V lny bouřily. Byli tři. Mladí frajírci, jejichž pěkné obleky vypadaly po nočním flámu v East Endu nevhodné k nošení. Stále vtipkovali a upíjeli ze společné láhve, zatímco pramice mířila proti proudu řeky. Půlnoc už dávno minula a svítání se na Jenkinsův vkus zdálo příliš daleko. Otec Temže měl špatnou náladu. Noc byla nejhustší na surreyské straně, sklárny a přístaviště nebyly za mastnou mlhou vidět. Na straně City zářila elektrická světla Temple Pier a Victoria Embankment skrz mračna jako bludičky.
Navzdory tmě a mlze znal starý Clarence Jenkins, který se v těchhle kalných vodách proháněl už před Velkým zápachem, každý přístav a schody na obou březích řeky a cestu dokázal najít i poslepu. Miloval tu starou, milou, hašteřivou řeku ve všech jejích světlech a rád ji považoval za svou, ale v poslední době se jejich vztah zhoršil. Svou upadající náklonnost k řece chtěl přičíst věku. Stárnul a vlhko mu zhoršovalo revma.
Ale to nebylo ono. Mohla za to nedůvěra.
GARRETT BOATMAN
I když jemu osobně se to nikdy nestalo, představoval si, že je to jako vědět, že vás manželka podvádí, a přestože to nemůžete dokázat, v hloubi duše to víte. Ne že by to Beth někdy chtěla –a kdo by chtěl ji?
Vesla se ponořila, zvedla a ponořila a pramice klouzala v malých poskocích. Světla Temple Pier se rozzářila.
V poslední době se objevovaly povídačky, příběhy o zmizeních. Minulý týden se ztratil kolega Tom Button a dva páry, které převážel ze Southwarku na molo Waterloo. Zmizeli. Žádná těla se nenašla. Loď objevili v bahně za Blackfriars. Našel se jen pánský kabát a dámská kabelka. Clarence viděl, jak policie na svých parních lodích a dlouhých člunech pátrá a rozsvěcuje nad vodou lampy. Řekli lodníkům, aby si dávali pozor. Na co, to říct odmítli. Jen ať si dávají pozor, a když uvidí něco neobvyklého, mají to nechat být, ale ať pořádně zaberou, dokud to nezůstane daleko za nimi.
Obývaly Temži nějaké podivné ryby? Zkouší obluda z hlubin oceánu štěstí v čerstvějších vodách? Jednou viděl na pláži v Gravesendu velrybu, která páchla hůř než stará Temže v létě. Pak Bazalgette vybudoval nábřeží a odvedl splašky bludištěm cihlových tunelů. Lidé se sem sjížděli na míle daleko, aby obdivovali jeho velikost. Při pohledu na černou hladinu, která se vzdouvala pod plovoucí mlhou, se zachvěl. Ne, nebylo to
NAPLAVENINY
stářím ani příliš dlouhou známostí. V poslední době se na řece odehrála změna.
Ačkoli stále panovalo léto, noci byly chladné.
A přestože se hejna labutí, která v minulých staletích lodě vítala, značně zmenšila, stále se s nimi občas setkávali. Avšak za poslední týden Clarence neviděl ani jednu.
Zavěšená lucerna se pohupovala s pohybem lodi.
Téměř neznatelné kroužení vesel doprovázelo nesrozumitelné žertování frajírků. Nejmladšího z trojice zřejmě okradli.
„Její pasák ti sebral peněženku,“ řekl o něco starší muž ve žluté vestě.
„Nebyla to šlapka!“ trval na svém mladík bez klobouku. Kravatu měl rozvázanou a nezřetelné slabiky svědčily o opilosti.
Jeho společníci zakouleli očima a vyměnili si vědoucí pohledy.
„Předpokládám, že o její ctnosti napíšeš villanellu,“ řekl sportovně vypadající chlapík s hákovitým nosem.
„O kolik jsi přišel?“ zeptal se první, aby odvedl pozornost od škádlení druhého nebo aby se mu ještě víc vysmál.
„Čtyři guineje.“ Poškozený mladík předvedl svým kumpánům zápasnický výraz.
Mlhou se neslo tiché hvízdnutí zbylých dvou.
„Za to by sis mohl koupit všechny děvky v sále,“ odvážil se Žlutá vesta.
„Klid. Jeho táta to cáluje,“ odtušil Hákovitý nos.
„Otci to neřeknu.“
„Jo, to je asi rozumný. Ber to jako zkušenost. Nikdy s sebou nenos víc, než potřebuješ, a vždycky to zkus uhrát na sekeru.“
„Pochybuju, že by mu ta jeho holka dala na sekeru.“
„Nebyla to moje holka,“ rozčiloval se mladík pod neustálými útoky.
„Ne, to opravdu nebyla.“
Téma vyčerpali, a tak sportovně založený džentlmen vytáhl pouzdro na cigarety. Každý si vzal jednu a krabička zase zmizela. Připálit si nebylo ve vlhku nic jednoduchého.
Jenkins se ohlédl přes rameno. Lampy na Temple Pier zářily jasněji. Ačkoli molo samotné nebylo vzdálené víc než tucet yardů, zůstávalo za mlhou neviditelné.
Zrovna pramici otáčel, když se veslo o něco zachytilo. Zatáhl. Často narážel na odpadky, hadry, mrtvé psy. Jednou kolem něj proplul napůl potopený kůň. Ať už to bylo cokoli, člun se zastavil a stočil se zpět do kanálu.
„Co to u všech všudy je?“
„Co se děje, šéfe?“
Někdo přejel rukou přes horní okraj lodi. Nejmladší hoch vykřikl. Žlutá vesta se nerozvážně postavil, až se loď rozhoupala a on se zapotácel. Hákovitý nos se napůl zvedl, aby kamaráda
NAPLAVENINY
popadl, čímž pramici rozhoupal ještě víc, a Žlutá vesta spadl do vody.
Clarence nic z toho neviděl. Fascinovalo ho to, čím ruka pokračovala.
Tváři, která se tyčila nad okrajem, chyběl nos a byla bledá jako rybí břicho. Jedno oko bylo mlhavě bílé, druhé chybělo.
Clarence vyprostil veslo a udeřil jím útočníka do obličeje. Paže i obličej zmizely. Žlutá vesta křičel a zběsile plácal do vody. Džentlmenova ruka se chytila okraje a na okamžik se objevila jeho tvář s očima plnýma hrůzy. Pak, jako by ho to strhlo zpátky do vody, zmizel.
Bez ohledu na původní směr Clarence třesoucíma se rukama ruce vracel veslo do vidlice, ale trefil se až napodruhé. Pak vesloval, jako by ho honil ďábel. Ale okraje už se chytaly další ruce, oteklé tváře zářily ve světlé mlze.
* * *
Pod mostem na dlážděné cestě vedle kanálu zvedl starý Daniel Tobin láhev na přípitek mrtvým a zpíval do vznášející se mlhy:
Už nebudem se plavit,
Už Horn objíždět nebudem, Takže pusťte kotvy, chlapi, A lodě na břeh vytáhnem.
GARRETT BOATMAN
Čeká mě totiž Tyburn, Šibenice místo stěžně, Lanoví s provazem jediným, Uzel, co udrží mě pevně.
Strom proti vichřici,
To řve v srdci mém, Až ráno vytáhnou stěžeň nahoru, Odejdu ze světa a ne po svém.
Ale šetřete smutkem, hoši, Pijte, dokud můžete jen, A zazpívejte si námořnickou, A pozdravte nový den.
Tak vyklopte džbán a napijte se, chlapi, Na cestě se s vámi shledám, Jako já na stožáru v Tyburnu, A tančit, dokud se nekolébám.
Tak stáhněte hlavní plachtu, hoši, A loďky na břeh vytáhnem, Loď necháme zakotvenou, Už se plavit po moři nebudem.
Když dozpíval, starý Dan se napil, mlaskl a s lesknoucíma se očima, v nichž se zrcadlily dávné časy, zvedl láhev a zatančil si. Jenže kameny byly vlhké, takže uklouzl a s bouřlivým šplouchnutím spadl do vody. Hladina se mu zavřela nad
NAPLAVENINY
hlavou. S prskáním a rychlým vystřízlivěním se vynořil a natáhl se po umaštěném obrubníku. Nějaká ruka mu však sevřela nohu a jiná ho chytila kolem pasu a zatáhla ho zpátky pod hladinu, kde se šklebily bledé tváře. Výkřik stoupal v bublinách, když ho táhli dolů.
