POHÁDKA O LÁSCE

(Jakub Voříšek)

Za devatero horami a devatero řekami, za osmero kraji trpaslíků a hobitů, a taky kdesi pod korunou mnoha stromů, o tom ale radši pomlčme, seděla před dávnými časy trojice hrdinů. Nebyli to ale obyčejní hrdinové, jaké znáš z tolika příběhů o princeznách v beznaději. Ani jeden z nich nikdy nebojoval proti drakovi a ani jeden z nich zatím nezískal srdce žádné princezny nebo jiné dámy, která by jej okouzlila natolik, aby pro ni bojoval v nesmyslných soubojích. Ale co z nich tedy vlastně dělalo hrdiny?

Byli to tři dávní přátelé. První z nich se jmenoval Odvaha. Byl to statný chlapík s širokými rameny a svaly na obou rukách, na obou nohách. Nikdy se ničeho nezalekl a kam jeho noha vkročila, všude byl vítán. Druhý se jmenoval Čest. Byl to velice pohledný muž s dlouhými zlatými vlasy a úsměv by okouzlil a dohnal k slzám i slimáka. Byl trochu menší než Odvaha, o to víc toho al Díky jeho vzhledu byl těžko přehlédnutelný, ale lidé ho moc v lásce neměli. Musel si hledat svoji cestu k jejich srdcím.

A třetí se jmenovala Láska. Byla to nejkrásnější žena pod sluncem a svým šarmem o všechny živé tvory, které chodí po naší planetě. Ze svých přátel byla nejmoudřejš také velmi impulzivní, a to mělo špatný vliv na okolí. Kdekoli se ukáz vyháněna.

Ale proč se vlastně tři přátele sešli onoho dne pod velkým dubem v hlubinách lesa třem tajemstvím. Každý z nich byl totiž na toto setkání pozván někým čtvrtým. Někým, kdo zatím nepřišel. Tři dávní přátelé proto zapálili oheň a vyčkávali příchodu Po nějakém čase se Odvaha vydal do lesa pochytat nějaké zajíce k večeři a Čest Čest měl Lásku velmi rád a šanci, která se mu nyní naskytla, využil k tomu, aby s svých citů. Láska ho ale odmítla. Ne kvůli tomu, že by ho taky neměla ráda, ale č jiného, na svůj ideální protějšek. Čest to velmi vzalo, ale nedal své cit ho zachránila postarší žena, která procházela kolem s těžkým košem na zádech, které pomoci.

Během chvilky, co odešel Čest, se z lesa vrátil Odvaha s dvěma zajíci a se svázanou kyticí všech možných lesních bylin. I on choval k Lásce silné city. Neváhal proto a klekaje si na koleno podal Lásce kytici a požádal ji o ruku. Láska chvilku přemýšlela, protože Odvahu asi měla raději ještě více než Čest, ale nakonec ho také odmítla. Hledala totiž něco jiného, něco lepšího – ideální protějšek. Odvahu to docela vzalo a se slzami na krajíčku se vydal znovu do lesa se slovy, že půjde najít ještě něco na desert. Láska osaměla a přemítala, jestli náhodou nebyla chyba odmítnout Čest a Odvahu. Měla trochu výčitky svědomí, ale věděla, že udělala dobře. Čekala na něco většího, na svoji pravou lásku.

Pomalu se schylovalo k večeru a Láska stále seděla u ohně sama. Koukala do dálky a právě někde tam zahlédla jakousi osobu, kterou zatím ve svém životě ještě neviděla. Osoba se pomalu přibližovala až nakonec stanula těsně před Láskou. Byl to ten nejhezčí muž, kterého kdy spatřila. Celý v černém. Byl velký jako Odvaha, a dali se spolu do řeči. Zjistila, že je i stejně upovídaný jako Čest. Měl černé vlasy a svůdné rysy jak v obličeji, tak v postavě. Láska naprosto podlehla jeho kouzlu i slibům na skvostnou budoucnost právě s ním. Vzal ji za ruku a spolu se vydali cestou, odkud předtím přišel. První je zastihl Odvaha. Chystal se něco říct, ale nebylo času nazbyt, jelikož muž v Černém okamžitě ťal po Odvahovi a ten se musel bránit. Byli to vyrovnaní protivníci a bojovali spolu několik let. Nakonec ale Odvaha prohrál a musel se vzdát svých nároků na Lásku. Černý muž s Láskou se vydali zpátky na svou cestu.

Po několika letech je dohonil Čest. Černý muž znovu tasil, ale Čest měl něco, co Odvaha neměl. Měl kouzla a pomocí nich Černého muže odzbrojil až padl na zem. Muž v černém se nevzdal a začal po Cti házet také kouzla a magické formule. Bojovali spolu dlouho předlouho. Nakonec ale i Čest klesl na kolena a prosil o milost. Tehdy si muž v Černém vzpomněl na to, jak ho Čest první den svalil na zem. Rozpřáhl se svým mečem a Čest jedním sekem poslal k zemi. Lásku to značně poděsilo, ale přesto se svým vyvoleným cestovala dále.

Lásce to ale nedalo a zeptala se muže v černém na prostou otázku: "Jak se jmenuješ?" Potom, co totiž provedl Odvahovi a Cti si už nebyla tolik jistá, jestli je to opravdu on, se kterým chce strávit svůj život. Muž v černém jako by jí nerozuměl. Šel stále dál, Lásku vlečíc za sebou. Láska se vzpouzela a chtěla se vyprostit z jeho sevření, nicméně všechno bylo marné. Teprve tehdy si Láska uvědomila, že udělala chybu. Dala se do křiku a žádala o pomoc kdejakého kolemjdoucího. Nikdo ji nepomohl. Všichni se báli muže v černém. A tak šli dál a dál, až došli k nejkrásnějšímu hradu na celém světě. Láska trochu pookřála a říkala si, že přeci jen to nemusí být tak strašné, jak se to zprvu jevilo. Když vešli dovnitř, tak ale na Lásku čekalo kruté zjištění. Celý pohádkový zámek byl jenom iluze a místo toho, aby se kochala krásným výhledem na krajinu kolem, uvrhl ji temný pán do žaláře v té nejhlubší kobce, kterou ve svém zchátralém sídle měl. A teprve tehdy, poprvé od chvíle, kdy se bavili u ohně pod velkým dubem v hlubinách lesa, promluvil:

"Teď jsi moje, Lásko. Jen a jen moje. Je marné se vzpouzet a je marné utíkat. Budeš mým vězněm, dokud stále budu mít ve tvém srdci místo." A s těmito slovy odešel. Před svým odchodem se ale ještě zastavil a dořekl: "A abych zodpověděl tvoji otázku, mé jméno je Bolest."

Od té doby uteklo mnoho a mnoho let. Mnoho lidí a hrdinů se vydalo Lásku hledat, ale nikomu z nich se nepoštěstilo. Po pohádkovém zámku jakoby se slehla zem. Hrdinové ve svém hledání vytrvali, ale i je síla času po určité době zlomila. Na Lásku se zapomnělo. Lidé si ale uvědomili, že jim vůbec nechybí a žili své životy pokojně dál, jako předtím Kdysi dávno si hrávalo několik dětí na louce. Byly šťastné, usměvavé a bez starostí. Během jejich hrátek k nim přistoupila postarší žena, jestli se k nim nemůže přidat. Děti jí odpověděly, že ano, ale že jim nejprve musí prozradit své jméno. Žena se na ně usmála a pravila: "Na mém jménu nezáleží. Dávno jsem byla zapomenuta a stejně jsem lidem působila jenom starosti."

Děti ji moc neporozuměly, ale stejně jí přihrály míč, aby se k nim přidala. Láska se ohla pro míč a hodila ho dětem. A házela jim ho na stejném místě po mnoho let, dokud nedospěly a už si házet nechtěly.