Pohled na Kubu

Copyright © Tereza Kliglová, 2023

Grafická úprava © Tereza Kliglová, 2023

Univerzita Tomáše Bati

Zlín, 2023

ÚVOD

Když jsem byla malá, jedním z mých vzorů byl můj děda Novák, který mi vyprávěl o svém životě. Povídal mi o svých cestách a zážitcích. Očima malé dívenky mi přišlo, že jeho život musel být fantastický a posouval mi tak hranice nemožna!

Když jsme byli s bráchou ještě malí, vyráběl nám hračky. Kombinoval všelijaké materiály a byl pro mě díky tomu takový opravdový Michal z Kouzelné školky (televizní dětský pořad). Proto bych chtěla tuhle knížku věnovat jemu.

Dědo, mám Tě moc ráda a věř, že i přes to, že jsem teď už starší, a ne na vše máme stejný názor, jsi stále můj hrdina. Vím, že život není růžový, a že jsi zažil i krušné chvíle, ale nepřestávej hledat pozitivní věci, i přes to, že to jde mnohdy těžko.

Nejvíce mě z dědových příběhů zaujala cesta na Kubu. Působila jako exotická země s krokodýly a s lidmi žijícími volným nesvázaným životem, kde se nikam nespěchá. Nemohla jsem se dočkat až budu starší, abych mohla také cestovat a zažít svá vlastní dobrodružství. Čím jsem byla starší, tím jsem si začala uvědomovat, že ne všechno je ideální. Začala jsem chápat, že i některé věci jdou schovat za hezká slova.

Ať teď řeknu sebevětší klišé, doba se změnila, i byť ne ve všem. Je mi 25 let a dokončuji své magisterské studium. Nemohu vyprávět o svém životě romány, ale ráda bych se s vámi podělila o zajímavou zkušenost, a to cestování časem. Při čtení dědového příběhu z Kuby z šedesátých let, mně přišly některé zážitky úsměvné.

Když jsem roku 2022 odcestovala na Kubu já, byla jsem překvapená, že i přes téměř šedesát let, co uplynulo od doby, kdy tam byl můj děda se některé věci téměř nezměnily. To mě inspirovalo k vytvoření svazku dvou knih. O jednom příběhu z minulého století a o jednom z toho současného, dvacátéhoprvního. Nejlepší by bylo, kdybyste mohli vyrazit sami na podobnou cestu a udělat si vlastní názor, ale pro každého to není reálné z různých důvodů, a tak vám nabízím naše dva příběhy. Jak se doba změnila či nezměnila? Jak se změnil náš život v Česku a na Kubě? Posuďte sami…

kuba

A už je to tady! Již nějaký ten rok jsem plánovala vycestovat mimo Evropu, ale vždy mi do toho něco přišlo. Covid, Erasmus nebo úbytek peněz… Ale teď už mi to vyšlo! Je rok 2022 a blíží se den, kdy vycestuji směrem na Kubu, ostrov v Karibiku. Pláže s palmami, historická auta, krásná příroda a exotické ovoce. Jistě se je na co těšit!

„Proč zrovna Kuba?“ ptali se mě doma a odrazovali mě od této myšlenky. Nakonec však za mnou přišel jeden den brácha a sdělil mi, že se mnou pojede. Byla jsem samozřejmě nadšená, protože se známe už nějaký ten pátek a věděla jsem, že se na sebe můžeme spolehnout. Taky jsme vyrůstali v naší rodině a ta už něco zažila. Předpokládala jsem, že aspoň pojedu s někým, kdo nebude frfňat nad kilometry, které tam nachodíme.

Začala jsem zařizovat letenky, vízum a zjišťovat, co vše budeme potřebovat nabalit. Menší problém nastal při vyřizování víza. Nikdy jsem si vízum zařizovat nemusela, a tak jsem nevěděla, co čekat. Mluví tam španělsky, anglicky nebo česky?

Největší strach jsem měla pochopitelně z té španělštiny, jelikož tímto jazykem bych na ambasádě

Na Kubu neletím sama, ale dlouho to tak vypadalo.

pronesla leda „dobrý den, děkuji a nashledanou“.

Ale tak třeba to bude stačit, uvidíme.

Nakonec jsem se obávala zbytečně. Sice na webových stránkách byly neúplné informace a ve španělštině bylo toho napsáno víc než v angličtině, ale zlaté automatické překladače na internetu!

Paní byla hodná a anglicky uměla! Mimo vízum mi dala všelijaké brožurky, a tak jsem se mohla těšit na nezapomenutelný karibský zážitek.

Vše zařízeno a za měsíc můžeme letět. Najednou mi začne vibrovat mobil. Taťka volá. Zvedám jej a ptá se mě, zda by bylo možné přidat do výletních plánů dalšího člena. Mého dědu Laďu Kligla. A tak proč ne?! Varuji ho, že se jedná o výlet nepříliš pohodlný. Budeme hodně chodit, bude vedro, těžké batohy na zádech a tak dále. Ujišťuje mě, že děda je se vším obeznámen a zda by bylo pro něj možné sehnat letenky a poradit mu, co všechno si má nachystat.

Okamžitě hledám spoje a zařizuji vše potřebné. Znovu si obíhám to křeččí kolečko. Děda posléze odjíždí do Prahy pro vízum a vypadá to, že pasažér na poslední chvíli s námi pojede.

Den odjezdu. Taťka nás odváží autem v noci na autobusové nádraží v Brně. Čeká nás osmihodinová cesta nočním spojem do Berlína, odkud máme odlétat. Všechny nás objímá a fotí.

„Že by poslední fotografie předtím, než nás někde na Kubě sežere krokodýl?!“ vtipkujeme a nasedáme do vozidla.

Přednostně dávám možnost si vybrat sedadlo dědovi a bráchovi. Autobus je přeplněný a na mě zbývá poslední místo vpředu u mladé slečny. Ptám se, zda je tu místo. Holka na mě nekouká zrovna přátelsky. Nevím, koho čekala, ale nakonec bere batoh, co byl na volném místě do rukou, a uvolňuje mi sedadlo. Jsem ráda, že nebudu muset stát. Vzápětí na to se mě anglicky začíná ptát, zda jinde není místo?! Vysvětluji jí, že bohužel není. Myslela jsem, že to tím končí, ale ona pokračuje, zda bych si přesedla, kdyby se nějaké místo uvolnilo? Že prý v Praze hodně lidí vystupuje. Ráda by se natáhla na obě sedadla, aby se nemusela krčit.

Přemýšlím, co jí na to říct, ale abych měla pokoj, odpovídám, že mi to problém dělat nebude. Stejně

už tou dobou budu doufám spát a spolusedící na to zapomene.

Po půlnoci se dostáváme do Prahy. Hlavou opřená o přední sedadlo se snažím usnout. Stále to nejde. Na očích škrabošku, v uších špunty, za krkem cestovní polštář, ale nic z toho. Najednou mi začne sousedka klepat na rameno: „Excuse me…“

S otrávenou náladou si sundávám škrabošku. Ona na mě, že se uvolnilo místo a že už další mezizastávka nebude, ať si přesednu.

Voda se ve mně vaří, ale abych měla od ní pokoj, tak odcházím. Kráčím uličkou a ejhle! Volná dvousedačka. Vypadá to, že i přes to jsem to možná oproti dědovi a bráchovi vyhrála.

Přijíždíme brzy ráno do Berlína, odkud nám má letět letadlo do Paříže, kde máme dále přesedat na přímý let do Havany. Máme celý den na to, abychom si prošli toto velkoměsto. Všichni jsme tu poprvé. Hlavním cílem dne je spatřit Berlínskou zeď. Bez nějakého většího plánu procházíme uličkami až k této státní dominantě. Moc lidí tu po ránu v pátek není, což je skvělé. Dále se necháváme volně unášet městem. Procházíme kolem Berlínského dómu, muzea, které je hned vedle a přes řeku pomalu zpátky směrem k berlínskému nádraží. Děláme si krátkou přestávku na „pořádné“ německé pivo. Vybíráme si poslední eura, která jsme si nestihli rozměnit v České republice a odjíždíme na letiště i s batohy, které jsme si nechali v uzamykatelných skříňkách na nádraží.

Je večer a letadlo má zpoždění.

Naštěstí nám letadlo na Kubu odlétá až ráno druhého dne. Po dvou hodinách čekání konečně odlétáme. Jsme unavení. Radim i děda na letišti před odletem ještě pospávali. Já jsem byla nervózní, abychom vše zvládli bez komplikace, a tak jsem nezamhouřila oka.

Už je tma a jelikož jsme neměli v plánu opouštět do dalšího letu letiště, uleháme na letištních sedáčkách. Brácha byl natolik vyřízený, že si lehl ve vložce do spacáku na zem. Pro ty, kdo tuto věcičku neznáte, je to sešitá textilie, která udržuje teplo a má tvar spacáku. Nejčastěji se užívá jako vložka do spacáku, aby zvýšila teplotu na spaní, ale dá se využít i samotná. My v ní nejčastěji spíme v létě anebo právě na letišti, kde je večer chladno a potřebujete zde přečkat do rána.

Vždy jsem z toho nesvá. Jsem nervózní z lidí okolo, aby se mi neztratily věci, tak je mám vždy místo polštáře a obecně, připadnu si jako člověk bez domova, co spí na veřejnosti na lavičce. Utěšuje mě vždy jen to, že nejsem sama a toto je na letišti vlastně docela normální. Naštěstí jsem si zde tentokrát polepšila. Posledně, když jsem takto spala, tak to bylo v Helsinkách na letišti, když jsem čekala na přestup. Našla jsem si pohodlnou sedačku u zavřené kavárny, tehdy vtom byl ale problém, že byla blízko odpadkového koše. Koše na letišti v Helsinkách vydávají zvuky, a to ptačí skřeky, zvuky moře a tak dále. Je to z toho důvodu, aby si lidé uvědomili, co vyhazují, jelikož

to ovlivňuje přírodu. Teda aspoň tak jsem si to vysvětlovala. Já se samozřejmě kvůli tomu nemohla vyspat, protože co chvíli se koš nějakým tím ruchem ozval.

Obecně na letišti v noci nejsou problémové jen koše, když chcete usnout, ale i světla nebo letištní hlášení, a tak si sami můžete udělat obrázek, že taková činnost není kdovíjaký luxus. Ale na takovou krátkodobou akci, jako je přeprava z místa na místo, to vystačí.

Ráno se probouzíme rozlámaní a jakž takž vyspaní. Věci, které jsme si rozbalili, zase skládáme do batohu a postupujeme k letištní bráně, odkud máme odlétat. Vše probíhá v pořádku a my nasedáme do obrovského letadla, které má tři řady. Tak velké letadlo jsem osobně ještě nezažila. Pro zaoceánské lety to je však zcela normální. Procházíme letadlem, a když konečně najdeme naše trojsedadlo, usedáme do sedaček připomínající křesla. Máme před sebou desetihodinový let, a tak mimo pohodlné sedačky nám aerolinky zpříjemňují let tenkou dekou, sluchátky, polštářkem a tabletem s filmy a hudbou, který je zabudovaný v protější sedačce.

A už letíme! Po prvním filmu začínají v letadle roznášet oběd. Pohled to je opravdu náramný, protože jsme vyhladovělí. Na táce nám každému rozdávají balenou vodu, sladko-slaný koblížek, drobné pečivo s máslem a s hermelínem, jednorázový příbor, salát a hlavní jídlo – balené, které si můžeme

HAVANA

Narážíme na vozík plný mang velikosti dvou pěstí.

HAVANA HAVANA

Balkón je malovaný do žluta a podpírají jej čtyři bílé kanelované sloupy.

Paní nám otevírá dveře a vcházíme do překrás ného koloniálního domu. Takové domy tu jsou tra diční. Ne všechny v prvotřídním stavu, ale my máme štěstí. Paní se nám představuje jako Myrna a před stavuje nám i svou tetu, která se o nás bude starat. Je to už postarší paní, ale velice energická. Obě jsou nesmírně hodné. Provází nás ubytováním, ukazují balkón, obývák, náš pokoj a kuchyň. Na ubytování nebydlíme sami. Jsou tu ještě další dva pokoje, kde jsou další hosté. Ukazuje nám pitnou vodu a vy světluje, že z kohoutku není voda pitná. Ptáme se na wifi, jelikož musíme napsat do České republiky, že jsme dorazili v pořádku. Myrna doplňuje, že internet je, ale jen na pět hodin. Vždy si máme router s wifi zapnout a vypnout podle potřeby, ale že máme dávat pozor. Dala nám kartu s omezeným časem a heslem a pokud prý vyprší, tak si musíme dokoupit další. Tuto podmínku přijímáme a využíváme internet, jen jak je to nutné. Internet je poměrně pomalý, ale jsme rádi za cokoliv. Jsme tu na tři dny, a tak si čas rozpočítáváme, aby nám vyšel.

Na pokoji odpočíváme. Naštěstí tu je klimatizace. Vodu pijeme jako diví a snažíme se relaxovat.

Po zmátoření ji žádáme, aby zkontrolovala pravost našich bankovek, které jsme si rozměnili. Máme štěstí! I to nám nakonec vyšlo. Myrna nám nabízí, že pokud budeme chtít, že i ona nám bankovky může rozměnit a nabízí nám kurz 90 pesos na jedno euro. Udivení ji velice děkujeme a že se jí další den ozveme.

místo, odkud jsme přišli. Necháme si vše na další den, až budeme odpočatí. Ten den jdeme brzy spát.

Je tu nový den. Naším dnešním plánem je se dostat do středu Havany. Teta Myrny – bohužel si pro účely dokumentace nepamatuji jméno – nám připravila ranní kafe, které jsme si vypili na koloniálním balkónku. Balkón je malovaný do žluta a podpírají jej čtyři bílé kanelované sloupy. Rámuje jej balustráda a zdobí jej palmy. No prostě jako z filmu!

Kafe je poměrně silné, ale děda si jej náramně pochvaluje. Sledujeme život okolo, jelikož balkón vede přímo do ulice. Po chvíli se vydáváme na cestu. Každý z nás má menší batůžek, který jsme včera nesli na břiše. Jdeme po ulici a není to ani

tak dlouho, když za námi jde urostlejší Kubánec v brýlích a hned se nás ptá, odkud jsme. Naši zemi oni moc dobře znají. V minulosti měla Kuba s Československem dobré vztahy, které byly založeny na spolupráci. Nyní jsou vztahy spíše neutrální. Kubánec se nás vyptává na naše politické názory:

„¿Byla republika lepší před, nebo po revoluci?“

Toho se hned chytl děda. Ani mu příliš nerozuměl, ale hned se dali do řeči. My s bráchou jsme se pro jistotu distancovali, když vtom se nás Kubánec začal ptát, zda nemáme zájem o doutníky. Jestli to je pro nás první den, co jsme na Kubě, tak je musíme ochutnat! Hned nám vyprávěl, jaké má doma a ať jdeme za ním, že nám je ukáže. A tak jsme šli. Bylo to jen kousek, když nás zatáhl do takové uličky a mezi domky nás dovedl až k němu do obýváku.

Doutník je silnější než cigarety, a tak se nešlukuje, nevdechuje. Chvíli na to volal svého syna, ať jde za námi a že když by nám to nevadilo, že bychom si všichni udělali fotku. A tak proč ne. Stoupli jsme si do řady jako spořádaná rodinka a fotka byla na světě. Pán se nás hned ptal, jestli chceme nějaké odkoupit a dal nám solidní cenu. Jelikož jsme však neměli zkušenosti se smlouváním a nevěděli jaké

Ve vteřině našel doutník a hned nás učí, jak se bafají.

ceny za doutníky tu jsou standardní, vzali jsme si jen dva, abychom přivezli domů. Nikdo z nás nekouří, a tak šlo spíše o symbolické gesto.

Hezky jsme se rozloučili a šli zase dál. Procházíme kolem tržiště, kde je exotické ovoce. To je panečku podívaná! Já jako milovnice exotického ovoce slintám jako pes nad klobáskou. Kubánské trhy nejsou podobné těm našim. Je to spíše přehlídka pojízdných vozíků plných ovocem i zeleninou. Hned bych si nějaké koupila, ale je začátek dne a po zbytek dne by byl banán anebo mango hned rozmačkané.

Proplétáme se uličkami dál. Občas zavadíme o nějaké odpadky, mrtvé zvíře nebo kaluže vody, které příliš nevoní. Není to úplně příjemná podívaná. Lidé tu vylévají vodu z okna nebo trubky nevedou do kanálu ale prostě na ulici, kde jsou chodníky a silnice. Když je tu monzunové období, zvedne se hladina vody až nad kotníky.

Ulice jsou tvořeny z polorozpadlých koloniálních domů. Budova, která je napůl rozbořená a u nás by byla již urbexem nebo místem ke squatování, je zde zcela přirozeně obydlená. Žena zrovna věší čisté prádlo na šňůru.

Auta tu ale mají překrásná! To se u nás nevidí. Všechno to jsou stará klasická auta, která u nás vidíte převážně jen v muzeích z důvodů uvolňování emisí. Kubánci jsou na tuto parádu hrdí. Nabízí projížďky těmito auty a kontrastní lakování je nedotčené.

Už je doba oběda a když přicházíme do staré Havany, nacházíme překrásné místečko mezi domy, kde je malá restaurace o pár stolech. Z jedné budovy na druhou jsou vedeny textilní barevné plachty, které vytvářejí příjemný stín. Sem tam je umístěna menší palma v květináči, která podporuje celkový pocit Karibiku. Číšník nás hned vřele vítá a nabízí menu. Alkohol tu stojí stejně co jídlo anebo je dokonce i levnější. Chlapi nemají hlad, a tak si sama dávám tři drobné quesadillas a k tomu Daiquiri. Brácha si kupuje Cuba Libre a děda pivo z Evropy. Jídlo a nápoje nám číšník servíruje na starých gramofonových deskách.

Procházíme ulicemi dále, když vtom narážíme na Kubánce kráčející s vozíkem plným mang velikosti dvou pěstí. S vyvalenýma očima se na to dívám, neodolám a jedno kupuji.

Ocitáme se u Kapitolu. To je historická budova, která tady patří mezi ty nejslavnější. Vizuálně se podobá Kapitolu v Americe. Je vysoká 92 metrů a původně sloužila jako sídlo Kubánského kongresu. Dnes zde sídlí akademie věd. My ale dovnitř nejdeme a obcházíme budovu. Všichni tu okolo mají tmavou pokožku, a tak v tuto chvíli vzpomínám na slova svého táty, který nám před cestou vzkazoval:

„Hlavně zkuste zapadnout! Ať vypadáte jak místní!“

S úsměvem na rtech kráčíme kolem Kapitolu, když v tom nás zastaví mladý Kubánec a ptá se,

se velice omlouvá, ale že by tam auto mělo každou chvíli být. Dává mi kontakt na taxikáře. Ten ale anglicky příliš neumí. Po chvíli domlouvání, kdy mu není pořádně rozumět ani španělsky, náš hovor vypíná. Hned na to se ozývá náš průvodce, který se znovu omlouvá, že se mu to nikdy nestalo, ale taxikář, který nás má odvézt, mu sdělil, že jeho auto je od předešlého dne nepojízdné. Náš průvodce se to však dozvěděl až ve chvíli, kdy jsem mu začala volat. Prý volal dalším taxikářům, ale na Kubě chybí olej do aut, a tak jsou nepojízdná. Nakonec za námi přijíždí v devět hodin ráno jiný

taxikář, který má vozidlo vpořádku. Je to mladý

Kubánec, který si očividně žije lépe než ostatní, jelikož má k dispozici internet a dotykový telefon.

Lidé, které jsme doposud na ulici poznali, neměli mnohdy ani to. Auto samozřejmě nemá pásy, ale interiér je hezký. Polstrované světlé kožené sedačky a hodně místa před sebou na nohy. Čeká nás dvouapůlhodinová jízda.

Jedeme pravděpodobně po dálnici. Nejvyšší rychlost, kterou zde můžeme jet, je 80 km/hod. Občas má silnice větší výmol, ale jinak to jde. Hned za Havanou je překrásná příroda. Všude vidíme palmy. Přímo u silnice stojí pojízdné stánky s exotickým ovocem. Občas po stejné silnici míjíme cyklisty, někdy zase traktor nebo povoz s koňmi.

Taxikář si s námi nevykládá, což nám vůbec nevadí, protože se můžeme kochat okolím. Občas projedeme kolem pole, kde pěstují suroviny

ke spotřebě, ale jinak se jedná o surovou přírodu.

Najednou míjíme dlouhou, ale opravdu dlouhou kolonu aut.

Ptáme se taxikáře, o co jde, a ten nám vysvětluje, že se jedná o auta čekájicí na načerpání paliva. Vzápětí nato nás tato zpráva utvrzuje, jelikož projíždíme kolem samotné benzínky.

Přijíždíme do vesnice, kde nás má převzít průvodce. Ten nás hned vede ke koním. „Agentura“, kterou jsem zmiňovala, je vlastně skupinka mladých lidí, kteří si takto přivydělávají. Koně potřebují k obživě a když je příležitost, využijí je i na podobné turistické atrakce.

Jejich příbytkem je menší farma. Žijí si velice skromně a jsou závislí na tom, co si vypěstují.

Jdeme kolem prasat, koček, psa i volů. Na konci malé farmy nám představuje koně, na kterých pojedeme. Všichni jsou stejně zbarvení. Rezaví, stejně jako hlína, která je všude kolem.

Můj kůň se jmenuje Caramelo, Radimův Lihero.

„Je to rychlý kůň!“ dodává náš průvodce. Dědův kůň se jmenuje Baron a ten je údajně velice silný.

Provázet nás má po okolí mladý hoch, který patří taktéž k rodině. Ten sice anglicky tak dobře neumí, ale nějak se spolu domluvíme.

kámen. Roste na stromě. Barvu má hnědou, ale při rozkrojení je oranžové. Uprostřed má velkou tmavě hnědou pecku. Chuť se těžko popisuje. Ovoce by se dalo přirovnat ke sladké moučné bramboře. Moc nám to nelahodí. Brrr.

Je středa a my máme opouštět Havanu. Jelikož autobus odjíždí až odpoledne, s batohy jdeme pomalu na nádraží a hledáme něco k snědku. Nacházíme jen malý bufet, ten však nabízí pečivo, které se podobá našim českým rohlíkům. Kupujeme hned dva sáčky po šesti kusech.

Přicházíme s nimi do parku, který je nedaleko od obchůdku a usedáme na lavičku. Ládujeme se rohlíky, když za námi přichází mladá Kubánka žádající nás o nějaké peníze, oblečení nebo jídlo. To se nám nestává poprvé. Chvíli na to k nám přichází starší Kubánec. Celý je sladěný do červené teplákovky, která má sem tam nějakou díru. Všichni sedíme na lavičce ve stínu, ale chlápek přichází za mnou a ptá se, jak se jmenuji? Po vyslovení mého jména vykřikne:

„¡Teresita!“.

Jméno mi vychvaluje a dává se s námi do řeči. Děda s ním diskutuje nejvíce. Občas prohodí i pár slov rusky, ale spíše oba opakují stejná slova stále dokola. Kubánec zná dokonce několik českých

fotbalistů. Asi po půl hodině odchází a přeje nám šťastnou cestu.

U autobusového nádraží je několik stánků

s ovocem. Kupujeme manga a papáju. Manga tu

jsou výborná! Sladší než u nás, a tak se nám nemůžete divit, že se jich nedokážeme dosyta nabažit.

Se sáčkem plným ovoce přicházíme na nádraží a hledáme nástupiště. Kubánci nás ale směrují do čekárny. Ještě předtím však musíme uložit věci autobusákům do speciálního výklenku, kde nám naše zavazadla váží a dávají visačky s našimi jmény. Po této proceduře vyčkáváme v čekárně, dokud pro naši skupinu, která jede do Playa Larga nepřijde autobusák.

Autobusové nádraží je podobné těm našim, avšak zde mají v čekárně skromný počet sedaček. Budova nemá okna ani klimatizaci, a tak si dovedete představit, že hodina a půl čekání se táhne v tom vedru velice nepříjemně. Už se blíží doba odjezdu a já přešlapuji z místa na místo. Zbývají

minuty a my nemáme opouštět sedadla čekárny, je

to nezvyk. Přichází pro nás řidič autobusu a vede celou skupinku k vozidlu, kde nastupujeme a volíme si místa dle svého uvážení.

Jedeme opět po „dálnici“. Zhruba v polovině cesty se autobusák rozhodne, že udělá přestávku a otáčí vůz do protisměru. Hned za silnicí je drobná restaurace. Trávíme zde hodinu a poté pokračujeme dále. Tato přestávka však není započítaná do cesty, a tak přijíždíme o hodinu později.

Dorážíme na nádraží, kde nás hned lanaří Kubánci s motorkami, kteří slibují dopravu za drobný

poplatek. My to máme ale kousek, a tak jdeme podle GPS k naší Casa Particular. Tak se tu říká soukromě pronajatým domkům. Ten náš dvoupatrový domeček je zbarvený do modra a rámuje jej bílý plot. Vrchní patro je naše a dole bydlí kubánská rodina. Náš pronajímatel se jmenuje Joriol. Hned nám na uvítanou přináší lahodné ovocné smoothie z guavy. Tohle ovoce připomíná chuť našich jahod. I barva tomu nasvědčuje. Úžasné! Pitnou vodu však k dispozici nemá. Získat zde pitnou vodu je horší než hledat jehlu v kupce sena.

Zbytek dne trávíme blízko naší Casy. Kousek od ní je restaurace, kde konečně jíme plnohodnotné jídlo, jelikož jsme z předchozího dne vyhladovělí. Dáváme si rybu s přílohou rýže. Je tu i mražená pizza s kousky exotického ovoce, kterou volí Radim. Rozpočítáváme naše finance a jelikož už máme přehled, kolik zde stojí jídlo v restauracích (200–350 pesos), rozdělujeme si denní rozpočet na obědy. Zbude nám nakonec i něco na suvenýry!

Poté se vracíme na byt a odpočíváme. Strhla se taková bouřka, že způsobuje výpadek proudu. To má za následek i nefunkční klimatizaci, což je největší bolest. Zejména v noci, kdy nemůžeme usnout. Do toho se přidávají komáři, kteří nás cucají jak vosy bonbóny. Radim běhá po pokoji a snaží se je polštářem zabíjet.

Ráno vstáváme a ptáme se našeho pronajímatele na wifi, který nám bez obtíží sděluje heslo. Jenže internet nefunguje. Je tu založen na zcela

jiném systému než u nás. Wifi na Kubě dohledáte poměrně snadno, pokud jste ve městě nebo v modernější vesnici. Nicméně není zadarmo. Musíte si koupit kartičku s heslem. Heslo však funguje pouze omezenou dobu, například 5 hodin. Poté, co ztratíte připojení, si musíte koupit novou kartičku s novým odlišným heslem, které funguje na stejné wifi zase jen 5 hodin. Heslo není vázáno na konkrétní wifi, ale na celý systém, a tak stejné heslo můžete využít i na jiném místě. S tímto háčkem jsme nepočítali, protože při zařizování našeho ubytování bylo všude psáno, že je wifi k dispozici.

Joriol nám na chvíli umožňuje přístup k internetu, abychom mohli napsat domů, že jsme vpořádku. Poté neztrácíme čas a jdeme na autobusovou zastávku, kde nás má autobus dovézt do Národního parku Zapata, kde chceme navštívit park s krokodýli.

Jsme na zastávce. Uběhl čas příjezdu autobusu a ten nikde. Ptám se Kubánek, co tu stojí na jejich zkušenosti, ale ty odpovídají, že jediný autobus, který tu projíždí je spíše náklaďák, co bere lidi do práce. Nic jiného tu nejezdí. Naši konverzaci zaslechne jiný Kubánec a ten nám nabídne své kolo k pronájmu. Jenže kolo je jedno a my jsme tři. Najednou zmizí a po chvíli se vrací s jiným Kubáncem, který umí anglicky o něco lépe. Smlouváme cenu a získáváme k pronájmu tři kola, každé za 5 eur na celý den. Park Ciénaga de Zapata je od nás vzdálený 10 km. Po rovince to utíká velice rychle. Před

vstupem do parku procházíme kolem malých obchůdků. Kupuji si na památku keramický hrníček. Keramika je zde totiž poměrně tradiční. Poté kupujeme vodu, kterou konečně po několika dnech nalézáme. 300 pesos za 2 litry vody. Kupujeme hned šest litrových lahví, ale jelikož jsme žízniví, skoro veškerou vodu vypíjíme ještě tentýž den.

Přivazujeme si kolo k nedaleké palmě, když vtom za námi přichází Kubánec a že to kolo musíme opřít jinam. Prý je zde příliš blízko obchůdků. Navíc mu musíme zaplatit poplatek za parkování kola u parkoviště. Je to směšné! Jen jsme kolo zamkli k jiné palmě. Zatímco uzamykáme naše kola, Kubánec mizí. Vcházíme do krokodýlího parku. Je to taková menší ZOO tvořená pouze těmito zvířaty. Všude jsou suvenýry, což je snad poprvé, co na něco takového na Kubě narážíme. Ani v Havaně jsme to štěstí neměli.

Nejprve přicházíme k výběhu s mláďaty krokodýlů. Zrovna jeden Kubánec vchází do výběhu a jednoho chytá do smyčky na tyčce. Pozorně jej sledujeme. Nejprve mu zavazuje tlamu provázkem a až poté vychází ven z výběhu. Stále jej sledujeme a když si všimne, že na něj zíráme, nabídne nám, ať si na krokodýlí mládě sáhneme. Nakonec nám jej dává do rukou, že se s ním můžeme vyfotit. Po chvíli zjišťujeme, že jde o turistickou atrakci. Nabízí nám slaměný klobouk,

Vesnice Playa Larga se živí převážně výlovem mořských živočichů.

playa larga

playa playa larga

playa larga playa larga

Smlouváme cenu a získáváme k pronájmu tři kola.

jsme si na Kubě koupili. Mimo letiště na Kubě nefunguje placení kartou, a tak nemáme od žádného produktu doklad kvůli celní kontrole. Naštěstí vše proběhlo bez problému, a ještě si odvážíme na památku zakoupený rum.

Deset hodin letadlem do Paříže, poté dvě hodiny letadlem do Berlína a 8 hodin autobusem zpátky do Brna. Jsme zase doma.

Musím dodat, že tento zážitek v nás zachoval mnohá ponaučení. Nejen to, že nesmíme podceňovat finanční hotovost, ale zejména vážit si toho, co máme. Výlet by to byl rozhodně jiný, než kdybychom jej trávili v all-inclusive apartmánu, v hotelu anebo s cestovní agenturou. My se však rozhodli jej zažít trochu jinak a poznat díky tomu kubánskou kulturu o něco více. Největší poklad, který tu doma v Česku máme, je voda z kohoutku. O internetu ani nemluvím, ale jak je všeobecně známo, bez vody se žít nedá. Příště až zase někam pojedeme, si musíme zařídit filtry na vodu!

Po příletu jsme byli všichni ztahaní a děda dokonce zhubl o 10 kg. Každý jsme na váze něco ztratili, ale nabyli jsme neskutečné zážitky a můžeme vzpomínat, že i přes všelijaké strasti, které nás na cestě potkaly, si odnášíme jen to dobré. Tak se nebojte na Kubu také vyjet, teď už budete připraveni na to, co vás tam bude čekat.

POHLED NA KUBU

Tereza Kliglová

Grafická úprava © Tereza Kliglová

Vytvořeno jako diplomová práce na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně

Zlín, 2023

Fonty

RePublic © Suitcase Type Foundry

SF Pro Display © Apple Inc.

Balboa Plus © Parkinson Type Design

Balgin © Studio Sun

Foto © Tereza Kliglová a © Radim Kligl

Tato publikace využívá aplikace Artivive. Pro zobrazení rozšířené reality, naskenujte fotografie z koláží podle návodu níže. Rozšířená realita je využita na fotografiích, které mají v levém horním rohu trojúhleník symbolizující ikonku „play“.