Martin Michovský – umělecký řezbář

Text a foto: Petr Socha Šéfa mám tam nahoře

S Martinem jsme si povídali v jeho dnešním bydlišti nedaleko Prahy. Lesní chata je zvenku i zevnitř vyzdobena vyřezávanými reliéfy, soškami a všemožnými dalšími výtvory proloženými symboly Švýcarska – vlajka s helvétským křížem nejen že vlaje venku na stožáru, ale je v nějaké formě přítomna snad v každé místnosti. Řezba a Švýcarsko jsou zjevně hlavní pilíře Martinova života.

O emigraci přemýšlel od dětství: „Moje teta utekla v roce 1948 do Itálie a první moje návštěva Západu byla u ní. Byli jsme měsíc v Římě, dva měsíce na Ischii, naši loď na moři doprovázeli mečouni… To jedenáctiletého kluka poznamená,“ vzpomíná.

Doma se nejdřív vyučil, posléze se dostal na UMPRUM na Žižkov: „Měl jsem ohromné štěstí, byla to zlatá éra té školy, vedl nás Otto Sukup, strašně dobrý sochař, velkolepý znalec lidí, já tam byl starší a měl jsem proto určité výhody a k učitelům bližší vztah. ‚Nečum na zem, koukej od prvního patra nahoru,‘ učili nás tam a je to fakt: Praha je krásná zejména nahoře. Mým spolužákem byl dnes slavný František Skála, spolu jsme utíkali a dělali melouchy ze dřeva, které jsem měl doma v Říčanech. Těmi jsem si taky postupně vydělal na letenku…“ V pondělí maturita, ve čtvrtek emigrace Emigroval ihned po ukončení studií ve třiadvaceti letech: „Já jsem v pondělí maturoval a na čtvrtek měl letenku do Curychu.“ Díky známostem vzešlých z lidí okolo juniorské reprezentace v rugby, jejímž byl členem, věděl, na koho se obrátit, aby ho do Curychu pustili. Byl to dlouho, roky a měsíce pláno-

Martin Michovský je zástupce mladší generace emigrantů, vaný akt. To se psal kteří přesídlili do Švýcarska v sedmdesátých letech. rok 1975. Usadil se v Basileji u kamarádů, Celý život ho živily jeho vlastní ruce a umělecké nadání. kteří emigrovali před Do estetických tvarů převedl tuny dřeva, ale i kamene. ním. „Bylo to krásné léto, které jsme strávili A na Švýcary nedá dopustit. hlavně na Bachgrabenu (basilejském koupališti, pozn. red.).“ Bylo ovšem potřeba se zařadit do systému. Výlet do Wallisu Asi za měsíc si našel práci v nočním baru, než potkal známou z uměleckých kruhů, která ho spojila s restaurátorskou firmou z Vispu ve Wallisu, jež opravovala oltáře. „Tam jsem zavolal a odjel ve chvíli, kdy mi zbývalo posledních asi 10 franků. Vzali mě, bydlel jsem přímo nad dílnou. Wallis je nádherný, hlavu jsem měl zakloněnou, všude samá čtyřtisícovka, to víno, ta Rhôna… I práce byla zajímavá, dnes bych tam asi už zůstal. Ale já jsem byl trochu zlobítko, tak mě šéf po nějakém „Kdo má blízko k řemeslu, tak má právo kecat do života. Zkušenosti samy nepřijdou, mohu si něco průšvihu poslal do vyčíst, ale aby byly podloženy konkrétními zážitky, že jsem něco zažil, něco viděl, něco udělal, to Raronu do tesařství, zprostředkuje jen řemeslo.“ kde jsem vyřezával Kristáčky. Tam jsem třeba vyřezával velkého ukradeného Krista podle jediné fotografie, co zůstala.“ Jenže zpátky do Basileje ho lákala parta. „Tehdy jsem měl ještě představu, že parta pro člověka něco znamená. A měl jsem tam rugby.“ V Basileji ale práce se dřevem nebyla, až přišel další známý s nabídkou: „Hele, Michováku, tak sekej šutr!“ Proč ne. Martin nastoupil do firmy, která mu konečně zajistila udržitelné

živobytí. Dalo by se snad říct, že se usadil, a časem si, jak sám říká, „vykorespondoval manželku“, s níž se mu zanedlouho narodila dcera.

Martin sype při našem povídání jméno za jménem, které sotva srozumitelně pochytí záznamník a která vlastně pro čtenáře našeho příběhu nejsou ani důležitá. Ukazují ale, že hustá síť Čechů byla rozvinuta co do plochy i oborů. Společně žili bohatý komunitní život, bavili se, natáčeli amatérské filmy. Žil v prvním patře domku v Allschwilu, přímo nad vlastní dílnou.

Občanem a mistrem

Po dvanácti letech získal švýcarské občanství a jak šel čas, postupně přebíral štafetu po dosluhujících řezbářských mistrech a začal učit mladé adepty řemeslu. Sám si udělal mistrovské zkoušky, při své živnosti vedl vlastní úterní kurz a ve středu a ve čtvrtek vyučoval od odpoledne do noci pro tamní Coop. Vedl i učednici Doris, z níž se po čtyřech letech stala poslední řezbářka vyučená v Basileji. „Tehdy ještě bylo vidět, že má řemeslo zlaté dno, chodívali jsme přes hranici do hospůdky k Lucy do Hegenheimu, kde ti mladí kluci, řemeslníci, přijížděli v červených Ferrari a nosili ruličky hotovosti. Když jsem se ptal, proč mají u sebe tolik peněz, odpovídali, že je potřeba být připraven a na výhodné nabídky okamžitě reagovat.“

Švýcarské zahrádky

A pokud někdo říká, že Švýcaři jsou nezábavní a studení čumáci, tak to je taková hovadina!

vlakem, můžete jejich shluky pozorovat leckde, i tam, kde by to člověk vůbec nečekal. Plochu s ovocem a zeleninou doplňují často improvizované rekreační domky, nad nimiž nikdy nesmí chybět plápolající švýcarská vlajka.

I on jednu zahrádku pořídil. „Jestli něco bylo multikulti, pak to byly zahrádky. A pokud někdo říká, že Švýcaři jsou nezábavní a studení čumáci, tak to je taková hovadina! Já znal díky škole, sportu i zahrádce strašný kvanta lidí, my si tam užívali hrozný srandy. Každá ta zahrádkářská kolonie má svoje depo a to depo má malinkou hospůdku. Tam se pije pivo z flašky, hrajou se karty, kecá se, všichni jsou spokojený… Tam se člověk vždycky tak těšil, až skončí práce, honem zabouchnout dveře a na zahrádku, rychle vše pohrabat a honem do depa,“ vzpomíná.

Jak se rekonstruují kašny

Basilej je město kašen. Má jich na 400, většinou vyrobených ze solothurnského vápence. Martin se podílel na jejich rekonstrukci. „Kašna se zbavuje zavápnění, oštokuje se, nově se opracují profily, kde je kámen poškozený či zkorodovaný, odseká se a nově opracuje, případně se vloží nový kámen.“ A jaký je rozdíl mezi řezbou do dřeva a tesáním do kamene? „U dřeva je nevýhoda, že má léta, na což se musí brát zřetel. Kdežto kamen léta nemá, takže tam můžu kroužit ornament, jak chci. Dnes už to není ťukačka rukou, jsou na to pneumatický kladívka a kompresor, vlastně taková malá sbíječka, která vibruje a s vidiovými nástroji to jede úplně samo.“ Varhany

Ovšem vrcholem Martinovy tvorby byly varhany – asi proto, že jsou největší a nejhonosnější. Vyřezal jich přes šedesát pro mnoho významných svatostánků. „Začalo to tím, že přišel architekt Bauer a dal mi pláneček, abych mu na to navrhnul ornament. Já mám výhodu, že z ornamentu jsem maturoval, tak jsem to navrhl a zakázku jsem dostal. Byly to první varhany, které jsem dělal, jsou v Oberwilu u Basileje. V průběhu prací mě kontaktoval sám varhaník, jestli bych nechtěl pracovat přímo pro firmu Metzler Orgelbau. Tak jsem začal vyřezávat a zlatit další a další. Od té doby vždycky říkám: ‚Já mám šéfa nahoře, dejte si na mě bacha.‘“ Zlacení je další z polozapomenutých řemesel. Vyřezané ornamenty se potahují tenkými plátky 22karátového zlata, které se pokládají speciálním štětečkem z chlupů z veverčího ocasu a leští se achátem.

Kde můžete Martinovy varhany vidět? Namátkou zmiňuje významné varhany v Antverpách, v Ingenbohlu u Schwyzu, v Neuenkirchu u Lucernu nebo v Sand in Taufers v Itálii. „Ve Staufenu jsem vyřezal nádherný dubový varhany. Po čase jsem tam byl na návštěvě a ptám se paní za nimi: ‚Můžu se na ně podívat?‘ ‚Né, né, to nejde…‘ Já na to: ‚Já je vyřezával.‘ Tak paní otočila a brečela jak želva. Když jsem se šel rozloučit s varhaníkem, pro něhož jsem dělal ty první varhany, plakali jsme oba…“

Zpátky v Česku

„Švýcarsko má větší emigraci než imigraci,“ připomíná Martin jeden z důvodů, proč se na důchod odebral zpět do Česka. Životní náklady a povinné platby ve Švýcarsku dělají život mimo něj snazší. A samozřejmě, i v Česku je doma. Dnes bydlí na tajném místě nedaleko Prahy, takřka v divočině mezi rybníky a lesy. Zde má svůj ráj, obdobu někdejší švýcarské zahrádky, v malé dílně vyřezává spíš pro sebe než pro výdělek a žije plně svobodný, plodný život.

A jak dnes vnímá Švýcary? „Poctivost, přesnost… Nikdo jiný na světě asi nemohl dělat hodinky, oni sami o sobě jsou přesní. A hlavně: já měl furt srandu. Měl jsem asi fakt štěstí na dobrý lidi…

No, asi se mi tam líbilo víc.“