ZEP2310 Def Leppard

Page 1

100% neoficiální Recenze HistoRie RozHovoRy zběsilé hardrockové jízdy Přes & ještě víc 40 let ChCete to rozbalit? Cesta metalové legendy ze severní Anglie na světová pódia exkluzivní rozhovory Důvěrná osobní zpověď Joe Elliota a dalších členů kapely Pohled do zákulisí Jak vznikala mistrovská alba 80. let Pyromania a Hysteria z edice Kompletní příběh

Muž, který propůjčil

Def Leppard hlas, vypráví pravdivý příběh o triumfech a tragédiích jedné z největších hardrockových kapel všech dob

24
Napsal: Paul Elliot Líná huba, holé neštěstí –hlavní mluvčí kapely Joe Elliott

Stal se skutečným hlasem Def Leppard jako zpěvák i jako hlavní mluvčí. Každý, kdo se s Joem Elliottem někdy setkal, jistě rád potvdí, že mu vyřídilka rozhodně neschází. Sám ostatně s úsměvem přiznal: „Jo, jsem ukecanej a každej to o mně ví! Taky proto funguju jako kurevsky dokonalej frontman. Když spustím, nemám stopku.“

Netypická hvězda

Jako rocková hvězda Joe Elliott v uplynulých desetiletích zažil snad úplně všechno. Narodil se 1. srpna 1959, a když Def Leppard vykročili na hudební dráhu, bylo mu pouhých osmnáct. V čele kapely setrval, ať ji potkal fenomenální úspěch, například po vydání alb Pyromania a  Hysteria v 80. letech, nebo naopak dramatické události, kterých také nebylo právě málo. V roce 1984 přišel bubeník Rick Allen při autonehodě o levou ruku, v lednu 1991 zemřel za nešťastných okolností kytarista

Steve Clark, jeho následník Vivian

Campbell zase bojuje od roku 2013 s rakovinou mízních uzlin.

Navzdory osudu však Joe zůstal stejně zapálený pro hudbu jako v 70. letech minulého století, kdy fandil glam rocku. Ani jako zpěvák jedné z nejslavnějších kapel na světě si ale nepotrpěl na arogantní hvězdné manýry. O minulosti, současnosti a budoucnosti Def Leppard mluvil během dvouhodinového rozhovoru zcela otevřeně, pravdivě – a také zábavně. Zjevně si povídal rád a vše popisoval tak, jak to skutečně cítil.

V kolika letech jste se rozhodl pro dráhu rockové hvězdy?

Bylo mi asi pět nebo šest. Máma s tátou ale vždycky vzpomínali, že jsem byl hudbou naprosto posedlej už jako batole. Věřím jim, protože jinak to ani nebylo možný.

Když jste v útlém věku začal hrát na kytaru, kdo vás nejvíc inspiroval?

Máma! Vybrala si v dobírkovým katalogu akustickou kytaru, takový to debilní pádlo. A potom se

na ni vážně naučila hrát. Bylo jí šestatřicet, a přitom mým dětským uším zněla úplně jako Joan Baezová. Fascinovalo mě to. Hrála veškerý americký folkárny od Petea Seegera a Boba Dylana. Samozřejmě jsem smlouval, že chci taky kytaru. A táta na to: „Nauč se hrát a já ti ji koupím.“ Tak jsem mámu požádal, aby mě zasvětila.

Byl jste jedináček. Rozmazlovali vás?

Tak to jste teda úplně vedle, jak vás taková blbost napadla? Naši si to ani nemohli dovolit. Na druhou stranu jsem měl jako jedináček hodně času pro sebe, což ve mně vzbudilo touhu dělat muziku.

Umělcovo zrání

Poháněla vás v začátcích představa, že budete nový Hendrix?

To by mě nebavilo. Nejsem jako kolega Phil Collen, kterej dva roky v kuse seděl na posteli a cvičil a cvičil a cvičil. Jakmile jsem uměl akordy, začal jsem skládat. První písničku jsem napsal v osmi letech, jmenovala se Going Away Forever a zpívalo se v ní o tom, jak mě opustila holka (smích).

Existuje její nahrávka?

A víte, že jo? Když jsme pracovali na Hysterii, pustil jsem ji našemu producentovi Muttu Langeovi.

Zahlásil: „Neměli bychom to udělat?“

25
„Viděl jsem sex Pistols, the Clash a the damned. jestli to zVládli tihle, říkal jsem si, tak to kurVafix dokážu taky!“

Vneděli 24. srpna 1980 nastal závěrečný večer festivalu v Readingu. Plakáty uváděly Def Leppard jako druhé v pořadí, hned po hlavní hvězdě Whitesnake. Koncert se měl stát završením úspěšného roku nadějných mladých rockerů, místo toho přišla katastrofa. Kritikům totiž znělo debutové album Leppardů On Through the Night příliš americky, což neváhali ventilovat v jedovatých recenzích. Z miláčků NWOBHM se náhle stali zaprodanci, ba dokonce zrádci. A nejhlasitější jádro britských metalových fanoušků dalo svou nelibost velmi jasně najevo.

Věk nevinnosti?

Zatímco Def Leppard snaživě předstírali, že se nic neděje, na pódium zamířily sedmipintové soudky od piva Party Seven (některé rozhořčený dav nestačil dopít), přidaly se vajíčka, dokonce i obrovský travnatý drn, který zasáhl kytaristu Petea Willise přímo do rozkroku.

„Za něco jsme si mohli sami, “ přiznal po letech zpěvák Joe Elliott. „Vyrazil jsem třeba na plac v jasně červených kalhotách a bílé košili se srdíčkama. Chtěl jsem tím ukázat, že kurva nebudu nosit pitomou koženou bundu a džíny jako každej debil z kdejaké jiné posrané kapely nové metalové vlny. Stejně jsme si mysleli, že k té bandě vlastně ani nepatříme.“

Joe Elliot a další muzikanti Def Leppard zahájili výstup k rockovým vrcholům, když roku 1979 ve vlastní režii vydali své první EP. To se setkalo s oslavnou recenzí v hudebním časopise Sounds, jehož publicisté popsali novou vlnu britského heavy metalu jako první. Právě Def Leppard a Iron Maiden přitom označili za její korunní prince. Jen rok nato ovšem časopis otočil o 360 stupňů a obvinil Def Leppard z nevlastenecké honby za prohnilými americkými dolary. Tento názor ještě umocnila píseň Hello America, kterou kapela shodou okolností začlenila na debutové elpíčko.

„Přísámbohu, nešlo o záměr!“ vzpomínal s úsměvem baskytarista Rick Savage. „Spíš jsme popsali takový ty klučičí fantazie o úspěchu za velkou louží. Chápu, jak to mohlo vypadat, ale skutečnost byla mnohem nevinnější a naivnější.“

Posluchači, kteří kapelu v roce 1980 na festivalu v Readingu bombardovali odpadky, zjevně zastávali jiný názor. Vystoupení, dodnes pokládané za největší průšvih v hudební kariéře Leppardů, ukázalo, že mladí rockeři skutečně zůstávali do jisté míry naivní. Zato o jejich nevinnosti se dalo celkem úspěšně pochybovat.

Nablýskaní hajzlíci

Def Leppard, založení v Sheffieldu v roce 1977, se ambicemi nikdy netajili. Proto také

po čase opustili maloměstský manažerský tým, který jim v roce 1979 zajistil velkou nahrávací smlouvu s Phonogramem. Dali přednost newyorské manažerské firmě Leber & Krebs, která stála za tehdejším americkým úspěchem AC/DC a později se transformovala v agenturu Q Prime.

Pokud se Leppardům začalo přezdívat „nablýskaní hajzlíci“, nelze se tomu zřejmě divit. Def Leppard si ovšem předsevzali, že se stanou nejnablýskanějšími ze všech nablýskaných hajzlíků a v roce 1980 se ocitli na nejlepší cestě k cíli. A to nejen v neveselé atmosféře Británie, která se za Margaret Thatcherové hroutila pod dvojitým ekonomickým knokautem v podobě zběsilé inflace a prudce rostoucí nezaměstnanosti. „Byli jsme teenageři, “ vysvětlil Savage, „a věřili jsme ve vlastní neomezený možnosti. Pokud si tohle společný pozitivní myšlení v kapele nastavíte včas, většinou vám zůstane.“

Na novou generaci britských fanoušků, která bude svět vnímat stejně, si ovšem Def Leppard museli počkat ještě několik let. V chladné zimě roku 1980, kdy se pustili do práce na pokračování svého debutu, se však podobný vývoj zdál málo pravděpodobný. Přesto kapela neslevila z uměleckého směrování a napsala ještě drzejší, odhodlanější a „američtější“ album High ’n’ Dry „Vím, kde byl zakopanej pes. Události dostaly moc rychlej spád a my si v tom fofru nestačili všimnout, že děláme něco špatně, “ vzpomíná Joe Elliott. Právě nezdolnou energií a pestrým hudebním záběrem však kapela dokázala upoutat širší publikum. Když autor tohoto článku v září 1979 poprvé viděl hrát Def Leppard naživo jako předskokany Sammyho Hagara v londýnském Hammersmith Odeonu, pracoval jako PR pro rockové nebo metalové skupiny staré i nové vlny, třeba Thin Lizzy, Black Sabbath, Damned a Motörhead. Vzhledem k tomuto rozpětí se nenechal zlákat k úzkoprsému škatulkování podle parametrů nové metalové vlny, jak ji týden co týden prezentovali v  Sounds. A Def Leppard na něho zapůsobili jako nadějná britská kapela s velkou mezinárodní budoucností.

Další krok

Kapelu kritické hlasy samozva ných strážců čistoty nové vlny britského heavy metalu poněkud zaskočily. Jak Elliott rád zdůrazňoval, koncem jara 1980, kdy Leppardi vyrazili na první americké turné, „už nebylo v Británii kde vystupovat“ Toho roku odehráli 47 klubových koncertů „od skotskýho Aberdeenu po jihoanglickej Bournemouth“. Když se debutové album On Through the Night v březnu 1980 dostalo do britské Top 20, Leppardi

40
41 Ross Halfin, Getty ima G es

Křehká duše kytarového hrdiny

Def Leppard v lednu 1991 připravila kapelu o srdce a rockový charismatického muzikanta. Jeho blízcí přátelé na něho vzpomínali

Napsal: Geoff Barton

okud nové vlně britského heavy metalu něco scházelo, pak více mladých, podmanivých kytarový mágů. Stačí si vybavit britskou rockovou scénu 70. a 80. let a připomenout si, kdo se na tomto poli skutečně prosadil. Byl zde Paul Samson, zakladatel skupiny Samson, ostřílený veterán s obrovským bluesrockovým srdcem. Jeho kytarové mistrovství však na koncertech zastínily velkolepé pyrotechnické efekty a výstřední jevištní kostým bubeníka Thundersticka. K dalším kandidátům patřil Dave Murray z Iron Maiden, sympaťák a miláček publika, kterému ovšem v uchvácení pozice uhrančivého kytarového boha bránila plachost. Brianu Tatlerovi z Diamond Head létaly od konečků prstů bleskové riffy, ale jeho jevištní prezentace působila příliš „profesorsky“. Jeff Dunn alias Mantas z Venomu sice vypadal úžasně, ale jeho hra se nedala vždy označit za hudbu. Graham Oliver ze Saxon vyhazoval kytaru do vzduchu, kopal ji přes celé pódium, poléval ji benzínem a zapaloval. Fanouškům se to sice líbilo, ale zároveň dobře věděli, že skutečným muzikantem v kapele je Oliverův nenápadný spoluhráč Paul Quinn…

Přirozený talent

Začínající Def Leppard jsem poprvé viděl 5. června 1979 v dělnickém klubu v Sheffieldu. Předvedli podmanivé vystoupení plné silných písní, ale zcela zjevně se teprve umělecky hledali. Jedinou výjimku představoval Steve Clark. Bylo mu devatenáct a už působil dojmem dokonalé rockové hvězdy. Navzdory svému mládí vyzařoval zkušenost kytarového veterána, kterou podle znalců nelze jen tak namarkýrovat. Vnitřní vyrovnanost a sebedůvěru totiž nenahradí žádné kašírované rebelství. Clark byl zkrátka v té době už hotová osobnost. Po nevelkém klubovém pódiu se pohyboval plavně jako kočkovitá šelma, na sobě příhodně kalhoty s leopardím vzorem, do rytmu pohazoval naondulovanou hřívou a kytara se mu pohupovala proklatě nízko u pasu.

Ale nebyla to nijak bezstarostná jízda. Když se Leppardi vypracovali na hlavní předkapelu na turné Sammyho Hagara, zašel jsem si na ně do londýnského Hammersmith Odeonu. Dokonce i z balkonu bylo patrné, jak si na pódiu překážejí. Clark uskakoval napravo, nalevo, pak pro změnu doprostřed, jeho kytarový kabel se přitom zaplétal do kabelů kolegů. Nakonec se kvůli tomu propletenci nikdo z nich nedokázal pohnout víc než o metr. Když vystoupení skončilo, podlaha vypadala jako továrna na výrobu tkaniček po výbuchu.

„Kámo, když říkám, že byl v pohodě, tak myslím, že byl nažhavenej drát. Byl to fakt Odvaz!“
Halfin
Ross
mimořádnou naději rockové kytary a zároveň komplikovaného člověka
„Posledním albem se pro něho stala Hysteria, která zachytila jeho vrcholný mistrovství.“
87
Joe Elliott

Divoká jízDa ještě nekončí

12 studiových alb, 26 hitů jen v Briánii, přes sto milionů prodaných desek, vážná autonehoda, tragické úmrtí… Tak vypadala bilance prvních pětačtyřiceti let skupiny Def Leppard

Napsal: Mick Wall

Elliott přišel na rozhovor poprvé za dlouhá léta pozdě. Vždy se choval jako naprostý profesionál, byť to byla mnohdy řehole, tentokrát ale zaspal! Sešli jsme se v Londýně časně po ránu, začínal mu dvanáctihodinový kolotoč plný rozhovorů a dalších propagačních aktivit. Leppardi dlouhá léta odolávali lákadlům digitální doby, nedávno však souhlasili s uvolněním kompletního tvůrčího počinu pro streamování. Klasické pětihvězdičkové fláky jako Pyromania a Hysteria si to následně zamířily rovnou na vrcholy světových hitparád.

Mladý rocker

„Smlouvu s naším původním vydavatelstvím Mercury jsme podepsali v době před rozšířením cédéček. Kdo mohl tehdy tušit, že si někdy lidi dokážou muziku stahovat do telefonu?

Ani ty mobily ještě neexistovaly, “ vysvětlil Joe. „Teprve když nám v roce 2009 skončila smlouva, začali jsme sami rozhodovat o dalších krocích. Trávili jsme hodně času na turné, lidi naše cédéčka pořád kupovali, takže jsme až donedávna neměli potřebu nic řešit.“

Joe sice toho rána působil trochu ospale, ani tento malý handicap však nedokázal zastřít jeho obdivuhodně mladistvý zevněj-

šek. Stále si pěstoval slušivou blonďatou hřívu, a když mu přinesli šálek kapučína, bez mrknutí oka si ho osladil velkorysou dávkou cukru. Povídali jsme si o vystoupení, které s Rickem Savagem natočili pro televizní pořad BBC The One Show. Vrátili se kvůli tomu do kumbálu v sheffieldské továrně na příbory, kde kdysi jako teenageři zkoušeli. A mimo jiné zahráli i akustickou verzi písně Pour Some Sugar on Me. Továrna jako památkově chráněný objekt vypadá z vnějšku jako před lety, zato interiér prošel zásadní rekonstrukcí. „Stal se z toho takovej ten multifunkční uměleckej prostor, “ vysvětlil Joe. „Lidi tam navrhují šaty, malují a podobně. Ale stačí se podívat z okna, a zase jste v roce 1978.“

To jste mi nahrál na první otázku. Kolik vám bylo, když jste odjel ze Sheffieldu? Jednadvacet. Po turné k albu On Through the Night jsem si sbalil pár švestek a přestěhoval se do Londýna. Ani předtím jsem se ale doma moc nezdržoval kvůli všem těm šňůrám. Ale tehdy už fakt dozrál čas na vlastní bydlení.

Nastěhoval jste se do londýnského bytu někdejšího bubeníka Leppardů Franka

134
Ross Halfin 135
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.