CAMERON JOHNSTON
Přeložila Dana Krejčová
Copyright © 2018 Cameron Johnston All rights reserved Translation © 2019 by Dana Krejčová
ISBN 978-80-7617-475-7
KAPITOLA JEDNA Deset let. Deset mizerných let strávených na útěku před daemony a dluhy, jako vandrák jen s tím, co jsem měl na sobě, a cinknutými kostkami. Každý týden přinášel jiné krčmy, jiné tváře – a nikoho by v nejmenším nezajímalo, kdybych chcípl v nějaké škarpě. Den za dnem ty samé staré podvody, splývající v šedivou, nekonečnou masu, jak jsem si udržoval nepatrný náskok před nadpřirozenými šelmami, které mě pronásledovaly. Byl jsem prázdný člověk, lpící na životě z jediného důvodu. A tuto cenu jsem byl více než ochotný platit. Civěl jsem do korbelu s pivem a uvažoval, co se asi stalo se starými kamarády, kteří byli důvodem mého vyhnanství. Soustředil jsem se v hloubi duše na Lynase a pocítil uklidňující teplo prostupující obdařeným poutem, jež nás nezrušitelně spojovalo. Byli jsme víc než přátelé a víc než rodina, my byli prostě součástí jeden druhého. Lynas byl dosud naživu, i když stovka dlouhých mil, co nás dělila, proměnila naše kouzelné pouto jen ve vlákénko pocitu nenabízející žádné další vjemy. Dohoda stále platila – moje vyhnanství znamenalo pro Lynase, Charru a jejich dceru Laylu bezpečí a zdraví. To jediné mě drželo při životě. Jako jsem to dělal na každé výročí útěku z domova ve velkém městě Setharis, pozvedl jsem korbel na jejich počest. Dopil jsem zbytky hořké jako moje nálada a praštil s korbelem o drsný stůl, až jsem si do prstu zapíchl třísku. Dřevo bylo otlučené a poškrábané, celé
8
CAMERON JOHNSTON
sedřené. Tak jako já. Ráno s potěšením ukážu téhle špinavé taverně a nudnému městečku Železný Přístav záda. Vytáhl jsem si kousek dřeva z kůže a vysál jasnou krůpěj krve. Na jazyku se mi rozlila ostrá příchuť magie a rozšířila mi smysly. K mému nosu se donesl pach spáleniny. V hrdle mě zalechtala smůla, kouř ze dřeva a něco mnohem míň příjemného. Nepřicházelo to z kuchyně. Možná z doků? Zašilhal jsem na dveře do ulice a uvažoval, jestli bych neměl vyjít ven a podívat se, ale pak mou plnou pozornost upoutala šenkýřka proplétající se ke mně hulákajícím davem zaprášených a vyprahlých havířů, kterým právě skončila šichta v železném dole. „Tady máte, pane,“ prohodila šenkýřka a postavila přede mě misku s dušeným masem, z něhož se kouřilo. Koketně po mně blýskla úsměvem a zamrkala způsobem, jaký jsem nutně musel považovat za svůdný. Nebo jí možná spadlo něco do oka. Pohledem spočinula na hrbolatých jizvách táhnoucích se mi od koutku pravého oka přes bradu až dolů na krk, zaujatá tím nevysloveným příběhem – a nevyslovený ovšem taky zůstane. Některé příběhy jsou nebezpečné. „Děkuju, děvče,“ řekl jsem a už jsem začínal vidět trochu rozmazaně, jak se mi tělem šířilo teplo vyvolané alkoholem. Byl jsem příjemně podroušený, ne opilý, ale noc byla ještě mladá a já tu nebyl kvůli něčemu tak neuchopitelnému, jako bylo příjemno – ne, já se snažil utopit myšlenky na to, jak další rok odtekl do kanálu. Postrčil jsem k ní korbel. „Ještě pivo. Nos ho průběžně.“ Vysokopostavení a mocní členové Arkána do nás vtloukali, že žádný mág se nesmí nikdy opít, ale mě jejich pitomá pravidla nikdy ani za mák nezajímala. Možná vládli Setharis, ale nevládli mně. Jak se jednou ti nafoukaní parchanti zasekli drápkem do magií obdařené mysli jako moje, už nikdy nepustili, a honili by mě ještě teď, kdybych si nedal pořádnou práci s tím, jak jsem předstíral smrt. Kýbl vlastní krve, spousta magie a mistrovský trik byly malou cenou za to, že
ZRÁDNÝ BŮH
9
jsem se jich zbavil. Kdyby jen bylo stejně snadné oklamat i moje vlastní daemony. Z druhé strany krčmy se na šenkýřku mračil zbývajícím okem starej Slizoun, lysou, zjizvenou lebku pokrytou potem, jak zvedal sud rubínového piva za bar. Dívka honem sebrala můj prázdný korbel, poctila mě dalším úsměvem a odběhla zpátky do kuchyně. Moje jizvy ji neodradily, přehlédla můj ošklivý vzhled kvůli pěkným šatům a tlustému váčku naditému penězi. Byl jsem na pohled dobrý úlovek a ona byla dosud mladá a dost hezká, aby si myslela, že je jejím osudem něco víc než život plný dřiny ve špinavém hornickém Železném Přístavu. Nesměla zjistit, že jsem lhář a vrah, ani že mám ve váčku hlavně měďáky. Nemohla vědět, že v Setharis by jméno Edrin Galán způsobilo hromadné zabouchávání dveří a lidi by do vzduchu honem kreslili symboly na zahnání zla. Otřásl jsem se. Lepší bude nemyslet na domov, na dohody, na mrtvé bohy a daemony. Přinutil jsem se hloubat nad lepšími věcmi. Bezpečnějšími věcmi. Díval jsem se, jak zakrvácená tříska hoří v plamínku svíčky na mém stole – rozhodně by nebylo dobré nechat tu za sebou jakoukoliv stopu své magie. Pronásledovatelé by mě mohli podle takových věcí najít, proto jsem magii používal tak vzácně. Dívka přispěchala zpátky s dalším korbelem – tentokrát to bylo lepší pivo, než za jaké jsem zaplatil – a pak odešla obsloužit stůl s neurvalými opilými námořníky vyměňujícími si historky o ztracených lodích a strašných skallgrimských marodérech rabujících vesnice po celém pobřeží. Námořníci rádi přeháněli a jejich smyšlené příběhy zabíhaly do bláznivých povídaček o unesených dětech a krvavých obětech, nic, co bych už o těch divoších žijících za Mořem bouří neslyšel stokrát. Nevšímal jsem si jejich plácání a pozoroval jsem tu dívku. Nehodlal jsem ji jakkoliv vyvádět z omylu, co se týkalo případných nápaditých představ o mé poslední noci ve městě, abych si nezhatil
10
CAMERON JOHNSTON
jedinou naději na trochu zábavy, jaké se mi s mým kočovným životním stylem příliš nedostávalo. Slizoun na mě upřel svůj pronikavý pohled a já odvrátil zrak. V oku toho nevrlého prevíta bylo zloby, že by se na ni snad nezmohlo ani deset obyčejných lidí. Hospodský se nedal tak snadno oklamat. Musel mít radost, když konečně přistálo pár opožděných lodí, připravených odvézt mě ráno z jeho zaprděné mrňavé krčmy. Seděl jsem v rohu zchátralé chatrče, příznačně pojmenované Slizounova krčma, popíjel pivo a baštil speciální dušené maso, přičemž jsem se snažil přijít na to, z čeho vlastně pocházejí ty mazlavé šedé hroudy neznámého masa, když kdosi rozkopl dveře a vhodil dovnitř lucernu. Ta se rozbila o zeď, pijáky pocákal hořící olej a zapálil sítinové rohože na podlaze. Lidé ječeli a trhali ze sebe hořící šaty a vlasy. Dřevo, nasáklé nespočetnými léty rozlitého alkoholu, se ochotně vzňalo a krčmou zavířil černý kouř. Kašlal jsem a prskal, v očích mě štípal kouř a pálilo mě v hrdle. Popadl jsem svůj batoh, odstrčil z cesty umolousaného havíře a vyrazil ke dveřím. Dostal jsem se tam chviličku před tím, než zpanikařený, zmítající se dav zablokoval jediný východ na ulici v zoufalé snaze uniknout z toho pekla – a to všichni zároveň. Ti vzadu se udusí kouřem, pokud budou mít štěstí, a uhoří, pokud ho mít nebudou. Útok jsem vycítil jen okamžik před tím, než proti mně kouřem vyrazila začerněná ocel. Sehnul jsem se a sekera rozdrtila lebku nešťastníka za mnou. Vousatý skallgrimský nájezdník v kroužkové zbroji a kožešinách, s vyholenou hlavou potetovanou hranatými runami, zavrčel a zatahal za zbraň zaseknutou v mrtvole blokující dveře. Stále se skloněnou hlavou jsem se na něj vrhl a vrazil mu ramenem do břicha. Pustil zbraň, zakolísal a klesl na koleno. Nebyl jsem kdovíjak dobrý bojovník, ale dokonce i já jsem věděl, že jenom hlupáci poskytnou nepříteli čas na přemýšlení. Kopl jsem ho do kolene zdvižené nohy a to se prohnulo dozadu. Padl na všechny
ZRÁDNÝ BŮH
11
čtyři a já mu dupl na pravou ruku a podrtil mu ji. Jak mi pod patou zakřupaly drobné kůstky, zavyl bolestí. Myslel jsem, že je vyřízený, a pokusil jsem se o útěk, jenomže on měl jiné představy. Nezraněnou rukou mě popadl za opasek a přitáhl si mě blíž. Snažil jsem se mu vytrhnout, ale kvůli tlaku těl za mnou se mi to nepodařilo. Skočil po mně a zaťal mi zuby do moudí. Kurvakurvakurvakurva – nebylo to poprvé, co mě někdo sekl sekerou po obličeji, ale nikdo se mi ještě nepokoušel uhryznout ptáka! V opilé panice se mi tělem rozlil pramínek magie a posílil my svaly. Praštil jsem nájezdníka pěstí do tváře a jeho zuby povolily. Prudce jsem zvedl koleno a za křupnutí kosti a chrupavky jsem mu zlomil nos. Šel k zemi, tvrdě, oholená hlava se mu odrazila od dlažby. Ochranné runy namalované na temeni mu zřejmě příliš nepomohly, když jsem ho kopl do obličeje, jednou, dvakrát, a pak pro jistotu ještě jednou, takže mu z něj zůstala bezzubá dutina – ten kousající parchant byl konečně vyřízený. Zoufale jsem si zkontroloval rozkrok. Všechno bylo, kde být mělo. Naštěstí si kousl jenom plátna. Tihle Skallgrimové byli praštění – jsem všemi deseti pro nefér boj, ale snažit se chlapovi ukousnout vercajk je prostě a jednoduše špatné. Půl tuctu lidí se vydralo ven za mnou, sípavě lapalo po dechu a skučelo bolestí, nohy a záda zčernalé a plné puchýřů. Další hrstka vylezla na rozblácenou ulici a kouřilo se jim z vlasů a šatů. Zbytek byl mrtvý nebo umíral. Sirnatý smrad hořících vlasů byl už tak dost zlý, ale puch z hořícího lidského masa u mě vyvolával dávení. Ten hnilobný, měďnatý zápach je tak hustý a přeslazený, že je spíš jako pachuť, a rozhodně ne něco, na co si někdy dokážete zvyknout či na co dokážete zapomenout. V hlavě se mi rozvinul magický červ a dožadoval se vypuštění, sliboval utišení mé paniky. Mágové nikdy nezjistili, jestli je červ skutečný – touha živoucí magie být použita – nebo je to imaginární
12
CAMERON JOHNSTON
personifikace, vymyšlená, aby vysvětlila vliv magie na lidské tělo, ale v každém případě je lákání použít magii přímo hmatatelné, a čím víc si na ni navyknete, tím víc děr červ mágovou sebekontrolou prožere. Jako prosakující vědro prožrané červotočem, dříve nebo později to většina z nás vzdá a nechá magii proudit. A to je začátek konce – díry v sebekontrole se nedají ucpat, když upadne celé dno toho vědra. Potlačoval jsem nutkání otevřít svůj dar dokořán a nechat moře magie vylít se bez omezení – když vám deset let za patami cvakají zuby magii větřící daemoni, začnete si dávat pozor, abyste svou přítomnost neoznamovali, a já už v téhle zahnojené prdeli trčel beztak dost dlouho kvůli těm nedochvilným lodím. Dokonce i když jsem se skrýval, stopy mojí magie přetrvávaly v tělesných výměšcích, a stínové kočky ji dříve nebo později vyčenichají, až se konečně dostanou dost blízko. Nos měly na magii mnohem citlivější než člověk, dokonce i vychvalovaní arkánští čichači. Daemoni po mně šli, co jsem uprchl ze Setharis, a stopovali mě ještě dávno poté, co mě všichni ostatní považovali za mrtvého, takže jsem se musel neustále stěhovat z místa na místo, abych zajistil, že se ty zatracené potvory nedostanou dost blízko. Na voze i na člunu a díky neustálým úskokům se mi dařilo udržet si nepatrný náskok. Nyní jsem potřeboval najít nějaké dobře osvětlené místo, které by bylo před plížícími se stínovými kočkami v bezpečí. Přes nebezpečné zdržení, bych měl být díky mnoha vodním tokům kolem Železného Přístavu stále v bezpečí – ty potvory nesnášejí tekoucí vodu – ale právě paranoia mě zatím udržela naživu. Šenkýřka ležela na břiše v blátě a plakala, šaty se jí přiškvařily k zádům. Překročil jsem ji a mžoural do noci, jak jsem se snažil zjistit, co se děje a kterým směrem mám utíkat. Všude vládl zmatek. Ulice byla plná kouře a bojujících lidí. Oheň se rozšířil ze Slizounovy krčmy na vedlejší domy, ale hutě a kovárny zůstaly nedotčené. Nocí se nesl jekot a řinčení oceli, jak zdejší
ZRÁDNÝ BŮH
13
domobrana vyskočila z postelí, aby nájezdníky odrazila. V kouři a tmě se nedalo poznat, kolik mužů na město útočí. Měl jsem se ráno nalodit na první loď, a bylo zatraceně typické, že si ti zmetci k útoku vybrali noc před mým odplutím. Podíval jsem se na moře. Á, do plesnivýho šulinu. Ve světle rozbitého měsíce jsem sledoval, jak na širokou oblázkovou pláž vytahují tucet dalších skallgrimských vlčích lodí, přičemž rudé krystaly zasazené do vrčících zvířecích přídí zachytávaly světlo ohně a plály jasně jako oči daemonů. Z podpalubí se vyhrnuli chlupatí válečníci se sekerami, kteří vyrazili rovnou do středu města. Směrem ke mně. Nemohli se dočkat, až se připojí k boji, než si ostatní zaberou tu nejlepší kořist. Doprovázel je šaman s maskou z jelení lebky s parohy. Nebyl jsem žádný arkánský čichač, ale i tak jsem cítil, jak z něj prosakuje nezaostřená magie, která znamenala, že je sice silně obdařený, ovšem necvičený. Byl to halrún, jeden z duchovních vůdců skallgrimských kmenů, kteří stáli i nad válečnými vůdci a kmenovými náčelníky. Šaman začal kvílet, drsný hlas mu stoupal a klesal, když se řízl nožem do dlaně a krví vyznačil kruh na oblázkovém břehu jako počátek nějakého ohavného pohanského obřadu. Nocí se rozléhaly bubny, jak se ke břehu blížily další lodě; těžké, primitivní dunění, jež v obyvatelích města vyvolávalo strach. Někdo ke mně přikulhal. Byl to starej Slizoun a ve zjizvených rukou držel železem obitý kyj. Zahleděl se na Skallgrimy a pohyboval bradou, ale z úst mu nevyšel žádný zvuk. Pak plivl na zem, potěžkal kyj a tvářil se, jako by čekal, že budu bojovat po jeho boku. „Kašlu na to,“ prohlásil jsem. „Jsi na to sám, kamaráde.“ S tím, jak kulhal, neměl šanci, aby utekl, a já se nehodlal zaplétat s žádným obdařeným pohanem, byť byl v magii poměrně slabý. Tohle městečko bylo již odsouzené k záhubě, a já nehodlal jít k zemi s ním. Hrdinství může člověka zabít.
14
CAMERON JOHNSTON
Rozběhl jsem se k dokům. S trochou štěstí se námořníci právě připravovali k útěku. Zahnul jsem za roh a zahlédl lodě. Námořníci se hemžili v ráhnoví vetché sethariské karavely a našeho elegantního ahramského kupeckého korábu a chystali obě plavidla k vyplutí. Pro jednou mi štěstí vydrželo. Byl jsem rád, že nebudu muset ležet schovaný v promočených útrobách té tlející karavely plující podél kaladonského pobřeží na jih k Setharis. Já mířil přes Moře bouří k ahramské librokracii ve vzdálené zemi Taranai. Moře jsem nesnášel, ale jakákoliv destinace, kde mě nezabijí, byla lepší než domov. Nad Železným Přístavem se nesl řev a jekot, jak nájezdníci přemohli domobranu a začal masakr. Cítil jsem jiskřičky magie mrchožravých a morových duchů stahujících se k městu, neviditelné, bezduché tlamy hrnoucí se díky prolitou krví a smrtí vypuštěné magii ke krmení a plození. Všude byl cítit mastný smrad krvavé magie a slyšet strašidelný vřískot trhajícího se Hávu, což bylo pro lidi citlivé na magii jako kovové skřípění nože taženého po talíři. Svět vykřikl bolestí, jak jeho ochrannou magickou kůži prorazila moc lidské oběti. Zvrácený skallgrimský šaman otevřel průchod do cizích říší daleko od této a ranou se drali nenasytní daemoni vyrvaní ze svých doupat v Dálných říších, jiných světech, vzdálených a šíleně odlišných od toho našeho, přesto stejně skutečných. Většina neměla Háv, který by chránil jejich nešťastné, ale nebezpečné obyvatele před únosem a nadvládou krvavých čar. Kolem propluly hořící trosky další vlčí lodi, dílo arkánského pyromanta stojícího na palubě karavely, jemuž se po holých pažích plazily plameny. Zazubil jsem se, byl jsem rád, že mág míří na opačnou stranu – vždy tu byla nepatrná šance, že by mohl znát jméno a tvář tak zatracované jako ty Edrina Galána. Cha, byl jsem v bezpečí. A pak mi lebkou projel obraz. Lynasova hrůza pronikla obdařeným poutem a já viděl jeho očima:
ZRÁDNÝ BŮH
15
„Pomoc!“ Lynas se plazí po mokré dlažbě, buší na další hrubé dveře, obklopený pachem krve a kouřem. „Potřebuju pomoc!“ Do masa mu pronikají třísky z neopracovaného dřeva, ale on si bolesti nevšímá a buší ještě silněji. „Pusťte mě dál, mor na vás!“ Vráží do dveří ramenem, ale ty se sotva otřásají. Žádná odpověď, jen někde štěká pes. Ale nikdo v chudinské čtvrti Loděnice neotevře dveře uprostřed noci cizinci, ne pokud ví, co je pro něj dobré. Lynas si to uvědomuje až příliš dobře, jenomže nemá jinou možnost. Snaží se přes obdařené pouto spojit se starým přítelem Galánem, nějak ho varovat pro případ, že to nezvládne, ale se svým zakrnělým darem ví, že to je nejspíš nemožné. Není mág a dokonce ani netuší, jak to funguje. Cvakcvak, cvakcvak, cvakcvak… Lynas se s bušícím srdcem otáčí. V měsíčním světle se třpytí daemon, křišťálově průzračný, mnohooký, cupitá k němu uličkou jako pavouk tvořený noži, všechno jen samé rovné linie a zubatá ostří. Lynas má dost velký dar, aby vycítil jinakost toho tvora, poznává, že není původem ze Setharis, dokonce ani z tohoto světa. A ví, že byl poslán, aby ho roztrhal na kusy. Našli ho.
KAPITOLA DVĚ Padl jsem s řevem na kolena. Byl jsem bez sebe, trčel jsem v tomhle hnusném městě a nemohl jsem přijít Lynasovi na pomoc. Přiběhli ke mně dva mladí oštěpníci z domobrany Železného Přístavu, aby se podívali, co mi je, a vypadali vyděšeně. Naplnila mě nejčernější hrůza, protože jsem si uvědomil, že se můj dar otevřel dokořán, abych mohl to vidění přijmout, a moje magie se tudíž bez zábran vylévala do světa jako maják planoucí za noci. Stínová kočka přiběhla od místa, kde byl skallgrimský šaman, svíjející se masa nejhlubší temnoty velikosti koně vyskočivší ze šeré brány. Našli mě. Oči mi sjížděly do strany, musel jsem se soustředit, abych ji vůbec viděl. Obsidiánové tesáky a drápy se blyštěly, pramínky černého dechu mlžily vzduch, zelené oči plály poznáním a nenávistí. Lynasův strach zatemňuje můj – Běží tak rychle, jak mu jeho velké tělo umožňuje, klouže po dlažbě zvlhlé lijákem, cákne v kaluži pouliční špíny, hnijící odpadky a splašky se mu lepí na vysoké boty. Funí a supí, klopýtá ke křižovatce, kde se sklouznutím zastaví a couvá. Před ním dřepí další daemon. Šepot vzpomínky, něco, o čem se kdysi zmínil Galán, jméno. Ostroryp. Vrhá se doprava do tmavé, křivolaké uličky. Jeho jedinou nadějí je dostat se do otevřeného prostoru Rybářské cesty. Nohy ho pálí námahou. Na tohle je příliš starý a tlustý. Proč se prostě nemohl sejít s Charrou a Laylou na večeři a víno, jako to dělali
ZRÁDNÝ BŮH
17
koncem každého týdne? Ale to ne, místo toho musel jít slídit! A to všechno jen proto, že se snaží rozšířit obchod, aby byla jeho dcera do smrti zajištěná. Potlačuje všechny zbytečné myšlenky: nevědomost znamená smrt. Zakopne o hromadu smetí, málem upadne, mává rukama, až se zastavuje o zeď, přerývaně lapá po dechu a třesou se mu nohy. Nedokáže se však zastavit. Odmítá se zastavit. Před očima se mu mihnou usmívající se tváře Charry a Layly. Může toho příliš ztratit. Odstrkuje se od zdi a nutí ztěžklé nohy zase k pohybu. Vykoupil městu trochu času, ale teď se musí dostat na hlavní ulici, zavolat dozorce, pouliční tlupy, kohokoliv. Musí je varovat všechny, nebo tu budou tisíce mrtvých. Jeho rodina zemře. „No tak – ty – tlustej – blázne,“ supí a usilovně se snaží pohybovat nohama. Po obličeji se mu řine pot a sůl ho štípe v očích. Otře si je hřbetem ruky a mrká, aby si pročistil zrak. Východ z uličky blokuje muž v kápi a tmavých, promočených šatech, postává v nejhlubším stínu. Lynas se modlí, aby to byl mág a mohl pomoct. „Tam vzadu jsou daemoni!“ zakřičí. Jak se snaží proběhnout kolem něj, muž mu prudce zahákne ruku kolem krku. Lynasovi podjedou nohy. „Já vím,“ praví muž. Lynas dopadá zády na dlažbu a snaží se nadechnout, což jeho omráčené tělo nezvládá. Stíny se stahují kolem něj. „Měl bych to vědět,“ poznamená zahalený muž a vytáhne z objemného rukávu skalpel. „Nakonec, jsem jejich pán.“ Sykl jsem bolestí. Magie mi buší v krvi a svalech, zatímco se moje mysl otřásá, to vidění se mi křečovitě zabodává do hlavy. Spálit všechny daemony! Deset dlouhých let jsem neměl zdání, kdo mě nenávidí či se mě bojí natolik, aby na mě poštval daemony. Předpokládal jsem, že to
18
CAMERON JOHNSTON
nějak souvisí s mou rolí při smrti jednoho boha. Ale možná jsem se celé ty roky mýlil, jelikož jsem poznal ošklivě popálený čenich této konkrétní stínové kočky, jak jsem na ni a jejího druha kdysi hodil hořící dům. Tuto daemonickou kočku, které jsem říkal Oharka, povolal skallgrimský šaman v masce z lebky, ale žádný necvičený obdařený spoléhající na krvavé čáry nedokáže vynutit oddanost celé smečky tak mocných daemonů. Ať byl jejich skutečným pánem kdokoliv, byl to buď jeden z těch divochů, nebo s nimi byl ve spojení. Kdo to ale byl, a proč já? Když mě teď daemoni našli, nemusel jsem se držet zpátky, nebyl jsem nucen spoléhat se na své chabé dovednosti v druhých dvou – a podle mého podružných – magikách využívajících vzduch a manipulaci s lidským tělem. Každý dar zpracovává proud magie jinak, poskytuje vlastní nadání, a můj prokletý dar ovládající lidskou mysl byl mocný, když se používal jemně, a mnohem nebezpečnější, pokud byl použit bez omezení. Byla to nejstarší a nejvzácnější ze všech lidských magik, a tito konkrétní daemoni ji dokázali vycítit na míli daleko. Mysli těch dvou domobranců byly uzlíčky strachu. Pokud by stínovou kočku zahlédli, utekli by a mě by nechali zemřít. Jeden z nich mi položil ruku na rameno, aby mě uklidnil. Popadl jsem ji a moje magie se do něj vlila a přerušila jeho myšlenky. S dotykem to bylo vždycky snazší, a s tou jeho panikou a zmatkem bylo jednoduché mu nařídit, aby mě bránil. Otočil se a sklonil oštěp proti daemonovi. Jeho popletený druh ho následoval. Nechal jsem je, ať tu potvoru vyřídí sami, a vyrazil jsem k lodím. Až se k nim dostanou Skallgrimové, umřou stejně. „Už jdu, Lynasi. Vydrž!“ Snažil jsem se s ním spojit skrze obdařené pouto, jenomže – Rozkrokem se Lynasovi šíří teplá vlhkost, jak se pomočil. „Prosím. Prosím, ne,“ sípá. „Nikomu to nepovím.“
ZRÁDNÝ BŮH
19
„Ne, nepovíš,“ opáčí muž a pod kápí se blýskne úsměv. „Potřebuji tvoje tělo, čarorodný. Magie, kterou obsahuje, bude dobře využita.“ Kleká si na Lynase, tiskne jeho tělo na studenou dlažbu a zvedne mu paži, stisk má jako svěrák. Jedním obratným pohybem rozřízne Lynasovi paži od zápěstí k lokti. Lynas ječí, ví, že zemře. „Bohové, zachraňte mě!“ Muž v kápi se chechtá. „Takzvaní bohové Setharis byli oslepeni a spoutáni, Lynasi. Jsou příliš pohlceni svým bojem o přežití, než aby si všimli, co se tu děje. Od nich se pomoci nedočkáš.“ Ví, že musí poslat zprávu přes obdařené pouto. Ostatní by to nazvali ohavností – pozvánkou, aby se nechal zotročit Galánovým silnějším darem – ale tato důvěra již byla splacena tisíckrát. Ať je nyní Galán kdekoliv ve světě, musí se s ním spojit, povědět mu o hrozbě pro Setharis, upozornit ho, že Layla a Charra jsou v nebezpečí. Pokud je dosud naživu, pak možná… „Cítím tě, Lynasi. Uteč! Vypadni odtamtud. Už jdu. Prosím…“ Příliš pozdě. Sbírá sílu svého zakrnělého daru, nechává se jím naplnit málem k prasknutí v naději, že to bude stačit, aby to přivedlo jeho přítele domů. Představuje si Galána: ten cynický úsměv, unavené, uštvané oči, když naposledy odchází od Lynasových dveří. Skalpel řeže hluboko. Přes stříbřitou tvář rozbitého měsíce vystříkne jasná tepenná krev. Lynas cítí, jak jeho moc roste, dychtí se vyvalit přes obdařené pouto, ale pak se nůž otočí a on místo toho zaječí. Muž v kápi se kření ještě víc, bílé zuby se mu lesknou v měsíčním světle. Potřese hlavou a nesouhlasně mlaskne. „Nikdo tě nepřijde zachránit, ty ubožáku, pro kterého byl dar plýtváním. To pomyšlení, že sis kdysi myslel, že se staneš mágem.“ Začne odřezávat kůži od Lynasova masa a skalpel září rudě a stříbrně.
20
CAMERON JOHNSTON
Lynas ječí, jak mu na obličej kape horký, lepkavý déšť. Chce být doma s rodinou před ohněm hořícím v krbu, veselit se u jídla a vína. Jediné, co kdy opravdu chtěl, je, aby byli všichni šťastní a bohatí. A on je zklamal. Zavírá oči a snaží se potlačit bolest, modlí se za smrt. „Ani smrt tě nezachrání, Lynasi,“ pronáší ten muž. „Naplánoval jsem pro tebe něco mnohem užitečnějšího.“ Vynořuje se vzpomínka, Galánova slova: „Vyveď ty parchanty z rovnováhy, nakopni je do koulí a udělej, co je třeba, dokud se soustředí na blití.“ Ještě se nemůže vzdát. Nemá tušení, co dělá, ale pokud se mu nějak podaří toho v kápi rozptýlit, bude mít poslední šanci přivést Galána domů. Upře oči na imaginárního spasitele za zády muže v kápi a začne se smát – jeho posměšný smích se rozléhá uličkou. Muž vykulí oči. „Co to…?“ Jak muž v kápi ucukne a otočí se, aby se podíval za sebe, odpálí Lynas další zprávu poháněnou posledními zbytečky své životní síly v naději, že to bude stačit, že se ta zpráva aspoň dostane dál a poletí nocí za… V lebce mi vybuchla bolest. Popadl jsem se za hlavu a z nosu mi crčela krev. Jako kdyby mi prasklo něco v mozku. Bohové, ne! Lynasi! Lynasi! Žádná odpověď. Neustálá, uklidňující přítomnost někde vzadu v hlavě, která mě udržela těch deset mizerných let při duševním zdraví, se začala vytrácet. A pak, nic. Byl jsem opravdu sám. Pyromant nepyromant, věděl jsem, co musím udělat. Místo abych nastoupil na ahramský koráb, odpotácel jsem se na poničenou karavelu a zhroutil se na její palubu ve chvíli, kdy námořníci vyhodili poslední lana a začali ji dlouhými bidly odstrkovat od mola. Vracel jsem se domů a nehodlal jsem nikomu a ničemu dovolit mě zastavit. Tentokrát ne. Vzpomínky, deset let zapomenuté, se začínaly uvolňovat, proudily
ZRÁDNÝ BŮH
21
mi zpátky do vědomí, smísené s něčím od Lynase. Ucítil jsem kouř a krev, jak se do popředí prodrala jedna z nich, povolaná viděním: zabuchující se ocelová brána. Jako kdybych se vznášel mimo své tělo, sledoval jsem naše zděšené výrazy, když mě a Lynase ten šmejd Harailt zamkl v katakombách Kostnice. Á, jak se smál! Tma, ta trýznivá tma… Podrobnosti vidění odtekly jako kyselé víno prasklým měchem a zanechaly za sebou děsivou změť propletených obrazů a náhlou jistotu, že pokud se vrátím domů, nebudu žít dlouho. Budiž. Plátno se prudce napjalo, jak plachty zachytily vítr. Vyklouzli jsme z doků a zanechali ty dva domobrance drápům a tesákům mých osobních daemonů, kteří je roztrhali na kusy. Z rozčilení si Oharka dávala na čas, trhala jim údy jeden po druhém, než konečně zabořila obsidiánové tesáky do jejich hrdla. Sledovala mě, jak odplouvám, a z očí jí kanula nenávist – nakonec, já zabil jejího druha. Jak se karavela hnala na moře, dívali jsme se, jak obzor plní les stěžňů a plachet ohromné flotily vlčích lodí se znaky desítek kmenů: medvědi ve skoku, vlci, draci a nejrůznější runové značky. Chráněná zátoka Železného Přístavu byla na východním pobřeží největší a nejbezpečnější, takže představovala dokonalé místo, kde zakotvit s flotilou, a se spoustou dolů a kováren po městě budou mít nájezdníci dostatečnou dodávku zbraní. Nikdo nepluje s flotilou osm set dlouhých mil přes Moře bouří jen kvůli scenérii a aby se pobavil trochou plenění – tohle byl vpád do celého Kaladonu. Divoši byli vždycky početní, ale rozdělení kmenovými krevními mstami a náboženskými válkami a ochromení přísným a poněkud neblahým kodexem cti. Muselo se stát něco zatraceně vážného, že se tihle zapřísáhlí nepřátelé vydali přes půl známého světa bojovat bok po boku na našich březích. Do hrdla mi vystoupila žluč. Ty povídačky námořníků o unesených dětech a lidských obětech zjevně nebyly tak divoké, jak jsem si myslel.
22
CAMERON JOHNSTON
A pak se mi udělalo špatně, jak mi to došlo – Lynas byl mrtvý, opravdu mrtvý. Měli ho chránit! Uzavřel jsem dohodu s někým příliš nebezpečným a mocným, než abych ho mohl odmítnout, a odměnou mi byly životy mých přátel za cenu mého vyhnanství. V hlavě jsem měl hluboko pohřbené tajemství tak strašlivé, že ani já jsem ho nesměl znát. Věděl jsem jen, že má něco společného se smrtí boha. Kdykoliv jsem se snažil rozpomenout, přineslo to jenom ochromující paniku a nejčernější hrůzu. Ale nyní dohoda padla a já musel najít způsob, jak ty vzpomínky získat zpět. Podrobnosti samotné byly útržkovité, většinou uzamčené s tím strašlivým tajemstvím v mé hlavě. Nevzpomínal jsem si kdo, ale stále jsem znal aspoň část proč: byl to jediný způsob, jak udržet Lynase a Charru v bezpečí, a také jejich dceru Laylu. Udělali nějakou nebezpečnou chybu, a Charra smrtelně onemocněla. Dostal jsem slib, že ta chyba bude napravena, Charra uzdravena a všichni tři budou v bezpečí, pokud dokončím svůj úkol a poté opustím Setharis a na všechno zapomenu. Ať to byl kdokoliv, porušil naši dohodu. A to jsem nehodlal, nemohl odpustit. Držel jsem si hlavu v dlaních, hrdlo stažené, oči zavřené a plné slz. Žal dlouho nevydržel. Utopil se v záplavě hněvu. Ten muž v kápi bude pykat. Charra a Layla musejí být ochráněny za každou cenu. Byl čas vrátit se domů do města, které se mě bálo a opovrhovalo mnou. Byl čas zabíjet, a mně bylo lhostejné, kolik jich je nebo jak mocní si připadají. Lynas byl odjakživa mým svědomím, nabádal mě, abych svou moc používal moudře a dobře, ale nyní byl můj přítel mrtvý a to „moudře a dobře“ mohlo jít do hajzlu. Jeho vraha roztrhnu jako hada a pak si to vyřídím s těmihle Skallgrimy, kteří si myslí, že mě můžou beztrestně honit. Dohoda byla zrušená a já byl vypuštěný z vodítka.
PODĚKOVÁNÍ Ahoj, mami a tati! Hele, napsal jsem knížku a je v knihkupectví a to všechno. Prostě paráda. Hádám, že všechny ty výlety po škole do knihovny pro náruče knih se opravdu vyplatily. Děkuju za všechno! Billy, díky, žes mě nechal jako malýho kluka přečíst si všechny ty tvoje sci-fi a fantasy věci. Bez podpory rodiny by ze mě spisovatel nebyl – děkuju za uvedení do bezpočtu fantastických světů. Natašo, vždycky jsi říkala, že to zvládnu. Měla jsi pravdu, ale tu ty máš obvykle. Děkuju, Paulo a Michaeli, za neustálý povzbuzování, a že jste ve mně věřili. Díky Glasgow Science Fiction Writers’ Circle za všechny ty moudrý rady a upřímnou kritiku během let, a zvlášť Halu Duncanovi a Neilu Williamsonovi, protože bez nich by moje kniha zdaleka nebyla taková, jaká je dnes. Povzbuzovalo mě a podporovalo příliš mnoho přátel, než abych je tu mohl vyjmenovat všechny, ale vy víte, kdo jste, a jste úžasní. Děkuju mý skvělý agentce Amandě Rutterové a všem v Red Sofa Literary, úžasnýmu spolku v Angry Robot, díky kterýmu byl vydavatelský proces opravdová radost, a Janu Wessbecherovi za nádhernou obálku. A vůbec zvláštní poděkování patří mojí kočce Misty. Případný překlepy jsou rozhodně její dílo.
Cameron Johnston ZRÁDNÝ BŮH Z anglického originálu The Traitor God vydaného nakladatelstvím Angry Robot v Nottinghamu v roce 2018, přeložila Dana Krejčová Obálku podle ilustrace Jana Wesbecherra upravil Michal Kuba Redigovala Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Bechyňová Počet stran 400 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Laser, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 610. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.