KAPITOLA I
4. října 1957 a pozvání k tanci
1
Děs – ten skutečný děs, na rozdíl od všech démonů a bubáků, kteří možná žili v mé vlastní hlavě – jsem poprvé pocítil jednoho říjnového odpoledne v roce 1957. Právě jsem oslavil desáté narozeniny. A bylo velice příhodné, že jsem byl v kině: v kině v centru Stratfordu ve státě Connecticut. Film, který se toho dne hrál, byl a stále je jedním z mých nejoblíbenějších filmů vůbec, přičemž fakt, že se hrál právě on – a ne nějaký western s Randolphem Scottem nebo válečný film s Johnem Waynem –, byl také velice příhodný. V sobotu odpoledne toho dne, kdy jsem poprvé pocítil skutečný děs, dávali UFO útočí! v hlavní roli s Hughem Marlowem, který byl v té době patrně nejznámější díky své roli odvrženého a zuřivě xenofobního přítele Patricie Nealové ve filmu Den, kdy se zastavila Země – o něco starší a veskrze racionální sci-fi. V Dni, kdy se zastavila Země mimozemšTan Klaatu (Michael Rennie v jasně bílé mezigalaktické kombinéze) přistane na washingtonském Mallu v létajícím talíři (který pod napětím září jako ti plastoví Ježíši, již se rozdávali v Prázdninové biblické škole jako odměna za to, že jste se zpaměti naučili několik veršů). Klaatu schází po rampě a na její patě zůstává stát. Míří na něj všechny ty vyděšené oči, a hlavně několik set armádních zbraní. Je to okamžik sršící nezapomenutelným napětím, okamžik, který je při zpětném pohledu přímo líbezný – ten druh okamžiku, který z lidí jako já udělá na celý život zarputilé filmové fanoušky. Klaatu si začne pohrávat s nějakým udělátkem – pokud si vzpomínám, vypadalo jako vyrývač plevele – a jeden mladičký nervózní voják s prstem na spoušti ho vzápětí střelí do ruky. Samozřejmě se ukáže, že ono udělátko byl dárek pro prezidenta. Žádný smrtící paprsek, jen prostý komunikátor mezi dvěma kosmickými civilizacemi.