Volani divociny ukazka

Barbora Legátová, Petra Lukačovičová, Lucie Lukačovičová, Jana „Elinor“ Poláčková, Michaela Portychová, Hanina Veselá, Kryštof Ferenc, Jonáš Ferenc, Jan Hamrlík, Radovan Kolbaba, Ondřej Netík, Josef „Armon“ Straka, Jakub Štádler

Mytago 2016

Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2016 www.mytago.cz ISBN 978-80-87761-24-3

Obsah Taria......................................................................................9 Váha přísahy ( Josef „Armon“ Straka)..................................11 Asterion..............................................................................77 Dcery lesa (Radovan Kolbaba)..........................................81 Mé jméno bude znít (Hanina Veselá)..............................115 Život lovce ( Jakub Štádler)..............................................171 Šarlatová křídla smrti ( Jana „Elinor“ Poláčková)...............187 Příběhy impéria................................................................211 Řezno 1872 ( Jonáš a Kryštof Ferencovi).........................215 Svět potomků bohů..........................................................233 Volání jaguára (Barbora Legátová)..................................237 Ozvěna starého příběhu (Michaela Portychová)..............263 Immortal fighters.............................................................293 Krkavec a vlk ( Jan Hamrlík)............................................295 Unknown Armies.............................................................345 Tropický kraj divů (Lucie a Petra Lukačovičovy).............349 Imaginárium.....................................................................375 Kelpie (Ondřej Netík)......................................................377

Slovo úvodem Volání divočiny. Dvě slova, jež vzbuzují mnohé konotace.

Když pomineme aljašskou klasiku Jacka Londona, kterou jsme se nepokrytě inspirovali, pak mi při vyslovení názvu naší knihy v myšlenkách vyskočí několik věcí. Samozřejmě divoká příroda ve všech podobách, její nástrahy a nebezpečí, ale také krásy; přírodní národy, vzdálenost od civilizace, exotická romantika. Další možnou asociací je pak svoboda, protože v divočině se člověk může cítit svobodný, závislý pouze sám na sobě a nikoli na politickém, společenském či kulturním systému. A konečně je to i divočina civilizovaného světa a divočina lidské mysli. Člověk opravdu může být člověku vlkem a i přes nálepku civilizace v sobě stále skrývá zvířecí divokost. Skrze povídky v tomto sborníku tedy čtenáře do své náruče volají všechny různorodé aspekty divočiny.

Toto je navíc již třetí sborník ze série Hry s příběhem, kterou vydává nakladatelství Mytago, a jež chce formou povídek představit fantastické světy, původně vytvořené jako herní prostředí pro různá RPG (role playing games – tj. hry na hrdiny či na hraní rolí) – nejčastěji pro nejrozšířenější českou hru Dračí Doupě. Celý nápad vzešel původně od Karla Černína, spolutvůrce světa Tarie, a Zbyňka Kučery Holuba, jednoho z tvůrců Asterionu. Bez nich by tato kniha nikdy nevznikla. Zbyněk se také přímo podílel na výběru většiny povídek. Velký dík patří rovněž Lucii Lukačovičové a Haně Veselé, které mírou větší než významnou přispěly k dokončení celého sborníku.

Zatímco první svazek řady, Zločin a trest, shromáždil příběhy spojené se světem zločinu a druhý, Ocel a krev, povídky, 5

které se točí okolo boje muže proti muži, tento sborník se v jádru inspiroval herním povoláním hraničáře, druida, tuláka a podobnými RPG archetypy. Nicméně v samotných povídkách žádné herní prvky nečekejte! Jde jen o dobré příběhy, které si pohrají s vaší fantazií.

Jan Č. Galeta

6

Asterion Asterion je zvláštní svět. Je to svět splněných snů i svět nočních můr. Jeho tvorba probíhá v myslích autorů a na stránkách příruček, časopisů, knih i poznámkových sešitů už přes třináct let. A krom toho, že se projevila tisíci popsanými stranami, přinesla také to nejdůležitější – zábavu a zážitky. Mnoha hráčům RPG a stovkám čtenářů pomohl Asterion zjitřit fantazii a zažít dobrodružství, jaká náš skutečný svět neumožňuje. Díky Asterionu se může kdokoliv přenést do fantaskního prostředí, které nabízí poněkud jiné zápletky a možnosti než náš reálný život. Kdokoliv se může stát moudrou čarodějkou, odvážným rytířem či podlým zloduchem. Každý může sehrát roli, po jaké vždy toužil, ale také prožít příběhy, které mají daleko k idylce.

Ačkoliv jde o svět menší než Země a mnohem méně zalidněný, nabízí tolik možností, že každý, kdo má rád fantasy, si vybere to své. Asterionské příběhy se mohou odehrávat ve všech klimatických pásech, ve velkoměstech, divočině i starobylých rozvalinách, na zemi i pod ní, na mořské hladině i ve vodních hlubinách a také ve Stínovém světě – tedy v jiné úrovni existence, kde platí zcela odlišné zákony. Asterion nabízí i různá kulturní prostředí – od variant pozemského pozdního středověku a rané renesance či velkých civilizací Dálného východu, přes barbarské kultury inspirované dávnými Slovany, indiány, Mongoly a africkými kmeny, až po zcela jedinečné a originální pojetí některých ras (např. elfů, orků nebo korullů), u nichž byste jen těžko hledali analogie v pozemské historii nebo v jiných fantasy. Zároveň jde o svět 77

tak široký, že není problém zasadit do něj příběh v podstatě v jakémkoliv subžánru, jaký dnešní fantasy zná.

Asterion vychází od roku 1999. Tehdy se partě kluků z jižní Moravy splnil sen – svět, který si původně vytvořili pro své vlastní hry, vyšel tiskem a otevřel se tak mnoha dalším nadšencům her na hrdiny. Od těch dob prošlo autorským kolektivem zhruba čtyřicet tvůrců ze všech koutů České republiky. Někteří přispěli více, někteří méně, každý z nich však zanechal stopu.

Asterion má také svou knižní řadu, do které přispěli nejvíce Martin Darion Antonín rozsáhlou novelou Il Secondo Movimento (Druhá věta) ve Městě přízraků (Straky na Vrbě, 2009), Zbyněk Kučera Holub knížkou Kaat (Straky na Vrbě, 2007), partou svérázných dědků hrobníků – Krumpáč a motyky – Smrťáček aneb Cesta za smrtí a zase zpátky (Straky na Vrbě, 2008), Krumpáč a motyky – Hrobnické historky (Mytago, 2012) a Zpívající meč: Čajový drak a kočičí démon (Mytago, 2011), Jan „Čenis“ Galeta románem o vražedkyni Vločce Stíny Erinu: Šíp v zádech (Mytago, 2011), Hanina Veselá cyklem o oblíbené psioničce Magnólii (Magnólie a démon, Mytago 2013, kolibří Slza pro dračího pána, Mytago 2014 a Drak bere vše, Mytago 2015) a Radovan Kolbaba temně laděnou Pevností zoufalství (Mytago, 2012). Za pozornost stojí společný román Zbyňka K. Holuba a Jana Č. Galety, Cesty snů (Zoner Press, 2010) a nejnovější počin, sbírka čtyř příběhů oblíbených hrdinů uvedených autorů – Marellion (Mytago, 2015).

V této sbírce Asterion reprezentují Radovan Kolbaba, Hanina Veselá, Jana „Elinor“ Poláčková a Jakub Štádler.

Dcery lesa Radovana Kolbaby vyprávějí příběh lučištnice Iandži a válečníka Taraga. Hrdinové knihy Pevnost zoufalství jsou v této povídce ještě mladý zamilovaný pár, který se 78

rozhodl navštívit dryády z Lesa padajících stínů. Právě jedna z nich našla a vychovala Iandži, přestože strážkyně hvozdu lidi nenávidí. Není tedy překvapením, že když se milenci připletou k únosu mladých dryád, stanou se okamžitě podezřelými a dcery lesa požadují jejich životy. Jedinou jejich nadějí je pomoci se záchrannou akcí a přitom nezemřít. Iandži však v lůně nese dítě a Taragovi v žilách koluje jed dryád, který mu nedává moc času na splnění úkolu.

Další z hrdinů, psionička a žačka arcimága Zvina, Magnólie, vystupuje i v románu Magnólie a démon, kolibří Slze pro dračího pána, v zatím posledním románu Drak bere vše a v povídkové sbírce Marellion (povídka Studená krev, Mytago, 2015). Vůbec porvé se však objevila v Derteonském rohu (Zločin a trest, Hry s příběhem, Mytago, 2011) jako světaznalá žena, která cynicky využívá svých schopností.

K dramatickému přerodu z antihrdinky v klaďačku došlo v Plavenském divu (Ocel a krev, Hry s příběhem, Mytago 2013). Tajemství, jak se ze sympatické zrzky mohla načas stát taková cynička, odhalí povídka Mé jméno bude znít. Poslední zakázka zavede psioničku Magnu podzemním tunelem, vedoucím pod horskými štíty, až do džungle psychopatovy mysli. Život lovce Jakuba Štádlera pojednává o tragickém osudu divošského kmene, stíhaného jednou pohromou za druhou, a o osudech jeho vůdce, mladíka plného odhodlání, ale také pochybností. Společně doputují až k hranicím civilizace, konkrétně k Leškovu Hradci, kde se střetávají se zcela jiným světem, který reprezentují vojáci z tamní pevnosti. Vykvete velmi nepravděpodobné přátelství, jež skončí… Ale to už si přečtěte raději sami.

Poslední povídku, Šarlatová křídla smrti, napsala naše nová autorka, Jana „Elinor“ Poláčková, která o svém díle říká: 79

„Totální válka je jak požár stravující plány, ambice a sny.“ Nic, na co by si nedokázal Amarghein er Mirtar zvyknout.

Ale jedna věc je smířit se s životem mezi plameny hořících mostů a druhá přijmout, že některé z nich nehoří dostatečně rychle.

80

Mé jméno bude znít Hanina Veselá I. Něžný sysel Něžný sysel je fakt divná putyka nesoucí název podle jisté vesnice. Sedí se na holém dřevu bez opěradel jen s větrem v zádech, stoly jsou samá tříska a štamgastům nad hlavami svítí obloha. Během první ranní polévky nese nebe růžový nádech, který se rychle přelije do temně modré. Do oběda ta krása většinou stihne zešednout, a když lovím v omáčce tuhé maso a za kousek chleba bych vraždila, je nebe beznadějně šedivé. Teprve k večeru člověku do misky zasvítí sluníčko. Zlatavý paprsek olízne kousek téhož masa, jaké bylo v poledne, projasní tutéž omáčku a zmizí. Svařák pijeme už pod hvězdami. Jediným, co se tu nemění, je výhled.

Přímo pod námi přechází travnatý svah v rozpukanou šedou skálu. Z jejích mělkých proláklin nesměle vykukují růžice netřesků a suchá stébla. Mezi nimi prosvítá lišejník – citronově žlutý nebo naopak pistáciový, pestré barvy se dávají na ústup teprve v blízkosti ledovce. Hluboko pod kamenným mořem se rozestupuje podhůří protkané mnoha údolími řek, které přináší vodu z hor. Z našeho úhlu pohledu temně zelené jako hluboká vodní propast a neméně zrádné. Rašal Naf. Kraj, jemuž vládne vládce krutější než kdokoliv z lidí. Zyl Červený, jedna z posledních dračích legend. „Koukat odsud do Rašal Nafu je jako hledět zrcadlem času,“ nesl se vzduchem hlas pana Delara. Bylo to během jedné z oněch mrtvolně chladných nocí, kdy nic nehřeje víc než lidské teplo. „Tak blízko a přitom tak daleko.“ Delara zaklo115

nil hlavu a vystavil mladou a krásnou tvář ledovému větru. „Uprostřed štítů hor, mezi měsíční krajinou a šedým prachem, našel jediný živý pruh země, aby z něj udělal své nové království. Tisíc jeskyní. Ach… Posloucháš mě vůbec, paní Magno?“ Delara ztichl, ač pokus omotat mi ruku kolem pravého ňadra ještě zcela nevzdal.

Znovu a důrazněji jsem se odtáhla. Nebyla jsem jeho typ.

Příliš hubená, příliš bledá, nezdravě nezávislá, navíc zrzka. Věděl to on, věděla jsem to já. Jenže pod ledovcem platila jiná pravidla. Stačil jediný pohled vzhůru, abych na vršku strmého srázu spatřila bílou čepici. Takhle zdálky ta ledová masa vypadala neškodně.

Raději jsem obrátila pozornost zpátky k nejbližšímu údolí: „Já vím, co tam dole je. A děkuj bohům za všechen ten jedovatý prach, který nás od toho dělí.“ Žvanivý mladík hrál v naší skupince roli drzouna. Trpěla na něj i kuchařka Gida, která mu při výdeji jídel dopřávala nápadně štědré porce. Vzhledem k tomu, co bylo v kotli, to ale velká výhoda nebyla. Gidě táhlo na padesátku. Na rozdíl ode mne na svůj věk vypadala, takže neznamenala žádnou konkurenci.

To vše za předpokladu, že bych si chtěla s Delarou přece jen zašpásovat. Thas, nejzkušenější z lovců a velitel výpravy, neměl mladého vědátora příliš v lásce. Jenže to byl u Thase normální stav. Nelibost vůči čemukoliv a komukoliv byla velitelovou zbraní i štítem. A pak tu byli zbylí dva lovci. Mlčenlivý Murin, nevrlý Grozno. „Ten čas tady, to je věčnost,“ vzdychl pan Delara, zatímco za jeho zády plul jeden z nejmalebnějších západů slunce.

Typická večeře u Něžného sysla. „K dnešku to dělá dva měsíce a čtyři dny,“ ukázala jsem na prstech a zhltla další lok břečky, kterou se Gida nestyděla 116

nazvat omáčkou. „Chceš říct kolik jsme za tu dobu spolykali myší?“ „Paní Magno, raději ne. Překročil dohodu, kterou jsme měli, o polovinu!“ Řeč byla o Thasovi. „A to ses bál, že nebudeš mít čas čuchat ke každé kytce, kterou tu najdeš! Už máš plný herbář?“ Delara mi věnoval ztrápený výraz, vylil nedojedený talíř pod stůl a zvedl se.

Chvilku jsem ho pozorovala. Mířil ke svému stanu. Cestou se minimálně dvakrát otočil a významně na mě kývl. Měla to být výzva?

Následovala jsem jeho příkladu. Otočila jsem poloprázdnou misku dnem vzhůru a nechala v trávě vyrůst další flek.

Dnes naposled. I moje trpělivost má své meze, veliteli Thasi. „Počkej!“ Dohonila jsem mladíka mezi stany a přiložila rty těsně k jeho uchu. V očekávání důvěrností zpozorněl. „Nevím jak ty, ale já to tu balím. Už mě nebaví plýtvat talentem na syslí kolonie. Ať si je Velký myšilov hledá sám. Vyrážím ještě dneska, jakmile Thas usne. Kdyby ses náhodou chtěl přidat, můžeš počkat u toho obrovského balvanu za táborem.“ Mladý učenec pohnul rty, ale nic neřekl. Jakoby s uzarděním se otočil, ve skutečnosti si pospíchal zapakovat. Měla jsem co dělat, abych nepropukla v smích. Cesta do civilizace je dlouhá a noci pod širákem bývají chladné. ***

Nohy mi čvachtaly v rozmočené trávě, na zádech těžkl tlumok narvaný zásobami. Mezi stany dunělo Thasovo chrápání, k němuž vydatně přispíval i Grozno, naše první hlídka. Jediným svědkem mojí dezerce byl měsíc. Jeho bledé světlo dopadalo na ledovec, který se nad námi tyčil jako král. Představila jsem si všechny ty sněžné sysly kopající v něm své nekonečné 117

díry a byla jsem upřímně ráda, že beru čáru. Další porce myšiny by mě zabila.

Však to Thas ráno dostane sežrat. Po probuzení na něj bude těch nepříjemných překvapení víc! Takhle blízko tábora by nebylo moudré zapalovat kapesní svítilnu. Raději jsem se spolehla jen na světlo Modré luny. Vítr mi navál do tváře několik sněhových vloček. Přitáhla jsem si kožíšek k bradě a zamířila na smluvené místo. Ze tmy vystupoval obrys balvanu.

Někdo tam na mě čekal, ale zda to byl pan Delara, to jsem takhle z dálky zjistit nesvedla. Nu, zase tak výraznou mysl učenec neměl. „Paní Magno?“ zakuňkalo tam.

Na rtech se mi rozlil široký úsměv: „Seš připravenej?“ Pan Delara souhlasně kývl. Také na jeho zádech těžkla torna. Výborně. Až budeme na sněhu rozdělávat oheň, ty jeho traktáty se budou hodit. „Taje sníh a to není dobré,“ pravila jsem nahlas. „Raději si pospěšme nebo to dolů sjedeme po vlastní zádi!“ Delara se nad tou představou zazubil: „Naše první společná noc pod hvězdami!“ „To sotva,“ ušklíbla jsem se, než se učenec ve vlastních představách úplně rozplyne. „Leda bys upřednostňoval skupinový sex. Někdo sem jde!“ Telepaticky jsem zašátrala v prostoru. „Žádná výjimečná mysl, nejspíš to bude Murin. Asi ho vzbudil šramot, který jsi způsobil, když jsi do tlumoku štosoval ta svá fidlátka.“ „Vy dva, kam si do prdele myslíte, že jdete?“ houkla ústa, která k blížícímu se vědomí neodmyslitelně patřila.

Aha, takže ten druhý myšilov. Grozno. Uvědomila jsem si, že už ho neslyším chrápat. Někde na pomezí smyslového vnímání jsem zaznamenala nový rušivý element. Znepokojivé praskání doprovázené tichým duněním.

118

„Když zapojíš ten hrášek, co máš v lebce, možná na to do rána přijdeš!“ pravila jsem k lovci.

Delara se zatvářil, že objemná torna na jeho zádech je vzduch a on sám tu vlastně vůbec není. Samozřejmě, že u toho mlčel jako zařezaný. Zrovna teď, když by se jeho vyřídilka hodila. „Táhněte třeba do Zylovy žumpy,“ odfrkl si Grozno. „Ale ať mi tu mozkoškrabka nechá, co není její!“ „Ty jsi jim něco vzala, paní Magno?“ přerušil ve chvíli nejméně vhodnou ticho Delara. „Leda tak hovno. Grozno měl asi nějaký živý sen. To je z těch syslů. Mají tuhé maso, špatně se to tráví. Nemám pravdu, myšilove?“ Významně jsem na lovce mrkla. „Ať ti uhnije jazyk, ty rezatá zmije!“ vyplivl vztekle Grozno. „Okradla jsi nás!“ Unaveně jsem vzhlédla ke hvězdám, znovu se zaposlouchala do znepokojivého dunění a vyslovila jediné slůvko: „Ne.“ Grozno si vrazil ruce do obličeje. Myslel, že stačí přerušit oční kontakt a bude před telepatickým útokem v bezpečí.

Hlupák. Kéž by všechny věci byly takhle snadné! „Ty stará kachno, dej sem ty prachy nebo…“ Hbitě po mně drapl. Zaťaté prsty mi sjely po přezce tlumoku a znehybněly. Lovcovo tělo zamrzlo v půlce pohybu, jeho druhá ruka zůstala trčet v těsné blízkosti mé citlivé tváře.

A mužova mysl? Ta se vyděšeně choulila v té mojí! „To bylo o prsa,“ zakřenil se pan Delara. „Ne že bys tam toho měla málo.“ „Kuš! Slyšíš to taky? Co to tu praská? Sníh?“ „Paní Magno, modli se, aby to nebyl sníh.“ Vzhůru jsme pohlédli téměř současně a současně jsme také zakleli. Každý jinak, přesto se naše slova slila ve společný vý119

křik. Zoufalá bezmoc, tak by zněl volný překlad toho, co nám vyšlo z úst, když na mučivě dlouhý okamžik hleděly naše oči doprostřed bílého pekla. Jediný Grozno zůstal nevzrušen. Oči upíral na místo, kde ještě před chvílí byla má hlava a tak neviděl, jak se u hřebene uvolnilo malé klubíčko.

Ono klubíčko na sebe postupně nabalovalo kusy závějí, uvolněný led, vřeštící sysly (alespoň tak jsem si to představovala) a kamení. To všechno se teď řítilo dolů po svahu a my jsme tomu stáli v cestě.

Delara znovu vyjekl a zkusil opožděně utéct. Grozno vyklouzl z mých pout. Nechápavě zamrkal, načež jeho šlachovitá postava zmizela pod sněhem. Propadl se do bílé kaše přímo před mýma očima. Hned nato jsem byla uprostřed toho pohybu i já. Nebo jsem tam snad byla spolu s ním? Dělo se příliš mnoho věcí naráz!

Skončila jsem až po krk v závěji. Neotáčela jsem se, abych zjišťovala, jak je na tom Delara. Na to nebyl čas. Zavřela jsem oči a nabrala do plic ne tu zmrzlinu, která byla všude kolem, ale vzduch. Urvala jsem si z něj vydatnou porci. Roztáhla jsem hrudní koš, jak to nejvíc šlo, a snažila se ani kousíček z toho lahodného vzduchu – posledního vzduchu! – nespolknout, nestrávit ani jinak nevstřebat.

Lepivá hmota mi drtila kosti, její tuhé krystaly drásaly kůži.

Obličej jsem si chránila rukama a někde na samém smetišti mysli mi vyvstala představa Grozna čelícího telepatickému útoku. Bránil se tomu stejně marně jako já teď lavině.

Kéž by všechny věci byly jednoduché!

Thasovi lovci. Nebyl čas si jich všímat. Nebo jsem si ten čas schválně nenašla? To oni vyhazovali do povětří kusy skal, rozbíjeli led a hledali pod ním sysla sněžného. Sněhově bílá jemná hlodavčí kůže měla cenu zlata. V mém současném světě bylo bílé všechno. Jen pro jemnost místo nezbylo. Po ruce mi 120

stékalo něco teplého. Uvažovala jsem, zda je to krev, a najednou jsem byla opět nahoře. Nad hlavou mi pomrkávala obloha. Měsíc, hvězdy. Nádech a další krev. Uvolněný kámen mi zaduněl o lebku. Na zádech mi stále držel tlumok. Nebylo by lepší nějak ho ze sebe sundat?

Nový vzduch do mě vlil proud energie. Snažila jsem se kopat, hrabat rukama. Plavat čubičku. Plavat prsa. Nepřijít o prsa. Pádlovat.

Hřbetem ruky jsem narazila do něčeho tvrdého. Zase to lepivé teplo. V tu ránu jsem přišla o všechen vzduch. Do úst se mi nahrnul sníh. Přisál se mi na jazyk i na patro a zatlačil na ohryzek. Nevím, jak k tomu mohlo dojít. Nepamatovala jsem si, že bych vykřikla. Nevnímala jsem bolest ani chlad. Jenom pád. Dlouhý a bez možnosti se nadechnout.

Bez mož-no-sti se na-de-chnout!

II. Dračí žumpa Ticho. Tma. Teplo a mrtvoly. Moment! Je tu jen jedna mrtvola. Nahmátla jsem její nehybnou ruku.

Otevřela jsem oči, ale pořád jsem byla ve tmě, na místě, kde nebyly zvuky, chlad ani vítr. Žádná z mých končetin nebyla zlomená. Když nepočítám nespočet škrábanců a modřin, zbytek těla vypadal v pořádku. Totéž se nedalo říct o tom vedle.

Posadila jsem se a konečně si strhla ze zad tlumok. Teď jsem za něj byla ráda. Sevřela jsem v dlani křesadlo. Asi na čtvrté škrtnutí se mi podařilo zapálit kahan. Slabý plamínek kapesní svítilny ozářil několik stop podzemního prostoru.

Díra, kterou jsem propadla, byla zavalená balvanem. Pod kamenem ležela hromádka sněhu a to tělo.

Opravdu jenom tělo?

121

Má mysl se pomalu probírala z šoku, ale ruce a nohy byly tentokrát rychlejší. Přistoupila jsem k ležícímu, abych v něm poznala Grozna. Dýchal. Zatřásla jsem jím. Něco zabručel a začal vstávat. Pomalu, malátně, leč úspěšně. Byl samá podlitina a jednu ruku měl nepřirozeně zkroucenou. „Viděl jsi, co se stalo s panem Delara?“ vyhrkla jsem, když přišel k sobě. „Ne. Poslední, co jsem tam nahoře viděl, byly ty tvý hnusný voči. Pak nás to smetlo.“ Zamračeně si ohmatal zkroucenou ruku a s heknutím ji narovnal. „Všechno je to tvoje vina, blbá telepatko!“ „No jasně. To já kutala v ledovci jako divá. Už před měsícem jsem vám říkala, že přesně tohle se může stát. Ale vy jste to nechtěli slyšet. Viděli jste jen další zisk!“ „A ty jsi nás o něj obrala!“ „Co to kecáš? Ty vaše prašivé kůže jsou pořád tam,“ ukázala jsem vzhůru. Sněžní syslové, to bylo pravé bohatství. Až je prodají, na pár drobácích nebude záležet. A já z toho nebudu mít ani vindru. Nakonec na mém útěku ještě vydělají. „Musíme být kousek od tábora,“ navázala jsem. „Ne příliš hluboko, ale ne dost mělko na to, aby náš křik mohli zvenku slyšet. Za námi je to zasypané, ale tady se dá jít dál. Podívej! Je tu tunel.

Objevili jsme tajnou chodbu, Grozno!“ Výsměšně jsem ukázala do tmy. „Poklop od Zylovy žumpy?“ zabručel Grozno. „A co když jo? Teď by se hodil vědátor Delara. Byl tou starou stvůrou jako posedlý!“ Už za svého starého života získal Zyl slávu. Byl to geniální vojevůdce a stratég mnoho let předtím, než od Khara Démona přijal dračí křídla, řekl by Delara, kdyby tu byl s námi. On, nejmladší a nejchytřejší ze všech darebáků. Ten, jehož barvou byla červená. Barva života a smrti. Potkal své nepřátele a přežil je.

122

Jeho doupě v hlubinách Rašal Nafu stále sálá teplem. Obelstil je všechny, bohy i lidi. Síla, z které čerpá, je jeho šílenství!

Strohá šedá nudle podzemní chodby občas lehce stoupala či klesala, líně se stáčela a nezbývalo než doufat, že nás bez odboček dovede k čerstvému vzduchu, jídlu a vodě. Mé zásoby nemohly vydržet věčně. Navíc byly určené pouze pro jednu osobu. Grozno si na trestnou výpravu vzal jen svůj hněv.

Nadávat do zlodějek osobě, která vlastní jediný zdroj světla a nese zásoby, se ale ukázalo velmi nepraktickým. Přesto byl můj společník vousatým a šlachovitým ztělesněním letité zatrpklosti. Vydržel vedle mě kráčet celé dlouhé hodiny v nepřátelském tichu. Jako by čekal, kdo z nás trapné mlčení prolomí dřív. Nakonec jsem to byla já. „Jestli tahle chodba skončí, napadá tě, co dál?“ „Každá chodba někde končí, kačeno.“ „Jasně, myšilove. A všechny vedou do Rašal Nafu.“ „A kam jinam?“ Zamračený škleb. „Jen čekám, kdy na nás vykoukne Zylův pelech.“ „Nesmysl. Mnohem spíš na nás vykoukne periferie dračího rajónu. Slyšela jsem, že špehové Červeného cesty jako je tahle využívají.“ „Pak můžem mluvit o štěstí.“ Něco jako úsměv. „Každej vládce potřebuje schopný služebníky.“ „Děláš si prdel.“ Mé neradostné konstatování. „Ale můžeme to použít jako výmluvu. Než se v tichosti ztratíme.“ Čekala nás dlouhá cesta. V duchu jsem přemítala, co dojde dřív. Světlo, potraviny nebo trpělivost? Zhasla jsem svítilnu a dál šla poslepu. Byla to jen otázka disciplíny, chodba se nevětvila.

Tma v podzemí není jako tma tam venku. Tahle vnitřní tma je jiná, temnější. Nejsou žádné světlé body, žádné hvězdy a měsíc, žádná světla ohňů v dálce. Pod povrchem země ne123

svítí ani bělma našich očí. Nebála jsem se, že na mě Grozno zaútočí, pobere zásoby a zdrhne. Všechna ta hlína s kamením v nás vzbuzovaly více družnosti než samota pod ledovcem. „Baví tě ten život?“ Groznova otázka. A tma, která skryla můj konsternovaný výraz. „Co tím myslíš?“ „Pořád na cestách, nikdy se nedívá zpět. Telepatka s dobrou reputací, ale bez jediného žáka. Tsss, tsss…“ Tichý hlas, skoro sykot. „Nejeden z mocných by ji rád měl jako ozdobu svého dvora. Leč ona netouží po obdivu a péči, raději paběrkuje na drobcích, které se skutálely z cizí tabule. Nepříjemné zakázky, sebevražedné mise – to je její denní chléb. Putuje divokou Tarou, křižuje Vnitřním mořem. Vede dobrodružný život bez ideálů. Bez milované bytosti, bez přátel, jen s nejasnou vizí nepřítele před sebou. Je jako bludná loď.“ Šepot na prahu slyšitelnosti. „Kde leží tvůj bezpečný přístav? Pod čí vlajkou pluješ, Magnólie?“ „Grozno, čí slova opakuješ?“ zeptala jsem se s nejasným podezřením. „Co to tu pindáš? Já jsem nic neřekl. Nemám potřebu o něčem tlachat.“ S tebou, ale to neřekl. „V tom případě… Něco nás sleduje, pevně odhodlané postavit se naší vůli. Zdi změnily strukturu,“ řekla jsem a přitáhla ruce blíž k tělu. „Cítíš to? Dřevo! Leží tu stovky let. Jenom v podzemí vydrží tak dlouho. Radím ti na něj zbytečně nesahat. Je nasáklé zoufalstvím a marností lidského bytí.“ „Dřevo je mi u zadku, ale zepředu táhne. Koukej, je tam světlo! Čekal jsem, že se to stane, až nám dojde jídlo!“ pochytil zřejmě můj cynismus Grozno.

Pohlédla jsem na miniaturní bílou tečku v dálce. „Jo, bohové překvapili.“ 124

Tunel končil v jakémsi keři, který vchod zvenku maskoval.

Rozhrnula jsem větve a stanula na travnaté rovině. Tmavý pruh v dálce přecházel do hráškově zelené, citronově žluté a okrově hnědé. Nad políčky – protože co by to bylo jiného?

– kroužili ptáci. V podobě bílých skvrn poletovali nad oraništěm. Prošli jsme pod zasněženými horami do vrcholícího léta! Na louce okolo nás bučely krávy. Krajina za mými zády již tak malebná nebyla. Křovisko, které nás vyplivlo, vyrůstalo z vysokého náspu. Ještě víc jsem zaklonila hlavu. Přímo nad sebou jsme měli rašalnafskou silnici.

To už to viděl i Grozno. Na denním světle byl ještě protivnější: „Vidíš, kam nás tvoje zlodějina zavedla?“ Vyšplhala jsem po náspu a stanula na dlážděné cestě. Táhla se údolím jako hlavní tepna. Její začátek i konec mizely v dálce. Představila jsem si na ní těžce naložené povozy mířící opačným směrem. Šířka silnice byla navržená tak, aby mohly dva vozy projet proti sobě a třetí se jim pohodlně vyhnul.

Snadno by tudy šlo přepravit celou armádu. To je vzor arvedanského stavitelství, podotkl by nejspíš pan Delara, kdyby tu byl. Grozno řekl: „Je to velký. Jakživ jsem nic podobnýho neviděl.“ Pokývala jsem hlavou. „Vrátíme se zpátky do hor. Lepší po cestě s plnou parádou než se čvachtat po louce mezi kravinci.“ Podíval se na mě, jako kdybych spadla z Modré luny. „Bude to méně nápadné,“ vysvětlila jsem s povzdechem.

Kam oko dohlédlo, byla zkultivovaná krajina. Na polích zrála kukuřice a zlátlo obilí, v dálce se rýsovaly stříšky vesnických chalup a za nimi se modraly vodní plochy. Údolí napájela soustava akvaduktů, které většinu vody sváděly z hor.

Minuli jsme povozy se dřevem, včelaře vezoucího med, selské žebřiňáky tažené párem volů i kryté kupecké vozy. Zylovi poddaní se svým zevnějškem nijak nelišili od lidí přebývají125

cích v tarských nížinách. Vyměnili jsme si pozdravy a tím naše interakce skončila.

Po necelé půlhodině nás překvapila první podivnost.

Podél dlážděné cesty trůnily proti sobě na krychlových podstavcích dvě monumentální sochy z červeného mramoru. Kolemjdoucí děsily nadživotní výškou i bizarním tvarem a navzájem se podobaly jako vejce vejci. Hned se poznalo, že nepatří žádnému oblíbenému božstvu. Měly úzké plazí hlavy, stály na zadních, obludná břicha vystrčená, natahovaly pracky a s roztaženými pařáty se dravě sápaly vpřed. Každý poutník pod těmi rozevřenými vidlicemi musel projít. Na zádech se jim rozpínala křídla, takže člověk nebyl schopen říct, zda se chystají vzlétnout či skočit.

Popošla jsem pár kroků a ucítila na tváři jejich ledový stín. „Tohle mi nebudou věřit…“ Grozno už nestačil říct, kdo mu nebude věřit. Nebo to možná stihl, ale já jsem o to přišla.

Všechny zvuky se rozplynuly v ohlušujícím sykotu. Někde na jiném místě, kam jsme nedohlédli, tisíc hadů rozevřelo tlamu a zvuk, který vydali, přenesly sochy až k nám. Zadrnčelo to, jako kdyby z přehřátého kotle odlétla poklice. Z útrob kamenných monster vyšel horký vzduch. Jen taktak jsme stihli uskočit do bezpečí. Sochy začaly žhnout a cestu před námi olízly plameny.

Ohnivé jazyky se natáhly přes dláždění jeden ke druhému.

Na krátký okamžik se slily v agresivním polibku, zasmrděly a zhasly. Zůstal po nich jen očazený pruh na cestě.

Grozno opatrně otestoval okolí nataženou pravicí. Vzduch začpěl dýmem a lovec kvapně ucuknul. Po cestě se přehnal další ohýnek. Rozverně zapraskal a s pšouknutím zmizel. „Nechce nás to pustit dál. Co s tím uděláš?“ „Já?“ zeptala jsem se pobaveně. A důrazněji: „Proč já?“ „Je to magický, to je práce pro čaroděje.“ 126

„Ale já nejsem čarodějka. Jsem telepatka.“ „Prašť jako uhoď.“ Nemělo cenu mu to vysvětlovat.

Ještě o kousíček jsem ustoupila. Poklekla jsem do prachu a sklonila čelo, jako bych chtěla vzdát hold novému bohu. Gigantu vytesanému z cihlově červeného mramoru, protkaného desítkami žilek a skvrn. Kresba na vyleštěných plochách přecházela do tmavších tónů. Nedokázala jsem si představit dokonalejší imitaci dračí kůže. Jednu ruku jsem natáhla před sebe a nechala ji tak, druhou jsem přitiskla k silnici. Zavřela jsem oči a zadržela dech. Hladina reality se nade mnou uzavřela. Mé vědomí překročilo práh vnímání a nalezlo jediný pulzující bod.

Nedaleko mne zahnívala uleželá mysl. Grozno. Přelila jsem se přes ten rušivý element a s rukou před sebou hledala dál.

Rašal Naf byl fontánou míru. Velké konejšivé nic, vtělená harmonie, kterou tu zapomněli bohové. Až mi bylo líto ten dokonalý klenot narušit vnitřním zrakem. Ale lítost u telepata znamená totéž co slabost.

Stačil tenounký řez, aby se tma poznání rozhrnula jako divadelní opona a šedé bezčasí vyvrhlo ze svých útrob pohyblivý předmět. Vydával teplé světlo a s dychtivostí láčkovce se natahoval do prostoru.

Duch dračí sochy? Hlubinná ryba? Koule obalená chapadly? Nový typ potraviny? Ani jedna z mých myšlenek nebyla užitečná.

Co seš zač? uchýlila jsem se k telepatické komunikaci.

Jsem prach a kámen. Jsem oheň a jsem voda. Jsem maso a kosti, odpověděl netvor. Kdo jsi ty?

Jsem kost a kůže, zavtipkovala jsem.

Co děláš v mém království, „Kosti a kůže“? Jdeš vzhlédnout ke slávě?

127

To také, pravila jsem opatrně.

Sláva Rašal Nafu je nesmírná, Kosti a kůže. Vznikla za pár desítek let, stovky let hořela a nyní… Nyní zhasíná. Zhasíná celé tisíce let!

Já a můj společník jsme tu, abychom slávu, o které mluvíš, šířili po celé Taře, přistoupila jsem na dohodu.

Se svým společníkem jsi laskavější než ti, kteří jsou mrtví, Kosti a kůže, odpověděl mi v další nebezpečné hádance.

Mrtví nemluví, pane… a jak dál?

Ptáš se na jméno? Tsss! Jména nejsou důležitá! Jen jedno jediné má význam. Jméno, které jednou bude znít… Bude znít Lendorem i Tarou! Po celém prašivém světě se rozletí, aby se stalo součástí všech národů, kultur a ras.

A jaké je to jméno, pane? snažila jsem se být zdvořilá ke tvoru, který mě na jediné vydechnutí mohl změnit v pečený kaštan.

Jméno se neříká jen tak mezi řečí! Je v tobě zasazeno a bude zrát.

Pane, myslím, že má skromná mysl nedohlédne do výšin té tvé…

Jsi pouhý červ! Tolik mé oči ještě vidí, sladká dívko!

Uhm… Ten červ, o kterém je tu řeč, by se rád odplazil pryč.

V cestě mu ale stojí taková velká červená věc. Pane, jsi tam?

Kráčíš špatným směrem, Magnólie! Jeho hlas se ke mně pnul jako slabounký šepot. To, že telepaticky vyslídil moje jméno, aniž bych jeho zásah ve své hlavě nějak postřehla, mým schopnostem příliš nelichotilo. Světlo tě nečeká tam venku. Jeho zdroj leží přímo před tebou. Pulzuje chtíčem, dýchá touhou. Směle v něj můžeš složit svoji důvěru a projevit radostnou vděčnost!

Otevřela jsem oči a zjistila, že všechnu ostrost kolem má na svědomí slunce. V jeho prudkých paprscích se leskla Groznova tvář potem. Lovec měl zavřené oči.

128

Šťouchla jsem do něj. Něco zabručel a do obličeje se mu vrátil obvyklý natrpklý výraz. „Hrabal se ti v hlavě?“ zeptala jsem se narovinu. „To teda jo!“ Kyselý škleb. „Myslel sem, že to seš ty.“ „Fajn, jdeme dál.“ Nebála jsem se, že by Grozno dal netvorovi nějaké další informace. Kde nic není, ani smrt nebere. „A co ta socha?“ opáčil. „Už nás nebude obtěžovat. Respektuje naši volbu,“ řekla jsem, jen abych předešla jeho dalším otázkám. „A ty tomu věříš?“ „Ne. Jestli máš lepší nápad, tak ho vyklop, myšilove!“ „Obejdeme to! Půjdeme poli!“ „Cože? Vážně si myslíš, že před něčím takovým se můžeme schovat v trávě?“ III. Lord protektor říše Kráčela jsem středem široké dlážděné silnice a poslouchala kravské bučení, které sem z louky zanášel vítr. Do výstřihu mi svítilo slunce. Ach ne, budou další pihy! Ale potěšení z tepla jsem si nemínila odepřít. Zdvořile jsem pokynula vitálně vyhlížejícímu dědovi. Nesl na zádech nůši plnou vodou nasáklé slámy a zřejmě měl už pěkný kus cesty za sebou. Možná do údolí slezl další tajnou chodbou přímo z vrcholku hor. Jak jinak by Zyl pro svou tabuli získával led? A že to byl led, co ten děda nesl, o tom nebylo pochyb.

Grozno se držel na dohled. Po zkušenostech s dračí magií zvolil vlastní řešení. Prokličkoval mezi kravinci a teď si razil cestu až po pás vysokou ostřicí, která spolu s ostružinovým trním a jakýmisi divokými fazolemi oddělovala jednu pastvinu od druhé.

129

Ediční plán nakladatelství Mytago ASTERIONSKÁ KNIŽNÍ ŘADA V asterionské kuchyni je pořád živo. V kotlíku to vesele klokotá a bublá, všude je spousta vůní, až se z toho sliny sbíhají.

Na zimu 2016 pro vás chystáme dvě novinky z kapesní edice kolibřík.

První z nich je Louskáček z per autorské dvojice Zbyňka Kučery Holuba & Radka ‘Rauksûla’ Richtra.

Louskáček Zbyněk Kučera Holub & Radek ‘Rauksûl’ Richtr Hlubiny Trpaslíkova hvozdu skrývají nevídané věci - trpasličí piráty, želvodlaky, houfy pygmejů, ptačí pazgřivce a mnoho dalšího. A Vokoun Vošáhlo, hobití lovec neřestí, se po prohýřené noci ocitne jako plavčík právě na šalupě plné trpaslíků cestující do hlubin plujícího hvozdu.

Dalším je Vločka v plamenech od Jana Č. Galety. Asasínka Danuta se vrací zpátky do ringu!

Vločka v plamenech Jan Č. Galeta Naštvaná a trochu rozmazlená dívka z dobré rodiny si z nudy hraje na zlodějku. Po nocích běhá po střechách, skrývá se ve stínech a loupí v domech boháčů. Jenže každá zábava jednou skončí…

Krásná hrdinka - ostré čepele - ženské zbraně - strašlivé kletby - temná sklepení - oheň na střeše - vydírání - to a mnohé další nabízí příběh Vločky v plamenech!

A aby toho nebylo málo, chystá se další román z cyklu o psioničce Magnólii: Krev teče vždycky červená Hanina Veselá Doby, kdy Plavena byla chudou rybářskou zemí, jsou dávno pryč. Dnes je z ní koloniální velmoc s císařem jako jediným svrchovaným vládcem. Ačkoliv ve stínu jeho majestátu blednou samotné hvězdy, i on jednou zemře. A co se stane pak?

Za koho se postaví armáda? Jak se zachová mocná pozemková aristokracie? Co udělá vlivná klika magiků z Východluní?

Když dvůr začíná připomínat harém, vraždy a intriky jsou pro šlechtice rutinní záležitostí a mír je křehký jako sklo, přichází čtyři hrdinové. Princezna Sagjidara uprostřed rodových povinností snící o cizokrajných dálkách. Telepatka Magnólie, která má naopak dobrodružství plné zuby a touží po klidném životě. Plavenský arcimág Zvin zajímající se pouze o výzkum psioniky. A nakonec záhadný mistr Jagoda, který chce jediné.

Hlavu svého nepřítele na podnosu z athorského stříbra. Zdálo by se, že neexistují odlišnější jedinci. A přesto mají nejméně jednu věc společnou. Je jí krev, protože ta teče z každé rány a její barva je pokaždé stejná. Vždycky červená.

KNIHY ODVAHY A FANTAZIE Po Sefirotu Radka Hochmala se chystá další kniha z této edice.

Duchové jezer Lucie Kučerová a Zbyněk K. Holub Trojice příběhů od manželského páru autorů je plná dobrodružství, mystiky a indiánských pověstí. Ochutnejte Divoký západ z pohledu trapera, prospektorů nebo vlakového lupiče,

i tak, jak ho dosud neznáte.

GAMEBOOKY Prokletý hvozd Steve Jackson, Ian Livingstone Jen blázen by za normálních okolností riskoval střet s netušenými nástrahami temných hlubin Černolesa. Přesto nemáš jinou možnost a musíš chtě nechtě postoupit nelítostný závod s časem a pokusit se najít chybějící části legendárního Stonebridgského kladiva, které za dávných časů vyrobili trpaslíci...

Lone Wolf: Kotel strachu Joe Dever Jsi Lone Wolf, poslední z mistrů řádu Kai ze Sommerlundu. Nad Magnamundem se vznáší stín války, neboť nepřátelé znásobují své síly, aby ti zabránili ve splnění tvého poslání.

Nemůžeš otálet. Nepřátelské obrněné legie se už přesunují k městu, pod jehož ulicemi leží ukryt objekt tvého zájmu: Kámen vědění z Tahou.

V Kotli strachu musíš být při hledání Kamene vědění ve fantastickém městě, postaveném před mnoha tisíci lety, velmi obezřetný.

Rytíř temného slunce Swen Harder Probouzíš se bez jediné vzpomínky na svůj původ a svou minulost. Víš jen to, že jsi právě spáchal hrůzný čin. Musíš uniknout svým pronásledovatelům a vydobýt si právo na svobodu a na život. Když postupně zjišťuješ, kým vlastně jsi, znovu objevíš své nadpřirozené síly...

Zda tvůj osud dospěje ke šťastnému či temnému konci záleží

jen na tvých rozhodnutích. Nedržíš totiž v rukou obyčejný román, nýbrž gamebook, v němž ty sám řídíš svůj příběh!

Rytíř temného slunce s více než 1350 samostatnými sekcemi představuje světově nejobsáhlejší gamebook všech dob a díky svému inovativnímu řešení odkazů a možnostem vícenásobného hraní nastavuje svému žánru zcela nová měřítka. Kniha obsahuje ukryté bonusové sekce, velkolepé souboje v samostatných kapitolách a složité hádanky a hlavolamy.

ZAHRANIČNÍ FANTASTIKA: Návrat čarodějného krále Chad Corrie Po osmi stoletích se poslední z čarodějných králů snaží vrátit zpět na Tralodren. Aby to dokázal, potřebuje ovlivnit činy několika osob.

Gladiátora, jenž zaprodal svou duši pomstě. Poněkud bigotního rytíře. Trpaslíka, který nedychtí po ničem jiném, než získat zpátky svou čest. A čarodějky, až moc velké knihomolky na to, aby byla k něčemu dobrá. Ty všechny najal slepý věštec, aby mu z odlehlých ruin hluboko v džungli přinesli dávno zapomenuté znalosti.

Doufali, že to půjde hladce – získat, zmizet a zkasírovat odměnu. Jenže odhalí skryté plány a dávné síly hrozící přivést svět na pokraj záhuby.

Tralodren. Svět s bohatou historií, plný víry a příběhů o dobrodružstvích, z nichž tento je pouze jedním z mnoha.

Vice informací: http://www.mytago.cz/

Editor: Jan Č. Galeta Ilustrace a grafická úprava: Kryštof a Jonáš Ferencovi Obálka: Houda Ouns Maaroufi Korektury: Kateřina Churá, Markéta Špoková, Barbora Špoková Sazba: Jiří Reiter Vydal: Jiří Reiter, nakladatelství Mytago roku 2016 jako svou 37. publikaci. Vydání první, 432 stran www.mytago.cz Naše knihy distribuuje Fantasyobchod.cz tel.: 774 421 641, e-mail: info@fantasyobchod.cz Knihy je možné zakoupit v internetovém knihkupectví www.fantasyobchod.cz