ČÍTANKA 5 PRO ZŠ

ČÍTANKA

pro základní školy

5

Připravili: PhDr. Jana Čeňková, Ph.D., PhDr. Zdeněk Jonák

Schválilo MŠMT č. j. MSMT-1579/2022-4 dne 7. 4. 2022 k zařazení do seznamu učebnic pro základní vzdělávání jako součást ucelené řady učebnic pro vzdělávací obor Český jazyk a literatura s dobou platnosti šest let.

Tato čítanka je čtvrtou částí řady čítanek pro 1. stupeň ZŠ.

Je zpracována v souladu s RVP pro základní vzdělávání. Celou řadu čítanek tvoří:

Čítanka 2 pro základní školy (J. Čeňková, A. Ježková)

Čítanka 3 pro základní školy (J. Čeňková, A. Ježková)

Čítanka 4 pro základní školy (J. Čeňková, A. Jonáková)

Čítanka 5 pro základní školy (J. Čeňková, Z. Jonák)

K čítankám je k dispozici metodická příručka pro učitele.

Řadu čítanek provází paralelně soubor učebnic a pracovních sešitů Český jazyk pro 2.–5. ročník ZŠ.

Ilustrovala Milada Kudrnová-Papežová

Vydalo v Praze roku 2023 SPN – pedagogické nakladatelství, a. s.,

Ostrovní 30, 110 00 Praha 1

Technická redaktorka Marcela Jirsová

Grafické zpracování Michal Špatz

Publikaci vyrobila tiskárna Graspo CZ, a. s., Pod Šternberkem 324, 763 02 Zlín

Počet stran 208

2. vydání – dotisk

5923

© Jana Čeňková, Zdeněk Jonák, 2010, 2017

Illustrations © Milada Kudrnová-Papežová, 2010, 2017

© SPN – pedagogické nakladatelství, a. s., 2010, 2017

ISBN 978-80-7235-604-1

Cestou do školy

Jiří Dědeček

Praštím sebou o led, bude mě to bolet, narazím do plotu, ať dostanu teplotu, zůstanu

půl hodiny v průvanu, posvačím s klukama nemytýma rukama, jaképak ciráty, napiju se uhřátý, podpořím to tím, že se znova zpotím, pak se přejím zmrzliny, suď mě, kdo jsi bez viny –

způsobím si cokoli, nechce se mi do školy! Uleželé želé

OTÁZKY A ÚKOLY:

1. Jak byste spisovně nahradili výraz „jaképak ciráty“?

2. Vypište z básně slova, která se rýmují.

3. Co znamená verš: „suď mě, kdo jsi bez viny“?

4. Vyprávějte o svém zajímavém zážitku z prázdnin.

Bylo nás pět

Karel Poláček

Do školy chodím každý den kolem jednopatrového domu, na kterém je štít s nápisem Martin Bejval. A pod tím jest tiskacím písmem napsáno: Povoznictví a obchod uhlím. Ten nápis je modře a červeně vymalovaný a po obou stranách jsou zkřížená kladívka, což se mi velice líbí. Ale ještě více se mně

Konečně cizinec ze sebe vypravil dušené „dost!“, Tom ho nechal vstát a řekl: „Podruhé budeš chytřejší. Dáš si lepší pozor, s kým si něco začínáš.“

Nový chlapec odcházel. Cestou si oprašoval šaty, vzlykal, popotahoval a občas se díval zpátky, přičemž potřásal hlavou a vyhrožoval Tomovi, co mu všechno udělá, „až ho nachytá podruhé“. Tom to kvitoval posměšky. Opouštěl bojiště v povznesené náladě; sotva byl obrácen zády, popadl nový hoch kámen, hodil jím, zasáhl Toma mezi lopatky a pak se otočil a uháněl jako jelen. Tom pronásledoval zákeřníka až domů a tak zjistil, kde bydlí. Oblehl a chvíli obléhal bránu, vyzývaje nepřítele, aby vylezl ven, nepřítel však se na něho jenom šklebil oknem a odmítal vyjít. Potom se objevila nepřítelova matka, nazvala Toma zlým, zpustlým a sprostým dítkem a kázala mu odejít. Tak odešel; ale řekl, že si „svatosvatě“ na toho chlapečka „posvítí“.

Domů se dostal velmi pozdě večer, a když opatrně vlezl oknem do své světnice, zjistil, že padl do leče v podobě své tety; když teta spatřila stav jeho šatů, její odhodlání změnit sobotní volno v zajetí s nucenou prací nabylo pevnosti skály.

Dobrodružství Toma Sawyera Ilustrace Kamil Lhoták

Výslovnost: Tom Sawyer [tom sojer], Sidney [sidny]

Saint Petersburg [sent petersburg]

OTÁZKY A ÚKOLY:

1. Dokázali byste z textu vyčíst, co vyprovokovalo Tomovo chování?

2. Měl zápas obou hrdinů nějaká pravidla?

3. V ukázce najdete zajímavá slovní spojení. Vysvětlete jejich význam a pokuste se je nahradit jinými stejného nebo podobného významu: Kat aby to spral!, Povídali, že mu hráli!, Jestli řekneš popel, tak uvidíš atd.

Hádanka

Běží, běží, nepoleží, nemá vůz ani saně, přece nikdy neustane.

(čas)

Klapzubova jedenáctka

Eduard Bass

„Setsakra ty kluku kapitánská, tak se mi zdá, že ti to v mužstvu neštymuje!“

Honza si hrál s Voříškovým obojkem.

„A co se vám nelíbí, táto? Přece jsme vyhráli jako vždycky!“

„Ejnu, vyhráli, vyhráli, ale nesměl bych být Klapzuba, abych nevěděl, že už to taky někdy můžem projet! Který setsakra čert vám vlezl do hlavy? Už ani nemluvíte, nezpíváte, nehvízdáte, odkop děláte, jako by vám mičuda překážela – co to s vámi je?“

Mladí Klapzubové začali se vrtět, převalovali se z boku na bok, jako by je půda pálila, ale nikdo ani necekl. A starý Klapzuba, když už jednou začal, šťoural se v jejich svědomí dál.

„Vždyť už si toho i ta naše máma všimla, že jste jako vyměnění! Tuhle přijde za mnou a povídá: „Copaks, táto, s těmi kluky proved? – Jářku, co bych proved? – Ona zas, že prej už nejste takoví, jako jste bývali. Že prej si jí už ani její Jirka nevšimne, a tak se mi z toho rozplakala, chudák stará!“

Ono to ve skutečnosti nebylo všecko tak zrovna pravda, jak to starý Klapzuba vyprávěl, ale on, kůže mazaná, si řekl, že musí kluky rozebrat a přimět k rozhovoru. A už se mu to povedlo. Jirka, maminčin miláček, ihned vylítl:

„To není pravda, že si jí nevšímám! To je něco docela jiného! A vůbec, Honzo, řekni tátovi, co nám je! Jen to pěkně vyklop, ať se s tím pořád netrápíme!“

jistě neznají, protože není zanesen ani na nejnovějších mapách. Nemyslíte tedy, Cyrusi, že každá loď, která se octne v dohledu ostrova, se bude snažit ostrov spíš navštívit, než jej minout?“

„Určitě,“ řekl Pencroff.

„Souhlasím,“ dodal inženýr. „Myslím, že je dokonce kapitánovou povinností nejen zaznamenat, ale i prohlédnout každou zemi, která není dosud zmapována. A to je případ Lincolnova ostrova.“

„Dobrá, připusťme, že tu loď přistane,“ řekl Pencroff. „Co budeme dělat, spustí-li u pobřeží kotvy?“

Tato náhlá otázka zůstala zprvu bez odpovědi. Teprve Cyrus Smith po krátké úvaze odpověděl se svým obvyklým klidem:

„Uděláme to, co musíme udělat, přátelé. Spojíme se s lodí, požádáme o dovolení vstoupit na palubu a opustíme ostrov; ale napřed ho jménem Spojených států zabereme. Později se sem vrátíme se všemi, kteří s námi budou chtít odplout, abychom ostrov definitivně kolonizovali a opatřili tak Unii v této části Tichého oceánu důležitou lodní základnu.“

„Hurá!“ vykřikl Pencroff. „Nebude to malý dar naší vlasti! Ostrov je už skoro kolonizován, ve všech svých částech pojmenován a má přirozený přístav, pitnou vodu, silnice, telegrafní linku, loděnici a továrnu. Stačí ho jen zanést do map.“

,,A co když ostrov za naší nepřítomnosti někdo obsadí?“ ptal se Spilett. „Tisíc ďáblů!“ zvolal námořník. „To bych raději zůstal na ostrově jako stráž! A Pencroffovo slovo na to, že by mi ostrov nikdo neukradl jako hlupákovi hodinky!“

Tajuplný ostrov

Výslovnost: Jules Verne, 2. pád Julesa Verna [žila verna], Lincolnův ostrov [linkolnův ostrov], Ayrton [erton], Cyrus Smith [sajrus smis], Harbert [herbert], Gedeon Spilett [gedeon spajlet], Pencroff [penkrof], Nab [neb], Duncan [danken]

OTÁZKY A ÚKOLY:

1. O čem debatovali trosečníci na ostrově, co bylo jejich problémem?

2. Viděli jste nějaký film, který byl natočen podle románu Julesa Verna? Četli jste nějakou verneovku? Vyprávějte o ní.

3. Zjistěte v encyklopedii nebo na internetu, které z Vernových fantazií se staly skutečností.

Krev bratrství

Karel May [karel maj]

Pohřební obřady se konaly u kamenné mohyly. Tucet Apačů pod řízením Inču-čuny a Vinnetoua tu v krátké době obklopil Klekí-petrovu rakev stěnou z menších i větších balvanů asi tak do tří čtvrtin její výšky. Zbytek zůstával nezakrytý, to jest završoval se během obřadů. Když jsme přišli, část Apačů seděla kolem této kamenné, ještě nedokončené hrobky a zpívala jednotvárné, dojímavé smuteční písně. Jednoduché nápěvy se znovu a znovu opakovaly, tu a tam z táhlé, ponuré melodie zazněl drásavý, pronikavý výkřik bolesti a smutku. Před tím kvílejícím houfem se zmítala v jakýchsi podivných, hned křečovitě trhavých, hned zase volných a důstojných pohybech postava ověšená nejrůznějšími cetkami a zamaskovaná pitvornou škraboškou.

„Medicinman?“ zeptal jsem se šeptem Sama Hawkense.

„Ano.“

Přinesli jsme právě z blízkého lesa malý, ze dřeva vyřezaný křížek, který jsme chtěli položit na hrob Klekí-petrova posledního odpočinku. Vinnetou s tím souhlasil, věděl, jak řekl, že hroby ve velkých městech bílých mužů se tak často označují. Ostatně prý se s tímto znamením setkal

Ale sotva se rozpadl tento obrovský státní útvar, začal na jeho místě narůstat počátkem středověku jiný Řím, Řím papežský, pro dějiny a osud Evropy přinejmenším stejně významný jako Řím cézarský. A znova všechny cesty vedly do Říma, ať už šlo o tažení vojenská, poslání politická, výpravy nebo pouti věřících, znova po oněch dávných cestách kráčeli císařové, králové, knížata, legáti, vojevůdci, rytíři, básníci, sochaři, malíři, stavitelé, filozofové a miliony vzdělaných i prostých lidí. Řím byl opět středem světa.

A je jím v jistém, i když značně menším měřítku také dnes, ačkoli už zdaleka nemá takové postavení, jako měl za impéria a středověkých papežů. Ale jako kolébka evropské kultury je pořád ještě obestřen slávou a ozdoben památkami minulosti. A tak stále ještě mnoho, velmi mnoho cest z celého světa vede do „věčného města nad Tiberou“.

Zakopaný pes

Vysvětlivka: Tibera – řeka protékající Římem

Výslovnost: via Aurelia [vija aurelija], via Flaminia [vija Flaminia] via Traiana [vija Trajana], via Appia [vija apija], Caesar [césar]

Rhôna [róna; řeka ve Francii]

OTÁZKY A ÚKOLY:

1. Jak se jmenuje část Říma, kde sídlí papež?

2. Jak dlouho přibližně trvá dnes cesta letadlem z Prahy do Říma?

3. Navštívil někdo z vás Řím? Viděli jste dokumentární film o Římu?

Jmenujte nějakou významnou historickou památku v Římě.

Připlavalo jaro v potoce

Radek Malý

Připlavalo jaro v potoce, přineslo nám Velikonoce.

Od blatouchů břeh je žlutý, kluci už si řežou pruty.

Budou běhat za děvčaty, vypráší jim jarní šaty.

Kam až smí smích

Ve frontě na oběd

Radek Malý

Spolužačky, spolužáci, buďte chvíli tiše!

Slyšíte to? Strom se kácí!

Nebo spadly na zem tácy?

Ne!

Kručí mi v břiše…

Kam až smí smích

Sobectví Hádka

Josef Hiršal, Bohumila Grögerová [bohumila grégrová]

JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ já:ty já:ty já:ty já:ty já!

JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ já:ty já:ty já:ty já? tyty!

JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ já? ty! já? ty! já? ty! ty!

JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ já! já! já! ty? já! ty? já!

JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ ty ty! ty ty! ty ty ty! já?

JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ já! já! já! ty? já? ty? ty?

JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ já? ty? ty ty ty! já:ty já!

JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ já:ty já:ty já:ty já:ty já!

JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ já?! já??!! ty! ty! tytyty!

JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ JÁ já? tytytytytyty!!!!!!!!!!!

Láska

onaona onaona

onaona onaonao

onaonaonaonaonaonaon

aonaonaonaonaonaonaona

onaonaonaonaonaonaonaona

onaonaonaonaonaonaonaonaon

aonaonaonaonaonaonaonaonaona

aonaonaonaonaonaonaonaonaona

ONO Job-boj

ÚKOL: Pokuste se ve skupinách navrhnout podobnou experimentální báseň.

A pak ho napadlo: „Poslouchej, a čím se budete živit, když moje ponožky necháte na pokoji?“

„To neřešte,“ odpověděl Hihlík chlapácky. „Já se poohlídnu jinde. To za prvý. A za druhý: máme zásoby. Každej lichožrout si dělá zásoby! Na lidi není žádný spolehnutí, tvrdí můj děda. Pořád jsou samá válka, revoluce nebo móda. A kdo to odnese? My lichožrouti! Tak to říká.“

„Tvůj dědeček je moudrý člověk,“ prohlásil pan Vavřinec vážně.

„To je. Ale člověk není. On je lichožrout jako já.“

Hihlík zvedl hlavu a naslouchal.

Teď už to vzdálené, duté klepání za stěnou kuchyně slyšel i pan Vavřinec.

„Hihihi, děda! Už musím jít. Zase mi vynadá, že moc mluvím. A že jste mě vůbec neměl vidět!“

„Tak mu řekni, ať se nezlobí. Pověz mu, že jsem říkal, že kamarádi se musí vidět. A můžeš mi říkat Egone.“

„Kamarádi!“ Hihlík se chytil za hlavu. „To jako myslíte, pane Vavřinec… teda Egone… že my dva jsme jako kamarádi?“

„Už to tak vypadá,“ přikývl pan Vavřinec, tedy Egon. „Já asi nějakého kamaráda moc potřebuju.“

„To já taky! Protože Ramses a Tulamor junior jsou sice mí bratranci, ale žádný kamarádi to teda nejsou.“

„Tak už běž,“ mávl pan Vavřinec rukou směrem ke zdi, za níž se ozvalo další netrpělivé zaťukání.

„Ale nebudete se dívat?“ zaprosil Hihlík. „Ta chodba je totiž tajná, Egone.“

„Nebudu. Tajemství je moc důležitá věc,“ řekl Egon a otočil se k diplomu nejlepšího trubače Hradní stráže zády. Lichožrouti Ilustrace Galina Miklínová

OTÁZKY A ÚKOLY:

1. Vyprávějte o prvním setkání lichožrouta Hihlíka s Egonem. Kdo je lichožrout?

2. Vysvětlete dva významy, pro které je v textu užito slovo ladit.

Léčení hubatidy

Betty MacDonaldová [bety mekdonaldová]

Paní Tůmová vytočila telefonní číslo a vyhrkla rovnou: „Mám starosti s naší Majkou.“

„Tu já znám,“ zasmála se paní Láryfáry. „Má moc hezké zrzavé cůpky a krásné hnědé oči.“

Paní Tůmová ji přerušila: „Vlasy má pořád stejné, ale oči už nejsou zdaleka tak hezké. Někdy totiž šilhá ke stropu, mrká a přitom špulí pusu.“

Paní Láryfáry se zamyslela. „Taky přitom odmlouvá a je hubatá, že?“

„Jak to vlastně víte? Na vás snad byla taky drzá?“

„Kdepak, Majka je u mě hodná, ale jak vás tak poslouchám, zdá se mi, že se u ní objevily příznaky choroby zvané hubatida. Kdy jste si toho poprvé všimla?“

„Včera odpoledne, jen co přišla ze školy. Byla drzá na paní učitelku Pláničkovou, a když jsem ji poslala za trest do jejího pokoje, začala dělat uražené obličeje a řekla: ,Odejdu jen proto, že chci, ne proto, žes mi to poručila!’ Vždycky pohodí hlavou, až jí poskočí copánky, a i zezadu vypadá jako pávice.“

„Nedělejte si starosti, milá paní Tůmová,“ řekla paní Láryfáry. „I nejvzornější děti, které znám, to někdy postihne. To bude obyčejná hubatida. U Majky jsme naštěstí zachytily nemoc už v začátcích, a tak nám léčba nebude trvat příliš dlouho. Zastavte se u mě po obědě, připravím vám Penelopu. To je můj papoušek. Na pár dní vám ho půjčím. Teď ho má paní Jeníková, používá ho asi měsíc. Doufám, že jejich Honzík se už dočista uzdravil. Nemějte žádné obavy. Penelopa dovede vyléčit i nejtěžší případy hubatidy. Na to se můžete spolehnout.“

Jakmile paní Tůmová zavěsila sluchátko, hned se jí ulevilo. Po obědě zaskočila k paní Láryfáry pro Penelopu. Byl to veliký zelený papoušek se šibalským pohledem a uměl rychle mrkat očima. Paní Láryfáry se záhadně usmála: „Časem pochopíte, jaké máte štěstí, že se Penelopa baví jen s dětmi.“ A podala ohromené paní Tůmové klec s ptákem.

Cestou domů nepromluvila Penelopa ani slovo, ale bylo na ní vidět, že jí nic na světě není vhod. Zlostně poposedávala na bidýlku a rozmrzele mžourala. Když paní Tůmová postavila klec na okno v kuchyni, papoušek si zastrčil hlavu pod křídlo.

Probudil se, jakmile přišla Majka domů ze školy, a hned si začal čechrat

Palečkovy hádanky

Josef Hiršal – Jiří Kolář

Který koník nechodí, netahá ani neskáče? Zákoník

Který rak je každému drahocenný? Zrak

Který sud nedokáže udělat žádný bednář? Osud

Které traviny jsou k jídlu? Potraviny

Neočekávaný dýchánek

J. R. R. Tolkien [tolkín]

V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Nebyla to žádná ošklivá, špinavá, vlhká díra, plná konečků žížal a páchnoucí slizem, ani vyschlá, holá písčitá jáma, kde by se nedalo na nic sednout a ničeho se najíst: byla to hobití nora, a to znamená komfort.

Měla dokonale okrouhlé dveře jako okénko lodní kajuty, nalakované nazeleno a s nablýskaným žlutým knoflíkem mosazné kliky přesně uprostřed. Dveře vedly do předsíně jako do válcovitého tunelu, velmi komfortního tunelu bez kouře, se stěnami obloženými dřevěným táflováním a s kachlíčkovanou podlahou pokrytou koberci, zařízeného leštěnými křesly a velikou spoustou věšáků na klobouky a kabáty, poněvadž hobit rád přijímal návštěvy. Tunel se vinul hezký kousek cesty dost hluboko, ale ne docela přímo do úbočí kopce – Kopce s velkým K, jak mu říkali všichni obyvatelé na míle kolem –, a z tunelu vedlo mnoho okrouhlých dvířek napřed na jednu stranu a potom na druhou. Hobit si nepotrpěl na žádné chození do schodů: ložnice, koupelny, sklepy, spižírny (a těch měl spoustu), šatny (měl celé místnosti vyhrazené oblečení), kuchyně, jídelny, to všechno bylo v témž patře, a vlastně na téže chodbě. Nejlepší pokoje ležely všechny po levé straně (ve směru příchodu), protože jedině ty měly okna, hluboce zasazená okrouhlá okna, ze kterých bylo vidět přes hobitovu zahradu na luka svažující se dolů k řece.

Náš hobit byl velice zámožný hobit a jmenoval se Pytlík. Pytlíkové žili

Paleček krále Jiřího

v okolí Kopce od nepaměti a obyvatelé je pokládali za velmi vážené, nejenom proto, že byli většinou bohatí, nýbrž také proto, že se nikdy nezaplétali do žádných dobrodružství a nikdy neudělali nic neočekávaného: mohli jste předem říci, co takový Pytlík na jakoukoli otázku odpoví, a ani jste se nemuseli namáhat a ptát se ho. Náš příběh vypráví o tom, jak se jeden z Pytlíků do dobrodružství přece jen zapletl a shledal, že dělá a říká věci naprosto neočekávané. Přišel tak možná o vážnost u svých sousedů, ale získal – inu, jestli něco získal, uvidíte nakonec sami.

Matka tohohle našeho hobita – ale co je to vlastně hobit? Zdá se mi, že dneska je třeba hobity poněkud popsat, neboť jsou už vzácní a plaše se straní Velkých lidí, jak říkají nám. Jsou to (nebo bývali) malí lidičkové, dosahující asi tak polovičky našeho vzrůstu a menší než bradatí trpaslíci. Hobitové žádné vousy nemají. Je na nich pramálo kouzelného nebo vůbec nic, leda to obyčejné a všední umění, se kterým dokážou rychle a tiše zmizet, když se hřmotně blíží taková velká neohrabaná osoba jako vy a já a dupe přitom jako stádo slonů, takže nás hobiti slyší na míli daleko. Mají sklon k obtloustlým bříškům; oblékají se do pestrých barev (hlavně do zelené a žluté); nenosí žádnou obuv, poněvadž jim na chodidlech od přírody roste hustá a hřejivá hnědá srst, podobná jejich srsti na hlavách (jenže na hlavách je kudrnatá); mají dlouhé, obratné hnědé prsty na rukou, dobromyslné obličeje a smějí se hlubokým hlaholivým smíchem (zvlášť po obědě, který si dopřávají dvakrát denně, když se jim to podaří). Teď víte dost, abychom mohli pokračovat. Jak už jsem se chystal povědět, matka našeho hobita – jeho plné jméno znělo Bilbo Pytlík – byla bájeslovná Beladona Bralová, jedna ze tří pozoruhodných dcer starého Brala, hlavy hobitů, kteří žili za Vodou, to je za říčkou, jež obtékala úpatí Kopce. Často se říkávalo (v jiných rodinách), že kdysi dávno se jeden z Bralových předků určitě oženil s nějakou vílou. Byl to samozřejmě nesmysl, ale rozhodně na nich pořád ještě zbylo něco ne docela hobitího a čas od času se příslušníci rodu Bralových pouštěli do všelijakých dobrodružství. Diskrétně mizeli a rodina to vždycky ututlala, ale zůstalo skutečností, že Bralové nebyli tak vážení jako Pytlíkové, ačkoli byli nepochybně bohatší.

Ne že by se Beladona Bralová pouštěla do nějakých dobrodružství, jakmile se jednou provdala za pana Bunga Pytlíka. Bungo, otec Bilba, pro ni zbudoval (částečně za její peníze) tu nejluxusnější hobití noru, jaká se dala najít pod Kopcem, za Kopcem i za Vodou, a tam bydleli až do konce svých dnů. Ale přesto je pravděpodobné, že Bilbo, její jediný syn, třebaže svým zevnějškem i jednáním jako by z oka vypadl svému solidnímu a pohodl-

Robinson Crusoe

Daniel Defoe

90 klasických knih pro lidi v kalupu (Henrik Lange)

Dobrodružství Toma Sawyera

Mark Twain

90 klasických knih pro lidi v kalupu (Henrik Lange)

Tato čítanka je součástí řady čítanek pro 2. až 5. ročník základní školy a je zpracována v souladu s požadavky RVP pro základní vzdělávání.

Přináší reprezentativní výběr z domácí i zahraniční literatury pro děti, obsahuje dostatek otázek, úkolů pro práci s textem a uplatňuje i mezipředmětové vztahy jak na úrovni didaktické, tak na úrovni praktické. Obsahově i metodicky je odkazy na vybrané, vhodné, rozvíjející texty propojena s učebnicemi vlastivědy a přírodovědy, jež odkazují na konkrétní stránky a texty v čítance, jimiž lze výuku vzdělávací oblasti Člověk a jeho svět a čtení propojit a oživit.

Čítanka má stejně jako všechny části celé řady jednotnou schvalovací doložku MŠMT.

Řadu čítanek provází souběžná řada učebnic a pracovních sešitů českého jazyka. Bližší informace www.spn.cz