Pohled z Kuby

Copyright © Lubomír Novák, 1966

Grafická úprava © Tereza Kliglová, 2023

Univerzita Tomáše Bati

Zlín, 2023

OTEVÍRÁŠ MŮJ

POZNÁMKOVÝ BLOK SE

VZPOMÍNKAMI, JAK TO

VŠECHNO ZAČALO A CO

SE DĚLO NĚKOLIK DNÍ

PŘED MÝM ODLETEM NA

PŮLROČNÍ PRACOVNÍ

MISI NA KUBU. CO JSEM

TAM ZAŽIL, POZNAL A SLYŠEL. POKUSÍM SE

ZAZNAMENAT VŠE, CO

BUDE ZAJÍMAVÉ, TAK

JAK SE UDÁLO, BEZ JAKÝCHKOLIV ÚPRAV.

Jsem normální kluk, který pracuje v nástro-

járně Královopolské strojírny v Brně, studuje večerní průmyslovou školu při zaměstnání

a soboty a neděle pak věnuje svému sportu –horolezectví. Tolik jako úvod, než se ponoříš do mých vzpomínek.

PŮL ROK

REPUBLIKA

KUBÁNSKÁ REPUBLIKA

Jednoho dne jsem se měl urychleně dostavit do kanceláře vedoucího provozu nástrojárny. Po cestě k němu jsem zpytoval svědomí, co jsem asi provedl, nebo že by něco kvůli škole?

To, co mi však řekl, by mě nenapadlo ani ve snu.

PRÝ JSEM BYL

VYBRÁN JEŠTĚ SE DVĚMA

KLUKY Z FABRIKY NA PŮLROČNÍ PRACOVNÍ MISI NA KUBU.

Údajně se jednalo asi o padesát kluků z celé republiky a naše fabrika měla poslat tři pracovníky.

Prý něco umím, a to, že chodím do školy, prý dává ještě předpoklad, že je nezklamu.

„A co škola? Nemám ji ještě hotovou,“ podivil jsem se.

„Budeš pokračovat až se vrátíš, to ti zajistíme.“

přesvědčivě mně odpověděl vedoucí.

Nevěděl jsem v tu chvíli, ani kde Kuba leží, ale po chvíli jsem souhlasil. Poznamenal jsem ještě, že ale pocházím z rodiny, kde otec byl odsouzen na patnáct let jako „nepřítel režimu“, a že jsem kvůli tomu nikdy nedostal povolení k překročení hranic na žádný výjezd nebo sportovní klání. S tímto konstatováním jsem se zase vrátil na své pracoviště a nedělal jsem si žádné naděje, že by to vyšlo.

Za několik dní mě překvapila zpráva, že i s ohledem na mého otce, mě závodní výbor KSČ doporučuje, i když nejsem jejich členem a ani členem ČSM.

Následovaly lékařské prohlídky a očkování proti tropickým nemocem. Myslím si, že sednout si do kopřiv holým zadkem, by bylo příjemnější než ty injekce. Pozadí jsem měl tak rozpíchané, že jsem nemohl ani pořádně sedět ve škole.

Krátce po těchto procedurách mi jednoho dne z rána mistr sdělil, že po skončení směny mám odjet vlakem do Prahy, kde se mají všichni vybraní na tuto misi během několika dnů sejít.

Byl jsem z toho dost překvapený, protože nabalit se za několik hodin na půlroční cestu nebylo jednoduché. Rozloučil jsem se s mistrem, kamarády a mazal rychle domů se balit, abych chytil vlak.

Následující den jsem se však znovu objevil na svém pracovišti v nástrojárně, protože mi v Praze řekli, že už pro mě není v letadle místo, takže nepoletím nikam. Cítil jsem se jako zpráskaný pes. Někteří z toho měli radost, že mi to nevyšlo, druzí mě zase chlácholili, abych si z toho nic nedělal, že jsem s tím musel počítat.

Když se to vedení dozvědělo, začal cirkus. Žhavily se telefony mezi Brnem a Prahou. Mezi složkami KSČ, ČSM a bůhví kým ještě. Fabrika se cítila podvedená, ale mně už bylo všechno jedno, a tak jsem se věnoval své práci.

Jen jsem druhý den nastoupil znovu do práce, tak jsem se měl zase dostavit k vedoucímu provozu. Mistr mi kladl na srdce, že hned!

Šel jsem tam otráveně, protože jsem nebyl zvědavý na nějaké vysvětlování.

Řekl mi ale, že mám okamžitě ukončit svoji práci, abych mohl odjet vlakem ve 14.30 hodin znovu do Prahy, protože se vše vysvětlilo a že odlétám. Žádný prý pisálek z Prahy nebude měnit rozhodnutí fabriky a jejího ZV KSČ.

Za pár hodin jsem byl znovu nabalen a připraven k odjezdu. Krátké rozloučení doma s Libou, se kterou jsem chodil. Ta měla z mého odjezdu největší radost, protože se mohla ulít ze školy. Učitelé ji totiž uvolnili ze školy, aby se mohla se mnou rozloučit. Pak jsem popadl kufr a upaloval na nádraží.

V pořádku jsem nastoupil do vlaku a oknem jsem pozoroval lidi, jak pořád někam spěchají. Najednou se na peroně objevil mužíček s červenou čepicí a plácačkou. Očima přehlédl vlak, pak zapískal a zvedl zelenou plácačku. To byl signál pro strojvůdce, aby přiložil pod kotel lokomotivy. Vlak se dal pomalu do pohybu. V okně se vzdalovaly věže kostela Petrov. „Tak Brno, ahoj!“ Jestli půjde všechno podle plánu, tak se zase uvidíme za půl roku.

Cesta ubíhala v pohodě a byla narušena až těsně před Prahou, když mi začal v kufru zvonit budík. Že by to bylo nějaké znamení? Uvidím. Přesto jsem

v pořádku vystoupil v Praze na nádraží dne:

20. ZÁŘÍ V ROCE 1965

VE VĚKU DVACET PĚT LET.

Spěchal jsem do hotelu Junior, kde jsem dostal pas s nápisem „zvláštní“?! Tady pak měla být i slavnostní večeře před naším zítřejším odletem. Mě ale poslali se ubytovat do hotelu Merkur.

V hotelu Merkur jsem si měl na recepci vyzvednout letenku. Bylo mi divné, že mi ji nedali hned s pasem a proč jsem ubytován mimo ostatní v jiném hotelu. Možná je to náhoda.

Když jsem se na recepci ohlásil a že mám mít zde i letenku, tak mi bylo řečeno, že bez pasu mi ji nemohou vydat. Ten jsem předložil a recepční nějak znejistil a že mám chvíli počkat a odběhl. Jak se vrátil, omluvil se, že měl neodkladný telefon. Bez dalších řečí mi vydal letenku a klíč od pokoje.

Později jsem se dozvěděl, že se o mém odletu jednalo ještě, když jsem jel vlakem do Prahy.

Sotva jsem došel na pokoj a nestačil si ani vybalit některé věci z kufru, někdo klepal na dveře. Jen jsem je otevřel, tak jakýsi chlápek mě bez vysvětlení zatlačil rychle zpět do pokoje. Musel jsem doslova vyslechnout krátký politický proslov a pak i varování. Prý běda mi, jestli zdrhnu při mezipřistání v Kanadě. A to, že jsem přijel pozdě na dnešní sraz, mám vysvětlit jako, že jsem měl nohu v sádře, kterou mi teprve sundali. Kdybych prý neuposlechl,

tak že si mě najde a zpřeráží mi obě nohy, že už se nebudu moci na ně nikdy postavit.

Po této návštěvě jsem byl jako opařený. Vůbec jsem nemohl pochopit, že je něco takového možné.

Až více, jak po půl roce jsem se dozvěděl, proč k této scéně došlo. Jeden známý z práce před mým odjezdem mi říkal, že má kamaráda, který utekl za hranice a že je v Montrealu, kde dělá řezníka, tak abych se tam zastavil, že mi dá adresu.

Toto jsem odmítl, za prvé, že by mi to při mých trablech ještě přitížilo a pak, že stejně by nebyl čas se nějak od skupiny oddělit. Toto asi někdo zaslechl a nahlásil to okamžitě na patřičné úřady.

Ale abych nenarušil sled událostí.

Po odchodu nezvaného hosta jsem se převlékl do trochu společenského úboru a odešel na společnou večeři.

Kluci z fabriky, kteří byli v Praze už tři dny, se mě ptali, kde jsem se flákal, že na pokoji byla celou dobu prázdná postel a nikdo o mně nic nevěděl. Okamžitě se našlo několik dobráků s vysvětlením:

„Nezáviďte mu, byl u nějaké baby si naposledy užít.“

Od stolu, kde seděli různí funkcionáři, po chvíli jeden vstal, krátce nás uvítal a představil nám našeho vedoucího skupiny, co se nám bude věnovat po celou dobu na Kubě. Jmenuje se Krejčík. Dostal slovo a také mimo jiné pronesl, že už jsme v kompletní sestavě, že se dostavil i poslední adept,

ROVNOST

MLADÁ

KUBA ROVNOST

MLADÁ FRONTA

jako voda. Sotva jsem vystrčil hlavu z letadla, tak to bylo, jako by mě někdo udeřil lopatou na uhlí přímo mezi oči. Venku bylo ještě větší vedro než v letadle. Ke všemu ještě vysoká vlhkost zapříčinila, že než jsem se stačil rozhlédnout, čurdil mi pot po zádech přes trenýrky až do bot. Před sebou ale vidím letištní budovu s nápisem:

„HAVANA“.

Kubánci to vyslovují jako Habana. Po kontrole pasů a očkovacích průkazů bylo veliké vítání. Ani jsem nevěděl, že máme takovou popularitu na Kubě. Noviny, film, televize, nás obletovaly a kladly otázky. Kousek ode mě byl kluk z Přerova a kolem něj, nějaký šrumec. Že by znal španělsky? Tak jsem se k němu prodral.

Nedalo mi, abych se nezeptal:

„Joo, ty umíš španělsky?“

„Né, proč?“ odpověděl a já na to: „No, že je o tebe takový zájem.“

„Víš, to máš tak. Pořád mi strkají pod nos mikrofon a stále se na něco ptají, jenže já jim nerozumím. Marně se jim snažím vysvětlit, že nevím, o čem mluví, ale pořád mě nahánějí. Tak jsem jim řekl, že šla Naninka do zelí, natrhat tam lupení. Místo toho, aby mi dali pokoj, tak se ještě přidali i další a volají: ‚Bueno Checo‘.“

Po tomto ceremoniálu byly připraveny autobusy, připomínající třicátá léta u nás a ty nás mají odvézt do hotelu Nacional de Cuba. Během cesty se strhl liják. Co liják, průtrž mračen a když jsem

chtěl zavřít okénko, tak vypadlo. Musel jsem ho držet až k hotelu, protože bychom byli za chvíli jako ve vaně. Jak rychle liják přišel, tak rychle bylo po něm. U hotelu jsme vystupovali za sluníčka.

V hotelu je příjemně, protože tu mají klimatizaci, a tak jsme trpělivě čekali na přidělení pokojů.

Nám třem z Královopolské, mně, Karlovi a Honzovi, byl přidělen pokoj v jiném křídle hotelu, ve čtrnáctém patře. Pokoj je pěkný, pérové postele, vysoko nastlané s bílými přehozy. Každý si vybral

tu, co mu vyhovovala, a po vysprchování jsme sjeli výtahem do jídelny. Tam nám dali první exotický oběd. Co to bylo, nedalo se určit. Bylo to celkem dobré, až na to, že to bylo trochu sladké. Protože se jednalo o luxusní hotel, tak kolem našeho stolu stáli černoši a mulati v červených livrejích s bílými rukavicemi a drželi konvice s pitnou vodou a ledem. Jak někdo dopil sklenku, hned některý přiskočil a dolil ji. Pitná voda je na Kubě dražší než některé šťávy. Dozvěděli jsme se, že na mytí a sprchování se používá upravená mořská voda. Nějak nám na zemi víc chutnalo než v letadle, kde si člověk nebyl jistý, jestli mu to, co sní, vydrží nějakou dobu v žaludku. Cpali jsme se proto vším, co bylo na stole a co donesli.

Vydatně posíleni jsme se vydali na prohlídku Havany. Procházeli jsme ulicemi lemovanými palmami. Všude bylo plno heren a barů. Amíci, kteří tu žili před revolucí, si opravdu žili na vysoké noze.

NAVŠTÍVILI JSME I MOŘSKÉ AKVÁRIUM. SPÍŠE TO BYLA RYBÍ

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA.

Viděli jsme od plovoucích barakud, mušlí, rejnoků, žraloků, chobotnic i korály různých barev. Nejcennější jsou prý černé. Chyběl jen nočník nebo stará bota, o které v naší řece není nouze. Vlastní

Do poloviny sklenice vyškrab čtyři živé škeble, vymačkej polovinu citronu, přidej půl lžičky pepře, dále polévkovou lžíci rajského protlaku a trochu vody. Řádně protřepej a vypij. Dobrou chuť. Brr!

Vracíme se pomalu k autobusu, protože máme za sebou asi tak jednu třetinu cesty. Po delší době jsme dorazili do městečka Sancti Spíritus, kde máme mít oběd. Je to rybí maso a rýže s nějakou omáčkou. Jestli to tak půjde dál, tak za 175 porcí rýže jedeme domů.

Do Nicary jsme dorazili v 1 hod. následujícího dne. Zase vítání a do postelí lezeme po druhé hodině ráno. V 8 hod. je naplánováno setkání s mládeží a pak návštěva fabriky na zpracování niklu. Zase nás postrkují z místa na místo, takže jdeme zase spát opět v 1 hod. v noci.

Nicaro je přístavní město, začouzené jako naše Ostrava. V přístavu je spousta zaoceánských lodí, které se nakládají ve dne v noci zbožím. Moře je smutné a plave v něm vše, co z lodí vyhodí. K tomu nedaleko čudí fabrika. Romantika je ta tam. Tak tady bude ten půlrok dlouhý.

Ten den navečer nás svolal náš vedoucí, že budeme definitivně rozděleni, kdo bude v Nicaru a kdo v Moa. Mě vedoucí určil do Moa. Zapadákov

kdesi v džungli, abych prý neměl cukání zmizet na některé z lodí. Nevím, co pořád mají. Byl jsem rád, že Karel a Honza se okamžitě hlásili, že tam půjdou se mnou, když jsme z jedné fabriky. K nám se pak přidali kluci z Přerova, Vsetína, dva Ostraváci a také kluci ze Slovenska. Bylo zajímavé, že se tlačili vždycky raději k nám Moravákům. Vedoucí nakonec byl rád, že se to tak vyřešilo a souhlasil. Devatenáct odvážlivců bylo určeno, kteří nevědí ani do čeho jdou a co je čeká.

Je neděle ráno a my se dovídáme, že cesta autem do Moa není možná kvůli sesuvu půdy a poničení silnic po lijáku. Do Moa nevede žádná betonová silnice, ale jen taková, co buldozer udělal přes divočinu. Proto nás musí přepravit letadlem. Někteří začali litovat, že měli raději zůstat v Nicaru, protože Moa vypadá na pěkný zapadákov. Nedalo se však už nic změnit. Už jsme si představovali, jak s námi letadlo pleskne někde v džungli, kde bude pár chatrčí, a že na něco jako fabrika a moře můžeme zapomenout. Najednou se nám Nicaro líbilo, moře i s odpadkama bylo nádherné a nevadilo by ani, že kdybychom se chtěli v něm vykoupat, že bychom museli jet asi půl hodiny autem, kde mělo být čistší. Bylo ale pozdě brečet nad rozlitým mlíkem.

Máme co dělat, abychom si nachystali svoje osobní věci, a hlavně vybalili společné bedny, kde máme svoje technické pomůcky, nějaká měřidla, léky, sportovní potřeby, krémy a další. Co my

jsme se lopotili, tak kluci, co zůstávají v Nicaře se šli flákat do města. Původně měl s námi letět kuchař, ale vyměnili ho za tlumočníka pro Moa. Byl tak asi o dva roky starší než my. Jmenuje se Ruml. Dozvěděli jsme se to až při balení. Bylo na něm zjevně vidět, že je zklamaný a radost z toho nemá. Ráno máme startovat v 6.30 hod.

Tato noc snad byla pro nás nejdelší. V 6 hod. jsme na letišti. No letiště. Udusané pole s chatrčí, které je málo používané. Čekáme v koutku letiště u svých zavazadel. Poprvé vidíme nádherné svítání v tropech. Takovou paletu barev v pozadí s kubánskými horami Sierra Maestra a palmami, to se tak hned nevidí. Je to nádhera, co se nedá ani popsat. Z toho směru se každý den vydává sluníčko na svoji pouť kolem zeměkoule. Jeho rozpačité paprsky a kupa mraků působí, jako by opravdu lezlo teprve z peřin. Nikdo by nevěřil, že za pár hodin dá zabrat všemu živému. Už nás bolely nohy, a tak jsme se povalovali mezi bednami a našimi osobními zavazadly.

Pořád se mi vrací poslední včerejší rozhovor s naším vedoucím Františkem Krejčíkem. Zavolal si mě, a ještě jednoho kluka k sobě, kterého jsem zprvu neznal ani jménem. Nebyla totiž příležitost se seznámit, protože se prozatím každý držel jen těch svých známých z fabriky. Tomu blonďatému klukovi řekl, že ho jmenuje vedoucím skupiny v Moa, že o každém z nás má podrobné informace a že se jeví, že by to měl zvládnout. Hoch nehnul

ani brvou a souhlasil. Čekal jsem, co vybalí na mě. Nic mě totiž nenapadalo, proč si mě zavolal. Takže mě překvapil:

„Tebe určuji jako svazáckého předsedu v Moa. Někdo to musí dělat.“

Chtěl jsem něco namítnout, ale zarazil mě slovy:

„Tak to je všechno. Můžete jít a zlomte vaz.“

Z tohoto mudrování mě k realitě vrátil hukot leteckých motorů a se zpožděním asi půl hodiny se po chvíli objevilo letadlo, Dakota. Byl to typ letadla, které se hodně používalo za 2. světové války. Svého času také létalo nějaký čas mezi Brnem a Prahou jako linka. Snad nás a všechna naše zavazadla unese.

Měli jsme už zkušenosti s přepravou našich zavazadel, a tak jsme letadlo brzy naložili a sotva jsme se usadili v našem novém dopravním prostředku, ozval se rachot, pak drncání po dráze směrem k moři a jsme ve vzduchu. Točíme zpět k pevnině. Míjíme město, pak pár vesniček a pak jen všude zeleň pralesa, kam jsme dohlédli. Tady tak spadnout, tak snad nás nikdo ani nenajde. Naštěstí let trval kolem půl hodiny. Uviděli jsme moře a od něho směrem do vnitrozemí přistávací dráhu. Nedaleko od ní byla větší vesnice.

Na přistávací dráze už čekalo nákladní auto, které nás odvezlo na ubikace, kde byla už nachystaná snídaně. Nějaké pečivo, káva nebo čokoláda a banán. Po cestě z letiště se nám tady začalo líbit. Pěkná příroda a nedaleko čisté moře. Hned jsme

„Chlapi, toto mu přece nemůžu říct a i kdyby, stejně bych to neuměl přeložit.“

„Kašlem na něho. Jdeme domů. Jsme tady kvůli práci a né kvůli politickým pindům.“ ozval se kdosi.

Tlumočník mu dlouho něco vysvětloval, protože si všimnul, že předseda, kterému jsme dali přezdívku „Bigote“, kvůli jeho mohutnému kníru, že je nějak nesvůj, když viděl ty naše reakce. Po chvíli

Bigote rozjasnil tvář a poklepal našemu tlumočníkovi po rameni s poznámkou:

pracují moc rychle!) a spokojeně odcházel. Ruml musel podat ve španělštině úctyhodný výkon, protože si hluboce oddechl.

„Prosím tě, cos mu řekl, že odcházel tak spokojený?“ padaly otázky jedna přes druhou.

„Řekl jsem mu, že jsme jen komunističtí dorostenci, což u nás jsou jen svazáci a že se politicky teprve vyvíjíme.“

„No, jsi borec. Co ale bylo dál, že ti plácal po rameni?“ poznamenal jeden z naší směny. Myslím, že to byl Karel, co také nemusel pro slova chodit daleko.

„Nepindej! Za to by ti neklepal na rameno.“

„Ale nic.“ moc přesvědčivě to neznělo. A tak jsme přitlačili:

„Chceš dostat mazu?“

„Já vám to tedy řeknu. Nebudete ale řvát? Von by nás snad vyhnal na třtinu. Řekl jsem mu taky,

„¡Los checos trabajan demasiado rápido!“ (Češi

že co tady budeme, že se může na nás spolehnout ohledně plnění našich úkolů.“

Brali jsme to jako ukončenou věc a chtěli jsme se rozejít, když dodal: „Slíbil jsem mu, že když bude-li třeba, uděláme i nějaké hodiny navíc.“

„To je všechno?“ padla otázka.

„Jo.“ odpověděl.

„Seš vůl, ale z tohoto mraku nebude pršet. Než poletíme domů, nebudeme mít do čeho píchnout.“ řekl kdosi a v klidu jsme se rozešli.

Naše frézařská skupina měla vyrobit ozubená kola. Byl to doslova nesplnitelný úkol. Za prvé nebyly žádné výkresy a za druhé nebylo je čím udělat. Hrozilo nám, že nás pošlou na třtinu za to, že jsme slibovali, že uděláme vše a nyní, že couváme. Abych získal nějaký čas, trval jsem na předložení nějakého výkresu.

Jednou za mnou přišel dílovedoucí, jmenoval se Navaro. Vyzáblejší Kubánec pořád jen s velkým doutníkem, kterého si volali Kubánci, když nevěděli jak dál. Byl na zdejší poměry šikovný chlap. Dozvěděl jsem se, že svoji funkci vykonával i za Amíků. Nějak jsme si padli do oka při řešení nějakých problémů. Nepotřebovali jsme ani tlumočníka. Stačil papír a tužka, abychom si rozuměli.

Ten za mnou přišel, že ví, že není vybavení a ani výkresy a nástroje, ale že je velice důležité ta kola nějak udělat, protože nešly odblokovat velké ventily na potrubích, čímž byla fabrika omezena jen na 40 % výroby. Potrubím má procházet mořská voda pro povrchový důl, přepravuje se jím síra a další. Že má ale nápad, kde bychom mohli najít při trochu štěstí nějaké to kolo. Vlekl mě a tlumočníka až na konec fabriky. Myslel jsem si, že něco našel někde v trávě. Když jsme přišli na místo, tak tam byla holá pláň. On však ukázal nahoru.

Tam, kudy vedlo potrubí o průměru asi jednoho metru, bylo vidět několik ventilů. Řekl, že by tam možná mohla být nějaká ozubená kola, abychom se tam podívali a dal nám tašku co nesl. Bylo tam

pár klíčů, nějaký šroubovák a kladívko. Beze slova pak odešel.

Zrovna tento sloup byl snad nejvyšší ze všech ostatních, protože stál v dolíku. Byla na něm ve výšce 25 metrů malá montážní plošinka oproti ostatním sloupům. Jiné východisko nebylo než tam tedy vylézt. Konstrukce pálila do rukou, že by se na ní snad dala vařit i vajíčka. Výhled stál ale za to. Na jedné straně samá zeleň, žádná silnice, nebo chatrče. Z té strany jsme sem přiletěli. Později jsem se dozvěděl, že tato oblast je jedno z bílých míst na mapě Kuby. Údajně tam bylo vysazeno za revoluce pět diverzantů a ti se prý po týdenních útrapách sami vzdali. Na druhé straně byl pohled veselejší. Pláž, barevné moře, parník v přístavu. Dále pak celé Moa, v tuto dobu zcela vylidněné, protože sluníčko pálí jako autogen. Mně to nevadí, mám svůj široký slaměný klobouk, je tady klid, jen mi chybí snad už jen to pivo. To by se to koukalo. Vyrušil mě ale náš tlumočník Ruml otázkou:

„Tak, co?“ Také myšlenka, že nás můžou dát na sklizeň cukrové třtiny, když nic nenajdu, mě vrátila do reality.

Jdu na věc. Odšroubovávám šrouby víka, jeden po druhém. Jde to podezřele lehce. Ještě poslední a ztuhl jsem. Po odstranění víka na mě trčela pouze hřídel bez ozubeného kola. Kvapně demontuji další víka a pohled je stejný. Teprve nyní mi došlo, proč když odešli Amíci, neudělali žádnou demoliční

škodu. Opravdu jen stačilo zavřít ventily, demontovat kola a fabrika nemohla jet na víc jak 30–40 % svého výkonu. Počítají asi s tím, že se za nějaký čas vrátí, tak proč dělat větší škodu. Taková fabrika je stejně bez náhradních dílů namydlená. Vypadá to, že jsou takto poznamenané všechny převodovky ventilů. Tak to je ale konec. Přelezl jsem na druhou stranu plošiny, kde jsem zanechal tašku a najednou jsem zahlédl další ventil, ale mimo plošinu na dost nepohodlném místě. Dostat se k němu nebylo zrovna snadné. Nejen, že jsem se musel soukat po rozehřátém potrubí, ale musel jsem dávat i pozor, aby mi nevypadlo z tašky nářadí. Zrovna si totiž pod toto místo do stínu zalehl tlumočník znavený vedrem a podřimoval. Stačilo, aby vypadlo kladívko, a byl by na světě další hrdina, co padl při budování Kuby.

Víko šlo demontovat daleko hůř nejen proto, že jsem se k němu nemohl pořádně dostat, ale i šrouby byly řádně dotažené. Byly to nervy, než jsem povolil poslední šroub. Houkl jsem na tlumočníka, aby si raději lehl jinam, kdyby mi to víko vypadlo. S nevolí se přesunul a prohodil, že je to všechno stejně zbytečné, že půjdeme zpět. Během krátké konverzace jsem oddělal víko a: „Lidi já se zblázním, kolo je tam!“ Zapatlané vazelínou, ale je tam! Prvotní radost byla ale ta tam. Kolo zůstalo na svém místě kvůli nějakému šlompákovi, který místo jeho zaklínování roztemoval hřídel, že z ní kolo nešlo stáhnout. Také nešlo v těsné skříni ani

oměřit. Je to definitivně v pr… Napadla mě myšlenka, které by se u nás doma vysmáli a poslali mě ještě za to do blázince. Setřel jsem z kola vazelínu a přitiskl jsem na něj papír, který jsem měl vždy po ruce pro případné poznámky. Kolo v těchto podmínkách se perfektně otisklo. Kašlal jsem na vrácení víka a rychle slezl ze sloupu. Utíkali jsme zpátky do fabriky, jako by nám šlo o život. Tlumočník za mnou funěl, ale nebyl čas na vysvětlování, a když mě viděl s poletujícím papírem v ruce, tak si myslel, že spěchám na WC. Až v dílně pochopil,

že jsme pelášili proto, aby nám vedro z otisku neudělalo patlaninu a my ho stačili zkreslit. Když to Tonda, co jsme spolu dělali, uviděl, tak upřímně prohlásil, že takovou dokumentaci ještě nikdy neviděl a asi už neuvidí a že je moc zvědavý, jestli to k něčemu bude. Tonda je dobrý fachman, ale není mu pořád dost jasné, jak a čím jednotlivé zuby na kole vyfrézujeme. Nástrojárna v Královopolské mi dala dost zkušeností, abych se do toho problému pustil. Vysvětlil jsem mu svůj plán a asi ho to dost zaujalo, protože pomáhal, jak mohl. Na své směně hlídal postup příprav, co jsme vymysleli, abychom to zvládli. Nakreslil jsem tělo nástroje v podobě hrušky s kuželem pro upnutí do našeho stroje. Kluci na soustruzích nám fandili a byli sami zvědaví, jak to provedeme. Kubánci zvědavě kroužili kolem nás a byli strašně zvědaví, až vlezlí, co pořád kutíme. Doneslo se to až k Navarovi a ten samozřejmě nelenil se každé ráno nejprve u nás zastavit. Stále vyzvídal, co připravujeme. Hráli jsme trochu divadlo, za to, jak nám v uvozovkách pomohl s dokumentací. Soustružníci zatím opracovali materiál na budoucí ozubené kolo o průměru 300 mm. Začali jsme hrubovat zuby, jak se dalo. Během této operace Tonda na druhém stroji frézoval do našeho budoucího nástroje drážky a zhotovoval klíny, jak jsem mu zadal. Sám jsem zatím z radeca, podle šablony z otisku, vybrušoval jednotlivé zuby nástroje.

Asi po týdnu usilovné práce byl nástroj hotový. Teď ještě, aby nám všechno klaplo a naše teorie se stala skutečností. Zařídili jsme to tak, že frézování konečného tvaru zubů na kole jsme nechali na noční směnu, kdyby to náhodou nevyšlo, tak aby z toho Kubánci neměli prasečí radost. Klaplo to! K ránu bylo první kolo na světě. Měli jsme nepopsatelnou radost, že se nám to podařilo. Teď ještě, aby pasovalo u ventilu. Nějak se to velice rychle rozkřiklo, protože ještě před začátkem ranní směny se najednou objevil Navaro.

KDYŽ UVIDĚL, ŽE KOLO JE HOTOVÉ, TAK MU MÁLEM VYPADL DOUTNÍK Z PUSY.

Stále ho okukoval a bafal nervózně zbytek doutníku. Okamžitě si zapálil nový a nám hned také nabízel. Svolal ostatní Kubánce, co přišli na směnu. A pořád jen:

„¡Los checos son buenos experto ingenieros!“ (Češi jsou dobří mistři, inženýři.) A kdo ví, co ještě říkal, protože v tu dobu hulákal jeden přes druhého a náš tlumočník se přestával v tom už orientovat. Museli jsme ho proto zarazit, že není všemu konec. Že kolo se musí zkusit napasovat. Ale to je asi nezajímalo, hlavně když se něco dělo a nemuselo se pracovat. Po chvilce je Navaro okřikl a vydal nějaké příkazy, po kterých odběhlo několik

tíživější, a tak se raději vracíme. Nedovedu si představit, že bych tady měl zůstat přes noc. Okamžitě mi naskakuje husí kůže.

Jednoho dne jsme dostali nabídku od našeho řidiče, co nás vozí na směny, že by nám rád ukázal svoji „casu“ (domek). Byl sám, a tak jsme souhlasili.

Domek, spíše chatrč, měl opravdu jen to nejnutnější vybavení. Ukázal nám, jak vlastně vypadá cukrová třtina, jak se sází, a že se sklízí 2× do roka.

Seká se na tři díly. Prostřední je nejsladší a používá se na výrobu cukru a dá se i žvýkat. Nejlepší ale je, což jsme sami poznali, když se pomele, vylisuje šťáva a s ledem se pije. Je to výborné a osvěžující. Ochutnali jsme i různé ovoce z jeho plantáže. Některé mělo chuť jako jahody nebo maliny, druhé zase chutnalo jako řepa. Je zajímavé, že nepěstují brambory. Místo nich používají jakési dýně. Na cestu jsme každý dostali dvoumetrový klacek třtiny. Zprvu asi dva dny, jsme na nich sušili prádlo, ale nakonec jsme je pak zkonzumovali.

V těchto dnech nás potkala veliká událost v našem malém přístavu, který byl uměle vybagrovaný kanál, aby se dalo z moře připlout i větším lodím blíže ke břehu. Nešlo však o velikánské parníky jako v Nicaru. Tak v tom přístavu se objevila sovětská zaoceánská loď. Stavila se při cestě z Kanady. Má ponor 9 metrů a 150 metrů délku. Prostě na zdejší podmínky kolos. Okamžitě jsme navázali kontakt s námořníky, kterým kapitán nedovolil vstup na pevninu. Pozvali nás

do kina. Hráli film, „Živí a mrtví“. Film samé hurá

a samý hrdina. Přinesli jsme i my trochu kultury. Jak jsme procházeli lodí, tak Karel objevil piáno, a protože na ně trochu hrál, tak jsme zapěli:

„Tancuj, tancuj vykrúcaj, len mi piecku nezrúcaj…“ Líbilo se jim to, a tak jsme si vyzpívali moskevský chleba. Podělili jsme se a než jsme došli pak domů, tak i když byl suchý, celý jsme ho snědli.

Kluci v Nicaru to v tomto mají lepší. Na lodích občas dostanou jídlo, a i nějaké pití z Evropy. Tam

totiž přistávají i lodě z Německa. My jim ale nezávidíme. Máme zase lepší partu, modernější fabriku a nádhernou přírodu.

A už je tady zase neděle. Nějak nám to začíná moc utíkat.

JSME POZVANÍ NA PRASEČÍ HODY DO JEDNÉ VESNICE YAMANIGUEY, VZDÁLENÉ ASI 30 KILOMETRŮ.

Tu vzdálenost jsme jeli necelé tři hodiny. To jen pro představu, jaké jsou tady cesty mezi jednotlivými vesničkami, které vedou přes džungli. Jednou to byl rigol, který jsme museli vyplnit kamením a dřevem, podruhé leželo na cestě zvíře,

podobné krávě, a i když řidič do něj jemně drcl, tak se ani nehlo. Vylekalo ho, až použil klakson. Po dvou hodinách jsme dojeli k polorozbořenému mostku přes roklinu. Raději jsme všichni vystoupili a roklinu přelezli. Vznikla debata, jestli ho má řidič přejet rychle nebo pomalu. Bylo rozhodnuto pro rychlé přejetí, že než to spadne, bude auto na druhé straně. Řidič tedy couvnul, aby měl pořádný rozjezd, pak se pokřižoval a dupl na plyn. Měli jsme pravdu. Auto dojelo bezpečně na naši stranu. Jak jsme ale znovu nastupovali, uslyšeli jsme rachot a mostek zmizel v roklině zahalený prachem. Zbylo po něm jen několik kůlů. Řidič se o této příhodě zmínil ve vesnici, kde měl známé a že nás musí pak odvézt zpátky do Moa.

Vlastní hody se konaly na malém ostrůvku, kam nás převáželi na lodičkách. Protože bylo vedro a čtyři selátka se teprve připravovala na pečení v jámě, přikrytá banánovými listy, šli jsme se zatím koupat. Jak byla pečínka hotová, tak byli všichni svoláni. Nejdříve ale dostaly děti, pak starší a nakonec my, hosté. Moc toho pro nás nezbylo, a tak jsme se hladoví vraceli domů. Byli jsme překvapení, že mostek byl postaven znovu. Díky našemu řidiči, co měl známé ve vesnici, ho znovu provizorně postavili. Na zpáteční cestě nás několikrát stihl liják. Z cesty udělal zvoranisko naplněné vodou, takže nejen hladoví, ale i sedření, když jsme museli několikráte vytlačovat auto z bahna, jsme se konečně dostali domů.

Druhý den jsme ale na všechny trable zapomněli. Časem jsme se dozvěděli, že nás na prasečích hodech použili jako zástěrku k porušení zákona. Bylo totiž zakázané zabíjet prasata pro svoji potřebu, která se měla odevzdávat státu, pro zlepšení zásobování trhu. Výjimky byly uděleny jen pro mimořádné případy. Zahraniční návštěva atd. No, a to bylo pozvání naší brigády.

Zase nás sužovala vedra, a tak jsme šli na naši oblíbenou pláž. Tam nám je vždycky nejlépe. Coural jsem se vodou, když jsem stoupl na mořského ježka. Zanechal mně v palci dva ostny. Pálilo to jako čert a palec mi navíc otekl. Bylo štěstí, že nosíme jen sandály. Chtěl jsem ostny vytáhnout jehlou, ale jsou dost hluboko. Ještě štěstí, že jsem měl s sebou lékárničku, co doma nosím na hory, a tak mi palec časem splaskl, ale ostny jako černé tečky v palci si asi odvezu do Brna.

Dnešní den 18. 10. 1965 je pro nás trochu výroční. Poprvé prší celý den. Teplota však klesla jen o 2 °C. Uvítaly to květiny a různé rostliny. Příroda prokoukla, protože déšť smyl ze všeho prach, takže mandarinky, banány a grepy byly jako malované.

Konečně mně přišel první dopis a s ním i období dešťů. Jedna tropická bouře stíhá druhou. Je to fascinující a zároveň děsivé. Vidíme z oken na moře, kde se dělají vlny jako patrové baráky a ten řev, co moře vydává, až děsí. Nedovedu si představit být v tuto chvíli na nějaké lodi na moři. Chvílemi jsme museli na sebe i křičet, abychom se slyšeli. Tady

jsem viděl i zajímavý přírodní úkaz, kdy se spojila obloha s mořem, jako by z něj nasávalo vodu, pro další liják. Sedíme v suchu v jídelně a mnozí se soustředíme na psaní dopisů. V dopisech, co dostávám, je mi vyčítáno, že píši málo. Jenže dopisní obálka má nějaké omezení a není stavěna na romány. Psát, že jsme včera měli suchou rýži a rybu a že dnes budeme mít opět suchou rýži se smaženým banánem a zítra zase suchou rýži s platýzem, se mi psát pořád nechce. Křivdil bych kuchaři. Dnes jsme měli změnu. Dali nám místo grepů banány. Náš černý kuchař je menší postavy, spíš širší jak delší a má veliký knír. K ruce má dva pomocníky.

Je to dokonalá sestava pro pohádku o „Dlouhém, širokém a bystrozrakém“. Jenže ten bystrozraký byl při porcování masa asi slepý, protože se sekl mačetou tak, že málem přišel o palec. Hned jsem s ním běžel k doktorovi-samoukovi, který prý ošetřoval zraněné za revoluce a také to ošetření tak vypadalo.

Poručil zraněnému, aby vypil najednou půl litru rumu. Dal si také i sám a mně nabídl také kvůli hygieně. Poručil mi, abych zraněnému držel ruku, kterou polil také rumem. Do skleničky nalil znovu rum, do něj ponořil jehlu s nití a začal šít ránu. No, drátoval to jako ponožku a já jsem měl co dělat, abych udržel ruku zraněného v klidu. Pak to polil znovu rumem a že můžeme jít, bez zavázání. Bylo mi zbídačeného kuchtíka upřímně líto, a tak jsem ho vzal na pokoj a ze své lékárničky jsem mu

dal pár prášků, proti bolesti a zavázal jsem mu ruku. Ne snad kvůli hygieně, ale protože jsem se nemohl dívat, jak to má zalátané. Druhý den měl ruku oteklou a trochu zapálenou, tak jsem mu ji natíral jódem. Po třech dnech byl už zase v dobré náladě a usměvavý. Za 8 dní jsem mu vytáhl stehy. Donesl pak mísu mandarinek a veliký trs banánů. Museli se do toho pustit všichni z pokoje, protože by to brzy shnilo.

A jak to většinou bývá, že až je po všem, objeví se ten, koho člověk nejvíce potřeboval. Tak se i stalo den poté, co náš „pacient“ byl zdráv. Přiletěl k nám náš doktor z Havany, aby nás prohlédl. Prošli jsme jeho prohlídkou bez problémů. Dal nám heřmánkový krém proti případným spáleninám od sluníčka. To si vzpomněl brzy, až už jsme si své prožili a teď jsme hnědí jako by nás někdo natřel krémem na boty. Kluci požadovali něco proti moskytům. Prý jich tady moc není a nemáme být rozmazlení. Hochu, to jsi nám neměl říkat. To si tedy nezasloužíme. Jistě prolétlo mnohým hlavou.

Měl odletět druhý den zpět do Havany, a tak jsme si přáli, aby ho něco v noci řádně pokousalo. Příroda nás vyslyšela.

Ráno se scházíme na snídani a ejhle, náš doktor má nějaké holubí vejce u oka. Posadili jsme se poblíž a vedli řeči, jako by tady nebyl:

„Představte si, že dnes v noci mě pořádně něco hryzlo, ale štěstí, že nejsem rozmazlený,“ ozval se kdosi a tím odstartoval další debatu.

POHLED Z KUBY

Lubomír Novák

Grafická úprava © Tereza Kliglová

Vytvořeno jako diplomová práce na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně

Zlín, 2023

Fonty

RePublic © Suitcase Type Foundry

EFCO Godfrey © Ilham Herry

Balgin © Studio Sun

Soundtrack © Billy Argel Fonts

Foto © Lubomír Novák

+ Pohlednice z Kuby

Fotobanky Unsplash.com + Vecteezy.com