Foto Jan Arndt
RozRazil
RozRazil 59/60
Revue na provázku — poutavý časopis 2015
Adresa redakce: Větrné mlýny
Dominikánská 9, 602 00 Brno redakce@vetrnemlyny.cz www.vetrnemlyny.cz
kontakt na členy redakce: příjmení@vetrnemlyny.cz Šéfredaktor: Petr Minařík Zástupce šéfredaktora: Pavel Řehořík Redakce: Michaela Velčková, Renata Obadálková Fotograf: David Konečný Jazyková redakce: Veronika Macková Grafická úprava: Kateřina Wewiorová Marketing a předplatitelský servis: Renata Obadálková (obadalkova@vetrnemlyny.cz, +420 739 610 760) Sazba: z písma RePublic a Nudista Větrné mlýny (www.vetrnemlyny.cz) z Vydává: Centrum pro kulturu a společnost, o. s. (RozRazil je značka projektu Centra experimentálního divadla — Divadla Husa na provázku. V roce 1988 měl
▪ U Budyho, Praha
premiéru první scénický Rozrazil, kterou následovaly další tři tematicky odlišné večery. Nulté číslo tištěného RozRazilu vyšlo 17. 11. 2005.) Tisk: Grafico, s. r. o. (www.grafico.cz) z ISSN: 1801-4755 Evidenční číslo: MK ČR E 16823 RozRazil vychází čtyřikrát do roka Cena výtisku: 49 Kč Předplatné deseti výtisků: 490 Kč Předplatné jednoho sta výtisků: 4 900 Kč Objednávky předplatného na adrese redakce, tel.: +420 739 610 760 nebo obadalkova@vetrnemlyny.cz, www.vetrnemlyny.cz Distribuce: Kosmas, s. r. o., Lublaňská 34,
9 771 8 0 1 4 75001
Nevyžádané texty nevracíme ani nelektorujeme. RozRazil vychází s fi nanční podporou statutárního
49 Kč (www.vetrnemlyny.cz) z
05960
120 00 Praha 2, www.kosmas.cz
města Brna a Ministerstva kultury České republiky.
Zatímco kavárenští povaleči, totéž co kavárenští štváči, leží establishmentu v žaludku, český hospodský opilec nevadí. Pražská kavárna je synonymum alternativního centra moci, nikým nevolené opozice, která chce okupovat ministerské kabinety, aniž by uvařila jediný předvolební guláš, rozdala aspoň metr kelímkových piv. Hospoda je náš hyde park, český majdan. U piva se odehrávají nekonečné disputace i nářky, které končí v objetích a slzách. Naše vlastní porozumění pro naše vlastní starosti nenachází lepší fórum než v zakouřeném lokálu, kde padá pěna a stoupá sebevědomí. Celou normalizaci jsme přežili na chalupách a v hospodách, činnosti se místem takřka nelišily. Poláci se chodili opíjet svobodou do kostela, my se chodili modlit do hospody, oba národy podle vůle stejného Hospodina. Česká hospoda je laciná a málo agresivní a připomíná nejvíc klubovnu nebo elegantní kočárkárnu v paneláku, kde se k jídlu podává i alkohol. Ale proč je Čechům hospoda tak drahá? Nejsme alkoholici víc než Angličané nebo Irové, družnější víc než Rusové nebo Bulhaři. Odpověď je ukrytá v hloubi našich domácností. Nepěstujeme návštěvy. Zatímco sousední národy pořádají večírky a debatní i slavnostní trachtace v bytech, my se scházíme po restauracích. Host do domu, Bůh do domu, a kde není Bůh, tam není ani host. A proto naše hosty taháme do hostinců, kde si můžou na vlastní útratu rozbít sklenic, co se jim zlíbí, ušpinit podlahu i zamazat dámské i pánské příslušenství. Pověst otevřených a veselých Čechů je jenom malebně maskovaná obava, že nám někdo naruší naše vlastní domácí štěstí, a to si tedy, s dovolením, rozvracet nedáme. Na zdraví! Petr Minařík
1