ZEP2313 Titanic

Největší loď N a světě

Než se společnost Harland & Wolff pustila do konstrukce zámořských kolosů, musela se postarat o nezbytné výrobní zázemí. Druhá polovina roku 1908 se proto nesla ve znamení přípravy dvou obrovských lodních skluzů, nad kterými vyrostlo lešení s jeřáby. 16. prosince 1908 dělníci položili první kýlní plát, ten se později stal součástí Olympiku . 31. března 1909 na vedlejším skluzu začaly práce na identickém kýlu s pracovním číslem 401. Stal se základem parníku, jenž vplul do historie pod jménem Titanic

Základní konstrukce obou lodí se prakticky nelišily. Od kýlu se zvedala mohutná rámová kostra, jejíž žebra, rozmístěná asi 0,6 až 1 metr od sebe, držely na místě ocelové nosníky a podpěry. Z vnější strany pak konstrukci překryly až 11 metrů dlouhé ocelové pláty.

Bezpeč N o S t pře D evším

Oba parníky získaly dvojité dno, sestávající z pevnějšího vnějšího pláště (tvořily jej ocelové pláty o síle 2,5 centimetru) a o něco lehčího vnitřního pláště. Toto bezpečnostní opatření mělo loď udržet na hladině v případě, že by došlo k vnějšímu

poškození. Dvojité dno dosahovalo takových rozměrů, že se v prostoru mezi oběma plášti mohl pohodlně procházet dospělý muž. Spodní část konstrukce drželo pohromadě až půl milionu železných nýtů (na celou stavbu Titaniku jich padlo přes tři miliony), v některých částech přitom dělníci použili čtyřnásobné nýtování.

Původní plány vytvořené projektanty pod vedením Alexandra Carlislea zohledňovaly nejnovější poznatky v oboru lodního inženýrství. Na jejich základě došlo k rozčlenění trupu na 16 komor oddělených 15 příčnými vodotěsnými přepážkami. Jednalo se o opatření, které podle tehdejšího přesvědčení přispělo k nepotopitelnosti plavidla

v levo: Reklama cestovní agentury Thomas Cook zvala k plavbě do New Yorku či Bostonu na palubách lodí společnosti White Star Line – Olympic nebo Titanic

Na Hoře: Dokončovací práce na Titaniku v belfastském doku Thompson. Poslední úpravy proběhly 8. března 1912 po spuštění parníku na hlubokou vodu

lodní náklad

Nepotopitel N á loď

schodiště 1. třídy

vodní nádrže

turbína kuchyně

lodní šrouby pístové stroje kotelna

uhelný sklad kotelna

Plánek Titaniku ukazuje nejdůležitější části slavného parníku. Velkolepé hlavní schodiště první třídy umístěné na přídi patřilo patrně k nejznámějším prvkům lodního interiéru, proto nám připadá zajímavé, že v prvním návrhu scházelo. Původní plán v tomto místě počítal s velkoryse pojatou jídelnou první třídy, která by se zvedala do výše tří palub. Nakonec však tento ctižádostivý plán ustoupil schodišti, které se na takto strategickém místě zdálo rozumnější.

2. třída

3. třída

uhelný sklad

schodiště 1. třídy

telegrafní ústředna

tělocvična důstojnické kajuty člunová paluba promenádní paluba

můstková paluba

kotelna uhelný sklad uhelný sklad

kotelna kotelna

turecké lázně

kotelna chodba pro topiče kurt na squash

kajuty 1. třídy bazén

uhelný sklad

lodní pošta

kajuty posádky

kajuty 3. třídy

lodní náklad

1. třída

3. třída

3. třída

kompas

kon T rolní lísT ek

Pohlednice z QueensTownu

Doklad o nalodění na Titanic vydaný slečně Sarah Rothové, která cestovala třetí třídou

Pasažér druhé třídy Escott Robert Phillips odeslal při poslední evropské zastávce Titaniku v Queenstownu pohled svému příteli Billu Squiresovi. Phillips zkázu parníku nepřežil, jeho jednadvacetiletou dceru Alici se ale podařilo zachránit na palubě záchranného člunu č. 12

k resba ledovce

lísT ek První T řídy

Vzácně dochovaná ukázka palubního lístku pro cestující první třídy

Osudný ledovec načrtl námořník Joseph Scarrott poté, co se mu podařilo uniknout na palubu Carpathie. Scarrott patřil k několika málo členům posádky Titaniku, kteří tragédii přežili

Záchrana TiTaniku

Když tým Roberta Ballarda objevil vrak slavného zámořského parníku, zdálo se nasnadě, že Titanic přiláká celou řadu nadšenců, kteří ho budou studovat, fotografovat, nebo z něho dokonce vyzdvihovat artefakty. Již roku 1987 se firemní konsorcium Titanic Ventures z amerického Connecticutu spojilo s Francouzským ústavem pro podmořský výzkum, někdejším partnerem Ballardovy expedice, aby společnými silami vrak prozkoumali, pořídili jeho fotodokumentaci, případně zahájili záchranné práce. Během dvou měsíců podnikl tento nový tým 32 ponorů, přitom z vraku a přilehlého pole trosek vyzvedl asi 1 800 předmětů. Podle některých tvrzení expedice

bohužel nedodržela bezpečnostní opatření, jaká podmořský archeologický výzkum vyžaduje. Tato okolnost se projevila na poškození vraku. Zvon umístěný pod strážním košem například potápěči odtrhli od stěžně tak nešikovně, že se zhroutil celý strážní koš

Vyzdvižení nalezených artefaktů se ukázalo jako dosti kontroverzní. Americký Kongres se sice pokusil podobné podniky zastavit, Titanic se však nachází v mezinárodních vodách, což tuto snahu poněkud mařilo. Mnoho předmětů vylovených z hlubin v roce 1987 se stalo součástí výstav, které putovaly po celé Evropě. Organizátoři sice slíbili, že s předměty budou zacházet s úctou, tento slib však šel stranou, jakmile se naskytla možnost propůjčit některé artefakty pro natáčení tematického, leč bulvárně pojatého francouzského televizního pořadu Return to the Titanic: Live! (Návrat na Titanic: Živě! ).

Ti T ani C a

V roce 1991 strávila rusko-kanadská expedice tři týdny natáčením vraku. Z pořízených podmořských záběrů vznikl snímek v systému IMAX, nazvaný Titanica . Následujícího roku zahájila záchranné akce nová společnost Marex-Titanic, tu se ovšem původní Titanic Ventures pokusila zastavit podáním žaloby, což vedlo k letitým soudním tahanicím. V roce 1993 převzala aktiva a závazky konsorcia Titanic Ventures společnost RMS Titanic, která pak opět ve spolupráci s Francouzským ústavem pro podmořský výzkum vyslala na moře další expedici. Její tým podnikl 15 ponorů, při nichž vyzvedl asi 800 artefaktů, včetně lodních píšťal a jeřábu ke spouštění záchranných člunů.

Některé předměty vylovené z hlubin v roce 1993 převzaly k posouzení autority s námořní jurisdikcí v americkém státu Virginia. Následujícího roku prohlásil příslušný soud společnost RMS Titanic za zachránce a vlastníka vraku, jakož celého přilehlého naleziště. Toto rozhodnutí zamezilo jiným subjektům, aby vrak zkoumaly nebo z něho vyzdvihovaly artefakty. Ostatní expedice se proto musely spokojit jen s natáčením nebo sledováním lodi a okolního prostoru.

Mu Z e J ní ex P oná T y

Od tohoto soudního rozhodnutí podnikla společnost RMS Titanic dalších pět expedic, z toho tři první opět ve spolupráci s francouzským výzkum-

Dole: Zvon vyzdvižený z vraku Titaniku se v roce 1994 stal součástí tematické výstavy v britském Námořním muzeu v Greenwichi

Co na to přeživší

Stejně jako nejširší veřejnost se také přeživší z Titaniku k výzkumu a záchraně vraku stavěli velmi různorodě. Jednou z nejostřejších kritiček se stala Eva Hartová. „Ta loď je sama sobě pomníkem. Nechme ji na pokoji, “ prohlásila. Jedním dechem dodala, že se jedná o hrob jejího otce a „do hrobů jiných lidí se přece nešťourá“ . Beatrice Sandströmová naproti tomu napsala: „Osobně mě to potěšilo…

Výstava předmětů vyzvednutých z lodi pomůže dnešní i budoucí generaci, aby si z té nesmírné námořní tragédie odnesla ponaučení do budoucna.“

n ahoře: Gigantický pravý lodní šroub Titaniku, chlouba tehdejšího lodního inženýrství, dnes spočívá částečně pohřbený na dně Atlantického oceánu

Zemřela v roce 1996 ve věku 91 let

vyzdvihnutých artefaktů.

Dole: Sedmiletá Eva Hartová přežila zkázu Titaniku, pětasedmdesát let poté se přiřadila k hlasitým kritikům vystavování