Fantasticka duse

Craig Cabell

Terry Pratchett FANTASTICKÁ DUŠE

TALPRESS

Copyright © Craig Cabell, 2012 Translation © 2017 by Martin D. Antonín Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-645-5

Pravda je, že prostor a čas dovede narušit i dostatečně velká sbírka obyčejných knih, což je možné dokázat při návštěvě v jednom z těch klasických starodávných antikvariátů, které stále ještě existují. Jsou to obchody, které jako by stvořil nevrlý M. Escher. Je v nich víc dřevěných schodiš6 než místností a většina tmavých regálů končí u malých dvířek, kterými se normálně vyvinutý smrtelník stěží protáhne. Tady platí klasická rovnice: Vědění = síla = energie = hmota = množství. Skutečně dobré knihkupectví není vlastně nic jiného než vylepšená černá díra, která umí číst.

Terry Pratchett (Stráže! Stráže!)

Tradice zavazující pevnějším poutem, než jaké kdy upředla lidská mysl, se sváří s nehybnou temnotou. Tradice krve, skotačící krve. Komu byla dána svěží vnímavost, ten není dlužníkem vlastních praotců, ale oněch bezvýznamných spoust, onoho trilionu vrstev sahajících do hloubi dětství samotné Země.

Mervyn Peake (Gormenghast)

Úvod (aneb čím tato kniha je a čím není)

… na některé věci bychom neměli zapomínat, a v zásadě jde hlavně o to, odkud jsme, jak jsme se dostali sem a jaké příběhy jsme si vyprávěli po cestě.

Terry Pratchett (Úvod, Folklor Zeměplochy) Vskutku podivné věci se stávají, když si čtete Pratchettův román ve vlaku! Naprosto neznámí lidé se naklánějí, aby si prohlédli obálku, a zcela nevyhnutelně cítí potřebu vám sdělit: „Tuhle jsem také četl.“ Je to vážně otravné. Jednou mi to řekl i průvodčí.

Prachettovy knihy totiž okamžitě poznáte – především díky působivým obálkám od Joshe Kirbyho. To jsem si ověřil i v praxi, protože během další takové cesty vlakem mě důvěrně informoval spolucestující, že knihu od stejného autora čte i někdo jiný: „… protože to také mělo takovou rozjásaně barevnou a, no, prostě podobnou obálku, takže to určitě napsal ten samý.“ Čtenáři si oblíbili spoustu různých zeměplošských postav od Mrakoplaše a Zavazadla až po Smrtě a Bábi Zlopočasnou, ale v poslední době si ještě více pozornosti získal samotný Pratchett.

V prosinci roku 2007 veřejnosti sdělil, že trpí Alzheimerovou chorobou v raném stádiu, a od té doby pravidelně otevřeně promlouval jak o nemoci, tak o své neutěšené situaci. Britské nadaci 15

Alzheimer’s Research UK* daroval milion liber na výzkum a pro BBC o chorobě natočil dvoudílný naučný dokument. Svým zápasem si získal obdiv a sympatie mnoha lidí, nejen příznivců své tvorby, a neúnavně se snažil potlačit společenské stigma, které chorobu provází.

Při jedné příležitosti prohlásil, že hodlá spáchat asistovanou sebevraždu, jakmile začne být život s Alzheimerovou chorobou neúnosný. Doslova řekl, že by to chtěl ukončit „v křesle se sklenkou brandy v ruce a hudbou Thomase Tallise v iPodu“, a mnoho lidí mu vyjádřilo svou podporu. Zákon však naneštěstí není živoucím, dýchajícím člověkem, a podobným záměrům příliš nepřeje.

Mě osobně na Terrym Pratchettovi ze všeho nejvíc fascinuje jeho nezdolný duch. Přesně to považuji za hlavní téma své knihy – tu jeho vnitřní sílu a schopnost pustit se do křížku klidně s celým světem.

Terry Pratchett – Fantastická duše ve skutečnosti není ani neoficiálním životopisem, ani průvodcem po Zeměploše. Napsal jsem ji, abych vzdal hold muži, jehož knih se po celém světě prodalo více než 85 milionů výtisků v 38 jazycích a který jasně prokázal, že má srdce na dlani – a to už dávno před propuknutím své choroby. Kromě toho jsem chtěl vyjádřit obdiv spisovateli fantasy, který svou duší pevně tkví ve skutečném světě, protože právě tomu vděčí za svůj úspěch. Dokáže ve svých čtenářích vzbudit sounáležitost se svým dílem – a tím i se skutečným světem kolem nich.

Nehodlám přehnaně analyzovat jednotlivé postavy a zápletky všech Pratchettových románů. I kdybych každému z nich věnoval pouhých tisíc slov, dalece bych překročil plánovaný rozsah této knihy, a přesto bych neřekl nic nového či podnětného ani o autorovi, ani o jeho díle. Ne, chci k věci přistoupit z jiného úhlu: uvedu důležité chvíle, situace a charakterizace v Pratchettových výtvorech do souvislosti s jeho životem, postoji a kariérním * Alzheimer’s Research UK je největší britskou charitativní organizací zabývající se demencí. Již od svého založení v roce 1992 je financována výhradně dary fyzických osob; na státní správě je nezávislá.

16

postupem, abych je mohl porovnat s fantasy, kterou psal. Tím možná některé jeho fanoušky zklamu – dovedu si představit, že by mnohdy dávali přednost důkladné analýze například fungování Noční hlídky a života v ulicích Ankh-Morporku – ale tentokrát půjde především o samotného Terryho Pratchetta a o to, jak jeho dílo odráží jeho osobnost.

Pratchett byl pasován na rytíře během novoroční ceremonie roku 2009. Už v roce 1998 získal Řád britského impéria za služby literatuře a mnoho kritiků se shodlo, že si to všeobecně oblíbený autor zaslouží.

Kariéru romanopisce zahájil již dlouho před Barvou kouzel, počáteční knihou série Úžasná Zeměplocha vydanou v roce 1983.

Opravdu první román, jmenoval se Kobercové, mu vyšel už v roce 1971 a po jeho prvním vydání pase každý sběratel. Ale co nám Pratchettova raná díla prozradí o něm samém a jak připravila půdu pro všechny zeměplošské romány, které následovaly?

Z této knihy bude jasné, že život Terryho Pratchetta nebyl jen o Zeměploše. Na druhou stranu – Zeměplocha obsahuje tolik knih i souvisejících sběratelských zajímavostí, že stálo za to na konci svazku (v Dodatku C) pro všechny nezdolné fanoušky uvést rozsáhlý seznam literatury.* Získají tím nejen uživatelsky příjemný soupis žádaných publikací, ale i názornou představu o obrovském rozsahu Pratchettova díla a množství úsilí, které jeho vydavatelé, agent i nejrůznější umělci vložili do tvorby sběratelských verzí jeho knih. To samé dokládá i Dodatek A, v němž budu probírat filmy (většinou televizní minisérie) natočené podle Pratchettových románů. Všechny tyto snímky stojí za zmínku * Zde je třeba vyslovit uznání oficiálním webovým stránkám Terryho Pratchetta a stránkám jeho agenta Colina Smythe, které udržují skutečně vyčerpávající seznam vydaných titulů. Bez mučení přiznávám, že jsem svou vlastní sbírku a další knihy porovnával právě s těmito seznamy, stejně jako zmínky o dalších sběratelských publikacích; pokud jsem objevil cokoliv, co v těchto oficiálních zdrojích chybělo, požadoval jsem před zařazením položky do Dodatku jasný důkaz její existence.

17

a pro mnohé fanoušky ztělesňují zbožňované doplňky samotných knih.

Terry Pratchett je jedním z nejuznávanějších fantasy autorů, které kdy Velká Británie zrodila. Přirozeně stanul v síni slávy po boku Tolkiena a C. S. Lewise, což je ta nejvyšší – a nejzaslouženější – pocta, jakou si umím představit.

Neměli teA na vybranou: museli dohrát svou úlohu až do konce.

J. R. R. Tolkien („Návrat Krále“, Pán prstenů)

18

Důležitá poznámka k obsahu (a trocha toho brblání)

B

ylo, nebylo, literární agent Terryho Pratchetta Colin Smythe vešel do velmi známého knihkupectví a zeptal se, kde je vystavena nejnovější kniha jeho autora. Navzdory tomu, že už čtvrtým týdnem kralovala žebříčku prodejnosti, v sekci věnované bestsellerům ji nenašel. Vzápětí se dozvěděl, že ji samozřejmě nalezne v oddělení science fiction a fantasy, a to tónem, který ho nenechával na pochybách, že knihy tohoto žánru nejsou sekce bestsellerů hodny, ani když svými prodeji – jako v případě této – překonávají všechny ostatní klidně celý měsíc.

Na této situaci mě nedopaluje jen ta nespravedlnost pramenící z úzkoprsosti některých lidí, ale i povrchní házení obou žánrů do jednoho pytle. I když je možné vědeckofantastickou literaturu a fantasy zahrnout pod společné označení spekulativní fikce, obě mají zcela odlišný původ. Science fiction je svou podstatou spjata s přirozeným vývojem současné vědy, zatímco fantasy podobný základ nepotřebuje a tradičně sahá k trpaslíkům, válečníkům, mágům a drakům. Největší vizionáři obou žánrů jsou si přímo miliony mil vzdáleni – zmínil bych například H. G. Wellse a J. R. R. Tolkiena nebo Isaaca Asimova a C. S. Lewise. Lidé kdysi věřili v život na Marsu, a tak se zrodila Válka světů, ale Wellsovo mistrovské dílo je mnohem víc o zranitelnosti a vědecké naivitě 19

lidstva než o spekulování o existenci mimozemšGanů. Právě v tom tkví jeho nadčasovost – proto je i dnes stále relevantní. Naopak Narnii, fauny, mluvící lvy a ledové královny za zadní stěnou své skříně nenajdete (zrovna jsem se díval, nejsou tam), takže Kroniky Narnie bezvýhradně spadají do žánru fantasy.

Dalo by se namítnout, že dějiny stvořené v Pánovi prstenů obsahují mnoho paralel k našim skutečným velkým válkám a slavným válečníkům, že byl pro Středozemi vymyšlen skutečný nový jazyk a že zrodila legendu – Tolkienovy příběhy jsou již předávány ústním podáním! Existence hobitů však nemá vědecké opodstatnění, stejně jako existence elfů či mluvících a kráčejících stromů.

Pán prstenů je fantasy. Tleskám jeho „společenství“ a uznávám, že věrnost a čest postav Tolkienova úžasného díla dřímá v srdci každého skutečného přátelství ve skutečném světě, jenže draci zkrátka neexistují. Naopak Asimovova série Nadace je založena na politických střetech ve vědeckofantastickém prostředí. Je stejně racionální jako Wellsova Podoba toho, co přijde, na rozdíl od ní však naprosto nezfilmovatelná. Asimov promítl politiku do širého vesmíru – stejně jako Robert A. Heinlein – a objevil v ní ještě zamotanější klubko intrik a zloby. Opět by se dalo namítnout, že Pratchett přece do svých fantasy románů zapojuje politiku prakticky stejným způsobem, ale stále zůstává ten podstatný rozdíl: Ve vědeckofantastickém příběhu by se všechny ty události mohly uskutečnit, protože jde o představu budoucnosti, nicméně ve fantasy nikoliv – tudíž zde můžeme očekávat přinejlepším satiru.

S názorem, že rozdíl mezi science fiction a fantasy je jasně patrný, se budete setkávat během celé této knihy. Ano, oba žánry si samozřejmě jsou v lecčems podobné, ale skupiny jejich příznivců shodné nebývají. Televizní seriál Doctor Who (u nás vysílaný pod názvem Pán času) není fantasy; jde o dobrodružnou science fiction a vždycky tomu tak bylo. Oproti tomu romány jako Nekonečný příběh nemohou být zařazovány do science fiction, protože vypráví o neuskutečnitelných věcech, o čemsi, co se v realitě prostě stát nemůže – a proto jde o fantasy.

Spisovatelovy spekulace se občas mohou zdát „fantastické“ i v rámci žánru science fiction, ale mnohdy se ukáže, že autor 20

svými vizemi jen dalece předběhl svou dobu. Klasickým příkladem je opět H. G. Wells a jeho Ostrov doktora Moreaua, v němž předvídá genetické inženýrství o celé desítky let dříve, než se o něm vědcům byG jen snilo. Stejným případem je Jules Verne a jeho dech beroucích Dvacet tisíc mil pod mořem, v nichž autor vymyslel podmořské plavidlo – jadernou ponorku – s neuvěřitelnou přesností.

Zkrátka je důležité pochopit, že se pod hávem fantastiky skrývají dva různé žánry, stejně jako ji čtou dva odlišné okruhy čtenářů, které se překrývají přibližně jako u milovníků detektivních a historických fikcí.

Te^ vás slyším křičet: „A co horor?“ Ano, ten samozřejmě najdeme hned vedle dvojité hlavičky SF&F – jeho dům se také hrdě tyčí na hlavní ulici jménem Fantastika. Zvláštní však je, že je hororová fikce na poličkách bestsellerů jako doma. Rozhodně není jen nějakým chudým příbuzným science fiction a fantasy.

Nesouhlasíte? Tak si vezměte třeba takového Clivea Barkera.

Ten si klidně může napsat fantasy i horor – science fiction není jeho šálek čaje – a přesto se jeho kniha v knihkupectví objeví na prominentním místě. Barker se totiž proslavil jako autor hororů.

Ten samý případ je i Stephen King, který se do žebříčku nejprodávanějších knih dostal i s románem Dračí oči a svou fantasy sérií Temná věž. (A to navíc ani nerozvádím nejnovější zvyk označovat některé hororové romány přitažlivějším termínem „chiller“ – neboli mrazivý thriller.)

Leckdo by mohl tvrdit, že science fiction a horor jsou vlastně jedním a tím samým žánrem – popřípadě dvěma žánry, které bez sebe navzájem nemohou existovat. Dokud jsem ještě pracoval v redakci časopisu Books and Magazine Collector, hádal jsem se o tom s kolegy často a bezvýsledně. Patří Vetřelec do stejné škatulky jako Sní androidi o elektronických ovečkách? Navzdory svým rozdílům ano – protože obojí je science fiction. Pokud se vám z vetřelců vraždících nevinné lidi a rozmnožujících se hrůzně krvavým způsobem zvedá žaludek a nutí vás to křičet „Horor!“, pak zcela ignorujete mnohem běžnější hrůzy naší matky 21

přírody – například černou vdovu, která po spáření zabije a pozře svého druha. (Nechová se náhodou ten tvor ve Vetřelci do určité míry právě jako ona?)

Takže science fiction je především fikce založená na vědeckém poznání a s hororem nemusí mít nic společného. Najdete snad nějaké hrůzné prvky ve Stopařově průvodci po Galaxii? Je samozřejmé, že existují díla, v nichž se oba žánry prolínají, a že mnozí autoři posunují kdysi pevnější hranice do dosud nevídaných poloh, ale horor je v zásadě horor, science fiction je science fiction a fantasy je fantasy. Všechny tři žánry mají své tradice, konkrétní vlastnosti a publikum, což by měl každý čtenář uznat. A pokud ne čtenář, tak přinejmenším všechny ty populární velkoknihkupectví ano – aby své poličky s bestsellery doplňovaly tak, jak si knihy zaslouží.

Když se te^ vrátíme k tomu, jak Pratchett v těch poličkách chyběl… Dnes už tam samozřejmě je. Stejně jako Stephen King, James Herbert a další se stal nezadatelnou součástí „vládnoucí třídy“ autorů, jejichž knihy jsou pro mainstreamové obchodníky „důvěryhodným produktem“. Mnohé velikány žánru však i nadále ignorují. Proč? Všeobecně se soudí, že je to tak v Británii zkrátka zažité. Science fiction a fantasy nejsou považovány za tak „dospělé“ žánry jako například detektivní a historická fikce. V USA je to jinak, tam se fantasy i sci-fi těší obrovské oblibě a čtenáři je berou vážně. A je pravda, že horor se poslední dobou trochu stáčí a přibližuje skutečnému životu, což mu dodává na věrohodnosti, a pro jeho odnož „chiller“ to platí dvojnásob.

Tato kniha je ale o fantasy a jednom z jejích největších tvůrců – o Terrym Pratchettovi, člověku, který si vysloužil své místo v žebříčcích prodejnosti a celý život boural hranice omezující jeho zvolený žánr.

Science fiction je podmnožinou fantasy.

Terry Pratchett Tento citát nesmíme opomíjet. Schválně jsem prve zmínil televizní seriál Doctor Who – Pratchett o něm několikrát psal. Sice 22

tvrdil, že ho sleduje už od prvního dílu v roce 1963 a že se u něj baví i dnes, ale vyjádřil i nechuG k těm kulometným závěrečným výkladům, které Doktor zkrátka sype z rukávu a pokaždé jimi nějak zachrání svět. Podle Pratchetta jsou ta řešení často natolik „fantastická“, že už nemůže jít o science fiction – tudíž je to fantasy.

Podle mého názoru se Doctor Who pohybuje na jakémsi nejasném pomezí žánrů. Bývá označován za dobrodružný sci-fi seriál pro mládež (takže rychlejší spád a méně vysvětlování je v pořádku) a jeho děj se odehrává i ve vesmíru. V hlavní roli vystupuje mimozemšGan se dvěma srdci – což se dá celkem přijmout – jeho lo^ je zevnitř větší než zvenku – to už je vědecky zajímavější skutečnost – a on sám má schopnost zcela změnit podobu, regenerovat, když se jeho tělo příliš opotřebuje či poškodí.

Fajn, většina toho zní jako science fiction, ale samozřejmě vás slyším namítat: „Co ta regenerace?“ Poj^me si připomenout úvahu jednoho z největších spisovatelů strašidelných příběhů, Algernona Blackwooda, kterou použil v předmluvě k výboru svých povídek: „Věda nám o lidském těle tvrdí, že se všechny jeho atomy vymění přibližně každých sedm let, tudíž je v osmadvaceti už zcela odlišné od své jednadvacetileté verze. Nijak zvláš6 se však nezabývá mentálními změnami, nebo6 ty tak snadno stanovitelné bezpochyby nejsou… Jsem ještě tím samým člověkem, který všechny tyto příběhy před lety napsal, nebo jsem někým jiným?“ Algernon Blackwood Souhlasím s tvrzením, že se to s tím sonickým šroubovákem dnes už přehání, ale mou hlavní výtkou Pánovi času je jeho jednorázovost. V každé epizodě jsme svědky zoufalého závodu s časem, který nesmí zabrat víc jak tři čtvrtě hodiny (nebo hodinu a půl, pokud máte štěstí a narazili jste na dvoudíl). Víc si tvůrci dovolit nemohou – natolik se za posledních padesát let scvrkla schopnost soustředění televizního diváka. Ještě v šedesátých letech mohl 23

Doctor Who vyprávět příběh celých šest nebo sedm týdnů (nebo i déle) po pětadvacetiminutových epizodách, ale dnešní fanoušek by se s podobnou frustrací očividně nevyrovnal. Život v 21. století běží mnohem svižnějším tempem; všichni svou zábavu vyžadují okamžitě. Stahování hudby a filmů z internetu připravilo mladé spotřebitele o trpělivost: Netouží ke svému oblíbenému albu dostat booklet se slovy písní a pěknými fotkami – chtějí prostě hudbu do svého iPodu a chtějí ji te6 hned. Stejně tak je neláká vlastnictví vázaných knížek, které by mohli opečovávat a obdivovat v knihovně – stačí jim písmena v Kindlu, te6 hned.

Všechno se musí stát rychle a bezprostředně a lidská společnost to již začíná přijímat jako nevyhnutelný fakt.

Na této cestě do digitálnějšího a virtuálnějšího světa zjišGujeme, že vkus stále větší měrou závisí na televizi (nezřídka internetové) a ústním sdělení (pokud tedy dokážete svému kamarádovi sebrat sluchátka z hlavy na tak dlouho, aby nějaká konverzace vůbec proběhla). Lidé žijí mnohem víc odříznutí od světa, mládež tráví většinu času ve svých pokojích s notebookem a „pinguje“ kamarády na Facebooku, nezletilé děti vraždí zločince a nacistické zombie na PS3 a pak se o tom bu^ chlubí na Skypu, nebo si ty své nebohé prstíky uSMSkují až do krve (co na to asi nehty dospívajících dívek?).

Tradiční hodnoty přestávají platit a nové se teprve ustanovují.

Gramofonová deska prohrála válku s CDčkem a to zase zdolal download. Videokazeta podlehla DVDčku, ale i to vytlačil download – a nebude trvat dlouho, než před ním padne i nejstarobylejší médium vůbec, kniha.

Ztrácí se však i mnohem nenápadnější zvyky (nebo se vyvíjí?).

Z rodinných knihoven zmizela fotoalba; přesunula se v nehmotné podobě do knihoven virtuálních a na záložní pevné disky. Hodinky už nenosíme na zápěstí, ale na digitálním displeji svého mobilu. Posledně jmenované bude mít jeden velmi neblahý důsledek – děti již brzy nedokáží rozpoznat čas na tradičním ciferníku.

Připadá vám to, co říkám, jako sci-fi? Ano, něco z toho sci-fi je. Jde o předpoklad velmi blízké budoucnosti – ale nejde o žádné fantazírování. Ve fantasy budoucnosti by každá domácnost měla 24

místo hodin ohnivého dráčka, televizualize by se zapojovaly přímo do vědomí spotřebitelů organickým skartem, místo dálkových ovládání by po bytě poletovaly modré víly poslouchající Led Zeppelin a Zeměplocha by putovala vesmírem na hřbetech čtyř slonů stojících na obrovské želvě.

Toto jsou názory, z nichž jsem při rozboru různých žánrů v této knize vycházel. Omlouvám se všem mainstreamovým knihkupectvím za zmatky, které jim tím v řazení regálů způsobím, ale literární žánry mají své neodmyslitelné náležitosti a Pratchett si toho byl velmi dobře vědom. Opět vás však slyším namítat: „Ale vždyG ta želva v Zeměploše proplouvá vesmírem – nespadá tudíž celá Zeměplocha spíš pod sci-fi? Není to přinejmenším jasný průnik žánrů?“ Důrazně nesouhlasím, protože v tomto případě fantasy nad sci-fi zcela převažuje. V žádném zeměplošském románu nedochází ke zkoumání vzdáleného vesmíru. Naopak zde vystupují mágové (dokonce se mezi nimi objeví i jedna žena), čarodějky, draci, trpaslíci, skřeti a zkrátka mnohem více fantasy prvků, než se tam kdy objevilo těch vědeckofantastických. Těžko bychom mohli pochopit Zeměplochu a život a dílo Terryho Pratchetta, aniž bychom pronikli až k samotnému původu jeho spisovatelské vášně a důvodu vzniku jeho nejdůležitější série – tedy k fantazii.

Bez ní bychom mohli analyzovat a rozebírat až do alelujá a nic fantastického by z toho nevzešlo.

Pokud tedy mainstreamová knihkupectví odmítají umisGovat fantasy romány na police bestsellerů, očividně pomíjejí jeden z nejoblíbenějších žánrů a neumí vyhovět jedné z největších potřeb současného člověka – touze po úniku z reality. Vůbec se nedivím, že se tolik lidí uchyluje k nákupům přes internet. Možnost listovat knihami v obchodě se stane jen vzpomínkou, sama knihkupectví přestanou existovat a vkus jednotlivců v důsledku ještě zchudne. Čtenář s širokým a rozmanitým rozhledem se stane tvorem minulosti. Je možné, že se fantasy právě díky tomu stane velmi důležitým žánrem – opět naučí lidi používat představivost a ponoukne je, aby přestali být otroky svých elektronických hraček.

25

Vzpomínám si na článek v magazínu The Bookseller, žurnálu nakladatelů, který volal po čemkoliv, co by děti přinutilo zapomenout na počítačové hry, a jak se v hodině dvanácté zničehonic objevila J. K. Rowlingová s mladým Harrym Potterem. Už tehdy byl Pratchett naším nejoblíbenějším autorem – a te^ můžeme říct, že hned dva nejprodávanější britští spisovatelé píší fantasy.

A pokud vám ani tato skutečnost nepřijde zajímavá, vezměte v potaz, že knihy o Harrym Potterovi v knihkupectvích nenajdete ani v oddělení sci-fi a fantasy, ani v dětské literatuře, dokonce ani v beletrii: Bývají pevně usazeny mezi bestsellery.

Dělení knih do žánrů je důležité; potřebujeme si v úloze spotřebitelů mít podle čeho vybírat, čím se pobavíme. Te^ jen doufejme, že se mainstreamová knihkupectví proberou, pochopí důležitost a popularitu fantasy a začnou s ní zacházet s úctou, která jí zaslouženě náleží. Ano, různí lidé chápou fantastiku různě a hranice žánrů jsou často nejasné, ale pokud se někdy největší díla fantasy dočkají spravedlivého vystavení, pak se musí v knihkupectvích objevit oddělení, které bude již navždy zasvěcené fantastice. A pozor, te^ nemluvím jen o nejnovějších conanovkách a dalších dobrodružných oddechovkách ve stylu „meče a magie“, ale i o mnoha dalších knihách, které zmiňuji na konci knihy v dodatku Doporučuji k přečtení. Fantasy v sobě skrývá mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Ženy v ní nechodí vždy oblečené jen v přiléhavé černé kůži či kroužkových podprsenkách; Alenka ve své Říši divů tedy rozhodně ne, Hermiona Grangerová také ne – a už vůbec ne všechny ty ženy a děti v Krysařově městečku Hameln!

Ulekl se a mnul si oči. Byl tak zahloubán do moderní náhrady za román, že se probudil v bělozeleném pokoji s překvapením ne nepodobným onomu při svém prvém procitnutí.

H. G. Wells (Až spáč procitne…)

26