PERSPEKTIVA ZADNÍ LAVICE

(Anna Chýnová)

Sedím tam, kde sedáváš obvykle ty. 5 lavic dozadu, 1 doprava. Konečně dokážu nahlédnout, jaká je tvá perspektiva. V záblescích se mi promítá naše minulost. Zaniká jako kouř, který si se mnou tak často vyháněl z plic. Byla jsem pod vlivem. Žila bych pro dávku tvého úsměvu, pohledu, doteku. Umřela bych jen za tvou přítomnost. A co ty? Byla v těch pár letech někdy doba, kdy ses alespoň na vteřinku cítil stejně?

Kdybych se stala tvým útěkem z reality já a ne nějaký omamný látky a alkohol…

Všechno se mi to vrací jako hořkosladký sen.

Nedokážu se ti podívat do očí. Mám z nich strach. Strach, že mě znovu nalákají na bláhové sliby a nesplnitelná přání. A já bych se nechala. Jsem si tím jistá. Již po sto tisícáté prvé. Ještě jednou bych v tobě hledala špetku citu, té marnotratné lásky. Jen pro ni bych zničila svou vlastní duši, stejně jako tenkrát.

Nedokážu se ti podívat do očí, protože stále nesnáším ten fakt, jakou máš nade mnou moc. Stačil by mi jeden pohled, který by říkal: ,,Ale já chci tebe." A já bych šla. Kamkoli. Jen za tebou.

Sedím tu a konečně vidím tvou perspektivu na náš konec. Je nádherná a vždycky byla. Viděl jsi to. Právě z téhle lavice. Dlouhé hnědé vlasy jí splývají po ramena a zelené oči se sem tam mrknou do zadní lavice. Pro ni bys zemřel i během nás. Pro ni jsi ochotný zemřít teď. Obětoval bys svůj život za jedno jediné mrknutí tvým směrem. Sedím ve tvé lavici. Dívám se na vás dva a ráda bych řekla, že jsem to konečně pochopila, ale opak je bohužel pravdou…