Jak chudý Švýcar na Moravě zbohatl

Kdo by se kdy nadál, že by v nějaké malé švýcarské vsi starousedlíci věděli, kde leží Kroměříž, Brno nebo Olomouc, a jména těchto vzdálených měst měli nadto uvedena na fasádě vlastního kostela! A věřili byste snad, že nejenže si dřív jezdili Švýcaři vydělávat do Čech a na Moravu, ale že si v našich krajích mohli vydělat tolik, aby si za nastřádané peníze doma ve Švýcarsku postavili celý kostel! Ten svět je nějak divně naruby...

…a v rodné vsi kostel

vystavěl Text: Jana Zapletalová

V obci Maroggia o několika desítkách domů se pár kroků od slunného břehu Luganského jezera hrdě vypíná k nebi menší kostel se zvonicí. Z druhé strany jej chrání Monte Generoso (1 704 m n. m.), tj. Štědrá hora, která svým obyvatelům skýtala množství kaštanů k obživě. Ve vsi žilo jen několik málo rodin. Tak chudých, že si nemohli dovolit postavit ani důstojný svatostánek, natož vydržovat vlastního faráře. A právě v této půvabné obci mezi horou a jezerem se někdy kolem roku 1589 narodil jako jedno z pěti dětí Giovanni Pietro Petrucci. Jakkoli chlapec vzešel z chudobné vesnice, z níž museli docházet na mše do sousedních obcí, vyhoupl se ke snové církevní kariéře. A když zbohatl, za nastřádané peníze vydělané v dalekých krajích Moravy postavil svým sousedům v Maroggii kostel a vybavil jej takovým majetkem a pozemky, že z úroků pohodlně vyhospodařil i farář s kuchařkou. Aby se na jeho dobrodiní ve vsi nikdy nezapomnělo, nechal to pro jistotu vytesat do mramoru. A tak dodnes stojí na fasádě kostela hned nad vstupním portálem latinsky napsáno, že „kostel nechal za vlastní peníze vystavět a vyzdobit Giovanni Pietro Petrucci z Maroggie, slovutný kanovník v Olomouci, Brně a Kroměříži“.

Brilantní církevní kariéra

Jak se Giovanni Pietro Petrucci dostal z Maroggie do Říma a posléze na Moravu, zůstane zřejmě navždy obestřeno tajemstvím. Tou dobou však do Věčného města zajížděly za prací celé skupiny jeho krajanů, mezi jinými i architekti Carlo Maderna z Melide či posléze Francesco Borromini ze sousedního Bissone, kteří pracovali pro papeže a nejvyšší římskou šlechtu. Giovanni Pietro Petrucci získal v Římě kvalitní církevní vzdělání a vstoupil nejprve do služeb monsignora Francesca Paolucciho, posléze se stal sekretářem knížete Fürstenberga.

Od roku 1611 se počala rozvíjet jeho úspěšná církevní kariéra na Moravě. Byl instalován za faráře v Modřicích při kostele sv. Gotharda a s Moravou již zůstal spojený po větší část svého dospělého života. Jako svého latinského a italského sekretáře si jej vybral olomoucký biskup kníže František kardinál Dietrichstein. Oblíbil si jej natolik, že jej navrhl na pozici kanovníka v Brně.

Luganské jezero, na jehož březích se pod dominantní horou Monte Generoso nalézá i obec Maroggia. Právě tam vystavěl Giovanni Pietro Petrucci kostel z prostředků vydělaných na Moravě

Kanovník Giovanni Pietro Petrucci jako stavebník kostela v Maroggii Kostel v Maroggii nechal postavit a vyzdobit za vlastní peníze vydělané na Moravě

FOTO: SWITZERLAND TOURISM/RENATO BAGATTINI FOTO: JANA ZAPLETALOVÁ

Posléze se v roce 1635 Petrucci stal rovněž kanovníkem v Olomouci a Kroměříži. Všechny tyto funkce s sebou automaticky přinášely nemalé prebendy. Petrucci byl dále apoštolským protonotářem, radou císaře Ferdinanda II. a jeho syna arcivévody Leopolda I. Viléma Habsburského, jenž byl od roku 1638 rovněž olomouckým biskupem. Vedl korespondenci s kardinálem a pražským arcibiskupem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu, působil jako agent Scipiona Gonzagy di Bozzolo. Spektrum Petrucciho činností bylo široké a zahrnovalo patrně diplomatické a agentské styky s nejvyššími představiteli církevní i světské moci ve střední Evropě.

FOTO: JANA ZAPLETALOVÁ

Rodinná síť ve střední Evropě

Ve střední Evropě působila většina kanovníkových příbuzných, zejména pak jeho dva bratři Giacomo a Ambrogio. Pracovali jako kameníci a podíleli se s desítkami svých krajanů z Rovia, Bissone, Melide a dalších obcí z kraje kolem Luganského jezera na výstavbě honosných budov ve Vídni, na Moravě a okolí (ve Valticích, Brtnici, Bratislavě ad.). Na rozdíl od většiny ticinských rodin měli bratři Petrucciové s sebou v Záalpí dlouhodoběji rovněž své manželky a děti, což svědčí o tom, že se jim ve střední Evropě muselo dařit a že tam byli stabilněji usazení. Na svou rodnou obec však navzdory úspěchům v cizině nikdy nezapomněli a vracívali se podle možnosti domů.

Bratři Petrucciové rovněž volili pro své potomky v rámci bezesporu promyšlené sňatkové politiky vlivné a perspektivní manžele a manželky z řad krajanů, kteří by pomohli posílit rod a umožnili expandovat do dalších uměleckých odvětví. Takovým nejznámějším případem byl sňatek Anny Catteriny, neteře bohatého kanovníka olomouckého, kroměřížského a brněnského, s mladým inženýrem a architektem se slibně se rozvíjející kariérou Giovannim Pietrem Tencallou z Bissone. Za svědka na svatbě ve svatoštěpánském dómu ve Vídni šel mladým novomanželům císařský inženýr a architekt Filiberto Lucchese a císařský zednický mistr Carlo Martino Carlone.

Latinský nápis nad vstupem do kostela připomíná, že Petrucci byl kanovníkem v Olomouci, Kroměříži a Brně

FOTO: JANA ZAPLETALOVÁ

Mladí manželé a jejich rodiny patřili k vrchní společenské vrstvě ticinské migrace ve střední Evropě. K posílení rodové pozice v rámci komunity švýcarských migrantů a získání zakázek bezpochyby přispíval nemalou měrou právě třetí bratr, kanovník Petrucci stýkající se s movitou šlechtou a vysokými představiteli církve, kteří rozhodovali o zakázkách.

Úspěšný kanovník mecenášem

Když už měl kanovník Petrucci svá léta, stáhl se z Olomouce zpět do rodné obce, kde začal být aktivnější ve společenském životě své farnosti. Stal se kmotrem mnoha dětí svých známých a některé dokonce sám pokřtil. Ve svých přibližně čtyřiceti šesti letech disponoval takovými finančními prostředky, že se rozhodl pro svou rodnou ves udělat jeden monumentální počin. Vedle svého nového velkolepého paláce, ostentativně se tyčícího uprostřed obce vedle přikrčených skrovných příbytků sousedů, nechal postavit na místě původní kaple nový farní kostel. Mohl si to dovolit díky velkému jmění, které nakumuloval z příjmů plynoucích z prebend jeho kanovnických a jiných církevních úřadů na Moravě.

Mecenášský počin kanovníka Petrucciho, který se doma v předcházejících desetiletích objevoval spíše sporadicky, musel v malé obci vyznívat velkolepě. Petrucci tak učinil nejen ke slávě boží, jak se na kanovníka slušelo, ale zcela přirozeně taky k věčné paměti vlastní pozemské existence. Svůj rodový znak vytesaný do kamene nechal osadit přímo na fasádu kostela a ve štuku na další čtyři místa v interiéru, takže památka na kanovníka Petrucciho je v malém jednolodním kostele všudypřítomná a tato touha po vyjádření a zvěčnění sociální prestiže objednavatele doslova prosakuje celý prostor. Kostel sv. Petra a Pavla v Maroggii

K výstavbě kostela se přistoupilo někdy po roce 1635. Za výběrem provádějících umělců stál Giovanni Pietro Petrucci evidentně sám. Kostel vyzdobili jeho krajané z nedalekých obcí, kteří vesměs pracovali v Záalpí. Štukovou výzdobu všech tří oltářů realizoval Giovanni Antonio Colomba z Arogna. Dvě rozměrné nástěnné malby na bočních stěnách presbytáře, znázorňující Ukřižování sv. Petra a Stětí sv. Pavla, vznikly rukou císařského malíře Carpofora Tencally někdy po roce 1652. Carpoforo Tencalla z Bissone byl ve své době nejúspěšnějším malířem ve střední Evropě, kterého zaměstnával ve Vídni císař a nejmocnější rakouská, uherská a moravská šlechta. Kanovník Petrucci se s Tencallou dobře znal ze Záalpí. Díky tomuto přátelství se mu patrně podařilo přesvědčit slavného a časově zaneprázdněného freskaře, aby se po roce 1652 během některého ze svých návratů domů uvolil vyzdobit presbytář kostela v Maroggii. Výběr scén nástěnných maleb reflektuje stejně jako Colombovy štukové sochy po stranách původní zasvěcení kostela oběma apoštolům – sv. Petru a Pavlovi.

Petrucci nechal dekorovat rovněž dvě boční kaple. Obzvláštní pozornost věnoval levé, zasvěcené kanovníkově ochránci a jmenovci sv. Janu Křtitelovi, která byla rodovou kaplí Petrucciů, do níž byl později pohřben. Dnes se v kapli nachází kanovníkův portrét a štukový oltář po stranách lemuje sv. Lucie se sv. Kateřinou Alexandrijskou, jejíž jméno nesly obě kanovníkovy neteře.

Za nejcennější součást výzdoby nového kostela lze pokládat hlavní oltářní obraz Petrucciho rodové kaple. Znázorňuje šest světců: sv. Jan Křtitel a sv. Petr, sedící uprostřed, byli evidentně vybráni záměrně jako aluze na křestní jména objednavatele Giovanniho Pietra Petrucciho a jeho svaté ochránce. Kolem těchto hlavních světců nalezneme po stranách ve stejné velikosti dva oblíbené morové patrony sv. Šebestiána a sv. Rocha a v horní části na méně exponovaných místech sv. Františka a sv. Karla Boromejského. Pro vyvedení obrazu si Giovanni Pietro Petrucci vybral nejvýznamnějšího z ticinských malířů, který tou dobou úspěšně rozvíjel svou kariéru v Janově – Giovanniho Battistu Carlona z Rovia, jenž mu vytvořil bravurní a svěží malbu hodnou kanovníkova jména a památky.

Přemítání o dělbě pozemských statků na smrtelném loži

Cenný zdroj poznání kanovníkova života poskytují dochované testamenty. První známou závěť sepsal bohatý Petrucci ve svých 60 letech, kdy již chorý a upoutaný na lůžko moc nadějí do svého pozemského pobývání nevkládal. Pohřeb si přál po vzoru svého patrona Františka kardinála Dietrichsteina umírněně prostý: stačilo „jen“ 100 mší za spásu jeho duše bezprostředně po smrti, rozdat nějakou tu almužnu ubožákům a celebrovat dvě mše týdně v kostele v Maroggii navždy, v úterky a pátky do skonání světa. Výdaje se církvi měly hradit z odkázaných lukrativních pozemků.

Bohatý kanovník zahrnul svým pozemským jměním vedle mnoha církevních institucí a bratrstev širokou rodinu včetně služebných, a to podle sympatií, které k jednotlivým členům choval (a jež jsou z jeho testamentů víc než patrné). Šťastní dědici však nedostali své podíly jen tak zadarmo. Movitý strýček a mecenáš s postupujícím věkem a nemohoucností intenzivně promýšlel, jak ještě lépe rozdělit své pozemské statky. A těch změn bylo tolik, že již v září 1649 nechal vše pro lepší přehlednost sepsat do další závěti. A tím

to vůbec nekončilo… Jistě k pramalé radosti dědiců a jiných věrných pokračoval ve zdokonalování své poslední vůle i na smrtelném loži a přidával další a další podmínky, jež nebozí pozůstalí museli naplnit, aby neztratili nárok na něco z té pozemské pomíjivosti v domě svého dobrodince.

A tak starý kanovník přidal do závěti i svou neteř Angelicu, na niž ve svém prvním testamentu vůbec nepomyslel. Leč s podmínkou, že se do pěti let od jeho smrti provdá či zaslíbí bohu. Stejnou podmínku pozemského či duchovního sňatku doplnil rovněž do staršího odkazu svým dvěma milým neteřím. Oba univerzální dědice, své synovce, ponechal podle původní vůle, avšak s podmínkami, že „ctihodný pan Giovanni Pietro, dědic“ musí dokončit tříleté studium, jež započal „před drahnou dobou” ve městě Vídni. Jeho bratru Giovannimu Battistovi se pak závětí zapovídalo odstěhovat se od jeho nejmenovaného „patrona” bez bratrova povolení či souhlasu notáře Andrey Antoniniho, a to až do dosažení věku 25 let.

Jako pragmatický muž promyslel a do závěti nechal zanést rovněž opatření pro případ katastrofického scénáře smrti všech jeho synovců. To by pak dědictví mělo přejít na jeho neteře, avšak s podmínkou, že by ony i jejich manželé rezignovali na používání vlastních příjmení a znaků a přijali by příjmení i znak rodu Petrucci. Tím by byla zachována kontinuita rodu a příjmení. Toho však nebylo zapotřebí. Giovanni Pietro Petrucci se odebral na věčný život ve svém domě v Maroggii roku 1659. Dožil se požehnaných 70 let. Synovec ve strýcových stopách Cesta úspěšné církevní kariéry byla v rodině vyšlapána. Byla by škoda jí nevyužít. Mladý kanovníkův synovec Giovanni Pietro ml. nakonec, snad s vidinou dědictví po strýcovi, úspěšně dostudoval teologii v Římě a ve Vídni. Strýček mu nadto ještě stihl zajistit teplé místo na Moravě. Jako děkan ve Velkém Meziříčí mladík pobíral přes 3 000 zlatých ročně, což prý odpovídalo kolatuře biskupa nebo kapituly. Sídelním kanovníkem v Olomouci se stal ještě za strýcova života. Následovaly funkce kapitulního děkana a generálního vikáře v Olomouci a letitá služba pro

FOTO: JANA ZAPLETALOVÁ

Svůj znak nechal kanovník Petrucci vyobrazit v kostele hned na pěti místech, aby se na jeho skutek nezapomnělo slovutného olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. Mladý Petrucci, který znal italsky, německy i latinsky, požíval velké biskupovy důvěry. V Olomouci se dochovalo na 70 dopisů mezi mladým Petruccim a slovutným biskupem Castelcornem. Korespondence se netýká jen pracovních záležitostí v církevních věcech, záležitostech politiky, diplomacie a ekonomie. Ukazuje mimo jiné, jak silně byl Petrucci ml. v moravském prostředí Kaple rodu Petrucciů s významným obrazem od Giovanniho zasíťovaný, s kým měl jaké vztahy Battisty Carloneho a štuky Giovanniho Antonia Colomby a za koho se přimlouval. Tento rodák z Maroggie nabyl na Moravě nesmírného musel mít pro trápení svého vrstevníka vlivu, což může mimo jiné vysvětlovat, proč pochopení a snad mu jeho dopisy plné olomoucký biskup, velký stavebník a mece- popisů zdravotního stavu přinášely útěchu náš, zaměstnával na svých stavbách celé v jeho vlastním osudu. Petrucci psal biskuskvadry švýcarských umělců a řemeslníků, povi o dietách, nechutenství, pití octové vody Petrucciho příbuzných a krajanů. či potížích se spánkem nebo se mu svěřoval Mladého kanovníka vázal k biskupovi se svými lidskými problémy, jako například že blízký osobní vztah. Ještě když biskup po byl pozván na večeři, ale neví, jak vydrží sedět zvolení pobýval v Salcburku, zajištoval mu u stolu, neboť dosud ho nemoc vázala na loži. Petrucci ml. všechny potřebné praktické zále- Zdravotní problémy Petrucciho ml. se stupžitosti před jeho příjezdem na Moravu, mimo ňovaly a sužovaly ho časem natolik silně, že jiné obstarávek do domácnosti včetně kre- velké množství času trávil v lázních v Badenu, dence, garderoby nebo vhodného kuchaře odkud biskupovi četně psával. Zdravotní a dalších zaměstnanců. Při té mladý kanovník stav a časté absence v úřadu v Olomouci jej mimo jiné vyjádřil své pochybnosti, že by se přiměly nakonec v jeho 50 letech k rozhodo domácí kantýnu mohl starat nějaký Čech, nutí rezignovat na své funkce a uchýlit se do který prý mohl nanejvýš tak zajišťovat pivo či rodné vsi. Pán Bůh si jej k sobě povolal ve vodu, víno však stěží. strýcově paláci v Maroggii ve věku pouhých Ve svých dopisech biskupovi líčil své četné 55 let. Na rozdíl od jeho strýce se však po mlazdravotní obtíže. Tělesná schránka kanovníka dém Petruccim nezachovaly z uměleckého Petrucciho byla totiž již v jeho čtyřiceti letech dědictví žádné památky, a snad i proto jeho ve značně zchátralém stavu. Trpěl podagrou jméno splývalo tak dlouho se jménem Petrua chiragrou, která ho často vázala na lůžko. cciho staršího, jemuž neprávem přidávalo Biskup Karel, jehož sužovala stejná nemoc, k jeho 70 letům dalších 18 let k dobru.