ERASMUS+ na Slezské univerzitě - online brožura

nnějších zku š jce e n ne

obyt v zahran p í ičí n dij

t jednou z Tv ý b ýc že ů h m

tí os

St u

Získání Tvých zkušeností pro život podporuje

Cestování, přátelé z různých koutů světa, nové jazyky a kultury. To je Erasmus+! Program, díky kterému můžeš zažít zahraniční dobrodružství v rámci svého studia. Během studijního pobytu, praktické či absolventské stáže můžeš po dobu několika měsíců až jednoho roku přičichnout k rozdílnému stylu výuky na evropských univerzitách a odlišnému rytmu života. U nás to jde snadněji než jinde; dlouhodobě máme až 100 % úspěšných žadatelů o výjezd. Vyber si z našich 155 partnerských smluv se zahraničními univerzitami z 39 zemí světa pro své jedinečné zážitky!

ERASMUS V ČASE KORONAVIRU? Studentka FVP Karolína Lančová se po karanténě vrátila do Slovinska

Erasmus je zkušenost, kterou bych doporučila úplně všem.

Doba je taková, že je nesnadné jen tak vycestovat do zahraničí. Posluchačka 2. ročníku oboru Veřejná správa a sociální politika odcestovala v rámci projektu Erasmus+ za svým studijním dobrodružstvím do Slovinska.

V březnu vládním speciálem odcestovala zpět do Česka, aby se před nedávnem pod Triglav vrátila.

Kde se zrodil nápad vyrazit na Erasmus a proč Slovinsko?

Před několika lety byla na Erasmu v Anglii moje starší sestra a možnost studijního pobytu v zahraničí si moc pochvalovala, takže od té doby

mě Erasmus lákal. A proč Slovinsko? Když jsem byla na střední škole v pěveckém sboru, Slovinsko jsme navštívili a do této země jsem se zamilovala. Jelikož jsem měla kromě Slovinska na výběr hlavně Polsko a Slovensko, tak moje volba byla celkem jasná.

Jakou školu ve Slovinsku navštěvuješ?

Je to univerzita v hlavním městě Lublani a chodím na fakultu sociálních věd.

Byla jsi ve Slovinsku v období, kdy se po celém světě začal šířit koronavirus. Jak na nastalou situaci reagovali Slovinci?

Mám pocit, že to ve Slovinsku hlavně z počátku příliš vážně nebrali.

Bylo pro mě složitější se cokoliv aktuálního dozvědět, protože tamní média znají pochopitelně jen slovinštinu, takže jsem se k informacím dostávala obtížněji, ale Slovinci hodně dlouho žili úplně normálním životem. Třeba poté, kdy se u nás zavíraly školy, se slovinští žáci a studenti učili další čtyři týdny v běžném chodu. Roušky byly nařízeny jen v dopravních prostředcích a byly doporučeny rozestupy mezi lidmi podobně jako u nás. Také se postupně ve Slovinsku začaly skloňovat možnosti karantény, ale určitě jsem vnímala po návratu do Česka, že u nás se řeší koronavirus opravdu ve velkém.

Jak ses tedy dostala domů?

Zhruba v polovině března jsem přijela domů vládním autobusovým speciálem, který vyjížděl z Chorvatska a projížděl Slovinskem, kde byly dvě zastávky v Lublani a Mariboru. Byla to nová situace, od které jsem nevěděla, co mám čekat. Myslela jsem si, že nám budou dělat nějaké testy, takže mě překvapilo, že jsme ze Slovinska projeli do České republiky bez jediné kontroly. To bylo zarážející.

Jaké jsi měla možnosti setrvání ve Slovinsku?

Abych byla upřímná, tak jsem chtěla ve Slovinsku zůstat, ale rodiče o mě měli strach a chtěli mě mít doma, což je logické, protože nikdo nemohl tušit, jak se situace vyvine. Teď už jsem zase nějakou dobu zpět ve Slovinsku. Tuším, že právě Slovinsko bylo jednou z prvních zemí v Evropě, která otevřela hranice.

Jak složité bylo dostat se zpátky? Asi to nebylo jen o tvém rozhodnutí.

To určitě ne. Bylo kolem toho poměrně dost vyřizování. Na Slovinsko nedám dopustit, ale kdybych měla říct nějaký nešvar, pak je to obecně byrokracie a správní systém, který podle mě ve Slovinsku hodně pokulhává. V podstatě jsem se spojila s českou ambasádou ve Slovinsku, tam jsem zjistila, co mám udělat pro návrat do Slovinska. Bylo mi doporučeno, abych nepřicestovala autobusem či letecky, takže mě vezl autem tatínek.

Koronavirus v ČR odhalil, že lidé si navzájem dokážou pomoci šitím roušek nebo zařizováním nákupů pro seniory. Registrovala jsi něco podobného ve Slovinsku?

Vůbec ne, ale asi to bude tím, že tam skutečně nebyl koronavirus takovým strašákem jako u nás. A hlavně jsem odjížděla poměrně brzy.

Nemám takový přehled o tom, co se ve Slovinsku dělo ve druhé polovině března a v dubnu.

Potkáváš hodně zahraničních studentů?

Zrovna fakulta, na kterou docházím, je v tomto extrémem, protože tady je odhadem takových 90 % studentů ze zahraničí. Je tady spousta Španělů, potkala jsem Švédku, hodně tady studují lidé z jiných balkánských zemí. Typickým příkladem jsou Makedonci. Narazila jsem také na asijské studenty, takže zrovna v Lublani je Erasmus hodně aktuálním tématem.

Jak jednali ostatní zahraniční studenti v otázce koronaviru a setrvání ve Slovinsku?

Poměrně hodně jich ve Slovinsku zůstalo, ale našli se i tací, kteří prostě ukončili své studium v březnu, odcestovali domů a do Slovinska už se nevrátili.

Co tě na Slovinsku tolik fascinuje?

Je to krásná země se vším všudy. Jde o takový přehlížený stát, řekla bych, ale mají hory, moře, vinice, mají všechno! Příroda je tady opravdu nádherná. Odhaduji, že dobrou čtvrtinu Lublaně pokrývá zeleň a rozsáhlý park, který není možné jen tak projít pěšky. Velkou část Slovinska jsem procestovala, ať už to bylo nádherné město Koper, pak samozřejmě proslulé jezero Bled, Piran, Bohinj, vodopád Savica, Postojnska

jama, Predjamski Grad a v neposlední řadě Škocjanské jeskyně, které jsou na seznamu památek UNESCO. Navíc život tady je z velké části podobný tomu našemu, takže si zde člověk rychle zvyká. Říkáš, že je Slovinsko podobné v životním rytmu, ale našla bys přece jen nějaké odlišnosti s životem v ČR? Slovinci jsou hodně usměvaví a milí lidé. Ze začátku jsem byla nesvá z toho, že jsem šla na nákup a prodavačka se na mě usmívala a ptala se mě, jaký mám den. Na to prostě v Česku nejsme zvyklí. Češi mají údajně problémy s cizími jazyky. Jde zejména o lidi ve středním a pokročilejším věku, kteří žijí mimo Prahu. Jak jsou na tom Slovinci? Řekla bych, že o dost lépe. V Lublani umí alespoň základy opravdu skoro každý. Tam jsem vůbec neměla problém s tím se domluvit. U ostatních částí Slovinska to nejsem schopna objektivně posoudit, ale na mých výletech mimo Lublaň také nebyl s domluvou problém.

Co ti zkušenost s Erasmem ve Slovinsku přináší?

Je to hlavně samostatnost a zodpovědnost. Zní to trochu jako klišé, ale je to tak. Předtím jsem vždy žila s rodiči, ale Erasmus člověka donutí se o sebe postarat. Je to zkušenost, kterou bych doporučila úplně všem.

Autor: Jakub Plaskura – studentská redakce Slezské univerzity Fotografie: z archivu K. Lančové

ERASMUS V ČASE KORONAVIRU? Tomáš Hercig o neobvyklých zážitcích i přínosných zkušenostech

Pokud někdo váhá, jestli vyrazit na Erasmus, tak ať se přestane rozmýšlet a jede.

Taková šance už se v životě nemusí naskytnout.

Spousta z nás se stále vypořádává s koronavirovou situací. Jaký to byl ale semestr pro někoho, kdo zůstal v jedné z koronavirem nejpostiženějších zemí Evropy? Posluchač navazujícího magisterského programu Ekonomika a management Obchodně podnikatelské fakulty Slezské univerzity Bc. Tomáš Hercig popsal svou zkušenost z programu Erasmus+ ve španělské Cartageně.

Před samotným začátkem pobytu ve Španělsku tě něco znepokojovalo nebo odrazovalo?

Trochu jsem se bál, ale ne situace ve světě. Zkušenosti se zahraniční-

mi stážemi pro studenty jsem už měl. A přesto mě trochu děsilo odjet na delší dobu pryč. Ale cítil jsem, že potřebuji zvolnit. I proto jsem si vybral Španělsko. Lákalo mě poznat uvolněnější životní styl a jiné prostředí. A tak jsme ještě s dalšími dvěma kamarády z fakulty v půlce února vyrazili autem směr Cartagena.

Poměrně brzy po tvém odjezdu se koronavirus rozšířil po celé Evropě. Jak jsi to prožíval v cizině?

Zpočátku jsme to neřešili vůbec. Vlastně nikdo v zemi. Měli jsme zprávy od rodin a známých, kteří měli starost, co s námi je a jestli jsme v pořádku. Na univerzitu jsme chodili asi pět týdnů, měli jsme svůj program a nikdo ani nepomyslel na to, co přijde. Všechno se to stalo ze dne na den.

V čem se lišila opatření v ČR a ve Španělsku?

Největší rozdíl byl v časové prodlevě. Stejně jako u nás se všechno uzavřelo velmi rychle, akorát o něco později. Měli jsme velký problém sehnat roušky i dezinfekční prostředky, museli jsme obejít všechny lékárny ve městě a v poslední jsme měli štěstí. Vlna solidarity se šitím roušek se ve Španělsku neprojevila tak jako v ČR. Mě osobně hodně zaskočily prázdné regály a nenasytnost lidí už zpočátku. A mírně nás překvapila i přítomnost policie v ulicích.

Jak nastalou změnu řešili ostatní studenti Erasmu?

Studentů z ciziny bylo v Cartageně dost, především z Evropy. Všichni jsme dostali zprávy z domovských univerzit, někdo dříve a někdo později. Největší rozdíl byl v tom, že někteří Erasmus ukončit museli a velká část z nich opravdu byla hned repatriována. My jsme dostali možnost vrátit se, ale rozhodnutí bylo na nás. Nechtěli jsme se vzdát naděje a rozhodli se zůstat.

Jak jsi bojoval s jazykovou bariérou?

Všechno jsme řešili v angličtině. Na kurz španělštiny jsem sice chodil, ale ten kvůli situaci brzy skončil. V kontaktu jsem byl především s dalšími studenty z Erasmu a zprávy jsme dostávali od svých koordinátorů, univerzit a známých. Navíc média moc nesleduji a víc mě zajímala situace doma. Ale potřebné informace jsme vždy získali.

Jak bys popsal svou karanténu?

Bylo to těžké, ale beru to s nadhledem. Dohromady jsem strávil v karanténě téměř šedesát dní, když počítám i dva týdny po návratu do ČR. V Cartageně to bylo náročné, chodili jsme ven opravdu jen v nutných případech. Nemohli jsme ani na chvíli odjet z města kvůli nařízenému maximálnímu počtu lidí v autě. Navíc jsme byli na bytě tři a dvě z našich ložnic neměly okna. Tím pádem jsme trávili čas hlavně spolu v kuchyni a učili se přizpůsobovat. Hodně jsme vařili, cvičili, pracovali a každý

týden s novými zprávami marně čekali na naději, že se věci obrátí k lepšímu, ale rozhodně jsme situaci nepociťovali tak kriticky, jak by se podle médií zdálo. Karanténu v ČR už jsme si vlastně celkem užívali. Byli jsme opět pohromadě u mě, a dokonce jsme slavili padesát dní karantény.

Teď už jsi zpátky v Karviné. Musíš se do Španělska ještě vracet?

Kupodivu v tomhle nebylo Španělsko pozadu oproti ostatním zemím, všechno totiž řešíme online. Trochu horší je to s technickými záležitostmi. Ze školy jsme moc nezameškali, ale některé přednášky a semináře bych raději zažil na vlastní kůži. Ještě mi chybí dodělat několik povinností, ale vracet se tam už nebudu.

Jak na tebe zapůsobila Cartagena a Španělsko obecně?

Místo je to nádherné. Univerzitní budova je v podstatě historická pevnost a před ní se rozprostírá úchvatný přístav. Lidé jsou temperamentnější, než jsem čekal, ale splnilo to moje očekávání v jiném pohledu na svět. To, jak si tam dokážou všechno užít a vychutnat, bych chtěl přenést i sem.

Vypíchl bys nějaké nejzajímavější nebo nejsilnější momenty tohoto semestru?

Nezapomenutelný je určitě zážitek právě se španělskou policií. Od naší paní domácí jsme dostali svolení jít na chvíli na cestu za dům, kde nikdo nebyl, abychom se trochu provětrali. Než jsem tam stačil dojít za spolubydlícími, leželi oba na zemi pod nátlakem policie, která požadovala naše doklady. Možná i neznalost španělštiny a policejní nedostatečná úroveň angličtiny nám z této zvláštní situace pomohly. Nejspíš šlo o udání, ale víc jsme se nedozvěděli. Druhým takovým okamžikem byl moment, kdy jsem si uvědomil, že jsem koronavirus dost možná prodělal. To bylo ještě před začátkem karantény na jednom večírku, kde byla spousta lidí. A o něco později, když mi kamarád četl všechny možné příznaky koronaviru, mi došlo, že jsem ho nejspíš nevědomky prodělal. Asi týden mi nebylo dobře, ale kašel jsem neměl, proto mě to hned nenapadlo. Ovšem testy po návratu do ČR přítomnost protilátek u mě ani kamarádů nepotvrdily.

Co pro tebe tato velká zkušenost roku 2020 představuje?

Pořád je mi trochu líto, že jsem nezažil ten klasický Erasmus. Chtěli jsme každý víkend cestovat. Za co jsem ale rád, byla neskutečná příležitost zapracovat na mých osobních soft skills. Naučit se umět vycházet s lidmi kolem sebe za každé situace, hledat efektivní řešení a rychle se rozhodovat. Největší radost mám z nápadu na nový projekt pro Business Gate, který jsem si přivezl právě ze Španělska. Připravujeme BG Stories ve formě podcastů a těšíme se na další zajímavé projekty.

A pokud někdo váhá, jestli vyrazit na Erasmus, tak ať se přestane rozmýšlet a jede. Taková šance už se v životě nemusí naskytnout.

Autor: Eva Gladkovová – studentská redakce Slezské univerzity Fotografie: z archivu Tomáše Herciga

Erasmus je pro mnohé nedílnou součástí vysokoškolského života. Umíš si představit, že se třeba na jeden semestr ocitneš v úplně jiném světě a vzděláváš se v cizím jazyce? Pokud ano, jsi na správné adrese. Na našem unikátním portálu jinak.slu.cz najdeš příběhy některých našich kolegů, kteří Erasmus zažili na vlastní kůži.

Vzdělání, životní zkušenost, noví přátelé a kontakty. To vše se ti u nás otevírá, protože Erasmus na Slezské univerzitě je SUper!

ERASMUS JINAK

Zvedněte zadek z gauče NAUČÍME TĚ POMOCI SI SÁM JINAK

Je důležité odhodlat se. Je to náročné a rozhodně člověk musí vystoupit ze své komfortní zóny. Ale rozhodně to stojí za to - zvednout zadek z gauče a vyrazit ven. Doporučil bych všem studentům, aby těchto možností využili.

Filip Schramm // student

FILIPŮV PŘÍBĚH Filipa cestování nesmírně baví a program Erasmus pokládá za nejjednodušší a pro studenta nejpřístupnější formu cestování s benefity navíc. Pro své cesty a získávání zkušeností ovšem nezvolil studijní pobyt, ale dal přednost pracovní stáži.

Pracovní stáž má oproti studijnímu pobytu výhody i nevýhody. Mezi výhody patří to, že její dohoda je individuální záležitostí mezi studentem a konkrétním pracovištěm, není tedy limitována konkrétními již uzavřenými smlouvami mezi univerzitami. Přesto i tak je její absolvování podpořeno peněžními prostředky pro cestu a pobyt. Nevýhodou je to, že si ke konkrétnímu pracovišti musí student prošlapat svou cestičku sám a tento proces nemusí být vůbec jednoduchý, jak se na vlastní kůži Filip přesvědčil.

Rozhodl se totiž ještě se dvěma kamarádkami pro pobyt v anglicky mluvící zemi a co je angličtějšího než samotný Londýn? Zasedli tedy společně k internetu, kde začali hledat kontakty na zdravotnická zařízení v Londýně a poptávat možnost stáže pro zdravotnického pracovníka.

Jak sám říká, obeslali snad všechny velké londýnské nemocnice, byly to desítky e-mailů. Odezvy ale nebyly buď vůbec žádné, nebo byly odmítavé. Odhodlaná skupinka to ale nevzdala – a přesně to také Filip doporučuje ostatním. E-mailový kontakt změnili na telefonický, a to už přineslo své ovoce. Filipa i s oběma kamarádkami přijali na dvouměsíční pracovní stáž v londýnském soukromém zařízení zaměřeném na poskytování dlouhodobé intenzivní péče.

V této fázi si Filip myslel, že už je vyhráno. Ale ještě tomu tak nebylo. Vzápětí obdrželi takovou horu formulářů a složitou smlouvu, že vděčně přivítal pomoc své fakulty prostřednictvím jejího fakultního

koordinátora pro program Erasmus Mgr. Bortlíkové, která jim s jejich zvládnutím hodně pomohla. Filip ještě dnes kroutí hlavou nad tím, jak administrativně náročný proces to byl. Ale pak už opravdu šlo vše ráz na ráz. Univerzitou vyplacené stipendium pokrylo jak náklady na letenky, tak i ubytování, finančně docela náročné náklady místní dopravy a pojištění. Od zaměstnavatele dostávali zdarma stravu (na špičkové úrovni) a kapesné (pozor, nebývá to vždy pravidlem). Filip si v Londýně ještě našel brigádu, kdy si uklízením přivydělal na trávení volného času v této evropské metropoli (no ano, prostor pro nějaký noční život se také našel :-) a cestování.

A co se Filip na stáži naučil?

• Toleranci v multikulturním prostředí (zdravotnický personál v daném zařízení byl opravdu národnostně pestrý) • Profesně se posunul: díky specializaci zařízení na intenzivní péči měl bohatou příležitost práce s tracheostomiemi (zajištění průchodnosti dýchacích cest, kdy je průdušnice uměle vyústěna na povrch těla) a břišní sondou • Posílil si vlastní sebevědomí – a to jak po stránce profesní, tak osobnostní (máme u nás opravdu dobře připravený a vzdělaný zdravotnický personál, toto by se od nás mohli učit).

Určitě i toto nové sebevědomí přispělo k pocitu, že při dojednávání návratu další rok „už šlo vše zařídit samo.“ Aktuálně Filipa čeká poslední rok studia, pak složení bakalářské zkoušky. Co potom? Ano, hádáte správně – absolventská stáž. Možná v Londýně, možná jinde. Místo není tak důležité, důležité je využít všech možností, které máte.

ERASMUS JINAK

Erasmus vždycky stojí za to NAUČÍME TĚ UŽÍT SI PODPORU JINAK

Erasmus? Vždycky to stojí za to, i kdyby to mělo znamenat prodloužení doby studia. Jednak pro prožitky, jednak pro konkurenční výhodu do budoucna, které studium v zahraničí představuje. Také jsem zjistil, že mne Erasmus naučil snadněji navazovat vztahy.

Jan Krawczyk // student

JANŮV PŘÍBĚH Jan se původně rozhodl studovat vojenskou vysokou školu. Po přijetí absolvoval měsíc přípravného vojenského výcviku, při kterém si uvědomil, jakou hodnotu pro něj má svoboda jednání a z výcviku před nastoupením do školy odešel. Samozřejmě tím nerezignoval na vysokoškolské vzdělání, jen bylo třeba rychle jednat. Spolužák z bilingvního gymnázia v Ostravě mu doporučil Obchodně podnikatelskou fakultu v Karviné, pro kterou se rozhodl sám; Jan si prošel nabízené studijní programy a rozhodl se pro specializaci, která mu v budoucnu pomůže splnit si sen řídit vlastní úspěšnou firmu.

Slezská univerzita je vysokou školou, které své studenty povzbuzuje k získání zkušeností ze studijního pobytu v cizině. Jan moc vybízet nepotřeboval; bylo mu jasné, že zkušenosti se zahraničí se vždycky hodí a navíc vždy rád cestoval. Neváhal proto a pro svůj výjezd si vybral Španělsko, které má rád a jehož jazyk studoval na gymnáziu. Ze dvou nabídnutých španělských destinací si vybral Polytechnickou univerzitu v Cartageně pro možnost studovat Řízení firmy v angličtině i španělštině.

Snad všichni, kdo Erasmus absolvovali, potvrdí, že kromě studijních zkušeností je to hodně o kamarádství. Nové přátele stmeluje nejen podobné vlastní nastavení i sdílení stejné situace cizinců v dané zemi. Jan potvrzuje stejnou zkušenost: „Nejlepší na tom jsou přátelé a trávení volného času s nimi. S některými jsem i po ukončení výjezdu stále v kontaktu a chystám se je navštívit u nich doma. Takže mne čekají cesty do Mexika, Holandska, Lotyšska a mnoha dalších zemí,“ směje se Jan. Před soukromými cestami chce absolvovat ještě jeden

výjezd v rámci Erasmu; zvažuje Francii a Japonsko. Vždyť podobnou příležitost, kdy dostane peníze na cestu a 5 měsíců studia v zahraniční, už možná nepotká. A s obdrženými penězi se při troše skromnosti vyjít dá, ví už Jan, přestože osobně preferuje i nějaké vlastní prostředky navíc na zábavu.

ERASMUS JINAK

Už vím, jaká chci být a čím chci být NAUČÍME TĚ ÚSPĚŠNĚ VYCESTOVAT JINAK

Miluji cestování, miluji poznávání nových zemí. Za každou zkušenost, a to i za takovou, která zpočátku nevypadala příliš pozitivně, jsem byla nakonec ráda.

Zdálo se mi, že spolu s vycestováním na Erasmus se moje okolí doma změnilo. Ale změnila jsem se já.

Teď už vím, jaká chci být a čím chci být.

Petra Švecová // studentka

PETŘIN PŘÍBĚH Petře je teprve 21 let, ale zkušeností s životem v zahraničí má na rozdávání. A také se o ně s námi ochotně dělí. Na Erasmus vycestovala dvakrát, v zahraničí strávila dva semestry. Poprvé odjela hned po prvním ročníku bakalářského studia do Slovinské Lublani, kde se zapsala do 4 předmětů na fakultě sociálních věd. Záhy ovšem zjistila, že protože ve Slovinsku není zvykem dělit studium na bakalářské a navazující magisterské, tři vybrané předměty předpokládají vyšší úroveň studia.

Situaci zralou na zhroucení nakonec vystřídala euforie, že i po pouhém roce studia na Slezské univerzitě se může srovnávat se studenty 4. a 5. ročníku v hostitelské zemi. „Byl to můj vůbec první delší pobyt mimo domov. Nezískala jsem koleje, ale nakonec jsem byla ráda, protože jsem si ve spolubydlících, které jsem si našla sama, získala skvělé kamarády. A to nejen na poznávání nového místa a kultury, ale také výměnu zkušeností a názorů.“ A jací jsou Slovinci? „Mají úžasný kampus, ale zpočátku mi scházela příjemná atmosféra Opavy. Překvapila mne vysoká organizační úroveň – vše klapalo, poskytovali skvělý informační servis – a to jak při studiu, tak v životě v hlavním městě. Hned při příjezdu mi předělili mého osobního Buddyho – studenta, který mi pomáhal vyznat se v systému univerzity i životem ve Slovinsku. Pomohl mi se vším – od zápisu po vyřízení tramvajenky a dodnes jsme spolu v kontaktu.“ Ještě v Lublani se Petra rozhodla, že by byla škoda nevyužít všech možností a začala plánovat další pobyt na Erasmu, tentokráte si vybrala Itálii. Vše vyřizovala ještě ze Slovinska přes svou domovskou fakultu v Opavě a svou vyučující, Mgr. Janu Bortlíkovou: „Právě ona mi nabídla možnost z nově navázané spolupráce univerzity Roma Tre. Vlastně jsem se přihlásila dost pozdě, nestihly jsme deadline, ale moje vyučují-

cí byla naprosto skvělá, nějak vše dokázala zařídit. Po návratu z Lublaně jsem byla doma jen devět dní – vlastně jsem si stihla jen přebalit kufr a už jsem byla v Itálii.“ Žít v Římě je něco úplně jiného než navštívit Řím První dojmy z „Bella Italia“? Naprostý šok. Po fungující Lublani se zdálo, že nefunguje nic. Chaos, džungle, zmatek. Ale nádherný. Prostě Itálie. Jenže ji zároveň nelze nemilovat. Petra si velmi rychle zvykla i opět díky podpoře ze strany své vyučující (Mgr. Bortlíkové), která nad svými svěřenci drží ochrannou ruku a z Opavy dokáže i v Itálii zařídit spoustu věcí: „Strašně moc bych jí chtěla poděkovat, bylo pro nás velmi cenné, že jsme měli někoho, o kom jsme měli naprostou jistotu, že se na něj můžeme spolehnout, kdykoliv napsat či zavolat a požádat o pomoc.“ Vypadá to, že Itálie bude pro Petru osudovou záležitostí. Během jejího pobytu ji totiž oslovily aktivity Mezinárodního fondu pro zemědělství a rozvoj, který sídlí právě v Římě a jehož agenda mimo jiné řeší světové a sociální změny způsobené lidskou činností a klimatem. Již teď se Petra zajímá o možnost pracovní stáže a v budoucnu by se chtěla této problematice věnovat i profesně.

Proč vyrazit na Erasmus podle Petry: • Zvednete si sebevědomí (ověříte si schopnost domluvit se, spolehnout se na sebe) • Poznáte cizí kulturu a styl života • Rozšíříte si jazykové znalosti • Osamostatníte se • Získáte nadhled (lépe rozlišíte, co je důležité a co ne, přestanete řešit maličkosti) • Utříbíte si představu o vlastní budoucnosti

ERASMUS JINAK

Je to práce se zážitky a zábavou

NAUČÍME TĚ OBJEVOVAT SVĚT JINAK

Svět je jako kniha. Kdo necestuje, zůstane u první stránky.

Pojďme otevřít druhou stránku knihy společně.

Ing. Patrik Kajzar, Ph.D. // pedagogicko-vědecký pracovník

PATRIKŮV PŘÍBĚH Patrik Kajzar absolvoval na Obchodně podnikatelské fakultě v Karviné magisterský obor Marketing a management. Již tehdy ho ale zajímala oblast cestování a získávání zkušeností z cest. V roce 2009 zde získal doktorský titul na základě úspěšné obhajoby dizertační práce.

V současnosti působí na fakultě již 11. rokem a ve své pedagogické i vědecké činnosti se věnuje problematice vybraných forem cestovního ruchu a turistickým destinacím. Působí jako zástupce vedoucího katedry cestovního ruchu a volnočasových aktivit. Pokud byste se jej zeptali, proč si pro svou profesionální dráhu vybral svou alma mater, když chtěl původně učit středoškolské studenty, odpoví Vám, že nechtěl opustit prostředí menší fakulty, kde se cítí dobře a kde se s kolegy i studenty zná jménem.

Pokud může být práce současně zábavou, koníčkem i neustálým obohacováním sama sebe, je to právě zaměstnání v cestovním ruchu.

Patrik je toho živým důkazem; rád cestuje nejen ve svém volném čase, ale také v rámci pobytů ERASMUS, kde přednáší zahraničním studentům o České republice a její nabídce turisticky zajímavých míst. Hodně pochvalných slov má i o zázemí domovské fakulty v Karviné a zve do jejích unikátních lázní, rozlehlých parků, půvabného historického centra se zámkem i kostela sv. Petra z Alkantary, který je se svým nachýlením nejšikmějším kostelem v ČR a snad i vychýlenější než slavnější Šikmá věž v italské Pise…

ERASMUS JINAK

Jsem jen kluk, který chce obletět svět NAUČÍME TĚ POZNAT SVĚT JINAK

Já jsem jen kluk, který chce obletět svět, ale s foťákem a kamerou v ruce jsem připraven zažívat stále nová dobrodružství. Všichni žijeme jen jednou. A ten život je potřeba pořádně, ale pořádně užívat. Tak to dělejte, sbírejte zážitky, ať máte jednou co vyprávět vnoučatům, využijte všechny příležitosti.

Bc. Vít Kanyza // student

VÍTŮV PŘÍBĚH Skoro by se zdálo, že život tohoto kluka určují společnou rukou Štěstí a Náhoda. Talentem na něm sudičky sice nešetřily, ale bez odvahy chopit se šance a následné vytrvalosti a píli by se nedostal tam, kde dnes je.

Víta Kanyzu k oboru Multimediální techniky na Ústavu fyziky Filozoficko-přírodovědecké fakulty přivedly dvě záliby - fotografování a práce s videem. Od prvního ročníku na škole zaujal netradičním pojetím kontrastu u svých černobílých fotografií, snímky jej přivedly ke kameře. Stal se členem štábu studentských filmařů, natočil první videa.

Během studijního pobytu v Argentině, kde v rámci studia společně s dalšími studenty připravoval dokument o astrofyzikovi Jiřím Grygarovi, poslal snad deset minut před uzávěrkou svou fotografii divoce žijícího koně na pozadí štítů And do soutěže společnosti Canon. Stal se jedním z pěti nejlepších fotografů soutěže a vyhrál fotografický workshop. A ten dokument? Rozrostl se na celovečerní dokumentární film, protože pobyt v Argentině byl jen malou částí celoročního stínování života nejznámějšího českého astronoma. Premiéru měl v roce 2018 a v Česko-Slovenské filmové databázi jej hodnotí 81%.

Mezitím Vít ukončil studia bakalářského oboru snímkem Road to Canarias, který ocenila porota 15. ročníku Mezinárodního festivalu outdoorových filmů třetím místem (v kategorii Vodní dobrodružné a adrenalinové sporty). Film přitom vznikl z nevyužitého materiálu z jiného projektu, kdy se studentským týmem připravoval dokument o světelném znečištění a českých vědcích na Kanárských ostrovech.

Aktuálně Vít pokračuje ve svých studiích na Slezské univerzitě, tentokrát na navazujícím magisterském oboru Audiovizuální tvorba. Z kluka z malé vesnice nedaleko od Opavy, který před vstupem na univerzitu byl v zahraničí jen v Chorvatsku a Bulharsku, je dokumentarista, kameraman, fotograf i režisér (a skvělý freestylový fotbalista :-D), který už procestoval 38 zemí, především v Evropě a obou Amerikách a zdaleka nekončí. Již teď si ho totiž nacházejí zaměstnavatelé, kteří mu za jeho vidění světa platí.

Získání Tvých zkušeností pro život podporuje