Jim morrison Život a smrt legendy Všechna alba Pozadí vzniku nejslavnějších nahrávek od the doors Po l a . Woman +
dematerializace uprostřed felace jakkoli nepravděpodobná, jedno je jisté: Když v lednu 1967 vyšla deska The Doors, na obálce magazínu 16 byla ve stejné době Jimova fotka s nadpisem: „Morrison je kouzelný!“
Andy Warhol mezitím plánoval, jak Jima získat do svého dalšího filmu Blue Movie (1969). Prosil Jima, aby se nechal natočit při sexu se zpěvačkou Velvet Underground Nico. Když se mu Jim vysmál do obličeje, Andy to zkusil jinak: dovolil by mu alespoň natočit, jak Nico Jima kouří? „Jdi do prdele, Andy.“
Jim začal vážně uvažovat o změně svého jména na James Phoenix. Zašel tak daleko, že požádal Elektru o změnu svého jména na obalu připravovaného alba. Zbytek kapely se domníval, že chce znít více jako warholovská rocková hvězda. Jim se však spíše tajně obával toho, že by jeho rostoucí pověst zhýralce mohla mít neblahý vliv na kariéru jeho odcizeného otce v americké armádě. Ten se totiž měl brzy stát kontradmirálem.
Ostatní mu změnu rozmluvili, a on se spokojil s tím, že bude jen sirotek. „Znělo to stupidně, dokonce i na básníka bojovníka,“ vysvětlil Ray neupřímně. Když si pak Elektra na konci roku vyžádala od všech čtyř členů kapely životopisy, aby mohla sestavit tiskový balíček pro lednové vydání alba, Jim prohlásil, že celá jeho rodina je mrtvá. Na standardní otázky typu, kdo jsou jeho oblíbení zpěváci, odpověděl: „Největšími zpěváky jsou Frank Sinatra a Elvis Presley.“ Nebyl to však žádný vtip. Jim je oba zbožňoval. Dělal dokonce všechno pro to, aby zněl jako oni. Když se ho ale zeptali na jeho osobní filozofii, Jim si nemohl pomoct a řekl to naplno: „Je to pocit, jako když dvaadvacet let natahujete tětivu a najednou ji pustíte... Vždycky mě přitahovaly myšlenky, které se týkaly vzpoury proti autoritám. Zajímá mě cokoli, co se týká revolty, nepořádku, chaosu – zejména činnosti, které zdánlivě nemají žádný smysl.“
Elektra, která měla vlastní představy o tom, jak by si některé skladby mohli lidé vyložit, se ke zděšení kapely rozhodla jednostranně upravit první singl Break on Through (To the Other Side)! Verš „She gets high“ (jeden z možných překladů je: Ona se sjede), který Jim zpívá čtyřikrát, byl na singlové verzi upraven jako „She gets... she gets... she gets... she gets...“. Skupina pak byla nucena tuto verzi pantomimicky zpívat při svém vůbec prvním televizním vystoupení v pořadu Shebang 1. ledna 1967. Na Jimově bolestně utlumeném výkonu je vidět frustrace. S odevzdaným výrazem se sotva obtěžuje pohnout rty. Jen tam tak stojí před kamerami, navlečený ve světlých kalhotách zúžených u kotníků, černé košili a tmavém loveckém saku – s postojem stejně nevrlým jako pubertální punkerka, která si musí vzít na ples krásné šaty.
pak je záběr na siluetu Raye skloněného nad klávesami, kněze u řečnického pultu a Robbyho, který se ke konci klipu podívá do kamery. Přesto to byla právě tato temná, náměsíčná nálada –protipól zářivého kalifornského nádechu The Byrds, The Beach Boys – která pomohla definovat The Doors jako jiné, výjimečné. Když se klip objevil v televizním pořadu Boss City v Los Angeles, kapela se díky němu poprvé oficiálně dostala do místního rádia.
Nic z toho však nedalo singlu potřebný impuls k tomu, aby se stal prvním rozpoznatelným celostátním hitem.
MORRISONEM ZAŽEHNUTÝ PLAMEN
Danny Fields tvrdí, že právě on šéfa Elektry Holzmana poprvé upozornil na komerční potenciál Light My Fire. „Už předtím jeden singl vydali, ale právě skladba Light My Fire zapříčinila, že se z malé nóbl společnosti stal silný hráč na hudebním trhu.“
Dnes Holzman tvrdí, že Light My Fire měl vždy na paměti. Připomíná však, že plnohodnotná sedmiminutová verze z alba se již hrála na nových rádiových FM stanicích, které hrály delší formáty skladeb a ve stereu.
„Už takhle nikdy nevypadal. Morrisona jsem zachytil v jeho vrcholné formě.“
Joel Brodsky
„Počítal jsem s tím, že FM rádia donutí starší AM konkurenty, aby skladbu hrála.“ Problém byl, že AM stanice měly přísná pravidla ohledně délky skladeb – ne kratší než 2 minuty a 45 sekund, ne delší než 3 minuty. Jac tedy požádal Paula, aby skladbu sestříhal na verzi, která by se do limitu vešla. Paul byl skeptický, ale Jac byl šéf. Producent nakonec vystřihl téměř pětiminutová sóla, která Ray a Robby tak dlouho pilovali. Výsledkem byl rozhodující hit „Léta lásky“. To nepředvídal nikdo. Ani Jac Holzman. Kapela se na Jimův popud dohodla, že bude rovnoprávnou čtyřčlennou demokracií. Všechny autorské zásluhy se budou dělit rovným dílem a připisovat jednoduše The Doors. Všechna rozhodnutí týkající se jejich hudby a podnikání budou muset být jednomyslná. Zdálo se to jako dokonalá strategie v mušketýrském duchu „všichni za jednoho“, která je měla ochránit před jakoukoli nástrahou, kterou by jim mohla přinést jednání s nahrávací společností a managementem. Kdyby totiž všechno ostatní selhalo, měli by alespoň jeden druhého. Bylo to rozhodnutí, kterého později všichni určitým způsobem litovali.
Začátkem roku 1967 vyšel singl Break on Through (To the Other Side) i deska The Doors a manažeři Sal Bonafede a Asher Dan usilovně pracovali na jejich propagaci. Kapela se dvakrát objevila v San Franciscu ve slavném Fillmore Auditoriu promotéra Billa Grahama, kde první víkend předskakovala skupině Young Rascals a druhý víkend pětici Grateful Dead.
The Doors v roce 1967 vzhlíželi směrem ke hvězdám GETTY
Televizní vystoupení výrazně kontrastuje s filmovým klipem, který Holzman nechal natočit: krátký noirový snímek definovaný strohými černými tóny, v němž není první minutu vidět nikoho kromě vrčícího Jima. Až
Následující týden se The Doors vrátili do New Yorku na své druhé angažmá v Ondine. Právě tehdy pořídil významný newyorský fotograf Joel Brodsky dnes již slavné snímky Morrisona v podobě „mladého lva“. Brodsky už s The Doors
Kapela se rozhodla vrátit do studia v době, kdy Jim Morrison propadl alkoholismu a občas nebyl vůbec schopný vystupovat naživo. Čelil obviněním, za něž mohl dostat až 13letý trest vězení. Byl na dně fyzicky i psychicky a hrozilo, že s sebou stáhne i zbytek The Doors. Navzdory nepřízni osudu se jim ale podařilo natočit jedno z nejlepších alb: Morrison Hotel
Napsal: Mick Wall
Mužmnoh
Ray Manzarek, Robby Krieger, John Densmore a producent Bruce Botnick se v roce 2007 rozpovídali o Jimu Morrisonovi a mýtu, který ho obklopoval. Pojďme se společně ponořit do rozhovoru, který odhaluje Jimovy méně známé tváře Napsal: Geoff Barton
vězda Jima Morrisona sice zářila jasně, ale pohasla stejně tak rychle. Během pouhých čtyř a půl let vydala jeho skupina The Doors šest studiových alb a fantastickou koncertní nahrávku Absolutely Live (1970). Bylo to zběsilé období oslnivé hudební kreativity, jaké se od té doby nepodařilo překonat. Od eponymního debutu z ledna 1967 až po labutí píseň v podobě desky L.A. Woman z roku 1971 temná magie The Doors sotva kdy polevila.
Charismatický frontman losangeleské kapely se během této drásavě krátké doby proměnil ze smyslného, obnaženého „Adonise“ – proroka, věštce, mudrce moderního rockového věku – v potácející se opilou a opuchlou trosku. Tempo, kterým zchátral, bylo znepokojivě prudké. Uhlazený „Ještěrčí král“ se proměnil v pomalého hada škrtiče. Z „Pana Charismatického“ se stal „Pan Ochmelka“, jeho zázračné básně se na vyprahlém jazyku změnily v sotva rozeznatelné bláboly.
V posledních dnech života si Morrison tak tak zapnul své ikonické kožené kalhoty, nechal si narůst mohutný plnovous a spoustu času trávil shrbený na židli v nahrávacím studiu. Pak nasedl na svůj první – a poslední – let do Paříže.
Rychleji se žít nedalo. A ani umřít o moc rychleji nešlo.
Morrisonův zoufalý úpadek byl analyzován a do detailu rozebírán v poutavé knize bývalého důvěrníka The Doors Dannyho Sugermana Nikdo to tu nepřežije (1980), nebo v kontroverzním filmu Olivera Stonea The Doors (1991). Kromě toho se mýtem zabývalo nesčetné množství kasovních trháků a slátanin, které se mezitím objevily. Zatčení, obnažování, sexuální obtěžování, policejní šikana, texty typu: „šukej matku, zabij otce“... cokoli si vzpomenete –všechno bylo tolikrát propíráno, až z toho zůstal jen prach. A uprostřed této zběsilé jízdy, která vedla do pekla a zpět, se kouzelná hudba The Doors často dostávala na druhou kolej.
V roce 2007 uplynulo 40 let od vydání prvního alba skupiny The Doors. Rayi Manzarekovi, klávesistovi skupiny, to připadalo jako včera. „Mysl vás může přenést zpátky,“ vzpomínal čile a věcně na bílé kožené pohovce v moderním hotelu v centru Londýna. Manzarekovi bylo toho dne 69 let, ale vypadal jako padesátník. Nebyl to žádný zmatený psychedelický dědeček. Byl bystrý jako liška a jeho mysl byla stále průzračná jako křišťálová váza.
„Teď, když mluvím o 40. výročí,“ pokračoval Manzarek, „vrací mě to do let 1967, 1968, 1969, do sedmdesátek, do období, než Jim zemřel. Když se vrátíte zpátky a přemejšlíte o tom, říkáte si: ‚Sakra! To už je dávno, co? Čtyřicet let!‘ Ano je to spousta let, ale tak už lidskej mozek funguje.“
Bylo zajímavé poskládat útržky vzpomínek ze série rozhovorů nejen s Rayem Manzarekem, ale i s kytaristou Robbym Kriegerem, bubeníkem Johnem Densmorem a zvukařem a producentem Brucem Botnickem. Všichni čtyři bez výjimky hovořili o podivných, dávno minulých dnech se směsí nostalgie a sentimentu. Hořkost vůči způsobu, jakým Jim Morrison promarnil svůj život, se objevila jen v náznacích. Lítosti bylo málo – zato úcty hodně. Ale v pozadí přece jen byl cítit i lehký stesk po tom, co mohlo být.
„Pro nás to byl prostě Jim, protože jsme ho vídali každý den,“ vzpomínal Robby Krieger, když se stejně jako Manzarek hrbil na stejné pohovce, jen o 24 hodin později. „Ale rozhodně měl na lidi velký vliv. Pokud jste ho neznali, dokázal vás opravdu zaujmout. Byl nejvlivnější postavou v mém životě. Po pěti minutách rozhovoru měl člověk pocit, že je váš nejlepší kamarád.“
„Ale víš co – když jsem se s Jimem seznámil, nijak zvlášť mě neohromil,“ přiznával. „Přišel ke mně domů, zahrál jsem mu něco na slide kytaru a on mi připadal jako normální týpek. Až na první zkoušce o pár dní později jsme zahlédli jeho odvrácenou tvář.“
„Po zkoušce k nám domů přišel nějaký chlápek... myslím, že šlo o nějaký zpackaný kšeft s drogami. Jim na něj skočil a málem ho zabil. Říkal jsem si: ‚Tohle je náš zpěvák? Ježíši Kriste!‘“
„Jaké byly mé první dojmy z Jima?“ přemítal John Densmore po telefonu. Rozhovor probíhal přes oceán a kvalita spojení byla nevalná. „Byl plachý, neuvěřitelně pohledný. Byl opravdu chytrý a zajímavý. Měl jsem pocit, že je v něm cosi výjimečného. Ale jak čas plynul a jeho sebedestrukce se stupňovala, začal jsem si držet odstup. Neschvaloval jsem to, proto jsem se distancoval.“
„Jo, Jim byl dost plachý,“ potvrdil Bruce Botnick během jiného telefonátu do Ameriky. „Byl velmi
Zákon vítězí: Jim Morrison opouští soud v Miami roku 1970 poté, co byl shledán vinným z veřejného pohoršování
a poslední dny
Zapomeňte na všechno, co o The Doors víte. Nejnovější rozhovory se spoluhráči Jima Morrisona a jeho pařížskými přáteli a spolupracovníky vrhají nové světlo na vznik posledního alba kapely i na záhadnou smrt jejich zpěváka v červenci 1971
Napsal: Max Bell
Je listopad roku 1970, nacházíme se v nahrávacím studiu
Sunset Sound na adrese 6650 Sunset Boulevard. Jim Morrison, Robby Krieger, Ray Manzarek, John Densmore, zvukař Bruce Botnick a producent Paul A. Rothchild se prokousávají přípravami na šestou studiovou desku skupiny The Doors. Jsou zpět tam, kde nahráli první dvě desky, ale nálada je mrazivá. Kapela se probrala skromnou sbírkou chystaného materiálu včetně zárodku L.A. Woman, základní kostry Riders on the Storm, několika bluesových jamů, pár dříve vyřazených skladeb (včetně dema Hyacinth House) a jedné již hotové skladby. Ta se pracovně se jmenovala „Latin America“ a kapela ji nabídla Michelangelu Antonionimu pro film Zabriskie Point (1970). Režisér ji však po poslechu naživo odmítl. „Hráli jsme tak nahlas, že mu málem praskly bubínky,“ vzpomínal bubeník The Doors John Densmore. Rothchild se znechuceně skláněl nad mixážním pultem, když vypustil šokující novinku: „Víš co? Já už to nedám, je to na nic. Ta muzika zní jako koktejlový jazz – je to příšerné.“ Následně si sbalil věci včetně pytlíku trávy, které přezdíval „Killer Destroyer“ (Zabiják ničitel), všechny krátce objal a za hrobového ticha odešel. „Prezentovali jsme Paulovi nové věci a on se hrozně nudil,“ vzpomínal Ray Manzarek. „Hráli jsme fakt mizerně – včetně Jima – bez energie, bez jakékoli šťávy. Do Sunset Studios se nám vůbec nechtělo a Paul nás nedokázal namotivovat. V danou chvíli se s ním ale nedalo nesouhlasit. Deska L.A. Woman začala vznikat až ve chvíli, kdy vyšel ze dveří.“
čit. Strašně přibral, nechal si narůst vousy. Odešel jsem, protože mě unavovalo vláčet The Doors od jedné desky ke druhé, zvlášť když se Jimovi vůbec nechtělo. Na dvě ze tří zkoušek přišel opilý, nebo vůbec. Naschvál narušoval práci… nikdy to nebylo plodné. Většinu energie jsem věnoval tomu, abych Jima nějak zkoordinoval se zbytkem kapely.“
Paul Rothchild, dlouholetý producent The Doors, se z projektu
L.A. Woman náhle stáhl. Skladbu L’America už předtím nevybrali do filmu Zabriskie Point
Rothchildova letargie se dala pochopit. Pohádal se s šéfem Elektry Jacem Holzmanem a odešel na volnou nohu. The Doors pro něj byli vyčpělí. V posledních letech si zažil bouřlivé období při produkci alba Morrison Hotel a pak strávil hodiny prohrabováním se živými nahrávkami při přípravě desky Absolutely Live (obě 1970). K tomu se připojilo trauma kolem desky Pearls (1971) zpěvačky Janis Joplin: hlavní protagonistka zemřela ještě před jeho vydáním ve 27 letech, stejně jako Brian Jones z The Rolling Stones. Jedné noci producent s Jimem hodně pil a zpěvák najednou zamumlal: „Brian, Janis, Jimi – chlastáš s číslem čtyři.“ To byla poslední kapka. Do roku 1970 už se lidé ohledně Morrisonových excesů stihli rozdělit na dva tábory. Paul Rothchild byl v tom druhém. „Morrison vypadal hrozně,“ uvedl. „Vadila mu role národního sexsymbolu a po procesu v Miami ji chtěl zni-
Nekonečné problémy s alkoholem, kokainem, věčné pozdní příchody, excesy na koncertech v období před i po „miamském incidentu“ a z nich plynoucí problémy pro celou kapelu způsobily, že i manažer Bill Siddons už byl vůči Morrisonovým excesům značně otupělý. Ten později vzpomínal na jedno odpoledne, „kdy Jim přišel do zkušebny a postupně vypil 36 malých piv“.
Také Manzarek, ke starému příteli vždy loajální, souhlasil, že situace byla zoufalá. „Jim byl alkoholik. Měl k tomu genetické predispozice v rodině. Bylo těžké mu říct, aby se dal do pořádku. Jednoho dne během nahrávání alba Morrison Hotel jsme ho s Johnem a Robbym posadili u Robbyho táty k bazénu a řekli mu: ‚Takhle už to fakt nejde – má to vážný vliv na kapelu i na tvoje zdraví.‘ Jim odvětil: ‚Já vím. Moc piju a snažím se s tím přestat.‘ To bylo vzácné přiznání. Řekli jsme mu, že mu pomůžeme. Jim řekl: ‚Díky. Teď si zajdeme na oběd do Lucky-U. Chci nějaké mexické jídlo a něco k pití.‘ Takový prostě byl. Romantický básník, který klidně napsal: ‚Ráno jsem se probudil a dal si pivo,‘ a tím vzkázal světu: ‚Jdi do prdele!‘ Bohužel to ale byla i jeho krutá realita. Jimův postoj by se dal shrnout takto: ‚Dávej si pozor, kámo, já se chci totálně zničit.‘ Navzdory tomuto sebezničujícímu kurzu a jeho neústupné povaze nemělo smysl moralizovat. Stále jsme věřili, že by se z té šlamastyky mohl dostat.“
ZMĚNA KURZU K DOBRÉMU
Po Rothchildově odchodu zamířili The Doors do restaurace Moo-Ling a řešili, co dál. Další nahrávání v Sunset Studios nepřipadalo v úvahu; stejně tak návrat do studia Elektra Records. Krieger nabídl, že se postará o produkci, ale Morrison už měl plán. „Proč to nenahrát u nás v kanclu, v naší zkušebně? Cítíme se tam dobře. Bruci, zvládneš s klukama produkci? Víš dobře, jak se mnou pracovat,“ usmál se. Jakmile Holzman s nápadem souhlasil, Botnick přestavěl zkušebnu kapely na rohu ulic La Cienega a Santa Monica Boulevard v provizorní studio. Rozložitá dvoupatrová budova stála mezi levnými motely, strip bary, vinotékami a burleskou – obvyklý Morrisonův rajón. V místnosti byl nepořádek. Jimuv stůl byl plný prázdných lahví od tequily a bourbonu,
„Posadili Jsme Jima a promluvili si s ním. Řekl: ‚Já vím, piJu moc…‘“ ray manzarek
Jim Morrison a Pamela Coursonová, foceni Edmundem Teskem v roce 1970 v Bronson Caves v Hollywoodu. Coursonová
