obrany státu. Celkově podle německých statistik padlo v přestřelkách 54 Sudeťáků a 110 Čechů. Dalších 2 029 českých policistů
V druhé polovině 30. let vznikly jednotky Stráže obrany státu (SOS), které měly pomoci standardním bezpečnostním orgánům zajišťovat pořádek v pohraničí. Zde improvizované ubikace SOS v lese poblíž Mariánských Lázní
a četníků bylo často i s rodinami odvlečeno do Říše, kde je čekaly kruté výslechy a mučení. Reagovala také československá vláda. Doba vyjednávání definitivně skončila a za protistátní činnost 16. září rozpustila SdP a vydala na Henleina a Karla Hermanna Franka zatykač, proto oba spolu s dalšími vedoucími představiteli strany utekli do Německa. V pohraničí bylo vyhlášeno stanné právo a zamířily sem silné posily z řad Stráže obrany státu.
O nás bez nás O budoucím osudu mladé republiky se ale rozhodovalo úplně jinde. Celé září usilovně probíhala jednání mezi zástupci západních velmocí a Německa. Francouzi a Britové se maximálně snažili vyhnout konfliktu. Dne 21. září souhlasili jejich zástupci s postupnou autonomizací a pozdějším odstoupením území, na němž žilo více než 50 % německého obyvatelstva. Když však Hitler své požadavky dále stupňoval a požadoval okamžité přičlenění sporných oblastí, vyzvala Paříž Prahu, aby mobilizovala. Do pohybu se dala také francouzská armáda a britské loďstvo, ochotu přijít Československu na pomoc deklaroval i Sovětský svaz. Svět se ocitl na pokraji další světové války. V klíčovém momentě ale přispěchal „na pomoc“ italský diktátor
Vikomt Walter Runciman z Doxfordu vedl misi, která měla nezávisle zhodnotit situaci v československém pohraničí
109
12. srpna 1881
požár Národního divadla
Sláva vlasti
20
Opona Národního divadla od Vojtěcha Hynaise nahradila Ženíškovu, která shořela roku 1881. Zachycuje obětavost lidu, kterak se skládá na nový chrám kultury. K jejímu vzniku došlo během tří měsíců roku 1883
Múzy a řemesla
Na ideu divadla coby chrámu umění odkazují i antické drapérie oděvů 1 Alegorie tragédie, nazývaná též Slavie čili symbol Slovanstva. Modelem pro ni seděla manželka Hynaisova přítele, malíře Oskara Rexe, pražského rodáka, který tou dobou pobýval v Paříži 2 Alegorie komedie. Tvrdilo se, že má rysy herečky Hany Kvapilové, ta však začala hrát divadlo až v roce 1884 3 Hošík symbolizuje tehdy oblíbenou frašku 4 Malíř s paletou – jedna z profesí, která se na stavbě divadla podílela 5 Sochař s dlátem – modelem stál Hynaisovi malíř Václav Sochor, další z jeho pařížských přátel 6 Herec s mečem má rysy Hynaisova asistenta, slovinského malíře Jurije Šubiče 7 Zedníci, kameníci a další řemeslníci pracující na stavbě divadla 8 Architekt se stavitelem nad plány stavby. Ačkoli budovu navrhl Josef Zítek, po požáru ji dokončil Josef Schulz 9 Dudy a ostatní nástroje symbolizují další z umění – hudbu
Dílo národa
Za 47 dní nové sbírky se vybral milion zlatých. Na znovuobnovení divadla přispělo 45 % obyvatel Prahy 10 Anděl slávy, Génius národa nebo též Sláva Čechie žehná obětavému lidu. V rukou třímá vavřínový věnec a červenobílou českou vlajku. Postava jako by
96
seděla na neviditelné hrazdě – modelka si totiž přivydělávala jako akrobatka 11 Tvář samotného tvůrce, devětadvacetiletého Hynaise 12 Jeden z přispěvatelů s tváří francouzského malíře Gabriela Desrivierese, Hynaisova asistenta při práci na oponě 13 Další z Hynaisových pomocníků Adrien Karbowský coby muž vybírající příspěvky na nové divadlo 14 Mladá žena předává do sbírky zlatou čelenku 15 Matka odevzdává „vdovský groš“, její dcera alespoň kvítko. Modelkou pro vdovu byla manželka v Paříži poměrně úspěšného malíře Eugena Jettela, rodáka z moravského Rýmařova 16 Žebrák přicházející věnovat vyžebrané peníze má tvář Hynaisova přítele dr. Racheta 17 Český lev
Erby a znaky
Karyatida s erbem Jana Žižky Karyatida s erbem Jiřího z Poděbrad 20 Jedna ze tří kartuší s letopočty – roku 1850 vznikla myšlenka na zbudování 21 Roku 1868 byl položen základní kámen 22 Roku 1883 bylo divadlo „napodruhé“ konečně předáno lidu 23 Znak města Prahy a 12 dalších znaků měst, z jejichž okolí byly přivezeny základní kameny. Hynaisovi je předkreslil Mikoláš Aleš 18
19
8
18
7
21
22 17
10
19
12 11 6
16 5
4
13
2
14
15
1
3 9
23
Ženíškova opona zachycovala Génia, tedy alegorii umění, obklopeného zpodobněním Hudby a Dramatu
97
14. srpna 1431
křížová výprava rozprášena u Domažlic
Zmatení křižáci a prchající kardinál P Roku 1431 už se Čechy zmítaly 12 let ve víru husitských válek a katolická církev ani nejmocnější šlechtici Říše si s nimi nevěděli rady. Posledním pokusem o jejich zkrocení se měla stát čtvrtá křížová výprava, která vyvrcholila velkou bitvou u Domažlic
ředchozí pokus o křížové tažení proti husitům ztroskotal roku 1427 u města Tachova, kde však ke střetnutí prakticky nedošlo a morálka bojovníků kříže se rozpadla předem, když uslyšeli, že se k nim blíží mohutné husitské vojsko. Tehdy se je anglický kardinál Jindřich z Beaufortu snažil přesvědčit, aby se postavili na statečný odpor, mnozí se skutečně začali šikovat k obraně, přesto většina vojska zbaběle prchla a husité narazili u Tachova vlastně jen na rozprášené zbytky bojovníků a velkou část opuštěných zásob.
Urputná církev proti kacířům
Boj křižáků proti husitům v Jenském kodexu z konce středověku
50
Přesto se papež Martin V. nechtěl vzdát a začal plánovat další křížovou výpravu, bohužel se velká část peněz vybíraná po Evropě jako „protihusitské desátky“ tradičně rozkradla. I proto trvalo dlouhé čtyři roky, než se potřebné prostředky vybraly a dlouho plánovaná výprava se konečně mohla začít dávat dohromady. V únoru roku 1431 se staly dvě zásadní věci. Nejprve se sešel říšský sněm v Norimberku, který rozhodl o nutnosti čtvrtou křížovou výpravu proti husitům uspořádat, ale krátce poté zemřel papež Martin V., který stál v čele katolické církve 14 let od koncilu v Kostnici. Na jeho místo nastoupil benátský kardinál Gabriel Condulmer pod jménem Evžen IV., který na úsilí svého předchůdce navázal. Pověřil italského kardinála Giuliana Cesariniho, aby se bezodkladně ujal organizace křížové výpravy a svolal vojska nedaleko Norimberku, který ležel poblíž českých hranic. Říšského sněmu se účastnil i král Zikmund Lucemburský, který však při svých počátečních taženích proti husitům poznal sílu odhodlaného odporu kališníků a vystupoval proti zbytečně pompézním vojenským tažením. Dobře si uvědomoval, že podobné výpravy pouze sjednocují jinak poměrně rozhádané husitské proudy v Čechách. Byl totiž od českých katolíků dobře informován o tom, že hlavní vojenskou sílu v zemi představují radikální polní vojska jihočeských táboritů a východočeských sirotků, která však žijí především z války a plenění,
křížová výprava rozprášena u Domažlic takže jsou trnem v oku umírněnějším kališnickým šlechticům a pražským univerzitním mistrům i měšťanům. Ti by možná byli o dost náchylnější k nějaké kompromisní dohodě, ale nechtěli se úplně vzdát kalicha, což nehodlali svatí otcové římskokatolické církve připustit.
Bez římského krále A tak Zikmund musel chtě nechtě přistoupit ještě jednou na jejich hru a čtvrtou křížovou výpravu podpořit. Aby se však nemusel osobně účastnit tohoto tažení, vymluvil se na své chatrné zdraví a pověřil vedením ze světské strany braniborského markrabího Fridricha Hohenzollernského. Shromáždit se podařilo skutečně obrovský kontingent, v němž se kardinál Cesarini od začátku snažil povzbudit morálku a probudit skutečné svaté nadšení a i odhodlání, protože se poučil z nezdaru minulých výprav. Z hradeb Norimberka vyjížděl v doprovodu své osobní gardy čítající 300 těžce ozbrojených kopiníků pod velením hraběte z Plavna. Hlavní říšskou korouhev měl na starosti velitel výpravy Fridrich Braniborský a další korouhve se k ní přidávaly – vévoda saský vedl tu papežskou, Jan Bavorský zase královskou (tedy Zikmundovu). Kromě hlavního proudu se scházely také saské, slezské a lužické sbory u Kadaně a z jihu od Lávy nad Dyjí (Laa an der Thaya) měly udeřit rakouské oddíly pod vedením habsburského vévody Albrechta. Jakkoliv se Cesarinimu podařilo vykřesat jiskru odhodlání, zkušený vojenský velitel Fridrich zůstával spíše skeptický a obecně mezi křižáckými veliteli nepanovala přílišná
Dobový portrét papeže Martina V. Jeho volba na kostnickém koncilu ukončila schizma a vedla ke stabilizaci situace v katolické církvi
shoda ani dobrá nálada. Přesto se hlavní křižácké vojsko 7. července pohnulo od Norimberku směrem k českým hranicím s vírou, že tentokrát to musí vyjít.
Taktika rychlých přesunů Jenže husité v Čechách pochopitelně nezaháleli a o chystané výpravě byli dobře informováni. Největší autoritu měl tehdy mezi nimi táborský kněz Prokop Holý, který okamžitě zahájil „protikampaň“. Jednak sepisoval působivé manifesty (viz Slovo Prokopovo ke křižákům), které cílily nejen na křižáky, ale obecně lidi v okolních zemích a snažil se v nich vykreslit hamižnost a lstivost katolických vůdců. A jednak vedl úspěšné kořistnické výpravy do sousedního Slezska a do Lužice, kde husité tradičně získávali zásoby a zároveň podrývali morálku nepřítele. Ještě nedlouho před křížovou výpravou podnikli táborité pochod v délce skoro 200 kilometrů od Žitavy přes Lobavu a Budyšín až obloukem ke Zhořelci, a jenom tak mimochodem si odskočili do Slezska, aby „udělali pořádek“ v Olešnickém knížectví. Tuto vzdálenost překonali během třinácti dnů, což bylo u husitů poměrně běžné a vzhledem k dobovým poměrům obdivuhodné. Žádná jiná armáda té doby neovládala tak dokonale taktiku rychlých přesunů, což mělo mimochodem rozhodnout i později u Domažlic.
Slovo Prokopovo ke křižákům Ještě v půli července se Prokop Holý obrátil svým manifestem přímo ke shromážděným křižákům, kteří už vyrazili na pochod: „Nikdy se nestalo, aby svatí apoštolové Pána našeho Ježíše Krista byli zabíjeli kacíře nebo bludaře, jako papež a biskupové a preláti činí […]. Ale papež se svými pomocníky a straníky mají opačné bludné a bezbožné ustanovení, které jim dovoluje utratit mnoho věřících křesťanů. Dobře si všimněte naší víry, kterou hlásají naši kněží, neboť potom nás nebudete prohlašovat za kacíře, jak nás vaši biskupové, preláti a kazatelé bez naší viny za kacíře prohlašují. Chceme, abyste věděli, že o nás
V objetí apokalyptické šelmy. Papež, kardinál a biskupové představují v očích husitů jen zhýralou církev. Vyobrazení z Jenského kodexu z 15. století
tvrdí mnoho hrubých a velikých lží, že prý zabíjíme každého, muže, ženy i děti. Ale to není pravda, leda bychom páchali takové věci proti své vůli, když se mužové mocí staví proti nám a když k nám přicházejí s úmyslem nás zničit. Tu se totiž bráníme, a kdo se vydává v toto nebezpečí, má z toho škodu.“