Cesta mece ukazka

Oldie - zlom

9.1.1957 10:36

Strรกnka 5

Oldie - zlom

9.1.1957 10:35

Stránka 2

Henry Lion Oldie Cesta meče Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © Henry Lion Oldie Translation © Konstantin Šindelář, 2013 Illustration © Volodymyr Bondar, 2014 Cover © Volodymyr Bondar, 2014 © Stanislav Juhaňák – Triton, 2014 ISBN 978-80-7387-756-9 Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10 www.tridistri.cz

Oldie - zlom

9.1.1957 10:36

Strรกnka 4

Oldie - zlom

9.1.1957 10:36

Stránka 9

„Člověk stojí na rozcestí mezi životem a smrtí. Jak se má zachovat?“ „Potlač svou dvojakost a nechť jediný meč stojí klidně sám proti nebesům…!“ – z hovorů Masašige Kusunokiho s jeho učitelem

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 13

Kniha první

Kabír

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 15

â Á S T P R V N Í

â L O V ù K Ò V M E â

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 16

Potom ze světnice zvláštní, z okázalé zvláštní skříně, kterou kromě zámků sedmi devatero střehlo závor, vynesen byl v denní světlo, v ústret jasu slunečnímu král všech mečů, vrchol krásy, pravá všechněch zbraní perla.

Co se nad ním finský kovář nahmoždil a natrmácel, co naň vynaložil síly, divže páž mu neupadla!

Za let sedm kolik potu tento meč byl vstřebal v sebe!

– Kalevipoeg

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 17

Kapitola první 1 S Charzáncem jsem se setkal za rohovou věží al-Kutúnu, v jedné z těch úzkých a špinavých uliček čtvrtě Džafar-lo, které ze všeho nejvíce připomínají zašmodrchaná vlákna starého roztřepeného provazu.

Jeho Nosič nám stál přímo v cestě – nohy široce rozkročené, hlavu, na níž trůnila až neskutečně malá ťubetějka, mírně nakloněnou na stranu. Ťubetějka se pyšnila mistrovským vyšíváním – drobné korálky těsně přiléhaly jeden k druhému, vytvářejíce poutavý vzor. Nosič držel ruce tak, aby byly vidět, a vypadalo to, že jsou prázdné. Byly to jen obyčejné ruce dobrého Nosiče, hladké a klidné.

Zatímco jsem se k němu blížil, letmo jsem ho prohmatal, ale zpočátku jsem neobjevil žádného Zářného, jenž by se mi vyrovnal – ani za ramenem, ani u pasu, ani pod záhyby mírně shrnutého pláště, ani…

Jedna ruka Nosiče znenadání vymrštila do podvečerního chládku zmuchlané klubko, a to vzlétlo jako bělostný krajkový motýl, který zůstal na okamžik viset ve vzduchu; druhá ruka spočinula na neviditelném opasku, v přezce cosi zvučně cvaklo a v příští chvíli se již osvobozený opasek radostně rozezněl, zatímco se rozvíjel do podoby ocelového pruhu a měnil se v Zářného, vítajícího mě rituálním svistotem.

Cizí Zářný stěží postřehnutelně olízl tenoulinkou tkaninu padajícího šátku a jeden motýl se rázem stal dvěma. Kvitoval jsem to pochvalným zhoupnutím a vybavil si přitom, že se zrozenci horké Charzy, jež leží na karavanové cestě jižně od Kabíru, odedávna pyšní svým původem, který odvozují od jazyka Rudného hada.

A můj oděv – všední kožená pochva, sevřená sedmi vinutými prstenci ze zašlého bronzu – mi najednou začal být příliš těsný.

Vyklouzl jsem ven a s chutí se ponořil do kabírského šera – však už také byl nejvyšší čas. Charzáncův Nosič pokrčil kolena, péruje na pevných, jakoby do země vrostlých nohách, a já musel ze všech sil trhnout rukou svého Nosiče vzhůru a šikmo doprava, protože jinak by Zářný

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 18

18 / Henry Lion Oldie • Cesta meče z jihu mému Nosiči jednoduše usekl vršek turbanu, což by dle pravidel Besedy znamenalo mou porážku.

Zřejmě musel do hlavního města přijet teprve nedávno, neboť v opačném případě by rozhodně nepočítal s tím, že ukončí naši Besedu hned prvním máchnutím. Možná jsem za Charzáncem zaostával co do pružnosti (a koneckonců, kdo ne?), ovšem co se rychlosti týče, převaha rozhodně nebyla na jeho straně. „Výtečně, Rovný!“ zazvonil návštěvník z Charzy, když se celý rozvibroval po nárazu. Zdálo se, že ho toto neosobní oslovení z nějakého důvodu těší. „A co kdybychom…“ Zbytečně tím ztratil drahocenný čas. Odmrštil jsem upovídaného Charzánce stranou, načež jsem svého Nosiče lehounce šťouchl do dlaně.

Jeho tělo poslušně zareagovalo a kleslo na jedno koleno, čímž mi umožnilo hned dvakrát probodnout plášť charzánského Nosiče – poprvé těsně vedle ramena, podruhé hned u pravého lokte. Pocítil jsem palčivý dotek cizího a cizorodého těla.

I když jsem se v obou případech otřel o Nosičovu kůži – nejdřív naplocho, pak i čepelí –, na křehkém a zranitelném povrchu nezůstal ani náznak škrábance.

Je přinejmenším pošetilé poškozovat cizí Nosiče – vždyť jejich příprava, aby mohli náležitě sloužit Zářným, trvá dlouho a stojí nemálo úsilí. Ostatně, sebejistý Charzánec by si nejspíš mohl vybrat někoho zdatnějšího…

Až ve chvíli, kdy jsem opouštěl uličku, mi došlo, že jsem se Zářnému z Charzy po skončení Besedy zapomněl představit, a zalitoval jsem toho.

Nic by nemělo být na překážku zdvořilosti, ba ani zaneprázdněnost či podrážděnost.

Jsem přece rovný meč Tuan-ťien z meilanských Zářných, přezdívaný Jednorožec.

A mým Nosičem je Čen Ankor z wejské větve Ankorů.

Ale ne že by na tom záleželo.

2 Po návratu domů jsem vyšel do horního sálu, zachytil se jedním prstencem pochvy za hák a přilnul ke svému oblíbenému mechlijskému koberci. Dočista jsem se zapomněl převléknout. Mé myšlenky se točily jen a jen kolem podivného setkání za věží al-Kutúnu, a tak jsem slabounkým

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 19

Kniha první • Kabír /19 vnitřním šťouchnutím propustil svého Nosiče. Ten ihned opustil sál, přičemž cestou ještě narovnal ochrannou mříž před planoucím krbem.

Musel jsem pobýt o samotě.

Kabír jsem neopouštěl už hodně dlouho, takže jsem tu byl dostatečně známý, aby mě nikdo nepodroboval takovýmto zkouškám. A o tom, že by se někdo jen tak, za chodu a bez náležitých ceremonií, odvážil zatáhnout Jednorožce do ztřeštěné Besedy, vůbec nemohlo být řeči – alespoň jsem si to doteď myslel. Takové kratochvíle mají svůj půvab v mládí, kdy se tělo chvěje přemírou energie a mysl nezralého Zářného zatemňuje touha po dobrodružství.

Ach mládí, mládí, proč jen se tak rádo přeš a něco dokazuješ? Ke všemu skoro vždy nevhod – ne tam a ne tomu, komu je potřeba…

V mém věku – a já už vystřídal pět Nosičů, dávaje přednost úslužnému a zručnému rodu Ankorů z Horní Weje, ztracené uprostřed písečných přesypů na samém okraji Mei-lanu –, tak tedy, v mém věku bohatě stačí šest nebo sedm tradičních turnajů ročně, nepočítaje obyčejné a vcelku pravidelné Besedy se známými Zářnými.

Asi nejčastěji jsem se setkával s Vlčí metlou – rozeklanou píkou z ulice Lou-Razcha, jež svým vzhledem připomínala jelení paroží nebo možná rozcuchaný ocas stepního vlka –, jenomže ta před týdnem odvezla svého Nosiče kamsi do hor. Mám-li být upřímný, hodně se mi po Metle stýskalo, a tak jsem doufal, že když už nestihne začátek nejbližšího turnaje, vrátí se alespoň na jeho druhou polovinu.

Tak rád jsem proklouzával mezi jejími rozvětvenými výčnělky. Bylo to… Bylo to nádherné. Něco úplně jiného než můj přítel a soupeř, espadon Gwenal Loulezan, věčně familiární, jako ostatně celé jeho obouruční příbuzenstvo – ten se během Besedy ustavičně snažil dopadnout celou svou úctyhodnou vahou, a mně pak nezbývalo než spěšně pružit a uhýbat stranou. Nakonec se Gwenal pokaždé vzdaloval drze rozvalený na rameni svého mohutného Nosiče z plemene světlovlasých seveřanů, jeho dlouhá obnažená čepel výraz okázalého opovržení.

Zavrtěl jsem se při vzpomínce na minulé křivdy, ale hned jsem se zase uvolnil, když jsem si uvědomil, že tyto křivdy už skutečně patří minulosti. Na nedávném turnaji, který se konal na vnějším nádvoří hradu Bouraouïa, jsem přece jen nachytal Gwenala uprostřed jeho vrcholného čísla – mocného, shora dolů vedeného seku. Můj hrot se lehounce otřel o ohryzek na žilnatém krku jeho Nosiče, a dokonce i sebevědomý espadon moc dobře věděl, jakou váhu jediný můj dotek má.

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 20

20 / Henry Lion Oldie • Cesta meče ‚Rosteš, Jednorohý,‘ pohvízdl si tenkrát Gwenal rozčarovaně, zatímco zvolna klesal dolů, a snad poprvé nijak nespěchal s tím, aby se uvelebil na rameni svého Nosiče. ‚Jen dej pozor, ať se samou pýchou neztupíš…‘ Zasalutoval jsem loulezskému obrovi; od té doby se mi vzpomínka na hrad Bouraouïa a můj tehdejší triumf často vracela.

Ale stejně – kde se vzal ten podivný Charzánec? U Bouřné čepele – byla to náhoda, anebo se v tom skrýval nějaký úmysl?! Byl to nedávno dorazivší mladý provokatér, nebo zkušený Zářný, který chtěl prozíravě vyzkoušet síly o samotě, bez diváků…?

Dřevo v krbu již téměř dohořelo. Do sálu začali proudit Nižší Zářní mého domu, pohupujíce se na opascích svých Nosičů; jejich stejné pochvy – fialové a zdobně vyšívané stříbrem – se i v nastalém šeru slabě leskly. „Zdravíme tě, Vyšší Tuane!“ zacinkali úsečně Nižší, zatímco se jejich Nosiči tlačili kolem krbu, prostírali stůl, přesouvali křesla a za doprovodu tichého šustotu sametových rolet stírali neexistující prach z vitrážových okenních skel.

Kývl jsem jim ze svého koberce na pozdrav. Některé Nižší jsem znal dlouho, už od narození – odnepaměti totiž patřili ke svitě meilanských rovných mečů Tuan-ťienů. Těm s maličko zakřivenými, ač oboustranně broušenými čepelemi a s ozdobně tepanými číškami, chránícími jílce, patřili Nosiči, kteří osobně obsluhovali Nosiče Čena. Ti ostatní – krátké a široké dýky s plebejskými móresy – měli na starosti nespočet nepodstatných drobností.

Tak například důkladně zavřít okna, aby vzduch v místnosti zůstával suchý a teplý – či přesněji dohlédnout na odpovídající činnost jim svěřených Nosičů –, nebo rozmístit džbány, ve kterých šplouchala hustá červená tekutina. Stejná koluje i v žilách Nosičů, ovšem říká se jí „krev“, zatímco ta ve džbánech se nazývá „víno“.

Tekoucí krev znamenala poškození Nosiče a neodpustitelné pochybení Zářného, kdežto tekoucí víno bylo občas nezbytné, třebaže navozovalo stav opilosti, v němž nad sebou Nosiči ztráceli kontrolu. Žádný Zářný se s opilým Nosičem nezúčastní ani všední Besedy, natožpak turnaje. Ne že by se to snad zakazovalo…

A bylo jedině dobře, že žádný takový zákaz neplatil. Ostatně, k opojení a k tomu, proč já – meilanský Jednorožec – upřednostňuji před všemi ostatními rod Ankorů Wejských, se ještě určitě vrátím.

Ale až někdy jindy.

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 21

Kniha první • Kabír /21 3 Zaplály svíce.

Už už jsem se chystal přikázat, aby mě vysvlékli – mám totiž rád chvíle, kdy po mně tančí odlesky živého ohně i barevné stíny okenních vitráží a má leštěná čepel připomíná kůži hada po koupeli –, ale vtom se stalo něco nepředvídaného.

Na prahu sálu se zjevil koncíř Zarrahíd, který u mě již bezmála sto let zastával funkci majordoma. Jeho minulost – myslím tím minulost předtím, než vstoupil do mých služeb – byla zahalena rouškou tajemna. Věděl jsem jen, že tento úzký a dravě protažený koncíř, jehož žlábek táhnoucí se po téměř celé délce čepele je u rodilých Kabířanů krajně neobvyklý, pochází odkudsi ze západu, z Orazmu nebo možná z Hiny – zemí, rozkládajících se podél levého ramene žluté řeky Súsy a spojených s Kabírským emirátem vazalskou přísahou.

Ostatně, Zarrahídova minulost mě zajímala pramálo. Bohatě mi stačilo, že nyní se na každém ze čtyř vzájemně propletených pruhů černého kovu, tvořících záštitu mlčenlivého koncíře, skví můj rodový symbol – vzpínající se jednorožec. Krom toho jsem už nejednou měl možnost se přesvědčit o Zarrahídových schopnostech i o jeho bezvýhradné oddanosti, zatímco způsoby by mu mohl závidět nejeden urozený Zářný.

Například já jsem mu je záviděl docela často. A některé jsem přejímal, aniž bych se za to byť jen trochu styděl.

Koncíř Zarrahíd čímsi připomínal svého stávajícího Nosiče – hubeného a kostnatého, se snědou nevýraznou tváří a okázale rovnými zády. „Přišel k vám host, Vyšší Tuan-ťiene!“ Koncíř se uctivě zhoupl a na okamžik strnul v přísně vertikální poloze. „Mám ho pozvat dál?“ „Kdo je to?“ Žádné hosty jsem neočekával. „Slunci podobný oslnivý jatagan Šešes Abú Salím farr-la-Kabír!“ zazvonil koncíř táhle, nedávaje mi na vybranou.

A on se mě ještě ptá, jestli ho má pozvat dál… Šešes Abú Salím, jatagan z vládnoucí dynastie a co do postavení fakticky první mezi Zářnými bělostného Kabíru, rozhodně nepatřil k hostům, které by bylo možné odmítnout.

Když říkám „první co do postavení“, mám tím na mysli právě společenské postavení, nikoli mistrovství. Během Besed totiž postavení ani původ Zářného nehraje naprosto žádnou roli; koneckonců, svou čepel jsem nejednou zkřížil i se Zarrahídem, přičemž tento vyškolený major-

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 22

22 / Henry Lion Oldie • Cesta meče domus byl mimo službu zdatným a nelítostným Spolubesedníkem. Navenek jsme si trochu podobní a musím se přiznat, že svého času jsem od Zarrahída nepřejímal pouze jeho vytříbené způsoby.

Ovšem abych byl spravedlivý – i když se urozený jatagan Šešes Abú Salím farr-la-Kabír svým mistrovstvím neřadil mezi první tucet Zářných hlavního města, do druhého tuctu již náležel zcela nezpochybnitelně, a to už něco znamenalo. Pravda, Abú Salím se nezřídka vyhýbal Besedám s vlivným klanem Naginat Rjúgoku nebo s Vlčí metlou a jejími družkami, dávaje přednost soupeřům své velikosti. V tom jsem s ním ovšem byl zajedno, byť ne vždy. Vlastně, v poslední době zdaleka ne vždy. „Mám ho pozvat dál?“ zopakoval koncíř.

Souhlasně jsem pohnul střapci na hlavici jílce a Zarrahíd odsunul svého Nosiče stranou, aby uvolnil cestu.

Abú Salímův hřmotný Nosič, jehož svěšený knír se zakroucenými konečky připomínal obrácenou záštitu arogantních stiletů z Larbonny, se obřadně přiblížil k mé stěně se vznešeným Šešesem v natažených rukou.

Poté nakratičko strnul bez hnutí; zlatá výšivka na jeho brokátovém chalátu se matně zatřpytila ve světle svící. Stačil jsem si všimnout, že i samotný Šešes Abú Salím si dnes oblékl pochvu ze semiše obarveného purpurem, s otiskem trojlístku a osmihrannou leštěnou násadou – a v příštím okamžiku již jatagan Šešes zašelestil na pozdrav, klesaje na santalový podstavec pro hosty.

Abú Salím visel nerad, neboť – stejně jako u všech jemu podobných jataganů – se tím jeho těžiště posouvalo příliš blízko k rozšiřujícímu se konci čepele. Jatagany visící na stěně proto vždy působily poněkud neohrabaně. Kabírští Zářní však moc dobře věděli, nakolik klamný je tento dojem; vždyť i já sám jsem nejednou viděl, s jakou lehkostí Jeho Výsost roztíná hrubé sukno, ovinuté v deseti vrstvách kolem ocelového drátu. Šešes vůbec vynikal hbitostí vskutku mimořádnou.

Ba i obouruční hrubián Gwenal Loulezan se vyhýbal se svými bratry espadony (navzdory tomu, že Loulez nepatřilo mezi vazaly Kabírského emirátu) tomu, aby Abú Salíma na veřejnosti nazýval Šešesem, a to přesto, že jatagan měl své první jméno – či spíše přezdívku – upřímně rád.

Toto slovo v jazyce jeho předků, Divokých čepelí, které kdysi přivedly své horské Nosiče do Kabíru, označovalo blesk nebo také „čelo Nebeského býka“.

A urozený jatagan byl tohoto pojmenování plně hoden.

Pohnul jsem se v úkloně, jež odpovídala hostovu významu, a už už jsem se chystal přikázat sluhům, aby mi přinesli nové šaty, když vtom se

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 23

Kniha první • Kabír /23 Abú Salím zavrtěl na podstavci a lišácky na mě mrkl zeleným smaragdem, zdobícím jeho jílec. „Jak jen nesnáším tyhle sváteční šaty,“ prohlásil zvesela, když se pohodlně uvelebil. „Tu tlačí, tu dřou, ale nic naplat – palácoví úzkostlivci si to nenechají vysvětlit. Mít tak na týden na dva tvého Zarrahída – ten by jim všem ukázal, z jaké strany se olejuje čepel…“ Pochopil jsem, že rozhovor, který mě čeká, bude neformální. Nosič Čen již čekal za Abú Salímovým Nosičem, a tak jsme je oba – aniž bychom se na tom domlouvali – poslali ke stolu pít jejich milované víno.

Nižší Zářní se ihned jali úslužně starat, aby těm dvěma nic nescházelo, ovšem celou dobu vrhali kosé pohledy tu na mě se Šešesem a tu zase na koncíře Zarrahída, stojícího nehybně u dveří.

Abú Salím nevěnoval Nižším naprosto žádnou pozornost. „Hezké to tu máš, Jednorožče,“ pronesl zasněně; černý lak jeho násady se přitom slabě zaleskl. „Ticho, klid… Ne jako u mě v paláci. Upřímně, závidím ti…“ „Mám rád klid… Šešesi,“ odpověděl jsem, rozhodnut přistoupit na nabízený tón hovoru. „Víš přece, že my Meilaňané jsme v hloubi duše poustevníci. Audience a procesí – to není nic pro nás. Vždyť mně na něco takového jednoduše chybí vhodná pochva, a oplet jílce mám celý odřený a ošoupaný…“ „Nehraj si na chudáka,“ ušklíbl se jatagan. „Všechno máš. Tím spíš, že tu jsem právě z takového důvodu. Znáš mého strýce z druhého kolena – Farchada Abú Salíma il-Rachše farr-la-Kabír? Je mi jasné, že je to pěkně dlouhé jméno, ale však se také o strýčkovi nedá říci, že by byl krátký… Tak znáš ho nebo ne?“ Přikývl jsem. Il-Rachše – neboli Křídlo bouře – jsem viděl, když jsem skládal osobní vazalskou přísahu vládnoucímu rodu farr-la-Kabír, a pak ještě několikrát na dávných turnajích. Těch, které se konaly v posledních letech, se il-Rachš z jakýchsi osobních důvodů neúčastnil, ale já si stejně moc dobře pamatoval jeho úmyslně chudý jílec prostý stříbra i drahokamů, úsečný způsob Besedování i jeho oblíbený rozmáchlý úder, který používal při roztínání předmětů.

Kolik času už od té doby uplynulo? Nemálo… Šešes měl vskutku nezapomenutelného strýčka. Farchad Abú Salím il-Rachš farr-la-Kabír se těšil pověsti nejstaršího kabírského Zářného; povídalo se o něm, že si pamatuje dokonce i věk Divokých čepelí, třebaže tomu se dalo uvěřit opravdu jen stěží.

Jatagan spokojeně zahoupal prověšeným řemenem pochvy.

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 24

24 / Henry Lion Oldie • Cesta meče „To je dobře,“ prohlásil. „Moc dobře…! Víš, Jednorožče, Farchadovu Nosiči se před třemi dny narodilo mládě. Zdravé a silné, i když trochu uřvané, ani trochu jako ta předchozí nedochůdčata… A tak se strýček Farchad rozhodl, že si vychová nového Nosiče. Protože, jak říká, ruka toho starého už není, co bývala. Navíc to vypadá, že je mládě levák; tohle il-Rachš umí vycítit – koneckonců pro ně má velkou slabost… Zkrátka a dobře, zítra se bude konat Obřad zasvěcení. Přijdeš? Vždyť kdo z meilanských Vyšších je teď v Kabíru? Jenom ty a pak ještě Tessen Sedzi, ovšem tenhle bojový vějíř už nikam nejezdí přinejmenším osm let. Vy Meilaňané jste vážně poustevníci…“ Zamyslel jsem se. Takové pozvání, navíc přímo od Šešese (Nebo snad dokonce od samotného il-Rachše?! Mohl bych se na to zeptat, ale asi by to zapůsobilo dost nevhodně…), bylo skutečně lichotivé. Lichotivé, ale tak nečekané, že jsem se nad ním musel pořádně zamyslet. Jak svým původem, tak i postavením tady v Kabíru jsem si plně zasluhoval účastnit se Zasvěcení Nosičů vládnoucí dynastie – na druhou stranu, až doteď dávaly urozené jatagany přednost tomu, aby se členové jejich rodiny odebírali na dočasný odpočinek (než nový Nosič vyroste a bude náležitě vycvičen) bez přítomnosti kohokoli cizího.

Krom toho celá záležitost obyčejně probíhala bez zbytečné okázalosti. V krajním případě dostávaly pozvání příbuzné šavlové klany, jejichž předkové a předkové jataganů farr-la-Kabír vzešli ze stejných náhorních plošin – křiví celokovoví Malchusové s čepelemi v dolní pětině rozšířenými a k hrotu seříznutými obloukem, nebo nespolečenští Kilidžové ze soutěsek Ozeku, tvarem podobní ubývajícímu měsíci. A zřídka ještě málo početní Šamšírové z průsmyku Roch…

A já se ptám – co s tím mají společného meilanští Vyšší? A já už navíc nebyl doma ani nevím jak dlouho! Když jsem do Kabíru dopravil Cho Ankora, praděda mého nynějšího Nosiče Čena, natrvalo se jsem se v hlavním městě usadil… A domů už nejezdím ani na návštěvy. Ano, přesně tak – na návštěvy domů…

Představil jsem si, jak pyšný Šešes Abú Salím zve na Zasvěcení Tessena Sedziho a jak zatvrzelý vějíř odmítavě pohybuje lety ztemnělými destičkami, ostrými jako břitva, přičemž poukazuje na svůj pokročilý věk a lásku k samotě – a v tu chvíli jsem pochopil, že pozvání přijmu. „Bude mi ctí,“ odpověděl jsem. „Rozhodně dorazím.“ „To je báječné!“ zaradoval se Šešes upřímně, a mně se najednou zazdálo, že jatagan pod rouškou nenucenosti úporně skrývá skutečný důvod své návštěvy a že jsem právě souhlasil nejen se svou přítomností na

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 25

Kniha první • Kabír /25 Obřadu zasvěcení, ale i s něčím dalším, s čím by dost možná bylo lepší nesouhlasit.

Copak mám málo starostí…? Ten nepochopitelný Charzánec, Metlin odjezd bez naděje na brzký návrat, a teď ještě tahle nečekaná náklonnost k Meilaňanům, projevovaná vládnoucím rodem farr-la-Kabír… „Jednoduše báječné! Protože jinak by na takových slavnostech jeden pomalu samou nudou zrezivěl! Určitě přijď, Jednorožče, a vyprávěj nám něco zajímavého… Vzpomínáš, jak nás tvůj bratr, Velký Ta-tao-šu, než se vrátil domů, bavil povídáním o vašich legendách? O taženích Divokých čepelí, o podzemní kovárně Nurinze, o mrtvých Zářných s věčně teplými čepelemi… Jak jim jen říkáte? Že by Nezářní?“ „Matní. Říkáme jim Matní…“ Ta slova mi uklouzla bezděky. Nebylo to něco, o čem by stálo za to naprázdno břinkat po západu slunce. Šešes měl pravdu – ve starobylém Mei-lanu přetrvávala víra v mnohé, před čím většina ostatních Zářných emirátu raději zavírala oči, anebo alespoň předstírala, že je zavírá… Jenomže mně se je zavřít nedařilo. Ostatně, oči se podstatně lépe zavírají Nosičům, zatímco v Mei-lanu se říká: ‚Před strachem se do pochvy neschováš.‘ Šešes nevěděl, proč můj starší bratr Ta-tao-šu, vedle něhož Šešes a dokonce ani obr Gwenal nevypadali ani zdaleka tak velcí, loni v létě náhle všeho nechal a spěšně opustil Kabír. Koneckonců, vždyť ani já sám jsem neměl ponětí, co obsahoval vzkaz od našich stařešinů, jenž přiměl Velkého Taa, aby se vrátil do Mei-lanu. Nejspíš si řekli, že je na to Jednorožec prostě příliš mladý…

A to ještě Šešes nevěděl, proč mladý meilanský výkvět, potomci tří našich nejpřednějších rodů – Jednorožci-Ťienové, Sivé lístky i Ťian-kou s hákem poblíž hrotu, jediný dědic Orlích spárů – svého času opustili vlast a rozptýlili se po světě. Já a Ta-tao-šu jsme se usadili v Kabíru, ostatní setrvávali kdovíkde…

Ostatně, bylo jedině dobře, že to neví. Já sám, coby nejmladší z našeho rodu, toho vím dost málo – vlastně jen tápu v dohadech –, tak proč by o tom měl vědět Šešes? „No ano, přesně tak.“ Šešes se spokojeně otřel o vystýlku podstavce, tvořenou třemi vrstvami plstě. „Samozřejmě, že Matní! A já si pořád nedokázal vzpomenout… Ptal jsem se Farchada, ale z toho jsem nedostal ani slůvko. Vypadá to, že už na něho stáří pořádně doléhá. Nejradši by rozetnul vejpůl vlastní stín. Ale to nic, to jsou jenom takové naše rodinné záležitosti… Hlavně přijď, Jednorožče, určitě přijď!“

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 26

26 / Henry Lion Oldie • Cesta meče Ještě asi hodinku jsme probírali nejnovější drby a další světské nepodstatnosti, a pak se Šešes Abú Salím začal náhle chystat k odchodu, jako by si vzpomněl na nějaké neodkladné povinnosti. „Na otevřeném turnaji v Haffě,“ prohodil jatagan letmo, zatímco se jeho Nosič zvedal od stolu a upravoval si na objemném břichu rudý pás, „se Engerovi – asi ho neznáš, je z rodu Křivých Kilidžů – stala taková nepříjemnost. Zkrátka a dobře – poškodili mu Nosiče. Pořádně. Víš přece, jak jsou šavlové klany prudké a vznětlivé a že proto potřebují mladé Nosiče. A tenhle přišel o nohu. Nadobro, má ji uťatou nad kolenem.

A samotnému Engerovi zbyl na čepeli pořádný zub…“ „Kdo?“ vpadl jsem mu do řeči, zapomínaje na pravidla slušného chování; celého mě rázem polil chlad. „Kdo to byl? Možná někdo z nezkušených, nedávno ukutých? Ale ne, to je přece hloupost, takové by na otevřený turnaj nepustili, vždyť by neprošli ani sítem prvního sekání…!

Anebo si nějaká halapartna nevšimla, že je její Nosič nemocný – i to se stává…“ „Stává,“ vyhnul se oslnivý farr-la-Kabír přímé odpovědi. „Stává se leccos. A v Durbanu se také stalo… Když se něco stává, tak to znamená někdy dřív, přičemž natolik dávno, že už se na to pomalu zapomnělo; ale když se něco stalo, je to skoro teď, dnes nebo v krajním případě včera…“ Nedopověděl. „Přijď na Zasvěcení,“ dodal už ode dveří. „Ty budeš vyprávět, my budeme vyprávět… A rázem bude čas plynout veseleji.“ Když jsem osaměl, představil jsem si Kilidže se zubem na čepeli, načež jsem se zamyslel, jaké to asi je – mít teplou a matnou čepel.

Přiznám se, že mě až do rána trápily noční můry.

Zdálo se mi o poškozených Nosičích. Cítil jsem opojně přesládlý pach rudého vína, tryskajícího z rozseknutého masa.

Nosič Čen strávil celou noc nad džbánem, a já ho ze sálu nevyháněl.

4 Ráno, někdy v polovině čtvrté hlídky, jsem vyslal Zarrahída, aby zjistil přesný čas konání Obřadu zasvěcení – včera jsem se na to Šešese nějak pozapomněl zeptat – a zároveň aby si vyslechl nejčerstvější městské klepy. Zarrahíd nebyl nejlepším sběratelem fám a zvěstí; zato však můj koncíř dokázal okamžitě prosévat plevy jalového tlachání a nacházet v nich vzácná zrnka pravdy, což mě momentálně zajímalo ze všeho nejvíc.

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 27

Kniha první • Kabír /27 Doufal jsem, že z kalných vod lehkomyslnosti vylovím pstruha rozumu, jak občas říkával Třízubý Kra, který s oblibou trávil volné chvíle na březích Ayeru nebo Bek-neše, věčně zpěněných horských bystřin severovýchodně od Kabíru, kde chytal hbité stříbřité ryby.

Květnatý sloh byl zrovna v módě. A šlo o zatraceně nakažlivou věc…

S lítostí jsem zaznamenával, že dokonce i při Besedách se před úspornými a jasnými výpady nebo seknutími dávala přednost dlouhým „frázím“ se spoustou nezřetelných náznaků a dvojsmyslů. O velkoměstských mravech se bohužel nedalo říci, že by byly zrovna na úrovni…

Neuběhlo ani půl hlídky, a koncíř už byl zpět. Jílcem pochvalně poplácal zpoceného Nosiče po boku a prohlásil, že se v Kabíru nic nepovídá. Tedy, ne že by se nepovídalo vůbec nic a ne že by Zářní hlavního města schovali čepel hovornosti do pochvy obezřetnosti… A tak dále, a tak podobně – koncíř pronesl ještě spoustu slov obdobného ražení.

V duchu jsem proklel Třízubého Kraa a jeho způsob vyjadřování.

Když mi však konečně došlo, proč je obvykle mlčenlivý Zarrahíd najednou tak mnohomluvný, měl jsem co dělat, abych se nerozesmál na celé kolo.

Přísahám na hřmící kovadlinu Nuringy – on se mě jen pokoušel rozveselit! Po Šešesově návštěvě a následné bezesné noci jsem zřejmě nevypadal nejlépe, a tak se věrný Zarrahíd snažil navrátit rozladěnému Jednorožci ztracený lesk.

A musím připustit, že se to koncíři povedlo. Pravda, ne na moc dlouho, neboť má zvedající se nálada se rychle propadla zpět do hlubin unylosti, když jsem se zamyslel nad tím, proč asi všichni Zářní tak náhle oněměli. Sloh nesloh, věděl jsem, že by se Zarrahíd nikdy nesnížil k tomu, aby mi lhal.

Tak Kabír že tři dny před turnajem mlčí?! To spíš dřevo odmítne hořet v ohni a voda přestane způsobovat rezivění! Ale přece jen…

Copak mě přízraky z meilanských legend doženou až tady v Kabíru?

Neznám tě, Křivý Kilidži se zubem na čepeli a navždy poškozeným Nosičem, ale pokud se v malé Haffě objevili Matní, pak tvůj osud potká i mnohé další. Utěšuje tě to, Kilidži? Mne ani trochu. „Vše připraveno k výjezdu, Vyšší!“ oznámil Zarrahíd ihned poté, co vyslechl přispěchavšího sluhu z řad Nižších.

No ano, vždyť já se vlastně chystal do města…

A venku před vnitřní branou již do velkých kamenů, jimiž bylo vydlážděno nádvoří, nedočkavě bušila kopyta dvou koní, právě přivedených ze stájí; Zářný portýr – Jižní trojzubec Čcha, jemuž se přezdívalo

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 28

28 / Henry Lion Oldie • Cesta meče Třetí dračí vous – si opovržlivým pohledem měřil pobíhající podkoní, pochopitelně Nosiče.

Tohoto portýra mi svého času doporučil Zarrahíd, a od té doby Třetí dračí vous nepřetržitě střežil vchod do kabírského sídla rodu Tuan. Nepřetržitě proto, že trojzubec měl hned dva Nosiče, takže zatímco jeden jedl nebo spal, druhý byl připraven vykonávat službu.

Bylo na tom cosi nepatřičného, ale důvěřoval jsem Zarrahídově volbě; krom toho, Třetí dračí vous se nikdy neúčastnil Besed, takže nezavdával žádné důvody k pomluvám. A když jsem ho jednou pozdě v noci náhodou zahlédl, jak tančí po prázdném nádvoří, přičemž si přehazuje zvonící měsíc mezi svými vlnitými čepelemi, úplně jsem se nad zvláštnostmi svého portýra přestal zamýšlet.

Zato jsem se začal za úplňku s oblibou dívat z okna.

O tom všem jsem uvažoval, zatímco Nosič Čen vycházel na nádvoří a nasedal na koně – to se ví, že přitom odhrnul levý cíp svrchního chalátu ze zeleného hedvábí, aby mi tkanina nezakrývala výhled a nebránila mi během vyjížďky rozmlouvat se Zarrahídem. Samotný koncíř, který mě doprovázel, se jako vždy uvelebil u pravého boku svého Nosiče, jenž stejně dobře vládl oběma rukama – proto jsme se při každém výjezdu do města ocitali těsně vedle sebe, což samozřejmě velmi usnadňovalo vedení soukromých hovorů v pouliční tlačenici.

A nikoli nutně pouze na koňském hřbetu. „Otevřete bránu Tuan-ťienovi, Vyššímu Mei-lanu!“ zazvonil úsečně a pánovitě koncíř Zarrahíd, který striktně dodržoval jak veškeré náležité intonace, tak i rituální vzdálenost mezi námi, jež činila přesně jedna a půl délky mé čepele. Samozřejmě, že by mi bránu otevřeli i tak, bez přímého rozkazu, jenomže tradice jsou tradice, a kdo jsem, abych měnil něco, co ustavili již mí dávní předkové?

A kdybych už něco chtěl měnit, určitě bych nezačínal rituálem výjezdu do města.

Nosič Čen se nadzvedl v sedle, aby našel co nejpohodlnější polohu, a poté se podpatky zlehka dotkl koňských boků. Nervózní zvíře se pod námi ihned roztančilo, přičemž stříhalo ušima a snažilo se vzepnout.

Zvučně jsem koně pleskl po zadku, zatímco Nosič Čen silně zatáhl za otěže; chvíli nato jsme vyrazili vpřed, míjejíce mladicky vypnutého Třetího vouse.

V koních se vůbec nevyznám – a vůbec se to nestydím přiznat. Někteří kabírští Zářní upřednostňují jízdní Besedy do té míry, že se s nimi nedá mluvit o ničem jiném než o sedlech, o správném posedu Nosiče

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 29

Kniha první • Kabír /29 a o všemožných výhodách seknutí v plném trysku. Jen ať si to užijí…

Rod Tuan samozřejmě uznával koně, ovšem jen coby pohodlný dopravní prostředek, zatímco Besedy jsme odjakživa raději vedli postaru – ne na poskakujícím hřbetě hloupého zvířete, nýbrž s docela obyčejnou, ale o to spolehlivější zemí pod Nosičovýma nohama.

A právě z toho důvodu, že meilanští Tuan-ťienové Besedují zásadně pěšmo, jsme vždy uznávali především bleskurychlá bodnutí, zatímco sekání nás nechávalo chladnými. No, snad jedině v krajním případě…

Ostatně, nepochyboval jsem o tom, že v kabírských stájích, patřících Jednorožci z Mei-lanu, rozhodně nežvýkají oves ti nejhorší koně těch nejhorších plemen. Zarrahíd si na jejich výběru určitě dal pořádně záležet… Však mě také následuje s nedbalou elegancí, jako by se snad v sedle narodil!

A stejně by mě trochu zajímalo, kde se vlastně můj úžasný majordomus, můj přísný a mlčenlivý Zarrahíd narodil doopravdy… „Kam se vydáme, Vyšší?“ otázal se Zarrahíd taktně, když popohnal svého koně, aby srovnal krok s mým.

Koncíř za hranicemi mého sídla, a navíc o samotě, poněkud povoloval ocelové obruče zdvořilosti, jež obvykle svíraly jeho chování. Krom toho Zarrahída po jeho ranní vyjížďce do ulic zvolna se probouzejícího Kabíru očividně něco znepokojovalo. „Tam,“ opáčil jsem neurčitě, přičemž jsem si usmyslel, že nad tím, kam se doopravdy vydáme, nezačnu uvažovat dřív, než třikrát zabočíme doleva a dvakrát doprava…

Nakonec jsem ale uvažovat nemusel. Hned po prvním odbočení doprava jsme zjistili, že ulici před námi uzavírá dav Zářných s jejich rozrušenými Nosiči. Zarrahíd se už už chystal vyrazit vpřed, aby nám proklestil cestu – v tlačenici se naštěstí nenacházel žádný z Vyšších –, ale já ho slabým pohybem ruky zarazil. Sesedli jsme z koní.

Jakýsi mladičký tesák s mírně zahnutou čepelí a legračně prohnutou příčkou-záštitou na krátké rukojeti ochotně souhlasil, že – pochopitelně za náležitou odměnu – pohlídá naše zvířata. Jeho vytáhlý Nosič si sice urputně žmoulal bělavé chmýří nad horním rtem, ale otěže ve druhé ruce svíral dostatečně pevně a odhodlaně, a tak koncíř zakrátko s jistotou zaujal místo přede mnou a jal se razit cestu hlučícím davem. „… slyšeli jste to?“ „Ne, co se vlastně děje…?“ „Zkrátka, v Haffě to bylo stejné…“ „Co dělají úřady? Ptám se vás, dělají něco úřady?“

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 30

30 / Henry Lion Oldie • Cesta meče „A proč se na to ptáte zrovna mě? Copak jsem já nějaký úřad?! A přestaňte mě škrábat do boku, jsem čerstvě nalakovaný, od včerejška…“ „… a to je na tom nejdivnější – hned u jílce! V tom nejširším místě…“ „Znal jste ho osobně? A co teda? A…“ „Jsou to jen báchorky! V naší osvícené době by se nemělo věnovat tolik pozornosti…“ „Báchorky? Copak si vážně myslíte…“ „Moje třásně! Urvete mi třásně…!“ „A zrovna před Zasvěcením…“ „Čím Zasvěcením?“ „Čím asi?! V předvečer turnaje bude novorozeného Nosiče zasvěcovat samotný Farchad il-Rachš!“ „A co jako já? Já nic… Jenom se říká, že v Durbanu…“ Zarrahíd náhle zahnul stranou, zatímco Nosič Čen prudce zastavil, jako by se bál, že na něco šlápne. A já… Já jsem uviděl to, co jsem uviděl.

A rázem se mě zmocnil pocit, jako by se mi pochva – znenadání nesnesitelně horká – pevně nalepila na tělo, asi jako směs hlíny, říčního písku a uhelného prachu před úplně prvním kalením; jenomže tu nebyla žádná pramenitá voda, jež by mě zchladila, vůbec žádná, a já se bál že popraskám, že zmatním a rozsypu se, bál jsem se…

Přímo přede mnou ležel mrtvý Zářný. Kdybych chtěl, mohl bych se dotknout – stačilo by se jen trochu natáhnout –, ovšem to bylo asi tím posledním, co bych si přál.

Neznal jsem ležícího osobně. Jen jsem věděl, že to musí být některý z místních Šamšírů, a to nepříliš bohatý, jak napovídalo skromné zdobení. Čepel šavle byla zlomená asi tři palce nad prasklou záštitou s useknutou kuličkou na jednom konci. Křivá čára zlomu vzbuzovala ty nejtemnější myšlenky – i když, jaké jiné myšlenky bych asi čekal v takovém okamžiku?! –, zatímco zbytek Zářného se posypán nahnědlým prachem válel o kus dál. Hrot se dotýkal boku Nosiče, rozťatého od klíční kosti po slabiny.

Jako figurína na turnaji, napadlo mě zničehonic. Jedna z těch kožených figurín plných všelijakého harampádí, smíchaného s bronzovými odlitky, na nichž Šešes Abú Salím nebo třeba zmiňovaný espadon Gwenal předvádějí čistotu seknutí. A všichni milovníci dokonale přesných tnutí se již chystají propuknout v nadšený jekot, již opouštějí své pochvy a oslnivě se třpytí v paprscích poledního slunce…

Jenomže figurína nikdy neleží takhle – s uboze a nepřirozeně zvrácenou hlavou a bezvládně nataženou rukou, která vypadá, jako by se i po

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 31

Kniha první • Kabír /31 smrti snažila nahmatat jílec nešťastného Šamšíra, jenž se proměnil ve dvě stejně mrtvé poloviny kdysi živého Zářného.

Leželi naprosto shodně – Zářný i jeho Nosič; snad jen s tím rozdílem, že se nad druhým jmenovaným se bzučením vznášelo hejno tučných nazelenalých much. A k nedaleké hliněné zídce se osiřele tiskla zakutálená bronzová kulička, pocházející ze záštity zabitého Šamšíra. „S dovolením!“ ozvalo se vedle mě.

Ustoupil jsem stranou. Tři Zářní z rodu těžkých kopí Čchiang, jejichž masivní a široké hroty musely být vyváženy zesíleným opačným koncem ratiště, prošli kolem mě a přiblížili se k mrtvole. Tam si dva z nich lehli na zem, přímo do zaschlé krve. Jejich Nosiči pak přes ně přehodili své pláště a připevnili je k nim svými opasky, načež na vzniklá provizorní nosítka uložili tělo poškozeného Nosiče.

Třetí z Čchiangů se svému Nosiči přesunul na záda, aby mu umožnil oběma rukama opatrně zvednout mrtvou šavli. A já se kdoví proč zastyděl, že neznám jméno zabitého, že jsem se s ním nikdy nesetkal ani při Besedách, ani na turnajích, a že teď už nikdy nedostanu příležitost to napravit.

Nikdy. To jediné slůvko bylo pádnější než Gwenalovo seknutí a neúprosnější než Zarrahídův výpad. Nebo můj vlastní.

Nikdy.

A jak přišla, tak také odešla – tři zasmušilá rovná kopí z rodu Čchiang.

Odnášela zlomeného Zářného i rozťatého Nosiče; odnášela prázdnou ulicí krvavou hrůzu, jež zavítala do Kabíru. A ti z přihlížejících Zářných, kteří na sobě měli pochvy či pouzdra, se mlčky obnažili, aby odcházejícím vzdali poctu, všichni ztraceni ve vlastních myšlenkách.

Například já jsem uvažoval o tom, jak něco zhola nemožného občas přichází a povídá: ‚Zdravím tě! Pamatuješ si na mě…?‘ „dravím tě! Pamatuješ si na mě?“ ozvalo se za mými zády. Zachvěl jsem se a přiměl Nosiče Čena, aby se otočil.

Charzánec si stále hověl ovinut kolem pasu svého křivonohého Nosiče. Rozdíl byl pouze v tom, že teď už jsme nebyli sami pod pochmurnou masou rohové věže al-Kutúnu – obklopoval nás zvolna řídnoucí zástup.

Skleslí Zářní se postupně rozcházeli každý po svém, přičemž si v duších odnášeli částečku společné bolesti a zmatku. „Copak, včera jsi něco nestačil dopovědět?“ otázal jsem se chmurně.

Dočista jsem zapomněl na to, že jsem celý večer strávil úvahami nad záhadou Zářného z Charzy. „Tohle je špatné místo i doba na Besedy…“ „Dovol, abych se ti představil, Vyšší Tuan-ťiene,“ pronesl Charzánec s nečekanou pokorou; pak cvakl svorníkem jílce a napřímil se svému

Oldie - zlom

9.1.1957 10:37

Stránka 32

32 / Henry Lion Oldie • Cesta meče Nosiči v ruce. „Jsem Maskin Sedmý, známý jako Pouštní pás, a patřím k Vyšším Zářným Charzy.“ ‚A co má být?‘ Stačilo málo a pronesl bych to nahlas.

Naštěstí tu byl můj věrný Zarrahíd, který nevěda o mé včerejší Besedě s Charzáncem strhl koně našeho rozhovoru na stezku zdvořilosti. „Prokazujete nám velkou čest, charzánský Vyšší Maskine Sedmý,“ vstoupil nám koncíř nevtíravě do řeči, načež se uctivě, leč s patřičnou dávkou hrdosti uklonil. „Dovolte mi, Nižšímu Zářnému z doprovodu meilanského rodu Tuan, abych vám představil Vyššího Tuan-ťiena, jenž je v Kabíru znám spíše jako Jednorožec z Mei-lanu…“ A vtom Zarrahíd najednou zmlkl, čímž obratně přiměl Charzánce, aby buďto prolomil nastalé ticho, anebo se vzdálil.

Pouštní pás se opět ovinul kolem svého Nosiče a jal se pozorně zkoumat Zarrahída – jeho štíhlé tělo, složitou záštitu, tvořenou vzájemně propletenými kovovými proužky, kůží omotaný dřevěný jílec s důmyslným zdobením, masivní kulatou hrušku jílce… „Jste-li vy, Nižší z doprovodu rodu Tuan, takoví,“ zašelestil zádumčivě, „pak jací asi musejí být Vyšší? Ostatně, já už tak trochu vím, jací jsou… Jsem na dnešek pozván do domu farr-la-Kabír, ó vážený Nižší, jehož jméno neznám a jehož podoba mi vůbec nic neříká, byť zcela nepochybně svědčí o vrozené důstojnosti… Vzkaž Vyššímu Tuan-ťienovi, aby na návštěvě méně vyprávěl a více naslouchal, neboť ten, kdo ví, nemluví, zatímco ten, kdo mluví, neví. Sbohem. Vlastně, vzkaž svému pánovi ještě něco – že se určitě potkáme, ale ne na Zasvěcení…“ A vzápětí jsme se Zarrahídem na ulici osaměli. „Kam teď, Vyšší?“ zeptal se Zarrahíd, jako bychom naši vyjížďku přerušili na pouhou minutku, a to jen kvůli nějaké nepodstatné malichernosti. „Zpátky,“ řekl jsem. „Domů.“ „S tím naprosto souhlasím,“ poznamenal koncíř a vyrazil ke koním, kteří stáli tam, kde jsme je zanechali. (Naštěstí, protože tesák, ten malý křivák, se mezitím stačil kamsi vypařit!) „Musíte se před Zasvěcením převléknout.“ „Přesně tak,“ zařinčel jsem posupně. „Převléknout se… To je to, co teď opravdu potřebuji ze všeho nejvíc.“